O nepovedeném kuřeti

22. prosince 2008 v 19:25
Nechci tady vyhrát soutěž v oblíbenosti. Jeden čtenář (který se trochu minul dobou) mi tu dokonce zakázal dále psát. Komu ruším jeho víru v nějakou ideologii, ať mé články jednoduše nečte. Levného populismu na tomto servru najdete víc než dost.


Vyprávění ze starého Sumeru




Výňatek z knihy
"O Gilgamešovi a Enkiduovi"



V dobách pradávných, dříve než bylo napsáno první slovo bible, vládl ve městě Uruku sumerský král Gilgameš. Ten nedopřál svému lidu oddychu. V rytmu bubnu pochodují řady dělníků a kladou hliněné cihly, aby obehnaly jeho město největší hradbou, jakou se kdy nějaké město mohlo pyšnit.

V kolonii bídných, sedřených otroků žil také muž otrok a žena otrokyně. Jak se dostali do otroctví jejich předkové nevěděli, oni se v něm už narodili. Jejich rodiče je naučili být otroky a oni si nestěžovali. Nikdy je nenapadlo, že by se dalo žít jinak a nikdy o tom neuvažovali.
Muž otrok a žena otrokyně založili manželství a narodilo se jim děťátko, hezký synek. Oba se velmi radovali a považovali za svůj úkol, po vzoru svých rodičů, vychovat z něj dobrého otroka. Ten pak bude celý život mísit hlínu se slámou, vyrábět cihly a klást jednu na druhou.

Nejprve se vše zdálo na nejlepší cestě. Jejich dítě sílilo a rostlo. Událo se však jednoho dne, že si pachole hrálo s hlínou, jak vidělo u dospělých, ale vytvořilo z ní místo cihly malou figurku. Všude kolem svištěly biče dozorců. Dítě vzalo figurku do ruky jako panenku, chovalo ji a hladilo.
"Neboj," říkalo panence, "já tě nedám."
"To není dobrá cihla na hradby," poučil otec otrok své dítě, ta musí vypadat jinak. Nato uhnětl malou příkladnou cihličku. Potom ještě několik a ukazoval, jak se správně kladou na sebe. Dítě zvedlo několikrát cihly, ale zase je odložilo a vrátilo se k figurce.
"Takhle z tebe nikdy nebude dobrý otrok," pravil otec pohněvaně.
"Já nechci být otrok," řeklo mu dítě.
"To už raději nikdy neopakuj," varoval otec, "snad si hlupáku nemyslíš, že se tě někdo bude ptát."

Syn vyrůstal a hádky se hromadily. Marně se mu snažili vysvětlit, jak si neváží dobroty svých pánů ani moudrých rad svých rodičů. Dítě snilo o tom, vydat se do světa.
"Co si hloupé dítě myslíš, jak to vypadá jinde, že se tam žije lépe?"
"Jak víte, že to jinde není lepší, vždyť jste v životě jinde nebyli?" Ptal se syn.
"Chceš snad být chytřejší než tvoje rodiče," zněla odpověď otázkou, jinou neměli.

Nevážíš si toho, co máš," vysvětlovali dále.
"Náš vyspělý společenský řád ti dává všechno, co potřebuješ. Co můžeš chtít více?"
Téměř dospělý syn jim vážně odpověděl.
"Slýchal jsem, že kdesi na severu odsud leží vysoké hory. Chci boty, abych se mohl vydat na cestu, chci dojít k těm horám."
"Patrně jsi už úplně zešílel," vyděsili se rodiče. "Žádné boty nepotřebuješ, naše rodiče žádné neměli, my žádné nemáme, ty je taky mít nemusíš. Vydat se někam k horám není povoleno, kdejaký lump by toho zneužil a už se nevrátil."
"Ale mnozí tady ve městě boty mají," namítnul syn.
"To jsou jiní než jsi ty, chceš se jim snad rovnat? Ty blázne pomatený. To jsou svobodní lidé, ti boty potřebují."
"Není divu, že všichni v našem otrokářském řádu dostávají podle potřeb, když ty potřeby jsou definovány kruhem. Boty potřebuje ten, kdo je má a kdo boty nemá, ten je nepotřebuje. Pak je skutečně spravedlivě přidělováno. Ale já jsem výjimka. Potřebuji boty a nikdo mi je nedá."
To už rodiče vysvětlit nedokázali, přidali jen proroctví, jak se syn jednou dostane na jejich duševní úroveň a pak vše pochopí. Prorokovat budoucnost je průvodní příznak člověka, který svým jednoduchým rozumem dokáže myslet pouze dvojrozměrným způsobem v přítomnosti. Co si neumí představit podle něj nemůže existovat, což mu dává pocit vlastní neomylnosti. Jak ví, že se jeho proroctví vyplní? "Jen počkejte, však uvidíte."

Jedné noci syn zmizel. Rodiče pochopili, že se stalo to nejhorší, co se stát mohlo. Jejich syn uprchnul z otroctví na svobodu. Tam podle jejich představ konečně pozná, jak hluboce se mýlil a vrátí se zahanbeně nazpět. Tahle víra jim pak více let zůstala. O světě ani o svobodě nic nevěděli a kdo nic neví, tomu se lehce věří.

Jejich syn to měl v cizině moc těžké, vždyť na takový život nebyl nikdy připraven. Nakonec se ale sám vše naučil a našel si práci. Žil skromně, neměl co potřeboval, ale za svoji práci dostával peníze. Ty si střádal a jednoho dne si nechal ušít boty. Jeho první boty v životě. V nich se pak vydal na dalekou cestu, aby našel ty hory, po kterých toužil.

Přešla dlouhá doba. Jednoho večera se v Uruku objevil mladý muž, který podplatil dozorce a nenápadně se vmísil mezi otroky. Otec i matka v něm hned poznali svého syna.
"No vidíš," pravila k němu pyšně jeho matka.
"Přišel jsi zpátky. Jak jsme ti vždy říkali, tak jsi sám nyní pochopil jak hloupě a nesmyslně jednáš. Konečně jsi dostal rozum a už víš, že boty nepotřebuješ a hory vidět není k ničemu dobré a vrátil ses kam patříš. Zůstaň už tady, pojď s námi zadělávat na cihly a stavět hradby. Tvoji pomatenost ti odpouštíme, ale ať už se nikdy neopakuje."
Tu odpověděl ji syn.
"Jak moje matka chybně prorokovala moji budoucnost, tak mi nyní chybě vnucuje moji minulost. Nechal jsem si ušít boty a vydal se na sever, abych došel k těm horám, o kterých jsem v dětství snil. Šel jsem dlouhý čas a mnoho zažil, až jednoho dne jsem k nim došel. Ty hory byly úžasné a já věděl, že bylo správné riskovat můj život na útěku, abych se stal svobodným člověkem. Nikdy už se navrátím do otroctví. Ten, kdo nepotřebuje vidět hory, ten nemůže chápat proč jiný se k nim vydat musí. Poslyšte co vám budu vyprávět."

O nepovedeném kuřeti

Stalo se, že liška zahubila kachnu a rozkousala její vejce. Však jedno z těch vajec přehlédla. Lidé ho vzali a dali pod slepici, která seděla na svých vajíčkách.
Z vajíček se vyklubala kuřátka a hned se měla k světu. Hrabala a pobíhala po dvoře. Jen jedno z nich nemotorně pajdalo, mělo placatý zobáček a vůbec vypadalo úplně jinak. Nějak se zřejmě nepovedlo.

Za krátký čas vyvedla matka slepice své děti ze dvora k malému rybníčku. Na břehu je varovala.
"Kdyby některé z vás spadlo do vody, pak ta se rozestoupí a zahubí ho. Nechoďte raději moc blízko ke břehu. Kuřátka poslechla, jen to nepovedené skočilo bez váhání do vln rybníčku. Chvíli plavalo sem a tam a pak se náhle voda skutečně rozestoupila a pohltila jeho tělo.
"Proč nemohlo to nepovedené kuřátko poslouchat, nemuselo zahynout," bědovala matka slepice. "Tady vidíte co to znamená neposlechnout rodiče."
V tu chvíli se kachňátko zase vynořilo, zobáček plný chutných zelených rostlinek. Když se vydovádělo, vylezlo na břeh.
"Máš obrovské štěstí, že jsi z té hrůzy vyvázlo, už nikdy to nedělej. Příště už bys živé z vody vylézt nemuselo."
Kachňátko odpovědělo.
"Nemůžu zato, že umím plavat a příště to udělám znova. Když vidím vodu, musím do ní skočit. Tady žádný zákaz ani hrozba trestu nepomůže."
Slepice nerozuměla, proč musí to nepovedené kuřátko do vody, nechápala proč se tohle kuře neutopí, ale musela nakonec uznat, že je to skutečnost. Už nikdy mu pak nebránila vrhnout se do vody.

"Stane se, že se slepici narodí kachňátko a stane se, že se otrokům narodí svobodný člověk. Slepice nemůže pochopit jednání kachny, ale nemusí ji učit, jak být správná slepice a vysvětlovat, proč není možné plavat. Otrok nemůže pochopit jednání svobodného člověka, ale nemusí mu bránit v cestě na svobodu a učit ho, jak být správně otrokem.

Jeho otec otrok pokýval hlavou a ještě se zeptal.
"My tady dostáváme všechno co potřebujeme. Máš ty tam na té podivné svobodě taky všechno co potřebuješ?"
"Nemám a nikdy mít nebudu," odpověděl syn.
"Jen otrok dostává všechno co potřebuje. Svobodný člověk to mít nikdy nemůže, protože si o svých potřebách sám rozhoduje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 skaz skaz | 22. prosince 2008 v 23:05 | Reagovat

Jedno z nejkrásnějších a nejpravdivějších přirovnání - mít klobouk,smeknu

2 Adriana Adriana | E-mail | Web | 23. prosince 2008 v 9:21 | Reagovat

Nádhera!

Zase jsem si jednou uvědomila, jaké mám velké štěstí.

Děkuji.

3 matka matka | 23. prosince 2008 v 10:46 | Reagovat

Ten, kdo potřebuje vidět hory, ten nemůže chápat, proč jiný se k nim vydat nemusí. Cesty mohou býti rozličné.

Má pohádka?

Kdysi, velmi dávno, když jsem byla malé děcko, ke mně zavolali lékaře. Byl velmi příjemný, dodnes na něj vzpomínám. Za nějakou dobu odešel do Švédska. Jak to mohl udělat? Již nikdy ho neuvidím. Jak mne, nás všechny mohl opustit, připravit o svou přítomnost? Než jsem cokoliv mohla udělat, dozvěděla jsem se, že zemřel. Škoda. Snad byl i ten krátký čas šťasten.

Však mnozí z nás se snažili být šťastni zde. Ne všichni měli na to odejít. Někdo by prostě bez svého kopce s borovicemi, kavylem, koulenkami,...jinde zahynul.

Nekazme si svá štěstí vzájemně. I otrok může být šťasten. Než pozná jiný obzor. Ne takový, ke kterému musí fyzicky přijít. Jsou i jiné obzory. Já jsem doma zde a všude zárověň. Necítím se být vytržená z kořenů, tak jak stromky vánoční, třeba. Co bude pod nimi? Hory pitomostí, nebo trošku lásky, štěstí, pohody? Ke štěstí stačí malé peříčko, bílé, husí pírko, fouknete a ono místo Vás letí do světa s poselstvím lásky,...

4 PŘ | 23. prosince 2008 v 17:33 | Reagovat

Upřímně řečeno, ta poslední slova mi spíš připomínají bajku o lišce a kyselých hroznech. Když mám hlad a nebo něco není jinak v pořádku, tak se budu utěšovat vědomím, že jsem alespoň svobodný (a nebo že mám jinou abstraktní vymoženost).

Nezlobte se, ale tahle logika je zmrzačená a kulhá na všechny nohy.

5 Jaroslav Pokorný Jaroslav Pokorný | E-mail | 14. července 2014 v 11:06 | Reagovat

Milý PŘ, když mám hlad, tak se mohu utěšovat i tak, že v otroctví je to normální, protože sytost neznám. Na tomhle je postaven každý totalitní režim. Lidé jsou spokojeni s tím co mají a dostavuje se pocit štěstí. Těší se na to, že ke znehodnocené měně, dostanou lístky na potraviny, boty, šaty a ten malinký podíl jim ke štěstí stačí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama