O Gilgamešovi a Enkiduovi 7/?

Úterý v 18:37 | Gregor Moldavit
Tento obrázek je cihla z Uruku s nápisem v písmu ještě starším, než bylo klínové babylonské.

Viděl jsem mnoho starých říší a rukama mi prošlo nespočetně různých padělků, které tam místní nabízejí turistům, přísahajíce při vousu proroka na jejich pravost. Možná si budete myslet, že si dělám srandu, ale nedělám! Tohle je skutečně originál z říše Sumerů a nachází se v soukromém vlastnictví. Majitelka mi ji dala k prostudování, moc by ji zajímalo, co je tam napsáno?

Nuže, dle mého překladu se jedná o rozkazy krále Gilgameše malířovi, při stavbě Enkidu-mausolea:

... na tu zeď dozadu
namaluj Chumbabu,
vedle něj Enkidu,
jak za tepla, za klidu
milého Chumbabu
zkracuje o hlavu...

Dále je cihlička bohužel ulomená.

O co se jedná popisuji v pozdější kapitole, ale tak daleko se tady společně asi nedostaneme.

Předchozí díl: o-gilgamesovi-a-enkiduovi-6

Kapitola 2. V Uruku
Část 1. Sny Gilgamešovy

Matko má, sen já v noci měl,
byly v něm hvězdy na nebi.
O jednu jsem se s bohy přel,
ta na mě spadla, zdálo se mi.

Já silou zvednout jsem ji chtěl,
však hvězda příliš těžká byla,
tobě já k nohám ji složit měl,
tys mně ji naroveň postavila.

Matko má, sen já druhý měl,
zvláštní sekera ležela na zemi,
před ní divá změt lidských těl,
sekeru objal jsem, zdálo se mi.

Jak by to byl můj vlastní úděl,
ta sekera blízká a milá mi byla,
já ti ji podal, hlas můj se chvěl,
tys mně ji naroveň postavila.

sny Gilgamešovy, babylonská verze

V tu dobu měl Gilgameš dva podivné sny. Zdálo se mu, že na něj spadla z nebe hvězda a svou tíhou jej zavalila. Pokoušel se hvězdou (ve více překladech se uvádí výraz povětroň, nebo meteorit) pohnout, ale hvězda byla příliš těžká. Gilgameš byl zjevně znepokojen představou, že se má v jeho životě objevit jakási překážka, která bude nad jeho síly.
Druhou noc se mu zdálo, že nalezl sekeru podivných tvarů, ke které pocítil lásku. Sekera ležela v ulici Uruku, obklopena davem lidí, kteří si ji zvědavě prohlíželi. Oba sny mu vysvětlila jeho moudrá matka.

Ta hvězda i sekera je člověk, který se v brzké době objeví v jeho životě a stane se mu přítelem a ochráncem. Se kterým spojí svůj život, vykoná hrdinské činy a získá nesmrtelnou slávu.

Synu můj, hvězda na nebi,
je člověk jehož brzy zřím,
toho jenž nám seslaly sny,
tobě já naroveň postavím.

Synu můj, sekera na zemi,
bude tvůj přítel, tak pravím,
toho jenž synem stane se mi,
tobě já naroveň postavím.

Enkidu s lefem, foto z internetu

V těch dnech vstoupil Enkidu, veden děvkou Šamchatkou, do Uruku. Lidé se za ním s obdivem ohlíželi.

Postavou se Gilgameši podobá
jen trochu menšího je vzrůstu,
však širší kostry a svalů ku stu,
on velkým silákem být se zdá.

Jak se lidé dívali na Šamchatku? Pohleďme nazpět do dějin vývoje člověka.

V literatuře se často setkáváme s pračlověkem, coby dovedným výrobcem zbraní, umělcem, kreslícím v jeskyni mamuty a hlavně velikým lovcem. Nálezy to bezpochyby potvrzují, nutno si však uvědomit, že se zde jedná povětšinou o dobu zvanou "Magdalenium", tedy už poslední fázi mladší doby kamenné. To byl člověk typu Cro-Magnon, tedy našeho dnešního typu, nadaného již řečí a organizovaného v tlupách. Člověk, coby lovec, totiž nestojí za nic. Má zuby a drápy toliko bídné, čich nevyvinutý, běží příliš pomalu... Každá domácí kočka by se mu vysmála.

Naši prapředci nemohli jako lovci nikdy konkurovat šelmám psovitým nebo kočkovitým. Specializovat se na lov by bylo znamenalo vymřít v několika týdnech. Žrali tedy bezpochyby všechno od semena trávy, přes kobylky a myši až po zbytky obědů ostatních masožravců. Rádi si ohryzali kost zvířete, které před tím ulovily a ohlodaly hyeny. Lov začal až ve skupinách, když se člověk naučil vyrábět zbraně.

Vyšší primáti mají ovšem určitý rodinný svazek. Jestliže občas slyšíme výrok, že mladý pták se učí létat, pak je to jako by se ryba měla učit plavat. Neučí se to, mají tyto schopnosti vrozené. U primátů, zvláště u lidí, je však jen málo znalostí vrozených, většinu musíme během našeho života teprve získat, tedy se naučit. Vzhledem k této dlouhodobé výchově přišly samičky člověka na takový nápad, že ten sameček by se v této době mohl využít. Tak například divoká kočka, se nechá od kocoura oplodnit a pak se s ním bez prodlení rozloučí. Nemá pro něj na příští čas žádné použití. K mláďatům by ho při náhodném setkání ani nepustila. Samička primáta ovšem přišla na nápad, že ten sameček by mohl být vhodný i k více účelům, než tomu jedinému, že to je vlastně nevyužitá pracovní síla. Co kdyby chránil mláďata a obstarával potravu? Aby mu to mohla pěkně pomalu vysvětlit a naučit, musela ho nejprve k sobě dlouhodobě připoutat. Nato vymyslela typicky ženský trik. Nabídla mu permanentní sexualitu. Samečkové zvolna zjistili, že pářit se častěji než jednou ročně je docela příjemné. Nějak si snad ani zpočátku neuvědomili, že si to musí nejprve odpracovat. Večer ho za vykonanou práci čekala kýžená odměna. Co si ovšem neuvědomila samička, že si na permanentní sexualitu zvykla sama a život bez ní už se jí nějak nezamlouvá. Když to zjistil sameček, jal se požadovat rovnoprávnost, ale to už by zase byla další kapitola sama pro sebe.

Samičky, později tedy ženy, patřily spočátku dominantnímu samci, ostatní měli smůlu, nebo si je museli tvrdě vybojovat. Život v páru přišel pravděpodobně se soukromým majetkem a usedlostí. Vytvořily se rodiny, děti se orientovaly na vlastní rodiče. S tou věrností si ale občas nikdo moc nelámal hlavu, ono se to třeba ani tak přísně nebralo.

Dokonce v pokročilém věku byly a jsou všelijaké zvyky. Tak třeba Římanky, třeba i z lepších rodin, pracovaly občas zdarma v bordelu a peníze dávaly na sociální účely. Jakási čestná funkce.

Označení "děvka" v době Gilgameše, pět tisíc let před naší dobou, mohlo znamenat ledacos. Chrámová kněžka a děvka jsou v té době dva výrazy pro jednu a tu samou funkci. Tato funkce byla pro ženu mnohokrát věcí její cti a byla za ni ne zatracena, ale skutečně zbožňována. Jaká země, tací bohové. Jestliže se praví, že Gilgameš se ubíral do chrámu, pak nelze přesně interpretovat zdali tam šel meditovat a modlit se k bohům nebo prostě souložit. Pro něj samotného tyto činnosti zřejmě splývaly a přerůstaly jedna do druhé. Jaký to státní úřad. Nechci se s nikým hádat, ale mnoho nasvědčuje tomu, že lidé si stvořili bohy ke své podobě, nikoli obráceně.

(Zajímavá je tady ona známá diskuse, zdali Adam, tím i Enkidu, vlastnili na břiše pupek, který nikdy na nic nepotřebovali. Oba byli od bohů stvořeni z hlíny. V Sixtinské kapli je Adam vyobrazen s pupkem, na což se později odvolávalo více malířů. Tak ho zobrazil Michelangelo ve službách papeže, takže to jaksi musel vědět?!)

Vraťme se však nazpět do Uruku právě v té chvíli, kdy Gilgameš kráčel k "bohoslužbám". Enkidu již seznámený s městem i civilizací poznal, že nadešla jeho chvíle. Musí se předvést. Tak stalo se onoho dne, že když Gilgameš chtěl vstoupit do chrámu bohyně Ištar, Enkidu mu zastoupil cestu!!!

Pokračování...
 

O Gilgamešovi a Enkiduovi 6/?

11. listopadu 2018 v 18:47 | Gregor Moldavit
Trochu dodatek k onomu seriálu o migrantech. Jak už jsem uvedl, zažíváme stěhování národů, na cestě jsou desítky milionů lidí. Rozhodovat o přijetí dle asylových zákonů z doby studené války, je vyložená debilita! Dělit migranty na politické (oprávněné) a ekonomické (neoprávněné) může skutečně jenom člověk zcela bez mozku! Ti prchající před válkou ať přežijí, herzlich willkommen, ti, co jim vyschla pole, ať zhynou! Navíc tím nahrává umělému vzniku válek jen kvůli oprávnění asylu.

Jistě jsme zvědavi, co se odehraje na hranicích USA, až dojde onen treck z Hondurasu. Co by jim řekly asylové zákony, dost dobře nevím. Oni sice říkají, že utíkají před bídou (ekonomický migrant), ale taky před kriminalitou a to už by mohlo být hodnoceno jako před válkou. O čem ovšem já nepochybuji, že nejhorší zloději a vrazi jdou v prvních řadách. Patrně věří, že aspoň jim se podaří projít. Ono se to stát i může. Američané ustoupí řevu sluníčkářů a vezmou tedy symbolicky právě ten první tisíc.

Je tady jakási ironie, že jim nabídlo asyl Mexiko, tedy země, ze které se prchá do USA po tisících. Já ty migranty zcela chápu, ale kdyby je USA přijaly, co by nastalo? Na cestu se okamžitě vydá několik milionů dalších obyvatel Jižní Ameriky. Vždyť ono to funguje, tak na co čekat? Američani by si tím na sebe upletli ten samý bič, jako Němci. Všechny problémy Jižní Ameriky, přemnožení, bída, kriminalita, by si k tomu jenom importovali do vlastní země.

Jinak ta migrace začíná dostávat i pěkně komické formy:
https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/488516-pakistanska-mensina-v-anglii-si-stezuje-na-tu-romskou.html
A teď si v té bitvě rozdělujte asylanty na oprávněné a neoprávněné! Já vím, je to rasizmus, ale kde dříve dělalo problém 10, nebo 50 lidí, jsou to dnes tisíce a ti se dále množí geometrickou řadou!

Všichni se právě hádají o "migrationspakt". Poprvé bylo dnes řečeno, že na cestě do emigrace se právě nalézá 250 000 000 lidí. (ČR má přijmout 10 sirotků!) Dle těchto návodů má každý mimo jiné právo na "přístup ke zdravotní péči". Chápe vůbec někdo, o jakou finanční částku se jedná? Už jeden migrant s nakažlivou nemocí může přijít na obrovské peníze!

Žena si dnes (9.11.) udělala termín u očáka. Začátek března, dříve to nejde, je obsazen. Za každou maličkost musíme doplácet, kasa už nemá na zuby, na brýle, na větší zákrok, na podrobnější vyšetření... A kdo bude platit to všechno těm milionům přicházejícím? Kde se náhle vezmou v jedné zemi stovky nových nemocnic? Žádný stát tohoto světa na to nemá! A kde se vezme personál? Už teď je ho nedostatak. Jak se s pacienty domluví? (Vzpomeňte na toho místního doktora s jeho zoufalým: "Už tady rodí po třetí a pořád nerozumí ani jedno německé slovo!")

atd... pojďme raději k našemu večernímu vyprávění.

***

Předchozí díl: o-gilgamesovi-a-enkiduovi-5

Intermezzo 1. Staré pověsti české, uvedené na pravou míru

Jistě si ještě povíme o tom, co se událo po příchodu do Uruku, ale do Vánoc času dost, dnes trochu odbočíme.

Přemysl a Libuše, ilustrace Jana Holečková

Už tři tisíce let byly zaváty pískem ruiny Uruku, když se kdesi v Evropě událo následující:

Jednoho dne shromáždil ještě poměrně mladý praotec Čech své věrné a prohlásil:
"Už toho mám tady právě po krk. Balíme a jdeme do země, která oplývá mlékem a strdím*."

*(Pokud to někdo neví, tedy strdí je med, nebo medovina.)

Nemusel to říkat dvakrát. Všichni mladí už měli dávno zabalené ranečky, už dávno s tím počítali.
Tam kde se nalézali, tam to ovšem oplývalo mlékem a strdím neméně. To jim však nebylo nic platné.
20 % veškerého strdího měla zamluvené rodina starosty,
20 % rodina velekněze.
Dalších 20 % pobírala rada starců, která se sice hodně radila, ale jejich porady končily vždy jedním závěrem, že totiž v jejich kmeni mají všichni na všechno právo. V jejich zemi zvítězila levice!
Dalších 20 % šlo na stráže obce, písaře, trubce na roh a zaříkaváče hromů.
Posledních 20 % pak pobírali práce neschopní, stařeny, obecní blbý, který nic neuměl, obecní chytrý, který blbost jenom předstíral, aby nemusel pracovat, matky samoživitelky a podobné sociální případy.
Jelikož neuměli počítat a procenta stejně neznali, tak měl jednoduše každý to, co si nahamtal.

Každá z těchto skupin byla ovšem přesvědčena, že rozdělení je nespravedlivé, každý pro sebe žádal stále více. Při jejich kvalifikaci každý pro sebe požadoval 100 %, ti ostatní přeci dostanou zase jiných 100%. Na ty, co dojili krávy a pěstovali včely pak nezbývalo strdí žádné, naopak se jim stále předhazovalo, že málo dodávají a ohrožují mocenskou, náboženskou i sociální strukturu státně vyspělé obce.

Takže Čech a ostatní produktivní Slované pracovali do nevidím do nevidím, aby jim všechno sebral jejich sociálně zaměřený stát. Navíc měli všechna práva všichni příchozí cizinci, tedy např. i právo na bydlení. Stačilo odejít na pole a večer už byla v domě nastěhovaná početná rodina nějakých exotických imigrantů. Je zase z domu vyhodit platilo jako rasizmus a ten byl přísně zakázaný.

"Tak si to tady sežerte všechno!" zařval Čech a zavelel k pochodu. Mladočeši vzali koně a povozy, zbraně, nářadí, hnali před sebou pár kusů dobytka a jali se putovat do dálek. Na okraji obce stáli u cesty ti, co měli na všechno právo a spílali jim do vlastizrádců. Stařešina s vousem rozevlátým jim ještě vyčetl, že si neváží vyspělé sociální společnosti a přidal klasicky české proroctví. Až poznají, jak to vypadá jinde, kde vládne pravice, přilezou nazpět po kolenou. Ti, co měli na všechno právo si naposledy odplivli a mazali nazpět rozkrást majetek těch odcházejících.

Evropa byla v tu dobu sice řídce, ale přeci jen zalidněná. Nikde nastáli ti místní s plakáty "herzlich willkommen". Spíše se jim stavěli se zbraní v ruce do cesty. Čech a jeho druzi je potřeli a táhli dále.

(Češi tedy dodnes žijí na okupovaném území!? Na druhé straně by se v Evropě asi těžko hledal nějaký národ, u kterého by tomu bylo jinak. Tak nějak to asi opravdu probíhalo, často se ale příchozí s místními nějak mísili, ono bylo kolem ještě dost místa na nové osady. Slované platí pro některé germánské historiky coby špatní vojáci, ale tak tomu není. Jenom měli ten zvyk, že po vojenském vítězství nedrancovali ty místní, pouze se tam sami vedle nich usadili a věnovali zemědělství. Nakonec mohli profitovat všichni.)

Tito Slované tedy putovali a putovali, až přišli do Labské kotliny, kde se jim to náramně zamlouvalo. Úrodná půda, zvěře hojnost, mléko a strdí na každém kroku. Toho rána vystoupil Čech na horu Říp a rozhlédl se. Co viděl? Nic, jenom kmeny stromů. Říp byl tenkrát zalesněný, do kraje z něj vidět nebylo. To mu ale úplně stačilo, stromy na stavbu domů konečně potřebovali taky. V tom kraji se navždy usadili, postavili domy, vypálili lesy a založili pole a sady. Než přišla první úroda, tak řeky dávaly ryby, lesy lovnou zvěř, hlady v tom kraji netrpěli. Jedno v té zemi poznali a pochopili a to moc dobře. Že bylo správné odejít a žít tam, kde se práce ještě vyplatí. Opět se ukázalo, že postavit blahobyt z ničeho, je snadnější, než v blahobytu blahobyt udržet. Ono je to jedno, jestli je politika pravicová, tedy pracující platí na bohaté, nebo levicová, pracující platí na chudé, nejlepší je politika žádná, pracující pracuje na sebe!

Čech a jeho lid nevzal sebou na cestu taky žádného kněze, či šamana, neboť oni klaněli se dřevěným modlám a klaněli lesům a nebi, obětovali studánkám v tichých ovalech a to dokázali sami bez návodu. Neměli taky jednoho boha pravého, neboť bohové lesní se jim líbili více a zcela postačovali. Když občas navštívili sousední kmeny, se kterými žili převážně v míru, pak přinášeli oběti jejich bohům, kteří nebyli lepší nebo horší, než ti jejich. Jiný kmen, jiní bohové. Když přišla zima, byl život těžký a tvrdý a proto když dny se začaly opět prodlužovat, byl tento slunovrat náležitě slaven dary a hojně pečení a medovinou. (Vánoce tedy rozhodně nejsou původem nějaký křesťanský svátek!)

Ono to tak s těmi bohy šlo nějakou dobu, než kdosi usoudil, že se modlí značně lépe než ti ostatní a převezme to za ně na plný úvazek. Oni zato budou pracovat a platit ho. V tu chvíli se bohové začali dělit na ty pravé, co skutečně jsou a nepravé, co nejsou. S placenou funkcí se náhle objevilo peklo s jeho plameny, které dříve nikdo na nic nepotřeboval. Od té doby se modlení stalo záležitostí, kterou bylo nutno se naučit, později vyučit. Od té doby ti bohové někomu plní kasu a jiného odírají na kost.

Co se dělo v jejich staré vlasti? Všichni se radovali, že převzali domy, pole a dobytek "uprchlíků" a vzájemně se ujišťovali, že ta zrádná emigrace nikomu nechybí. Jenže ona začala chybět jejich práce, tedy spíše produkty té práce. Domy se rozpadaly a nikdo je neopravoval, pole nikdo neobdělával, zarostla plevelem a dobytek pochcípal. Přišla zima a mráz a všechno zapadalo sněhem. Když slunce na jaře nabylo na síle a sníh roztál, nebyla už po životě ani stopa. Všichni obyvatelé obcí pomřeli hlady a mrazem. Oni měli na všechno právo, ale toho se nenajedli.

***

Ještě máme trochu místa, pokračujme krátce v dějinách českých.

Léta plynula, na hradišti Vyšehrad vládla moudrá kněžna Libuše. Kolem její osoby je mnoho dohadů, já bych se chtěl hlavně zmínit o jednom pergamenu, zvaném Řípohorském, který nevešel příliš ve známost. Jakýsi tajemný poet nanesl na pergamen z volské kdys brontosauří krví a brkem z archeopteryxe epickou báseň o Libuši a Přemyslovi.

Libuše láskou planouce
sní o Přemyslu na palouce,
cestovní plány předouce,
zmotané jak kokon bource.

Na cestu sotva vidouce
vyrazila do Stadicouce.
Na koni Labe přeplavouce,
našla Přemysla voly pasouce.

O půlnoci za zvuku zvonce
milovali se u toho řvouce.
Volové, trávu žvýkouce,
tvářili se na to blbounce.

Zrána kury zapěvouce,
Libuše nazpět jedouce,
kdesi na Císařské louce
započala Přemyslouce.

Dějiny mají mezníky
tím vznikly přechodníky.

Tento literární výtvor nejprve vzbudil značnou pozornost. Brzy se však ozvaly i první pochybnosti. Rentgenová analýza pergamenu odhalila, že Libuše na koni ani pořádně jezdit neuměla. Karbonovou metodou se zjistilo, že pokud Libuše vůbec kdy ve Stadicích byla, pak tam určitě neotěhotněla.

K tomu se našlo tvrzení rozporné. Kdesi ve sklepení Vyšehradu zaznamenal kdosi na zeď výsledky svého pozorování:

Libuše v noční extázi
za Přemyslem vyrazí.
Dvacet sáhů urazí,
o kořen se přerazí.

To všechny pochybnosti jen potvrdilo. V dalších měsících se konečně podařilo odborníkům dokázat, že tato báseň je padělek, který si na sebe vymyslel a napsal Přemysl oráč sám. Komise vědců tedy rozhodla, že se ta celá báseň přechodníková vyhodí do koše na odpadky. Vzhledem k tomu, že se však jednalo o velmi kvalitní pergamen, nechal si z něj ministr kultury České Republiky ušít boty.

O Libuši budeme ještě někdy pokračovat, příště se ale vrátíme nazpět do Uruku...

O Gilgamešovi a Enkiduovi 5/?

4. listopadu 2018 v 17:25 | Gregor Moldavit
Předchozí díl: o-gilgamesovi-a-enkiduovi-4

Kapitola 1. Stvoření Enkidua, část 2. Polidštění Enkidua
Tato kapitola je nepřístupná pro dámy klášterního vychování a děti do 30 let!

Posledně jsme si pověděli, kterak bohové stvořili divocha Enkidua s určitým plánem na odlákání Gilgameše z Uruku. Tento však nejprve zcela prozřetelné posílá tajného agenta - děvku Šamchatku. Její úkol zní jasně - na základě své odborné kvalifikace udělat z divocha člověka!

Ilustrace Jana Holečková

Kterak se to odehrálo?
Gilgameš jí to ještě vysvětlil, co že má jako dělat, až potká Enkidua, ale to věděla sama taky. Mistrem řemesla tu byla konečně ona.
"Pořád ty samé návody od amatérů," pomyslela si Šamchatka.
"Jsem kurva já, nebo král?" Však Gilgamešovi nadšeně kývala:

Ano prosím, vašnosti ovšemže zajisté.
Bylo-li by libo-li vám snad ukázku?
Jednou zapíchat na určeném místě,
to máme účet za čísla a trenýrky čisté,
vše jak na provázku, vyřídím zakázku,
k plné spokojenosti, spolehlivě a jistě.

Však Gilgameš pokračoval neúprosně ve školení.

Až divocha spatříš, tak všeho nech,
cudně mu navrhni, že bys ho chtěla,
odhal prsa i lůno, stáhni ho v mech,
dělej tak, jak žena s mužem dělá,
k vášni ho ztrhni, však vezmi mu dech.

Pak obcujte vydatně, u huby pěnu,
do sebe vtáhni ho jak vodní vír,
přitom zvířata lesní odcizí se jemu,
v lesích a pastvinách zavládne mír.

Šamchatka plála třídním uvědoměním.

Chci zdarma život za mír dát,
drobné nebudu vracet,
prsa jsou za tři padesát
mé lůno za pět dvacet.

Já nechci kazit náladu,
meč překováme v rádlo,
však garantujte náhradu,
když rozerve mi prádlo.

Prsa svá odhalím,
lásky nápoj namíchám,
dech jeho zpomalím,
vše poctivě odpíchám.

Jen snad malý dodatek,
v mechu, či bazénu
chci diety a příplatek,
to je práce v terénu.

Já vše ráda udělám
pro krále a klenoty,
na muže zadělám,
laň překoná temnoty,
však zaplaťte můj elán,
i daň z přidané hodnoty.

Gilgameš si pomyslel cosi o děvce prohnané, ale nakonec rád souhlasil. Kdyby si byla řekla méně, byl by ji možná odmítnul coby nezkušenou začátečnici. Co by to bylo za kurvu, aby nevyrazila ze situace maximum?

Nato předal Šamchatku lovci, jenž ji měl odvésti za město na pastviny. V temnotě večera opustily dvě nenápadné postavy město Uruk. Šamchatka neznala strach ze tmy jako se tmy nebojí kočka. Nebála se ani pustin kolem města ani divé zvěře. V její branži je zapotřebí mít aspoň tolik odvahy, kterou má král, když vede vojsko do boje. Jenže král je v takové situaci jednou za čas, děvka prakticky každou noc. Proč tedy dodnes obdivujeme odvahu a statečnost vojevůdců?

Lovec dovedl Šamchatku k napajedlům. Tam ji uložil do trávy pohybem, kterým my dnes klademe do pastičky na myši kus špeku, a rychle se vzdálil.
Nadešla noc, v níž noční zvířata a děvky loví. Tu přišla divá zvěř i Enkidu k napajedlům. Šamchatka neměla oči sovy, ale instinktivně poznala kdy je třeba jednat. Když před ní v měsíčním svitu vyvstal stín mohutné postavy, tu svá prsa i lůno odhalila. Enkidu byl sice absolutně nezkušený, ale nějak mu nakonec došlo, že s tím by se mělo něco dělat.

Divoký Enkidu,
v horách byl zrozen,
podlehl přeludu,
i jemu byl vrozen.

On ulehl na ni
a vydal vzdech,
tak měla ho v dlani
a vzala mu dech.

Snad pod vyšší mocí
se ty věci pak dály,
šest dní a sedm nocí
bez ustání obcovali.

Všechno se dozvíme,
jak dávali, tak brali,
ač dodnes nevíme,
kde tu sílu vzali.

Šamch pevná jak skála
ta ku slovu stála,
všechno mu dala,
jen dech mu vzala.

Když se byl nasytil
vyšel na světlo denní,
však ten koho bývalo,
toho již více není.

Pak nazpět se vraceli,
tu laně člověka se bály,
a když přišly gazely
před ním na útěk se daly.

Co se událo? Enkidu se pokusil vrátit ke stádům, se kterými předtím žil, ale zvířata před ním utíkala. Prodělal plánované přeškolení, Šamchatka mu přidala na hodnotě. Enkidu nebyl již zvířetem, stal se člověkem.


Tento záznam v klínovém písmu prastarého eposu je mimořádně zajímavý. Podle Bedřicha Engelse to byla práce, která polidštila opici. Dle tohoto eposu to byla jiná (mezi námi, podstatně příjemnější) činnost. Pravda bude asi někde uprostřed, pro Šamchatku to konečně práce byla. Prostě tu hominizaci někdo odpracoval za něj, on se jenom tak nějak aktivně vezl.
Marx a Engels mají ovšem také pravdu. Práce je v lidské společnosti nutná, ale jenom pro toho, kdo ji nedokáže naložit na hřbet těm druhým.

Šamchatka pak dále plnila stranický a vládní úkol. Vzhledem k hodnotě její práce nejprve zaplatila daň z přidané hodnoty do státní kasy. Potom si ji nechala obratem vyplatit nazpět i s výlohami a dietami. Ze mzdy zaplatila daně, poté co z nich nejprve odepsala dva čtvereční metry zválené trávy, cestovní výlohy, výdaje na reprezentaci a pracovní oděv. Při práci ona sice žádný nenosila, ale vzhledem k vysokému postavení měla povolený roční paušál i bez vyúčtování. Takže vlastně nakonec nezaplatila nic a státní kasu plnili dále ti, co vlastnili toliko bederní pás, z daní neodepsatelný. Tento děvkou Šamchatkou založený dvoutřídní daňový model se stal předlohou pro všechny pozdější státní a vládní činitele a používá se v prakticky nezměněné formě dodnes. Tím je také vysvětleno, proč tak často slyšíme na adresu vlády výroky, že to jsou všechno samé kurvy. To je ovšem omyl, ve vládě sedí nezřídka i pracovníci, kteří mají také jiné funkce. Kdo četl pozorně tuto kapitolu, ten už to snad nesplete.

Dalšího dne Šmachatka umyla a oblékla Enkiduha, dala mu pojísti chleba a napíti piva, konečná to fáze hominizace.

Pij Enkidu pivo,
to patří k žití
a chleba jez,
to lidské je bytí.
Chléb znamená božství,
pivo znak je království.

Pak ho vzala za ruku
a odvedla do Uruku.
Enkidu nově zrozeného
do Uruku hrazeného.

Chléb Enkidu jedl,
když zas nabral dech
s ní ke stolu usedl,
tam ve města zdech.

On pivo pil pěnivé
než ulehl k spánku,
sny pak snil děsivé,
sedm vypil džbánků.

Ještě více se vypráví
o dění v tom místě.
Něco budou pověsti,
něco my víme jistě,
o tom si však povíme
až zase někdy příště.
 


O Gilgamešovi a Enkiduovi 4/?

3. listopadu 2018 v 20:12 | Gregor Moldavit
Předchozí díl: o-gilgamesovi-a-enkiduovi-3


Kapitola 1. Stvoření Enkidua

Ó Gilgameši, králi moudrý a dokonalý,
kníže a soudce Anunnaků všech tajů znalý,
jenž obhlížíš světové strany, vládce podsvětí,
znáš povrch Země i spodního světa prokletí.

Jako bůh vše prohlédneš, jež temnota halí,
sám Šamaš svěřil ti soudit a práva být dbalý,
ten, jehož duch nebe až ke hvězdám přeletí,
jak před potopou světa, tak po všechna staletí.

Na konci doby ledové sahala hladina Perského zálivu mnohem výše než dnes a řeky Eufrat a Tigris, které se dnes stékají, se tehdy vlévaly do moře samostatně.

Když slunce nabývá na síle, jsou hory na severu této země stále ještě zaledněné a dodávají hojně vody. Půda ještě nevyčerpaná dává obrovskou úrodu, řemeslo se rozvíjí. Ženy jsou krásné a milé, chléb voní z pecí a pivo je jako křen. Může být větší ráj na zemi?

Jenže člověk, který si na ráj zvykne, přestane myslet na budoucnost. Přestane být ochotný svůj ráj hájit a dále vzdělávat. Přestane pracovat na své zemi i na sobě. Tím jde i pozemský ráj ke svému konci. Je snadnější postavit ráj z ničeho, než si v ráji ráj udržet. Při babylonských řekách jako i jinde na světě.

Občas slyšíme zanícené proroctví, jak jednou přijde mesiáš. Kdyby přišel, co by se vlastně mělo stát? Vyřeší za nás všechny problémy? Třeba, ale tím méně se my sami bez něj staneme životaschopní. Tady na Zemi musí i mesiáš jednou zase jít cestou všeho pozemského. Po jeho odchodu by ten jeho ráj musely krvavě splatit další generace.

To není proroctví do budoucnosti, to jsou zkušenosti z minulosti. Ekonomické zákony, které platily tenkrát, platí dodnes. Generace, která vyrostla v blahobytu, už moc nemyslí na blahobyt generace příští. Považuje ho za samozřejmý, každý má na něj právo. Ale samozřejmé právo nepeče chleba a nevaří pivo. Komu státní systém dává životní jistoty, ten se za čas bez nich už neobejde. Co když se ten sytém změní?

Lesy jsou vykáceny, půda s monokulturou je vypálena sluncem. Teplota stoupá, přicházejí deště a ledovce v horách rychle tají. Tak stalo se jednou, že spustil se déšť na čtyřicet dní a zatopen byl celý kraj na východě úrodného půlměsíce. Však Utanapišti byl muž znalý. Patrně včas pochopil, že ono se v tom ráji hospodaří způsobem "po nás potopa" a zavčas si postavil archu schopnou takovou potopu přestát.

Když vody opadly, vystoupil Utanapišti z archy a přinesl bohům zápalnou oběť. Tito seběhli se ze všech stran a s rozkoší čuchali tu libou vůni. Jako jediný z lidí všech dob, obdržel zato Utanapišti od bohů nesmrtelnost. Náš příběh začíná pět generací po této události, která dodnes tolik vzrušuje lidskou fantazii. Tam mezi biblickými řekami a mořem se rozkládala říše Sumerů.


Ilustrace Jana Holečková

Ve městě Uruku budoval král Gilgameš mocné město a stavěl nezdolné hradby. Každý den burcuje buben obyvatelstvo ze spánku. V rytmu bubnu vstávají poddaní a v rytmu bubnu kladou muži jednu hliněnou cihlu na druhou, dny, měsíce a roky. Nepouští Gilgameš muže k ženě, nepouští milence k jeho dívce. Veškerou mužnou sílu musí vložit do stavby hradeb.

(Tento názor, že pohlavní styk bere muži jeho sílu, je i v dnešní době ještě rozšířen u některých přírodních národů. Muži tedy žijí tím způsobem, že demonstrativně přehlížejí celé ženské plemeno, aby si to vždy za pár dní rozmysleli a všechno za jeden večer nenápadně dohnali.

Já sám jsem sice vyrostl uprostřed Evropy, ale v nějakém podobném systému.
Sexyfilmy, striptýz, nebo aspoň holá prsa se nepěstovala, jakkoli o ně byl zájem přímo neutuchající. To vše bylo jen pro nebohé vykořisťované obyvatele zemí ovládaných třídním nepřítelem. Nikdy jsem dobře nepochopil, proč byla komunistická vláda v tomhle bodě tak puritánská. Erich Honecker ovšem sám chodil na striptýz pro uzavřenou vládní společnost. To se oficiálně nazývalo, že se informuje o módě pracujícího lidu, jakkoli tomu lidu tato móda byla zcela upřena. Při hospodářské tendenci státu si možná skutečně chtěl udělat představu o dovršeném komunizmu, v němž budou všichni chodit nazí.

Myslím, že důvod pro tuto morální přísnost byla ona gilgamešovská teorie, že holá ženská prsa odvádějí dělníka od jeho životní i historické funkce, tedy budování socializmu. Na tomto principu je založeno i puritánství náboženských systémů. Jestliže nás však stvořil Bůh takové, jací jsme, může být tento Bůh identický s tím, kterého nám předkládá církev svatá? Může neomylný Bůh stvořit hříšného člověka?)

Snad snášeli muži v Uruku oddaně tu práci, ale jejich ženy v plodném věku byly trestně zanedbávány. I stěžovaly si ženy bohům a tito zakročili podivným způsobem. V těch dobách měli bohové jiné pochopení pro sexuální problémy, než v naší době bůh katolický nebo komunistický. Tu bohové procitli a stvořili muže silného jménem Enkidu. Z hlíny ho stvořili, praví nám prastará destička s klínovým písmem, napsaná dávno před tím než byla napsána první řádka bible. Nikoli však pro potěchu žen, jak by se snad dnes někdo povrchně domníval. Ty ženy byly nenasyceny, však ženy byly a jsou ctnostné a věrné a ten příběh se vyvíjel úplně jinak.

Enkidu byl člověkem i zvířetem a praví se klínovým písmem v nejstarším spisu jenž nám zanechalo lidstvo že:

Nejí Enkidu chléb
a pivo nepije
takové věci on nezná.

Jen s divou zvěří žil ve stepi a lovcům pasti vylupoval. Kdo však zmůže co, proti takovému silákovi.
Skutečně byly ve střepinách džbánů z té doby objeveny nepatrné krystalky, jejichž analýza to potvrdila. Lidstvo znalo pivo už před pěti tisíci lety.

Z hlíny vznikl člověk,
z hlíny dělali zdivo,
konečně přestal pravěk,
když začali pít pivo.

Ten kdo ho nepil,
ten prodělal velice,
to byl jen debil,
to byla opice.

Opici nezavrhuji
však lidstvu navrhuji,
aby se to pravidlo
dneska zase zavedlo.

Tu přišli lovci ke Gilgamešovi a stěžovali si na divokou příšeru, která jim odhání zvěř, vylupuje pasti a zahrabává nástrahy. Jejich král měl zřejmě moudrost, jež dnešním politikům bohužel často chybí a navlíknul to velmi chytře, s minimálním zatížením státní kasy. Místo armády poslal na Enkiduha jednoho tajného agenta, zkušenou děvku Šamchatku.

(V roce 1968 byla vláda ČSSR unesena do Moskvy a přinucena podepsat jakýsi paradoxní druh osvobození/kapitulace. Ten večer, kdy se tam jeden z nich chystal ulehnout na lože, zaklepal kdosi na dveře. Vešla dáma, toliko v průsvitném župánku.
"Máte ještě nějaké přání soudruhu?")

"Je to nejstarší řemeslo lidstva," můžeme vždy znovu slyšet. Jako mnoho podobných, běžně opakovaných a nepochybných frází, je i tahle úplně chybná.
Argument:
"Vždyť to říkají všichni," ještě neznamená, že by to musela být pravda. Byla doba, kdy všichni, až na pár bláznů, říkali, že Země je placatá. Všichni říkají to, co říkají všichni. Občas má pravdu ten, kdo neříká to, co všichni. Výrobce zbraní, zaříkávač hromů (předchůdce dnešního papeže) rybář nebo lovec byli tisíce let před tím.
Však řemeslo to je a lze ho jako každé jiné dělat dobře či špatně.

Jak to bylo s tou Šamchatkou? Inu, ta byla jistě moc dobrá děvka, když dostala od krále státní zakázku. V tu dobu se odehrály slavné bitvy, které zvířily prach jenž dávno už se byl usadil. Někdo zvítězil a někdo prohrál, my už dnes nevíme kdo. Však bohatýrský epos o Šamchatky vaginálním výkonu vešel do dějin a přežil říši sumerskou.
Važme si řemesel, jejichž produkty přežívají nesmrtelné krále i tisícileté říše.

Kterak děvka Šamchatka polidštila Enkiduha, o tom si povíme příště...

O Gilgamešovi a Enkiduovi 3/?

2. listopadu 2018 v 19:53 | Gregor Moldavit
Předchozí díl: o-gilgamesovi-a-enkiduovi-2


Tenhle zmíněný Pavel Kantorek za svůj život studoval a v kresbách zvěčňoval lidskou blbost. Nakonec vyslovil překvapivý závěr:
"Lidská blbost není opak inteligence."


Dle jeho názoru může být lidská blbost i docela milá a zábavná. Můj závěr, po mém dost dlouhém životě?
"Ano může, ale většinou není. Ona ta lidská blbost často přinesla více bídy a neštěstí, než třeba lidské zlo."

Úvod knihy - Jak vznikl člověk

Předmluva ke knize "O Gilgamešovi a Enkiduovi" 2/2


Ilustrace Jana Holečková

Stranické, vládní, vojenské a církevní funkce, hodnosti a hierarchie nebyly v té době rovněž ještě vynalezeny. Tehdy nebyly ještě zákony, jichž je nutno dodržovat, možno však překračovat, překrucovat, užívat či zneužívat, hájit a měnit, ony zákony, které sotva kdo zná a jejichž neznalost nikoho neomlouvá. Tehdá byl jen jeden neměnný a nikým neodhlasovaný zákon, který nikdo neznal, ale kterým se každý řídil a řídit musel, neboť tento zákon nebylo možno překročit.

Ať druhy Zemi zaplní
a žaludek si naplní.
Stane se žaludku náplní,
jehož čas se naplní.

Nikdo nestojí vpravo,
nikdo nestojí vlevo,
dbejte raději o zdraví.
Ať jsi zvíře nebo dřevo,
naplň si rychle tlusté střevo,
to program naší strany praví.

Tento zákon platí ještě dnes a jistě na věky platit bude. Však kdož ví, jak dlouho věčnost ještě potrvá? I časy věčné mívají občas toliko krátké trvání.

Zdaliž byl tenkrát již Bůh? Ale jistě! Bůh už byl, neboť je věčný a věčnost v tu dobu už trvala skoro tak dlouho, jako dnes. Však nebyl ještě ďábel. Nebylo zástupců Boha na Zemi, neboť nepotřeboval je Bůh, který se zastupoval sám, a nepotřebovala je Země. Byl to bůh přírodních zákonů, nikoli Bůh katolické církve. Bůh bez věrných služebníků tedy nebyl neskonale dobrotivý, každý ho možná pociťoval, ale nikdo nevelebil. Dobro a zlo je pouze lidská vlastnost, v přírodě se nenachází. Kde není jedné strany, tam není ani strany druhé a kde není dobro, tam není ani zlo, jako není stínu tam, kde není světlo. Bůh, který není nadevše dobrý, nepotřebuje ďábla, jako svobodný politický režim nepotřebuje třídního nepřítele. Režim, který si nenárokuje být dobrý a spravedlivý, nepotřebuje zaprodance a zrádce. Tím ani žádný systém bdělosti a ostražitosti, bez kterého se kupodivu neobejde žádný pozemský ráj.

Kolik bylo Bohů? Jako vody v oceánu! Však je tam jedna voda, tři, pět, nebo tisíc? Kdo počítá bohy (neřku-li jejich části, ze kterých se skládají) je pohan i kdyby napočítal jen jednoho.

Žádné hovado boží nebylo užitečné ani škodlivé. Lev nebyl král zvířat, protože zvířata neměla pro krále žádné použití a lefovi to bylo jedno, vůbec o tu funkci nestál. Kdo tenkrát zabíjel, činil tak pro vlastní prospěch, ne pro dobro svojí oběti.

Onoho vlahého večera se to však událo! Pravěká opice náhle ulomila větev stromu a podrbala se s ní na zádech. Šel kolem Bůh a zabědoval.
"Opice používá nástroje, tak už se mi to stalo zase. Tentokrát zrovna na Zemi, která se mi jinak tolik povedla. Jestli toho ta opice hned nenechá, tak z toho bude člověk. Neměl jsem si zahrávat s bílkovinami. Všechno se mi zase vymklo z rukou.
Snad půjde ještě něco dělat, ukončím třetihory a započnu čtvrtohory. Zkusím ještě seslat dobu ledovou, snad to pomůže."

Tak pravil Bůh, leč celkem bez víry. Bůh nemá víru, neboť je vševědoucí a víra začíná tam, kde končí vědomosti. Kdyby lidé věděli, že Bůh skutečně je, nemuseli by na něj věřit. Nebyla by na světě víra jediná pravá a tím ani kacířská. Nebyla by doba temna a kde vládne světlo nepotřebuje nikdo být osvícený.

To vše zpovzdálí pozorovala hyena skvrnitá a otázala se:
"Co ti říkal Bůh, opice?"
"Říkal, že ze mě bude člověk hyeno."
"To není možné," zavrtěla hlavou hyena.
"Bůh je můj svědek."
"Není, právě odešel."
"Dovolám se Boha všemohoucího i všech svatých."
"To můžeš, ale všemohoucí tě slyšet nemůže, anšto už je támhle za kopcem a počet všech svatých je zatím nula. Dokud nikdo není hříšný, nemůže být nikdo ani svatý, to ví dokonce i opice. Svatí přijdou teprve s prvotním hříchem."
"Ale já se dokážu podrbat větví na zádech, bude ze mě člověk."
"Ty a člověk?" Zapochybovala znovu hyena, "vždyť máš inteligenci bublajícího bahna."
"Podle toho ten člověk bude vypadat," rozhodla opice, přihlodala větev do špičky a slezla se stromu.
"Zůstaň raději na stromě, kam patříš," radila hyena. Víš vůbec opice, že seš úplně blbá?
"Bejt úplně blbej, není příliš inteligentní," připustila opice, "ale kde není inteligence, není ani blbost," pravila ideologicky posílená opice a postavila se na zadní končetiny. Tu i onde jal se jí viseti lecjaký úd, ta opice byla mužského rodu.

Tak vzniknul člověk!

Slyšíte to dunění?
Vidíte to blyštění?
To není bouře znamení,
to cválaj koně zpěnění,
to se blyští brnění,
to je vojska běsnění.

Vpředu bojové spřežení,
za ním pěšáci znavení.
Už k výpadu zní troubení,
už slyšet bubnů víření,
je nutno vzbudit nadšení,
když nadešel čas vraždění.

Vidíte ty šlechtice,
vojsku k útoku velíce?
Všichni jsou silní na plíce,
to rodová je tradice.
Ten z nich chytrý nejvíce
má rozum pravěké opice.

Tohle mravenců hemžení,
to žoužele žížalení,
to moučných červů válení,
tohle papouchů žvanění,
to lačné smečky šílení,
to lidské je pokolení.

Příště začneme Epos o Gilgamešovi první kapitolou, kterak stvořen byl Enkidu...

O Gilgamešovi a Enkiduovi 2/?

31. října 2018 v 17:55 | Gregor Moldavit
Předchozí díl: o-gilgamesovi-a-enkiduovi-1

Předmluva ke knize "O Gilgamešovi a Enkiduovi"

Za našeho mládí byl v Čechách velmi populární karikaturista Pavel Kantorek, který maloval kočky a žáby. (Zdrhnul údajně hned 21. srpna 1968.) Toho jsem při psaní tohoto příběhu (je to asi 15 let) požádal, jestli by tuhle knihu neilustroval?
Přečetl si pár kapitol, projevil zájem, jeho to bavilo. To tedy byla moje životní šance udělat z díla knihu, kterou by si kvůli jeho obrázkům jistě leckdo koupil. Jenže on tu část napřed poslal nějakým známým nakladatelům do ČR. Jejich odpověď:
"Je to velmi vtipné, ale pro českého čtenáře příliš náročné." Na to mi Pavel Kantorek napsal:
"Pro českého nakladatele platí: český čtenář = blbec."
Pak už se do toho neměl. Mezi tím však už sám vím, že dnes je to s literaturou v ČR všeobecně těžké. Knihy píše mnoho lidí, těch, co je kupují a čtou, je naopak velmi málo. Mít nakladatelství není v Čechách rozhodně zlatý důl. Mimo to je tohle vyprávění skutečně jen pro menší část čtenářů. Pro většinu buď třeba náročné, nebo blbost. (Což je občas těžko rozlišovat, co nechápu, to je blbost.) Koho to tedy nebaví, ať to nečte! Nejspíše by děj mohl chápat člověk mého věku, který, jako já, vyrostl v komunistické diktatuře. (Pokud nebude po pár kapitolách žádné echo, tak toho pochopitelně nechám.)

Nuže, započněme tohle vyprávění na temné zimní večery.


Ilustrace Jana Holečková

Jediné poučení z dějin je, že lidé jsou nepoučitelní.

Úvod knihy - Jak vznikl člověk

Já věky spal pod klenbou hvězd
a divné sny se mi tam zdály,
že stál jsem v rozvalinách měst
a bloudil v poušti Rub al Khali.

Přečkal jsem dobu ledovou
zažil ten čas, kdy ledy tály,
já dobu viděl bronzovou,
meče, jež v slunci rudě plály.

Já mnohé měl jsem vidiny
v polích, kde bitvy se udály,
prožil celé člověka dějiny,
jež lačně lidskou krev sály.

Smrt mužů, těžký osud vdov,
nářek, jenž slýchal jsem v dáli,
ryk vřavy válečné, kde není slov,
jen ozvěna, jíž vrací skály.

Včera zved kámen pračlověk,
dnes pod kopyty země zní,
už tady máme středověk,
to jedou páni železní.

Kněz vědro s vodou svěcenou
a svatou řečí plamennou,
pan rytíř s velkou sekerou
a zavšivenou nádherou.

Břinkot mečů, výstřely z děl,
pokřik lůzy a troubení rohů,
já o tom bych vyprávět chtěl,
o úsvitu múzy a soumraku bohů.

Pojďme a hledejme příčiny,
kde davů vzala se samota,
proč válečné jsou naše dějiny
a tajemství věčného života.

Snad si to nějak všechno spojíš,
já každý rok psal jednu větu,
teď vám servíruji dějin talíř
o vzniku lidí a států rozkvětu.

Až tu vtipnou kaši dojíš,
dál ji vyprávěj jinému světu,
ty, kdo po tisíce let stojíš
na přídi života hvězdoletu.

To vše se událo jednoho pozdního večera, ještě více se pozdící pozdní doby třetihorní.

Pravěká opice se slastně protáhla na pravětvi mladičkého prastromu. Její čelist byla již parabolická, jakkoli ještě masivní a směrem dolu tažená dozadu, což ještě neumožňovalo řeč, natož pak delší proslovy a dalo se tedy hodnotit v podstatě kladně. Špičáky byly však již zakrnělé na výšku ostatních zubů. Při pohybu spodní čelisti do strany tedy neblokovaly. Na rozdíl od těch ostatních opic měla tedy tato opice schopnost "mlejt hubou". Významný to faktor hominizace, zvláště důležitý pro pozdější čtvrtohorní volební kampaně. Páteř se narovnala a celá tělesná konstrukce už umožňovala pohyb bipedální, na rozdíl od pohybu quadrupedálního, při kterém jsou zaměstnány i přední končetiny a nelze v nich tedy ještě za pochodu svírat rudou zástavu. Ruce opice měly tedy již schopnost chápat, což se o hlavě rozhodně říci nedalo. Však lebeční dutina se rychle zvětšovala a v ní nebezpečně kynul a bobtnal budoucí lidský mozek. Nebyl ještě tak velký jako mozek dnešního člověka, takže když byl někdo chytrý, nebyl ještě tak chytrý jako jsme my dnes. To ovšem mělo jednu velkou výhodu. Když byl někdo blbej, nebyl zase tak strašně blbej, jako dokáže být lecjaký dnešní člověk.

Kde není chápavost, tam není také nic nepochopitelného. Kdo nic nechápe, tomu je všechno úplně jasné. Primitivovi nelze vysvětlit trojčlenku, o to rychleji zato chápe novou převratnou ideologii růžových zítřků, kterou profesor matematiky nemůže pochopit nikdy. Vše to nepochopitelné, co člověk v dějinách napáchal, se do onoho večera ještě neudálo, leč z pochopitelných důvodů udát brzo již mělo.

Opice tedy viděla všechno zcela jasně a nepochybně a byla se svým IQ naprosto spokojená. Z výrazu obličeje pravěké opice se už skutečně dala vyčíst přibývající lidská inteligence. Tvářila se totiž tak strašně blbě, jak dokáže jen stvoření nadané určitým stupněm rozumu. Šla kolem stará kráva a zkusila to po ní. Ale ať se snažila jak chtěla, její duchaprázdný obličej vyzařoval stále jen jakousi vlídnou hovězí moudrost. Jazyk jí sice visel z huby až na zem, ale proti blbosti opice, nadané rozumem, si kráva prostě nelízla.

Doba nebyla v té době ještě vyzrálá, neboť doba nebyla ještě nikdy v minulosti vyzrálá, ta vždy vyzraje až v přítomnosti, z čehož pak nevzejde nic dobrého a budoucnost pak právem hodnotí tu dobu jako nevyzrálou. Stává se ovšem, že nějaký spasitel přinese lidstvu dobu zcela vyzrálou, aby zjistil, že na ni lidé ještě nejsou zralí. Tak zkusí ty nevyzrálé lidské plody trochu přihnojit, ale většinou než dozrají, tak mu doba přezraje. Člověk je něco jako ostružina, která když je červená, tak je tím ještě zelená, kdyby už byla červená, byla by černá. (A teď si můžete podle barev volit strany do koalice.)
...
...

pokračování...

O Gilgamešovi a Enkiduovi 1/?

28. října 2018 v 19:54 | Gregor Moldavit
Král Gilgameš, ilustrace Radoslav Sedlák

Kapitola xy, téměř poslední v mojí nedokončené knize, se nazývá

Šenkýřka Siduri


Nadešel čas temných večerů, doba předvánoční, čas na vyprávění dávných příběhů u praskajících kamen. Dříve tomu tak aspoň bývalo, když lidé ještě dokázali vyprávět a jiní zase byli vděční za každý příběh. Dnes už je jistě všechno nějak jiné a kdo ještě bude poslouchat obyčejné povídání, bez doprovodu stereo hudby a 3d obrázků? Nevím, ale pro těch několik málo, kteří si chtějí poslechnout snad nejstarší příběh, který lidstvo písemně zaznamenalo, příběh pět tisíc let starý, teď započnu tohle vyprávění. Jak čtenář brzy zjistí, bude to volné vyprávění, dokonce velmi volné. Takové vyprávění, které bude poněkud připomínat i dnešní dobu, jako i mnohé události v průběhu mého, už dost dlouhého života. (Proto začínám vyprávění dnes, u příležitosti výročí sta let české samostatnosti. Kolik z toho časy ale byla tahle země skutečně samostatná a nezávislá na rozhodování politiků a oligarchů jiných zemí?)

Dovolte mi, abych začal od konce. Sumerský král Gilgameš a divoch Enkidu se spřátelili za podivných okolností, jak se brzy dozvíte. Spolu pak zabili obra Chumbabu a nebeského býka, o čemž vám budu vyprávět v dalších dílech. Jenže ono jim nebylo bohy odpuštěno. Po smrti svého přítele Enkidua si král Gilgameš uvědomuje, že i jeho čeká smrt. Je sám ze dvou třetin bohem, po své matce bohyni Ninsun, z jedné třetiny však člověkem, což na nesmrtelnost nestačí. I Gilgameš musí jednou zemřít. Opouští své město Uruk a oděn jen ve lví kůži se vydává na zoufalou cestu, aby hledal nesmrtelnost. Snad je tady jedna možnost? Dávno a dávno před tím, než byla napsána první řádka bible, přišla na lidstvo strašlivá potopa. Lilo a bouře byla taková, že i bohové seděli vyděšeni na mracích a třásli se jako psi. Potopa zaplavila celý svět a všichni lidé se utopili. Vlastně ne všichni.

Ilustrace Jana Holečková

Žil tehdy prozíravý muž jménem Utanapištim, který si včas postavil loď schopnou tuto bouři přestát. Ten a jeho žena se zachránili. Když vody opadaly, přistáli na vrcholu vysoké hory a vystoupili na pevninu. Pustili z klecí ptactvo a když to se nevrátilo věděli, že někde už je suchá země. Nato přinesli bohům zápalnou oběť. Tito se kolem seběhli a s rozkoší čuchali tu libou vůni. Utanapištim se ženou se usadili pod horou a z nich pak vzešlo nové lidstvo. Za tento čin obdrželi ti dva od bohů neuvěřitelný dar - nesmrtelnost.

Kdesi na konci světa leží moře smrti. Kdo se dotkne jeho vody zahyne. Teprve za tímto mořem dodnes žije Utanapištim se svojí ženou. Toho musí Gilgameš najít, snad od něj dostane radu? Tam na konec světa směřuje dnem i nocí vyčerpaný a zoufalý Gilgameš. Na břehu tohoto moře mu náhoda pomůže a on se tam setkává s moudrou šenkýřkou bohů jménem Siduri.

foto autor, půlnoční slunce na Islandu

...
Zrána slunce se noří,
tam za bránou Země,
kde večer obloha hoří
a vlny dují se temně.

Když vítr se vybouří
ten kraj dýchá jemně,
kde svět končí v moři,
vzniklo života sémě.

Tam v nekonečné dáli,
kde jen vlny se dmou,
v příboji valí a tříští o skály,
zrak věčný prohlíží tmou.

Tam svět počal a čas pomíjí,
jenž konec poutě tvé tají,
tam věční bohové žijí,
kteří na vše odpověď znají.

V zahradě šenkýřky Siduri


Džbán vyrobili pro ni.

Ten dvakrát je zaoblen,
ženských boků má tvar,
věčným ohněm vypálen
to bohů pro ni byl dar.

Zlaté měsidlo jí dali.

Tam uprostřed zahrady
v něm připraví kvas,
když bohů porady
zas jednou nadešel čas.

Prostá jen světnice,
v ní dubové stoly,
pro hosty lavice,
zlaté ječmene stvoly.

Cestu pro lidi smrtelné
hvězdný prach skryje,
tam v té říši podivné
jen šenkýřka Siduri žije.

Ač člověk sem nepřišel
za celý dlouhý čas,
přec závojem zahalen
její krásný je vlas.

Hora Mašu* cestu stíní,
prach v temnotě víří,
tam lidé žijí podivní,
jež vypadají jak štíři.

Víno hostům podává
ve štěstěny rohu,
a moudrost rozdává
lidská šenkýřka bohů.

Jednou mačká hrozny
přitom prsa má holá,
tu hlas slyší hrozný,
ten zdáli odkudsi volá.

Muž velkého vzrůstu,
chůze vratká, znavená,
jeho svaly budí úctu,
kůže cáry přes ramena.

On sem tam hlavu točí,
postava pevně stavená,
šenkýřka vidí výraz očí,
jenž zoufalství znamená.

Snad před čímsi prchá,
k ní rychle se blíží,
když ona právě máchá
svá prsíčka v díži.

Prsa krásná od vína
ta rychle si umyje,
tvář svoji nevinou,
tu závojem zakryje.

Hlavou myšlenky jí víří,
tělo, na něm cáry kůží,
kdo je ten, jenž sem míří,
proč tak zoufale vyhlíží?

Snad je to lupič nebo vrah,
špinavý zdola nahoru,
Siduri náhle pojme strach,
zabouchne, přirazí závoru.

Muž do zahrady vtrhne,
že viděl ji ona netuší,
pohled na ni oknem vrhne,
na dveře pěstí zabuší.

Proč zavíráš krčmy bránu?
Jednou ranou ji roztříštím,
dveře ty vyrazím z rámu,
zahradu tvoji poničím.

Snad mé jméno cosi říká,
já z moci svého úřadu,
zabil jsem nebeského býka,
já zabil taky Chumbabu.

Jak poutník srdce otevře
tak ona do něj nahlédne,
vidí krev, jež v žilách vře,
šenkýřka moudře pokývne.

Více záhady mi nedáš,
vím kdo jsi a vím kam jdeš,
věčný život tady hledáš,
ty jsi sám král Gilgameš.

příště pokračování od začátku...

* Mašu - dvojitá hora na konci světa. Dle sumerských představ do jednoho otvoru večer zapadá slunce, ráno na druhé straně vychází.

Drsný článek o migraci, psaný migrantem - 6/6

26. října 2018 v 21:56 | gregor moldavit
5. díl: drsny-clanek-o-migraci-psany-migrantem-5

Asylové zákony (rozjímat o právu a bezprávím se živit...)


Aktuální událost:
mame-stejny-nazor-jak-resit-migraci-prohlasili-v-praze-merkelova-a-babis
Spolupracovat s africkými zeměmi, to je podle premiéra Andreje Babiše (ANO) a německé kancléřky Angely Merkelové řešení migrace, na kterém se shodnou...

Takže spolupracovat s Afrikou. No ta Afrika se teď musí radovat. O (ne)smyslu takových akcí jsem tady psal už posledně. DED (Německá rozvojová pomoc) byla založena někdy v 50. letech, byl u toho Adenauer, Kennedy... Brzy se ukázalo, že fušovat jim tam do jejich života a systému, o kterých my nic nevíme a v naší bělošské aroganci ani vědět nechceme, přineslo více škody než užitku. (Asi jako by nějaký nomád ze Sahary k nám přijel na velbloudu radit, jak stavět nákladní auta.)

Někde v centru Afriky se (jako obvykle) lidé přemnožili a došlo k hladomoru. Evropané tam přišli a zbudovali celou řadu studní, aby ti místní mohli mít více dobytka. Měli! Ovce a kozy se přemnožily tak, že spásly veškerou vegetaci a na tom místě se udělala poušť. Studny zapadaly pískem. Poslední obyvatelé, kteří tam žili tisíce let, museli ten kraj opustit. Teď už tam nemohl žít nikdo.
V jednom africkém státu je neúroda, lidé začínají umírat hlady. Inu co, my máme zemědělské přebytky, tak jim je pošleme. Jeden místní ale se suchem počítal a dokázal mít slušnou úrodu. Naloží pytle zrní a jede do přístavu je prodat, aby si mohl koupit další nástroje a pumpu na zavlažování. Jenže tam právě připlula* naše loď a pytle mouky se rozdávají zdarma po tunách. Tento zemědělec neprodá nic a musí svůj statek vzdát. My jsme ho zničili! Příští rok tam hladový stojí s ostatními a čeká zase na tu loď. Jenže ta tentokrát nepřiplula.

*(Poslat loď něco stojí a aby jí diktátor té země povolil přistání, musíte ho uplatit pěkným darem. Ale pozor, ne nějaké korálky, on je dolarový milionář. Jestliže v Evropě sluníčkáři šílí nad umírajícím černým dítětem v této zemi, jemu je to úplně jedno.)

Neustále se mi na obrazovce objevuje reklama na nějakou pomoc, (pošlete peníze!) začínající, "Každých 10 vteřin zemře jedno dítě hlady". Najedou se objevilo cosi podobného, kde ale stálo 5 vteřin. Zřejmě jsou tam v zachraňování životů velmi úspěšní, takže počet rodičů stoupá. Afrika má asi 1,3 miliardy obyvatel. Přes všechny války a hladomory odborníci odhadují, že v roce 2050 to bude čtyřnásobek.

Jestli pak tito dva zmínění spolupracovníci Afriky v Praze o tom někdy něco slyšeli? Znají vůbec pojem "tragédie Afriky"?

***

Nyní ale k problému migrantů a příčiny našeho nesmyslného jednání. Zatím jsem vyslovil možnosti:
1. Naši politikové se zbláznili. Skutečně v medicínském syslu.
2. Alláh je! Poslal své věrné osídlit Evropu a my jenom plníme jeho vůli a nemůžeme nic jiného dělat. Proto se ochotně podvolujeme rozkazům islámských imigrantů.

Ještě teorie číslo 3, čímž seriál končím:
Když budu převážet jednoho migranta z Rakouska do Německa, můžu za to dostat 5 let na tvrdo. Když pro tyto migranty Merkel pošle zvláštní vlak do Srbska, je navržena na Nobelovu cenu míru. (Jsme vlastně pro, nebo proti???) A co dostane ten ilegální migrant? "Herzlich willkommen". Stačí říci magické zaklínadlo "asyl" a má právo na ubytování, stravu, měsíční kapesné a třeba pak i bezpracný život po věčné časy.

V Německu vrah z Afghánistánu udá věk 17 let a je tedy souzen coby mladistvý. Doktoři mu naměří věk nejméně 20 let, však jeho advokát jejich údaje zpochybní. Třeba se doktoři mýlí. Soudce přikývne a soudí dospělého vraha dále coby nezletilého.

Zloděj a násilník, rovněž z Afghánistánu, jehož žádost o asyl byla zamítnuta, nesmí být poslán nazpět, neboť se nechal pokřtít. (Skutečně upřímně, jak dodá jedna totálně slabomyslná politička od Grüne.) Hrozil by mu tam trest smrti. Ani vrah nesmí být vydán nazpět do své země, pokud ta má trest smrti. Celá řada odmítnutých asylantů už se "přiznala" k vraždě ve své domovině, čímž nemohou být odsunuti. Vraždu si pochopitelně vymysleli. Zároveň jim nehrozí postih v Německu, nejsou žádné důkazy a nikdo nepodal žalobu.*

*(Když přijdu na policii a přiznám se k vraždě, nemůžou mě ani zadržet, pokud se nikde nenašla mrtvola, nikdo není pohřešován a já sám nevím, kde jsem koho zabil. Když se mrtvola našla a já se k vraždě přiznám, pak nemůžu být odsouzen, když se prokáže, třeba svědectvím více osob, že jsem to být nemohl. Zdánlivě blbost, ale to je zcela správně. Přiznání je pouze jedna svědecká výpověď a nic více. Co chcete dělat s černochem, který se přizná k vraždě v Kongu, odtud ale policie neposlala žádné hlášení, že je hledán. Přesto mu to funguje, nesmí být poslán do své země, která má trest smrti. V Německu je celá série takovýchto sebeudání.)

Spolupracovník Bin Ladena, masový vrah, bere v Německu už léta sociální podporu a utěšeně se množí. Nakonec ho dokážou vydat Tunisku, ale už druhý den soud nařídí poslat pro něj letadlo. Rozhodnutí o vydání bylo vzato nazpět. Výdaje za letadlo nehrají roli, německý daňový poplatník je bezprávní dojná kráva, z toho krev neteče!
Bin Laden sám udělal smrtelnou chybu, že se ukryl v Pakistánu. Měl přijít do Německa. To by ho nikdy nesmělo vydat do USA, kde je trest smrti a ještě by mu platilo sociální podporu pro něj, jeho 4 ženy a nekonečně dětí. Za 11. září by ho třeba ani odsoudit nemohlo, neboť by se nejspíše neprokázala jeho vina. On tam v tu dobu nebyl. Kdyby ho Američani oddělali v Německu, bude z toho vážná diplomatická roztržka mezi oběma státu.
Atd... Atd... somalsti-pirati-vysavaji-nemecky-socialni-system-stat-je-neni-schopen-deportovat

Už tady byl dokonce návrh, jak zachránit černochy před utopením v moři, či poraněním při lezení přes plot v Maroku, ... (Kdo asi? Inu Grüne!) Jednoduše podají žádost o asyl už v Africe. Takže ve městech dáme urny, kdo chce asyl v Německu, ať tam hodí žádost na stránce A4 s pasovou fotografií a podpisem. Za rok máme 50 milionů žádostí, teď to jen předat německým úřadům k posouzení. Každý tam hezky vysvětlí, že byl, nebo ještě je, ve své zemi za své politické a náboženské názory tak utlačován, že žádá o asyl v Německu. Není ovšem utlačován zase natolik, aby chtěl do zemí jako je Česko, Polsko, nebo Slovensko. Kdo je oprávněný, pro toho Německo pošle dopravní letadlo. (Počet Afričanů, kterým vláda dle jejich tvrzení popravila otce, jde do statisíců, to je standardní výpověď. Namátkové kontroly v jejich rodišti zjistily, že otec má 4 ženy a více dětí, než prstů na rukou a vede se mu náramně dobře. Na dotaz, jak to mohl asylant vypovědět, opět standardní odpověď, "No to se přeci v Německu má říkat." Ale mohl bych taky vyprávět, co čeští emigranti srpna 68, tedy moje generace, uváděla do asylového protokolu a co mezi námi na cimře.)

Možná se teď domníváte, že jsem si to všechno jednoduše vymyslel, tak debilní zákony přeci žádný civilizovaný stát nemůže mít. Jenže on je nejen má, ale vnucuje tohle šílenství ostatním státům EU.

Moje poslední a zřejmě reálná teorie: Jednoduše jsme v blahobytu zdegenerovali!

Ekonomové mají teorii, vycházející ze zkušeností, "4 generace od ničeho k ničemu"!* Že totiž "udržet v blahobytu blahobyt, je těžší, než postavit blahobyt z ničeho". Možná znáte i pořekadlo, "třetí (čtvrtá) generace zavírá firmu".

*(Jako příklad třeba dynastie Krupp. Jeden založil, druhý vybudoval, třetí nějak udržel, čtvrtý už jen dělal skandály a podnik zavřel.)

Jednoduše je tomu tak, že třetí generace v blahobytu už ten blahobyt považuje za cosi zcela samozřejmého a neumí si představit, že by to nemuselo jít věčně. (Asi jako už jsem uvedl Starý Řím, který zašel na germánské imigranty, ale nikdo tam do poslední chvíle nepochyboval, že "Řím je věčný".)

Jistě nemluvím o všech, ale podívejte se na dnešní mladé. Oni protestují proti všemu. Vykácet les a těžit tam uhlí pro elektrárnu? Vyloučeno! Právě tak nechtějí atomové elektrárny, nechtějí ani větrné, to zabíjí ptáky... Na co konečně? Jim stačí ta elektřina ze zásuvky ve zdi. A ta je tam přeci vždycky.
Možná důvod pro zcela nepochopitelný úspěch Grüne, pro mě asi poslední volitelná strana. Oni chtějí zakázat naftové motory, jakékoli spalovny a odpadiště... nejraději by snad zavřeli polovinu továren. K čemu konečně jsou, vždyť obchody jsou plné zboží? Potraviny? Jídlo, je to, co maminka dá synáčkovi každý den na stůl. Toho je přeci vždycky dost. (Znáte od Lermontova "Svině pod dubem"?) A tady jsme asi u jádra problému. Oni totiž často rozhodují a píší zákony dětičky z bohatých rodin, kterým vlivný tatínek vyžehlil cestu k nějakému pěknému korytu. O penězích rozhodují přeplacení politikové, o příchodu tisíců migrantů majitelé luxusní vily s velkým soukromým pozemkem. Ti ostatní se mají v činžáku trochu smrsknou a vlídně přijmout zaručníkované velkorodiny.

Možná si někdo představuje ty mladé revolucionáře jako děti z proletářských chudých rodin. Poznal jsem jich pár na studiu v Německu. (Dnes už pochopitelně taky starci.) Všichni z bohatých rodin podnikatelů! Jednoduše takoví Engelsové, bojující proti vykořisťování, kterým se sami živí. Konečně se podívejme i na jiné zástupce dělnických mas: Lenin*, Stalin, Hitler, Mao... Kdo z nich se kdy živil prací? Takže když tito Linke a Grüne chtějí každého přijmout, každému všechno dát, každému platit ubytování a měsíční příjem z nebe, vycházejí jednoduše z vlastní představy, že ono to nikde nebude chybět. Je to ona zdegenerovaná čtvrtá generace, která zavírá blahobyt.

*(Velkostatkář Lenin byl vystudovaný jurista. Jednou ho v Curichu údajně povalilo auto. Byl z toho nějaký soud, kde on se sám zastupoval. Takže jednou coby jurista praktikoval.)

Osobně jsem přesvědčen, že jdeme v Evropě do zániku a generace našich dětí a vnuků nás budou za naši debilitu proklínat do horoucích pekel. Oni budou zase ti, co musejí stavět blahobyt z ničeho. Ale jak, když každý druhý Evropan bude černoch nebo orientálec? Když kolem v jejich zemi budou bojovat sunité proti šiitům, Kurdové proti Turkům, libanonský gangsterský klan proti syrskému, jedna početná tmavá rodina proti druhé, Talibáni a IS proti nevěřícím psům...?

A teď si mě revolucionáři a sluníčkáři sežerte!

Konec

Drsný článek o migraci, psaný migrantem - 5/?

22. října 2018 v 21:01
4. díl: drsny-clanek-o-migraci-psany-migrantem-4
O blbosti převeliké


Nové události mě přiměly vložit ještě jeden aktuální díl. Předně bych se ale chtěl zmínit o výsledku voleb v ČR. O komunistické době jsem toho napsal už mnoho, i o tom, jak jsem byl po roce 1989 šokován řvaním určitých lidí po zlatých komunistech. Ono být svobodným člověkem je tak těžké, rychle nazpět do komunistického nevolnictví. Tam bylo všechno tak jasné a přehledné. Jak vidíme, tyhle typy vymírají a ti na svobodě narození se už dokážou chovat jako svobodní lidé. Počet mandantů do senátu pro KSČM = 0. Tahle strana zase vytáhla stalinistku Semelovou a poslala do boje. V Praze 12 má 3,9 %. Na jedné straně tedy pod 5, ale pořád existují lidé schopní ji volit. Ti ovšem nevymřou nikdy, lidé čekající zázraky z nebe se rodí stále znovu. Důležité je, aby jich nikdy nebylo přes těch magických 5%! Pokud chce někdo názorný příklad, jak by vypadalo ČR pod vládou dnešních komunistů, podívejte se do Venezuely:
rabujeme-jinak-zemreme-hlady-venezuela-lidem-doporucila-snist-domaci-mazlicky


Moje generace si na to ještě vzpomíná. (Ti první snad ještě něco dostanou, ti vzadu stojí zbytečně.)

Jinak jsem už upozornil na to, že kdyby se dnešní KSČM podařil takový puč, jako byl únor 1948, pak nebudou mladí produktivní lidé na nic čekat a do měsíce jsou všichni na západě. 20. století nám dalo dost zkušeností. Komunisti pak můžou budovat růžové zítřky s důchodci a invalidy. Hospodářskou koncepci nemají žádnou, toliko plánované hospodářství. To ovšem ještě nikdy nikomu nefungovalo. Navíc jsou v ČR ještě 3 další komunistické strany a ty budou muset jako první zlikvidovat. Pak třeba strany pravicové, to už má více času. Komunisti se totiž dělí na pravé, ještě pravější a nejpravější a ti si vždycky vzájemně kroutili krky. Právě tak by voliči měli vědět, že v KSČM jsou do krve rozhádané frakce. Hned po vítězství musí Dolejš a Filip nechat popravit Semelovou a Skálu, jinak totiž budou viset sami, označeni od zmíněných za agenty imperialistů a přisluhovače kapitalistů. Nic nového, to měl Lenin, Stalin, Hitler (noc dlouhých nožů), Mao... asi to jinak nejde. Když se k moci dostal Chruščov, nechal popravit Beriju. Kdyby byl zvítězil Berija, byl by nechal popravit Chruščova a považoval to za samozřejmé. Leč nazpět k migrantům.

Německé šílenství roku 2015 mimo jiné napáchalo nekonečné sociální problémy v zemích imigrantů. Matka v hliněné chýši v africké vesničce měla právě tak na nejnutnější nasycení sebe a rodiny. Náhle je to velká dáma a pyšní se šperky (tedy spíše korálky) a novým nádobím, ... Její syn to dokázal a bere v Německu 500 € měsíčně. Pochopitelně ne za práci, čistě za to, že se mu tam podařilo dostat a on je tam fyzicky přítomen*. Matce měsíčně pošle 50 €. To jsou tam veliké peníze, které jiný nevydělá za měsíc prací. Nyní se vydá na cestu i syn sousedky a ta už se vidí, jak si také nakupuje ve velkém stylu, jak jí taky všichni závidí. Jenže syn se za čas vrací, zmlácený, zraněný a neúspěšný. Matka ho doma přijme krajně nepřátelsky. "Támhle kluk od sousedů v tom Německu zůstal a měsíčně posílá peníze. Jak to, že ty, ničemo, jsi nazpět?!" Matka se k němu nezná. Místo aby jí nyní všichni záviděli, tak se jí naopak vysmívají. Svého syna začne skutečně nenávidět. Takovou hanbu na ni uvalil. (Čech si tady jistě vzpomene na dvoutřídní společnost za komunistů. Jedni měli příbuzné na západě a vlastnili bony. Kouřili winstonky a nosili super rifle, zatímco druzí kouřili startky a nosili džíny české, na první pohled okamžitě odlišné, hlásajícím podřadnost jejich majitele.)

*(Vláda se nějak dohodla, že odmítnutý asylant má brát méně. Dokonce to i Grüne, ač těsně, schválili. Jenom die Linke trvá na tom, že ten odmítnutý má brát stejně, mají stejně velké žaludky. Z hlediska komunistů byly peníze vždycky něco, co se přeci jednoduše natiskne. Zmíněný Lenin měl hyperinflaci, jako má dnes i Venezuela.)

V africké vesnici byli před tím všichni nějak chudí, ale snad ne z toho nešťastní. Být chudý pastevec ještě neznamená trpět nouzí. Byli na takový život zvyklí. Najednou jsou tu třídní rozdíly a s nimi závist, nenávist... a další a další se vydávají do onoho Německa, kde bílý idiot rozdává peníze za nic. Měsíčně více, než si černoch doma vydělal za rok prací.

Náhodně jsem viděl v televizi konec jedné reportáže odkudsi z Afriky, kde mluvil jeden z těch, co se do Německa dostali, ale byli posláni nazpět. (Moc takových není).
Často slyšíme frázi, "My je nemůžeme všechny přijmout, musíme jim pomoci doma, aby neměli důvod emigrovat." (Opakuji, v Africe se rodí jeden milion dětí týdně!!!) Tak tedy Německo, (Ano zase to prokleté Německo, které neví co s penězi, tedy aspoň pro cizince. Pro vlastní lidi v nouzi často žádné nemá.), kdesi v Africe postavilo továrnu, aby ti místní měli práci a nemuseli migrovat. (Kolik zaměstnanců neříkali, ale milion to asi nebude.)
Nuže, co ten zmíněný černoch? Jde nazpět do Německa, (kde mu byl už jednou asyl zamítnout), tam dostal za nic více peněz, než vydělá v téhle továrně prací. Navíc v ní jaksi nic nefunguje. Viník? Němci! Oni už psali, že potřebují ještě nákladní auto, materiál..., ale ti Němci to nedodali. (Rozumí se zase bezplatně.) Jak má ta továrna běžet? Co oni by ve skutečnosti potřebovali, aby ti Němci přišli taky do té fabriky pracovat.* Jim samotným se do toho nechce. Představa, že my musíme, nebo snad dokážeme, těm lidem pomoci v jejich zemích, aby neměli důvod emigrovat, je výplod idiota! To zvládneme při nejlepším pro pár jedinců, ne pro ty stovky milionů, které jsou už stejně aspoň jednou nohou na cestě.

*(Někdy v 60. letech Německo (pochopitelně to zlé západní) postavilo kdesi v Africe přehradu. Mimo jiné měli mít finanční příjem za elektřinu. Leč jediný, kdo tu elektřinu platil, byl jenom místní německý konzulát. Chudí ji neměli zavedenou a bohatí zcela samozřejmě neplatili nic. Navíc to při první poruše přestane fungovat a celý projekt za miliony byl k ničemu.
V Gabunu Francouzi postavili v zakázce místního diktátora železnici z hlavního města do prázdna v pralese. Řidič lokomotivy, Francouz, ale filmařům rovnou řekl, že až on odejde, tak ta lokomotiva stojí.)

***

karavana-migrantu-se-prebrodila-z-guatemaly-do-mexika-a-tahne-dal-k-usa
Jistě musíme v tomto seriálu zmínit další aktuální problém - pochod z Hondurasu do USA. V současné době asi 6 000 a další se přidávají.
Důvod je zřejmý, utíkají před hladem a kriminalitou své země. Lidožrout Trump chce na hranice nasadit armádu, která jim ve vstupu do USA má zabránit.

Co bych dělal já, sám migrant, na jeho místě? To samé! Ona totiž jiná možnost neexistuje. Ano, já se taky kdysi vydal na cestu a byl šťastný, že mě jiná země přijala. Ale kdybych měl tu funkci, nemůžu rozhodovat coby soukromá osoba, ale jako státník hájící zájmy vlastního obyvatelstva. Jinak se to nazývá velezrada. (Vis Německo, rok 2015. Kvůli velezradě bylo na Merkel podáno 4 000 žalob. Její imunita ji ale chrání.) Jenže podívejme se na to logicky, na základě selského rozumu. Když je USA přijme, tak se okamžitě na takovou cestu vydá třeba sto tisíc, nebo milion obyvatel Jižní Ameriky. Ono to přeci funguje. Dále, co tam s nimi mají dělat? Říci, "my to zvládneme"? Německo rok 2015 nezvládlo. Situace se sice uklidnila, ale od toho roku tady tiká strašná časová bomba - množení muslimů. Sociální systém se jednou musí zhroutit. Před čím oni utíkají? Občanská válka. A ta je proč? Přemnožení! Co dělají tady? Množí se geometrickou řadou.

Dále, před čím že tito obyvatelé Hondurasu utíkají? Bída a kriminalita! A kdo ji tam dělá? Obyvatelé Hondurasu. (Nebo si snad někdo myslí, že na cestu se vydali pouze ti poctiví?) Před čím utíkají, to si nesou sebou.
Uvidíme, jak se to vyvine, pak se k tomu třeba ještě vrátíme. Jenže ono to moc dobře dopadnout nemůže. Zcela tyto lidi chápu, ale právě tak chápu i druhou stranu, která chce jejich pochod zastavit.

Pokračování...

Drsný článek o migraci, psaný migrantem - 4/?

17. října 2018 v 21:07 | gregor moldavit
Bezcitné národy V4


Chtěl jsem nějak uzavřít tím, co jsem sám zažil v lágru coby migrant a co se snad změnilo. Jenže dnes přišlo cosi aktuálního:
juncker-neprijmout-ani-deti-z-rad-migrantu-je-skandalni
...některé unijní země, mezi nimi i Česko, naprosto odmítají přijímat migranty, a odmítly dokonce přijmout děti bez doprovodu...

Tedy předně, proč ten pan Juncker* neapeluje na země jako S.Arábie, Kuvajt, Emiráty...? Jsou to přeci jejich islámští bratři a petrodolarů mají dost. Patrně ví, že by ho kamsi poslali, oni mají své zákony a ty je k tomu nenutí. Když si EU sama udělá takové asylové, je to její věc, ať si pak nestěžuje! Z jejich hlediska si EU tyto imigranty sama vnucuje a zve. (Z mého hlediska vlastně taky.)

Představme si to celé trochu v reálu na příkladu jedné osoby! No dobrá, přeci nemůžeme být takoví absolutní sobci a nepomoci osamělému hladovému dítěti prchajícímu před válkou! Tak nám jedno dítě pošlete! (V Německu přijde daňové poplatníky jeden "nezletilý" imigrant na 6 000 € měsíčně. Jedna jejich učitelka říkala, že každý druhý už je na první pohled přes 20.)

Ono nebohé "dítě" předně odmítne nastoupit do letadla směr Praha, ono chce pouze do Německa. Tady už se pan Juncker rozčiloval, takhle že to nejde, ale ono to jde a on na tom nikdy nic nezměnil. Takže to další dítě se nějak ošálí a jednoho dne v té Praze vystoupí. Coby věk udá 17 let, ve skutečnosti je mu 22. O každém z těch migrantů víte jenom to, co on sám o sobě řekne. Kdo někdy kupoval na orientálním trhu nějakou tretku, ten ví, jak to s jejich pravdomluvností vypadá. Jsou schopni prodat vám strojově tkaný kobereček** v ceně 40€ za tisíce, je to přeci 200 let starý originál z královského paláce.

*(Než tady začne kdosi řvát, že "voni ti Němci nám chtějí předepisovat...", tedy tento člověk je z Luxemburgu!)
**(Na cestě přes Irán jsme často přejížděli koberce položené na silnici. Lámal jsem si hlavu, k čemu že to má být? Jednoho dne jsme šli takovým bazarem a jeden z těch handlířů nám tajuplně zašeptal, jestli bychom neměli zájem o prastarou antiku z jakési dávné říše. Hru jsme přijali, no a on nás odvedl do sousední místnosti, kde ten skvost byl zamaskován před zraky světa. Když nějaké to prostěradlo sundal, zjevil se rozdrbaný, částečně špinavý koberec. Tím jsme ty koberce na silnici pochopili. Pro toho člověka bylo lhaní a podvod zřejmě cosi naprosto samozřejmého. Viděl jsem staré říše od Kartága po Persepolis a všude bandy kluků, kapsy plné různých padělků. Třeba se vezme nějaká drobná mince, praští se do ni kladivem, hodí do kyseliny, pak se trochu ušpiní a 2 tisíce let stará mince z říše Chetitů je na světě. Na zadní straně je sice ještě rozpoznat Atatürk, ale to přeci blbý turista nemůže vědět. Že lhát se má, hlavně když to hodí nějaké peníze, mají tyto děti od rodičů naučené.)

***

Možná si umíte představit člověka, který jde každé ráno do práce kolem žebráka a hodí mu něco do klobouku. Jednoho dne to neudělá. Žebrák se na něj rozeřve, že ho okradl, jak to že dnes nic nedal? On tady může umřít hlady a jemu by to bylo jedno. Je to svině lakomá... To si ovšem nedovolí na jiného, který mu nedal nikdy nic. Dobře ví, že by dostal pár facek. Pro toho prvního se to stalo povinností.

***

Nuže, tak jsme panu Junckerovi ucouvli a vzali jedno dítě. On se ale za měsíc zase nechá slyšet, my jsme pořád ti špatní, dokonce horší než dříve, protože odmítáme pustit k nebohému dítěti matku. Ta se totiž odkudsi náhle ozvala, že chce ke svému osamělému dítěti. (Nikoli obráceně, vzít si dítě nazpět k sobě.) Znovu ucouvneme, nechceme být pro svět národ sadistických nelidů. Matka přijede, s ní manžel a 5 dětí. Ty ovšem mají kdesi jiného otce, než tohoto a ten má zase jinde ještě další 2 ženy a x dětí. Takže bychom tady najednou měli hezkou muslimskou rodinku, 30 lidí, která už stála milion a pořád si jen stěžuje, jak málo dostává a jak špatně se jí tady žije. No a jednoho dnes zmizí. Druhý den se objeví v Německu, kde požádá o asyl, neboť v ČR byli pro svoji rasu a náboženství diskriminováni. Grüne a Linke začnou řvát, že oni tohle nedopustí, ... Češi si tedy přijetím onoho "dítěte" zrovna k lepší pověsti nepomohli, právě naopak. Nejspíše bude rozumnější ten první ústupek vůbec nedělat!

Možná by si tenhle článeček měl přečíst pan Drahoš, pro kterého je to jen maličkost a který si dle svého výroku váží islámu.

Mimo nekonečných miliard, které migranti stojí, jsou tady škody politické. V Německu je na vzestupu dříve sotva známá AfD, tedy strana pro radikální řešení. Státy EU mezi sebou jsou do krve rozhádané. Brexit má cosi dělat s oním šíleným rokem 2015. Po ulicích se poflakují davy černochů bez papírů, počet bezdomovců z řad migrantů jde do desítek tisíc. Ono jedno dítě tohoto článku byl jen takový příklad. Ale když ČR vezme tisíc, co se tím změnilo? Jak už jsem napsal, v Africe se rodí jeden milion dětí týdně. 25 milionů lidí na světě musí ročně opustit své pozemky a hledat štěstí jinde. To není jenom někde v Číně, mezi ně se můžou příští rok zařadit obyvatelé jižní Moravy.

Byl jsem vždy pro EU a jsem nakonec ještě teď. Ze začátku jsem si liboval, že jsou sice nějaké malé problémy, něco to stojí, ale taky mnoho přináší a vše jde správným směrem. Jenže od roku 2015 je EU jenom sběrný lágr* pro imigranty a všichni funkcionáři, jako pan Juncker, jsou jeho správci. Od koho je vlastně tenhle člověk placen? Od černochů? Všichni politikové znají jenom jedno téma - migranti! Z Evropanů se stali jen bezprávní daňoví poplatníci, kteří jsou navíc všichni špatní, že se jim to nelíbí. Pokud se tohle rychle a radikálně nezmění, pak se celá slavná EU skutečně může zase zrušit.

*(V Německu se stalo obrovským finančním problémem bydlení. Dokonce i pracující lidé dávají za činži tolik, že jsou vlastně při svém průměrném platu chudina. Pro Čechy jistě nic tak zcela nepředstavitelného, mnoho z nich je na tom podobně. Jak už jsem napsal, chce stát začít stavět sociální byty, ale to není žádné řešení. Není dobře možné, aby polovina národa měla byty za ceny dotované a ta druhá za tržní činži dávala 2/3 platu. Komu se pak ještě vyplatí chodit do práce?)

Kdy už si činitelé EU konečně uvědomí, že zažíváme stěhování národů, na což prastaré asylové zákony z doby studené války nikdy nebyly psány. Sto milionů obyvatel této planety je ročně na cestě kamsi za něčím lepším, řekněme polovina z nich směřuje do Evropy. Čím víc jich přijmeme, tím více dalších se vydá na cestu. Při tom stačil jeden jediný z nich, odmítnutý kriminální syrský asylant, parazitující už několik let na německém sociálním systému, aby na několik hodin uzavřel teroristickou akcí hlavní nádraží v Kolínu nad Rýnem. (Jeden z hlavních uzlů evropské železniční dopravy kudy denně projíždí 1200 vlaků.)

Zvolna se objevuje otázka, jestli je Evropa vlastně ještě k zachránění?

Pokračování, snad poslední, příště...

Další články


Kam dál