Prezident Václav Havel - 11/?

Včera v 20:56 | gregor moldavit
Klement Gottwald

Při jednom večerním agitačním školení obuvnické firmy, dobrovolně povinném těch let kolem 1950, mělo se udát následující:
Mezi zaměstnanci seděl jeden soudruh, který za 1. republiky pracoval jako mistr u Bati. (Za mého dětství byl Baťa symbol celé špatnosti kapitalismu, tyran a vykořisťovatel. Pes by od něj kost nevzal, jakýsi satan komunistického náboženství. A my, děti, nosily gumové kecky, které nám ničily nohy, než se za pár týdnů rozpadly.)
"Ty soudruhu!" vyzval agitátor, "tys byl Baťou 20 let vykořisťován. Řekni tady těm mladým, jaké to bylo!"
No a mistr vstal a pronesl toliko, "Soudruzi, jak rád bych se od Bati nechal ještě dalších 20 let vykořisťovat. Tenkrát jsem vydělával jinak."

Ten člověk, bez nejmenšího přehánění, riskoval život. Mohlo se to nějak ukecat, ale mohl být už druhý den zatčen za sabotování politické přípravy, kapitalistickou propagandu, atd... a to by mu vyneslo tenkrát běžnou sazbu - 10 let. V takové nějakém koncentráku, kde mnoho vězňů nepřežilo 10 měsíců.
(Jeden vězeň, na 15 let, tenkrát odpověděl, na otázku bachaře, co udělal?, že nic, není si ničeho vědom. A bachař mu řekl, "no, když jsi dostal víc než 10 let, to už jsi něco udělat musel.")

Jak se mohlo stát, že 3 roky po konci války a pádu nacistického režimu vládne v Čechách zase takový systém teroru a koncentráků, který si s tím předchozím nemá co vyčítat?

Jsou to vlastně otázky dvě.
1. Jak se mohlo stát, že "karlínští kluci", kteří byli za 1. republiky pro 90% myslících Čechů akorát pro smích, se dostali k moci a sice moci absolutní?
2. Jak to, že celý český národ radikálně nepovstal a nepostavil se plnou silou na odpor, aby udržel svobodu a demokracii?
(Proč moje rodiče šli za Gottwaldem jak ovce a nebojovali za svobodu svých dětí?)
3. a třeba ještě otázka hospodářská: Jak to, že plat socialistických dělníků, osvobozených od vykořisťovatelů, kteří pracovali pro sebe, obnášel třetinu platů dělníků ve sousedních státech kapitalistických? Kde to jsme s tím Marxem a jeho nadhodnotou? (Kdyby komunisti byli platili lépe než kapitalisté, byli by tu dodnes. Hovadiny v Rudém Právu by jim lid byl odpustil.)

Odpověď není vůbec jednoduchá, ale pokusím se o to. Tady jsme v době na kterou už si sám vzpomínám. (Přesto, že mi třeba moje rodiče právo těchto vzpomínek vždy upírali. Když jsem jim připomněl, co říkali v 50. letech, jenom z nich vystřelilo hněvivé: "na to ty si nemůžeš vzpomínat, kolik ti tenkrát bylo?" Míněno, "na to ty si nesmíš vzpomínat, nám se to dnes ale vůbec nehodí do krámu." Ale já si vzpomínám. A moje rodiče nebyli, tam na okraj Prahy, žádná výjimka. (Někde v pohraničí to mohlo být jiné.) Můj komunistický otec zoufale vysvětloval, "my jsme všechno mysleli dobře", moje nestranická matka (která vždy chtěla pouze mít od každé politiky pokoj) jen syčela: "Tomu ty nerozumíš, to byla taková doba!" Jenže ona to nebyla doba, to byli lidé. Právě takoví, jako ti, kteří by si s nějakým takovým režim chtěli dnes zase znova zahrávat.)

Dnes bod 1. a i to bude dost dlouhé.
V roce 1929 se KSČ dostává do rukou stalinistů, pod vedením Klementa Gottwalda. Jeho první projev je známý: "... my se od ruských bolševiků chodíme učit, jak vám zakroutit krky..." Gottwald je několikrát přerušen a napomínám předsedou parlamentu. Nebere to na vědomí a soptí své vražedné výhrůžky dále. Masaryk je pro něj "pohůnek fašistů", kapitalisty nutno pověsit... Většina českého národa v něm vidí cvoka a nebere ho vážně, mnoho členů KSČ ale vystupuje. Tohle už není jejich strana. (Což se má v dějinách KSČ vícekrát opakovat. Kdo nesouhlasí a sám nevystoupí, je vyhozen.) Tahle pivní, či spíše vodková, parta dostane jméno "karlínští kluci". Mají asi 10 % nikoho by nenapadlo, že by se kdy mohli dostat k moci. Tady je konečně ČSR a ne Rusko. Jenže ani v Rusku si většina v roce 1917 nedokázala představit, že se k moci dostanou bolševici. (Eseři měli dvojnásobek hlasů.) Ono je vlastně v politice možné docela všechno.

Hitler chce zničit židobolševizmus a jeho šílené dílo vede k tomu, že právě ten se dostává k moci v půlce Evropy. Stalin dosáhne v totální válce totální vítězství. V roce 1943 ho navštíví Beneš a jako by od té doby už byl v jeho službách. Stalin má zřejmě talent vysvětlit vše velmi názorně. V září 1948 k němu přiletí Gottwald na Krym. Čeká, že sklidí nejvyšší chválu, ale Stalin je rozezlen. Jak to, že Gottwald odmítl jeho vojenskou pomoc, co to dělá za komunizmus, kdo mu to dovolil? Do té doby si totiž Gottwald představoval, že ČSR nebude následovat sovětský systém, o kterém nakonec dobře ví, že nestojí za nic. Možná v tu dobu už taky ví, že jeho telefon v Praze, jako i Slánského, Kopeckého... je odposloucháván sovětskou KGB, že jeho spolupracovníci jsou agenti Moskvy. Uvědomuje si, že může kdykoli skončit jako Jan Masaryk* a dostává strach. Obrovský strach, který utápí v moři chlastu. (Kdo k němu přijde pro nějaký podpis, má v tašce flašku vodky.) Od té doby v ČSR vládne sovětský poraděnko, v pozadí tedy Stalin. Ale jak se KSČ dostala k politické moci?

*(Tohle jméno jsem slyšel poprvé v roce 1968, nikde o něm v dějepisu ani v novinách nebylo nejmenší zmínky. Po vítězném únoru nerezignuje, ale chce ještě proti komunistům bojovat. Pár dní později ho naleznou mrtvého pod okny jeho bytu v Černínském paláci. Údajně to není objasněno, možná prý sebevražda? JM se měl jednou vyjádřit k podobnému případu, že takovým způsobem páchá sebevraždu uklizečka a ne chlap na úrovni. Onoho večera se převlékne do pyžama, protože se chce uložit ke spánku, ale místo toho vyskočí z okna. V bytě jsou zřetelné stopy boje. Masaryk vypadne z výšky, kde je pravděpodobnější těžké zranění, než smrt. Má rozdrcené paty, ale je mrtvý. Člověk nemusí být detektivem, aby si to dal dohromady! Mimochodem, v roce 1968 se to začalo znovu vyšetřovat a zase s výsledkem, že to asi byla sebevražda. Řečeno jinak - vyšetřovali ti samí, kteří tam byli v roce 1948. A sověti se na ně po srpnu mohli zase spolehnout.)

Je tu taková pohádka, že KSČ zvítězila v demokratických volbách. Pitomost! O nějaké demokracii po roce 1945 už mluvit nelze. Beneš, zřejmě už nemocný, je skutečně Stalinův pohůnek a dělá, co ten rozkáže. Snad jeho nejstrašnější chyba, že armádu vydá do rukou sovětského agenta Ludvíka Svobody a policii do rukou sovětského agenta Václava Noska. V únoru 48 stojí před továrnou dělníci s puškou. Buď prázdnou, nebo 5 patron v kapse. Ti neměli proti policii šanci, jenže ta nepřišla. Měla jiné rozkazy. Dějí se vraždy nekomunistických politiků, policie má jiné starosti.
Václave Nosek v lágru pro odsunované Sudeťáky. Myslím Liberec.
Zapomenutá postava ministra vnitra, který použil policii v zájmu komunistů, proti zájmu obyvatel ČSR.

Ale před tím je tady už jakási exilová vláda, která urovnává Stalinovi cestu k moci v ČSR. Květen 1945. V Praze je pochybné povstání, které nemá politický cíl a nemůže zabránit Němců v cestě na západ do amerického zajetí. Nic jiného už oni ani nechtějí. Generál Patton je v Plzni, do Prahy 2 hodiny a přes všechny dohody politiků, o kterých má své mínění, je rozhodnut vyrazit a krveprolití ukončit. (I Němci by to byli s políbením ruky přijali, o nic jiného jim ani nejde.) Jenže je tady ČNR (česká národní rada) která politicky představuje budoucí vládu. (Josef Smrkovský, na kterého mám dost nepříjemné vzpomínky z roku 1968. Národ mu ale žral z ruky.) A ta odmítá. Jak by ne, vždyť jsou to loutky v rukou Stalina. Prahu tedy osvobodí později rudá armáda a to má národ přijít draho. (Přesná skutečnost, ta vjíždí do Prahy, která dávno kapitulovala a s Němci se dohodla, ve které se nebojuje. Sovětští vojáci likvidují pouze zbytky německých vojáků, kteří ještě odkudsi střílí.)

V roce 1946 jsou volby, ve kterých je KSČ s odstupem nejsilnější stranou. 40,17%. To ale není nadpoloviční většina. (Druhá po ní, národně socialistická, má 23,66%.) Jenže volit lze toliko strany národní fronty a třeba nejsilnější strana agrárníků není k volbám vůbec připuštěna. Komunisti dostávají vše už v tomto roce do rukou.
Následují čistky v armádě i policii, Nosek vyhazuje nejvyšší velitele, kteří nejsou v KSČ. Konečně se ostatní strany staví na odpor, ale chybný. Jejich ministři podávají na protest demise. Míněno tak, že je Beneš nepřijme a dojde k měření sil a boji proti KSČ. Jenže Beneš je přijme a Gottwald mu ochotně vyjmenuje nové ministry, všechno jeho lidi. Únor může přijít. Teď už i Beneš snad něco chápe a na protest odstupuje sám. Gottwald ochotně přebírá funkci prezidenta ČSR. Předseda vlády je Antonín Zápotocký. Karty jsou rozdány, všechny ale jedné straně. Ta si okamžitě tvoří i svoji ozbrojenou složku, lidové milice, které dostanou pušky. (Vydrží do roku 1989, kdy ještě mají zakročit. Jakeš si ten rozkaz rozmyslí. Zkrachovalé hospodářství mu LM nezachrání.) Ti jinak smyšlející, kteří komunisty nechtějí, jistě většina lidí, mají holé ruce. K tomu je v rukou KSČ ještě jiná mocná zbraň - sdělovací prostředky. Mezník v dějinách lidstva, poslední fáze ve vývoji lidské společnosti, na bázi cenzury, mučíren, koncentráků a šibenic může přijít.

pokračovaní...
 

Prezident Václav Havel - 10/?

10. listopadu 2016 v 20:06 | gregor moldavit
Socialistická armáda

K poslednímu dílu ještě následující vzpomínka:
Na manévrech, kdesi ve vojenském prostoru na Doupově, jsme jeli v takovém hnusném chladném deštivém dni kamsi do neznáma, abychom si tam hráli na válku. Lépe řečeno, aby si naši lampasáci hráli na válku. My byli jen šachové figurky a hra nás vůbec nebavila. Bylo to asi roku 1969, takže jsem viděli i ruské kolony. Ti vojáci nám občas docela přátelsky mávali a my na ně volali, ať jdou do prdele. (Jakkoli ti kluci byli právě takový nedobrovolní otroci komunistické diktatury, jako my.) No a tak se chvíli jelo a dlouho stálo. Jako obvykle nefungovalo nic. Od náklaďáků, kterým neustále selhávaly motory, nebo se zahrabávaly v bahně, až po důstojníky, kteří měli na kolenou mapu, ve které se nevyznali. Taky občas kolonu zastavovaly průjmy vojáků, způsobené žrádlem v konzervách KD, každý den jedna ta samá roura, i kdyby válka měla trvat 30 let. Sice měla občas večer přijet polní kuchyně s vydatným jídlem, ale myslím že jsem zažil jenom jednou, že se skutečně objevila. (Kvalita za moc taky nestála.) (Připomínalo to Švejka, kde vojáci měli fasovat rum, ale ten se někde ztratil, takže zatím každý dostal pohlednici s panenkou Marií.) Jinak v tom bordelu nikdo nikoho nenašel a ti polní kuchaři si to asi vařili pro sebe, nebo prodávali místnímu civilnímu obyvatelstvu, které vypadalo jako by každého z nich vymyslel Bohumil Hrabal osobně.

V cestě stál náhle nefungující SKOT, jinak pěkně vymyšlený kolový obrněný transportér, který údajně uměl i plavat, a důstojník řval něco na řidiče. V čem že to je? Nato dostal od řidiče kvalifikovanou vojenskou odpověď: "já nevím". Nojo, zahulákal důstojník, "seš blbej", načež smířlivě dodal, "posral se skot, to je normální".

A tam na tom místě jsem z kabiny Tatry 805 poprvé viděl ona děla, kterým my jsme propočítávali úhly k nastavení hlavní před palbou. (Dělostřelec nevidí svůj cíl, střílí do nebe.) V dešti a bahně tam ti kluci, pod dohledem jednoho majora cikánské původu, pro ně hrabali díry. Zmáčení, zmrzlí a špinaví, v rukou krumpáče a lopaty. Na nohou boty kanady, nejmizernější kvality, které okamžitě prosakovaly a přiživovaly vojákům plísně na nohou. Vyházené bahno jim déšť hezky splavoval nazpět a děla, myslím ty dlouhé "stovky", trpělivě čekala opodál, aby mohla být posazena do těch teoretických jam. Proč? V době bojových vrtulníků? To jsem nepochopil dodnes. Jestli se kdy dočkala hotových jam, nevím, ale pochybuji.

Děla v tu dobu už netahali koně, na to by taky nikdy jejich síly nestačily. Přitáhly je tam Tatry 138. Snad by ta děla měla nějaký význam, kdyby okamžitě začala střílet. Ale dva dny hrabat v bahně jámu? To už by imperialisté byli dávno v Praze. Uvědomil jsem si celou tu nesmyslnost a debilitu naší vojenské, dvouleté, služby. Lampasáci neměli žádnou kvalifikaci a vlastně si na vojáky jenom hráli. A snad ještě horší než celá ta technika z 1. republiky, byla naše bojová morálka. Už během té vojny mnozí z nás rovnou říkali, že po propuštění do civilu mizí na západě. Tam do země ovládané třídním nepřítelem, kam měla být namířena ona zmoklá děla. Po zážitcích roku 1968 jsme vlastně o tom západu snili už skoro všichni. Z mojí třídy průmyslovky nás pak emigrovalo 15%.

Jestliže dnes čtu komunistické výroky, "tenkrát jsme měli vojáky, dnes máme žoldáky", "... měli jsme obranyschopnou armádu, dneska ...", tak se můžu jenom uchechtnout. V té armádě nic nefungovalo, to celé, jako i slavné socialistické hospodářství, byla jen hromada zfalšovaných výkazů činnosti. A jak už jsem napsal, nebyla tu vůbec žádná bojová morálka. Něco podobného, jako když Hitler vletěl do Sojuzu. Většina lidí se na to dívala: "jeden diktátor jako druhý. Proč bychom měli za jednoho z nich bojovat? Ať si to vyříkají mezi sebou."

Dnes by tu byla oprávněná otázka, jak jsme na tom právě teď? V druhé půlce roku 2015 bylo Německo prakticky obsazeno islámskými přivandrovalci. Na žádný skutečný odpor se nezmohla policie ani armáda ani lid. Až se tady muslimové přemnoží, bude už na nějaký odpor pozdě. Jak to předpověděl Kaddafí: "Nepotřebujeme terorismus, my (muslimové) si v Evropě vše demokraticky odhlasujeme". Jako kdysi pronesl Hitler: "Porazil jsem demokracii její vlastní zbraní".

Vojensky je ledacos taky pochybné. Kdyby nyní USA vystoupily z NATO, bude Evropa vlastně vydána Putinovi na milost a nemilost. Nedomnívám se, že Putin chce Evropu vojensky napadnout, ale v každém případě by okamžitě začal mít hromadu požadavků.

Zajímavé pro mě bylo, když jsem viděl tu situaci v 70. letech. Švýcarsko a Švédsko mělo tak silnou armádu, že by si Sojuz byl možná vylámal zuby. Vše stavěno výhradně na obranu. K tomu obyvatelstvo, které by svou zemi zuřivě bránilo. Přesto byly tyto státy vůči Kremlu velmi zdvořilé.

Jinde už to vypadalo hůře. Vyslovená komedie se hrála na severu Norska, kde byla krátká hranice se SSSR. Norští vojáci vše klidně reportérům ukázali. "Tam za tou hranicí jsou stovky sovětských tanků, letadla, rakety... My máme jedinou naději - že kdyby přišli, tak se tu uchechtají k smrti, až uvidí naše 3 tanky a a pár baráčků, ve kterých bydlíme." Norsko ovšem bylo v NATO! Obsazení onoho severu, kde se pasou stáda sobů, by bylo mělo za následek světovou válku.

Jinak se já, coby německý občan, jistě nepotřebuji bát Putina. Němci mají hezké pořekadlo: Wer solche Freunde hat, braucht keine Feinde. (Kdo má takové přátele, už nepotřebuje nepřítele.)
Kdo má takovou kancléřku (herzlich willkommen agresívním nájezdníkům), takového ministra vnitra (nemůžeme imigranty odmítat, asylové právo není omezeno žádným počtem. Hlídejte si své domy. Kolik jich přišlo? Nevím!) a takového ministra financí (nikdo letos nedostane nic, všechny vybrané daně jdou na imigranty. Bez muslimů by Evropa měla krvesmilstvo.), ten se nepotřebuje bát atomové bomby.

Ale ono to platí pro Evropu tak všeobecně. Mám silný pocit, že my všichni žádného nepřítele z venku nepotřebujeme. My zajdeme na vlastní blbost, dekadenci a degeneraci!
Pokud někdo ještě nečetl moji hospodářskou prognózu, tedy: o-danovem-kalouskovi-2-2

příště je na řadě soudruh Gottwald...

Prezident Václav Havel - 9/?

25. října 2016 v 20:09 | gregor moldavit

Mezičlánek o českém opevnění roku 1938
Sturzkampfflugzeug - Stuka

Nějaký člověk vyprávěl, jak byl v Polsku, když ho přepadl Hitler. Vybuchovaly bomby a nad ním letěly 3 Stuky. Proti nim se náhle do nebe šplhal jeden dýchavičný polský dvojplošník. Jedna Stuka se trochu odklonila, sestřelila ho a zase se zařadila do formace.

V posledním článku přišla diskuze, jakou měla ČSR šanci se 1938 ubránit? Co se týče letectva, asi jako Polsko, tedy žádnou. A právě letadla byla nejdůležitější zbraní té doby.

Ale nejprve něco jiného. Být já tenkrát voják, byl bych do toho boje šel. Můžu to říci s ledovým klidem, protože jsem byl voják v srpnu 1968 a já + určitá část nás, záklaďáků, jsme vyloženě tlačili na důstojníky, že je potřeba bojovat. Proč nás tady 2 roky v uniformě buzerují? Abychom pak slyšeli: "zachovejte pasívní rezistenci"?

Přímý boj, armáda proti armádě, byl nesmysl, vždyť bylo vše dávno prohrané, ale bojovat aspoň trochu záškodnicky. Jak, to bylo jistě dost těžké vymyslet. K našim kasárnám přijelo asi 30 sovětských tanků a namířily na nás děla. Naše nejtěžší zbraň byl lehký kulomet, myslím 2 kusy. Jenže naši lampasáci, kterých bylo jak psů aniž by často měli nějaké funkce, byli první, kdo svoji zemi zradil. Vždyť jim ty tanky přijely zajistit jejich teplá místečka. O tom třeba něco více, až budeme u jména Ludvík Svoboda.

Jakou měla ČSR šanci ubránit se Hitlerovi? Vždyť měla v pohraničí znamenité bunkry. Žádné dělo ani bomba tehdejší doby neměly šanci stěny prorazit. Existuje dokonce nějaké fotka, kde stojí Hitler před jedním, který se Němci potom snažili vyhodit do povětří, což trhavina nesvedla. Hitler měl údajně prohlásit, že kdyby byl věděl, jak jsou pevné, pak by... Pochvala od takového "odborníka" Čechy dodnes hřeje, ale ... Změním čas, u tématu zůstanu.

"Bratři na Sionu se sejdeme," měl volat pan Roháč z Dubé po prohrané bitvě u Lipan. (Husité tam bojovali proti husitům.) Jeho odpor na hrádku Sión byl zvěčněn v jedné knize, kde se Zikmundovi asi půl roku hrdinně bránil. Ono tomu tak nějak bylo, to je pravda, ale pravdou se dá krásně lhát. Roháč z Dubé patrně počítal s pomocí okolního lidu, v čemž se mýlil. Český národ měl husitů dávno pokrk a Zikmud byl pro ně určitě menší zlo. Ono bylo v těch dějinách všechno jinak.

Ale jak to tedy s tou jeho hrdinnou pevností skutečně bylo?
Pan Roháč sám neměl bez další vojenské pomoci od začátku žádnou šanci. Půl roku ho obléhal jeho synovec, pan Hynek Ptáček z Pirkštějna, slavný prohravač bitev doby husitské, a sice takovým způsobem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Mimo jiné ten hrad neměl svoji studnu, vodu museli brát v podhradí, kde se nalézal oblehatel. Zřejmě taky brali. Sice je popisováno, jak při dešti chytali vodu ze střechy do helmy, ale dešťová voda je destilovaná, tedy ne pitná. (S tím jsem si za mlada musel v horách udělat já své trpké zkušenosti, než jsem začal sebou nosit solné tablety.) Jinak se ale zřejmě taky dalo z hradu nějak dostat ven i nazpět.
Tak to šlo pár měsíců, až se Zikmund vážně dožral a přitáhl se svým vojskem. Jistě výborně střílel puškař Zelený, ale zhruba za dva dny byl Sion srovnán se zemí. Dobýt takový hrádek totiž nebyl pro vojenskou techniku 15. století absolutně žádný problém.

V dějinách je takových příkladů do nekonečna, včetně těch, kdy celá pevnost byla na nic, protože ji nikdo nebránil. (Češi tedy nebyli první.) Babylon, největší pevnost své doby, měl tak tlusté hradby, že na nich nahoře mohla jet dvě čtyřspřeží vedle sebe. Když přitáhl dobyvatel, perský Kyrus, poslali mu neschopní generálové armádu (vycvičenou na obranu hradeb) napřed od pole. Tam on ji ovšem hladce porazil a hurá dále. Přitáhl k nedobytnému Babylonu, kde mu otevřeli bránu dokořán, páč měli svých vlastních vládců až pokrk. To samé bylo, když Hitler vlítnul na Balt a Ukrajinu. Byl tam vítán coby osvoboditel od Stalina. Jenže blázen Hitler je prohlásil za podřadnou rasu a začal pálit a vraždit. Toho šikovně využil Stalin k vyhlášení války vlastenecké a tím to šlo zase nazpět. Jak rychle byl Hiter před Moskvou, tak rychle byl Stalin v Berlíně.

Taky jsem napsal něco o hradbách, kde nebylo jasné, kde je venku a kde vevnitř. Počínaje biblickým rájem:
http://gregormoldavit.blog.cz/1403/deutsch-deutsche-grenze-1-zivot-v-raji

V seriálu o Havlíčkovi se zmiňuji o Franzesfeste v Tyrolsku,
dostavěné sto let před Hitlerem, v nejužším místě alpského údolí. Když ji rakouský císař navštívil, ukázali mu pyšně, že je stavěná celá ze žuly.
"Ze žuly," podivil se císař, "myslel jsem, že je ze zlata, podle toho kolik stála."
Než ji za pár desetiletí dostavěli, pokročila už vojenská technologie natolik, že byla sice nedobytná, ale jinak celkem k ničemu. To bylo v půlce 19. století.

Nuže - bunkry v českém pohraničí roku 1938. Ještě dnes historici - teoretici - opěvují jejich kvalitu. Na těch by si byl Hitler vylámal zuby. Zkusme se na to společně podívat na základě selského rozumu!

Tedy předně - jakou hodnotu má pevnost v době letadel? Co platné, že ji zatím nikdo nedobyl, když v Praze na letišti už dávno přistává jeden německý bombardér za druhým. (Při vzdálenostech v SSSR už tomu bylo jinak. Proto taky generálové Hitlera varovali, že bude při nejlepším potřeba pár let. Naopak sovětští bratři udělali v srpnu 1968 právě to samé. Jako první obsadily jejich speciální jednotky letiště v Praze a převzaly pod svou kontrolu! Jejich tanky překročily naše hranice o pár minut později.)

Celá Maženotka ve Francii byla nakonec taky k ničemu! Generál Guderian ji za 3 dny obešel přes Belgii. A nedaly se náhodou ty české bunkry taky obejít přes Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Polsko? Nebyla to náhodou zcela chybná investice v době, kdy důležitější byly tanky a moderní letadla?

Ale řekněme, že jsem Hitlerův generál a mám za úkol pevnosti zničit. Musel jsem v životě dělat už ledacos, proč si na generála nezahrát?
Asi taklec: Zřejmě je pravda, že se ani množstvím dynamitu nedají zničit a dělem prostřelit, ale to je mi buřt. Proč bych měl útočit na to nejsilnější místo? Otázka pro mě zní úplně jinak. Jak dlouho v nich mohou přežít obránci? Ten bunker sám není žádná překážka, ten se dá objet po provizorně postavené silnici. No a voják musí jíst a chodit na záchod. Na to je bunkr i zásobárny stavěný. Voják musí pít. To už by za čas mohl být větší problém. Voják musí dýchat a na to bych se zaměřil. Ty bunkry stavěly jistě tisíce dělníků a každý druhý mi určitě vykecá, za peníze, nebo zadarmo, jak jsou větrány. Jak už čtenáři posledně připsali, bunkry stály na území německého obyvatelstva, které bylo pro Hitlera.

Stavitel pevnosti určitě myslel na problémy s nasávacími otvory, ale nějak existovat musí. No a moje střemhlavé bombardéry jim tam budou házet smradlavé syrečky a dýmovnice, kus za 5 korun. Až jednoho dne ti kluci vyjdou ven se rukama nad hlavou a já jim řeknu:
"No konečně, proč ne hned? Tak si dáme pivo a pak jděte domů." Kdybych já byl generálem, dbal bych na to, aby si v bitvě nikdo neudělal bouli na hlavě.

Jelikož mi to zatím nikdo nevykecal, nemůžu útok popsat dále více konkrétně. Ale v principu tady nejde o ten beton, nýbrž o ty lidi vevnitř a ti už vydrží poněkud méně. Tloušťka betonu to nezachrání. Hitlerovi taky nebyl jeho bunkr v Berlíně nic platný.

Když to vezmeme trochu vážně: Pokud vím, byl vzduch přiváděn přes tzv. větrací zvony, zdálky dobře viditelné. Jistě chráněny kulomety před někým, kdo by tam přes ně chtěl postavit stan a tím přísun vzduchu odříznout. Ale těžko před útokem letadel. Považuji za možné, že výbuch bomby u větracího otvoru mohl způsobit uvnitř bunkru smrtící tlakovou vlnu. Déle existují fosforové zápalné bomby, jedovaté plyny... K tomu stačí zaměřit se na určitou část opevnění, není potřeba plýtvat silou po celé délce hranice. Tudy pak můžou do země vniknout moje tanky a zbytek armády. Jistě by na to místo Češi byli rychle postavili jejich dělostřelecké baterie, ale od toho jsou zase letadla... a teď už té hry na vojáky necháme.

Jsem názoru, že Češi bojovat měli, jako bojovali Poláci. Šanci na vítězství by měli asi trochu větší, ale dlouho by nevydrželi. Jde o to, že dnes se mohli trochu jinak dívat na svou minulost.

Prezident Beneš by měl ovšem tenkrát těžkou úlohu říci, "posílám na smrt sto tisíc českých kluků, aby o nás potomci neříkali, že jsme srabi. Je ale jasné, že stejně prohrajeme."
Na druhé straně - když Stalin napadl Finsko, nepočítal tam nikdo šanci na vítězství, Finové se okamžitě a samozřejmě postavili na zuřivý odpor.

Tenkrát do toho měli jít všichni a Hitlera i Stalina včas zastavit. A co se od té doby změnilo? Nic. Stačilo plánovat radar v Brdech a český národ se mohl doslova posrat. "Přeci si nerozhněváme Putina, on si ho tam nepřeje. Ať za nás bojují ostatní, my budeme na všechny strany hodní." Loni bylo zase na čase, aby celá Evropa zastavila šílenou Merkel. Nestalo se dodnes! Všichni s otevřenou hubou přihlížejí, jak jde tři tisíce let Evropy ke konci. Může být, že nebude dlouho trvat, kdy se zase ozve ona věta, na kterou si Češi snad ještě vzpomínají: "To máme za to, že jsme nebojovali."

pokračování prezidentů příště...

PS. Když první ruský voják pronikl do Hitlerova bunkru (otevřeli mu, aby tam zainstaloval radiové spojení) měl údajně prohlásit: "Fuj, tady je ale hnusný vzduch."
 


Prezident Václav Havel - 8/?

21. října 2016 v 21:30 | gregor moldavit


Edvard Beneš

Psal se asi tak rok 1956. Naše nová paní učitelka se objevila, tam na tom okraji Prahy, kde se o překot stavělo, (panelákové sídliště) odkudsi z jiného koutu, prý před tím učila ve škole v Ivančicích. V šesti letech jsem šel do třídy 1E, každá třída 40 žáků, bylo nás po válce dětí jak smetí. Tito příchozí učitelé byli patrně kádrově perfektní, ale ona nikdy žádnou komunistickou propagandu nedělala. Dokonce byla první člověk od kterého jsem slyšel, že nebeský bůh Stalin ve válce zbytečně obětoval mnoho vojáků. Možná k té práci měla nějaký druhák, protože neustále, místo vyučovat, nechávala jednu nadanou žákyni číst nějakou knihu a sama si v poslední lavici cosi čmárala.

My se neptali a poslouchali, byli jsme vděční posluchači, většinou se četlo něco zajímavého. No a tentokrát to byla neznámá kniha z války, vydaná asi hned po 1945, kde pár kluků dělá odboj proti fašistům. Nepatřila mezi komunisty schválenou literaturu, jako byl Malý Bobeš, Jurášek, Timur a jeho parta, nebo podobná klasika oné doby. Holka hezky četla, jak jeden z těch literárních bojovníků pronesl: "Ať žije Československá republika a její prezident Beneš". Učitelka vylítla a utíkala k té čtenářce. "Ukaž co to tam máš? Hm... Čti dál tady odtud!"
Usoudili jsme, že "prezident Beneš" bude nějaké sprosté slovo, které se neříká. Tak vypadala naše výchova k novému socialistickému člověku. Na povrch, dle propagandy, týdeníků a titulních stránek novin, vládla radost a nadšení. Ve skutečnosti vládl strach. Dnešní mladý člověk si tu temnotu té doby nemůže představit. (A co to bylo komunistům platné?)
Jméno Beneš jsem znal, byl to prezident buržoazní, tedy špatný, tak jaké "ať žije"? To mělo snad ještě logiku, ale proč nesmíme slyšet, že to někdo za války řekl? A co stálo v tom přeskočeném textu? Z takovýchto střípků si moje generace 50. let začala stavět mozaiku vlastních představ uprostřed šíleného výplachu mozku. Začali jsme tušit, že ono existuje ještě cosi jiného, co my nemáme vědět. Ale proč bychom to neměli vědět? "To pochopíš, až budeš velkej." Je mi 70, větší už nebudu, ale pořád jsem nepochopil. Kdyby paní učitelka byla tenkrát tak nevylítla, těžko bych si na to dnes vzpomínal.

V téhle době už se nezavíralo do vyhlazovacích koncentráků, ale vyletět z místa učitele za jednu ideologicky chybnou větu bylo snadné. Na obecné nás učil matematiku jeden vysokoškolský profesor. Říkalo se o něm, že dříve byl uznávaná kapacita. Do školy jezdil na skůtru Manet a vyučoval dětičky Pythagorovu větu. Naše chování ho vůbec nezajímalo, byl chladný a na první pohled znuděný. Ve třídě seděli ti, co měli být jednou sami profesoři, pohromadě s těmi, co měli jít jednou k lopatě a holky ke kočárku a 9 let se učili všichni to samé. Snad už je to dnes trochu lépe vyřešeno.
Znal jsem taky jednoho profesora geodésie, který byl z jakéhosi důvody rovněž propuštěn ze svého místa. Protože měl ke svému oboru vztah, šel dělat aspoň figuranta. (Pomocník) Ten v tu dobu bral 3,70 Kčs hrubého na hodinu. Přidělili ho jedné slečně, co měřila polygonové pořady. Ta mu vysvětlila, jak držet lať a jala se pracovat s teodolitem. Pak přešla jeho místo a postavila se až na další bod. On se jí otázal, co že to dělá? Vysvětlila, že druhou vzdálenost měří směrem nazpět. A ten úhel na druhém bodu? Ten prý není potřeba. "Ale takhle ten pořad nikdy nevypočítáte, každý druhý úhel vám bude chybět." (Tenkrát se v létě měřilo a v zimě za pomoci tabulek a kalkulačky počítalo.) Nechtěla to věřit a tak ji nechal jeden pořad vypočítat na místě. Pochopitelně to nešlo a slečna se zhroutila. Tímto způsobem měřila polygony už dva měsíce.
Na Boleslavsku se při nepovedené sebevraždě (kolem roku 1980) těžce zranila jedna ženská. (Problémy s kolegy v práci, dnes by se to okamžitě přičetlo kapitalismu. To kapitalisti ji zavraždili.) Byla potřeba těžká mozková operace, tu ale dokázal pouze jeden člověk, který právě myl okna. (Což existovalo nejen v onom známém románu.) Prý že mu povolí tu operace provést, ale on jim řekl, že nemůže dělat precizní řezy skalpelem do mozku, když celý den nosí kýbly s vodou. (Nakonec se toho prý ale ujal.)
Jedna kamarádka z Domažlic mi říkala, že její otec, v kraji známý prof. češtiny a vlastenec, se na své místo směl vrátit až v listopadu 1989.
Konečně můžu uvést jako příklad i sebe. (Mladého pionýra, který ve věku 10 let volal v průvodu "ať žije KSČ".) Při politických prověrkách po roce 1968 jsem odmítl ohnout hřbet a podepsat, raději jsem šel jako bagrista s maringotkou do pohraničí. Ještě dnes bych jistě dokázal hezky řídit vejtřasku.

Praga V3S, skříňák, jako jsem měl já. Moje bohužel neměla žádné pravé zrcátko, takže při šikmém najíždění na přednostní silnici jsem měl přednost vždycky já. Nemohl jsem tušit, co se na ní zprava děje. Právě tak gumy na té fotce jsem v tu dobu neviděl ani namalované. Moje byly sjeté a pořád v terénu bouchaly, takže jsem neustále monotoval a navářel záplaty.

Aha, tohle byla zhruba ta moje. Okna měla všechny, rezavé fleky menší, ale gumy horší. Jednoho dne jsem ji zanechal osudu a zdrhnul na západ. Chudák ten, co ji pak vyfasoval. (Jedno ji nutno nechat, byla docela spolehlivá, jela furt. Max. asi 60, spotřeba 25 l/100 km)

Tím jsem ovšem odbočil a předběhl dobu. K dělnickým a dalším prezidentům se ještě dostaneme. Ale jak hodnotit Edvarda Beneše? Já v jeho době nežil a byla to doba komplikovaná a těžká. Jeho možnosti byly omezené, možná se ale něco dělat dalo? V každém případě by mě moc zajímalo, jak by byl vypadal vývoj ČSR a tím i dnešní doba, kdyby Masaryk byl mohl zastávat funkci prezidenta aspoň do roku 1948? Jsem přesvědčen, že Beneš udělal řadu zbytečných chyb! Dále ho obviňuji, že se zachoval i dost nečestně. Tady bych musel opět uvést Háchu. Beneš byl prezidentem a mohl zůstat se svým národem i za okupace. Tuhle těžkou a nevděčnou úlohu za něj Hácha převzal a Beneš ho za to nechal chcípnout ve vězení.

Přišla "Mnichovská zrada", nebo "Mnichovská dohoda". Zradila jenom Francie, která měla s ČSR dohodu. Anglie se nezachovala čestně, zrada to ovšem nebyla.
Co se tam ten večer událo stojí za zmínku, ono bylo vlastně všechno nějak jinak!
Hitler si tady začal sbírat u svých generálů, pro které byl jenom nějaký uřvaný frajtr, pověst bohem nadaného diplomata. V Mnichově, který byl jeho absolutním úspěchem, všechno vedl Göring, člověk jistě 2x tak inteligentní jako Hitler, ačkoli patrně taky blázen. (Za toho byl prohlášen psychiatry po vyšetření ve Švédsku.) Byl to on, kdo vedl francouzského Daladiera.
"Když podepíšu, Francouzi mě po návratu zlynčují." (Francie měla s ČSR vojenský pakt. Daladier věděl, že dělá něco neslýchaně podlého! Anglie nezradila ČSR, protože s ním žádnou smlouvu neměla. Pouze ho obětovala. To nejhorší, že nejen nepomůžou, ale když se ČSR bude vojensky bránit, označí ho za agresora. A to byla prasárna od všech!)
"Nikoli, Francouzi budou jásat." řekl mu Göring. Znal Francouze zřejmě lépe, než jejich premiér. A Francouzi skutečně jásali.
"Až půjde Hitler na Francii, my jdeme s ním!" řekli Češi. Divíte se jim?
Ale ono to bylo ještě zamotanější. Za tento vynikající diplomatický výkon v Mnichově Göring málem vyletěl. Hitler nechtěl ČSR bez boje, on si chtěl hrát na vojáky a dobýt ho armádou. Mnichov, který mu získal slávu, byl pro něj zklamání. Všechno stojí na hlavě, máme tu jednoduše co dělat s blázny. Kdyby ovšem byl Hitler poznal, že si tam vyláme zuby, pak by vše asi bylo zase jinak. Jenže to asi nebyl ten případ. Domnívám se, že ČSR neměla dost vojenských prostředků na obranu. Nebojovat ovšem zase znamenalo zlomit český duch na desetiletí dopředu, snad až dodnes. Přikrčit se a přežít.
"Jsem malý národ", jistě všichni znáte. Norů jsou 3 miliony a za malý národ se nepovažují!

Beneš odlétá do Anglie a Čechy ujišťuje, "mám ještě plán". Čas plyne, nic se neděje a Češi říkají, "ten jeho plán byl aeroplán".

pokračování po válce s Gottwaldem...

Prezident Václav Havel - 7/?

26. září 2016 v 20:59 | gregor moldavit

KSČ-2

Milena Jesenská

V koncentračním táboře Ravensbrück (ženský tábor, ne vyhlazovací, ale i tam se umíralo) se jednoho rána udála podivná věc! Jako obvykle stály vězeňkyně venku seřazené, to se jmenovalo apell.
Mrzly a nezřídka padla i bezdůvodně rána obuškem a tak den v koncentráku začínal. Mezi nimi stála i podivná Češka, jménem Milena Jesenská. Její koncentráčnické číslo bylo 4714, ale ostatní ženy jí nazývaly 4711. (Označení voňavé Kolínské vody) Byla pro ně určitým způsobem obdivuhodná a dodávala jim odvahy a optimizmu. Panovalo ono ustrašené ticho, ženy čekaly, kdy už ten apell skončí. Náhle se ozval zpěv. Tahle Milena Jesenská si prostě začala klidně a nahlas zpívat. Uniformované příslušnice SS, s obušky za pasem, se vyjevily, ale nakonec se nepohnuly a snad dokonce i tuhle ženu v duchu obdivovaly. Tu se ale zvedla vlna nevole a nadávek ze skupiny koncentráčnic. "Ty krávo, tak dlouho už seš v lágru a nevíš jak se chovat!" Na Milenu zaútočily její spoluvězeňkyně komunistky. Je ona svým chováním pobouřila.
Milena pak na to řekla: "Těm komunistkám se tady v koncentráku žije, vždyť jsou to rodilé trestankyně."

Skutečně se komunisté v nacistických lágrech začaly organizovat. Dokonce jsou známy případy, že za komunisty určené k smrti nastrkovali nic netušící jiné vězně a tak už v koncentráku plnili důležitý stranický úkol. I v ženském Ravensbrücku tomu bylo podobně. Milena byla zděšena chováním komunistek sloužících v lazaretu. "Ony se neptají na nemoc, nebo bolesti, ale na politické vyznání. Komunistky lečí, ostatní ženy nechají lhostejně umřít."

I soudruh Antonín Zápotocký, by jistě o tom mohl něco vyprávět. O jeho pobytu v koncentráků kolují různé legendy, asi se ale nic přesného nedochovalo. Je pouze známo, že to tam dotáhl na kápo. O něm jeho kapitola.

Milena často varovala, že po porážce nacistů vyjdou komunisti z války posíleni a zorganizováni a mohli by na sebe ztrhnout moc. V tom měla mít pravdu. Sama se ale konce války nedožila, v Ravensbrücku zemřela na nemoc.

Hitler a nacisti tak skutečně znamenitě dopomohli komunistům k jejich 40i letům vlády po válce. (Jakož komunisti svým pádem pak znamenitě dopomohli ke vzmachu církve svaté.) Jak jsem uvedl, za 1. republiky měla KSČ asi 10 %. Od roku 1948 pak 99,7 %, nebo něco kolem. Právě tak je tím vysvětlena jejich metoda vládnutí. Naučili se to od Hitlera a svoji surovost získali v jeho koncentrácích. Podle toho pak praktikovali svoji cestu k růžovým zítřkům, tedy své neomezené moci. Právem mohli poukázat i na to, že jejich vzor bolševici to nedělali jinak. Jestliže už Gottwald hulákal, že kapitalistům postaví šibenice, pak Rusko, možná spíše Stalin, a 2. světová válka vtiskla komunistické vládě v ČSR svoji pečeť. Taky to do značné míry vysvětluje, proč mnoho nadšených komunistických idealistů používalo i Gottwaldovu slovesnost - "po bolševicku zatočit" (= lidi jiného smýšlení umučit, zavraždit). Sami se třeba ničeho nedopustili a nakonec nikdy nedokázali ani pochopit, že i na jejich rukách je krev jejich krajanů. Pravě tak souhlasili se Stalinským vyvražďováním komunistů vzájemně mezi sebou. (S čímž by měli i příští komunisté počítat. Na dělení kořisti je potřeba méně lidí, než na její získání!)

V Dikobrazu asi roku 1968 byl na titulní stránce kreslený vtip. Jeden soudruh kouká přes hřbitovní zeď a říká směrem k řadě hrobů. "Soudruzi, co jsme si, to jsme si..." (V dalších letech se z tohoto "humoristického" časopisu stal už taky jenom nástroj normalizace.)

Za komunistů jsem často slýchal výroky: "Komunisti že dělali koncentráky? Naopak, oni v nich sami byli." Jenže ono to jedno vůbec není opak druhého.
Když se Hitler dere k vládě v Německu, říká se mezi lidem: "Hitler zažil 1. válku a byl sám 2x raněn. Není to snad záruka, že bude usilovat o mír?" A na to se věřilo.
Co se týče těchto principů však lidi bohužel dodnes nepochopili vůbec nic. Jak už jsem tu napsal, mezi největším humanistou a masovým vrahem se těžko rozlišuje.

O roce 1948 si můžeme povídat příště, to přijde na řadu prezident Beneš. Následuje upevnění moci komunistů a jejich pozvolný rozklad a pád. Staří fanatici vymírají, na jejich ideologii věří stále méně lidí, až nakonec už jenom blbci. Moje generace se staví proti, neprosíme se jich o jejich cenzuru a chceme svobodně cestovat. To u nich budí nevoli. Jako děti jsme pochodovaly v pionýrských krojích a volaly, "ať žije KSČ". Co si to nyní dovolujeme nejásat a klást požadavky. (Nový socialistický člověk přeci svobodu nepotřebuje.) My v komunistech neviděli naše nepřátele, ale oni si je z nás sami udělali.

"Pražské jaro" v roce 1968 přináší značnou míry svobody. Jenže tím taky svobodu tisku a to je s komunistickou vládou neslučitelné.
4. oddělení KSČ, mučení, vraždění, vedoucí soudruh Mamula, bylo rozpuštěno. ...
Ptám se mého komunistického otce, co o tom věděl? "NIC!" Ale vždyť z něj celých 20 let přímo čišela vševědomost. "Oni si ti mladí asi myslí, že na tom západě...s takovými si my už poradíme..." Náhle se nestačí divit, že ti mladí něco věděli, zatímco on nevěděl nic. Dokonce zjišťuje, že ti mladí věděli i o tom západě vždy mnohem víc, než on si domu nosil ze stranického školení. A co jeho "S takovými si poradíme"? Náhle jsou to ONI, kdo mučili a vraždili. Kde je to jeho "MY", které 20 let používal? Nevěděl? Můžu mu pouze říci: "Němcům jste to jejich "nevěděli" po válce neuznali."

Následuje ono "my to mysleli jenom dobře, ... já jsem tenkrát věřil..." ale každý člověk zodpovědný za to co napáchal. Co myslel a věřil může být jenom polehčující okolnost.

Píši to ne kvůli tomuto člověku, který už dávno zemřel, zhrzený a zatrpklý, ač byl 20 let skálopevně přesvědčen, že mu budoucnost dá za pravdu a že se dožije úcty svých dětí i kolegů v práci. Těch zmanipulovaných západní propagandou, kteří byli vždy názorově proti němu, ale jednou měli něco pochopit. Budoucnost dala za pravdu jim, úcty se nedočkal a nikdy si ji nezasloužil. Tady jde o mnoho lidí s podobným osudem, kteří často v té (nesprávné) cestě právě teprve začínají. Kde jsou kořeny této lidské katastrofy?

Dovoluji si tvrdit, že jsme zase u Masaryka. PRAVDA! Jak často vítězí, to nevím, ale jak vidět, občas se to stává. Kdyby lidi jako můj otec byli hledali pravdu, nemohli dělat 20 let vše chybně. Jenže oni za pravdu považovali svoji víru a skutečnou pravdu potírali. A v tom je jejich vina, kterou jim nikdo nesmyje.

(Když farář tak procítěně vypráví, jak Ježíš vzal placku chleba a nasytil s ní celé zástupy, zkuste se ho zeptat:
"A je to pravda?"
Co uslyšíte?
"My tomu věříme."
Jistě, on musí věřit, ale tak nezněla otázka. Skutečně se to stalo? Je možné aby kdokoli, i kdyby to byl sám nebeský pámbíček, nakrmil sto lidí jednou plackou?
Jenže církvi to funguje, ona mluví zase jenom k věřícím, tedy k těm, kteří chtějí věřit a ne vědět. Skutečnost se má člověk dozvědět po smrti tam, odkud se ještě nikdo nevrátil.)

Komunisti zase tenkrát běžně používali frázi, "ty to nevidíš správně třídně". Tím si pravda a lež měnily místo, ze lži se pravda stávala. Právě na tuhle jejich lež dojeli jak lidsky jednotliví uvědomělí soudruzi, tak všechny komunistické vlády tehdejší doby.

Dalo by se říci, že komunisti, přes celou jejich cenzuru a propagandu, to museli nakonec zabalit, protože tady pravda zvítězila. Snad z toho můžeme (aspoň tak opatrně) vyvodit poučení - ona Masarykova PRAVDA by měla stát u každého člověka v popředí, zvláště když hledá nějakou politickou cestu.

pokračování...

Prezident Václav Havel - 6/?

19. září 2016 v 21:37 | gregor moldavit


KSČ-1

Souzi a soušky!
Než se dostaneme k dalšímu buržoaznímu prezidentu, chtěl bych vám vyprávět dějiny KSČ. Opět z pohledu dítěte beroucího rozum v 50. letech. (To braní rozumu mojí generace se mělo stát pro komunisty tím největším problémem. Děti oni považovali za jistou kořist, děti se přeci dají vychovat. Mýlili se v tom jako ve všem. Děti se vychovat nedají - naštěstí!)
Členem této strany jsem nikdy nebyl! Nikdy jsem o to ani nežádal, ač mi jedna zapálená stalinistka vícekrát opakovala, že mi půjde za ručitele. (O tom možná někdy taky něco.) Samozřejmě jsem ale byl v jejím dorostu, pionýru a ČSM. Bílé košile, modré košile. Pionýři všech východních zemí, v západních to bylo dětem ušetřeno, nosili rudé šátky, jenom v DDR modré. To prý za trest, že udělali válku. Kdo tohle rozhodoval, toho mumii by měli ještě dnes vystavovat. Nejlépe někde v panoptiku, určitě měl aspoň dvě hlavy. Bylo požadováno, abychom ty šátky nosili stále, do školy i na ulici. Vzpomeňte na film "Cesta do pravěku", kde začíná vyprávět kluk s pionýrským šátkem. (Když dorostl taky zdrhnul na západ.) Jenže to nějak nefungovalo, kdo měl šátek na krku, stal se terčem výsměchu. (Těch ostatních, co byli pochopitelně v pionýru sami taky.) Takže jsme se začali za jejich nošení stydět a koncem 50. let už se nosily tak leda k uniformě na 1. Máje.

V páté obecné jsme byli s naším uvědomělým učitelem v Břevnově, v hostinci U Kaštanu. Byla tam taková výstavka slavné události. Tam bylo založeno KSČ. Tak nám to aspoň říkal onen náš pan učitel a ještě jedna paní, která tam dělala průvodkyni. Nazpět prý smíme opustit horní patro po tajných schodech. Takové úzké, příkré. Dnes si myslím, že byly nouzové pro případ požáru, ale ta paní nám to prezentovala jako nějakou útěkovou cestu pro komunisty, kdyby tam na ně přišla kapitalistická policie. Když jsme pak vyšli ven a šlapali k tramvaji, zastavil se pan učitel u takové malé skály, sebral z ní jeden kámen, který nám ukázal:
"Podívejte, tahle hornina se jmenuje opuka."
Dnes můžu potvrdit, že ten kámen se tak skutečně jmenuje. Všechno ostatní toho dne by ovšem potřebovalo silně poopravit. V onom hostinci byla založena strana sociálně demokratická, která se až za dlouhou dobu rozštěpila na jiné, podobně jako stejně zvaná strana v Rusku. Tedy na bolševiky a menševiky. Početní poměr v ČSR mi není známý, ti bolševici byli KSČ a došlo k tomu 1921 v Karlíně. (Karlínští kluci. Kdo by tenkrát tušil, co z nich ještě vyleze.)

Rok před tím, 1920, se tato krajní levice pokusila o českou VŘSR. (Jelikož to měli zcela nedomyšlené a zkrachovali, neměli jsme o tom v dějepisu nejmenší zmínku.) Byl to onen "boj o lidový dům", který je dodnes vykládán různými způsoby. Komunisti to nazývají "Masaryk nechal střílet do dělníků", jiní (určitě většina) zase chápou, že vláda musela vojensky zasáhnout proti násilné akci menšiny.

(Zatčení prozatímní, legální, vlády v Zimním paláci byla od Lenina čistá kriminalita. Jemu to ovšem vyšlo. Eseři ve Smolném paláci mluví tu noc o sprostotě bolševiků a dělají smrtelnou chybu - na protest odcházejí. Bolševici si pak odhlasují, co se jim hodí.)

Lidový dům byl pokus o svrhnutí buržoazní české vlády a nastolení vlády dělnické třídy. Byla vyhlášena generální stávka, která skutečně začala. Vláda nasadila policii, 14 dělníků bylo na různých místech zastřeleno. To celé byl více chaos, než nějaká revoluce a zneužít se k tomu nechala spíše nějaká Anna Proletářka (o které příště) než dělnická třída. Nutno si uvědomit, že v těch dobách se na nějaké převzetí vlády dělníky věřilo a KSČ na to později šikovně nastavila svoji vládu. I dnes, generaci po pádu komunistů, už zase běhá dost těch, kteří by si revoluci a vítězství dělnické třídy rádi zopakovali. Měli by si ale uvědomit, že nejsou většina a nemůžou mluvit za celý národ.

(Lenin už nestačil po VŘSR zabránit volbám. Bolševici dostali 25%, Eseři 50%, Lenin je nechal pozatýkat a povraždit. To byly taky v Rusku poslední volby na 70 let.)

Českým a německým komunistům se něco podobného nepodařilo, Leninova vysněná socialistická revoluce na celém světě nepřišla.

Pokud ovšem vycházíme z toho, že v onom Karlíně 1921 byla strana jenom přejmenována, její kořeny jsou starší, pak tedy datum onoho večera u piva v Břevnově bylo 7. dubna 1878. Jak nám v onom muzeu říkali, zakladatelé byli toliko 3 lidé, Bohumír Šmeral, onen legendární Ladislav Zápotocký-Budečský a třetí jméno si nepamatuji. Pak tam v té místnosti byly vystaveny prvomájové odznaky. (V těch prvních letech po 1948 byl každý rok jiný, až pak komunisti zůstali u takového, co vypadal jako rudá vlaječka. Jeden z těch předchozích byl i skleněný, náš komunistický otec nám každému přinesl jeden. Jenže když upadl tak se rozbil. Ve věku asi 3 roky jsem z toho byl hrozně nešťastný, že byl takový pěkný červený.) No a pak tam byla zakládací listina té strany. Co na ní bylo napsáno nevím, asi to neví nikdo. Byla to tak strašlivá mazanice, že se to číst vůbec nedalo. Kdyby se šlo přesunovat časem, pak bych se tam chtěl na závěr oné zakládací schůze objevit a říci těm třem:
"Tak jste tu dnes soudruzi založili stranu, která omotá českou zemi ostnatým drátem, zavede vyhlazovací koncentráky, vyžene do emigrace umělce, vědce, doktory, spisovatele..., hospodářsky celou zemi zničí, nechá vychcípat lesy, zamořit vzduch i vodu... Nakonec bude lidem svržena a rozpuštěna. A ty, Ladislave Budečský, se raduj ze syna Toníka. Jednoho dne se stane prezidentem ČSR. Výsledek bude: obere měnou lidi o jejich celoživotní úspory, nechá od sovětské NKVD zavraždit Masarykova syna Jana a bude přihlížet vyhlazování svých stranických spolubojovníků, právě tak jako českých letců z Anglie, bojovníků proti okupantům ČSR. Tvůj Toník bude takový bodrý lidový typ, právě tak jako masový vrah a nejvyšší vládce ve státu teroru a koncentráků." (O něm taky někdy příště.)
Patrně by mi nikdo z přítomných neuvěřil, že něco takového je v nejbujnější fantazii možné. Oni přeci právě založili stranu s přesně opačným cílem.

KSČ tady tedy stojí od roku 1921. Ta se má řídit podle druhé, či třetí internacionály. (O těch jsme ve škole vlastně vůbec nic neměli. Dělnické internacionály měly zastávat zájmy dělníků a zabránit válce. V tom naprosto selhaly. V době mé školní docházky nemohli komunisti rozhodně potřebovat nějakou mezinárodní instituci, která by zastávala zájmy dělníků, kterých oni byli zaměstnavatelé.) Jenže tento směr původních komunistů vydrží asi 9 let, než se ve straně prosadí radikální skupina Stalinských komunistů vedená Gottwaldem. "My se učíme od sovětských soudruhů, jak pro vás postavit šibenice..." Směr strany je tím jasný. Členové jiného názoru buď vystupují, nebo jsou povyházeni. (Což se má opakovat po roce 1948 i 1968.) I zakladatel Šmelar je odsunut a nakonec se od té strany i distancuje. Gottwald nazývá demokratické zřízení terorem a Masaryka pohůnkem fašistů. Jeho KSČ má v tu dobu kolem 10%. S původní sociální demokracií už nemá nic společného.

Základní poučení! Jméno strany a její stanovy neříkají absolutně nic o tom, jak se ta strana zachová po volebním vítězství. Její jednání je v rukou několika vedoucích činitelů, někdy taky pouze jedné osoby. Členové pak třeba můžou hlasovat, očekává se schvalovat, kdo se postaví na odpor, je vyhozen. (Což může být klidně zakladatel té strany a to má ještě štěstí, že neskončí na popravišti.)

(Nemusí se jednat pouze o stranu extrémní za totality. Do jaké zrůdnosti může diktatura jednoho člověka v demokracii dojít, předvedla názorně Merkel koncem roku 2015. Když jí se zachce, může si svůj národ vyměnit za nějakou asijskou islámskou hordu. Její šílenství stálo miliardy EUR, rozvrátilo EU, přineslo neřešitelné problémy a co se změnilo? Nic! Němci se na všechno zděšeně dívají, Merkel ve své většině nenávidí, ale svrhnout ji nedokázali!)

Když se strana dostane k moci, tak staré věřící plebejce začnou vytlačovat schopní, nebo taky jenom bezohlední, kariéristé. Kdyby Reinhard Heydrich byl v roce 1948 mladým Čechem, možná to v KSČ dotáhl na generálního tajemníka, jakož by se Lubomír Štrougal byl mohl stát vysokým funkcionářem NSDAP, kdyby se byl narodil coby Němec o něco dříve. To už jsou typy, které chtějí moc a ve jménu jakého -izmu ji hromadí, jim je srdečně buřt. Je to celkem osud každé strany, levice, či pravice, to nehraje velkou roli. Věřící plebejci rychle vyletí a na jejich místo si sedne oligarchie profesionálních vládců. Strana už má s tou původní společné jenom jméno. To by si měli uvědomit všichni prosťáčkové, členové i voliči, nějakých dnešních stran spasitelů lidstva.

Můj komunistický otec, komunista pravý poctivý, mi vykládal v 70. letech, jak oni všechno mysleli dobře, oni chtěli jenom aby... ale pak ve straně převládli soudruzi nepoctiví a ti převzali tu skutečnou moc. Mohl jsem mu jenom říci:
"Ano, tak to bylo, nepoctiví zvítězili a následek? Tím končí éra vašich procesů a vyhlazovacích koncentráků. Národ si může aspoň trochu oddychnout. Dokonce se smí i trochu říkat pravda. Vy jste uvědoměle lhali, mučili a vraždili, oni neuvědoměle kradli. Mně je tedy ten nepoctivý komunista milejší, je pro mě menší zlo!"

Panuje představa, že komunista za vlády komunistů se tam dal z vypočítavosti a měl z toho materiální výhody. Jistě tomu tak v mnoha případech i bylo, ale hned po válce skutečně existovalo dost věřících plebejců, kteří to dělali z idealismu. Můj otec jezdil v neděli na bezplatné brigády na vesnici. Celý den stáli a sekali srpem kořeny řepy. Nikde ani stolička, nikde záchody, ... jenom širé lány. Jezeďáci se bezpochyby na ty pitomé Pražáky dívali oknem z hospody a mohli se potrhat smíchy. Otec chodil na brigády, na různé jiné akce, večer na stranické školení, a jeho rodina byla chudá jak proletariát za průmyslové revoluce. Ještě pak doma ty pitomosti vykládal a matka po něm v prvních letech i papouškovala. V jeho představách jednou vše pochopíme a budeme si ho vážit. Toho se niky nedočkal a vděku nějakých dalších generací za jeho socialismus už vůbec ne. Naopak se všechno průběhem času mělo zhoršovat do horoucích pekel. Komunistický cvok vystoupil ze strany po roce 1968, v hlavě si to ale srovnat nikdy nedokázal. Kolikrát jsem tenkrát slyšel, "my jsme věřili, že ..." To ale není, juristicky viděno, nic jiného, než přiznání viny.

Jednoho večera, tak v druhé půlce 50. let, jsme seděli coby rodina u stolu v kuchyni a otec bodře započal svoji politickou desetiminutovku. Soudruh Chruščov prý dnes řekl imperialistům, že ... dále už přesně nevím. Nejmladší bratr byl ještě malý a uvědoměle přidal, že už soudruh Lenin taky cosi říkal. V tu chvíli v afektu vylítla nejstarší sestra, která už brala rozum, a zařvala na něj: "ty bolševiku!", načež mu vrazila tak strašnou facku, že sletěl ze židle. Otec zbledl a snad ho v tu chvíli napadlo, že jeho komunistické zrno nepadá na úrodnou půdu. Leč facku dostal malý bratr a ne on, v jeho hlavě se ještě na mnoho let nemělo rozsvítit.

pokračování o vítězné cestě rovnosti a bratrství zase příště...

Prezident Václav Havel - 5/?

30. srpna 2016 v 21:44 | gregor moldavit

Buržoazní prezidenti - povídání z pohledu Gottwaldova vnuka (tedy generace narozené kolem 1948)

Prezident osvoboditel


Masaryk nás svolává,
rozkazy nám vydává,
vstávejte vy čeští legionáři
zlá vojna vám nastává.

... tak dále a nakonec

Tomáš Garrigue Masaryk,
chodil s námi na žejdlík,
to si žádný z dnešních prezidentů
už nemůže dovolit.

Prozpěvovali jsem coby vojáci s kytarou na sajtně VéSky, když se někam jelo. Znali jsme text, jenže o tomto člověku jsme vlastně nevěděli nic. Psal se rok 1967, ale co do historických informací vládlo temno 50 let. Masaryk? Jakýsi buržoazní prezident, dokonce ani na průmce jsme o něm v dějepisu neměli skoro nic. Za rok na to, kdy se v ČSSR náhle Zeměkoule otočila na hlavu, se Masaryk vynořil z mlhy. Byli jsem při nějaké příležitosti s útvarem v Praze na výstavě v Juldě Fuldě. U jednoho stánku se tam prodávaly fotografie Masaryka, myslím jedna za korunu. Jeden z nás si ji koupil a pyšně ukazoval lidem, "podívejte, to byl nás táta". Lidi se chechtali, ale také vážně přikyvovali. Rok před tím bylo něco takového nemyslitelného, asi jako by ve Vatikánu někdo prodával fotky rohatého čerta. Vždyť to byl buržoazní prezident.

V tom malém městě, kde jsem ty 2 roky sloužil, bydlel nějaký můj nepřímý dědeček, se kterým jsem se tam občas večer setkal.
Dle toho, jak mluvil o komunistech, to byl jeden z těch, o kterých můj komunistický otec říkal, "takové bychom museli někam zavřít". Leč v tu dobu už byl můj otec se svým názorem velmi osamělý. Rok nato začali vstávat z hrobů ti od něj zavření, najednou se objevilo 4. oddělení KSČ se soudruhem Mamulou, které mělo na starosti mučírny a můj otec změnil tvorbu věty. Z onoho "my" se rychle stalo "oni". "To oni někoho mučili a zavírali, já nic!" Pochopitelně nic nevěděl, na nic si nevzpomínal, to co celou dobu říkal, nikdy neřekl.

Onen dědeček byl včelař a choval taky slepice. Takže když jsme jeli na manévry a vyhazovaly naše KD-čka - průjem způsobující konzervy poslední prasečí kvality, na každý den přesně ty samé - tak jsem je pro něj sesbíral. Tedy myslím jenom jednou. On je otevřel, dal slepicím a já se pak za 2 dny ptal, jak jim to chutnalo? Prý to ještě nezkusily, ale dokud to nesežerou, nic jiného nedostanou. Varoval jsem ho, že slepice nevydrží to, co voják socialistické armády, a když jim nedá nic jiného, tak mu pochcípají. Na rozdíl od vojáka-záklaďáka není slepice zadarmo, takže to bude lepší už nezkoušet.

(Na každé konzervě byla vyražena 2 písmena, jejichž význam nikdo neznal. Jakési mleté se dalo první den jíst, ale to bylo všechno. V té hned první se nalézal pochybný rajský protlak vyrobený patrně v nějaké socialistické chemičce a nesl písmena AP. Obsah dostal jméno "Ančo-Píčo" a konzerva se vyhazovala automaticky okamžitě. Takže první den na manévrech rozkládalo se po českých luzích a hájích poházené Ančo-Píčo. Po více letech jsem šel s jedním americkým agentem přes Alpy a jedli jsme konzervy americké armády. Tak např kuře s rýží. Nikoli obráceně, prvotřídního kuřete tam bylo více než té rýže. Když jsme v socialistické armádě měli rýži s kuřetem, tak na tunu slepené rýže připadalo jedno hladem chcíplé kuře. Uvědomil jsem si opět a zase, jak bylo dobře zradit socialistickou vlast a stát se přisluhovačem západních imperialistů. Na té vojně se mnou sloužil jeden takový potetovaný typ, před tím byl v kriminále. A ten nám při obědě jednou povídal: "Tak tohle by se byl nikdo neodvážil dát nám k žrádlu na Borech. Už by jim to tam lítalo tím okénkem zpátky")

A ten dědeček sloužil na vojně za 1. války. Legionář nebyl, bojoval v Alpách. Válku přežil nezraněný ale s podlomeným zdravím. Taky někdy v době Dubčeka zemřel i když nebyl příliš starý. Po válce pracoval coby učitel a měl následující vzpomínku:
Byl jsem s dětmi na výletě v přírodě. Tu náhle jede kolem takové honosné auto. Všichni jsme na něm mohlo oči nechat. Auto najednou zastaví a kdo z něj vystupuje? Pan Masaryk. Potřásl mi rukou, co tady prý děláme a pak si povídal s dětmi. Pan Masaryk byl velmi lidový typ. S každým se zastavil a rozprávěl. Prezident Beneš už byl jiný.

Tedy ono "chodil s námi na žejdlík" by odpovídalo. Prezident Novotný by si to byl asi skutečně dovolit nemohl, o něm ale někdy příště. Masaryk byl také známý pro rozhovory se spisovateli v Lánech. Tak tohle po něm Novotný zkusil, ale bylo to velmi nepřesvědčivé. Jednoduše na to rozumově neměl.

Ale jak je to s tím "...svolává..."? Tedy od začátku:

Skutečně pravda vítězí? Kde a jaká?

Do prezidentské standarty dal tento nápis T.G.Masaryk, veliký bojovník za právo a pravdu. (Ještě netušil, že výraz "pravdoláskař" se bude jednou v Čechách užívat jako nadávka.) Navázal tím na Jana Husa, jenže poněkud nepřesně. Tento myslím řekl, že "boží pravda vítězí". To je dogma a otázka víry, takže nemá cenu dále zkoumat. Hus se údajně nechal za pravdu upálit, což ovšem tak úplně pravda není. Hus napadl církev, když do Prahy přišli papežští preláti prodávat odpustky. Takové kšefty by si ani dnes nenechal Vatikán pokazit! Kvůli pravdě by se s ním byl asi nikdo nehádal. U věřícího je to s pravdou stejně vždycky velmi sporné. Pravda je u něj to, co mu dogma jeho víry předepisuje věřit. Skutečnou pravdu věřící nehledá.
(Co vlastně Hus chápal pod slovem "pravda", mi není vůbec jasné. Upalování kacířů považoval za správné i když dobře věděl, že jejich přiznání jsou vymučená a s pravdou nemají co dělat.)

A ta naše lidská pravda?
Masaryk se narodil v Hodoníně a chodil do školy v Brně. Jeho matka byla Moravanka a Tomáš k ní měl velmi silný vztah.
Masaryk se narodil v Hodoníně a chodil do německé školy v Brně. Jeho matka byla Němka a Thomas k ní měl velmi silný vztah.

Pravda patrně obojí, ono se to nakonec vůbec nevylučuje. Přesvědčený Čech/Moravan může být klidně Němec. Karel IV. byl něco takového, ale i národní buditel Josef Dobrovský, patronka českých žen M.D. Rettigová a já jsem konečně taky taková kříženina. Člověk může být klidně vlastencem v několika různých zemích.
(Nebyl český skladatel Smetana náhodou německý Friedrich, který se až v dospělém věku naučil česky a jméno si změnil na Bedřich?)

Masaryk se v každém případě rozhodl Čechem být a pro Čechy pracovat. Masaryk byl český vlastenec, ale na rozdíl od mnoha tehdejších i dnešních pseudovlastenců, kteří své zemi spíše škodí, on jí prospěl.
(Jeden příklad pomatených vlastenců: http://gregormoldavit.blog.cz/1207/den-pohranicni-straze Lidé to kupodivu stále čtou.
Znal jsem ale i cvoka, který chtěl bránit českou zem před užíváním anglické cizáčtiny a takových škůdců tam pobíhá více.)

To fascinující na Masarykovi - držel se přísně pravdy. Neprorokoval, že něčemu věří a něco zvítězí, ale on hledal a vyžadoval pravdu. Život si tím neulehčil. Češi jsou v odkazu Husa zvyklí pravdu ctít a milovat. Pravdu si přiznat, to už je ovšem něco zcela jiného.
Když se našel rukopis Zelenohorský, pročetl ho Josef Dobrovský a označil za padělek. Dokonce určil, kdo za tím stojí. Český národ se na něj s hněvem vrhnul, od nějakého Němce si nenechají hanit vyspělé české písemnictví.
Masaryk patřil do skupiny Jana Gebaura, který tento rukopis jednoznačně coby padělek dokázal. To se Čechům nelíbilo ani trochu a dobré slovo za to neslyšel.
Byl to zase Masaryk, kdo odsoudil závěr soudu s oním Hilznerem, který měl podřezat Anežku Hrůzovou. (Čtenář možná zná z knihy Černí baroni.) Češi tak dostali velmi vhodného vraha, a zavládla spokojenost. Masaryk poukázal na to, že jeho vina vůbec nebyla prokázána. Česká lůza mu za to rozbila okna. (Pachatel není dodnes jistý, patrně její bratr, který ji zabil kvůli dědictví.)

Do politiky šel Masaryk až ve věku 63 let, kdy už každý myslí spíše na důchod. Dokázal prakticky nemožné, vytvořit ČSR a dlouhou dobu ho přes velké problémy národnostní, politické i hospodářské udržet.

Proč komunisti prakticky vymazali Masaryka z českých dějin? Přepsali dějepis tak, že vývoj od pračlověka znamenal cestu ke konečnému, poslednímu systému lidstva, tedy komunismu. Masaryk nebyl komunista, ani se v tomto smyslu nějak nevyjádřil. Byl to buržoazní prezident, tedy špatný. Co pro ně muselo být zcela neodpustitelné, byl titul, který mu národ udělil - "prezident osvoboditel". Pod pojmem "svoboda" měli zcela jinou představu, tu přeci přinášejí oni. Pro dva osvoboditele nebylo v dějepisu místo.

pokračování ...

KSČM a širší souvislosti

24. srpna 2016 v 20:41 | gregor moldavit
Jako děti jsme měly takové přirovnání: "dlouhý jako fronta na maso". To nebyla provokace ani třídní neuvědomělost, to se tak samo vyvinulo a ne náhodou.

Communist Party of Bohemia and Moravia logo.svg
Souzi a soušky!
Je to několik dní, co jsem diskutoval na internetovém fóru KSČM s jedním členem této strany. Na rozdíl od jiných návštěvníku nepoužívá tento hned sprosté nadávky, takže občas něco prohodíme. Jak jsem se dočetl jinde, máme volit slušné lidi a tito jsou právě v této straně. Tento člověk je slušný. Až zvítězí jeho strana, nechá mě možná zastřelit, jistě při tom ale nepoužije neslušné výrazy.

No a tento uvědomělý soudruh tam právě cosi vysvětloval jednomu neuvědomělému přisluhovači kapitalistů:
"Moje 90 letá babička ti vzkazuje, že abys mohl kritizovat nedostatek stavebního materiálu a dostupný sortiment v té době je nutno si uvědomit, že se stavěly celá města jako Havířov, Karviná, Ostrava... . Stavěly se přehrady atd. Pokud chceš polemizovat o tom, že bylo něčeho málo, je nutno vidět věci v širších souvislostech a vycházet z okolností tehdejší doby."

Při tom se mi vybavilo moje dětství a mládí, kdy v obchodech nebylo nic, neboť nejprve bylo nutno vybudovat těžký průmysl a potom měl přijít na řadu spotřební. (Kdo neměl štědrou tetu na západě, kde bylo dávno všechno, neboť se tam patrně nebudovaly přehrady, ten měl smůlu. Třeba žvejkačku, která v ČSR přišla do krámů až v 2. polovině 50. let. Do té doby se s ní patrně zalepovaly díry v té přehradě.) Jízlivě jsem připsal:
"Když se staví Slapská přehrada, tak přeci nikdo nemůže v obchodě požadovat pytel cementu. Takový člověk by nechápal širší souvislosti."

Důvody pro nedostatek byly různé, když pomineme ten základní - vláda komunistů a jejich plánované hospodářství. V krámě nebyla výjimečná odpověď, "to nebylo naplánované v této pětiletce". Chceš znojemské okurky, nebo aspoň ocet na vlastní nakládání? Přijď za 5 let! Při troše štěstí...

Něco přímo řvalo do nebe. Tak např. továrna, která vyráběla roury do kamen, byla hodnocena podle váhy výrobků. Plán bylo nutno nejen splnit, ale překročit, jinak mohl mít ředitel velké problémy. Jelikož je mnohem snadnější vyrobit rouru rovnou, než zahnutou, přešla výroba pouze na roury rovné a jinde se to nevyrábělo. Socialistický občan si tedy mohl koupit 100 metrů rovné roury, ale koleno k nim už nesehnal.

Ještě když mě jednou, někdy asi 1977, navštívil můj komunistický otec (v tu dobu už z této víry vyléčený, žijící ovšem v iluzi, že o nic, to napáchali ostatní), řešil rok problém kontaktů na svého trabanta. Nakonec ale přijel bez náhradních, na světě nebyla mocnost, která by mu je sehnala.
"Výrobu náhradních dílů plánuje v RVHP jeden člověk. Ten má moskviče, tak můžeš jeho díly koupit od Šumavy po Vladivostok. Ale ne na trabanta. V Praze se rozkřikne, že v Drážďanech budou kontakty. Druhý den jede z Prahy 500 trabantů za tímto účelem do Drážďan. Než tam dojedou, skoupili už je ti místní. Jsou lidé, kterým stojí auto 2 roky odhlášené před domem, protože nemají kontakty v ceně pár korun"

Ale nejednalo se jenom o materiální nedostatky. Byl jsem úplně šokován, že moje rodiče nemají ani tušení o únosu z Entebbe, právě tak jako neznali jméno Idi Amin. Četli denně Rudé Právo, aniž by vůbec věděli, že tam je pouze výtažek zpráv pro socialistického člověka. Zbytek se u StB nazýval, "tím není potřeba znepokojovat dělnickou třídu". Informace o událostech, které otřásly světem, se do temnot jejich "normalizace" nedostaly.


Tedy při tom povídání na fóru KSČM se mi vybavila taková scénka, asi z roku 1970. S papírem popsaným různými stavebními potřeby jsem vstoupil do obchodního domu Rott v Praze. Na schodech do 1. patra tam seděl postarší muž a brečel jak malé dítě.
"Ježíšmarjá," štkal nešťastník, "sem přijít starej Rott, tak se z toho zblázní. Dyť voni tady vůbec nic nemaj."
(Patrně zrovna kolem nešla ona babička, aby mu vysvětlila, že musí chápat širší souvislosti.)
Já prošel celý ten obchoďák a na mé otázky "máte..." jsem poslouchal odpovědi "nemáme!"

(Mimochodem, dnes jsem byl tady v jednom místním baumarktu, kde mají prakticky všechno. Naštěstí tento stát nebuduje Havířov.)

U toho Rotta měli hřebíky krováky, míchačku na maltu a ještě tak ledacos, ale z toho co jsem chtěl já - just nic! Inu stavěly se přehrady...

Právě tak jsem slýchával v době normalizace, že jsme přátelský národ a naše země má mnoho památek. Proto také přijíždějí zahraniční turisti v hojném počtu. Nemůžeme se tedy divit, když u řezníka není maso, neboť turisti nám ho všechno snědli. Ony souvislosti jsou dokonce velmi široké.

Co kupodivu bylo všude a nikdy jsem neviděl frontu - banány. Právě ty banány, které dnes komunisti nastrkují, jako by se bylo jednalo pouze o ně. Emigranti, kteří riskovali život při ilegálním přechodu hranic, to dělali jenom pro banány. (znamená - zradili z mrzkých důvodů.)

Taky jsem si vzpomněl na to, jak jsem po dlouhé době přijel na jaře 1990 do ČSSR a žádal u řezníka řízky, šunku... u zelináře červenou papriku a slyšel od "kde bysme to vzali?", až po "to ste čéče nějakej blbej?".

No dobrá. Jenže ten soudruh z toho fóra mi jednou odepsal, že když budou demokraticky zvoleni, zavedou zase plánované hospodářství. Pak by ale měli taky poctivě přiznat:
"Odbouráme nezaměstnanost, všichni budou mít socialistické jistoty, budeme budovat přehrady... jenže z toho důvodu až půjdete do krámu koupit ... (každý si doplní dle svých vzpomínek, třeba cement, kontakty do trabanta, nebo kosu, olej, ocet, nebo vložky, nebo ... ach ano banány) pak je nutno vidět věci v širších souvislostech".

K tomu by si měli komunisti uvědomit, že plánované hospodářství znamená znárodnění. Když o tom se jenom roznese pověst, mají do měsíce všechny produktivní pracovní síly v cizině. Nikdo nebude čekat, až začnou omotávat hranice ostnatým drátem. Pak si třeba jejich voliči poslechnou tu větu, kterou já jsem v dětství slýchával tak často:

"Co jsme lidem slíbili, to jim taky dáme. My komunisti držíme slovo. Jo ale když to teď nejde..."

Prezident Václav Havel - 4/?

7. srpna 2016 v 20:47 | gregor moldavit

Emil Hácha

Bylo mi tak asi 17, když mě jeden kamarád ze svazarmu vyzval, abych s ním šel večer na nějaké náboženské školení. Jako jediný z nás byl věřící a praktikující katolík. Celkem jsem se mu do toho nemíchal, každý jsme nějaký. Patrně to bral tak, že kdyby ostatní věděli to co on, pak by taky věřili jako on. To samé si mysleli i starší komunisti, to je představa věřících a myslí si to možná i včelaři a sběratelé známek. Jenže to je hluboký omyl, tak to nefunguje. Každý člověk je trochu jiný i co se týče víry a záliby. No dobrá, tak jednou půjdu na takové školení. Sešlo se tam asi 20 lidí zhruba mého věku, ti tam ovšem chodili pravidelně a byli více či méně věřící. Ten farář, který to vyučoval, si v 50. letech odseděl nějaký čas v base, ("Jednoho Boha mít budeš!" platí pro komunisty i katolíky, proto se potírají) ale ta doba byla už pryč a mohl tedy dokonce pořádat takový večerní kurz. Trval asi hodinu, slyšel jsem, jak se ti kolem s ním modlí, k čemuž jsem se nepřipojil, pak jsem se dozvěděl co je to advent a pochopitelně co Kristus kdy začaroval a řekl. No a pak jsme šli s tím přítelem do hospody na pívo a on chtěl vědět, co tomu říkám?

Mohl jsem mu však jenom odpovědět, že u mě tohle jednoduše nefunguje. Co ten farář předvedl, to už jsem dávno zažil ve škole v 50. letech, tedy totální výplach mozku. Tady je tohle dogma, takhle my ho věříme a ty se můžeš/musíš připojit. Vlastní myšlenky a vědomosti jsou nežádoucí, pochybnosti trestné! Když tomu věří tolik lidí, musí to přeci být pravda. Kdo věří, jako by věděl. Tohle perfektně fungovalo u mého otce, který byl věřící komunista, chodil po večerech na stranická školení KSČ a pak doma ty blbiny papouškoval. Jelikož měl víru v genech a já ne, muselo později dojít ke generačnímu střetnutí. Tento konflikt byl pro onu dobu typický.

Mimochodem s tím katolíkem jsme zůstali v kontaktu ještě dlouhá léta i když já už žil na západě. On mi psal neohrožené dopisy, kde stále znovu barvitě líčil, jaké jsou komunisti svině! Věděl, že to StB čte, ale možná hledal mučednickou smrt. Tu mu nikdo nedopřál, asi takových bylo tenkrát více. Pochopitelně se taky rozhodli se ženou emigrovat, ale ona mu každý rok vysvětlila souvislosti, že letos ještě ne, vypadá to venku na déšť, raději až za rok, takže za 20 let z paneláku nevylezli. No a pak přišel rok 1989. Ze svých souvislostí si udělali se ženuškou vlastenectví, oni nezradili, a v prvních volbách utíkali volit KSČM. To ještě s omluvou, "ono přeci jenom, ... když to člověk tak vidí..." Pak byly jeho dopisy stále hrůznější, až z každého přímo řval mně tak dobře známý pocit nadřazenosti věřícího komunisty. Věty začínající, "ty si asi myslíš, že ..." a ze všeho ještě přímo bučela uvědomělost jeho ženušky. A jestli nezemřeli, nebo si to jeho ženuška nerozmyslela jinak, je zuřivým komunistou dodnes. Bude ale jistě jenom tak dlouho, než se komunisti dostanou k moci. Pak se od něj bezpochyby všichni dozví, že "takhle my jsme to nechtěli, my jsme to mysleli dobře, my jsme chtěli jenom aby..." jak jsem to v 70. letech slýchával od generace mých rodičů. V každém případě pro něj bude další vláda zase jenom špatná a tím jsme u našeho tématu. Jakou politiku a jaké politiky by ten český národ v té vládě chtěl? Vždyť jsou vždycky a všichni špatní.

Ale vraťme se k onomu večeru. Ten farář se tak trochu a velmi opatrně zmiňoval i o minulosti, kterou zažil a tam nějak přišlo jméno "Hácha". Řekl větu:
"Naše dějiny se k tomuto člověku zachovaly velmi nespravedlivě."
To mě zaujalo více, než jaký zázrak kde udělal Kristus a já zbystřil pozornost.
"Hácha tu funkci prezidenta nikdy nechtěl, byl starý a nemocný, ale obětoval se. U Hitlera mohl za Čechy jenom prosit a to věděl, že Hitler bude křičet a vyhrožovat. Jeho žádosti o možnost odstoupení nebyly přijaty... Češi zato nechali Háchu po válce zemřít ve vězení."

To jsem vůbec nevěděl, v dějepisu jsme měli jen že to byl kolaborant s nacisty, ale právě tuhle jednu větu. Výraz "dělnický prezident", jsme slyšeli každou chvíli, jméno Hácha, ale právě tak Masaryk a Beneš, jenom snad jednou informativně, byl to buržoázní politik, dělníci strádali a stávkovali... V době komunistů jsem určitě neviděl nějakou ulici "Masarykova", apd... Ti staří po něm ještě něco nazývali, třeba nádraží, ale napsáno tam jeho jméno už nebylo. Právě tak babička, když s námi šla kupovat nějaké ty kecky, říkala, "jdeme k Baťovi". (Ten kdyby v tu dobu mohl vidět to socialistické obuvnictví, tak ho z toho krámu vynesli na nosítkách.)

Ta starší generace o Háchovi taky nemluvila, ať už byla za komunistů na jakékoli straně. Jenom jsem krátce před tím slyšel jednoho baviče prozpěvovat nějakou lidovku z války:

Zahoďte lidičky,
nože a vidličky,
stejně už není co žrát.
Všechno nám sebrali,
Háchu nám nechali
a Protektorát.

Tedy taky žádná óda na něj.
Hácha a Reichsprotektor Reinhard Heydrich

V tu dobu moje dospívající generace začínala chápat, že ono je vlastně všechno úplně jinak, než máme věřit že je a se školními dějinami to bude asi podobné. V druhé půlce 60. let se moje podvedená, obelhaná generace staví na odpor. Pro mého komunistického otce trestuhodné. Ptát se na pravdu? Té by mohli zneužít nepřátelé našeho lidově demokratického zřízení. Náš problém ovšem byl, že jsme prolhanost té věřící staré generace odhalili, pravdu ale neznali. Většina z nás si pak dala v životě záležet, pravdu hledat. Ale potkáte taky dnešní sedmdesátileté, ze kterých stále ještě mluví školní dogma 50. let.

Toho Háchu jsem nezapomněl, ale nebyla možnost se informovat, napsáno nebylo nic a neznal jsem nikoho z generace mých rodičů, ke komu bych měl důvěru. Pustil jsem to jméno z hlavy, měly přijít jiné události. Poslední den roku 1967, byl jsem voják, se vykládala fáma, že vojna se má zkracovat na 1 rok. (Tenkrát byla 2 roky a možná se to věřilo každý rok.) Prý o tom bude mluvit Novotný v novoročním projevu. Tak jsme si o půlnoci pustili rádio. Novotný semlel pár běžných prázdných frází, jak jsme všichni v socialismu šťastni, poukázal na význam říjnové revoluce a zakončil přáním nového roku. Pochopil jsem, že jsem se nechal oblbnout pohádkou, že ono se nebude měnit nikdy nic, tenhle prolhaný podvodný režim bude asi věčný. Leč mělo se měnit docela dost. Už v lednu jsem uslyšel dvě jména, která jsem vůbec neznal. Alexander Dubček, převzal půlku moci Novotného, tedy 1. tajemník KSČ, a Oldřich Černík, předseda vlády. Nejprve tomu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale mělo přijít to, co vešlo do dějin jako "pražské jaro". Někam hodně nahoru ve vládě se dostal mladý komunista Zdeněk Mlynář, z jehož pozdější knihy "Mráz přichází z Kremlu" jsem v emigraci čerpal mnoho informací. Mimo jiné se Mlynář táže, kde se v roce 1968 vzalo to nadšení lidu? Zhruba:
"Kdyby KSČ byla kdykoli udělala skutečné volby, nebyla by dostala ani tolik hlasů, kolik měla členů. A nyní všichni jásají, volají politikům slávu, darují zlato do státní pokladny..."

Naše nadšení bylo v srpnu rozmačkáno pod pásy sovětských tanků. Přišla doba strašného temna, doba "normalizace", ze které se český národ nevzpamatoval dodnes. Ve své knize Mlynář popisuje všechny své kolegy, jejich vlastnosti a co se jak událo. O Háchovi nic až náhle na jednom místě. V srpnu 68 byla celá vláda ČSSR zajata a odvlečena do Moskvy. Tam dostali kruté ultimatum "podepsat!" Jinak může rudá armáda třeba střílet do shromážděných lidí a podobně. Pro dva z nich bylo podepsání samozřejmé, Svoboda a Husák. Až budu psát o nich, pak se na tohle místo vrátíme. Ale nyní přišlo v knize ono jméno:
"Řekl jsem Smrkovskému, ... že pro mě osobně je přínosem něco nečekaného: pochopil jsem Emila Háchu. Nikdo se nepohoršil, na Háchu jsme si tam asi vzpomněli všichni."

Byl to onen Černík, který jako první začal podpis prosazovat. Ostatní si to nechali vysvětlit a nakonec podepsali všichni, jenom ne František Kriegel.
Mimochodem, právě tenhle Černík se pak ještě pokusil změnit pány, vysloveně zradil reformní politiky a začal přisluhovat. Nebylo mu to nic platné, musel nakonec přiznat: "Prosral jsem si čest i pozici".

Pokud bylo spravedlivé zavřít Háchu po válce do vězení, pak v roce 1989 měli jít taky do vězení všichni ti, kdo v Moskvě pod nátlakem podepsali. Na prvním místě Gustav Husák.

Snad můžeme shrnout: Hácha na sebe vzal úlohu obětního beránka. Byl už starý a nemocný a nakonec nemohl dělat nic, než za svůj národ u nacistů prosit. Je známo, že v rádiu odsuzoval český odboj i exilovou vládu v Londýně, ale patrně to bylo něco za něco, aby pak vymohl určité úlevy. Mimo jiné to bylo v roce 1944, kdy už byl tak nemocný (arterioskleróza), že už ho bylo těžké činit za něco zodpovědným.

Nemyslím, že by se Háchovi měly dnes stavět sochy, ale český národ se k němu skutečně zachoval nevděčně a nespravedlivě a Hácha si bezpochyby zaslouží určitou rehabilitaci.

pokračování ...

Prezident Václav Havel - 3/?

2. srpna 2016 v 21:47 | gregor moldavit

O tom, jak pravda a láska zvítězily, díl 2/2. Z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi".
...Gilgameš věděl, že ona podivná bytost může být jenom Enkidu. Jenže to byl divoch ve stepích, více zvíře, než člověk. Jak nyní na to?

Svolal tedy radu, což byl jeho velekněz Kalchas a dále pár statistů, které tento ještě nestačil odstranit, nebo stačil podplatit. Kalchas byl slizký jako úhoř, záludný a bezohledný, nutno mu ovšem přiznat, že mu to po čertech myslelo. Byl to vlastně on, kdo v Uruku vládl a rozhodoval, Gilgameš se většinou nechal přesvědčit. Dobře totiž věděl, že Kalchas za pomoci svých kněží i bohů by mu mohl být nebezpečný, ale právě tak mu je užitečný, když se spolu nějak shodnou. Kalchas hlavně zvěstoval vůli bohů, kteří se ovšem zdáli být v jeho službách. Vždycky požadovali od lidí to, co jemu se právě hodilo.

Jako první v radě promluvil vrchní generál, rovnou s vědomím, že bude přehlasován. Navrhnul poslat na Enkiduha armádu. Stalo se jak očekával, ale Kalchas ho pochválil za snahu, s poukazem na bohy, kteří si to nepřejí a dobrotu Gilgameše. Generál byl celý šťastný, že ho tak rychle odmítli, protože dobře věděl, že jeho armáda nestojí za nic a on, coby vrchní velitel, není výjimka. Vláda města Uruku to věděla taky, ale nedělala s tím nic podle jakéhosi pravidla:
"Von je blbej, ale jednou tam je, tak proč to měnit? Dáme tam jiného a ten bude blbej taky, třeba eště víc."
Každý si totiž uvědomoval, že kdyby se začali z nejvyšších míst vyhazovat blbci, mohlo by dojít na leckoho z nich. Takže se vládlo na principu - ruka ruku meje.
Pokud to někomu ze čtenářů nápadně připomíná dnešní dobu, není s tím názorem určitě sám.

Všichni věděli, že to stejně rozhodne Kalchas a ten symbolicky vyzval k rozhodnutí Gilgameše.
Tento povstal a slavnostně pronesl:
"Já věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí."

Pak už méně slavnostně zabručel:
"Jenže co s tím budeme dělat v praxi? Kalchas!!! Navrhni něco!"

Tento jinak pohotový politik se ale nad tím výrokem vyděsil, co s tím byla oprávněná otázka, on to taky nevěděl, takže se jal koktat.
"Tedy, eh, pravdu hlásáme my kněží. Občas se ale jaksi stává, že eh..."
"Že vám tu vaší pravdu nikdo nevěří, že jo? A já se nedivím." Zaburácel Gilgameš.
Kalchas to rychle zamluvil.
"Ale co se týče lásky, máme tu jednu schopnou spolupracovnici. Děvka Šamchatka! Její výkony jsou úžasné.

Gilganeš chvíli zauvažoval a pak přikývl. Nebudeme zbytečně zatěžovat státní kasu, místo armády pošleme na Enkiduha tajného agenta, děvku Šamchatku. Snad to takhle přijde levněji.
"Kalchas! Ať se u mě obratem hlásí."

"Je to nejstarší řemeslo lidstva," můžeme vždy znovu slyšet. Jako mnoho podobných, běžně opakovaných a nepochybných frází, je i tahle úplně chybná.
Argument:
"Vždyť to říkají všichni," ještě neznamená, že by to musela být pravda. Byla doba, kdy všichni, až na pár bláznů, říkali, že Země je placatá. Všichni říkají to, co říkají všichni. Občas má pravdu ten, kdo neříká to, co všichni.
Výrobce zbraní, zaříkávač hromů (předchůdce dnešního papeže) rybář nebo lovec byli tisíce let před tím. Láska z lásky a láska za peníze se ještě dnes občas těžko rozlišuje. Ono je nějak vždycky něco za něco.

Jak to bylo s tou Šamchatkou? Inu, ta byla jistě moc dobrá děvka, když dostala od krále státní zakázku. V tu dobu se odehrály slavné bitvy, které zvířily prach jenž dávno se byl usadil. Někdo zvítězil a někdo prohrál, my už dnes nevíme kdo. Z těch bitev nezůstalo ani tolik, jako ze skromných výrobků hrnčířů a zedníků. Však bohatýrský epos o Šamchatky vaginálním výkonu vešel do dějin a přežil říši sumerskou. Važme si řemesel, jejichž produkty přežívají nesmrtelné krále i tisícileté říše.

Kterak se to odehrálo?
Gilgameš jí to ještě vysvětlil, co že má jako dělat, až potká Enkidua, ale to věděla sama taky. Mistrem řemesla tu byla konečně ona.
"Pořád ty samé návody od amatérů," pomyslela si Šamchatka.
"Jsem kurva já, nebo král?" Však Gilgamešovi nadšeně kývala:

Ano prosím, vašnosto ovšemže zajisté.
Bylo-li by libo-li vám snad ukázku?
Jednou zapíchat na určeném místě,
to máme účet za čísla a trenýrky čisté,
vše jak na provázku, vyřídím zakázku,
k plné spokojenosti, spolehlivě a jistě.

Však Gilgameš pokračoval neúprosně ve školení.

Až divocha spatříš, tak všeho nech,
cudně mu navrhni, že bys ho chtěla,
odhal prsa i lůno, stáhni ho v mech,
dělej tak, jak žena s mužem dělá,
k vášni ho ztrhni, však vezmi mu dech.

Pak obcujte vydatně, u huby pěnu,
do sebe vtáhni ho jak vodní vír,
přitom zvířata lesní odcizí se jemu,
v lesích a pastvinách zavládne mír.

Šamchatka plála třídním uvědoměním.

Chci zdarma život za mír dát,
drobné nebudu vracet,
prsa jsou za tři padesát
mé lůno za pět dvacet.

Já nechci kazit náladu,
meč překováme v rádlo,
však garantujte náhradu,
když rozerve mi prádlo.

Prsa svá odhalím,
lásky nápoj namíchám,
dech jeho zpomalím,
vše poctivě odpíchám.

Jen snad malý dodatek,
v mechu, či bazénu
chci diety a příplatek,
to je práce v terénu.

Já vše ráda udělám
pro krále a klenoty,
na muže zadělám,
laň překoná temnoty,
však zaplaťte můj elán,
i daň z přidané hodnoty.

Gilgameš si pomyslel cosi o děvce prohnané, ale nakonec rád souhlasil. Kdyby si byla řekla méně, byl by ji možná odmítl coby nezkušenou začátečnici. Co by to bylo za kurvu, aby nevyrazila ze situace maximum? Dal jí ještě poslední příkaz.

V tom jsme si tu za jedno
řemeslo má zlaté dno,
ty budeš skutečně klasa,
ať ti tedy zvoní kasa.

Teď ukaž co dovedeš,
máš dostat plat za lásku,
až nám ho sem přivedeš
jak ovci na provázku!

Nato předal Šamchatku lovci, jenž ji měl odvésti za město na pastviny. V temnotě večera opustily dvě nenápadné postavy město Uruk. Šamchatka neznala strach ze tmy jako se tmy nebojí kočka. Nebála se ani pustin kolem města ani divé zvěře. V její branži je zapotřebí mít aspoň tolik odvahy, kterou má král, když vede vojsko do boje. Jenže král je v takové situaci jednou za čas, děvka prakticky každou noc. Proč tedy dodnes obdivujeme odvahu a statečnost vojevůdců?

Lovec dovedl Šamchatku k napajedlům. Tam ji uložil do trávy pohybem, kterým my dnes klademe do pastičky na myši kus špeku, a rychle se vzdálil. Šamchatka osaměla pod klenbou hvězd mezi dravou zvěří, odkázaná sama na sebe.

Nadešla noc, v níž noční zvířata a děvky loví. Tu přišla divá zvěř i Enkidu k napajedlům. Šamchatka neměla oči sovy, ale instinktivně poznala kdy je třeba jednat. Když před ní v měsíčním svitu vyvstal stín mohutné postavy, tu svá prsa i lůno odhalila. Enkidu byl sice absolutně nezkušený, ale nějak mu nakonec došlo, že s tím by se mělo něco dělat.

Divoký Enkidu,
v horách byl zrozen,
podlehl přeludu,
i jemu byl vrozen.

On ulehl na ni
a vydal vzdech,
tak měla ho v dlani
a vzala mu dech.

Snad pod vyšší mocí
se ty věci pak dály,
šest dní a sedm nocí
bez ustání obcovali.

Všechno se dozvíme,
jak dávali, tak brali,
ač dodnes nevíme,
kde tu sílu vzali.

Šamch pevná jak skála
ta ku slovu stála,
všechno mu dala,
jen dech mu vzala.

Když se byl nasytil
vyšel na světlo denní,
však ten koho bývalo,
toho již více není.

Pak nazpět se vraceli,
tu laně člověka se bály,
a když přišly gazely
před ním na útěk se daly.


Co se událo? Enkidu se pokusil vrátit ke stádům, se kterými předtím žil, ale zvířata před ním utíkala. Prodělal plánované přeškolení, Šamchatka mu přidala na hodnotě. Enkidu nebyl již zvířetem, stal se člověkem.

Tento záznam v klínovém písmu prastarého eposu je mimořádně zajímavý. Podle Bedřicha Engelse to byla práce, která polidštila opici. Dle tohoto eposu to byla jiná (mezi námi, podstatně příjemnější) činnost. Pravda bude asi někde uprostřed, pro Šamchatku to konečně práce byla. Prostě tu hominizaci někdo odpracoval za něj, on se jenom tak nějak aktivně vezl.
Marx a Engels mají ovšem také pravdu. Práce je v lidské společnosti nutná, ale jenom pro toho, kdo ji nedokáže naložit na hřbet těm druhým.

Šamchatka pak dále plnila stranický a vládní úkol. Vzhledem k hodnotě její práce nejprve zaplatila daň z přidané hodnoty do státní kasy. Potom si ji nechala obratem vyplatit nazpět i s výlohami a dietami. Ze mzdy zaplatila daně, poté co z nich nejprve odepsala dva čtvereční metry zválené trávy, cestovní výlohy, výdaje na reprezentaci a pracovní oděv. Při práci ona sice žádný nenosila, ale vzhledem k vysokému postavení měla povolený roční paušál i bez vyúčtování. Takže vlastně nakonec nezaplatila nic a státní kasu plnili dále ti, co vlastnili toliko bederní pás, z daní neodepsatelný. Tento děvkou Šamchatkou založený dvoutřídní daňový model se stal předlohou pro všechny pozdější státní a vládní činitele a používá se v prakticky nezměněné formě dodnes. Tím je také vysvětleno, proč tak často slyšíme na adresu vlády výroky, že to jsou všechno samé kurvy. To je ovšem omyl, ve vládě sedí nezřídka i pracovníci, kteří mají také jiné funkce. Kdo četl pozorně tuto kapitolu, ten už to snad nesplete.

Dalšího dne Šmachatka umyla a oblékla Enkidua, dala mu pojísti chleba a napíti piva, konečná to fáze hominizace.

Pij Enkidu pivo,
to patří k žití
a chleba jez,
to lidské je bytí.
Chléb znamená božství,
pivo znak je království.

Pak ho vzala za ruku
a odvedla do Uruku.
Enkidu nově zrozeného
do Uruku hrazeného.

Chléb Enkidu jedl,
když zas nabral dech
s ní ke stolu usedl,
tam ve města zdech.

On pivo pil pěnivé
než ulehl k spánku,
sny pak snil děsivé,
sedm vypil džbánků.

Ještě více se vypráví
o dění v tom místě.
Něco budou pověsti,
něco my víme jistě,
o tom si však povíme
až zase někdy příště.

Kniha jde pak dále, my se ale vrátíme zase do ČR ...

Další články


Kam dál