Pohádka o hloupých opicích

21. prosince 2008 v 12:43
Výňatek z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi"
ilustrace Jana Holečková

...Enkidu pokračoval tichým hlasem.
"Dobře jsi vyprávěl, ty, který dokážeš myslet a jsi svobodným člověkem. Zachoval jsem se k tobě nedobře, ale sám vidíš, zaplatil jsem daň, musím zemřít. Nevím ani proč, zabil mě Kalchas, kterému jsem sloužil. Byl jsem kdysi zvířetem. Viděl jsem zabíjení a sám zabíjel, ale jenom pro potravu. Když lev je nasycen, pak se gazela klidně pase pár kroků vedle něho. Ví, že lev s plným břichem nemá důvod jí něco udělat. Proč zabíjíme my lidé a nejvíce ti, kteří mají plné břicho?"
Ten, který dokáže myslet, začal vyprávět další příběh.

O hloupých opicích

Chtěl jsem vidět daleké kraje a viděl jsem je. Nežil jsem zbytečně. I když nevlastním žádný majetek a nemám žádný vysoký úřad, ničeho nelituji. To všechno může člověk zase ztratit. Mě nikdo ani ve vězení nevzal a nevezme zážitky z podivných cizích zemí.

Kdysi jsme pluli podél pobřeží žhavého kraje daleko za mořem směrem poledním. Tam žijí černí lidé a podivná stvoření zvaná opice. Ty mají černou srst, drží se ve smečkách a jsou nám dost podobné, jen menší než my a mluvit neumějí. (Šimpanz) Jednou jsme museli delší dobu zůstat na pobřeží, aby námořníci opravili škody na lodi způsobené bouří. Vydal jsem se do vnitrozemí a tam potkal stádo těchto opic. Chovaly se vlídně a já šel každý den kousek blíže, až si na mě zvykly a se mnou se spřátelily. Když loď byla opravena přišel čas vydat se znovu na moře. Měl jsem barevné látky za které černí lidé dávali plody a slonovinu. Chtěl jsem se s opicemi rozloučit nějakým darem, zaplatil tedy černým lidem, aby vzali mnoho banánů a jiného jejich ovoce a to jsme opicím odnesli do lesa. Náklad několika nosičů jsem nechal složit nedaleko jejich stáda. Ty do té poklidně sbíraly kořínky a plody. Když viděly hromadu lahůdek rychle přiběhly. Tu stalo se však cosi podivného. Každá opice se snažila získat z hromady těch dobrot co nejvíce pro sebe. Začaly se prát, škrábat a kousat a způsobily si nebezpečná zranění. I na nás se vrhly, abychom si snad jeden banán zase nevzali nazpět. Utíkal jsem s černými lidmi o život, jinak by nás byly opice pokousaly. Ty opice, kterým dříve nikdy nevadilo, když jsem se posadil vedle nich a sbíral s nimi plody. Nikdy žádnou nenapadlo, že si snad něco beru z jejich skromného majetku. Dokud měly málo, stačilo to pro všechny.
Teprve když se za několik dní všechno ovoce zkazilo, vrátil se mír do jejich stáda. Mohl jsem se k nim bez bázně zase přiblížit a s nimi aspoň pohledem rozloučit. Pak jsme opět vypluli na moře a já viděl ještě mnoho jiných zemí. Co jsem zažil jsem nezapomněl.

My lidé nejsme jako lev a gazela. My lidé jsme jako opice. Nech člověka pracovat na svém poli a on bude žít v míru. Ze skromné úrody tě pohostí. Však dej člověku mnoho a on začne zabíjet, aby dostal víc."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 caracola caracola | 21. prosince 2008 v 13:26 | Reagovat

Trochu mrazivé je zjištění, že poznatky lidstva staré  4OOO let jsou stále platné a stále neuskutečněné.

2 matka matka | 21. prosince 2008 v 21:49 | Reagovat

Proč se lidé po těch opicích stále mnohdy opičí?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama