Země zvaná Morava 3/?

27. prosince 2008 v 18:03


ilustrace
Jana Holečková







Než budete babičky číst dále o kruté bitvě na severní Moravě, uložte vnoučky do postele a přečtěte jim ukolébavku:
Nadešel večer, už loučí se den,
rudé slunce se k západu kloní.
Toho z vás políbí sladký ten sen,
kdo usnout dokáže v dusotu koní.

Ve snu pak pohlédneš oknem ven,
noční vzduch mořskou solí tu voní.
Odkud ten dech fjordů vzal se jen,
vzpomínky náhle v hlavě se ti honí.

Kdo růže pěstuje, spěchá ku pomoci?
Pro koho i drsní rytíři slzy roní?
Zářící štít chrání tě proti zlé moci,
bájný severský meč a lesklé brnění.

Kdosi teď ve spánku k tobě se vrací,
koníčka kopýtka o zem tu zvoní.
To srdci dětí projíždí za noci,
znovu Sittlieb na islandském pony.
V poslední části vyprávění Kumání oblehli tvrz v "hučných lesích". Možná někdo už ví, jak se ta vesnice s oním hradem dnes skutečně nazývá.



Mytický štít, na kterém svítil "mořský zázrak", navrhla Martina z Brna










Hradby tvrze byly v těch dobách tvořeny jen z nevysokých, nahoře zašpičatělých kůlů. Krajina byla řídce osídlena, mnoho lesů skýtalo dostatek dřeva, však nebylo dost řemeslníků, kteří by kámen na hradby tesat dokázali a skromné výnosy polí by je ani neuživily. V těch dobách bývaly tedy tvrze i hradiště toliko dřevěná a do dnešních časů nic se z nich nezachovalo.

Pro Kumány pak byla hračka pod ochranou svých lučištníků pokácet v lese stromy a vyrobit žebříky na zlezení takové hradby. V tom řemesle se nájezdníci dobře vyznali, vládli mistrně jak mečem tak i sekerou. Však na hradbách se leskly meče a štíty, za roubením věží stáli lukostřelci a v lesích za jejími zády se ukrývali další bojovníci na koních, mezi nimi i Sittlieb.

Kolem hradeb začernalo se kumánskými jezdci. Stále ještě byli ve značné početní přesile a kořist v hradu nezbytně potřebovali. Nežádali výkupné, aby mohli odtáhnout, chtěli všechno a jejich zkušenosti jim říkaly, že to dostanou.

Z kmene mohutného stromu dovedně vyhotovili také berana k proražení brány. Obránci pak dobře věděli, co je čeká v rukou krutých, nyní obzvláště rozezlených, nájezdníků. V tvrzi však bylo více uprchlých žen a dětí z okolních vesnic než silných mužů, a ti byli povětšinou sedláci a ne vycvičení bojovníci jako Kumáni. Spíše motykou a cepem vládli nežli mečem.

Vše bylo připraveno k útoku, přední řady si připravily žebříky a několik desítek lučištníků si zapálilo šípy omotané smolnou koudelí.
Tu ještě posměšně zavolal kumánský chán na obránce tvrze:

Komu z vás je život milý,
ať zbraň svou odhodí jen,
s rukama nahoře v tuto chvíli
z hradu hned vyleze ven.

Hrdě odpověděli obránci:

Chléb a víno dodá nám síly,
ty jen sněhu a hlíny si vem,
víc nezbývá pro tvé oddíly,
my jsme ti, kdo orají zem.

Chán dal znamení a početné mužstvo začalo tlačit berana proti bráně. Ostatní zase opřeli žebříky o kmeny hradeb. Kumánští lučištníci vystřelili zapálené šípy na obránce tvrze, vše dávno nacvičené řemeslo nájezdníků, mnohokrát s úspěchem nasazeno. Tak měla přijít poslední hodina tvrze i jejich obránců. Její osud zdál se být neodvratný.

Náhle se však udál podivný jev. Ozvalo se temné zadunění, jakoby kdosi obrovským kladivem do země uhodil. Půda pod nohami se zatřásla, kmeny stromů se zakymácely a les za zády nájezdníků jakoby se roztančil. Podivný hrozivý hlas se odtud ozval. Ani kumánský chán nedokázal zakrýt svůj úlek.

Co duní tu tak temně,
odkud vzal se ten hlas?
To pekelné je plémě,
čert vezmi ho i ďas.

Nato odpověděl mu rytíř, který nyní za všechny obránce mluvil.

Jsme ti, kdož sejí sémě,
z něhož zrodí se klas.
To mluví matka země,
ta odpověď dala za nás.

Beran se rozjel proti bráně a první útočníci na žebřících dosáhli okraje hradby. Jejich meče zazvonily o štíty nepočetných obránců. Právě v tu chvíli se ale stalo to poslední, s čímž byli Kumáni počítali. Brána se otevřela a z ní se vyřítili jezdci, kteří útočníky pod hradbami napadli. Rychle pobiti byli Kumáni zaměstnaní tlačením berana a tím k boji nepřipraveni. Nato vrhli se jezdci na lučištníky, kteří právě připravovali další zápalné šípy. Dříve než ti se mečů mohli chopit, zbarvil se sníh jejich krví. Jeden jezdec za druhým řítil se z brány. Několik z nich mělo na koni upevněné háky, kterými strhávali žebříky. Mnozí z těchto hrůzných dobyvatelů se nyní podobali zralým švestkám, které padají se stromů. Ve tvrzi pak hasily ženy i děti požár a střílely šípy proti útočníkům na žebřících. Až do okamžiku útoku se krutých nájezdníků bály a strachy se třásly. Nyní však bojovaly jakoby snad pole oraly nebo trávu kosily.

Situace se rázem změnila. Jezdec na koni je v převaze proti pěšímu, zvláště když ten je právě zaměstnán stavěním žebříku. Jeden jezdec se vyrovná několika pěšákům. Je rychlejší a obratnější, otáčením koně se může krýt jeho tělem. Při střetu dvou bojovníků stojí váha lidského těla proti váze koně i s jezdcem. Hlava jezdce je pro jednoruční meč pěšáka nedosažitelná, o to snadněji trefí jezdec jeho hlavu. Kumáni však své koně nechali stát opodál u lesa, hlídané jen několika muži. K těm koním nyní chvátali, aby na ně rychle naskočili a proti těm několika málo jezdcům se mohli v boji postavit. Jezdec proti jezdci. Přes ztráty minulých dnů i první chvíle útoku, stálo pořád ještě nejméně pět Kumánů proti jednomu obránci tvrze, když za obránce počítáme i děti. Nyní potřebovali dostat se rychle ke koním, na nich pak bojovat a otevřenou branou do tvrze vniknout.

Berana z kmene stromu nechali obránci rychle skutálet ze svahu a brána se opět zavřela. První nápor byl vítězně odražen, však bitva nebyla zdaleka vyhrána. Z těch nejodvážnějších Moravanů, kteří vyjeli z tvrze už byl mnohý zasažen kumánským šípem a zbylí uvízli v hustých řadách nájezdníků. Ač zoufale se bránili pod hradbou proti přesile, jejich konec zdál se být zpečetěn. Ti nemnozí za hradbami zůstali pak oslabeni o své nejlepší muže. Tvrz hořela a druhému náporu už nemohli odolat.

Kumáni, kteří běželi ke koním, si již byli jisti vítězstvím. Tu v běhu odkudsi proti sobě zahlédli oslnivý záblesk. Onen podivný záblesk, který již několik nocí vídávali mezi stromy, tajuplný namodralý svit, který je stále doprovázel. Nyní se tedy měli dozvědět odkud pochází. Z lesa opodál vyjel malý jezdec, na jehož štítu svítil mořský zázrak. Za ním pak se mezi stromy objevila i skupina rytířových bojovníků, však zesílená o mnoho mužů ze širokého okolí, kteří přichvátali na pomoc. Byla jich proti Kumánům také jenom hrstka a mnohý již prošedivělý, ale nebyli to sedláci, byli to skuteční zkušení vojáci, k boji vycvičeni a v boji zběhlí, vyzbrojeni meči i štíty. Dokonce i korouhev se znakem Moravy zavlála ve větru. Na okamžik se zastavili, tasili meče a zamávali jimi obráncům na hradbách na pozdrav. Ti nadšeně vykřikli a pozvedli své meče k nebi.

"To je Sittlieb, to jsou moravští jezdci." Nesl se jásot mužů, žen i dětí po hradbách. Nyní už nikdo o výsledku bitvy nepochyboval.

poslední díl zítra večer ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rucuk rucuk | E-mail | 27. prosince 2008 v 19:52 | Reagovat

Poněkud hrozné, ale člověk si to nesmí představovat a raději čekat jen na výsledek boje. Tak zítra nashledanou.

2 autor článku autor článku | E-mail | 28. prosince 2008 v 8:37 | Reagovat

Zájem o tohle vyprávění zřejmě není, 4. díl už tedy instalovat nebudu. Na přání ho můžu každému zaslat soukromě. Nebo si případný zájemce může přečíst celou knížku "Sága krále Laurina".

3 matka matka | 28. prosince 2008 v 11:22 | Reagovat

....Kdo růže pěstuje, spěchá ku pomoci?

Pro koho i drsní rytíři slzy roní?

Zářící štít chrání tě proti zlé moci,

bájný severský meč a lesklé brnění.....

O čem sní drsní rytíři?

O boji, či o růžích?

4 hejtman Šarovec hejtman Šarovec | 28. prosince 2008 v 11:35 | Reagovat

Autore, nechte prosím legrace a pište dále, čekáme........

5 rucuk rucuk | E-mail | 28. prosince 2008 v 12:07 | Reagovat

Zájem určitě je, ale ne všichni své názory píší do komentářů. Nevymlouvejte se a pište, určitě stoupne zájem o celou Ságu, vždyť je to jako pěkná historická pohádka. Je teď doba svátků, lidé chodí po návštěvách a nemají tolik času sednout k netu. Buďte trpělivý, čtou i zpětně a je škoda něco mazat. I negativní názory mnohdy zvednou zájem o dílo. Zdravím.

6 autor článku autor článku | E-mail | 28. prosince 2008 v 12:25 | Reagovat

Zřejmě má zájem více lidí, jistě večer přidám i poslední díl kapitoly moravské.

Pro [3] matka, se pokusím vysvětlit i ty verše. Není to tak snadné. Onen pojem "růže vzpomenutí" je vysvětlen na začátku knihy a ten jsem tady neuvedl. (Prastaré tyrolské vyprávění "die Rose des Gedenkens".) Týká se založení království Rosengartenu.

7 matka matka | 28. prosince 2008 v 12:59 | Reagovat

Každý chápe "pojem" růže úplně, ale úplně jinak.

Moje bábi byla z Tyrol, ale žádné pověsti, či pohádky nám nevyprávěla.

Jde o to, jak se to království zakládalo. Ono to lze různě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama