Leden 2009

Byl Karel IV. Čech? 2/?

31. ledna 2009 v 17:15

Otázka pojmu "německá universita" byla snad vysvětlena dostatečně. (Alespoň pro ty, kteří to byli schopni pochopit, tedy skoro všichni.)

Důvod, proč se Čech s Němcem v názvu nedohodne, spočívá částečně také v onom, v cizí literatuře často užívaném, výrazu "nejstarší universita na německy mluvícím území". Do toho světoví historici počítají i Čechy, zemi Svaté říše římské, ve které se nemluvilo italsky nebo francouzsky. To se někomu nemusí líbit, ale v té době, právě tak jako za Rakouska, se každý v Praze domluvil německy právě tak, jako česky.

Jsem v Praze dost často. Pokaždé si mrňavým letadélkem oblétnu Karlštejn a zavzpomínám na časy dávno zašlé.

Další otázka: Byl Karel IV německý císař?
Nebyl! Ten titul tenkrát jednoduše vůbec neexistoval. Pouze římský císař.
Když se stal král Karel císařem, roku 1355, přidal si číslo IV, tohoto jména, což jako král nepoužíval.
Král český znamenalo, že byl králem v Čechách. Češi byli jeho poddaní, on byl jejich prvním služebníkem. To pro něj znamenalo práci od rána do večera. (Kdo zná Čechy, ten ví, jaký je to med, jim vládnout a zároveň sloužit.)

Král římský neznamenalo, že byl králem v Římě, bylo to vyjádření jeho politické funkce. Něco, jako by dnes byl někdo generálním ředitelem EU.
K tomu mohl, za balík peněz, ještě dostat titul císaře, což ovšem na jeho funkci prvního politika Evropy celkem nic neměnilo. Byla to jenom koruna jeho vrcholné slávy.
Když římský král Karel táhnul do Říma, aby se tam nechal korunovat císařem, vezl i truhly zlata pro papeže. Na to musel najmout vojsko žoldáků, které ho ochraňovalo. Tehdejší svět v tom viděl začátek nové doby, tedy znovuzrození oné antické Římské říše. Básník Francesco Petrarca, mluvící za mnoho krajanů, mu poslal plamennou báseň, v němž ho k tomuto kroku nabádal. Proč Italové žádali císaře ze severu, aby se stal jejich vládcem? Z toho důvodu, proč by dnes rád některý Arménec nebo Gruzínec zase SSSR. Aby silná ruka (třeba z Moskvy) ukončila nekonečné lokální i občanské války. (Uvedl jsem v článku o římských legiích. Ona "svoboda", když není co jíst a kolem bouchají bomby, není žádný důvod k jásotu.)
Karel IV to neudělal. Proč? Mohl se stát nejslavnějším vládcem posledních dvou tisíc let. Zcela jednoduše. Byl to vzdělaný a zkušený politik. Jako takový věděl, že to není možné. Sjednotit Itálii, kde jeden silný a bohatý městský stát válčil proti druhému, na to mu jakýmkoli způsobem chyběla politická moc, tedy tak obrovská armáda. Na jeho císařský titul se mu mocná města jako Pisa nebo Miláno mohla akorát vykašlat.

Odkud se bere výraz "deutscher Kaiser", tedy "německý císař"?
V roce 1806 odkládá poslední římský císař Franz II korunu a prohlašuje "das heilige römische Reich" za ukončený. Aby historicky nevznikly záměny mezi císaři a králi této říše a onoho Starého Říma, (který jde ke konce asi roku 470 n.l.) začíná se v devatenáctém století v německé literatuře používat výraz "römisch-deutsch" (nebo obráceně) z čehož následovně vzniká dojem, že se jednalo o německé krále, či císaře. Do německých učebnic se nakonec titul dostal dále zjednodušený, takže pro dnešního průměrného Němce byl Karel IV "německý císař". Skutečnost ovšem je, že jeho titul tenkrát zněl pouze "římský císař" a to je podstatný rozdíl. O nic moc by nešlo, kdyby neexistovaly neshody v pohledu na vlastnictví určitého území, které můžou v extremním případě vést k válce. V případě, že stát právě překonal krizi zásluhou zbrojení, nemůže nic potřebovat více, než své historické území, které je potřeba osvobodit. Od jednoho sudetského Němce jsem dokonce slyšel výrok, že Čechy jsou německé území, neboť tam vždy vládli němečtí králové. Už jsem ale četl i v české literatuře podobné názory. Komentáře a diskuse k tomuto náhledu prosím někde jinde a ne na mém blogu.

Do jaké míry by Karel IV Čech, bych rád ne vyřešil, ale diskutoval, v příštím dílu. Za pomoci většinou hodnotných a kvalifikovaných komentářů k dílu prvnímu.

Byl Karel IV. Čech?

31. ledna 2009 v 8:51
Největší Čech byla anketa pořádaná Českou televizí v roce 2005, v níž se volila "největší osobnost naší historie i současnosti", definovaná jako "kdokoliv, kdo se narodil, žil nebo působil na území Čech, Moravy a Slezska, a kdo se zasloužil o společenství žijící na tomto území a významně ovlivnil jeho život".

První místo obsadil "otec vlasti", Karel IV.
Že by snad "největší Čech" musel být Čech národností, se nikde nepravilo. Tyto podmínky by nakonec splňoval i Reinhard Heydrich. (Ten by se divil, kdyby ho někdo byl nazval Čechem.) Jsou spojeny "nebo" stačí tedy jedna z nich. Rovněž není psáno, že by dotyčný musel "ovlivnit život" v kladném smyslu.

Jan Lucemburský, který se narodil v Lucembursku, skončil na 74. místě. Založil klášter na Smíchově, dal podnět ke stavbě chrámu svatého Víta a zavedl desátky ze všech dolů na jeho financování. (Trochu k otázce, kdo je majitelem tohoto chrámu?) Jinak se ale o českou zemi staral takovým způsobem, že ji pro své války vydrancoval. Nakonec mu jeho syn Karel nabídnul 5000 hřiven stříbra ročně s podmínkou, že do Čech už napáchne.

Chci řešit otázku, jestli Karel IV byl Čech ve smyslu - jedním z českého národa. Jelikož pojem "Čech" nedokážu přesně definovat, nemůžu tu otázku tedy ani zodpovědět. Je to pouze zamyšlení nad tím, kdo je vlastně co? Kdo je Čech, kdo je Němec, může být někdo zároveň obojí, může se to během života měnit, atd...?

Kdo byl tento český král Karel, který v anketě největších Čechů zvítězil? Pro dnešního Němce, pokud to ze školy ještě nezapomněl, blbá otázka! Přeci Lucemburk, tedy národností Němec a navíc německý císař. Jeho matka byla sice Češka, ale to se jaksi nepočítá, navíc v literatuře většinou neuvádí a žádný Němec to neví. Vícekrát jsem slyšel i klasický výrok, že v Praze založil Čechům universitu, což byla německá universita. Svého času dělal jiný Karel, příjmením Gott, (v anketě 13-ý největší Čech, těsně před Jiřím z Poděbrad) pořady pro německou televizi. V jednom z nich ukazoval Prahu a opakoval německy dle scénáře:
"... das war deutsche Universität." Do jaké míry to je pravda, mu bylo jedno.

Němec vám na otázku proč byla německá odpoví,
"neboť ji založil náš německý císař Karl der IV."

Byl Karel IV německý císař?
Založil universitu Karel IV?
Byla to německá universita?

Tyto otázky zodpovědět můžeme, dokumenty se dochovaly.
Karlovu universitu založil 7. dubna roku 1348:
Karolus, Dei gracia Romanorum rex semper augustus et Boemie rex.
Karel, z Boží milosti římský král, vždy rozmnožitel říše, a český král.

Žádný císař, žádný Němec a žádný čtvrtý!

Jistě byl tento král identický s římským císařem Karlem IV, ale tím se má stát až v roce 1355. První universitu ve střední Evropě tedy založil český král a král římský. Jaké byl národnosti budeme ještě diskutovat, ale kdyby to byl Zulukafr, nestala by se tím tato univerzita africká.
Předlohou byla italská Bologna a francouzská Sorbonna, financována z daní obyvatelstva české země a darů kohokoli. Tady nutno říci, že mezi tyto daňové poplatníky patřili i v českém království žijící Němci a přispívali měrou velmi významnou.
Universita měla 4 části, českou, polskou, saskou a bavorskou. Každý student si mohl svou vybrat, nezávisle na zemi, ze které přišel. Vyučovací řeč pochopitelně nebyla němčina, ale ani čeština, nýbrž latina. Rektorem byl pražský arcibiskup, což mohl být teoreticky třeba Číňan. Onen pozdní středověk se zdá být v tomto smyslu méně šovinistický než dnešní doba. Platil bezvýhradně urozený původ, ale ne příslušnost k nějaké národnostní skupině.

Můžeme tedy říci, že onen, v Německu běžný, výrok, "To byla německá universita" (Můžete slyšet i "Praha je krásné německé město".), alespoň z větší části skutečnosti neodpovídá.

Jaký je rozdíl mezi králem českým a římským, jaký mezi římským králem a římským císařem, jaký mezi císařem německým a císařem římským???
Co znamená dnešní německý výraz: römisch-deutscher Kaiser?
No a hlavně dotaz: Byl Karel IV Čech?

Pokračování v případě zájmu...
Věcné komentáře a odkazy vítány, budou použity v dalším dílu.

Zánik lodi Wilhelm Gustloff 2/2

29. ledna 2009 v 12:44












30. ledna 1945 byla torpédována loď Wilhelm Gustloff, 9000 lidí zahynulo.

Popsáno v prvním dílu, který jsem vymazal. Diskuse k tomuto článku bude řízená. Výplody typu:
"Když bylo zabito roční dítě, dobře mu tak, nemělo začínat válku." si každý může psát jinde, a ne na můj blog.

Je snadné říci, "ti Němci". Ví někdo tak jistě, jak se bude poslouchat slovo "Čech" po příští válce?
Otázka hromadné viny národa byla řešena celá desetiletí. Kdo se s tím nikdy nezabýval, neměl by číst ani tento článek. Už vůbec ne psát komentáře.

Začátek roku 1945. Před Rudou armádou zděšeně prchá obyvatelstvo území zvaného "Ostpreußen".
V tu dobu už dávno nikdo nemluvil o vítězství německých zbraní. Že válka je prohraná, věděl, snad kromě Hitlera, každý. Věřilo se však, což goebbelsovská propaganda nadšeně podporovala, že Němci ztratí dobytá území, své původní ale uchrání.
Jeden bývalý voják wehrmachtu mi kdysi vykládal.
"Ještě týden před kapitulací byl jeden z nás pověšen s nápisem:
"Nechtěl jsem chránit naše ženy a děti."

Proto obyvatelstvo německé národnosti prchalo z baltských zemí do Říše.
Více těch selských vozů se probořilo na ledě zamrzlého zálivu, nikdo nikoho nezachraňoval, každý se snažil zachránit sám. Mnoho rodin po cestě zmrzlo, nebo bylo postříleno.
V německé televizi to vyprávěl jeden bývalý sovětský pilot.
"My jsme viděli volská spřežení, selské žebřiňáky a na nich rodiny s dětmi. Nalétávali jsme na ně a stříleli do nich z kulometů. Bylo to vesnické civilní obyvatelstvo, ale byli to Němci. My jsme do nich stříleli, protože jsme Němce nenáviděli. My je nenáviděli za to, co napáchali na našem území."













Dohromady na útěku, v rukou sovětských vojáků, nebo později na nucené práci v Rusku, kam byli zataženi, zahynulo asi 300 000 obyvatel Ostpreußen.

Jedna německá žena to vyprávěla v televizi:
"Rusové si brali na našem území karavany otroků. Ať jdou Němci do Ruska postavit, co jim tam zničili. Sebrali nás jako celou rodinu. Můj otec nám, dětem, ještě vysvětlil:
"Byl jsem za první války zajatec v Rusku. Vím, co to znamená. Vy jste mladí a silní, když zatnete zuby, můžete se vrátit. Já už to podruhé nedokážu."
A tak se taky stalo. My jsme přežili a po letech přišli nazpět. O našem tátovi jsme ale už nikdy neslyšeli."

Otázku válečného zločinu vznesli hlavně Solženicin a Lew Kopelew, ani ne Němci sami. Nejedná se tady o potopení Wilhelm Gustloff. Ta loď nebyla bíle natřená, neměla červené kříže, ani předepsané osvětlení. Měla doprovod torpedorborce a na palubě byli i vojáci, kteří měli být v Kielu znovu vyzbrojeni.
Jedná se celkově o brutální vyhlazování německého civilního obyvatelstva Rudou armádou.

Dovolím si nyní odbočit:
Rok 1960, stojíme ve skupině kdesi v Čechách, kolem projel Němec v mercedesu. Jeden starší Čech se hněvivě rozčílil:
"Vidíte ho, vidíte toho mercedesa? To má být poražený národ? A co máme my? Já bych mu..."
Jako kluk jsem si začal uvědomovat, že co Čechům na Němcích vadí, není ta válka, ale ten mercedes. Jejich hospodářský zázrak, mercedesy, peníze a svoboda cestovat po celém světě. Dnes jsem stále toho samého názoru.
Když jsem kdysi přišel do Německa, dozvěděl jsem se z více stran:
"Když nám někdo nadává do nácků, pak jsou to národy, které s Hitlerem kolaborovaly, Italové, Holanďani, Češi. V zemích, které proti Hitlerovi bojovaly, Jugoslávie, Norsko, Anglie, jsme jako turisti přátelsky vítáni."

V Norsku, šťastné bohaté zemi, jsem se ptal několika lidí. Každý vyloučil, že by dnešního Němce považoval za nacistu nebo že by to snad v jeho zemi bylo běžné.
Češi dokázali udělat katastrofu ze socialismu, katastrofu z kapitalismu. Nikdy a v žádne zemi jsem neslyšel lidi tak nadávat na poměry a vládu, jako v Čechách. Za obou režimů! Přečtěte si komentáře na SEZNAM k libovolnému článku, který se jen trochu týká Němců. Co se tam od dnešního Čecha dočtete? Že Němci jsou skopčáci a náckové. Nevidíte tady nějakou spojitost?

***

Po zásahu torpédy vypukla na přeplněné lodi nepředstavitelná panika. Mnoho slabších, hlavně dětí, bylo ušlapáno, než se dostali na palubu. Tam se námořníci pokoušeli, někdy i střelbou, udržet aspoň minimální disciplinu při evakuaci lodě. Byla to ukázka lidského šílenství, ale také charakteru a obětavosti. Někteří námořníci nasadili a obětovali životy, aby pomohli ženám a dětem do člunů. Byl leden a voda Baltického moře měla plus dva stupně, vzduch mínus dvacet. Záchranných člunů bylo jen málo, a ty byly přimrzlé. Počet zachráněných byl nakonec relativně vysoký, protože na pomoc hned přispěchalo více německých lodí. Jejich posádky riskovaly, že se stanou rovněž obětí ponorky, ale přesto bez váhání připluly a při světle reflektorů lovily trosečníky z moře.

Wilhelm Gustloff měla čtyři kapitány, kteří se před tím dohadovali, kudy a jak plout. Zahynulo 6x tolik lidí, než při zániku Titaniku, ale kapitáni se zachránili všichni čtyři.
Jedna pamětnice vyprávěla o jednom z těch kapitánů.
"Viděla jsem ho, jak vystoupil ze záchranného člunu. O nikoho se nestaral, nebyl sám dokonce ani mokrý. A všude kolem něj se topili a umrzali ostatní."

Ona verse, že měli plout těsně při pobřeží, kde by na ně ponorky nemohly, byla zavržena. Hrozilo najet na mělčinu, navíc byly pobřežní vody zaledněné a zaminované.

Kapitán ponorky Marinesko zřejmě ani nevěděl, o jakou loď se jedná, a jeho problém to nebyl. Navíc musel u nadřízených nasbírat rychle co nejvíce bodů. Nevyplul totiž s ponorkou na čas dle rozkazu, protože byl v danou dobu na mol opilý.

Po válce dostal nejvyšší vyznamenání, Hrdina Sovětského Svazu. Naše učebnice plné sovětských rudoarmějců ale nikdy nezdobil. Jestliže se nejednalo o zločin, pak potopení civilní lodi hrdinstvím určitě také nazvat nelze. (Mluvím výhradně o tomto případu, a ne o jiných činech Alexandra Marineska, které ani neznám.)

Snad komunisti uvažovali podobně, když celou tuto událost raději zamlčeli. Teprve za Gorbačova a jeho perestrojky se ruský národ mohl dozvědět historická fakta, která nebyla jednoznačně černobílá. Místodržící satelitních států, jako Husák nebo Honecker, přijímali liberalizaci komunismu se značnou nevolí a rozhodně žádnou perestrojku ve vlastních zemích netrpěli. Toliko vysvětlení, proč sotva který Čech zná jméno této lodi.

Jestliže komunisti o této lidské tragédii rozpačitě mlčeli a Gorbačov nechal lidem věcně zveřejnit jako historickou událost, pak je to dnešní ruská vláda, která tento čin heroizuje. Asi v roce 2005 byl v Rusku natočen film o zániku Wilhelm Gustloff, tentokrát ve stalinském hrdinském stylu.

Sedm let

28. ledna 2009 v 18:53
Pokud někdo přečetl vyprávění "Růže vzpomenutí" a "Daleký sever", může se ještě podívat na třetí, poslední, pokračování. Je to výňatek ze severské, později alpské, ságy.
Bájný štít vikingské dívky Sittlieb, na kterém svítil "Mořský zázrak"

Sedm let uplynulo
v zemi severské,
kde hrdé plémě žilo
té krve vikingské.

Ten, kdo sedm let řídí,
tam v zemi, kde vítr duje,
tu pyšnou loď se dvěma přídi,
ten, jenž mužem chce být zván,
ten kdo sedm moří přepluje,
ten bude sedmi moří pán.

Kdo sedmkrát spatří v moři
koráb sedmkrát ponořený,
sedm mostů za sebou zboří
sedmkrát padne zmořený,
kdo sedmkrát propluje bouří
ten sedmkrát bude stvořený.

Kde sedm hvězd na nebi hoří
sedm korábů se do pěny noří
sedm hrozných vírů se tvoří,
kdo tam sedm přestál příkoří
sedmkrát klesl na dno moří,
ten sedmkrát živ se vynoří.

Kdo sedm zasadil stromů
kdo sedm přestál hromů
kdo sedm viděl bílých slonů
kdo sedmkrát se vrátil domů
sedmkrát meč v boji zved'
sedmkrát čestný souboj sved'
sedmkrát poznal smrti chlad
sedmkrát za svou zemi pad'
sedmkrát do moře byl hozen
sedmkrát vymačkal hrozen
ten sedmkrát zas bude zrozen.

Prvních sedm let měl jarl ze svého syna radost. Když se vrátil z plavby, slyšel jen chválu, kterak se Thetleif, jak byl pojmenován, rychle rozvíjí a učí. Dokonce první pokusy o boj mečem byly velmi úspěšné. Všichni navíc obdivovali podivnou ladnost, se kterou to dítě dělalo výpady i úniky. Jarl neměl tušení o tom, co se stalo oné bouřlivé noci. Jeho žena poslouchala chválu učitelů a neříkala nic.

... Kněžna se dozví, co se událo na onom ostrově a jarl, že jeho syn je vlastně dcera. ...
Další léta plynula. Syn, vlastně dcera, Thetleif dostala dívčí jméno Sittlieb a žila jako ostatní dívky. Jarl ovšem dále dbal nato, aby se jeho dcera vyrovnala v boji mužům. Proti ostatním měla jednu vlastnost, kterou nikdo nechápal. Dokázala mluvit s tekoucí vodou a jak se brzy všichni přesvědčili, čerpala z ní mnoho vědomostí. Předpověděla třeba, že přijdou hosté, protože vedle v zálivu zakotvila loď. Na otázku, jak to může vědět, odpověděla:
"Potok, jenž teče do moře, mi to vyprávěl."
Za krátký čas přišli cizí kupci a potvrdili, že jejich loď kotví ve vedlejším zálivu. Sittlieb se nikdy nemýlila.

Za temných zimních večerů sedávala často rodina se všemi členy, služebnictvem i námořníky v hodovní síni. Pili z rohů medovinu, hráli na strunné nástroje, zpívali a vyprávěli si příběhy. Sittlieb nadevše milovala tyto večery, zvláště když se právě vrátil koráb z daleké plavby a námořníci přinesli nová vyprávění z cizích krajů. Podivné příběhy, snad pravda snad pohádka. Kdo někdy měl své sny a touhy, ten by byl poslouchal až do rána. Sittlieb si stále více přála vydat se sama do světa a být to jednou ona, kdo bude vyprávět své zážitky těm ostatním. Tak o tom snila jako malé dítě a její sny se ještě více prohloubily v dospělém věku.

Jednoho chladného severského večera seděli všichni pospolu, nebe rudě hořelo, a jarl začal vyprávět o malém podivném království ve vysokých horách. Slyšel prý o něm při své poslední cestě v zemi jménem Saxland. Všichni hned ztichli a jarl pokračoval.

"Tam, kde na jihu končí studené moře, leží krajina plná lesů a polí, tam rostou plody, které my tady na severu neznáme a podivná zvířata žijí. Tam leží osady tak velké, že je člověk za půl dne sotva přejde. V té zemi tekou řeky široké jako mořský záliv. Kdož ví, kde mají svůj počátek a jak dlouhou mají za sebou cestu, když do moře přitékají. Tam žijí lidé, kteří dokážou kovat krásné a pevné meče i s nimi dobře zacházet. Dovedně znají tesat kámen i dřevo obrábět, šít krásná roucha a připravovat lahodné nápoje i pokrmy. Jen v mořeplavbě se nám Vikingům nemůžou rovnat. Pravda, i oni mistrně sekerou i pilou vládnou a známo jim je umění stavět velké koráby, které každé bouři vzdorují. S nimi ale přec jen v blízkosti pobřeží se drží a daleko na sever ani na západ na otevřené moře se neodvažují. Ne, tak jako my mořem plout, to by nikdy nedokázali. Už vůbec pak ne mořem studeným."

Jeho řeč vzbudila veselí a pýchu drsných seveřanů. Hned ale všichni zase zmlkli a jarl pokračoval ve svém vyprávění.

"Kdo přejde tu velkou zemi Saxland směrem na jih, ten se dostane k horám, které sahají až do nebe. Ačkoli v teplé jižní zemi, přesto na vrcholcích těch hor prý leží i v létě sníh. Cesta přes tuto ledovou krajinu je obtížná a nebezpečná. Mnohý z těch, kdož se tam vydal, se už nikdy nevrátil. Však ten, kdo by ty hory dokázal přejít až na jižní stranu, tam kde už snad téměř končí, ten by možná nalezl podivný horský masiv, jménem Rosengarten. Na jeho vrcholu leží malé království trpaslíčků. V něm vládne mocný a bohatý král Laurin. Ti trpaslíci kutají zlato a pěstují překrásné růže. Laurin, sám také trpaslík, je prý nepřemožitelný. Vlastní kápi neviditelnosti a pás, který mu dává sílu dvanácti mužů. Mnohý z okolních panovníků by jistě rád ukořistil něco z jeho zlata, ale zatím se to nikomu ještě nezdařilo. Jen trpaslíci sami vědí, jak se po tajných stezkách dostat z údolí k vrcholu. Ten je navíc ještě omotán pozlaceným hedvábným vláknem, kterého si nikdo nepovšimne. Když o něj lidská noha zavadí, ihned zburcovány jsou stráže s meči. Království Rosengartenu je naprosto nedobytné."

Jarl dovyprávěl, byl odměněn nadšeným potleskem a vzletným přípitkem. Dobrý vypravěč měl u tohoto lidu úctu jako dobrý bojovník nebo mořeplavec. Tím vším byl ovšem jarl bezpochyby taky. Sittlieb mohla být na svého otce právem hrdá.

Když hluk ustal a všichni se rozhlédli po novém vypravěči, tu ku všeobecnému překvapení povstala Sittlieb. Nebylo zvykem, že by vyprávěly ženy, ale nebylo jim to ani zakázáno. Co chce a může vyprávět jarlova dcera, která sama ještě daleko od hradu nebyla?

"Bude mi brzy devatenáct let, jsem dospělá a ráda bych se vydala do světa na zkušenou, jako to dělají ostatní mladí šlechtici. Půjdu tam, kde leží Saxland.
Projdu tou velkou zemí až k těm k horám, jež sahají do nebe. Přejdu ty hory, najdu království Rosengartenu i cestu k jeho vrcholu. Vstoupím jako rytířka do služeb krále Laurina, budu jeho bojovníkem i pěstitelkou růží."

Tak pronesla sebevědomě Sittlieb a vyvolala tím bouři dohadů. Jeden nadšeně souhlasil, druhý to prohlašoval za naprosto nemožné. Tu náhle povstal již velmi starý kormidelník šedivého vousu, zvednul ruku a všechny hlasy ihned umlkly. Jeho slovo bylo uznáváno jako slovo samotného jarla. Kormidelník promluvil.

"Sittlieb je silná a zkušená. Viděl jsem ji jak vyrůstá a stále jsem ji obdivoval. Ona dokáže přejít Saxland i vysoké hory. Nevíme, jestli je možné najít cestu k vrcholu Rosengartenu. Zatím se to nikomu cizímu nezdařilo. Pokud ale mezi námi sedí jeden člověk, který to dokáže, pak je to právě Sittlieb. Ta, která ví to, co my nevíme a vědět nikdy nebudeme. Tekoucí voda zná svoji cestu z vrcholů hor do údolí a Sittlieb zná řeč živé tekoucí vody."

Komnatou zašumělo, hned nato se ozvaly nadšené výkřiky. Nyní všichni souhlasili a přikyvovali. Ano, to je pravda, Sittlieb je silná, Sittlieb je statečná. Ona to dokáže, ona ví to, co ostatní nevědí. Mnoho se v dětství naučila, mnohokrát se všem mužům na lovu i v boji vyrovnala. Každý z námořníků i řemeslníků hned nabízel svou pomoc i radu na přípravě takové slavné cesty.

Matka chtěla snad cosi namítnout, ale jarl souhlasil.
"Kdo nikde nebyl a nic nezkusil, ten za málo stojí. Nechám ji vyrobit nejlepší zbroj a přilbici s hledím, aby nebylo poznat, že Sittlieb je dívka. Ve znaku na štítu pak ponese mořský zázrak."
"Proč ne lilie našeho rodu," otázala se Sittlieb.
"Protože my ze země jsme vzešli a do země se vrátíme a ty z moře jsi vzešla a do moře se vrátíš." Tak rozhodl její otec jarl.

"Poté spolu poplujeme až ke břehům Saxlandu. V těch končinách je mnoho knížat a králů, kteří rádi vezmou do služby takovou rytířku. Tak získáš nové znalosti i vědomosti, vždy znovu dostaneš zásoby potravin a vyděláš si na další cestu. Ta potrvá dlouhý čas. Snad Odin dá, a jednoho dne budeš ty stát tady v čele stolu a nám o tomto podivném království vyprávět."

Zvedl se bouřlivý potlesk a nadšené volání, nato jarl pokračoval. "Až jednou přejdeš ty vysoké hory a vydáš se dále za sluncem, dorazíš k jižnímu teplému moři. Z toho moře často vyplouvají kupci do našich krajů. Tak se vrátíš nazpět domů. Však měj na paměti, co ti povím. Tam někde na jihu pod těmi horami, my nevíme kde, leží i město Berne, v němž vládne mocný král Dietrich. To je ten jediný člověk, se kterým nikdy nesmíš bojovat. Jeho meč se jmenuje Eckisax a ten prorazí každý pancíř. Nikdy nebojuj s králem Dietrichem!"

***
Ve věku devatenácti let se Sittlieb na svém islandském poníku vydává na jih, napříč mytickou Evropou raného středověku.
(z knihy "Sága krále Laurina")

Daleko na severu

27. ledna 2009 v 18:38

Koho zaujalo vyprávění "Růže vzpomenutí", může si ještě přečíst pokračování o tom, jak se na dalekém severu zrodila Sittlieb.
Ilustrace Jana Holečková
Zas moře se vzdulo
hromy duní a burácí,
kde tolik korábů plulo,
temné vlny se obrací.

Liják moře bičuje,
z nebe se blyští
a na vlnách té sluje
kdosi dovádí a piští.

Kde divé vlny se valí
hrozný vichr kvílí,
tam jak děti si hrají
malé mořské víly.

Náhle světlo je míjí,
lampa kdesi bliká,
víry do čehosi bijí,
vlna čímsi smýká.

Plachtu lano ovíjí,
vlny o kýl se tříští,
to bouří se probíjí
pyšný koráb příští.

Ploutve se mihly,
kde víry se točí
a jakoby zasvitly
tam dvě zelené oči.

Hrom vítr přehluší,
jarl kormidlo svírá,
přitom ani netuší,
kdo z moře naň zírá.

Kdo ví co přinese
v bouři další chvíle,
na ostrov ho zanese,
kde skály jsou bílé.

Ten kraj navštivte,
zvíte o lásce a síle,
tu pověst poslyšte
o malé mořské víle.

To byl jednou jeden jarl (earl, vikingský kníže), a ten žil v hradu na břehu severního studeného moře. Tam nahoře ve věži měl ložnici, kde spával se svou mladou ženou. Však přišel čas vydat se zase na moře.

Po nějaké době se zvedla bouře a jeho koráb několik dní zápasil s rozpoutaným živlem. Když se moře konečně utišilo, přistáli u neznámého ostrova. Tam se rozhodli opravit škody na lodi způsobené bouří.

Jarl nechal svoje lidi pracovat a vydal se sám po ostrově. Měl v úmyslu něco ulovit a hned se vrátit. Byl to podivný ostrov a jarl brzy zjistil, že sešel z cesty a zabloudil. Marně hledal cestu nazpět a k tomu se začalo stmívat. Jarl se proto zaradoval, když v dálce spatřil blikající světlo. Vydal se tím směrem a došel ke starému hradu. Podivil se, že nikde okolo nebylo nikoho vidět ani slyšet. Vešel tedy dovnitř, procházel se po temných chodbách a hledal onen zdroj, který ho do hradu přivedl. Až tu pod jedněmi dveřmi zahlédl proužek světla. Pomalu stisknul velikou železnou kliku a otevřel široké dveře. Vstoupil do nádherně vyzdobené, světly ozářené komnaty. Uprostřed spatřil veliký a dlouhý stůl se zapálenými bílými svícemi na stříbrných stojanech. V obrovské skleněné báni naplněné vodou se na hladině bělaly květy leknínu. U vzdálenější strany stolu stála štíhlá zelenooká žena s rozpuštěnými rusými vlasy, oděná do dlouhé bílé řízy. Temným a jakoby zastřeným hlasem připomínajícím šumění moře k jarlovi promluvila:
"Zbloudil jsi kníže na moři i na pevnině. Pojď, odpočiň si a posilni se. Vše jsem nachystala, už tu na tebe čekám…"
"Jak víš, že jsem zabloudil? Odkud víš o mém příchodu?" Tázal se překvapený jarl.
Ona podivná zelenooká paní hradu se jen usmála.
"Na tomto ostrově i v moři kolem se uděje málo věcí, o kterých bych nevěděla. Potrvá ještě několik dní než tvoji lidé opraví loď. I dno pod přídí je poškozeno, má trhlinu délky jednoho lokte. Budou muset loď vytáhnout na pevninu a zespodu utěsnit. Nespěchej tedy kníže. Jsem velmi osamělá, buď mým hostem…"

Jarl se všemu velmi podivil, znaven cestou se však nenechal dlouho pobízet a zasedl k prostřenému stolu. Ochutnal výtečné rybí i krabí pokrmy servírované na stříbrných podnosech ve tvaru mušlí. Několikrát si nechal dolít rudého moku do obrovské stříbrné číše, jež připomínala mořský vír. Ještě podivnější než onen hrad i hostitelka byly její vědomosti. Ujistila ho, že druhého dne bude krásné slunečné počasí.
"Jak víš, krásná paní?" Otázal se.
"Ryby dnes létají vysoko," odpověděla sebejistě a příští den ukázal, že měla pravdu.
Nadešla noc, mnohá svíce dohořela. Ta krásná paní tichého temného hlasu a nádherných tvarů rozčesala vlasy a přisedla blíže. Pak pohlédla na něj zelenýma očima, ve kterých jakoby se zrcadlil mořský zázrak. A jarl, který ztratil směr v mořské bouři a ztratil se na ostrově, se nyní potřetí ztratil, tentokrát v zelených očích krásné hradní paní.

Pak přešlo několik dní a nocí, ve kterých se oba veselili, hodovali, vyprávěli si příběhy a oddávali se jen radovánkám.

Jedné noci jarl náhle procitl jako kdyby kouzla a čáry pominuly. Vtom si vzpomněl na svoji posádku i svůj úkol kapitána. Vykradl se rychle potichu z ložnice ven a vydal se podél pobřeží ke své lodi. Tu už jeho lidé mezitím opravili a jarl nechal okamžitě odrazit od břehu.
Vítr byl příznivý a koráb s napjatými plachtami prorážel vlny. Náhle však zůstal z nevysvětlitelného důvodu uprostřed moře při plném větru stát. Všichni se velmi podivili. Námořníci se nakláněli na všech stranách přes palubu, jestli snad někde nenajeli na mělčinu. Ale kde by se ta vzala tak daleko od každého pobřeží? Brzy seznali pravou příčinu. Na kormidle seděla mořská víla a držela jejich loď svou kouzelnou silou.
Nezbylo, než aby Jarl vyšel na palubu a promluvil s ní.
"Proč jsi odešel bez rozloučení?" otázala se mořská víla vyčítavě.
Jarl hned nepřišel na rozumnou výmluvu a víla pokračovala.
"Až bude počasí to nejkrásnější, vichr lámat stěžně korábů a vlny se vzdouvat jako hory, pak přijdu tě navštívit, to ti přísahám."
Nato víla zmizela ve vlnách a loď se zase dala do pohybu. Jen starý šedivý kormidelník cosi pro sebe zamumlal do vousu.
"Co povídáš starý?" Otázal se ho jarl.
"Říkám jen pane, nevzejde ničeho dobrého z toho, když žena přísahá," zopakoval kormidelník.

Ten jarl se vrátil z cest a na příhodu s vílou už nemyslel, alespoň se o to snažil a členům posádky zakázal o této příhodě mluvit. Čas plynul, mnozí jeho námořníci se dali do služeb na jinou loď, jarl najal na svůj koráb zase nové lidi a tak se o příhodě s mořskou vílou nikdo dále nedozvěděl. Zapomněl jarl na svůj strach z oné tajuplné přísahy, zapomněli snad i námořníci, jen tajemná mořská víla, ta nezapomněla.

Po nějaké době se jeho ženě narodilo dítě, byl to statný syn. Oba měli velikou radost a jarl už se těšil, jak ho zasvětí do boje mečem, mořeplavby a ostatních řemesel, které musí každý muž tvrdého severu ovládat. Jarl netušil, že v tu stejnou dobu přišlo na svět ještě jeho druhé dítě. Kdesi daleko v temných hlubinách porodila mořská víla dceru.

Přešel nějaký čas a jarl se musel vydat na další cestu. Námořníci napjali plachty a zasedli k veslům. Koráb odrazil od břehu a za krátkou chvíli zmizel za obzorem. Kněžna zůstala ve věži osamělá s dítětem. Často za večerů pak sedávala u okna ložnice a dívala se na moře. Těšila se na den, kdy se ten pyšný koráb opět objeví v dálce na obzoru.

Jednou v noci se náhle strhla bouře jakou ještě nikdy nezažila. Dítě leželo jako vždy v kolébce u okna. Věž byla pevná a vysoká a dítě na dunění bouře zvyklé. Jeho matka si tedy nedělala žádné starosti. Tu se však stalo, co ještě nikdy předtím. Jedna vlna se zvedla tak vysoko až dosáhla okno věže. Vrazila do ložnice, polila a převrhla kolébku a smetla dítě do kouta. Matka vyskočila z postele a utíkala k dítěti. Na první pohled poznala, že se stalo něco podivného. Dítě leželo v ledové vodě, ale zřejmě mu to vůbec nevadilo. Navíc na něm něco nesouhlasilo. Bylo podobné jejímu muži i jejímu dítěti, ale nebylo to její dítě. Když ho rychle přebalovala do suchého prádla, zjistila věc ještě podivnější. Už to nebyl chlapec, bylo to děvče.

Tak opuštěná mořská víla splnila svoji přísahu a zaměnila své dítě za dítě jeho ženy. Obojí však jarlovi potomci. Inu, jak pravil kormidelník šedého vousu:
"Nevzejde ničeho dobrého z toho, když žena přísahá."

Růže vzpomenutí

26. ledna 2009 v 19:30
Rosengarten

Hledal jsem místo čarovné,
kde k nebi tyčí se skála,
kde potoky tekou stříbrné,
kde "věž vzpomenutí" stála.

Přešel den, mně ubylo sil
a zvolna únava mě sklála,
pak soumrak se nachýlil
a hora náhle rudě vzplála.

Odkud to světlo se ptáte?
Z výšin hlas ozval se ten.
Ságu našich hor neznáte?
To kvete Rosengarten.
....

Po článku o Matterhornu někteří čtenáři zjistili, že ač hory moc rádi nemají, tak je vlastně rádi mají. Chtěl bych Vám tedy představit Rosengarten. Horu skutečně existující, o které jsem napsal knihu!

Tisíc let starý příběh malého království trpaslíků tam na jejím vrcholu. Je to ona hora, kterou (v mém podání) na svém islandském poníku hledá vikingská dívka Sittlieb. Kousek už možná znáte z onoho vyprávění o Moravě a boji s Kumány. (Země zvaná Morava)

Ten bílý flek nahoře se nazývá "Gartel". Tam kladou místní obyvatelé vstup do říše krále Laurina.

První kapitola knihy je volně psaná podle starého tyrolského vyprávění: Die Rose des Gedenkens.

V krásné zemi pod horami žila královna, která vše ztratila. Její království napadl nepřítel a vyplenil ho. Její manžel král padl v boji a jí zbyl jen malý synek a jeden starý sluha. Ten se vydal na bojiště a přinesl králův meč, který položil k nohám mladého královského syna.

Léta ubíhala a dítě rostlo. Jednoho dne zvednul kralevic meč a máchl jím do vzduchu. Poznal, že má dost sil se mečem ubránit a přišel čas vydat se do světa.
"Půjdu do hor. Lidé mi vyprávějí podivné věci. Tam, kde se střídají hory černé a bílé, tam stojí věž vzpomenutí. Půjdu a najdu tu věž."
Matka poznala, že pro syna přišel čas. Nezrazovala ho, dala mu jen jedno přikázání.
"Nikdy nesmíš tasit meč k jinému účelu, než na obranu."
Syn slíbil její příkaz dodržet.

Po mnoha dnech cesty se před princem vyplazil náhle z křoví obrovský černý, slizký, červ. Princ se lekl takového stvoření a vytasil meč, aby ho přesekl vedví. Tu si vzpomněl na matčino přikázání a uvědomil si:
"Vždyť ten červ mi nic nedělá. Nemám právo ho zabíjet."
Neušel daleko, když potkal nepopsatelně krásnou dívku. Pozdravil ji, ale ona se ho jen chladně zeptala:
"Žije ten červ?"
Princ přiznal, že ho chtěl zabít, ale neudělal to.
"Následuj mě," řekla ta dívka, "povedu tě tam, kde stála věž vzpomenutí."
Pak ještě přidala záhadný proslov:

Pohlédni k obzoru,
tam hora se zvedá,
kde věž kdysi stála,
zbyla záře jen bledá.

Z hory pak vrcholu
ženu zříš v hadí kůži,
kdo bájnou věž hledá,
mytickou najde růži.

Význam těchto slov měl princ brzo pochopit. Jak zvolna sestupovali do údolí, vztyčil se před nimi náhle veliký had. Dívka kolem něj beze strachu prošla. Princ ji následoval, ale musel se jí otázat:
"Znáš toho hada?"
Dívka se jen zasmála.
"Je to ten veliký černý červ, je to had a je to moje sestra. Dokáže se proměnit v různé tvory."
Pak ukázala prstem k horám. V zapadajícím slunci se mihotal podivný přízrak. Z místa kde vytékal velký pramen jakoby vyrůstala věž.
"Tam kdysi stála věž vzpomenutí. To bylo za časů, kdy tady lidé žili šťastně a v míru. Ale to už je taky jen vzpomínka. Jednoho dne přišli vojáci. Ten den vzal svůj konec mír v našem kraji, ten den zanikla i věž vzpomenutí."

Princ a dívka kráčeli dále a věž se rozplynula. Došli až k onomu prameni a tam našli neobyčejně krásnou růži. Nebyla to květina jako jsou ty ostatní z tohoto světa. Byla to mytická růže vzpomenutí. Dívka ji utrhla a vzala sebou. Když se vraceli nazpět přidávali se k nim trpaslíci, kteří žili v té zemi.

Konečně se princ i s tím podivným průvodem vrátil k matce a představil onu dívku jako svoji nevěstu.
Matka znejistěla. Chtěla se dívky snad něco zeptat, ale ta pochopila a vlídně však rozhodně ji předešla.
"Co vlastní tvůj syn?"
"Vlastní meč svého otce a co vlastníš ty?"
"Vlastním růži vzpomenutí," usmála se budoucí princezna.
"Co říká tvá růže vzpomenutí?" Chtěla vědět matka.
"Její duše vypráví o časech, kdy nebyly války, faleš a zabíjení," odvětila dívka s vážnou tváří.
"A co budeš vlastnit, až tvá růže odkvete?" Tázala se dále princova matka té krásné dívky. Ta se na královnu znovu jen usmála.
"Pak mi zbude už jen vzpomenutí."

Matka objala dívku:
"Ona je pro tebe ta pravá."
Tak bylo založeno malé království trpaslíků v těch podivných horách.

Léta ubíhala, ta země žila chudě, ale v míru a šťastně. Tam nahoře v masivu, jenž dodnes nese jméno růžové zahrady, tam pěstovala princezna a její trpaslíci překrásné růže. Však jednoho dne šel nehezký člověk kolem.

Jeho pohled byl zlý
a v očích měl hněv,
jeho rozum byl mdlý,
na botách měl krev.

"Všude je válka, jenom tady ne. To není správné."
Tak rozhodl ten zlý člověk chabého rozumu a odešel. Brzy se ale zase vrátil a za ním šli vojáci. V tu dobu už letitý král bojoval mečem svého otce a s ním trpaslíci, kteří znali i lecjaká kouzla a čáry. Mnoho z nich zahynulo v boji, ale svoji zemi ubránili. Pak se stáhli výše k vrcholu a opevnili své království. Zasypali také cesty, aby už nikdy nepřítel nemohl vniknout na jejich území. Kolem horského masivu natáhli hedvábné vlákno, které je mělo varovat, kdyby se přeci někomu podařilo proniknout po tajné stezce až ke vstupní bráně.

Za nějaký čas našli trpaslíci v horách zlatou žílu a království zbohatlo. O to více ale vzrostlo i nebezpečí dalšího napadení.

Přešlo mnoho let. Z krásných dívek se staly krásné stařenky vlídných tváří a moudrého slova. Lidé v údolí viděli kvetoucí růžovou zahradu na vrcholu těch hor, kde v tu dobu už vládl trpasličí král Laurin. Nikdo ze sousedních horalů ale nevěděl, jak žijí ti trpaslíčkové tam v tom podivném království a jakými kouzly chrání svoji růžovou říši. Vyprávělo se, že král Laurin vlastní kápi neviditelnosti a pás, který mu dává sílu dvanácti mužů. Jen trpaslíci sami znali skryté stezky k vrcholu a ti je nikomu neprozradili. Jejich hora se zdála být nedobytná.

Čas dále plynul, slunce vycházelo a zapadalo a trpaslíčkové žili šťastně ve svém růžovém království. Až jednoho rána zase vyšlo slunce, jako vycházelo po věky. Vše se zdálo být jako obvykle, jenže nebylo. Nikdo netušil, že po tajné stezce k vrcholu potichu a skryti stoupají železní rytíři. Ten den padnul Rosengarten a nikdy až do dnešních dnů už znovu nepovstal.

Ptáte se jak se to mohlo stát? Kdo našel tu tajnou cestu k vrcholu a jakým způsobem dokázal překonat čáry trpaslíků?

O tom, jak přeci padnul Rosengarten a co na něj dodnes upomíná, budu vyprávět těm, kdo se mnou půjdou do skandinávských fjordů, kde ten podivný příběh zániku růžové říše vzal svůj počátek. To vše povím těm, kdo se mnou poplují pyšným korábem se dvěma příděmi, bouří studeného severního moře. To povím těm, kdo rozumí truchlé duši té růže vzpomenutí.

Matterhorn legrační

25. ledna 2009 v 12:54
Vzhledem k překvapivě hezkým komentářům, za které všem moc děkuji, ještě kousek Matterhornu. Dovoluji si tedy přidat druhý článek během jednoho dne.

Vrchol Matterhornu, 1975
Moje plastikové kalhoty za 19,90 DM sice nehřály ani neschly, zato výborně držely puky.

Ten dřevěný cepín používám ještě dnes, i když si mě s ním už ostatní turisti fotí jako nějaký exponát z muzea.



Čech je holt zvyklý improvizovat. Bez želez na nohou byl problém se na úzkém břitu vrcholu Matterhornu vůbec udržet. Odpoutal jsem se od lana, abych v případě silně pravděpodobného uklouznutí nestrhnul do jisté smrti i partnera. Po zkušenostech z výstupu mi bylo zcela jasné, že je velmi malá pravděpodobnost přežít sestup po zledovatělé stěně pod vrcholem. Krátce na to se objevili dva italští horolezci. Jeden z nich vytáhnul z rance plechovku piva 0,3 l a nabídnul ji za stejné množství čaje. Dát si před smrtí ještě pivo mi připadalo velmi důstojné, a tak jsme udělali výměnu. Na vrcholu Matterhornu jsem otevřel natřesenou plechovku piva, která explodovala někam do stratosféry. Na dně zůstalo jen trochu pěny. Měli jsme z toho všichni srandu.

Sestup nebudu popisovat, chtělo to jakýsi nadpřirozený cit. Navíc člověku celou dobu sviští kolem hlavy kameny všech velikostí. Večer jsme ale stáli zase dole před Hornlihütte, kde jsem do sebe nalil asi 5 litrů minerálky.

Slezení Matterhornu v době začínající fotografie (1865), k tomu pro bulvární časopisy atraktivní smrt čtyř lidí, vyvolaly po světě velký zájem o tuto horu. Obchodně zdatní Wallisani rychle pochopili, že pro jejich kraj nadešla nová, tučná doba. Dali se do stavby hotelů a s tím dodnes nepřestali. Ve Švýcarsku si na jídelním lístku přečtete, odkud pochází krávy na hovězí, prasata na vepřové a ovce na skopové. Tedy to poslední tam na talíři je z Nového Zélandu. Jejich vlastní ovečky, ze kterých dříve žili, už jsou dnes na svazích pod Matterhornem jen pro fotoaparáty turistů. Z těchto horolezců, lyžařů, nebo jen rekreantů dnes Zermatt žije, a sice velmi blahobytně.
Zlatý důl Zermatt leží prakticky přesně ve výšce vrcholu Sněžky.
Chataření po švýcarsku
Buddha v ledové sluji Malého Matterhornu

Idyla starého Zermattu

Pohnutky pro lezení na vrchol Matterhorn jsou často zcela komické. Někdy kolem roku 1930 se pokusil o jeho zdolání také dnes už málo známý excentrický dobrodruh, Američan Richard Halliburton. Měl v hlavě samé pitomosti, když se třeba dočetl, že Hanibal přešel se slony Alpy, najal si slona a zkusil to po něm. V Zermattu si našel vhodného partnera idealistu, spolu najali průvodce a skutečně po Hornligradu vrcholu dosáhli. Halliburton stál opojen pohledem na Alpy a nebyl mocný slova. Jeho druh zasněně pronesl:
"Konečně se mi splnil můj životní sen - můžu doplivnout na míli".
Halliburton se ve své knize zmiňuje, že ho za to málem z vrcholu svrhnul. Jeho zábavné cestopisné knihy mu vynesly tolik peněz, že si koupil dvouplošník a vydal se letecky na cestu kolem světa. Pokusil se s ním taky Matterhorn přeletět, což se mu údajně podařilo.
Dnes by ho Švýcaři za takový pokus nejméně sestřelili. Do Zermattu se už nedostanete ani autem. V Täsch je velké parkoviště, kde za nemírný poplatek musíte auto nechat. Dále se pak dostanete vlakem, který na téhle štrece jistě nepracuje s prodělkem. Ceny v Zermattu jsou rovněž přizpůsobeny místním zvykům, ke kterým skromnost zrovna nepatří. Lanovka na Kleinmatterhorn stojí 86 SFr. Zato si tam nahoře ale můžete zalyžovat v každé roční době. Jestliže je lyžování sport, pak ne každý lyžař je nezbytně sportovec. Podnikatel z podkrkonoší, který nikdy nebyl doma na lyžích v zimě, musí nyní do Alp na letní ledovcové lyžování, neboť to patří k jeho statusu. Ale nakonec proč ne? Všude se mastně platí, nikdo se vás neptá, z jakých pohnutek přicházíte, a Zermatt utěšeně bohatne. Už 140 let a zatím to vypadá dobře i do budoucnosti.

Následující už si nepamatuji zcela přesně, je to asi 20 let, ale událo se zhruba takto: Ve švýcarské televizi běžel úspěšný pořad "skrytá kamera". Autor se rád zaměřoval na celebrity, (v češtině tenkrát tohle pochybné slovo ještě nebylo), nešetřil penězi a jednu takovou past připravoval i roky. Tak se stalo, že jakýsi časopis vyhlásil soutěž, jejíž první cena byla výstup na Matterhorn, průvodce sám Reinhold Messner. Ten je s tou kravinou poslal někam, jenže oni nabídli částku, kterou jaksi nikdo nedokáže odmítnout. V těch dobách bylo normální, že si bohatí amatéři u cestovních kanceláří objednávali výstup na vrchol Everestu. Jednoho dne tedy stál Messner na úpatí Matterhornu s jakousi zaoblenou dámou, která údajně zatím ještě nikdy nevylezla ani vyšší kopec. Vyhrála soutěž a žádá, aby se s ní vydal po Hornligrad k vrcholu. Messner se nejprve domníval, že dáma to po prvních metrech vzdá, on zkasíruje honorář a tím to hasne. Leč ta ženská, sice se strašnou blbostí a naivitou, ale jinak velmi dobře, skalní stěnu zdolávala. Messner netušil, že je to zkušená horolezkyně, navíc dobrá herečka a perfektně vypreparovaná agentka onoho televizního seriálu. Tak dosáhli Solvayhütte ve výšce 4000 m a pokračovali pak už dost náročnou strmou skálou k vrcholu. Tu náhle stanuli na skalním výstupku, kde stál malý dřevěný kiosk. V něm postarší muž v akorátním sáčku, s motýlkem na krku.
"Přejete si dnešní noviny? Už se zase hádají politikové, měli byste být informováni. Pak tady mám kouřové bomby a rakety. Horolezci je rádi odpalují na vrcholu."
"Ano," pravila dáma, "vezmu si jedny noviny, copak je dnes asi v televizi, a kouřovou bombu."
Jak tento pořad vícekrát ukázal, lidský mozek dokáže v takovýchto absolutně nesmyslných situacích zcela vykolejit a Messner nebyl výjimka.
"Žádná bomba se na vrcholu zapalovat nebude! Co tady člověče děláte?"
"Ale vždyť vidíte, prodávám noviny."
"A kde je tady berete?"
"Nosím je sem brzo ráno ze Zermattu."
"Tady nemáte co dělat, kdo vám dal povolení, otevřít si tady ten váš krámek?"
"Pan starosta. Tam dole už jich je hodně a tady zatím nebyl žádný." To vše pronášel ten prodavač s motýlkem, na skalní stěně ve výši přes 4000 m, smrtelně vážným tónem.
Messner byl rozezlen a těžko říci, jak by to bylo dopadlo, když náhle kolem letěl záchranný vrtulník a z toho mu mával známý autor pořadu. V tu chvíli slavný horolezec konečně pochopil, že se stal obětí perfektně připravené komedie.

Pro skutečné, silné horolezce s dnešním vybavením není Matterhorn problém, aspoň dokud se náhle nezhorší počasí. Existují však nadšenci, kteří v něm vidí výzvu dokázat si vlastní kvality, které ve skutečnosti nemají. To nemusí být jen nějaký pomatený mladík. Zažil jsem případy, kdy se na výstup vydal pan úspěšný podnikatel, aby ukázal, že je nejen duševně, ale i fyzicky zdatný. On pochopitelně nemůže lézt na nějakou malou horu, to musí být nějaká nej, jako Everest a podobně. (Nevylezl nikam, jenom vynadal horskému průvodci.)
Nuže, všem těm, kteří by si tam chtěli dokázat svoji sílu, aniž by ji skutečně znali, ať už je to puberťák v trenýrkách nebo pan podnikatel v přechodu, s nejdražším cepínem a doutníkem v hubě, bych dal jednu radu:
Vy blázni pošetilí, nezahrávejte si s Matterhornem.

O potěšení z jízdy v českém silničním provozu

25. ledna 2009 v 7:54

"Buď vítán, kdo s dobrým tankem přijíždíš." Tak by mohl znít nápis na české hranici.

Jak vypadá tvář české země a lidu pro turistu, který projel a viděl mnoho zemí a má nyní udělat srovnání? Jak popsat dojmy, které zanechává počínání většiny, nebo markantních jedinců?

Už první kontakt se Slovany beránčí povahy v provozu na silnicích a dálnicích je zdrcující. Český řidič je slovanským jazykem mluvící potomek divokých válečných Avarů a Hunů, který má v sobě naprosto nepřirozenou agresivitu. To je podle mého názoru důvod většiny nehod a mrtvol. Nikdy jsem nebyl v zemi, kde za volanty sedí sbor nebeských andělů, ale v Čechách je to extrémní. Když český řidič vyjede na silnici, vrhne se automaticky do boje s nenáviděným nepřítelem, tedy ostatními řidiči.
"Co jedeš, vole, když jedu já?! Vypadni mi z mojí silnice!"

V Německu se mi občas stane, že někdo za mnou nedodržuje odstup, což je nepříjemné. V ČR to zažívám denně mnohokrát. V souladu s fyzikálními zákony to pak nepřetržitě práská a ostatní se prostávají od zácpy k zácpě. V Německu se i majitelé vysloveně drahých vozů dokážou v provozu chovat jako partneři. Když Čech vlastní silný drahý vůz, pak pro něj lidský život nemá nejmenší cenu. Při poslední návštěvě loni, mě v jedné vesnici předjel přes plnou čáru do nepřehledné zatáčky nablýskaný americký teréňák, (ovšem česká značka, patrně pan úspěšný podnikatel) rychlostí tak 100. Přecházet tam zrovna člověk, neměl prakticky šanci na přežití. Toliko jedna vzpomínka z mnoha podobných.

Jezdím 40 let, dojel jsem od Atlantiku k Perskému zálivu a ze Sicílie do Reykjavíku. Třikrát se mi v životě stalo, že se mě kdosi úmyslně pokusil vyhodit bočním nájezdem ze silnice, pokaždé v Čechách! Na dálnici chci předjet náklaďák, ale přede mnou se plazí trabant. Zařadím se tedy v levém pruhu za něj a čekám, až se mu ten odvážný manévr povede. Vtom se na obzoru za mnou objeví plně rozsvícený vánoční stromeček, který se šílenou rychlostí přibližuje. Za okamžik ho mám metr za sebou a vidím řidičovu výhružně zvednutou pěst. Když se konečně můžu zařadit do pravého pruhu, stanu se obětí jeho pomsty. Kvůli mně musel zpomalit z 230 na 100. Jeden blbeček v černém mercedesu opakoval takový boční nájezd 3x. Že se může stát i vrahem dvou dětí, které jsem měl v autě, mu zřejmě jenom dodávalo odvahy. Podle prohlubní na jeho pravém zadním blatníku bylo znát, že to dělá běžně. Dvacetiletý kretén, pán života a smrti, nakonec usoudil, že už mi to ukázal dostatečně, naposledy zahrozil a zrychlil zase na svých asi 230 km/hod.
V Německu bych šel takový případ okamžitě hlásit na policii i s jeho číslem. V Čechách mě všichni známí ujistili, že na tohle příslušná instituce neexistuje. Absolutní rezignace nad poměry v české zemi se nedala přehlédnout. Policie nemá čas se o takové případy starat, musí kontrolovat, jestli mají řidiči v pálícím poledním slunci rozsvícená světla.

Když už se ale policie dostaví, pak do toho vnese kulturu a situaci kvalifikovaným způsobem přihnojí.
Jednou jsem zůstal viset na silnici, ucpané v obou směrech. Stáli jsme všichni, proč, nevěděl nikdo. Tu se objevili dva uniformovaní andělé strážní. Jeden značně rozčílený zřejmě zaučoval mladšího kolegu a hulákal na celé kolo:
"Ty řidiči sou hovada blbý. Tak se na ně podívej, jaký sou to hovada blbý." Při tom ukazoval na jednoho po druhém, na mě taky. Zůstal jsem v Čechách stát na ucpané silnici, tak jsem hovado blbý!
Naštěstí to pak řidiči (hovada blbý) nějak vyřešili sami. Tito dva policajti totiž v tomto směru dále nepodnikli nic.

Asi v roce 2003 jsem jel přes Olomouc směrem na Brno. Za městem mě zastavili dva policajti s vítězným prohlášením:
"Vaše dálniční plaketa je propadlá."
Byla na 10 dní, polda počítal na prstech, že dnes máme jedenáctý.
"Počkejte," protestoval jsem, "takhle vám to pěkně vyjde, ale ten 1. den nemůžete počítat. Den koupení se do těch deseti dnů nepočítá."
"Počítá."
"Nepočítá."
"Počítá."
"Nepočítá."
Druhý policajt, který vypadal jako trestanec, kterému se podařilo uprchnout z kriminálu v ukradené policejní uniformě, si na mě otevřel hubu:
"Platnost rozhodujeme my, dálniční policie, a ne nějaký trafikant. To, co jste udělal, stojí až 15 000 Kč."

To byl v tu dobu, pokud vím, v Čechách hrubý plat učitele. Ten by si na takovou pokutu musel vzít půjčku od banky. Několik dní před tím jsem tam četl inzerát:
"Přijmeme svářeče na plný úvazek, příjemné pracovní prostředí. Plat 9 000 Kč."
Z toho má někdo uživit rodinu? Při takové pokutě mu tedy můžou dát rovnou doživotí. Třeba se mu v base bude žít lépe.

Leč z výroku policajta jsem usoudil, že bych při dobrém chování mohl dostat slevu. Jenže z jeho výroku vyplývalo ještě něco jiného. Že on to "rozhodnul", tedy že to sám vůbec neví, což jsem mu hned vmetl do ksichtu.
"Policie v civilizovaných státech chrání zákon, ale není sama zákonodárcem. Na to máte parlament."
Poslední větou si ovšem nejsem tak jistý. Ten parlament v ČR to taky nemá v hlavách moc v pořádku. V jednom roce se prodávala roční plaketa s platností do 31.01. Koncem roku byla platnost snížena do 31.12. Asi jako když si koupíte za určitou cenu 5 kilo brambor a prodavač požaduje za týden jedno kilo nazpět, že cena byla dodatečně změněna pro nižší váhu.
Ta česká vláda si občas počíná jako nějaký orientální paša v dobách pádišáha.

Pokud by se 15 000 ukázalo málo, dovolil bych si zákonodárcům poradit další tresty:
Spálit mu úrodu.
Srovnat jeho dům se zemí.
Postřílet všechny příbuzné.
Policajti mě nechali stát, ať si to rozmyslím a kontrolovali další zločince. Za chvíli to jeden zkusil znovu a narazil opět na mojí bezbřehou lakotu. Ne, nedostane nic!
Policajti viditelně znejistěli a ten první navrhnul:
"Udělím vám ústní varování bez pokuty."
To je tedy jakýsi opak vojenské pochvaly před natočenou V3S-kou. ("Za to si, vole, koupíš kilo banánů", našeptával zlomyslně ten v řadě za tebou.)
Doma jsem vše překontroloval. Moje plaketa byla platná a policajti v Olomouci rozumí svému řemeslu jako kůň kafi!

Rovněž u Olomouce, směrem na Ostravu, mě kdysi předjel mercedes svou plnou rychlostí, tedy asi dvojnásobkem povolené. Za tunelem, kde byl radar, ho zastavila policie a řidič musel zaplatit. Za pár minut mě předjel znovu, tou samou rychlostí, něco přes 200. Ten obličej jsem potom za čas viděl na obrazovce v souvislosti se třemi zabitými policisty v Ostravě. Nakonec to tedy byla policie, kdo skutečně zaplatil. Za dva roky byl z vězení venku, a mnoho z těch, co kvůli tomu nadávají na soudce, zákony a vládu, jí musí být za tu shovívavost vděční, protože sami jezdí stejně.

Na nízké platy a vysoké ceny, 30 KČ u doktora, nadávají všichni. Zhruba každý druhý řidič ale má pořád aspoň na tu cigaretu v hubě, a když ji dokouří, můžete se vsadit, že vajgl vyhodí oknem na velebnou českou zem, ke které nic nepociťuje. Pokud je zákonem zakázáno za jízdy telefonovat, pak je to zákon tajný, o němž nebyl národ informován. (Ať si tady každý udělá vlastní statistiku.)

Přejíždět chodce na přechodech a páchat i s rodinou sebevraždy na železničních přejezdech bude v Čechách něco jako národní sport. Pod pojmem Čechy míním i Moravu, jakkoli tam člověk může slyšet větu:
"Byli jsme před Čechy, budeme i po nich," nesmyslným způsobem odvařené od podobného výroku Palackého, čímž je míněno, že dnešní Moraváci jsou potomci obyvatel Říše Velkomoravské, ve kteréžto době Češi ještě lezli po stromech. Jistě jsou Moraváci lid bodrý a pohostinný, co do vlídnosti v silničním provozu to ale určitě znát není. Snad nejhorší z celého Česka (nelibozvučný název, za mého dětství nepřípustný,) mi v provozu připadá severní Morava-Slezsko, kde se ovšem člověk od místních dozví, že Pražáci (Brňáci) jezdí jako dobytek.

Konečně člověk po tom dobrodružném čase přejede na Rozvadově do Německa. Sice do mnohem hustšího provozu, ale přesto si oddychne. Zase jednou je se zdravou kůží z té džungle venku.

Tak! Diskuse je otevřená, teď si mě můžete sežrat!

Hejtman se chce zbavit učitelky z porna...

23. ledna 2009 v 18:32

Právě jsem si přečetl tento článek, stáhnul ono porno(?) a podíval se na něj.

Vůbec tady nemíním moralizovat, ani něco naopak. Chci se vyjádřit pouze k jednomu bodu:
Ten chlap tam s ní zachází hůř, než s krávou na pastvě. Ona sama jen běduje, že ji to bolí a třepe se strachy, aby neprasknul preservativ.

Jistě má teď zbabraný život, ale já ji lituji z jiného důvodu. Tuší vůbec tato žena, jak úplně jiné to je, když se tohle dělá s láskou?

Jediismus – nové náboženství?

22. ledna 2009 v 18:43

V roce 2001 proběhlo v Austrálii sčítání lidu. Když na jednom formuláři stálo:
náboženství : Jedi,
hrozila onomu člověku pokuta. Dělat si z této statistiky šprťouchlata, je zakázáno. To samé se událo na Novém Zélandu, pokuta přepočtena zhruba 570 EUR.

Jenže on nebyl sám, stále znova museli úředníci při vyhodnocování zjišťovat, že lidé se k tomuto náboženství zcela vážně hlásí. Pokud má v Austrálii nějaké náboženství aspoň 10 000 vyznavačů, musí být uznáno za oficiální. K tomuto se přihlásilo 25 000 lidí. Po nátlaku z jisté strany však byla tato otázka anulována, všechno se rychle zametlo pod koberec. Na Novém Zélandu bylo uznáno, hlásí se k němu 1,3 % obyvatelstva. V Anglii to má být předposlední náboženství, co do počtu stoupenců. V USA si už jedisti postavili tři jedistické kostely.

O co se jedná?

V prvním dílu filmu "Star Wars" je starý Obi-Wan Kenobi vyznavačem ve své galaxii už prakticky vyhynulého náboženství...

* * *

Dříve, než mě tu nějaký hulvát zase zahrne řadou sprostých nadávek, jako např. u článku "Kamiwaza", chtěl bych podtrhnout:
Vůbec tu neřeším otázku, jestli bůh je, není, jaký, nebo kolik?
Jsou lidé, kteří chtějí mít svůj duchovní život, a hledají třeba alternativní cestu. O tom je teď řeč.

Poznal jsem více různých náboženství, každé z nich je v různém kraji trochu jinak interpretováno, hodně záleží také na osobě jeho vyznavače. Některá chápu, některá ne. Ta, co nechápu, nikomu neberu.

Jeden skutečný fanatik mi vykládal:
"... pro naši spásu otec nechal ukřižovat vlastního syna. Může být vyšší oběť? Může mít někdo lepšího otce?"
Nemám ani tušení, co je to "spása", ale pokud se získává ukřižováním člověka, pak já ji pro svoji osobu odmítám. Nechci ani otce, který nechal ukřižovat syna.
Lze se divit, že lidé hledají nové cesty?

Pracoval jsem na písku pouště, na kterém vznikla tři velká monoteistická náboženství. Byl jsem někdy celý den sám, od horizontu k horizontu jen fata morgana. Od té doby vím, že člověk v takovém prostředí vnímá všechno úplně jinak, než třeba v naší civilizaci.

Nikdy jsem se nezúčastnil modlitby k Alláhovi, ač mě muslimové zvali. Seděl jsem jen vedle nich a čekal, až modlitbu ukončí a půjdeme zase pracovat. Přesto mě za čas nazývali "velký muslim".
Islám ve svém jádru, jak ho praktikuje prostý věřící, nemá nic co dělat s terorismem ani násilím. Je to však náboženství skutečně spíše pouštní. Proto se také rozšířil kolem celé Země podél rovníku, ale téměř vůbec ne do vyšších geografických šířek na sever nebo na jih.

Hinduismus moc nechápu. Když jsem viděl v Nepálu nebo na Mauriciu, jak věřící nosí svým bohům na talíři různá barviva a k tomu třeba jenom jednu mrkev, nebo co dům dal, nemohl jsem to brát moc vážně. Ale oni to vážně berou. S jedním jsem mohl delší dobu diskutovat a ten mi vyprávěl, co udělal Šiva, Višnu, Bráhma...
"Kolik bohů vlastně máte?" otázal jsem se.
"Jak to, kolik? Přeci jednoho." Podivil se.
"A to jsou tihle všichni dohromady?"
"Jo!"

V Nepálu je jistě nejoblíbenější Ganeš, syn Šivy.
Jednou přišel bůh Šiva domů, jeho žena právě porodila.
"To není moje dítě, bylas mi nevěrná." Rozhněval se Šiva a usekl mu hlavu. Žena ho však přesvědčila, že se mýlí. Šiva se tedy vydal do ulic a jako prvního potkal slona. Zdvořile si od něj vypůjčil jeho hlavu a namontoval ji na svého syna. Tak vznikl Ganeš. Mám doma v regále 2 kusy, oběti mu nepřináším.




O Buddhismu už vím o dost více.
Kdykoli jsem v Himalájích přišel do horské lounge, jako první jsem zatočil modlitebním mlýnkem.
Nikdo mi neřekl:
"Nešmatej na to, nejsi buddhista!" Místním se to naopak líbilo.

Pozor, při pohledu ze shora točit ve směru pohybu hodinových ručiček.
Mám doma 2 modlitební mlýnky, ale netočím s nimi. V kanceláři jsem si však na šňůru natáhnul modlitební vlajky. Když se udělá průvan a zatřepou se, pak se ony modlí za mě. Těžko říci ke komu/čemu? Buddhismus vlastně žádného boha nemá.
Když přijede Dalajláma a tisíce buddhistů se vrhne do prachu, pak ne před ním, ale ani ne před Buddhou. Byl to člověk, který žil 600 př. n. l. Před čím se buddhista sklání, je hluboká moudrost, kterou nám zanechal.

Co je to jediismus?

Jedi je původně fiktivní organizace, náboženský rytířský řád z filmové ságy Star-Wars. Její příslušníci v této sáze ovládají mystickou "Sílu", která jim propůjčuje různé psionistické, tedy nadpřirozené, schopnosti.

Jediismus má svoji světlou a temnou stranu (odpovídající křesťanskému bůh-ďábel), ale našlo by se v něm ještě celé množství jiných náboženství.
Jediisté věří na Sílu, která je naplňuje. Pojem "bůh" zde není definovaný. Tím se podobají buddhistům.
Je to asi 30 let, co jsem ten první díl viděl a vzpomínám na radu, kterou dal Kenobi mladému Lukovi, který se učil bojovat laserovým mečem.
"Nespoléhej se na oči, musíš cítit, jak tě Síla prostupuje."
To pro mě připomíná náboženství původního japonského obyvatelstva, "šintoismus". Není zcela vymřelé. Dnešní japonská bojová umění mají svůj vyšší stupeň v duševní přípravě, která je založena právě na šintoismu.
Podle šintoismu má každý keř, každý strom, svého boha. Má ho tedy i každý člověk v sobě. Svými hrubými smysly ho však nemůžeme plně objevit a pochopit, je možno se mu jen přiblížit.
To krásné na tomto náboženství je, že nezná pojem "hřích". Nemělo totiž placené kněze. Ti měli své civilní povolání, jen večer při bohoslužbách oblékali zvláštní roucho. Náboženství, ve kterém neexistuje mocenská struktura jeho kněží, nepotřebuje taky žádný "hřích". Všichni můžou duchovně chápat své bohy v míru a přátelství, nikdo se nepotřebuje vykupovat ze své viny převeliké.

Jediismus už má i svá přikázání a definice. Nepovažuje se za náboženství jediné pravé, nemá námitky proti jinak smýšlejícím, nezná pojem "peklo", říká toliko:
"... když bude na světě více jediistů, pak bude i více míru a vzdělanosti, a lidská společnost se stane jemnější."

Náboženství vzniká a zaniká. Kdo dnes ještě obětuje bohům, jako jsou Zeus nebo Apollón? Zato vznikají nové formy.

Možná se v případě jediismu jedná jen o krátkodobou módu, možná to ale bude zcela naopak! Co když se jediismus ujme a začne šířit po celé galaxii? Pak se z něj třeba stane to největší vesmírné náboženství. Jednou však také nejspíš dosáhne svého vrcholu a bude vytlačeno zase jinou vírou. Přejde dva tisíc let, a starý Obi-Wan Kenobi si bude muset přiznat, že už je ve své galaxii prakticky posledním vyznavačem dávno vyhynulého náboženství, které vzývalo Sílu.