Země zvaná Morava 4/4

28. prosince 2008 v 17:31

to [3] matka:
Ukolébavka pro děti není z knihy "Sága krále Laurina", vznikla až později.
Co všechny verše znamenají chápe ten, kdo celý příběh četl do konce.

Po bitvě na Moravě putuje vikingská Sittlieb dále světem, až najde hory sahající do nebe (Alpy) a v nich i království Rosengartenu. Podaří se ji proniknout k vrcholům, kde trpaslíci kutají zlato a pěstují růže. Nikdo, ani ona sama, netuší, že s ní přichází zkáza této pohádkové říše.

Co nedokáže člověk, dokáže pohádková víla. Sittlieb vypěstovala mytickou růži vzpomenutí. Její duše však předpovídá neštěstí:
Přišlo ráno, první sluneční paprsky pohladily Rosengarten. Sittlieb otevřela oči a vedle ní se skvěla růže jakou svět neviděl. Byla to růže vzpomenutí a její duše promluvila k Sittlieb.

Jak veliké je tvoje umění
ty dívko lesklého pancíře,
život dala's růži vzpomnění,
vílo mořského světa k nevíře.

Sittlieb se sklonila a přivoněla k růži. Ta se trochu zakývala ve větru a její hlas se náhle změnil. Zněl starostlivě.

Proč slyším teď kopyt dunění,
odkud blyští se meče, krunýře?
Brzy přijde slunce zatmění,
v dáli železné vidím rytíře.

--------------------------------------------------------------------------------------------
Poslední díl, "Země zvaná Morava":

...Moravští jezdci i Sittlieb se nejprve divým tryskem rozjeli ke stádu kumánských koní, v okamžiku zneškodnili hlídku a rozehnali koně do lesů. Nato se obrátili proti skupině nájezdníků, která včas poznala změnu situace a běžela od hradeb ke koním. Ti nyní zase jako pod hradbami v početní převaze byli, ale pěší v otevřeném poli před obrněnými jezdci se ocitli.

Zbylí útočníci na žebřících spatřili posilu a poznali marnost své situace. V jejich zádech nyní bojovali ti, kteří se ještě před chvílí zdáli být snadnou kořistí. Kdo ještě ze žebříku nespadnul, ten rychle lezl nazpět dolů a snažil se zachránit útěkem. Šípy z hradeb je doprovázely, ač sotva který skutečně trefil.

Přes všechny rány, ještě jednou dokázal chán své početné bojovníky sešikovat. Neútočili již na tvrz, chtěli toliko chráněni štíty ustoupit do lesa. Když Sittlieb s jezdci se k nim na dostřel přiblížila, rozestoupila se první řada se štíty. Za nimi stáli střelci s napjatými luky. Vzduchem zasvištěly šípy, přední řada se opět uzavřela a ukryla za hradbou štítů. První vystřelený šíp zazvonil o mořský zázrak štítu kovaného z více tenkých vrstev železa a roztříštil se na několik kusů. Jiné šípy však svůj cíl nalezly. Mnohý z moravských jezdců se bezvládně z koně zhroutil. Podruhé už lučištníci ale napnout a vystřelit nedokázali. První z neohrožených jezdců prorazili jejich sevřené řady a šířili zkázu.

Stále ještě byli Kumáni v přesile a boj nevzdávali. Dobře věděli, že si žádnou milost nezaslouží a nemohou ji očekávat. Výsledek nakonec rozhodl rytíř tvrze, který k výpadu branou zavelel a sám se v souboji s chánem utkal. Mnohokrát se srazily jejich meče a oběma nutno přiznat sílu, zkušenost i statečnost. Bili se dlouho než rytíř konečně získal převahu a ťal chána do ramene. Tato rána byla hluboká, proto smrtelná a bitva tím konečně rozhodnuta.* Kumáni odhazovali meče a snažili se spasit útěkem.

Krutým Kumánům nutno přiznat, že byli bojovníci, kteří se sotva čeho báli. Nikdy se ale ještě nesetkali s takovým odporem a statečností obránců. K tomu ono podivné zachvění země, jakoby i ta bojovala proti nim. Když jejich vůdce padnul, propadli ti zbylí strachu a na všechny strany se rozeběhli. Moravané je pronásledovali a nikoho z nich nešetřili. Kdo unikne, bude zase pálit loupit a zabíjet, to věděli. Dříve než kdo lesa na úprku dosáhl, proklát byl šípem nebo mečem moravských jezdců. Před smrtí spatřil ještě mnohý z nich i podivný svit mořského zázraku na štítu statečné severské dívky Sittlieb, která na svém malém koníku vždy v čele bojovníků cválala.

Jen nepatrnému počtu krutých nájezdníků se podařilo spasit útěkem a za těžkých útrap navrátit nazpět. Ti nemnozí později v Panonské rovině mohli vyprávět o lidu říše moravské, jenž svou zemi orat i ubránit dokáže. Žádný z nich se pak již nikdy na severní Moravu nevrátil.

Moravští jezdci se po vítězství nejprve vřítili do tvrze, seskákali z koní, aby pomohli ženám uhasit oheň a jejich děti uklidnit. Pak všichni, kdož křesťané byli, poklekli, k Bohu se modlili a jemu děkovali, že vítězství jim dopřál a strašné zhouby je ušetřil.

Nadešel večer, slunce se sklání k západu. Bitva je u konce, před tvrzí leží padlí Kumáni i Moravané. Sittlieb, stále ještě s mečem v ruce a štítem přes rameno, pomalu projíždí na svém malém koníku Aegirovi bitevním polem. Jen ona může vidět průsvitný přízrak, který se nad nimi vznáší, jen ona může slyšet jeho hlas. Ten přízrak, který už jednou potkala, podivné zjevení, jehož jméno je "Lidský Osud". Jako poprvé, znovu ji osloví bezbarvým hlasem.

Jsem ten, kdo nezná života cenu,
žádný soucit a žádné srdce nemá.
Přijdu kdy a kam si vzpomenu,
jsem ten, kdo lidí málo se ptá.

Ruku s mečem máš pozdviženu
a bájný štít tvůj šípům čelí.
Boj přispěl ti ku slávě i jménu,
Sittlieb, my podruhé se viděli.

Ten den bylo potřeba pohřbít padlé a odstranit nejhorší škody způsobené bitvou. Však hned druhého večera uspořádal rytíř velikou oslavu vítězství a hostinu na počest moravských jezdců. Od rána se na rožních otáčela selata, sudy vína byly vyvaleny ze sklepů. Všichni se radovali, připíjeli si a hodovali. Sittlieb ještě přes noc i den přemýšlela o setkání s osudem. Proč se jí podruhé zjevil tento přízrak? Bila se jako ostatní, šípy létaly kolem ní a viděla zahynout mnoho lidí. Co vlastně zmůže "Lidský Osud", strašidlo, které nemá tělo ani srdce? Poté usedla na čestné místo vedle rytíře, pustila z hlavy vše, co předešlý den zažila, a oddala se hostině. Kdož ví, co přinese další čas? Co se má stát, se stane. Nyní je čas slavit a veselit se.

Přešla zima a s jarním sluncem vše táhlo Sittlieb dále do světa. Rytíř, jemuž sloužila, se ji snažil pozdržet a nabízel co mohl. Když neuspěl, naplnil tedy její měšec zlaťáky a naložil na jejího koníka Aegira co jen unesl. I lidé, s nimiž bojovala proti nepříteli, trávila pracovní dny i temné zimní večery, jí nějakou dobu přemlouvali ať zůstane navždy. Brzy ale pochopili, že to není možné a přinesli aspoň zásoby a dary na rozloučenou. Sittlieb musela stále opakovat, že má jen jednoho koníka a ne celé velké stádo, které by na ten náklad a všechny jejich dary potřebovala.

Jednoho rána pak doprovázena mnoha pozdravy opustila Sittlieb tu dřevěnou tvrz tam na Moravě, kde v "hučných lesích" bylo zváno.


* Vypráví se, že roku 1241 utkal se Jaroslav ze Šternberka s velitelem Tatarů, obléhajících Olomouc. Toho v souboji muž proti muži porazil a zabil. Do jaké míry se zde jedná o historickou skutečnost, je ovšem velmi sporné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 28. prosince 2008 v 18:27 | Reagovat

No vidíte, jak jsem vám psala, zájem o vaše historky je. Jste mezi nejčtenějšími, tak už nepochybujte. Bylo to zajímavé a  poučné co se týče spojení sil proti nepříteli. Těším se příp. na tu knihu i na další vaše psaní. Zdravím.

2 matka matka | 28. prosince 2008 v 20:05 | Reagovat

Mytická růže vzpomenutí byla stvořena,

bájný štít vlastní princezna,

malá víla mořská,

však

Proč slyším teď kopyt dunění,

odkud blyští se meče, krunýře?

Brzy přijde slunce zatmění,

v dáli železné vidím rytíře.

Je to přízrak zvaný Lidský Osud?

Mocné zbraně má malá princezna,

pro válku jsou snad vhodné,

však zvládne jimi Lidský Osud?

Jsou i jiné růže,

voňavější, mocnější,

snad udrží zemi vcelku

bez kovových obručí,

snad se nerozpadne.

3 rucuk rucuk | E-mail | 28. prosince 2008 v 22:39 | Reagovat

-2- Kde vy na ty verše chodíte? Pěkné!!! To si vše pamatujete- nebo spíš veršujete?

4 matka matka | 29. prosince 2008 v 10:24 | Reagovat

3 rucuk

Část je přepsaná od pana autora, část je jedna z mých "růží". To nejsou slova, to nejsou verše. To jsou nejen růže.

5 rucuk rucuk | E-mail | 29. prosince 2008 v 11:29 | Reagovat

-4- myšlenky - pěkné-

6 matka matka | 29. prosince 2008 v 12:01 | Reagovat

Pro někoho jen myšlenky, pro mě nejen :-)

7 matka matka | 29. prosince 2008 v 20:59 | Reagovat

Ostatně jedno mé  takové "bláznivé říkání je pod prosincovým článkem m. Šupy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama