Svatohor (pohádka pro děti)

21. prosince 2008 v 8:54
Koho zaujalo ono vyprávění, kterak Ilja Muromec stanul na třech cestách, ten si třeba přečte i to následující. Příběh vikingské dívky Sittlieb, která na svém islandském poníkovi hledá v mytické Evropě raného středověku pohádkové království Rosengartenu. To už není z Ruských bylin, ale z jedné české knížky, kterou v Čechách ale nikdo nezná. Tam by se třeba i dočetl něco o pojmu "matka syrá země", který zde byl zmíněn.

... Sittlieb byla dcerou člověka a byla dcerou mořské víly. Mnoho podivných setkání měla zažít na své cestě, i taková, které obyčejný smrtelný člověk zažít nemůže. Jedno z nejpodivnějších se událo ještě nedaleko severního moře na samém počátku její cesty. Snad měla to být výstraha pro statečnou vikingskou dívku, jejíž lidské tělo chránil bájný štít na kterém svítil "mořský zázrak", jejíž lidské srdce však pancíře nemělo.

Nadešel večer, les potemněl a Sittlieb se zvolna začala poohlížet po nějakém mechovém pelíšku. Tu se na cestě před ní náhle vynořil podivný přízrak. Byl mnohem větší než ona i s koníkem, ale téměř průsvitný. Nešel z něj děs, jeho tvář byla téměř lidská, ač podivně chladná a nikterak přátelská. Vyzařovala jen přísnost a nemilosrdnost. Postavil se jí do cesty a pohlížel na ni způsobem, který se jí nelíbil. Sittlieb se tímto pohledem i jeho chováním cítila ohrožená. Vytasila tedy meč, kryla se štítem a zvolna rozvážně se blížila k přízraku. Jako první si uvědomila, že její, jinak citlivý koníček, se klidně nechá řídit uzdou a neplaší se. Že tedy to stvoření nevidí, ani necítí. Nato Aegira do cvalu pohnala a když dorazila k přízraku, bez bázně do něj bodla mečem. Její meč kupodivu nenarazil na žádný odpor a v tu chvíli stál přízrak už zase o kousek dále. Sittlieb poznala, že tím nic nezmůže a zastrčila meč nazpět do pochvy. Vtom onen přízrak promluvil. I jeho hlas byl snad téměř lidský, ale zcela bezbarvý.

Vílo, jež cestou člověka jdeš,
věz, mé tělo je bez citu a chladné.
Ty bodnout mne do srdce chceš?
Sittlieb, já nemám žádné.

Ta se otázala.

Kdo jsi ty, jenž mou cestu znáš,
přízraku hlasu ledového?
Kdo jsi ty, jenž srdce nemáš?
Co chceš a jaké je tvé jméno?

To podivné zjevení odpovědělo.

Jsem ten, kdo nezná života cenu,
žádný soucit a žádné srdce nemá.
Přijdu kdy a kam si vzpomenu,
jsem ten, kdo lidí málo se ptá.

Ty jsi ta, která řeč potoků zná,
dnes ještě živá odejdeš odsud.
Zas přijdu až čas mě zavolá,
mé jméno je "Lidský Osud".

Nato se přízrak rozplynul. Sittlieb slezla ze svého Aegira a rozprostřela na tomtéž místě tulení houni ke spánku. Jakoby chtěla všem přízrakům ukázat, že ji na její cestě nezastaví. To setkání jí skutečně nenahnalo strachu, ale přesto poněkud znepokojilo. Kdo se vydá s mečem na cesty, ten svůj osud vyprovokoval. Však proč se jí zjevil "Lidský Osud" a co znamená jeho chladná nemilosrdná tvář? Je jí souzeno vrátit se k rodičům na daleký sever nebo potká znovu svůj osud někde tam na jihu u teplého moře? Nato spokojeně usnula pod klenbou hvězd a když se ráno probudila, nevěděla, jestli se jí to vše jenom nezdálo. Pak se vydala dále svou cestou na jih a kdyby se jí bylo večer zjevilo samo horoucí peklo, nebyla by jednala jinak.

Její cesta vedla k těm horám v dáli, které sahají až do nebe, za nimiž leží teplé jižní moře, a tou se ubírala. V rodě vikingských předků Sittlieb, s erbem lilií, nebylo zvykem, nechat se něčím zastrašit.
Ilustrace Jana Holečková

... Další cestou se odchýlila Sittlieb příliš stranou, kde vycházelo slunce. Jednoho dne spatřila před sebou pusté hory bez rostlinstva. Ti lidé tam mluvili zase jinou řečí, Sittlieb se ale všude rychle naučila dorozumět aspoň v základních výrazech. Pochopila, že při cestě na jih musí ty hory přejet. Lidé ji před takovou poutí varovali.
"Nejezdi rytíři do Svatých hor. Ani pták je nepřeletí, nenajdeš nikde obživy. Ani jeden list nebo stéblo trávy tam neroste. Jen jakýsi podivný obr tam žije. Není radno se mu přiblížit."
Sittlieb poděkovala těm lidem, nakoupila vše potřebné, co Aegir jen mohl unést, a vydala se na cestu přes Svaté hory. Dny plynuly, zásoby ubývaly, koník i jezdec ztráceli síly. Jen kámen a nic než kámen byly ty hory. Konečně začali sestupovat a v dáli v údolí se objevila první zelená pole. Sittlieb se zaradovala, i koník Aegir se radoval z té zelené plochy tam pod nimi. Zdálo se, že už jsou zachráněni, zbýval jen malý kus cesty, když zůstali stát. Na jedné straně sráz do nekonečné propasti, na druhé skalní stěna do nebe a na cestě obrovský balvan, větší než Sittlieb s jejím koněm. Byl vysoký a hladký, nešel tedy přelézt, i pak by musela nechat svého koníčka na pospas osudu. Marně se pokoušela pohnout tím kamenem, ani za pomoci Aegira to nebylo možné. Tu poznala Sittlieb, že je na konci sil a ulehla na cestu smířená s osudem.
Už se rozloučila se životem, když jí na čelo náhle padlo několik kapek vody. Ze skály stékal malý nepatrný pramínek.
"Nikdy nevzdávej, nikdy nezoufej", šeptal pramínek tichým hláskem. Sittlieb pramínek oslovila:

Byly to kapky vody tvé,
jež tu propast vyhloubily,
překonej prameni čáry zlé,
sešli obra nadlidské síly.

Sotva dořekla vodní zaklínadlo, uslyšela dunění podkov, až se hory otřásaly. Tu uviděla onen přízrak, před kterým ji lidé varovali. Mohutný jezdec s obrovskou palicí, pod kterým se země prohýbala. Jeho štít by snad unesli jen dva muži, meč délky vrostlého člověka a široký jako sekera. Pro něj vyroben s krátkým jílcem jen pro jednu ruku. Ten člověk, byl-li to člověk, musel mít obrovskou sílu. Takovou, s jakou se Sittlieb ještě nikdy nesetkala. Nato obr sestoupil z koně a přes svůj hrůzný zjev ji vlídně oslovil.
"Šťastná dívko s podivným štítem, jak rád bych se s tebou vydal do těch zelených polí tam dole, však musím zůstat tady ve Svatých horách. Pro moji sílu mě matka syrá země jinde neunese. Tebe tu vězní jen jeden oblázek, mě ale můj krutý osud. Ať dále tě štěstí provází na všech cestách šťavnatým krajem, které mně byly odepřeny."
Nato bez námahy se opřel o balvan a odsunul ho na stranu jako kdyby to byla kupka sena. Ten se roztříštil dole v propasti a před Sittlieb se otevřela volná cesta do zeleného údolí. Mnohokrát děkovala Sittlieb tomu jezdci s nadlidskou silou a nakonec se ještě otázala.

Pověz mi siláku jakého neviděl svět,
jak dostat se do země Saxlandu zpět?
Ty, který snad celou horu uzvedneš,
prozraď mi jméno své, pokud chceš.

Ten podivný obr a silák bez rozpaků a klidně odpověděl.

Posečkej až se rozední,
pak sjeď dolů ze Svatých hor
a dej se cestou západní,
kde v kopcích roste tmavý bor.

Snad jsem člověk pozemský,
však silnější než každý tvor,
jsem bohatýr stolnokyjevský
a mé jméno je Svjatogor.

(Na své další cestě vikingská Sittlieb zabloudila na severní Moravu, kde tasila svůj severský meč po boku moravských jezdců, v bitvě proti kumáským nájezdníkům. Tato bitva se skutečně historicky udála.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 21. prosince 2008 v 9:34 | Reagovat

Závany historie v pohádkách,pověstech a bájích jsou fascinující. Moc pěkné ,děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama