Jde se na Chumbabu 4/?

20. ledna 2009 v 7:45

...ať ho kněží vyškolí na politického komisaře.

V mžiku před ním ze země vyrostl Kalchas, překypující ochotou. Nejprve vyměřil školné, které požadoval na rok dopředu. Gilgameš namítnul, že při této částce se nejedná o školné, ale o pokus vydrancovat královskou pokladnu.

Znaveně si vyslechnul vysvětlení, jak Kalchas nic, to všechno bohové, on že by si nedovolil vzpírat se jejich vůli, on je toliko jejich poslušný služebník… blablablabla…

Gilgameš se mu díval na břicho a pokoušel se odhadnout, kolik bohů se v něm asi skrývá. Že Kalchas neslouží bohům, ale naopak oni jemu, to bylo v Uruku všeobecně známé tajemství, však nebylo radno říkat ho nahlas.

Nakonec Gilgameš souhlasil. Kladl odpor toliko symbolicky, aby hrál svou úlohu krále, za kterou byl konečně taky placen a ne špatně. Věděl dobře, že kasta kněží je stát ve státě a on proti nim nic nezmůže. Jsou vzdělaní a organizovaní, on je coby král toliko vrchním správcem všeobecného státního zmatku.
Kalchas ještě Gilgameše ujistil o jeho neskonalé úctě k božskému panovníku, jehož věhlas přesahuje… Potěžkával přitom pytlík zlata a přemýšlel, co s tím vlastně bude dělat, když už má dávno nakradeno víc, než může kdy utratit.

Nato se odebral do chrámové zahrady s vysokými hradbami, kam se kněží údajně chodili radit s bohy, k čemuž pokaždé potřebovali pečené prase a sud piva. Tam, nikým neviděn, vysypal pytel zlaťáků na jednu hromadu, láskyplně je hladil, kochal se jejich leskem a přemýšlel.
"Přejdou tisíciletí, Gilgamešovy hradby se rozpadnou na prach, naše věčná říše zanikne a písek zavane místo, kde stály chrámy nesmrtelných bohů. Snad budou jednou lidé vyprávět, že stávalo zde město, jež zváno bylo Uruk. V něm žil národ Sumerů, jenž věřil na bohy jménem Enlil, Anu, či Ištar. Ano, ten národ věřil, ale ne já, jejich nejvyšší velekněz. Jak mám na ně věřit, když jsem si je sám vymyslel?"
Zlato
Nato vzal Kalchas jednu zlatou minci, hodil ji do studny a zapěl zbožnou píseň o věčnosti zlata.

Tisíc let chvátá,
jak z nebe blesk,
přejde doba zlatá
i po té době stesk.

Zmizí bohů svatost,
dozní mečů třesk.
Co zbude na věčnost?
Jen zlata lesk!

Jednou budou hledat,
odkud lidstvo vzato,
než začnou bádat,
tak odhrabou bláto.

Ti lidé řeknou na to,
hle, stál tady chrám,
kněží vzali si zlato
a bohy nechali nám.

Zdivo kruhové do dna
tu vyhrabou též,
určí, to byla studna,
anebo taky věž.

Pak na dně objeví
malou lesklou věc,
všichni se vyjeví,
našli zlato přec.

Od bláta jak prase
řeknou, to stálo za to,
my v krátkém čase
našli jsme zlato.

Celý svět dozví se
hned ve chvilince,
že v Uruku našla se
jedna zlatá mince.

Však doba nečeká,
zajde i jejich říše,
neb osud člověka
mečem se píše.

I jim vyschnou řeky,
ztichne potlesk.
Co zbude na věky?
Jen zlata lesk!

Pak přešla noc a nastal den a Kalchas zahájil vyučování kněžské politologie otázkou. Jedno mu nutno nechat, byl mistrem svého oboru.
"Do místnosti vešli dva muži. Jeden měl čisté ruce, druhý špinavé. Bylo jim podáno umyvadlo s vodou a mýdlo. Který z nich si umyl ruce?"
"Ten, co je měl špinavé," odvětil bez rozpaků Enkidu.
Kalchas zavrtěl hlavou.
"Ne, ten muž si nebyl zvyklý mýt ruce, proto je měl taky špinavé."
"Aha," pochopil Enkidu, "tedy ten, co měl ruce čisté, protože si je myl pokaždé."
Kalchas odpověď opět zamítnul.
"Proč by si měl ten muž mýt ruce, když je měl čisté?"
"Tedy si neumyl ruce nikdo," odvodil Enkidu.
Kalchas opět zavrtěl hlavou.
"Jak zní tedy správná odpověď?"
"Oba si umyli ruce!" Pronesl Kalchas, jakoby hlásal absolutní božské dogma.
"Ale proč?" otázal se definitivně zblblý Enkidu.
"Ten, co měl ruce špinavé, si je umýt potřeboval, a ten, co měl ruce čisté, si je byl prostě zvyklý mýt vždycky. Za prvé, je to úplně jasné, za druhé mi něco připlatil ten, co prodává mejdlo." Vysvětloval dále Kalchas.
"My ale nevíme, kolik ten prodavač mýdla zaplatí zítra. Takže zítra tedy může být úplně jasný a logický přesný opak!"
Enkidu zvolna začínal chápat. Dobré a špatné, zcela logické a úplná blbost, to jsou pojmy lehce zaměnitelné, závislé na nepatrné změně zájmů nebo nálady těch, kteří mají tu moc o tom rozhodovat. Kdo chce prodat mejdlo, musí jim platit. No jasný.

"Kalchas má moc, může tedy určit, co je dobré a co špatné. Ale je dobře, že Kalchas má tu moc? Je dobře, že kdo má moc, nemůže nikdy rozhodnout špatně, protože je to dáno jeho vlastní definicí těchto pojmů? Co je dobře a co špatně tam, kde není moc? Když Kalchas ztratí schopnost rozhodovat, co je dobře a co špatně, ztratí proto i moc? Je dobře, že je na světě moc? Je na světě moci málo nebo moc?" Tyto myšlenky v jeho hlavě vznikly a hned zanikly. Však měl si na ně jednou zase vzpomenout, když jeho čas se nachýlil.

Pak přešla noc
a nastal den
a já jsem slyšel
nabádavý hlas.
Je čas teď, bratři,
dál žít, jak se patří,
ať všechny děti
si v míru mohou hrát.

Na tuto budovatelskou píseň si snad někdo ze staré generace vzpomene. Tak žil Enkidu jak se patří, až jednou zaslechl ten nabádavý hlas. Ten ale jakoby uváděl "jak se patří" do jiného světla. Snad by se byl bez něj celý příběh vyvíjel úplně jinak až do šťastného konce. Však co stát se má, to se stane a co stát se mělo, to se stalo. Snad by fungoval i režim rovnosti a bratrství, kdyby... Kdyby co?

Jednoho večera zaslechl Enkidu v klášterní zahradě dva tiché hlasy. Byli to dva jeho spolužáci z kněžské školy. Jeden z nich vykládal druhému:

"...dokud byl Kalchas jen řadovým knězem, nešetřil kritikou. Všechno se podle něj dělalo chybně. Zápalné oběti nějak nechtěly hořet, každý se modlil špatným směrem a v nesprávnou hodinu. Vzpomeň na jeho plamennou řeč, kterou svrhnul svého předchůdce:

"Bohové se hněvají na hříšné lidi. Nemůžeme se divit, že slunce spaluje zemi a liják ji zaplavuje. Zajíc je zákeřně napaden liškou a roztrhán na kusy. Pták s vichrem zápolí a člověk nemá kde hlavu složit. Klasy na poli jsou slabé a ohýbají se pod tíží zrní, což snižuje úrodu. To všechno je rok od roku horší a horší."
Od té doby, co se stal veleknězem, to vykládá kupodivu zcela opačně:
"Bohové nám přejí. Sluníčko hřeje a deštíček zemi zavlažuje. Chytrá liška uloví zajíce a nasytí si břicho. Pták ladně klouže po nebi a člověk šťastně ulehne k večeru na mezi. Klasy na poli se ohýbají pod bohatou úrodou. To všechno je rok od roku lepší a lepší."

Enkidu zaujatě poslouchal ten výklad, onoho podivného studenta. Tato analysa ho šokovala. Byla to vlastně přesně řeč Kalchase, ale nějak to nebylo viděno správně třídně. On se ve škole učil dojíti stejnými argumenty k opačnému závěru. K tomu, co byl předem vytyčen.

Ten podivný, jinak nenápadný spolužák pokračoval.
"Vždyť je to přesně to samé slunce, ten samý déšť a vítr, ta samá liška a ten samý zajíc. Pták létá jako předtím a pastevci spí na zemi jako od nepaměti. Klasy nejsou ohnuté ani více, ani méně, než byly kdy před tím. Všechno je přesně stejné jako v té době, než on na sebe strhnul politickou moc. Žádný rok není lepší nebo horší, než ten před ním, jen Kalchas stále bohatší a tlustší."

Hlasy se zvolna vzdálily a Enkidu zauvažoval. Jaký je vlastně správný závěr? Ať to obracel, jak chtěl, nemohl se zbavit dojmu, že ten jeho spolužák bude mít pravdu. To by pak ale opačně znamenalo, že Kalchas a celá třída kněží prostě a sprostě lžou. Je dobře, že se ohýbají klasy nebo je to špatně? Nebo to nemá s oběma pojmy co dělat? Ty klasy by tak rostly a dávaly zrno i bez celé třídy kněží? Analfabet Enkidu nenacházel odpověď.

Několik dní se rozmýšlel a pak se zeptal přímo Kalchase. Ten si nechal popsat ony dva studenty a od té doby je Enkidu už ve škole nikdy neviděl. Za krátký čas na ně zapomněl. Enkidu žil v přítomnosti, nevzpomínal na minulost a nemyslel do budoucnosti. Fascinovala ho hra se slovy, jejíž pravidla se právě učil. Přijímal vděčně pochvalu jako pes, který správně splnil úkol. Do jaké míry je správný ten úkol, jenž mu byl zadán, nad tím podobně jako pes už neuvažoval. Tato psí vlastnost dvourozměrného chápání měla být vlastní více lidem ještě i v dobách dávno příštích. Tak stalo se, že přešla tisíciletí a Kalchasové vládnou podnes. Proto zeptej se vždy, hrdino, kdo je ten, jenž ti právě dekoruje prsa stříbrnou medailí za vykonanou službu a pro koho jsi ji vykonal?

Kalchas mohl, ale nechtěl svrhnout Gilgameše, jak bude hned vysvětleno. Ten opět mohl nechat zabít Kalchase, ale ne třídu kněží, která byla jako chiméra, které za useknutou hlavu hned naroste nová. Proto se raději vzájemně oficiálně ctili a vzájemně si sloužili.

Dále:
http://gregor-moldavit.blogy.novinky.cz/0901/zkousky-v-oboru-knezske-politologie
http://gregor-moldavit.blogy.novinky.cz/0901/jde-se-na-chumbabu-1

pokračování ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | 20. ledna 2009 v 11:31 | Reagovat

Ano,chiméra jsou opravdu jak politici,tak kněží. A je jich čím dál víc,je to pro ně lukrativní činnost.K tomu nelze nic dodat.Kolik je zemí,tolik je vlád.No tak se země rozdělují a je jich víc a víc.Dolní komora,horní komora,ombudsman..Navíc celebritou se nestává umělec,ale kdejaký exhibicionista,který se vědomě zviditelňuje -čímkoli.Třeba červeným kožichem v létě .A vychází jim to.K tomu manažeři si mohou sami dát pěkně zlatý padák,v podobě milonů za vytunelování banky,prošustrování majetku firem a nemocnic.Nikdo za nic neručí.Jen prací tady nezbohatneme.Takhle se devalvuje cena peněz.  Frantský kupec Sámo,ten by nás mohl učit o hodnotách..Svoboda?Taková,kde se lidé dělí na sledovatele a sledované?Kde je obdivováno,když pomocí lepších a dříve využitých informací,získaných politikařením,připravím o zisk někoho jiného?Ale já k tomu ponocnému nemám daleko,tak se mi zakazuje  přemýšlet.Na to máme jiné.Kam to vede...Vidíme.

2 Dalekolekora Dalekolekora | 20. ledna 2009 v 15:55 | Reagovat

Moc hezké a poučné psaní, jen pokračuj dál...

3 matka matka | 20. ledna 2009 v 20:27 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama