Prosinec 2008

Jak vzniknul člověk

30. prosince 2008 v 12:16

Předmluva ke knize "O Gilgamešovi a Enkiduovi"

Za našeho mládí byl v Čechách velmi populární karikaturista Pavel Kantorek, který maloval kočky a žáby. Toho jsem před nějakou dobou požádal, jestli by tuhle knihu neilustroval?
Přečetl si pár kapitol, projevil zájem, ale napřed to ještě poslal nějakým známým nakladatelům do ČR. Jejich odpověď:
"Je to velmi vtipné, ale pro českého čtenáře příliš náročné." Na to mi Pavel Kantorek napsal:
"Pro českého nakladatele platí: český čtenář = blbec."

Já věky spal pod klenbou hvězd
a divné sny se mi tam zdály,
že stál jsem v rozvalinách měst
a bloudil v poušti Rub al Khali.

Přečkal jsem dobu ledovou
zažil ten čas, kdy ledy tály,
já dobu viděl bronzovou,
meče, jež v slunci rudě plály.

Já mnohé měl jsem vidiny
v polích, kde bitvy se udály,
prožil celé člověka dějiny,
jež lačně lidskou krev sály.

Smrt mužů, těžký osud vdov,
nářek, jenž slýchal jsem v dáli,
ryk vřavy válečné, kde není slov,
jen ozvěna, jíž vrací skály.

Včera zved kámen pračlověk,
dnes pod kopyty země zní,
už tady máme středověk,
to jedou páni železní.

Kněz vědro s vodou svěcenou
a svatou řečí plamennou,
pan rytíř s velkou sekerou
a zavšivenou nádherou.

Břinkot mečů, výstřely z děl,
pokřik lůzy a troubení rohů,
já o tom bych vyprávět chtěl,
o úsvitu múzy a soumraku bohů.

Pojďme a hledejme příčiny,
kde davů vzala se samota,
proč válečné jsou naše dějiny
a tajemství věčného života.

Snad si to nějak všechno spojíš,
já každý rok psal jednu větu,
teď vám servíruji dějin talíř
o vzniku lidí a států rozkvětu.

Až tu vtipnou kaši dojíš,
dál ji vyprávěj jinému světu,
ty, kdo po tisíce let stojíš
na přídi života hvězdoletu.

To vše se událo jednoho pozdního večera, ještě více se pozdící pozdní doby třetihorní.
Ilustrace Jana Holečková

Pravěká opice se slastně protáhla na pravětvi mladičkého prastromu. Její čelist byla již parabolická, jakkoli ještě masivní a směrem dolu tažená dozadu, což ještě neumožňovalo řeč, natož pak delší proslovy a dalo se tedy hodnotit v podstatě kladně. Špičáky byly však již zakrnělé na výšku ostatních zubů. Při pohybu spodní čelisti do strany tedy neblokovaly. Na rozdíl od těch ostatních opic měla tedy tato opice schopnost "mlejt hubou". Významný to faktor hominizace, zvláště důležitý pro pozdější čtvrtohorní volební kampaně. Páteř se narovnala a celá tělesná konstrukce už umožňovala pohyb bipedální, na rozdíl od pohybu quadrupedálního, při kterém jsou zaměstnány i přední končetiny a nelze v nich tedy ještě za pochodu svírat rudou zástavu. Ruce opice měly tedy již schopnost chápat, což se o hlavě rozhodně říci nedalo. Však lebeční dutina se rychle zvětšovala a v ní nebezpečně kynul a bobtnal budoucí lidský mozek.

Kde není chápavost, tam není také nic nepochopitelného. Kdo nic nechápe, tomu je všechno úplně jasné. Primitivovi nelze vysvětlit trojčlenku, o to rychleji zato chápe novou převratnou ideologii růžových zítřků, kterou profesor matematiky nemůže pochopit nikdy. Vše to nepochopitelné, co člověk v dějinách napáchal, se do onoho večera ještě neudálo, leč z pochopitelných důvodů udát brzo již mělo.

Opice tedy viděla všechno zcela jasně a nepochybně a byla se svým IQ naprosto spokojená. Z výrazu obličeje pravěké opice se už skutečně dala vyčíst přibývající lidská inteligence. Tvářila se totiž tak strašně blbě, jak dokáže jen stvoření nadané určitým stupněm rozumu. Šla kolem stará kráva a zkusila to po ní. Ale ať se snažila jak chtěla, její duchaprázdný obličej vyzařoval stále jen jakousi vlídnou hovězí moudrost. Jazyk jí sice visel z huby až na zem, ale proti blbosti opice, nadané rozumem, si kráva prostě nelízla.
......
......
Onoho vlahého večera se to však událo! Pravěká opice náhle ulomila větev stromu a podrbala se s ní na zádech. Šel kolem Bůh a zabědoval.

"Opice používá nástroje, tak už se mi to stalo zase. Tentokrát zrovna na Zemi, která se mi jinak tolik povedla. Jestli toho ta opice hned nenechá, tak z toho bude člověk. Neměl jsem si zahrávat s bílkovinami. Všechno se mi zase vymklo z rukou.

Snad půjde ještě něco dělat, ukončím třetihory a započnu čtvrtohory. Zkusím ještě seslat dobu ledovou, snad to pomůže."

Tak pravil Bůh, leč celkem bez víry. Bůh nemá víru, neboť je vševědoucí a víra začíná tam, kde končí vědomosti. Kdyby lidé věděli, že Bůh skutečně je, nemuseli by na něj věřit. Nebyla by na světě víra jediná pravá a tím ani kacířská. Nebyla by doba temna, a kde vládne světlo, nepotřebuje nikdo být osvícený. Pokud ale osvícený je, tak se od těch ostatních ničím neliší a není to na něm znát. Kdyby lidé věděli, že Bůh je, nebyla by potřeba inkvizice. Lidé nepotřebují inkvizici, ale inkvizice potřebuje inkvizici, aby hájila dogma víry, neboť víra je dogma. Kde končí "vědět", tam začíná "věřit", ale tam, kde vládne víra, tam není pro vědomosti místo a není zrovna moc radno vědět. Kdo je bohaprázdný, neměl by si tedy raději s vírou zahrávat.

To vše zpovzdálí pozorovala hyena skvrnitá a otázala se:
"Co ti říkal Bůh, opice?"
"Říkal, že ze mě bude člověk, hyeno."
"To není možné," zavrtěla hlavou hyena.
"Bůh je můj svědek."
"Není, právě odešel."
"Dovolám se Boha všemohoucího i všech svatých."
"To můžeš, ale všemohoucí tě slyšet nemůže, anšto už je támhle za kopcem a počet všech svatých je zatím nula. Dokud nikdo není hříšný, nemůže být nikdo ani svatý, to ví dokonce i opice. Svatí přijdou teprve s prvotním hříchem."
"Ale já se dokážu podrbat větví na zádech, bude ze mě člověk."
"Ty a člověk?" Zapochybovala znovu hyena,
"vždyť máš inteligenci bublajícího bahna."
"Podle toho ten člověk bude vypadat," rozhodla opice, přihlodala větev do špičky a slezla se stromu.
"Zůstaň raději na stromě, kam patříš," radila hyena. Víš vůbec opice, že seš úplně blbá?
"Bejt úplně blbej, není příliš inteligentní," připustila opice,
"ale blbost sama ještě nemusí být opakem inteligence, aniž potřeba velké inteligence, aby se rozpoznala blbost," pravila ideologicky posílená opice a postavila se na zadní končetiny. Tu i onde jal se jí viseti lecjaký úd, ta opice byla mužského rodu.

Tak vzniknul člověk!

Slyšíte to dunění?
Vidíte to blyštění?
To není bouře znamení,
to cválaj koně zpěnění,
to se blyští brnění,
to je vojska běsnění.

Vpředu bojové spřežení,
za ním pěšáci znavení.
Už k výpadu zní troubení,
už slyšet bubnů víření,
je nutno vzbudit nadšení,
když nadešel čas vraždění.

Vidíte ty šlechtice,
vojsku k útoku velíce?
Všichni jsou silní na plíce,
to rodová je tradice.
Ten z nich chytrý nejvíce
má rozum pravěké opice.

Tohle mravenců hemžení,
to žoužele žížalení,
to moučných červů válení
tohle papouchů žvanění,
to lačné smečky šílení,
to lidské je pokolení.

Píčatý příběh

29. prosince 2008 v 16:18
Kdysi za mého mládí se objevilo v křížovce:
Otvor lásky (na 4 písmena)?
No byl z toho strašný skandál. Autor se bránil, že tím myslel "ústa".
"Myslel, myslel," řádil redaktor, "co je to platné, že myslel, když každý okamžitě napíše píča a pak si ještě utíká stěžovat!"

Jak všeobecně známo, točí se celý svět kolem ženské píčinky.
Tohle pravidlo má ovšem také výjimky. Když se Valentina Těrešková dostala na orbit, oněměl ten kulatý točivý svět úžasem a zvolal:
"Poprvé v dějinách lidstva je to obráceně, píčinka se točí kolem světa."
Ale tenhle náš příběh se bude ještě točit tradičním způsobem.
Páč tohle slovo je neslušné a bude se tady pořád objevovat, nahradím ho takovou jednou velkou písmenou "P", i když vám chci vyprávět jenom o malé a slušné píčince.

Rodiče se často ptají, odkud jejich příkladně vychované děti ty sprosťárny vzaly? To jistě od těch ostatních uličníku od sousedů. Když byla moje Helenka malá, mluvila česky jako německy a obě řeči dobře rozlišovala. Odkud ty výrazy v češtině má, jsem dobře věděl. Od svého otce, který přišel z vojny, žil coby nepřítel pracujícího lidu v maringotce s východňárskými kopáči a s jejich lidovou slovesností posléze emigroval do Německa.

Jednou jsem šel s dvouletou Helenkou po ostrově Fuerteventura a potkali jsme nahatou holčičku.
"Holčička je celá píčatá," prohlásila Helenka.
"No, to je," souhlasil jsem. Pak jsme potkali stejně oblečeného chlapečka.
"Chlapeček je taky celý píčatý," usoudila Helenka.
"Tak ty koncovky máš česky správně, ale muselo by se to celé ještě trochu pozměnit." Pravil jsem poněkud rozpačitě.
Toto jedno slovo "P" tedy převzala Helenka ode mně, od ní pak česká emigrace tady v okolí, a od té se nakazila i korespondující část slušných a věrných Čechů pod Řípem.
Krátkou sukni nazývala Helenka "sukně píčatá." Jednou jsme např. potkali naší známou sudetskou Němku. Tato pravila nám vážným hlasem česky:
"Byla jsem si právě koupit píčatou sukni."
Nevím, co by tomu řekl profesor Trávníček, neboť on dával právo na tvárnění českého jazyka toliko sám sobě. Jednou dokonce prohlásil:
"Když mě se zachce, bude se slovo píča psát s "y".

Takže vlastně vznikl mezinárodní tajný spolek uživatelů slova "P". Do našeho spolku ovšem nikdy nepatřil soudruh Gustáv Husák, ač se o něm celý národ shodoval, že je to veliká píča.

Leč nebyli jsme v dějinách první. V půlce devatenáctého století zavítal na ostrovy Seychely generál Gordon. Ano, to byl ten známý Gordon of Khartoum, jako pravý viktoriánský Angličan vždy s puškou a biblí. Porost těchto ostrovů mu připadal jako v ráji, takže věrný své době jal se zkoumat, zdali tam biblický ráj skutečně neležel. Tuto teorii mu více potvrdil jeden plod, který vypadal jako mužský penis. Adama tedy měl, ale pak přišla pravá senzace. Na jednom ostrově rostou kokosové ořechy, které jakoby cosi připomínaly.

Tu jal se generál bádati nad prací vědeckou a stále více měl dojem,
že tato forma existuje i v říši savců. Zvláště když uprostřed nalézá se porost ve formě trojúhelníku.
Při pohledu do hloubky problému už nemohlo být pochyb. Generál Gordon objevil píčatý ořech, podle jeho biblických představ klín naší pramáti Evy!

Hned poslal své vědecké pojednání do Anglie, kde se mohli všichni potrhat smíchy. Vznikla však i oprávněná otázka. Jak mohl generál Gordon poznat, že je to ženský klín? Bylo o něm totiž všeobecně známo, že on jej v originálu nikdy ve svém životě neviděl.

Jinak ta forma každého chlapa okamžitě trkne, zažil jsem ovšem výjimku. Jeden známý Čech se tam chystal na dovolenou a ukazoval mi obrázky v katalogu. No a já se na jednom místě uchechtnul a ukázal na ten ořech. Nechápal proč a tak jsem mu to vysvětlil. Vyjevil se.
"Nojooooooo čéče, víš že to mě ani nenapadlo, dyť je to jak ženský rozkrok."

Víte jaké měl ten člověk celý život zaměstnání? - Gynekolog.

Země zvaná Morava 4/4

28. prosince 2008 v 17:31

to [3] matka:
Ukolébavka pro děti není z knihy "Sága krále Laurina", vznikla až později.
Co všechny verše znamenají chápe ten, kdo celý příběh četl do konce.

Po bitvě na Moravě putuje vikingská Sittlieb dále světem, až najde hory sahající do nebe (Alpy) a v nich i království Rosengartenu. Podaří se ji proniknout k vrcholům, kde trpaslíci kutají zlato a pěstují růže. Nikdo, ani ona sama, netuší, že s ní přichází zkáza této pohádkové říše.

Co nedokáže člověk, dokáže pohádková víla. Sittlieb vypěstovala mytickou růži vzpomenutí. Její duše však předpovídá neštěstí:
Přišlo ráno, první sluneční paprsky pohladily Rosengarten. Sittlieb otevřela oči a vedle ní se skvěla růže jakou svět neviděl. Byla to růže vzpomenutí a její duše promluvila k Sittlieb.

Jak veliké je tvoje umění
ty dívko lesklého pancíře,
život dala's růži vzpomnění,
vílo mořského světa k nevíře.

Sittlieb se sklonila a přivoněla k růži. Ta se trochu zakývala ve větru a její hlas se náhle změnil. Zněl starostlivě.

Proč slyším teď kopyt dunění,
odkud blyští se meče, krunýře?
Brzy přijde slunce zatmění,
v dáli železné vidím rytíře.

--------------------------------------------------------------------------------------------
Poslední díl, "Země zvaná Morava":

...Moravští jezdci i Sittlieb se nejprve divým tryskem rozjeli ke stádu kumánských koní, v okamžiku zneškodnili hlídku a rozehnali koně do lesů. Nato se obrátili proti skupině nájezdníků, která včas poznala změnu situace a běžela od hradeb ke koním. Ti nyní zase jako pod hradbami v početní převaze byli, ale pěší v otevřeném poli před obrněnými jezdci se ocitli.

Zbylí útočníci na žebřících spatřili posilu a poznali marnost své situace. V jejich zádech nyní bojovali ti, kteří se ještě před chvílí zdáli být snadnou kořistí. Kdo ještě ze žebříku nespadnul, ten rychle lezl nazpět dolů a snažil se zachránit útěkem. Šípy z hradeb je doprovázely, ač sotva který skutečně trefil.

Přes všechny rány, ještě jednou dokázal chán své početné bojovníky sešikovat. Neútočili již na tvrz, chtěli toliko chráněni štíty ustoupit do lesa. Když Sittlieb s jezdci se k nim na dostřel přiblížila, rozestoupila se první řada se štíty. Za nimi stáli střelci s napjatými luky. Vzduchem zasvištěly šípy, přední řada se opět uzavřela a ukryla za hradbou štítů. První vystřelený šíp zazvonil o mořský zázrak štítu kovaného z více tenkých vrstev železa a roztříštil se na několik kusů. Jiné šípy však svůj cíl nalezly. Mnohý z moravských jezdců se bezvládně z koně zhroutil. Podruhé už lučištníci ale napnout a vystřelit nedokázali. První z neohrožených jezdců prorazili jejich sevřené řady a šířili zkázu.

Stále ještě byli Kumáni v přesile a boj nevzdávali. Dobře věděli, že si žádnou milost nezaslouží a nemohou ji očekávat. Výsledek nakonec rozhodl rytíř tvrze, který k výpadu branou zavelel a sám se v souboji s chánem utkal. Mnohokrát se srazily jejich meče a oběma nutno přiznat sílu, zkušenost i statečnost. Bili se dlouho než rytíř konečně získal převahu a ťal chána do ramene. Tato rána byla hluboká, proto smrtelná a bitva tím konečně rozhodnuta.* Kumáni odhazovali meče a snažili se spasit útěkem.

Krutým Kumánům nutno přiznat, že byli bojovníci, kteří se sotva čeho báli. Nikdy se ale ještě nesetkali s takovým odporem a statečností obránců. K tomu ono podivné zachvění země, jakoby i ta bojovala proti nim. Když jejich vůdce padnul, propadli ti zbylí strachu a na všechny strany se rozeběhli. Moravané je pronásledovali a nikoho z nich nešetřili. Kdo unikne, bude zase pálit loupit a zabíjet, to věděli. Dříve než kdo lesa na úprku dosáhl, proklát byl šípem nebo mečem moravských jezdců. Před smrtí spatřil ještě mnohý z nich i podivný svit mořského zázraku na štítu statečné severské dívky Sittlieb, která na svém malém koníku vždy v čele bojovníků cválala.

Jen nepatrnému počtu krutých nájezdníků se podařilo spasit útěkem a za těžkých útrap navrátit nazpět. Ti nemnozí později v Panonské rovině mohli vyprávět o lidu říše moravské, jenž svou zemi orat i ubránit dokáže. Žádný z nich se pak již nikdy na severní Moravu nevrátil.

Moravští jezdci se po vítězství nejprve vřítili do tvrze, seskákali z koní, aby pomohli ženám uhasit oheň a jejich děti uklidnit. Pak všichni, kdož křesťané byli, poklekli, k Bohu se modlili a jemu děkovali, že vítězství jim dopřál a strašné zhouby je ušetřil.

Nadešel večer, slunce se sklání k západu. Bitva je u konce, před tvrzí leží padlí Kumáni i Moravané. Sittlieb, stále ještě s mečem v ruce a štítem přes rameno, pomalu projíždí na svém malém koníku Aegirovi bitevním polem. Jen ona může vidět průsvitný přízrak, který se nad nimi vznáší, jen ona může slyšet jeho hlas. Ten přízrak, který už jednou potkala, podivné zjevení, jehož jméno je "Lidský Osud". Jako poprvé, znovu ji osloví bezbarvým hlasem.

Jsem ten, kdo nezná života cenu,
žádný soucit a žádné srdce nemá.
Přijdu kdy a kam si vzpomenu,
jsem ten, kdo lidí málo se ptá.

Ruku s mečem máš pozdviženu
a bájný štít tvůj šípům čelí.
Boj přispěl ti ku slávě i jménu,
Sittlieb, my podruhé se viděli.

Ten den bylo potřeba pohřbít padlé a odstranit nejhorší škody způsobené bitvou. Však hned druhého večera uspořádal rytíř velikou oslavu vítězství a hostinu na počest moravských jezdců. Od rána se na rožních otáčela selata, sudy vína byly vyvaleny ze sklepů. Všichni se radovali, připíjeli si a hodovali. Sittlieb ještě přes noc i den přemýšlela o setkání s osudem. Proč se jí podruhé zjevil tento přízrak? Bila se jako ostatní, šípy létaly kolem ní a viděla zahynout mnoho lidí. Co vlastně zmůže "Lidský Osud", strašidlo, které nemá tělo ani srdce? Poté usedla na čestné místo vedle rytíře, pustila z hlavy vše, co předešlý den zažila, a oddala se hostině. Kdož ví, co přinese další čas? Co se má stát, se stane. Nyní je čas slavit a veselit se.

Přešla zima a s jarním sluncem vše táhlo Sittlieb dále do světa. Rytíř, jemuž sloužila, se ji snažil pozdržet a nabízel co mohl. Když neuspěl, naplnil tedy její měšec zlaťáky a naložil na jejího koníka Aegira co jen unesl. I lidé, s nimiž bojovala proti nepříteli, trávila pracovní dny i temné zimní večery, jí nějakou dobu přemlouvali ať zůstane navždy. Brzy ale pochopili, že to není možné a přinesli aspoň zásoby a dary na rozloučenou. Sittlieb musela stále opakovat, že má jen jednoho koníka a ne celé velké stádo, které by na ten náklad a všechny jejich dary potřebovala.

Jednoho rána pak doprovázena mnoha pozdravy opustila Sittlieb tu dřevěnou tvrz tam na Moravě, kde v "hučných lesích" bylo zváno.


* Vypráví se, že roku 1241 utkal se Jaroslav ze Šternberka s velitelem Tatarů, obléhajících Olomouc. Toho v souboji muž proti muži porazil a zabil. Do jaké míry se zde jedná o historickou skutečnost, je ovšem velmi sporné.

Země zvaná Morava 3/?

27. prosince 2008 v 18:03


ilustrace
Jana Holečková







Než budete babičky číst dále o kruté bitvě na severní Moravě, uložte vnoučky do postele a přečtěte jim ukolébavku:
Nadešel večer, už loučí se den,
rudé slunce se k západu kloní.
Toho z vás políbí sladký ten sen,
kdo usnout dokáže v dusotu koní.

Ve snu pak pohlédneš oknem ven,
noční vzduch mořskou solí tu voní.
Odkud ten dech fjordů vzal se jen,
vzpomínky náhle v hlavě se ti honí.

Kdo růže pěstuje, spěchá ku pomoci?
Pro koho i drsní rytíři slzy roní?
Zářící štít chrání tě proti zlé moci,
bájný severský meč a lesklé brnění.

Kdosi teď ve spánku k tobě se vrací,
koníčka kopýtka o zem tu zvoní.
To srdci dětí projíždí za noci,
znovu Sittlieb na islandském pony.
V poslední části vyprávění Kumání oblehli tvrz v "hučných lesích". Možná někdo už ví, jak se ta vesnice s oním hradem dnes skutečně nazývá.



Mytický štít, na kterém svítil "mořský zázrak", navrhla Martina z Brna










Hradby tvrze byly v těch dobách tvořeny jen z nevysokých, nahoře zašpičatělých kůlů. Krajina byla řídce osídlena, mnoho lesů skýtalo dostatek dřeva, však nebylo dost řemeslníků, kteří by kámen na hradby tesat dokázali a skromné výnosy polí by je ani neuživily. V těch dobách bývaly tedy tvrze i hradiště toliko dřevěná a do dnešních časů nic se z nich nezachovalo.

Pro Kumány pak byla hračka pod ochranou svých lučištníků pokácet v lese stromy a vyrobit žebříky na zlezení takové hradby. V tom řemesle se nájezdníci dobře vyznali, vládli mistrně jak mečem tak i sekerou. Však na hradbách se leskly meče a štíty, za roubením věží stáli lukostřelci a v lesích za jejími zády se ukrývali další bojovníci na koních, mezi nimi i Sittlieb.

Kolem hradeb začernalo se kumánskými jezdci. Stále ještě byli ve značné početní přesile a kořist v hradu nezbytně potřebovali. Nežádali výkupné, aby mohli odtáhnout, chtěli všechno a jejich zkušenosti jim říkaly, že to dostanou.

Z kmene mohutného stromu dovedně vyhotovili také berana k proražení brány. Obránci pak dobře věděli, co je čeká v rukou krutých, nyní obzvláště rozezlených, nájezdníků. V tvrzi však bylo více uprchlých žen a dětí z okolních vesnic než silných mužů, a ti byli povětšinou sedláci a ne vycvičení bojovníci jako Kumáni. Spíše motykou a cepem vládli nežli mečem.

Vše bylo připraveno k útoku, přední řady si připravily žebříky a několik desítek lučištníků si zapálilo šípy omotané smolnou koudelí.
Tu ještě posměšně zavolal kumánský chán na obránce tvrze:

Komu z vás je život milý,
ať zbraň svou odhodí jen,
s rukama nahoře v tuto chvíli
z hradu hned vyleze ven.

Hrdě odpověděli obránci:

Chléb a víno dodá nám síly,
ty jen sněhu a hlíny si vem,
víc nezbývá pro tvé oddíly,
my jsme ti, kdo orají zem.

Chán dal znamení a početné mužstvo začalo tlačit berana proti bráně. Ostatní zase opřeli žebříky o kmeny hradeb. Kumánští lučištníci vystřelili zapálené šípy na obránce tvrze, vše dávno nacvičené řemeslo nájezdníků, mnohokrát s úspěchem nasazeno. Tak měla přijít poslední hodina tvrze i jejich obránců. Její osud zdál se být neodvratný.

Náhle se však udál podivný jev. Ozvalo se temné zadunění, jakoby kdosi obrovským kladivem do země uhodil. Půda pod nohami se zatřásla, kmeny stromů se zakymácely a les za zády nájezdníků jakoby se roztančil. Podivný hrozivý hlas se odtud ozval. Ani kumánský chán nedokázal zakrýt svůj úlek.

Co duní tu tak temně,
odkud vzal se ten hlas?
To pekelné je plémě,
čert vezmi ho i ďas.

Nato odpověděl mu rytíř, který nyní za všechny obránce mluvil.

Jsme ti, kdož sejí sémě,
z něhož zrodí se klas.
To mluví matka země,
ta odpověď dala za nás.

Beran se rozjel proti bráně a první útočníci na žebřících dosáhli okraje hradby. Jejich meče zazvonily o štíty nepočetných obránců. Právě v tu chvíli se ale stalo to poslední, s čímž byli Kumáni počítali. Brána se otevřela a z ní se vyřítili jezdci, kteří útočníky pod hradbami napadli. Rychle pobiti byli Kumáni zaměstnaní tlačením berana a tím k boji nepřipraveni. Nato vrhli se jezdci na lučištníky, kteří právě připravovali další zápalné šípy. Dříve než ti se mečů mohli chopit, zbarvil se sníh jejich krví. Jeden jezdec za druhým řítil se z brány. Několik z nich mělo na koni upevněné háky, kterými strhávali žebříky. Mnozí z těchto hrůzných dobyvatelů se nyní podobali zralým švestkám, které padají se stromů. Ve tvrzi pak hasily ženy i děti požár a střílely šípy proti útočníkům na žebřících. Až do okamžiku útoku se krutých nájezdníků bály a strachy se třásly. Nyní však bojovaly jakoby snad pole oraly nebo trávu kosily.

Situace se rázem změnila. Jezdec na koni je v převaze proti pěšímu, zvláště když ten je právě zaměstnán stavěním žebříku. Jeden jezdec se vyrovná několika pěšákům. Je rychlejší a obratnější, otáčením koně se může krýt jeho tělem. Při střetu dvou bojovníků stojí váha lidského těla proti váze koně i s jezdcem. Hlava jezdce je pro jednoruční meč pěšáka nedosažitelná, o to snadněji trefí jezdec jeho hlavu. Kumáni však své koně nechali stát opodál u lesa, hlídané jen několika muži. K těm koním nyní chvátali, aby na ně rychle naskočili a proti těm několika málo jezdcům se mohli v boji postavit. Jezdec proti jezdci. Přes ztráty minulých dnů i první chvíle útoku, stálo pořád ještě nejméně pět Kumánů proti jednomu obránci tvrze, když za obránce počítáme i děti. Nyní potřebovali dostat se rychle ke koním, na nich pak bojovat a otevřenou branou do tvrze vniknout.

Berana z kmene stromu nechali obránci rychle skutálet ze svahu a brána se opět zavřela. První nápor byl vítězně odražen, však bitva nebyla zdaleka vyhrána. Z těch nejodvážnějších Moravanů, kteří vyjeli z tvrze už byl mnohý zasažen kumánským šípem a zbylí uvízli v hustých řadách nájezdníků. Ač zoufale se bránili pod hradbou proti přesile, jejich konec zdál se být zpečetěn. Ti nemnozí za hradbami zůstali pak oslabeni o své nejlepší muže. Tvrz hořela a druhému náporu už nemohli odolat.

Kumáni, kteří běželi ke koním, si již byli jisti vítězstvím. Tu v běhu odkudsi proti sobě zahlédli oslnivý záblesk. Onen podivný záblesk, který již několik nocí vídávali mezi stromy, tajuplný namodralý svit, který je stále doprovázel. Nyní se tedy měli dozvědět odkud pochází. Z lesa opodál vyjel malý jezdec, na jehož štítu svítil mořský zázrak. Za ním pak se mezi stromy objevila i skupina rytířových bojovníků, však zesílená o mnoho mužů ze širokého okolí, kteří přichvátali na pomoc. Byla jich proti Kumánům také jenom hrstka a mnohý již prošedivělý, ale nebyli to sedláci, byli to skuteční zkušení vojáci, k boji vycvičeni a v boji zběhlí, vyzbrojeni meči i štíty. Dokonce i korouhev se znakem Moravy zavlála ve větru. Na okamžik se zastavili, tasili meče a zamávali jimi obráncům na hradbách na pozdrav. Ti nadšeně vykřikli a pozvedli své meče k nebi.

"To je Sittlieb, to jsou moravští jezdci." Nesl se jásot mužů, žen i dětí po hradbách. Nyní už nikdo o výsledku bitvy nepochyboval.

poslední díl zítra večer ...

Země zvaná Morava 2/?

26. prosince 2008 v 18:41

Kapitola : Země zvaná Morava

Kde zjara zeleň roste svěží,
na podzim réva dozrává,
tam jedna malá země leží,
rodí lid, který boj nevzdává.

Tam v zimě mrzne a sněží,
na jaře led zas roztává,
horník v té zemi kovy těží,
sedlák rodnou hroudu zorává.

Tu svou zemi lid si střeží,
pole jsou v bojích krvavá,
ta země lesů, hradů a věží,
často těžké doby přestává.

V údolích tok bystřin běží,
po kopcích roste doubrava,
té zemi pohanů i kněží,
kdys Bůh dal jméno Morava.

Ráno se Sittlieb probudila zdravá a osvěžená. Vstala a našla na stole vydatnou snídani. Chtěla poděkovat horskému duchu, ale nikde po něm nebyla ani stopa.
Počasí se v noci změnilo. Svítilo slunce a vál teplý vítr. Z malé stáje vystlané senem vyvedla Sittlieb svého dobře zaopatřeného koníčka. Ve vaku na sedle našla chléb, sýr a malý měch červeného vína. Nato se vydala dolů z hory po úzké cestě dále směrem na jih. Sotva ujela několik kroků ještě jednou se otočila, jestli přeci jen neuvidí onoho záhadného ducha. Však na místě, kde před chvílí stál srub a malá stáj, už se rozkládal jen les. Vše zmizelo tak podivně jako se večer objevilo.
"Děkuji Radegaste," řekla tedy Sittlieb směrem k lesu. Ten zašuměl a koruny stromů lehce pokývly.
Za nějaký čas se Sittlieb dostala k lidem, ti poslali ji půl dne cesty směrem půlnočním, kde v "hučných lesích" je zváno. Tam prý na kopci v jednoduchém dřevěném hradišti najde rytíře, který by ji mohl potřebovat. Tak stalo se a v tom kraji pod Radhoštěm Sittlieb přezimovala. Tam dodnes za zimních večerů se vypráví o severské rusovlásce s podivným štítem, která mistrně mečem vládla.

Lidé si ji brzy oblíbili pro její vědomosti a bojové umění. V mnohých šarvátkách se Sittlieb osvědčila, když obyvatelé dvou vsí se o pole přeli nebo jeden zeman šířil zášť proti sousednímu rodu. Brzy stačilo, aby se objevil malý jezdec, na jehož štítě svítil mořský zázrak, a hned veškeré půtky ustaly. Obě znešvařené strany ji pak srdečně zvaly, ať u nich přenocuje a jejich vína okusí. Nejvíce žehnali jí lidé, když coby dívka z tvrdého severu učila je, kterak s mrazem se vypořádat, lépe kožešiny obrábět a dům proti vichru utěsnit.
Horším zlem než zima býval v těch dobách loupeživý nepřítel, který krajem táhnul, vesnice pustošil a lid olupoval a pobíjel. Tak stalo se jednoho zimního večera za krutých mrazů, že za tmy spatřili z věže rytířské tvrze záři požáru na obzoru. Tam musel hořet les nebo snad vesnice. Poté uzřeli i smluvené ohně na kopcích, jeden za druhým stále blíže, které znamenaly, že do země vtrhnul nepřítel. Zrána již přihnal se první jezdec na schváceném koni, za ním pak více jeho druhů, kteří z mnoha ran krváceli. Rychle jim otevřeli bránu a vpustili je do tvrze. Byli to rytířovi bojovníci, kteří střežili hranice. Ti vyprávěli o početném oddílu nájezdníků žlutých tváří a šikmých očí, kteří vesnice vypalují a drancují, muže zabíjejí a ženy i děti odvlékají. Jsou mistrní jezdci i lukostřelci, je jich příliš mnoho, než aby se dali zastavit. Byli to Kumáni, kteří v těch dobách sužovali Moravu. Byl to jen malý zatoulaný oddíl o počtu snad tisíc mužů, ale nebylo jim co postavit do cesty. Královské vojsko železných pánů je mohlo lehce zastavit a rozprášit, jenže to by se muselo nejdříve zformovat. V zimě a sněhu pak bylo nepohyblivé, na pomoc by přišlo příliš pozdě.
Posmutněl rytíř, potichli jeho zbrojnoši i bojovníci a mnohý hlavu svěsil. Však Sittlieb, dcera z mořských hlubin se nezalekla. Ať jen vyjedou bez prodlení všichni rytířovi jezdci a lid burcují. Kdo mečem vládne, do večera druhého dne v tvrzi být musí. Kdo ženu, děti i rodnou zem miluje, ať zbroj si oblékne a mečem se opásá.
Nejlepší jezdce a bojovníky pak rytíř hned toho dne vyslal vstříc nepříteli. Sittlieb si považovala za čest, že je mezi nimi. Nikdo jí nerozkazoval, byla jen požádána, to už ale oblékala pancíř. Bojovníci dobře znali její podivné schopnosti, ve veliké úctě ji chovali a společně s ní by se byl každý vydal bez váhání třeba do horoucích pekel.

Z těch dob zachovaly se nám zvěsti o mnoha bohatýrských činech silných mužů. Ti dali svůj život v sázku, aby hájili zemi i slabé ženy. Ve skutečnosti se však v těch dobách často i dívky a ženy dokázaly chopit meče a luk napnout, aby se mohly na obranu své země nebo vesnice postavit. Co na síle jim chybělo, vynahradily statečností a bojovou vynalézavostí. Když muž se na lov do lesa nebo do války vydal a nevrátil, dokázaly ženy samy živit a chránit své děti. Tak bylo tomu v oněch časech a tak zůstalo tomu dodnes.

Po cestě se Sittlieb hned vyptávala potoků i živé tekoucí vody, která ze země pramenila a pod ledem do údolí stékala. Tak věděli o každém pohybu nepřítele.
Nežli vesnici mohl napadnout, byla již vylidněna a spálena. Žádná kořist jim nepadla do rukou, ani jedna střecha nad hlavou pro jedinou mrazivou noc.

Z bezpečné vzdálenosti pak dnem i nocí Kumány sledovali. Nemohli napadnout celé vojsko, však běda tomu, kdo se od něj vzdálil. Kdo z nájezdníků vydal se do lesů na lov, živ se nevrátil. Kdo vysekal díru do ledu, aby ryb nalovil, byl nalezen proklátý šípem. Koho kumánský chán vyslal na výzvědy, toho více už nespatřil a nic se od něj tím také nedozvěděl.

Tak jen po stopách prchajícího lidu se ubírali Kumáni, hlad jim bral sil, ruce i nohy jim omrzaly. Člověk vydrží více útrap než kůň a koní začalo ubývat. Bez nich pak ubývalo i bojeschopnosti tohoto jezdeckého národa. Byli to však tvrdí krutí bojovníci, kteří neznali milost s poraženým a neznali milost ani sami k sobě. Tento asijský národ byl zvyklý bojovat, loupit a zabíjet, jako jiný národ stavět chalupy, obdělávat pole a sklízet úrodu. Zesláblí, omrzlí, se ztrátami, ale stále v početní převaze a na duchu nezlomeni dorazili Kumáni po několika dnech konečně k rytířské tvrzi. Tam se ukrýval lid, tam byl nahnán veškerý dobytek, tam čekaly teplé komnaty, sláma pro koně, tam voněl čerstvě upečený chléb i uzené maso.

pokračování dle zájmu...

Země zvaná Morava 1/?

25. prosince 2008 v 19:41

Doba vánočních pohádek je za námi, ale večery jsou ještě stále dlouhé a temné. Co kdybych vám vyprávěl kousek podivného příběhu severské dívky Sittlieb? Je to pro děti asi tak od deseti let. Už jsem kousek uvedl, článek "Svatohor".

Zas moře se vzdulo
hromy duní a burácí,
kde tolik korábů plulo,
temné vlny se obrací.

Liják moře bičuje,
z nebe se blyští
a na vlnách té sluje
kdosi dovádí a piští.

Kde divé vlny se valí
hrozný vichr kvílí,
tam jak děti si hrají
malé mořské víly.

Náhle světlo je míjí,
lampa kdesi bliká,
víry do čehosi bijí,
vlna čímsi smýká.

Plachtu lano ovíjí,
vlny o kýl se tříští,
to bouří se probíjí
pyšný koráb příští.

Ploutve se mihly,
kde víry se točí
a jakoby zasvitly
tam dvě zelené oči.

Hrom vítr přehluší,
jarl kormidlo svírá,
přitom ani netuší,
kdo z moře naň zírá.

Kdo ví co přinese
v bouři další chvíle,
na ostrov ho zanese,
kde skály jsou bílé.

Ten kraj navštivte,
zvíte o lásce a síle,
tu pověst poslyšte
o malé mořské víle.
Z romance jarla (knížete) a mořské víly se zrodila Sittlieb. V příběhu má tedy jakousi dualitu. Většinou je člověk, někdy ale i mytická bytost.

Bylo ji 19 let, když se doslechla o pohádkovém království Rosengartenu, a na svém islandském poníku se vydala do světa, aby ho našla. Na jejím kouzelném štítu svítil "mořský zázrak". Mistrně vládla severským mečem, který tasila i po boku moravských jezdců v bitvě proti kumánským nájezdníkům.

...Přešlo léto i podzim, dny se krátily a Sittlieb byla stále ještě na cestě. Nouzí netrpěla. Už jen pro svůj podivný zjev byla často srdečně zvána ať přenocuje, naplní si břicho a za večera pak usedne u plné číše a vypráví o dalekých zemích, které viděla. Děti, které se nejprve bály ozbrojeného jezdce, rychle přicházely blíže a po chvíli, strženy jejím vyprávěním, přilnuly k té pohádkové víle z dalekého severu. Když ráno chtěla za nocleh poděkovat, tu děkovali hostitelé jí, za krásný večer, který jim darovala. V oněch dobách byl dobrý vypravěč vysoko ceněn a ctěn. Přinášel nejen příjemné ukrácení temného večera při loučích a ohni v krbu, ale i vědomosti, které jinak nebyly k získání. Ti lidé nevlastnili sami žádné bohatství, přesto v tašce na sedle pak Sittlieb nalézala chléb i veliké pláty sušeného nebo uzeného masa. Jen děti se jí ráno při odjezdu stavěly do cesty a nechtěly ji pustit. S těžkým srdcem jim musela vysvětlovat, že nemůže zůstat, její cesta že vede k pohádkovému Rosengartenu. Kdyby ale ještě někdy jela okolo, pak je jistojistě zase navštíví a bude jim vyprávět o mořích bez konce, rybách větších než jejich dům a podivných severních ostrovech, nad nimiž slunce v létě nikdy nezapadá a v noci není tma.

Zlých lidí se po cestách bát nemusela, její meč a štít mluvily jasnou řečí. Dny se však dále krátily, už nebylo možné spát v lese a studený vítr hnal spadané listí. Sittlieb se dostala do kraje, kde sotva potkávala člověka. Co platné zlaťáky, když za ně nebylo co koupit v lesích a horách. Pozdě Sittlieb pochopila, že si měla včas najít službu na zimu a nevydávat se už v tu dobu do opuštěných kopců. V nich pak s Aegirem zbloudili a zásoby potravin jim došly. Hlad a zima začaly ubírat na její síle i síle jejího koníka. Spolu ještě přestáli několik dní a nocí v lesích za ledového deště a vichru, než konečně i poslední síly došly a oba ulehli ve sněhu ke spánku, který odvádí vše živé na věčnost.

Sittlieb dýchala jen zvolna, přesto její dech roztál sníh před jejím obličejem a několik kapek vody padlo na její tvář.

"Sittlieb, Sittlieb, neusínej," volaly zoufale kapky.
"Nesmíš usnout, už se nikdy neprobudíš."

Ta jen slabě vydechla.

Milé kapky vody živé,
u konce je síla člověka.
Zjevte se přízraky divé,
kde jsi mocnosti odvěká?

Nejprve se Sittlieb domnívala, že se jí to jen zdá, ale nemohlo být pochyb, někde opodál praskal oheň. S námahou otočila hlavu a kdyby nebyla u konce sil, snad by se byla i lekla. Nad ní se tyčil k nebi hrůzný rohatý démon nadlidského vzrůstu, s kladivem za pasem, oděný v kůžích. Smířená s osudem zavřela Sittlieb oči a odevzdala svou duši do rukou severského boha Odina.

Přízrak se k ní sklonil a zvednul ji jako by to bylo pírko. V jeho počínání však nebyl zlý úmysl, právě naopak. Odnesl ji do teplého srubu, kde ji přikryl kožešinami. Nato vyhřebelcoval jejího koníčka suchou slámou a odvedl do malé suché stáje.
Sittlieb otevřela oči. Před ní na měděném tácu ležel chléb a opečené maso, které jí vonělo pod nosem. Vedle stál hliněný džbánek červeného vína. Na nic nečekala a po tolika dnech hladu si nechala ty pochoutky rozplývat na jazyku.

Když se konečně zahřála a nasytila, otázala se s velikou zvědavostí onoho podivného divokého stvoření, které jí i koníčkovi Aegirovi zachránilo život.

Někdy přijde pomoc,
když člověk o ni zavolá,
někdy se nic nezmění.
Pověz mi než přejde noc,
ty s tou helmou z buvola,
kdo jsi ty divné stvoření?

Přízrak divého vzhledu jí nezůstal dlužen odpověď.

Patřím mezi temné mocnosti
v noci lovím a kladu past,
vetřelce svrhnu do propasti,
zde stojím a hlídám vlast.

Ty však ulehni bez starosti
a vychutnej spánku slast,
tady jsi u nás na Radhošti
a mé jméno je Radegast.

pokračování podle zájmu čtenářů...

Na svazích Himalájí

24. prosince 2008 v 15:12

Několik sněhových obrázků k Vánocům.
Kde vlajky vlají u všech cest,
kde země dotýká se hvězd,
slunce pálí každým dnem,
srp měsíce nebe krájí,
tam já své dítě našel jsem
na svazích Himalájí.

Loni v září jsme s dcerou navštívili ČR. Já se pak vrátil nazpět a Helenka se svým ranečkem vystoupila v Praze.
"Jdu táto ještě trochu na východ, ale vrátím se nejpozději za rok", ujistila mě. Autobusem pak dojela do Turecke, po čase odtud přeletěla do Indie. Došla po jednom pobřeži na jižní špičku subkontinentu a po druhém zase na sever. Jednoho dne uviděla v dáli Himaláje. Mezi tím jsme se domluvili, že tam se v dubnu sejdeme. Skutečně se to povedlo a dcera, coby místní znalec, mě pak vedla do ledových výšin.
Slyšte, co povím vám všem,
vám všem, kteří mě znají,
pravím, že já poznal zem,
kde sladké plody zrají.


Pravím vám všem co jsem znal,
vám všem, kteří mě znají,
brzy se všichni sejdeme
v tomhle božském kraji.


Do nebe se nevejdeme,
však ať v pekle nebo v ráji,
jednou se navždy sejdeme,
na svazích Himalájí.

O nepovedeném kuřeti

22. prosince 2008 v 19:25
Nechci tady vyhrát soutěž v oblíbenosti. Jeden čtenář (který se trochu minul dobou) mi tu dokonce zakázal dále psát. Komu ruším jeho víru v nějakou ideologii, ať mé články jednoduše nečte. Levného populismu na tomto servru najdete víc než dost.


Vyprávění ze starého Sumeru




Výňatek z knihy
"O Gilgamešovi a Enkiduovi"



V dobách pradávných, dříve než bylo napsáno první slovo bible, vládl ve městě Uruku sumerský král Gilgameš. Ten nedopřál svému lidu oddychu. V rytmu bubnu pochodují řady dělníků a kladou hliněné cihly, aby obehnaly jeho město největší hradbou, jakou se kdy nějaké město mohlo pyšnit.

V kolonii bídných, sedřených otroků žil také muž otrok a žena otrokyně. Jak se dostali do otroctví jejich předkové nevěděli, oni se v něm už narodili. Jejich rodiče je naučili být otroky a oni si nestěžovali. Nikdy je nenapadlo, že by se dalo žít jinak a nikdy o tom neuvažovali.
Muž otrok a žena otrokyně založili manželství a narodilo se jim děťátko, hezký synek. Oba se velmi radovali a považovali za svůj úkol, po vzoru svých rodičů, vychovat z něj dobrého otroka. Ten pak bude celý život mísit hlínu se slámou, vyrábět cihly a klást jednu na druhou.

Nejprve se vše zdálo na nejlepší cestě. Jejich dítě sílilo a rostlo. Událo se však jednoho dne, že si pachole hrálo s hlínou, jak vidělo u dospělých, ale vytvořilo z ní místo cihly malou figurku. Všude kolem svištěly biče dozorců. Dítě vzalo figurku do ruky jako panenku, chovalo ji a hladilo.
"Neboj," říkalo panence, "já tě nedám."
"To není dobrá cihla na hradby," poučil otec otrok své dítě, ta musí vypadat jinak. Nato uhnětl malou příkladnou cihličku. Potom ještě několik a ukazoval, jak se správně kladou na sebe. Dítě zvedlo několikrát cihly, ale zase je odložilo a vrátilo se k figurce.
"Takhle z tebe nikdy nebude dobrý otrok," pravil otec pohněvaně.
"Já nechci být otrok," řeklo mu dítě.
"To už raději nikdy neopakuj," varoval otec, "snad si hlupáku nemyslíš, že se tě někdo bude ptát."

Syn vyrůstal a hádky se hromadily. Marně se mu snažili vysvětlit, jak si neváží dobroty svých pánů ani moudrých rad svých rodičů. Dítě snilo o tom, vydat se do světa.
"Co si hloupé dítě myslíš, jak to vypadá jinde, že se tam žije lépe?"
"Jak víte, že to jinde není lepší, vždyť jste v životě jinde nebyli?" Ptal se syn.
"Chceš snad být chytřejší než tvoje rodiče," zněla odpověď otázkou, jinou neměli.

Nevážíš si toho, co máš," vysvětlovali dále.
"Náš vyspělý společenský řád ti dává všechno, co potřebuješ. Co můžeš chtít více?"
Téměř dospělý syn jim vážně odpověděl.
"Slýchal jsem, že kdesi na severu odsud leží vysoké hory. Chci boty, abych se mohl vydat na cestu, chci dojít k těm horám."
"Patrně jsi už úplně zešílel," vyděsili se rodiče. "Žádné boty nepotřebuješ, naše rodiče žádné neměli, my žádné nemáme, ty je taky mít nemusíš. Vydat se někam k horám není povoleno, kdejaký lump by toho zneužil a už se nevrátil."
"Ale mnozí tady ve městě boty mají," namítnul syn.
"To jsou jiní než jsi ty, chceš se jim snad rovnat? Ty blázne pomatený. To jsou svobodní lidé, ti boty potřebují."
"Není divu, že všichni v našem otrokářském řádu dostávají podle potřeb, když ty potřeby jsou definovány kruhem. Boty potřebuje ten, kdo je má a kdo boty nemá, ten je nepotřebuje. Pak je skutečně spravedlivě přidělováno. Ale já jsem výjimka. Potřebuji boty a nikdo mi je nedá."
To už rodiče vysvětlit nedokázali, přidali jen proroctví, jak se syn jednou dostane na jejich duševní úroveň a pak vše pochopí. Prorokovat budoucnost je průvodní příznak člověka, který svým jednoduchým rozumem dokáže myslet pouze dvojrozměrným způsobem v přítomnosti. Co si neumí představit podle něj nemůže existovat, což mu dává pocit vlastní neomylnosti. Jak ví, že se jeho proroctví vyplní? "Jen počkejte, však uvidíte."

Jedné noci syn zmizel. Rodiče pochopili, že se stalo to nejhorší, co se stát mohlo. Jejich syn uprchnul z otroctví na svobodu. Tam podle jejich představ konečně pozná, jak hluboce se mýlil a vrátí se zahanbeně nazpět. Tahle víra jim pak více let zůstala. O světě ani o svobodě nic nevěděli a kdo nic neví, tomu se lehce věří.

Jejich syn to měl v cizině moc těžké, vždyť na takový život nebyl nikdy připraven. Nakonec se ale sám vše naučil a našel si práci. Žil skromně, neměl co potřeboval, ale za svoji práci dostával peníze. Ty si střádal a jednoho dne si nechal ušít boty. Jeho první boty v životě. V nich se pak vydal na dalekou cestu, aby našel ty hory, po kterých toužil.

Přešla dlouhá doba. Jednoho večera se v Uruku objevil mladý muž, který podplatil dozorce a nenápadně se vmísil mezi otroky. Otec i matka v něm hned poznali svého syna.
"No vidíš," pravila k němu pyšně jeho matka.
"Přišel jsi zpátky. Jak jsme ti vždy říkali, tak jsi sám nyní pochopil jak hloupě a nesmyslně jednáš. Konečně jsi dostal rozum a už víš, že boty nepotřebuješ a hory vidět není k ničemu dobré a vrátil ses kam patříš. Zůstaň už tady, pojď s námi zadělávat na cihly a stavět hradby. Tvoji pomatenost ti odpouštíme, ale ať už se nikdy neopakuje."
Tu odpověděl ji syn.
"Jak moje matka chybně prorokovala moji budoucnost, tak mi nyní chybě vnucuje moji minulost. Nechal jsem si ušít boty a vydal se na sever, abych došel k těm horám, o kterých jsem v dětství snil. Šel jsem dlouhý čas a mnoho zažil, až jednoho dne jsem k nim došel. Ty hory byly úžasné a já věděl, že bylo správné riskovat můj život na útěku, abych se stal svobodným člověkem. Nikdy už se navrátím do otroctví. Ten, kdo nepotřebuje vidět hory, ten nemůže chápat proč jiný se k nim vydat musí. Poslyšte co vám budu vyprávět."

O nepovedeném kuřeti

Stalo se, že liška zahubila kachnu a rozkousala její vejce. Však jedno z těch vajec přehlédla. Lidé ho vzali a dali pod slepici, která seděla na svých vajíčkách.
Z vajíček se vyklubala kuřátka a hned se měla k světu. Hrabala a pobíhala po dvoře. Jen jedno z nich nemotorně pajdalo, mělo placatý zobáček a vůbec vypadalo úplně jinak. Nějak se zřejmě nepovedlo.

Za krátký čas vyvedla matka slepice své děti ze dvora k malému rybníčku. Na břehu je varovala.
"Kdyby některé z vás spadlo do vody, pak ta se rozestoupí a zahubí ho. Nechoďte raději moc blízko ke břehu. Kuřátka poslechla, jen to nepovedené skočilo bez váhání do vln rybníčku. Chvíli plavalo sem a tam a pak se náhle voda skutečně rozestoupila a pohltila jeho tělo.
"Proč nemohlo to nepovedené kuřátko poslouchat, nemuselo zahynout," bědovala matka slepice. "Tady vidíte co to znamená neposlechnout rodiče."
V tu chvíli se kachňátko zase vynořilo, zobáček plný chutných zelených rostlinek. Když se vydovádělo, vylezlo na břeh.
"Máš obrovské štěstí, že jsi z té hrůzy vyvázlo, už nikdy to nedělej. Příště už bys živé z vody vylézt nemuselo."
Kachňátko odpovědělo.
"Nemůžu zato, že umím plavat a příště to udělám znova. Když vidím vodu, musím do ní skočit. Tady žádný zákaz ani hrozba trestu nepomůže."
Slepice nerozuměla, proč musí to nepovedené kuřátko do vody, nechápala proč se tohle kuře neutopí, ale musela nakonec uznat, že je to skutečnost. Už nikdy mu pak nebránila vrhnout se do vody.

"Stane se, že se slepici narodí kachňátko a stane se, že se otrokům narodí svobodný člověk. Slepice nemůže pochopit jednání kachny, ale nemusí ji učit, jak být správná slepice a vysvětlovat, proč není možné plavat. Otrok nemůže pochopit jednání svobodného člověka, ale nemusí mu bránit v cestě na svobodu a učit ho, jak být správně otrokem.

Jeho otec otrok pokýval hlavou a ještě se zeptal.
"My tady dostáváme všechno co potřebujeme. Máš ty tam na té podivné svobodě taky všechno co potřebuješ?"
"Nemám a nikdy mít nebudu," odpověděl syn.
"Jen otrok dostává všechno co potřebuje. Svobodný člověk to mít nikdy nemůže, protože si o svých potřebách sám rozhoduje.

Předvánoční projev roku 1952

22. prosince 2008 v 8:24




promlouvá k Vám soudruh Antonín Zápotocký




Chtěl bych dnes ve svém předvánočním projevu promluvit k těm, kteří se o Štědrém večeru nejvíce shromažďují kolem vánočních stromků: k našim dětem a mládeži.

Vy, kteří dorustáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární Vánoce nezůstávají beze změny. Září sice dále vánoční stromky, čekají se dárky, ale mizí už jesličky, které dříve bývaly nezbytným doprovodem vánočních svátků, jesličky s malým Ježíškem musely být dříve o Vánocích v každé domácnosti, i když jsme je museli vystříhané z papíru zapíchat jen do mechu za okny. Malý Ježíšek, ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti? Tak mluvili k chudým a pracujícím bohatí a mocní. Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. Nastaly mnohé převraty. Děti pracujících se již nerodí ve chlévech. I Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Nazí a otrhaní nechodí již dnes ani naši pracující a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jediná betlémská. Celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách. Tyto rudé hvězdy hlásají radostně, že vaši tatínkové a maminky splnili na svých pracovištích úkoly čtvrtého roku první Gottwaldovy pětiletky. Čím více je těchto zářivých hvězdiček, tím radostnější budou naše svátky, které se stávají svátkem radostné oslavy splnění úkolů celoroční naší práce. Čím důsledněji je tato práce vykonána a úkoly splněny, s tím větší nadílkou je příjezd dědy Mráze provázen.
Do Vánoc splníme závazky Stalinovi. Proto dnes k radostnému vánočnímu svátku slibme našemu osvoboditeli, příteli a učiteli soudruhu Stalinovi, slibme našemu prezidentu soudruhu Gottwaldovi všichni my, velcí i malí, že se budeme starat každý ze všech svých sil, abychom své pracovní schopnosti ve školách, závodech i kancelářích a na každém pracovním místě rozvíjeli tak, aby úkoly vytyčené pro poslední rok Gottwaldovy pětiletky byly do příštích Vánoc na všech pracovištích splněny. Aby nad všemi závody, šachtami, státními statky, JZD, ve městech i na vesnicích se rozzářily jasné rudé hvězdy splněných závazků, aby naše krásná vlast rozkvetla novými květy splněných úkolů a plánů. Tím zkřížíme také zločinné plány a úmysly těch, kteří místo tvůrčí práce chtějí připravovat novou světovou válku, aby mohli znovu zotročit naše národy a vykořisťovat lidskou práci. Slibme si, že ubráníme mír a zachováme tak na celé zemi pokoj a klid všem lidem dobré vůle!

Toliko vánoční poselství bodrého strýce, usměvavého Antonína Zápotockého. Vídával jsem ho vždy na tribuně 1. Máje, jak mával rudým karafiátem a přiblble se usmíval. Pár dní před napsáním tohoto dětinského projevu zvedl Zápotocký ruku a hlasoval pro 11 trestů smrti, ačkoli dobře věděl, že proces je vykonstruovaný, ani jediný z obžalovaných nespáchal trestné činy, ze kterých jsou obviněni a ke kterým se nyní, po roce mučení, přiznávají. (Slánský a ostatní byli pověšeni 3. 12. 1952. (Jejich popel byl smíchán s pískem a použit na sypání zimní silnice.)

Ten rok před tím pozval svého dlouholetého přítele a spolubojovníka Slánského k sobě na večírek. Poté se s ním srdečně rozloučil a když zaklaply dveře zavolal velitele zatýkací jednotky a oznámil, "už jde". Věděl, že když to neudělá on dnes, může to zítra udělat Slánský jemu. Tak vypadá komunismus v praxi.

Tu bídu v kapitalistických zemích a život ve chlévě nám, malým dětem, skutečně komunisti řvali do uší ještě v době, kdy už si průměrný dělník v NSR běžně dělal dovolenou na Kanárských ostrovech. (Aniž by musel žádat nějaké mocipány o výjezdní povolení. Dlouho jsem tomu v dětství nemohl uvěřit, vždyť přeci my máme svobodu a v kapitalistických zemích je policejní režim.)

Pohádka o hloupých opicích

21. prosince 2008 v 12:43
Výňatek z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi"
ilustrace Jana Holečková

...Enkidu pokračoval tichým hlasem.
"Dobře jsi vyprávěl, ty, který dokážeš myslet a jsi svobodným člověkem. Zachoval jsem se k tobě nedobře, ale sám vidíš, zaplatil jsem daň, musím zemřít. Nevím ani proč, zabil mě Kalchas, kterému jsem sloužil. Byl jsem kdysi zvířetem. Viděl jsem zabíjení a sám zabíjel, ale jenom pro potravu. Když lev je nasycen, pak se gazela klidně pase pár kroků vedle něho. Ví, že lev s plným břichem nemá důvod jí něco udělat. Proč zabíjíme my lidé a nejvíce ti, kteří mají plné břicho?"
Ten, který dokáže myslet, začal vyprávět další příběh.

O hloupých opicích

Chtěl jsem vidět daleké kraje a viděl jsem je. Nežil jsem zbytečně. I když nevlastním žádný majetek a nemám žádný vysoký úřad, ničeho nelituji. To všechno může člověk zase ztratit. Mě nikdo ani ve vězení nevzal a nevezme zážitky z podivných cizích zemí.

Kdysi jsme pluli podél pobřeží žhavého kraje daleko za mořem směrem poledním. Tam žijí černí lidé a podivná stvoření zvaná opice. Ty mají černou srst, drží se ve smečkách a jsou nám dost podobné, jen menší než my a mluvit neumějí. (Šimpanz) Jednou jsme museli delší dobu zůstat na pobřeží, aby námořníci opravili škody na lodi způsobené bouří. Vydal jsem se do vnitrozemí a tam potkal stádo těchto opic. Chovaly se vlídně a já šel každý den kousek blíže, až si na mě zvykly a se mnou se spřátelily. Když loď byla opravena přišel čas vydat se znovu na moře. Měl jsem barevné látky za které černí lidé dávali plody a slonovinu. Chtěl jsem se s opicemi rozloučit nějakým darem, zaplatil tedy černým lidem, aby vzali mnoho banánů a jiného jejich ovoce a to jsme opicím odnesli do lesa. Náklad několika nosičů jsem nechal složit nedaleko jejich stáda. Ty do té poklidně sbíraly kořínky a plody. Když viděly hromadu lahůdek rychle přiběhly. Tu stalo se však cosi podivného. Každá opice se snažila získat z hromady těch dobrot co nejvíce pro sebe. Začaly se prát, škrábat a kousat a způsobily si nebezpečná zranění. I na nás se vrhly, abychom si snad jeden banán zase nevzali nazpět. Utíkal jsem s černými lidmi o život, jinak by nás byly opice pokousaly. Ty opice, kterým dříve nikdy nevadilo, když jsem se posadil vedle nich a sbíral s nimi plody. Nikdy žádnou nenapadlo, že si snad něco beru z jejich skromného majetku. Dokud měly málo, stačilo to pro všechny.
Teprve když se za několik dní všechno ovoce zkazilo, vrátil se mír do jejich stáda. Mohl jsem se k nim bez bázně zase přiblížit a s nimi aspoň pohledem rozloučit. Pak jsme opět vypluli na moře a já viděl ještě mnoho jiných zemí. Co jsem zažil jsem nezapomněl.

My lidé nejsme jako lev a gazela. My lidé jsme jako opice. Nech člověka pracovat na svém poli a on bude žít v míru. Ze skromné úrody tě pohostí. Však dej člověku mnoho a on začne zabíjet, aby dostal víc."