Hodina s učitelem katolického náboženství

12. ledna 2009 v 18:58
Stalo se před lety pod severním Schwarzwaldem

Je to už mnoho let, kdy mi moje dcera přinesla ze školy pomačkaný cetlík, ze kterého vyplývalo, že její učitel katolického náboženství zve rodiče na večerní schůzku.
Otázal jsem se, co se dítě v náboženství za dva roky naučilo, a dozvěděl se, že nic. Pan učitel je prý velmi vlídný, ale když mluví, tak nikdo neposlouchá. Jak jsem dále pochopil, nemá osmi­leté dítě žádný zájem poslouchat pohádky určené pro děti tříleté.

Vědom si své zodpovědnosti, vydal jsem se na třídní schůzku. Sešlo se nás tam ovšem ze všeho rodičovstva jenom nepatrná menšina. Na rozdíl ode mě, těžkého pohana, budili ti ostatní dojem, že by mohli sedět Bohu po pravici.
Tento pan učitel měl původně svoji třídu a ještě více vyučovacích předmětů. V této zemi (Německu), kde učitel vydělává pětkrát tolik, než v Čechách. Zvolna mu z bezpečnostních důvodů všechno odebrali, až mu zbylo toliko katolické náboženství a měsíční plat německého nepropustitelného státního úředníka.

Pan učitel nejprve vyzval rodiče, aby vyprávěli o vlastních zkuše­nostech z náboženské výuky jejich dětství. Mě o tuto slast připravili komunisti a tak jsem si poslechnul, co jsem v dětství zameškal. Tím jsem se ocitl uprostřed jakési zbožné povídky pro nedělní školy, v podání Jaroslava Haška.
Katolicky uvědomělé selky vyprávěly, jak pan farář rozdával mastné facky a jak jim tím názorně Boha přiblížil.
Začal jsem se výborně bavit. Vzpomínky na výchovu k věčné blaženo­sti byly kvalitativním a kvantitativním výčtem facek, které patrně měly býti jakousi plnotučnou náhražkou ducha svatého pro žáky s nedostatkem abstraktního myšlení.
Facky blahoslaveného pana faráře, původem z horalské rodiny, prý byly cítit ještě druhý den. Jedna z matek plná lásky vzpomínala, jak si z desatera zapamatovala toliko osm přikázání bóžích, což ji za ty dva chybějící vyneslo dvě facky, každou z jiné strany. To všechno pronášely selky takovým zvláštním tónem, ze kterého nějak vyplývalo, že to všechno bylo jen pro je­jich dobro. Z jejich hlasu se dokonce nedal přeslechnout určitý zármutek nad tím, že v době jejich dětství už neexistovaly středo­věké mučírny. Na to vše pan učitel blahosklonně přikyvoval.
Všechny ovšem hladce přebil jeden zbožný plebejec a usvědčil tím předtím zmíněné faráře z plýtvání časem. On prý dostal facku od samotného biskupa a ta byla cítit ještě za týden.
Zachvátila mě hrůza. Jak strašnou facku asi dokáže dát arcibiskup, nebo kardinál! Tím ale není hierarchie ještě ukončená. Byl jsem kdysi v Římě, by­dlel tam v domě kardinála Berana a dostal se tak na generální audienci k papežovi. Ještě že já tam od něj nechytil facku. Při pohledu na masivní, kozaté selky, jsem si jednoduchou trojčlenkou spočítal, že facka od samotného papeže, který jistě dává facky skoro jako sám Bůh, by byla takové tintítko, jako jsem já, na místě zabila.

Pan učitel pak přešel k náboženské výchově, na podkladu dětské učebnice, plné zbožných povídek, které Jaroslava Haška degradovaly na člověka bez jakékoli fantazie.
Na zadní straně byly vyobrazeny autorky jednotlivých kapitol. Všechny se širokým úsměvem a počtem vlastních dětí, což měl být patrně důkaz jejich kvalifikace pro tuto třídně správně viděnou literární hrůzu.
Nejkrásnější byla povídka, ve které jeden oduševnělý katolík pozve černocha na návštěvu do vlastní rodiny a jeho (zřejmě dědičně poněkud zatížený) syn se tak poprvé setká s člověkem černé pleti. Já osobně zažil v životě třikrát první setkání malého bílého dí­těte (věk tak dva roky) s černochem. Dle mých zkušeností je dítě v tomto věku zvy­klé vidět každý den něco nového. Jestliže se dosud setkalo toliko s bílými lidmi, neinterpretuje to tak, že člověk je bílý. Nevidí tedy ani žádný důvod se něčemu divit, když je nějaký člověk černý.
Autor katolického článku byl ale patrně člověk jemně vytříbeného rasismu a jako takový vycházel toliko z vlastní víry, že odpor k černochům je bílé rase vrozený. Černoch tedy přijde do bytu a syn se zděšeně odtáhne. Vždyť ten člověk je černý! Bodejť by se chudák kluk nebál, je mu teprve 12 let.
Jenže černoch začne vyprávět, jak v Africe každou neděli chodí do katolického kostela. Syn pochopí, že černoch tedy zná našeho pána Ježíše Krista, čímž je mu aspoň zčásti možno jeho barvu odpustit. Povídka končí pointou, kde si všichni sednou k jednomu stolu a dohromady hrají náročnou hru házení kostek. Poslední věta: "Že ten člověk je černý, už synovi vůbec nevadí."
Z povídky tedy jaksi vyplývá, že černoch je sice toliko opice, ale poté, co slyšel slovo Krista si s ním lze bez většího nebezpečí sednout k jednomu stolu a krmit ho banány.

Pan učitel pak láskyplným hlasem vysvětloval jednu slabomyslnou povídku za druhou a já pochopil, proč ho průměrné osmileté dítě nemůže brát vážněji, než kanárka v kleci.
Boha pan učitel popisoval jako starého známého, se kterým on chodí každý večer na pivo. Podle jeho důvěrných sdělení je Bůh katolického náboženství, třikrát pavlačí praštěný, ale jinak vcelku dobrý chlap. Do dalšího života jsem si odnesl moudrosti jako např.
"Víte, Bůh nerad vidí, když se lidé nemodlí." a podobně.
Pak přišla jedna stránka s dětskou malůvkou auta. Pan učitel nám hlasem plným absolutní duševní převahy a nekonečné moudrosti vysvětlil, že to je auto. To by dříve nebývalo možné, ale dnes je církev tak tolerantní, že děti můžou mít v knížce vypodobnění dětského autíčka. Jenže auto není jen ďábelský vynález, pomocí auta se lze dopravit z jednoho místa na druhé a to je přeci docela pozitivní.
Beze slova jsem se zvedl, a zatímco si selky dále zvyšovaly kvalifikaci, já se vypotácel celý zpocený ze školy.

Kdo vlastně dal právo téhle inkvizici poštvat na naše děti tak strašného vola? Jednou se naučím tajemná zaříkadla, uvařím za úplňku lektvar z mandragory a pak sešlu na katolickou církev celou hromadu černých bohů!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paolo Paolo | 12. ledna 2009 v 20:21 | Reagovat

Tak tentokrát se vám to povedlo. Docela jste mne pobavil.

2 matka matka | 12. ledna 2009 v 20:22 | Reagovat

:-)))

3 M M | E-mail | 12. ledna 2009 v 20:27 | Reagovat

A což pak, když podobný typ člověka v dnešní době přednáší v kostele sexuální výchovu pro rodiče před jejich dětmi :)))

Víra opravdu zmůže nemožné, i z rozumného člověka udělá v mžiku ovečku, nebo ovci?

4 Josef Josef | E-mail | 12. ledna 2009 v 21:10 | Reagovat

Vzpomněl jsem, si jak můj otec kdysi vyprávěl, na obvyklý trest od pana faráře, klečet na studených dlaždicích a povinně se modlit určitý počet "zdrávasů". Otec drkotal zimou a mumlal po celou dobu "ježišmarja to mě zebou nohy, ježišmarjá mě je hrozná zima atd......" Jednou  ale s ostatními chlapci načůrali do oné nádoby u vchodu, a měli hroznou legraci když si báby v tom namáčely prsty a dělali si křížek na čele.

  To muselo být kolem roku1912.

5 Agatha Agatha | 12. ledna 2009 v 21:55 | Reagovat

Gregore, já člením autory blogů na ty, které mám ráda, a na ty, které ne. Vás ráda nemám. Ale moc děkuji za tento článek, můj názor je totožný.

6 caracola caracola | 12. ledna 2009 v 22:14 | Reagovat

Bezvadné počtení. Dlouho jsem se tak nepobavil.

7 matka matka | 13. ledna 2009 v 7:58 | Reagovat

Kdyby si tak člověk ještě také uvědomil, že nejvíce ho obohatí ten, koho nemá rád. Od něho se nejvíce naučí. Teda pokud to není zrovna výše zmiňovaný pan učitel. I když  - alespoň víme, jací nechceme my sami být. :-)

8 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 13. ledna 2009 v 9:39 | Reagovat

Pane autore, výuka náboženství je v Německu povinná? A dokonce katolického? Já to fakt nevím, sice jsme tam měli příbuzné, ale o tohle jsem se nikdy nezajímal.

Nebo účast není povinná, ale neúčast blbě vypadá před selkami?

9 autor článku autor článku | E-mail | 13. ledna 2009 v 9:56 | Reagovat

[8] Zcela dobrovolná, asi jako účast na prvomájovém průvodu v ČSR v roce 1955.

V žádném případě by mě bylo nenapadlo, že moje dítě mám mít snad jiné vyučování, než všechny ostatní místní.

Navíc jsem v tu dobu, po cestách do Orientu, dělal sám diákové biblické přednášky, třeba v ženském klášteře, (jeptišky mě pozvaly dokonce 2x a moc se jim to líbilo) nebo katolickém domě. I tam to byl plný úspěch. Považoval jsem zcela samozřejmé, že mé dítě se může s touto materií seznámit. Místo předat jim nějaké vědomosti, to byl ale pouze pokus, udělat z dětí poslušné debily. To jsem nemohl předem vědět.

10 Kamufláž Kamufláž | E-mail | 13. ledna 2009 v 11:14 | Reagovat

[9]

autorovi:

Děkuji za odpověď. Ano, kdo se odlišuje, mívá potíže. Vím o tom své.

Nicméně zamyslel jsem se nad fenoménem facky. Před časem tady v kotlince jistá importovaná ministryně (taky to tam máte, takováhle specifika?) chtěla zakázat bití dětí zvláštním zákonem. Proti tomu se zvedla vcelku jednotná vlna odporu. Nepodezírám spoluobčany ze sadismu, spíš tady asi převládá názor, že včasné proplesknutí může zabránit větším nepříjemnostem. Pohlavek od učitele jako forma trestu za nekázeň je ještě pro naši generaci představa přijatelná.

Naproti tomu bití za neznalost se mi jaksi nezamlouvá. Pozoruhodně kladné hodnocení farářských facek selkami navozuje otázku, zda v místě není rozšířena nějaká zvláštní forma masochismu.

Vaše úvaha o facce kardinálské mě dostala do kolen. Ne že bych před eminencí zbožně omdléval, na to se náš církevní velmož hrdlí o majetek s nevkusným, až rabínským zanícením, ale smál jsem se, div jsem se neprotrhl.

Pak jsem se ovšem začal rozhlížet po něčem, čím bych se zakopal. Jen co dorazí fanatická falanga, bude to tu horší než u Bastogne. Tanky již určitě najíždějí do pozic.

11 autor článku autor článku | E-mail | 13. ledna 2009 v 11:33 | Reagovat

[10] Kamuflaz; Ona zmíněná pedagogika, se odehrávala tak někdy krátce po válce a týkala puze výuky náboženství, kterou dělal církevní hodnostář. V době dcery už žádné facky nepadaly ani v tomto předmětu.

Ještě musím zmínit pojem "Německo". Něco jiného je universitní město, a něco jiného zapadlá vesnice. Mezi farářem a farářem je konečně taky rozdíl. Jeden dokáže Boha dětem přiblížit, druhý ho chce do nich nafackovat.

12 nar.soc. nar.soc. | E-mail | 13. ledna 2009 v 15:18 | Reagovat

Když jsou postiženy děti je to na dlouho. Když to chytne dospělé, je to ale na "vidle".

Můj pradědeček ( asi v r. 1890 ) byl větší sedlák se čtyřmi dětmi. Místní farář si chodil ve žních vybírat mezi svázanými snopy "desátek". Pozemky byly písčité a propadlinami, kde bylo pěkné obilí, tam si vybral všechny  desátkové snopy a kostelník, je hned odvezl do farské stodoly. Pradědeček večer v hospodě řekl, toto musí přestat, ať si vezme desátek, jak leží snopy, dobré i ty horší. Druhý den v neděli nešel na hrubou mši, protože ošetřoval koně. Přišla "svíčková bába" vyzvídat proč nebyl pantáta v kostele?

Musil jsem ošetřit koně a když půjdu na požehnání, tak to musí stačit. Po požehnání v nedělním odpoledni, se postavil farář ke vchodovým dveřím zvenčí kostela a každý vycházející mu políbil žehnající ruku. Když došlo na pradědečka farář se rozpřáhl a vlepil usedlému a váženému sedlákovi facku se slovy, však ty dobře víš, za co. Od té doby pradědeček do kostela nešel a byl ve vesnici za neznaboha. Tak daleko šla flanďácká zvůle, ještě přes 120 lety.

13 autor článku autor článku | E-mail | 13. ledna 2009 v 15:49 | Reagovat

Dodatek: Je málo známo, že upalování čarodějnic se nedálo ve středověku, ale v novověku. Kdy byla, na základě církevního rozsudku, upálená poslední čarodějnice? Roku 1792 v Polsku. To už lidi stavěli první parní lokomotivy.

(Na základě jiného, necírkevního, pak v roce 1966 a nejde o překlep. Bylo to rozhodnutí rady stařešinů v jedné cikánské osadě v Maďarsku.)

14 edita svatosova edita svatosova | E-mail | Web | 13. ledna 2009 v 16:02 | Reagovat

Autor: je to hezky napsané.

15 Saltos Alim Saltos Alim | E-mail | 13. ledna 2009 v 17:31 | Reagovat

Přiznám se, že mne článek nepobavil. Postrádá  naprosto nepochopení doby, místa a  odpovídající atrmosfery, tedy ani špetka empatie. Přebývá naopak pohled Zea z bájného Olympu vysmívajícího se poddaným, řadovým lidem, snad ne dokonce negramotným  / mohli  přece koukat na televizi a nechodit na schůzku, nebo ne, co je k tomu vedlo?/, a také tendence k zobecňování, která je u nás nezvykle vítaným zbožím. Takže autore, věnujte se raději pohádkám, zůstanete snad,  podle klasického rčení,  filosofem.

16 autor článku autor článku | E-mail | 13. ledna 2009 v 18:39 | Reagovat

[15] Touto radou  se řídit nebudu. Nepřišel jsem na tyto stránky, abych tu vyhrál soutěž v oblíbenosti, jako jsem neodešel kdysi z té země, neboť jsem tam byl oblíben u vládnoucích.

Pohádku občas připsat můžu, ale je tu už dost těch oblíbených, kteří napíšou pohádku, a nechají si tleskat za brilantní politickou analysu.

Nezůstanu tady dlouho, ale mám ještě trochu co říci, a to taky udělám.

17 Gloom Gloom | Web | 15. ledna 2009 v 12:57 | Reagovat

Pane autore, děkuji za tento článek. Svoji osobní zkušenost jsem již popsal několikrát v různých diskusích (např. u mého článku O vzniku světa), kdy jsem se původně snažil dostat do diskuse co nejvíce lidí s co nejvíce různými názory, ale nakonec se ukázalo, že křesťané mají největší výdrž a hlavně velmi sjednocené názory, takže se s nimi prakticky nedá diskutovat. Dostalo se mi tolika sáhodlouhých přednášek o bohu a bibli, že to ani nespočítám. Přitom jsem byl ochotný se bavit především o nedostatcích ve všech těch teoriích, ale prostě mě umlátili tím, že si pořád mleli to svoje.

V našem školství bych náboženství nechal. Ale ne jako KŘESŤANSKOU agitaci, nýbrž jako průžez všemi hlavními náboženskými směry nestranně. Aby si děti mohly udělat představu o čem která ta filosofie vlastně je. A když někoho z nich některý směr osloví, je to jeho věc. Ale nikomu nevnucovat proti jeho vůli.

Já to měl tak, že když jsem musel chodit do náboženství kvůli svým rodičům, nedělal jsem to rád. A proto jsem se hodně ptal na věci, o kterých jsem měl pochybnosti. Důsledkem toho jsem byl farářem mlácen rákoskou a pak doma ještě od našich. Přitom jsem filosofiím otevřený člověk a přemýšlím o nich i o tom, co chtějí člověku přinést. Nakonec to dopadlo tak, že společným úsilím ve mně vykovali velmi silný antikřesťanský postoj, který mi zůstal doteď. Ale začalo to už v dětství. Při jedné výplatě rákoskou jsem faráře pokousal do krve a od té doby jsem přestal křesťanům věřit úplně.

18 autor článku autor článku | E-mail | 15. ledna 2009 v 18:06 | Reagovat

[17] Gloom - Zkušenosti tedy podobné. Všeobecně bych ale chtěl poukázat na to, že tento článek (schválně přitažený za vlasy) se vůbec netýká bible a celkem ani náboženství. Co v něm kritizuji, kromě církevní zvůle, je strašlivá lidská blbost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama