Daleko na severu

27. ledna 2009 v 18:38

Koho zaujalo vyprávění "Růže vzpomenutí", může si ještě přečíst pokračování o tom, jak se na dalekém severu zrodila Sittlieb.
Ilustrace Jana Holečková
Zas moře se vzdulo
hromy duní a burácí,
kde tolik korábů plulo,
temné vlny se obrací.

Liják moře bičuje,
z nebe se blyští
a na vlnách té sluje
kdosi dovádí a piští.

Kde divé vlny se valí
hrozný vichr kvílí,
tam jak děti si hrají
malé mořské víly.

Náhle světlo je míjí,
lampa kdesi bliká,
víry do čehosi bijí,
vlna čímsi smýká.

Plachtu lano ovíjí,
vlny o kýl se tříští,
to bouří se probíjí
pyšný koráb příští.

Ploutve se mihly,
kde víry se točí
a jakoby zasvitly
tam dvě zelené oči.

Hrom vítr přehluší,
jarl kormidlo svírá,
přitom ani netuší,
kdo z moře naň zírá.

Kdo ví co přinese
v bouři další chvíle,
na ostrov ho zanese,
kde skály jsou bílé.

Ten kraj navštivte,
zvíte o lásce a síle,
tu pověst poslyšte
o malé mořské víle.

To byl jednou jeden jarl (earl, vikingský kníže), a ten žil v hradu na břehu severního studeného moře. Tam nahoře ve věži měl ložnici, kde spával se svou mladou ženou. Však přišel čas vydat se zase na moře.

Po nějaké době se zvedla bouře a jeho koráb několik dní zápasil s rozpoutaným živlem. Když se moře konečně utišilo, přistáli u neznámého ostrova. Tam se rozhodli opravit škody na lodi způsobené bouří.

Jarl nechal svoje lidi pracovat a vydal se sám po ostrově. Měl v úmyslu něco ulovit a hned se vrátit. Byl to podivný ostrov a jarl brzy zjistil, že sešel z cesty a zabloudil. Marně hledal cestu nazpět a k tomu se začalo stmívat. Jarl se proto zaradoval, když v dálce spatřil blikající světlo. Vydal se tím směrem a došel ke starému hradu. Podivil se, že nikde okolo nebylo nikoho vidět ani slyšet. Vešel tedy dovnitř, procházel se po temných chodbách a hledal onen zdroj, který ho do hradu přivedl. Až tu pod jedněmi dveřmi zahlédl proužek světla. Pomalu stisknul velikou železnou kliku a otevřel široké dveře. Vstoupil do nádherně vyzdobené, světly ozářené komnaty. Uprostřed spatřil veliký a dlouhý stůl se zapálenými bílými svícemi na stříbrných stojanech. V obrovské skleněné báni naplněné vodou se na hladině bělaly květy leknínu. U vzdálenější strany stolu stála štíhlá zelenooká žena s rozpuštěnými rusými vlasy, oděná do dlouhé bílé řízy. Temným a jakoby zastřeným hlasem připomínajícím šumění moře k jarlovi promluvila:
"Zbloudil jsi kníže na moři i na pevnině. Pojď, odpočiň si a posilni se. Vše jsem nachystala, už tu na tebe čekám…"
"Jak víš, že jsem zabloudil? Odkud víš o mém příchodu?" Tázal se překvapený jarl.
Ona podivná zelenooká paní hradu se jen usmála.
"Na tomto ostrově i v moři kolem se uděje málo věcí, o kterých bych nevěděla. Potrvá ještě několik dní než tvoji lidé opraví loď. I dno pod přídí je poškozeno, má trhlinu délky jednoho lokte. Budou muset loď vytáhnout na pevninu a zespodu utěsnit. Nespěchej tedy kníže. Jsem velmi osamělá, buď mým hostem…"

Jarl se všemu velmi podivil, znaven cestou se však nenechal dlouho pobízet a zasedl k prostřenému stolu. Ochutnal výtečné rybí i krabí pokrmy servírované na stříbrných podnosech ve tvaru mušlí. Několikrát si nechal dolít rudého moku do obrovské stříbrné číše, jež připomínala mořský vír. Ještě podivnější než onen hrad i hostitelka byly její vědomosti. Ujistila ho, že druhého dne bude krásné slunečné počasí.
"Jak víš, krásná paní?" Otázal se.
"Ryby dnes létají vysoko," odpověděla sebejistě a příští den ukázal, že měla pravdu.
Nadešla noc, mnohá svíce dohořela. Ta krásná paní tichého temného hlasu a nádherných tvarů rozčesala vlasy a přisedla blíže. Pak pohlédla na něj zelenýma očima, ve kterých jakoby se zrcadlil mořský zázrak. A jarl, který ztratil směr v mořské bouři a ztratil se na ostrově, se nyní potřetí ztratil, tentokrát v zelených očích krásné hradní paní.

Pak přešlo několik dní a nocí, ve kterých se oba veselili, hodovali, vyprávěli si příběhy a oddávali se jen radovánkám.

Jedné noci jarl náhle procitl jako kdyby kouzla a čáry pominuly. Vtom si vzpomněl na svoji posádku i svůj úkol kapitána. Vykradl se rychle potichu z ložnice ven a vydal se podél pobřeží ke své lodi. Tu už jeho lidé mezitím opravili a jarl nechal okamžitě odrazit od břehu.
Vítr byl příznivý a koráb s napjatými plachtami prorážel vlny. Náhle však zůstal z nevysvětlitelného důvodu uprostřed moře při plném větru stát. Všichni se velmi podivili. Námořníci se nakláněli na všech stranách přes palubu, jestli snad někde nenajeli na mělčinu. Ale kde by se ta vzala tak daleko od každého pobřeží? Brzy seznali pravou příčinu. Na kormidle seděla mořská víla a držela jejich loď svou kouzelnou silou.
Nezbylo, než aby Jarl vyšel na palubu a promluvil s ní.
"Proč jsi odešel bez rozloučení?" otázala se mořská víla vyčítavě.
Jarl hned nepřišel na rozumnou výmluvu a víla pokračovala.
"Až bude počasí to nejkrásnější, vichr lámat stěžně korábů a vlny se vzdouvat jako hory, pak přijdu tě navštívit, to ti přísahám."
Nato víla zmizela ve vlnách a loď se zase dala do pohybu. Jen starý šedivý kormidelník cosi pro sebe zamumlal do vousu.
"Co povídáš starý?" Otázal se ho jarl.
"Říkám jen pane, nevzejde ničeho dobrého z toho, když žena přísahá," zopakoval kormidelník.

Ten jarl se vrátil z cest a na příhodu s vílou už nemyslel, alespoň se o to snažil a členům posádky zakázal o této příhodě mluvit. Čas plynul, mnozí jeho námořníci se dali do služeb na jinou loď, jarl najal na svůj koráb zase nové lidi a tak se o příhodě s mořskou vílou nikdo dále nedozvěděl. Zapomněl jarl na svůj strach z oné tajuplné přísahy, zapomněli snad i námořníci, jen tajemná mořská víla, ta nezapomněla.

Po nějaké době se jeho ženě narodilo dítě, byl to statný syn. Oba měli velikou radost a jarl už se těšil, jak ho zasvětí do boje mečem, mořeplavby a ostatních řemesel, které musí každý muž tvrdého severu ovládat. Jarl netušil, že v tu stejnou dobu přišlo na svět ještě jeho druhé dítě. Kdesi daleko v temných hlubinách porodila mořská víla dceru.

Přešel nějaký čas a jarl se musel vydat na další cestu. Námořníci napjali plachty a zasedli k veslům. Koráb odrazil od břehu a za krátkou chvíli zmizel za obzorem. Kněžna zůstala ve věži osamělá s dítětem. Často za večerů pak sedávala u okna ložnice a dívala se na moře. Těšila se na den, kdy se ten pyšný koráb opět objeví v dálce na obzoru.

Jednou v noci se náhle strhla bouře jakou ještě nikdy nezažila. Dítě leželo jako vždy v kolébce u okna. Věž byla pevná a vysoká a dítě na dunění bouře zvyklé. Jeho matka si tedy nedělala žádné starosti. Tu se však stalo, co ještě nikdy předtím. Jedna vlna se zvedla tak vysoko až dosáhla okno věže. Vrazila do ložnice, polila a převrhla kolébku a smetla dítě do kouta. Matka vyskočila z postele a utíkala k dítěti. Na první pohled poznala, že se stalo něco podivného. Dítě leželo v ledové vodě, ale zřejmě mu to vůbec nevadilo. Navíc na něm něco nesouhlasilo. Bylo podobné jejímu muži i jejímu dítěti, ale nebylo to její dítě. Když ho rychle přebalovala do suchého prádla, zjistila věc ještě podivnější. Už to nebyl chlapec, bylo to děvče.

Tak opuštěná mořská víla splnila svoji přísahu a zaměnila své dítě za dítě jeho ženy. Obojí však jarlovi potomci. Inu, jak pravil kormidelník šedého vousu:
"Nevzejde ničeho dobrého z toho, když žena přísahá."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 matka matka | 28. ledna 2009 v 10:03 | Reagovat

Je mi trochu smutno. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama