Erteple 3/? - O zlém brouku bramborouku

8. listopadu 2014 v 20:06 | Gregor Moldavit

Takže der alte prušák Fritz se zasadil o rozšíření brambor v jeho království. Z Německa se pak brambory dostaly do Čech, možná tedy jejich jméno od slova Branibory. Jak se to událo není ale tak jisté. Poznal jsem Němce žijící v představě, že nebýt německého pračlověka, lezli by Češi ještě po stromech. Právě tak chytré, jako od Čechů podobného rozumu titulovat Němce skopčáky a nacisty. Skutečnost je, že když se něco šířilo po Evropě ze západu, pak to jednoduše do Čech muselo přijít přes Německo. Ať brambory, nebo mandelinka. Němci měli v dějinách lepší spojení s Byzancí, centrem vzdělanosti, jejich země byla hustěji zalidněná a jejich řečí mluvilo více lidí. To jim dávalo možnost rychlejšího přejímání novot. Z toho nevyplývá, že to všechno sami vymysleli. Byla by ale hloupost a omezený šovinismus zapírat, že kontakt s Němci byl po tisíc let pro českou zemi velikým přínosem. Mimo jiné byli Češi a Němci tak promíchaní, že se ani neví, kdo byl vlastně co? (Mě když se někdo zeptá, jestli jsem Čech, nebo Němec, pak to jednoduše nevím a je mi to jedno. Mluvím obě řeči, píši hlavně česky, přeci jenom ale žiji raději na té německé straně hranic.)

V každém případě najednou byly brambory v Čechách. (Nepleťte s Branibory v Čechách, to bylo mnohem dříve.) Takže paní Magdalena Dobromila Rettigová, dodnes uznávaná patronka českých žen, mohla kolem roku 1800 už o nich psát v kuchařce.
Mimochodem, do 18i let uměla tato typicky česká patronka jenom německy. Právě tak jeden z nejvýznamnějších českých vlastenců národního obrození, Josef Dobrovský, (píšící prakticky vždy německy) byl Čechem jenom dokud těm se to tak hodilo. Když se nalezl rukopis zelenohorský, přečetl si ho a prohlásil za padělek na první pohled. Dokonce i správně určil jeho autora. V tom okamžiku mu český národ začal nadávat, že od nějakého Němce si nenechají hanět své staré vyspělé písemnictví. (Dodnes existují Češi, kteří za pravost těch rukopisů bojují.)

Paní Rettigová byla nadaná, naučila se česky a napsala toho více, nakonec ale zbyla hlavně ta kuchařka:
"Uvař velká zemčata do měkka a ustrouhej je na struhadle; na libru strouhaných zemčat utři 4 loty nového másla, dej do něho ty zemčata, vraz do toho dvě celé vejce a dva žloutky, osol to, přidej asi dvě lžíce sladké smetany, atd..." z čehož nakonec bude bramborový knedlík.

No, a roky plynuly a pak jsem se narodil já. Neříkám, že to pro pěstování brambor mělo nějaký zásadní význam, jenom abych uvedl následující obrázky, mojí generaci tak známé. To byl totiž tenkrát náš první kontakt s brambory.

Když tenhle Ondřej Sekora vymyslel Ferdu Mravence, byl to kapitalistický podnikatel a měl svoji firmu "služby všeho druhu". Po roce 1948 se z Ferdy stal komunista a budovatel společného majetku v kolektivu. Pan Sekora šel s dobou, vstoupil i do strany, ale to bych mu ani nevyčítal. Jeho obrázky jsme měly coby děti rády, byly v každé Mateřídoušce, a my se většinou nejdříve podívaly na zadní stránku, kde byl zase další díl toho Ferdy. Sekora asi ten americký bombardér sám nevymyslel, ale věděl, co mocní požadují a měl s tím úspěch. V tu dobu tomu konečně věřili i dospělí, nejen my malé děti.

Tenkrát začala studená válka a obě strany si dělaly tak ledacos. Nějaké shazování mandelinky z letadla ovšem nebylo dodnes prokázáno. Jednoduše se jenom hodilo komunistické propagandě a malování čerta na zeď. Mandelinka se v tu dobu všude šířila sama, právě tak na západě. Brouk totiž umí létat sám a letadlo na své rozšíření nepotřebuje!

Právě tak je omyl, že vyhubit mandelinku a s ní třeba celý imperialismus znamená mít sklizeň brambor jistou. Existuje celá řada bramborových nemocí a na sucha, záplavy a přelidnění žádný imperialismus nepotřebujeme, to si z velké části zaviňujeme sami i bez něj.

No, ale když jsem tedy letos zasadil brambory na větší plochu, díval jsem se často na nebe, jestli tam neletí americké letadlo, aby mi sem hodilo mandelinku. Kdo vlastně s tím tenkrát přišel, to skutečně nevím, ale ideologicky se to hodilo. Imperialisté nám chtějí škodit, proto musíme... a vláda podepisovala další miliony pro StB, která se stala státem ve státu.

Když jsem povyrostl natolik, že jsem mohl chodit nakupovat, poslala mě matka pro brambory a já se většinou vrátil s tím, že paní prodavačka říkala, brambory budou až v pátek. Pochopitelně se na ně hned udělala fronta, ale ta nebývala zdaleka tak strašná, jako třeba na jablka, neřku-li na maso. Ty ženy v 50. letech si musely odstát velikou část svého života ve frontách. Miliony hodin kdy matky mohly dělat něco rozumnějšího. To k socialistickému uvědomění taky moc nepřispělo. Některé matky kvůli tomu zůstaly v domácnosti, jiné se do té fronty stavěly v pracovní době. "Jdu si koupit jenom pár jablek, hned přijdu". "Hned" trvalo tři hodiny.

Bylo mi 7, když jsme s rodiči jeli do pohraničí na dovolenou. Vesnice dost blahobytná, všichni ještě aspoň jednu soukromou krávu, každý svoji záhumenku, jinak družstevní lány, JZD mělo 2 kravíny a 100 prasat. Kostel uprostřed vesnice byl zadrátovaný, v tu dobu se zdála být církev zlikvidována. Právě přijel nový traktor ŠKODA a všichni ho obdivovali.

(V té vesnici jsem se zastavil při první cestě do Čech roku 1990. Domy byly rozpadlé a opuštěné, v jednom bydleli Cikáni, na jejich zaplevelené zahradě metr vysoká hromada smrdutých plechovek od jídla, kolem nich mračna much. Běloši poutíkali na západ, nebo odešli do měst. Pole okolo zpustlá. Tyhle škody v tu dobu tedy určitě nenapáchali kapitalisté, nebo EU.)

Čile jsem se tam o všechno zajímal, pro městské dítě to bylo něco nového. Jednoho dne přišla výzva, ať se všichni obyvatelé vesnice dostaví na bramborové pole, každý s nějakou lahví na mandelinku. Hned jsem se taky nabídnul, jdu bojovat proti škůdci našich brambor. Všichni jsme tedy šli na pole, všichni pochopitelně bezplatně. Vždyť šlo o to ukázat to americkým imperialistům.
(Všechno patřilo všem, pracovali jsme tedy sami na sebe, nedostali jsme ani sklenici limonády. No dobrá. Jenže léta plynula a já zjistil, že když jde o to si z toho společného taky vzít, pak jedni si berou a druzí musí počkat až zase příště. Když to příště přišlo, brali si zase jenom ti první a ti ostatní museli čekat na příští příště a pak zase na to další. Vlastnictví bylo společné, jenom když šlo o bezplatnou práci.)

Odkudsi z okresu přijela jakási soudružka organizátorka. No a ta vydala nařízení, že ty larvy máme dávat do svých lahviček a nakonec je zašpuntovat a dát na hromadu. Kdo ale najde brouka, má ho hned u ní odevzdat. Jenže tady jsem zažil překvapení. Brouk byl ze Západu, z kapitalismu, tedy špatný, to bylo pro mě, zpitomělé dítě té doby jasné. Jenže ti kluci v tom pohraničí měli své příbuzné na tom západě v NSR a měli tedy na rozdíl ode mě vědomosti, co se v takovém balíčku z NSR, z toho Západu nalézá. Žvejkačky, čokoláda, ... (Mimochodem, žvejkačka se v tu dobu v ČSR vůbec nedala koupit, byla jenom z toho prokletého Západu. Přesto ji měl v hubě kde kdo, jako to později bylo s jeans. Byla to věc prestiže.) Takže oni měli i na tu západní mandelinku diametrálně jiný názor než já. Byla "ze Západu".

(To jsem měl já pochopit, až po letech, když jsem se díval v Praze do výloh TUZEXu. Od komunistického otce jsem pochopitelně nikdy jeden bon nedostal, zato nařízení, že se do té výlohy nemám koukat, udělal bych si mylnou představu o kapitalismu. Jinak řečeno, mám věřit jeho propagandě a ne vlastním očím. Jenže v tu dobu už jsem přeci jenom věděl, že na ty vlastní oči se mohu více spolehnout, než na jeho informace odvařené z Rudého Práva. Coby důchodce ke mně po dvaceti letech, v době normalizace, otec jednou přijel trabantem do NSR. Tenkrát jsem studoval v Heidelbergu a ukázal mu i naše laboratoře a ještě mnoho jiného. Jenom se na ten kapitalismus vyjeveně díval a tentokrát to byl on, kdo svým očím nevěřil. Co mu zbývalo, než jim nevěřit? Přiznat si svůj životní omyl? Toho komunista není schopný.)

No a sbírali jsme tedy pilně červené larvy, byly jich tisíce, až jsem najednou našel toho brouka. Toho z amerického letadla ze Západu. Hned se kluci kolem seběhli.
"Hele, vole, ty máš brouka? No ten je pěknej. Tak ho neukazuj tý babě, vona by ti ho vzala. Dej ho do kapsy. Večer mu natrháme bramborovou nať a budeme si ho doma chovat ve sklenici. Pak ho zase pustíme."

Naštěstí se to nikdo nedozvěděl, jinak jsme mohli být nařčeni z protistátní sabotážní činnosti a spolupráci s americkými imperialisty.

Mimochodem, poté, co se celá vesnice hezky vyblbnula, přiletělo letadlo a během několika minut pole vypráškovalo. Ale o nic nešlo, lidská práce byla zdarma. To jsem měl zase zažít znovu na vojně, o tom příště. Později už bylo v socialismu brambor dost i když se na ně ještě pár let fronta stála.

Pokračování...
 


Erteple 2/? Přemnožení?

3. listopadu 2014 v 21:11 | Gregor Moldavit

Brambory uživí v průměru 4x více lidí než stejná plocha obilí. Navíc můžou růst i v drsnějším podnebí. Jenže co z toho dnes pro lidstvo vyplývá?

Už jsem o tom psal při různých příležitostech, třeba vinařství. Jaká plocha země uživí jednoho člověka? Kdy je nějaký kraj přemnožený?

Pro někoho (většinou se takový člověk sám označuje coby levičák, nebo komunista) je to jednoduché. Jedni mají nadbytek, druzí bídu, tak se udělá revoluce, bohatým se vše vezme a rovnoměrně rozdělí. Pak budou mít všichni tak akorát, každý "podle potřeb". Že ten přebytek na shrábnutí existuje, považuje za samozřejmé, Marx to tak napsal. Ale co když někde nadbytek vůbec žádný není? Marx definoval, že pak musíme čekat, až nám ho kapitalisti nahromadí.

Když tuhle představu uvedl do praxe hospodářský analfabet Lenin, pochcípalo mu 5 milionů obyvatel hlady a 9 milionů padlo na obou stranách dohromady v občanské válce. Ono je potřeba ty hodnoty na rozdělování nejprve taky vytvořit. Jenže v téhle ideologii vám nezbytně přijde onen efekt, že ani dříve bohatí, ani ti dříve chudí, nebudou mít nejmenší zájem pracovat. Jedni vědí, že jim to stejně vezmete, druzí zase, že přeci musí všechno dostat bez pohnutí prstem.

(Často odbočuji a to bych si dovolil i teď v případě Ruska. Dnešní člověk si tam představuje nějakého chudého mužíka nevolníka. Jenže ono Rusko kdysi vůbec chudé nebylo. Úrodná půda, nekonečně dřeva, obrovské přírodní bohatství, nádherná zvířata v drahocenném kožíšku, řeky plné ryb... Obyčejný člověk tam vždy tvrdě pracoval, v těch dávných dobách ale nebyl chudý a už vůbec ne hladový. Právě tak byl ruský mužík svobodným člověkem až do doby cara Ivana Hrozného, který zavedl nevolnictví. Další carové neustále válčili, zakončeno 1. světovou válkou a nakonec tomu všemu ještě nasadili korunu bolševici. Ruská země ale byla a dnes by i být mohla vysloveně bohatá a sice pro každého obyčejného člověka. A země Česká?)

Jak se měří přelidnění? V počtu obyvatel na km2? Těžko!

Když Kolumbus objevil Ameriku žilo na onom severním indiánském území snad jenom 2 miliony obyvatel. Přesto by se tak nějak opatrně dalo říci, že byla Amerika více přelidněná než dnes. Když chtěl mladý muž za ženu půvabnou squaw, musel jejímu otci ukázat skalp zabitého nepřítele. A o nepřátele nebyla nouze. Kmen bojoval proti kmenu o území, o loviště. Lovec totiž potřebuje na své uživení i desítky km2 a to pochopitelně záleží také na tom, kde se nalézá. V našich civilizovaných lesích by to asi byla větší plocha než v amazonském pralese, nebo kdesi na severu v Kanadě. Pak je tu otázka, jestli ten lovec chce jenom animálně fyzicky přežít, jenom se nasytit, nebo si prodejem kožešin vydělat na trochu lepší život, tedy si nakoupit průmyslové výrobky? U Indiánů k tomu přišlo, že byli kočovníci. Když okolí vylovili, museli zase o kus dále. Co se v Májovkách nepíše a ve filmu o Winetoulovi nevidíte, že to bylo nutné i z jiného důvodu. Své okolí totiž za krátkou dobu proměnili ve strašlivé smetiště a kloaku. Představte si, že zbytky jídla vyhazujete z domu do vlastní zahrady a tam taky chodíte na záchod. Sám jsem to na různých místech zažil, je to něco strašného. Smrad a mračna much. Ti lidé vědí, že z toho budou nemocní, že jim pochcípají děti, ale nehne to s nimi. Kolikrát není problém jak někde lidi uživit, ale kam s jejich exkrementy? Když slavní křižáci kdysi táhli osvobodit svatý hrob, pak ani nepotřebovali nepřítele. Vychcípali po cestě na úplavici. Jenže právě tohle začíná být dnes ten problém naší přelidněné planety. V Číně už žije několik desítek milionů lidí, kterým je potřeba dovážet vodu cisternami z velké vzdálenosti. Jejich vlastní podzemní voda je beznadějně zamořená, třeba i na staletí do budoucnosti.

Tedy - lovec potřebuje mnoho km2. Zemědělec už je na tom jinak, zvláště když si postaví latrínu. Profesor Grzimek, snad ještě dnes Čechům známý, udělal někdy v 60. letech výpočty, že jeden člověk potřebuje na svoji obživu jeden hektar orné půdy. To je pochopitelně jenom velmi zhruba. Protože Země má 4,5 miliard hektarů polí, může uživit 4,5 miliard lidí. Mezi tím už jich ale bude mít skoro 8 miliard, jeho výpočet nebyl tak přesný. Nedělejme si iluzi o mořích a oceánech, ty přispívají potravou jenom velmi málo. Lidstvo žije z výnosů pevniny!
Rovněž komunistické plány mého dětství, na pěstování pšenice na mořském dně zůstaly budovatelskou pohádkou. Ono by se to při dnešní technologii udělat dalo, ale za jednu housku z takové pšenice pak dáte měsíční výplatu.

Dnešní experti se v tom silně rozcházejí, někdo říká, že Země může uživit až 12 miliard lidí. Co ale znamená "uživit"? Denně na této planetě umře hlady kolem deset tisíc lidí, hlavně děti. Oni přímo neumřou jako v hladomorně, ale jejich těla jsou zesláblá nedostatečnou výživou, takže umírají na nemoci, které pro jiného znamenají pár dní v posteli s nějakou meducínou. Ale ještě více se za ten den narodí! A ten největší problém - nejvíce dětí mají lidé, kteří sami nedokážou uživit ani jedno! Tenhle problém nemá jenom Afrika, nebo Asie, Evropa v poslední době právě tak!

Pak je tu ta otázka, kterou každý zemědělec dobře zná: "budu mít příští rok zase takovou úrodu, jako letos?"
Tady má jen málo lidí důvod k nějakému optimismu. Stále čteme články tohoto typu:
www.novinky.cz/veda-skoly/352289-sul-likviduje-urodnou-pudu-znicila-uz-plochu-velikosti-francie

A když jde o to jaká plocha kolik lidí, je tu jistě otázka v jaké zeměpisné šířce, jaká plodina a jak je to tam s vodou? No a konečně je tu ještě i ona otázka, o jakého člověka se jedná? My jsme si všichni rovni před zákonem, ale člověk a člověk je rozdíl. Jsou lidé, kteří přijdou do opuštěného, nehostinného kraje a tam vytvoří kvetoucí vesnice a města a zbohatnou. (Jistě znáte zajímavou knihu "Tajuplný ostrov", která je sice nereálná, ale fascinující.) Pak jsou jiní lidé, kterým naopak dáte dům s úrodným pozemkem a oni z toho za krátký čas udělají zpustlou ruinu, naflákají si hromadu dětí a jdou žádat o sociální podporu. (Každý stát si musí uvědomit, že takové lidi do nekonečna živit nemůže!)

Ten pan Grzimek si v tu dobu udělal nekonečně nepřátel a stal se cílem šílených útoků svým prohlášením:
"Sbírky peněz a potravin pro hladovějící v Africe dělají všechno jenom horší. Lidi tam mají tolik dětí, aby v případě hladu aspoň jedno přežilo. Pro tolik lidí tam ale obživa není. Za každé dítě, které zachráníte před smrtí, musí jednou zemřít hlady jeho deset dětí!"
Jeho hlas zanikl v bouři hněvu nevědomých pseudohumanistů. (Po tomhle tenkém ledu musím kráčet i já, když na to téma píšu.) Nyní těch 10 dětí hlady skutečně umírá. Jenže to je zase jenom začátek další tragické epochy. Projděte Afriku a zeptejte se tam mladých, jaký mají životní cíl? Sto milionů Afričanů vám odpoví, že loď na Lampedusu. Oni nevidí jiné východisko, než dostat se do Evropy. S jejich příchodem nás ale pak tady v Evropě čeká za několik málo desetiletí to samé. Tyhle problémy oni přináší sebou. Odejít pak už ale definitivně nebude kam! A lidi na této dnes přemnožené planetě už nebudou umírat po tisících, nebo milionech, ale po miliardách!

Tento týden bylo v televizi o dělnících v Bangladeši, kteří vrakují lodě. Otřesné! Práce špinavá, nezdravá, nebezpečná, plat 90€ měsíčně bez jakéhokoli pojištění. Ukazovali ženu jednoho, který právě přišel o život. Rodina bydlí v chýši stavěné patrně z nějakých kusů staré lodě, jako všichni okolo. Žena bědovala:
"Nedostali jsme nic, co si nyní počneme? Manžel byl jediný živitel, nechal mě tu a našich 6 dětí."
Před dvaceti lety by v pořadu bylo konto, kam mají ti bohatí Němci něco poslat. Jenže oni ti Němci s tím DDR a válkami, na které musí připlácet, taky pěkně zchudli. Dříve NSR platilo na rozvojovou pomoc více, než všechny státy východního bloku dohromady. Ve sbírkách se ročně hromadily stovky milionů pro celý ten chudý svět. Jenže nyní je průměrný Němec střední třídy rád, že vyjde sám. Patrně by místo špende u té rodiny položil oprávněnou otázku:
"Jak si může pár žijící z 90€ měsíčně naflákat 6 dětí"?
A když té ženě pomůžete, jejich 6 dětí bude mít zase každé 6 dětí?

Ještě dnes se objeví nějaký prospekt: "Staňte se kmotrem dítěte v Africe. Za 40 € měsíčně (nebo tak kolem) mu zachráníte život."
Ono to zase není pro normálního člověka tak málo. Ale v někom se pohne svědomí, že on má jídla dost, nebo se nechá ovlivnit třeba náboženstvím a udělá to. Jenže najednou mu to zachráněné dítě v Africe začne psát, že by si přálo PC a mountainbike. Ten člověk má jedno dítě, ono zachráněné dorostlo a má jich 10. Zase s tím, že on je bude živit nějaký Evropan. Syn onoho zachránce? Ten by musel posílat 400€, vnuk už by tedy mohl platit měsíčně 4000€.

Čína se snažila udržet počet obyvatel na miliardě, což se jí nepodařilo. V Číně rodiče platí za třetí dítě (někde už druhé, není všude stejné) pokutu a stát ho neuzná. Takové dítě dokonce nedostane žádné papíry. Nedostane tedy ani v 6i letech povolání do školy. A co tím kdo pro ten stát dobrého udělal? To dítě tady fyzicky je! Odmítnout mu proto školní vzdělání vše jenom zhorší. Problémy způsobují naopak ti, kteří ho dostali, ale nevyužili. Ze základní školy vycházejí coby analfabeti. To jsou pak právě ti, kteří žijí zase jenom z množení.

No a na závěr. Řekněme, že by Zeměkoule uživila 12 miliard lidí. Nyní jich tedy tolik skutečně má, ale polovina z nich si zase udělá 6 dětí? Co potom?

Brambory nás tedy před tím vším nezachrání, ale budu se snažit k nim v dalším dílu zase vrátit.

Erteple 1/? - historie

24. října 2014 v 21:04 | Gregor Moldavit

Když jsem šel do nebe
zastavil jsem se v pekle,
nejstarší Lucifer
pek si tam erteple.

A já jsem ho pěkně
o ňákou požádal,
ale von, že nedá,
že jsem nepřikládal.

Karel Jaromír Erben

Pokud někdo zatím nevěděl co je, nebo jsou, "erteple", tak teď to asi ví. Kdo umí německy v tom výrazu na první pohled vidí, spíše slyší, česky vyslovené německé "Erdäpfel", tedy "zemská jablka". (die Erde = země, nebo Země, Äpfel = jablka) Nebo taky kobzole, zemáky, zemčátka a třeba i nějak tak dále. Ani jedno se už dnes ale nepoužívá. Německy "Kartoffeln" z italského "tartuffulo", česky "brambory" dle někoho od slova "Braniborsko", ale spíše od "bamboly", což se dříve používalo pro hlízy.

Aha, obyčejné brambory! A koho to zajímá? Nevím, ale od té doby, co se brambory začaly v Evropě ve velkém pěstovat, přestaly hladomory a to mě zajímá skutečně hodně. Pro někoho naprosto jasné, to je přeci v naší době zcela samozřejmé, hlad není a v budoucnosti je přeci už taky zcela vyloučený. Jídla jsou plné krámy a jeho zbytků plné popelnice.
(Dokonce i od lidí dle statistiky chudých. Tady už byly udělány zcela šokující nálezy. Balík potravin ležící na parkovišti tam vyhodil člověk pobírající sociální podporu. Nikdo mu ji ale nesmí vzít, na to jsou zákony! Pro mě nikterak překvapující, vždyť to jídlo bylo zadarmo, nestálo ho ani práci ani peníze, je tedy bezcenné, tak proč ho nevyhodit?)
Hlad už přeci v Evropě nikdy být nemůže! S nikým se nehádám, ale já si tím rozhodně tak jistý nejsem! Co tady bylo kdykoli dříve, může přijít kdykoli znovu. Jednou se lidé zase můžou dohodnout, že Země je placka a začít upalovat myslitele.
(Po roce 1989 navrhl v ČR jeden farář-poslanec, aby základní školní vzdělání bylo dobrovolné. Sen církve svaté, vrátit se do středověku, mít zase národ analfabetů. Ti jim pak musí všechno věřit. Ještě se s ní setkáme v dějinách brambor.)

Jelikož já si myslím, že na téhle přemnožené planetě plné přírodních katastrof můžou hladomory zase přijít, dokonce i brzy, považuji tohle téma za velmi zajímavé a důležité.

Proto jsem si taky sám založil na svém pozemku malé bramborové políčko. Několik měsíců ročně přineseme s pejskem Barbuškou každé ráno jeho paničce něco zeleniny té nejlepší kvality.

Dějiny brambor asi všichni tak zhruba znáte. Pocházejí nejspíše z Peru, tam ale tenkrát ještě vypadaly trochu jinak, než je známe dnes u nás. Dostaly se do Evropy s kukuřicí a tabákem někdy začátkem 16. století. Na otázku, jestli je znal Komenský, nebo Waldštejn by se tedy odpovědělo, že ano. Něco jiného je, jak často je oni jedli? Tenkrát to bylo cosi zvláštního a většina lidí jim nedůvěřovala. (Co sedlák nezná, nežere.) Občas byly považovány za krmení pro prasata, jindy jinde zase za vybranou pochoutku. (Když přišly do střední Evropy první humry, byly určeny pro výživu trestanců. Ti se ale vzbouřili, tohle oni žrát nebudou. My si se ženou asi jednoho koupíme k vánocům.)

Nejprve zřejmě byly brambory sázeny na Kanárských ostrovech, které byly už pro Kolumba mezistanicí mezi Evropou a "Indií". Pro mě do jisté míry docela komické. V roce 2012 jsem na ostrově Fuerteventura zkoumal, jestli bych tam nekoupil něco menšího a nešel na důchod, abych tam dožil. Zjistil jsem, že v zahradě bych si mohl zasadit leda kaktus, nebo palmu. Nenechte se mýlit tím, že se tam brambory a rajčata dnes ještě skutečně pěstují. Jde to jenom na některých místech a je to pracné a náročné na vodu, která je tam velký problém. Rozhodl jsem se z více důvodů, že zůstanu v Evropě a k tomu v Německu!

Dále se brambory rozšířily do Španělska a odtud dále. Botanikové je zkoumali a udělali jednoznačný závěr, že se totiž jedná o vynikající rostlinu, která by mohla převratným způsobem nasytit celou Evropu. Jenže jak tomu v té době tak bylo (a je do určité míry i dnes) sotva se objeví něco moc dobrého a užitečného, už je tu církev svatá:
"V bibli se nic o bramborách nepíše, z toho vyplývá, že je to dílo ďáblovo!"
Skutečně se jí pěstování brambor podařilo na dlouhou dobu při nejmenším silně omezit. Každá novota by mohla ohrozit její absolutní moc a proto nesmí existovat! Pro ni naštěstí je tady její nezaplatitelný miláček ďábel, kterého se můžeme začít dovolávat.
(Mimochodem, různé ortodoxní sekty do dnes ještě z bible vycházejí a křečovitě se ji drží. V jedné byly dokonce zakázány knoflíky, o nich totiž v bibli taky není zmínka. Jestli místo nich používají zip, pak ten v bibli určitě nebude taky. Zřejmě jim ale už nevadí elektřina, fotoaparát, auto, telefon... Jeden církevní pomatenec, učitel náboženství, mi vykládal (takovým hlasem, který měl zdůraznit jeho velikou toleranci), že auto není pouze dílo ďáblovo, má i své kladné stránky, třeba že se s ním lze dopravit na větší vzdálenost. Byl pyšný, že to všechno vymyslel sám. Tohle ještě dnes mezi námi pořád běhá po ulicích. Nějaký expert by mě mohl poučit o tom, jestli je v bibli zmíněna žvejkačka, mučírny svaté inkvizice, v našem městečku odporný kravál zvonů od rána do večera, žárovka, toaletní papír, atd... včetně cigaret a internetu!)

Je známo, že proti bramborům taky mluvily nehody, když lidé, i jeden král, omylem jedli ony bobule natě, které za brambory považovali. Ty jsou ovšem jedovaté. Dozrávají v nich semena, ale nikdo mi ještě nevysvětlil, k čemu jsou dobrá? Já sázím zase jenom naklíčené brambory. Tady má znalý čtenář možnost v komentářích.

O pěstování brambor ve velkém se ve střední Evropě zasloužil pruský král Friedrich II. (Němci ho uctívají pod jménem "der alte Fritz.) Byl to válečník a zavinil mnoho lidského utrpení, hladu a epidemií nemocí, když pro samou válku nic nefungovalo. (Jako jeden z mála válečníků byl v bitvách sám v první řadě, tím se tedy Hitler, nebo Stalin chlubit nemohli.) Dosáhl mnohých slavných vítězství a když umřel, tak to historikové spočítali, že vlastně vůbec svoji říši moc nezvětšil. Ale ty brambory, ty po něm zůstaly a ty bychom mu mohli kladně započítat.

Vypráví se, (není možná skutečnost?), že nechal pole brambor hlídat vojáky. V noci je ovšem stáhl a vesnické obyvatelstvo spěchalo pár brambor ukrást, aby si tu královskou pochoutku taky ochutnalo a - zasadilo. Právě o to mu taky šlo.
Na jeho jednoduchou náhrobní desku pak skutečně dnes ještě někdo na paměť položí brambor.

Nyní pár let přeskočím, k těm se vrátíme příště. Jak je to s tím hladem a sytostí obyvatelstva této planety?

Velkého významu dosáhly brambory v chladném Irsku, staly se jejich hlavní potravinou a přispěly k úspěšnému příbytku populace. Ještě dnes čtu ve všech zdrojích, levicových či pravicových, že bohužel támhle lidí nepřibývá, ale radostně můžeme pohlížet na jiný kout, kde počet obyvatel se o tolik a tolik rozrostl. (Nejde o kvalitu, pouze o množství!) Od komunistů jsem už mnohokráte slyšel jejich absolutní trumf týkající se Husákových dětí, "víte že jsme tenkrát měli největší nárůst populace?" Vím, jenže inteligentní Češi tenkrát u těch čísel bledli. Takovýmto způsobem se množí primitivní národy, kde ale taky potom život jedince nemá žádnou cenu!

Nuže v Irsku počet obyvatel stoupal až skoro přesně v polovině 19. století se tam, rovněž z Ameriky, dostaly i nemoci brambor. Při hustotě jejich polí se okamžitě změnily ve strašnou epidemii. Asi milion Irů zemřelo hlady, další miliony se vydaly do světa, kde je většinou nikdo nechtěl a třeba v Londýně se staly obávanou kriminální vrstvou. Nejvíce jich asi odešlo do Ameriky, tam dokonce více z nich udělalo kariéru a zbohatlo. Třeba známá rodina Kennedy.
(Tady bych zase odbočil. Když se starý, už nemocný, Kennedy dozvěděl, že zase další jeho syn byl zavražděn, měl prý říci: "Komu Bůh tolik dal, od toho má právo taky žádat velké oběti." Podivný vztah k pámbíčkovi. Něco za něco, ne na něj věřit jenom když se to hodí do krámu.)

Nyní ale k tomu, o čem chci hlavně mluvit. Někdo by mě chytil za slovo, "brambory ... přestaly hladomory..." Jejich vinou přeci zemřelo hlady milion lidí! Ne vinou brambor, ale jejich náhlé neúrody a hlavně vinou nesmyslného přemnožení! Ano už tenkrát a nebylo to poprvé. Tady se totiž objevil onen efekt, se kterým se světová populace potýká dodnes a se kterým budou mít sotva řešitelné problémy další generace. Populační exploze! Náhle bylo potravin dost a tím taky dětí jak smetí. Kdo by si lámal hlavu s tím, jestli to tak půjde i v budoucnosti? Z půl milionu šlo obyvatelstvo snad za sto let na 8 milionů. Dnes má Irsko 4,5 milionů!

Ono totiž vyživovat národ, který se nesmyslně (a nezodpovědně!) množí, když tím přibude tolik dětí, které už v budoucnosti nasytit nepůjde, je asi jako dávat peníze člověku propadlému hracím automatům.

Příště ještě něco na tohle nepopulární téma a pochopitelně taky dále k bramborům.

Smutná pohádka o princi a pejskovi

30. srpna 2014 v 21:24 | Gregor Moldavit
Fridrich Barbarossa
Jeho výsost právě ráčila sežrat špagety s rajskou omáčkou.
Jako malé štěňátko si našel velkého kamaráda.
Na začátku roku moje žena čarovala a bádala ve hvězdách. Vyšlo jí, že tento rok bude zlý a těžký. Samé přírodní katastrofy a války. Snad jich je skutečně letos více, než v jiných letech. Nám se ale nevede špatně. Jsme už oba v důchodu, máme domek se zahradou, kde si hospodaříme. Jo, a malého himalájského pejska Barbušku. (Má strašně rád sníh.) Vlastní dřevo na topení a zelenina trochu snižuje životní náklady, ale hlavně máme pochopitelně důchod. My už asi tak nějak spokojeně dožijeme, jenže co vlastně čeká na ty další generace? Tady není moc důvodu k optimismu. Nějak jsme to všechno my lidi na tom světě neudělali dobře. Teplota na Zemi stoupá a tím zesilují i vichřice a povodně. Běloch obešel vítězně se svojí technologií Zeměkouli a naučil národy, které do sebe stříleli z luků, používat kulomety. Pochopitelně jim je prodává za jejich přírodní bohatství. Jenže on jim přinesl i moderní medicinu a zemědělské stroje, takže počet obyvatel naší planety nakonec neubývá, naopak nezadržitelně roste. Následek je chudoba a válka. Před tou lidé z těch zemí utíkají do zemí onoho bohatého bělocha. Jenže chudoba a válka není žádný přírodní úkaz, ty dělají lidé. A když přijdou k nám, nesou si je sebou. Je naprosto pochopitelné, že ti lidé chtějí tam, kde se žije lépe. Pro ně v zemi bělocha. Ten má ale jedno až dvě děti, ti ostatní třeba šest, nebo osm. A ten běloch se přeci o jejich děti postará. Jistě postará, běloch nenechá děti hladovět, ale země bělochů za pár generací už zemí bělochů nebude. Co dále? Já nevím, moje generace to jednoduše hodila na ty generace příští. Ty ať si poradí!

No, ale příští rok už prý hvězdy stojí nějak lépe. Snad to bude taky znát, když si člověk večer pustí zprávy. Nyní ale ta slíbená pohádka. To jednou taky hvězdy stály nějak špatně...

Je to pohádka z hodně dávných časů. Vládl kdysi kdesi, patrně za devatero horami, mocný a bohatý král. Ten král měl všechno, na co si jenom pomyslel. Jenže vlastně zase ne úplně všechno. Mezi povinnosti krále patří také zanechat syna, který by v jeho vládě pokračoval. Co má třeba dělat chudák král, když se rodí jenom dcery? Proto se král nesmírně zaradoval, když mu konečně po delším čase jeho žena porodila syna. Ten král vyhlásil velikou slavnost, rozdával svému lidu jídlo a v průvodu do kostela jeli vedle něj dva jezdci, kteří rozhazovali do davu peníze. Všichni jásali, tleskali a provolávali králi slávu. Ten však byl kupodivu nějak zamyšlen. To mělo svůj důvod.

Toho rána si totiž ten král zavolal svého jasnovidce a důrazně se ho zeptal:
"Pověz mi osud mého syna, ale poctivě a upřímně!"
Jasnovidec zavrtěl hlavou:
"Milostivý králi, hvězdy nejsou dobře postaveny, snad bylo by lepší, kdybys nechtěl moji odpověď."
Král velmi posmutněl, ale nakonec na odpovědi trval.
"Královská milosti, tvůj syn bude velmi dobrotivý, všichni ho budou mít rádi, ..."
"Dobrá, dobrá, ale teď mluv k věci!" přerušil ho král, "co psáno je ve hvězdách?"
"Nuže - tvůj syn se nedožije dospělého věku, předčasně zahyne."
"Jaká bude příčina jeho smrti?"
"Co ve hvězdách vidím, je - pes."

Král dal hned postavit velikou zahradu obehnanou vysokou zdí. Stříkaly tam vodotrysky, rostly krásné květiny, v klecích žvatlali papouchové, v rybníčkách pluly barevné ryby. Jen kolem zahrady stály stráže a hlídali, aby se nikdy dovnitř nedostal pes. V té zahradě vyrůstal královský syn. A ten syn byl vlídný a dobrotivý a všichni ho měli rádi.

Jenže ten syn přestal být dítětem, které si hraje a nebylo možné držet ho do nekonečna v zahradě jako zajatce. Když jednou se ho otec zeptal, jaké by měl přání, odpověděl prostě:
"Jít se sloužícími do města na trh."
Vždyť to je běžné i pro děti chudých, proč ne on? Král musel uznat, že nemůže synovi stále ten svět tam za tou zdí odpírat. Pokýval, ano ale půjde s ním a koupí synovi co se mu jen bude líbit. To ovšem nebyla jeho starost, zlata a peněz měl více než dost. Jenže co když někde ve městě ...? Udělal tedy veliká opatření. Před synem běžela řada služebnictva a starala se o to, aby se nikde žádný pes neobjevil. Syn kráčel vedle otce a kolem šla početná stráž ozbrojená ostrými meči a luky. Však nevyzpytatelné jsou cesty osudu.

Syn byl celý nadšený tím, jak je ten svět kolem té zahrady zajímavý. Ať mu ale otec chtěl koupit cokoli, syn odmítl. To už přeci dávno má. Až tu náhle... Pod jedním kupeckým stánkem, mezi bednami se zbožím, se hýbal jakýsi malý tvoreček. Kupodivu se k němu hned hnal jeden strážce s taseným mečem. Syn však byl rychlejší, odstrčil stráže a zvedl to malé zvířátko. Bylo jen trochu větší než jeho dlaň a hrozně milé. Začal ho hladit a ten malý mu lízal ruku.

Stráže s meči se vrhli na kupce.
"Ty bídný, neznáš snad nejpřísnější rozkaz našeho krále? Nikde se nesmí objevit pes!"
Kupec padl na kolena.
"Milost. Přinesl jsem na trh štěňátka, ale hned když běželi královští sluhové jsem je ukryl v domě. Tady to jedno malé patrně podlezlo dveře. Štěňátka jsou zvědavá.
"Tohle je tedy mláďátko zvířete psa?" otázal se princ. "Nikdy jsem o takovém zvířeti nic neslyšel. Jak je to možné? Mám přeci ty nejlepší učitele. Nebo snad ne? Nuže, otče, slíbil jsi mi něco koupit. Tohle malé štěně je moje přání."

Marně otec syna přemlouval, aby si vybral něco jiného, ten hladil malé štěňátko a trval na svém. Ano, tohle krásné zvířátko si přeje!
Kupec přinesl i fenku, jeho matku, neměřila ani loket. Král ji vzal na ruku a ona mu ji začala lízat.
"Královská milosti," ujišťoval kupec, "tenhle pejsek ještě nikdy nikoho nekousl. Nikdy nemůže nikomu ublížit. Je vděčný za každé pohlazení. K tomu v noci hlídá a kdyby se někdo blížil, tak zaštěká."

Král nerad, ale přikývl. Pak položil bez počítání několik zlaťáků na pult kupeckého stánku. Možná by se za ně dali koupit všichni psi v celém městě, na tom mu nezáleželo. Kupec znovu padl na kolena a klaněl se. Nejenže vyvázl životem, ale ještě získal jmění. Však otec král kráčel dále s velmi těžkou hlavou. Jistě, tenhle malý tvoreček přeci nikdy nemůže synovi nic udělat. Ne, to nemůže, ale přeci je tu něco podivného a znepokojivého.
Od toho dne žil mladý princ stále se svým štěňátkem, které ho následovalo na každém kroku. Krmil ho a hrál si sním. Nikdo už si je nedokázal představit jinak, než pohromadě. Tak ubíhaly týdny a měsíce. Všichni se radovali ze štěstí prince i jeho pejska. Jenom otec král vše sledoval znepokojeně a nepřestával přemýšlet, jestli by neměl něco udělat?

Možná by všechno bylo dopadlo i dobře, kdož ví, co v těch hvězdách vlastně stojí psáno? Však jednoho rána...

Princ se probudil a hned viděl, že s jeho pejskem něco není v pořádku. My nevíme, co se stalo? Byl to snad jeho otec, kterému to vše dělalo starosti a nechal ho otrávit? Nebo pes sám sežral nějaký jedovatý plod? Snad bude lepší to ani nevědět. Pejsek už jen těžce pozvedl hlavu, princ ho vzal a přitiskl k sobě. Pejsek mu ještě jednou olízl tvář a naposledy vydechl. Jeho malá dušička se odebrala do psího nebe.

Královský syn rychle svolal všechny doktory z celého okolí. Ti pejska zkoumali, ale pomoci už mu nemohli. Tu si zděšeně povšimli, že i princ leží na zemi a nehýbe se. Byl mrtev! Ztráta jeho milovaného pejska mu zlomila srdce a on zemřel chvíli po něm.

Tak stalo se, jak ve hvězdách bylo psáno. Pes byl příčinou jeho smrti. Snad je ten osud skutečně už předem daný a co ve hvězdách je určeno, člověk nezmění.

Velké obléhání Malty 6/6 - Kdo dělá válku?

3. srpna 2014 v 21:01 | Gregor Moldavit

Nikdo neví kdy a jak vznikly v dávných dobách tyto záhadné koleje.
Marsaxlokk Jméno tohoto města umí moje dcera (která tu pár let studovala) správně vyslovit, ale podle těch písmen by člověk četl něco úplně jiného.


Občas slyšíme frázi, že národ, který bojuje za svoji svobodu, nemůže být poražen. Máme dost historických příkladů, že může. Guančové na Kanárských ostrovech neznali kovy, přesto v boji proti Španělům dokázali několikrát částečně zvítězit. Nakonec však museli proti takové přesile podlehnout a byli vyvražděni do posledního muže. Snadno ubránit se mohli Aztékové proti konqistadorům, ale jednoduše udělali takovou řadu chyb, že je to stálo celou existenci. Ze zlatachtivosti jeho katolického veličenstva se jejich potomci nevzpamatovali dodnes.

Na druhé straně máme mnoho příkladů, kdy se národ přesile ubránil. Jeden z Malty jsem vám právě vyprávěl. Je jich však celá řada.

V bitvě u Maratónu porazilo 10 000 athénských hoplítů 40 000 perských žoldáků krále Dareia. Když se 10 let později král Xerxes rozhodl pomstít porážku svého otce, nasbíral armádu z území od dnešního Srbska po Afgánistán. Po roce bojů Řekové tuto hordu rozdrtili. Na místě, kde padl spartský král Leonidas pak postavili pomník který nesl nápis: "Se třemi miliony na tomto místě ze země Pelopovy bilo se čtyřicet set." (Známý je jistě spíše nápis na druhém pomníků: "Poutníče vyřiď Lakedaimónským, poslušni zákonů jejich, mrtvi že zde ležíme")

Dnes téměř neuvěřitelné, ale i Češi mají v historii svá slavná vítězství. Tak třeba tohle: V březnu roku 1420 byl Žižka na pochodu s hrstkou husitů z Plzně do Tábora. Dohromady pouze 400 kališníků, ale to byly rodiny, tedy také ženy a děti. U Sudoměře byl zaskočen armádou strakonických, asi 1000 železných jezdců (ironií osudu se jednalo právě o slavné johanity, kteří se zde mají roztříštit o několik českých selských rodin) a královské vojsko zhruba ve stejném počtu. Před železnými se v těch dobách třásla celá Evropa. Žižka jim postavil do cesty 12 dřevěných vozů. Když železní viděli počínání husitů, nevěřili svým očím. Oni se nám snad odvažují postavit na odpor? Nejen odvážili, ale oni se ubránili. Žižka přímo nezvítězil, ale odrazil útok, aby mohli v noci uprchnout. (Město Tábor se stalo jejich pevností. To přispělo téměř k vychcípání sousedních vesnic v širokém okolí, kde "boží bojovníci" brali své "daně", tedy drancovali. Když jde doba husitů ke konci, žije na území Čech polovina obyvatel. Po bitvě u Lipan se česká země začíná zotavovat. A kdyby tam byla vyhrála ta druhá strana?)

Škoda, že Stalin a Hitler neznali Čapkovu hru "Bílá nemoc". Slavná Rudá armáda narazila při pokusu obsadit Finsko v roce 1939 na tak zuřivý odpor tohoto nepočetného národa, že v něm uvízla. Teprve druhá, silně předimenzovaná, vlna sovětských okupantů zvítězila. Když potom pro změnu napadl Hitler Stalina šel jeho zemí téměř bez odporu. Rudá armáda byla vyčerpána, její vrchní velitelství z velké části od vlastního pána vyvražděné a lid vítal wehrmacht jako osvoboditele. Choromyslný diktátor Hitler však začal také vyvražďovat a lid se musel obrátit proti němu. Svět se spojil a jak rychle byl Hitler před Moskvou, tak rychle byla Rudá armáda v Berlíně. Ironií osudu tím nezískali vítězové vždy svobodu. Státy násilně začleněné do SSSR zůstaly dále pod diktátorem Stalinem a ještě přibyly před válkou svobodné státy satelitní, např. ČSR. (Polští piloti v Anglii na konci války museli zjistit, že byli podvedeni a bojovali prakticky zbytečně.)

Kde jsou dnes janičáři? Už nejsou, byli vybiti vlastním pánem. V průběhu staletí se stali osmanským vládcům příliš mocní, jakýsi robot, který se vymkl poslušnosti. Sultán Mahmut II nechal vzít jejich kasárna pod dělostřeleckou palbu. Ti co přežili, byli sťati nebo napíchání na kůly a to v době, kdy v křesťanské Evropě už jezdí první parní lokomotivy.

Kde jsou dnes johanité? Udělali po roce 1565 z Malty nejvíce opevněný ostrov ve středomoří a bojovali dále proti muslimům. Osmanská expanze byla po dalších vítězných bitvách na dlouhou dobu ukončena. (Rozhodně však ne po všechny časy!) V roce 1798 připlul k Maltě generál Napoleon Bonaparte s takovou válečnou flotilou, že odpor neměl smyslu. Johanité sebrali svých pět švestek a odtáhli. Dodnes však existují jako charitativní organizace se sídlem v Římě a St. Angelo na Maltě.

Kdo nebo co dělá války? Jeden obzvláště zuřivý komunista (prst vždy zvednutý k nebi, jako by hlásal absolutní božské dogma) mi v mládí často papouškoval následující pitomost:
"Kdyby všechny státy byly komunistické, byl by na světě mír."
Kdosi jiný už mnohem dříve prohlásil:
"Můžeme začít jakoukoli válku a bude to vždy válka spravedlivá." Proč spravedlivá? Protože my máme tu jedinou správnou ideologii. Kdo že to pronesl? Lecjaký věřící bojovník za růžové zítřky mi tohle věřit nebude, ale byl to Lenin, Ježíš Kristus komunistické ideologie, roku asi 1912.
On sám sice nechal uzavřít mír Brest-Litevský, což dlužil svým chlebodárcům Němcům, kteří mu financovali jeho převrat (zvaný dodnes revoluce), ale napadl Polsko a řadu okolních zemí, které začlenil do SSSR.
Stalin napadl Polsko a Finsko. Veliký Mao řekl cosi o tom, že on je proti zbytečným válkám. A kdo rozhoduje, která válka je zbytečná a která není? Patrně zase on. Když se jemu hodí do krámu, tak zbytečná není.
Konečně v 60. letech hrozila i válka mezi SSSR a Čínou, oba státy komunistické. Což se vysvětlovalo tím, že v Číně nejsou u moci ti praví komunisté.

Kdo nebo co dělá války? Komunismus, kapitalismus, fašismus, islám? V Čapkově Bílé nemoci vede maršál svoji zemi do války bez přesně definované ideologie nebo náboženství. Máme nato sílu tak útočíme, ať žije válka. Jenže ideologie nebo náboženství je v takovém případě pochopitelně k nezaplacení.

Dělá válku islám? On sám možná ne, ale přesto je dnes tou největší hrozbou. Nemá zde tedy smysl diskutovat o tom, jak by islám byl mírumilovný, kdyby na Zemi nebyl vznikl život, nebo jak komunismus hlásá věčný mír, když o nasazení armády rozhoduje pouze jeden diktátor. Zmínil jsem se o principech vzniku a ty platí pro státy komunistické i feudální. Křesťanské evropské státy se masakrovaly v první světové válce. Fašistické Španělsko zůstalo za druhé světové války neutrální. Žádný -ismus sám válku nevede ani nevylučuje.

Když v Pákistánu a Iránu muslimové fanaticky protestovali proti dánským karikaturám Mohameda, bylo to muslimům v Emirátech srdečně jedno. Těm prvním se to hodilo na odlákání pozornosti od vnitřních problémů jako přemnožení a bída, nebo zdůvodnění vlastního zbrojení. Ti druzí staví hotely a umělé ostrovy, dále bohatnou a žádného nepřítele v Evropě nepotřebují. Jde o politickou a hlavně hospodářskou situaci.

Když jsem se za mlada učil v Bavorsku německy, našel jsem si hned práci u jednoho truhláře. Jednou jsme se tak bavili o tom, jak vlastně ta válka přišla a proč je teď všechno jinak? On mi ukázal knihu plnou zakázek a řekl jednoduchou větu:

"Dokud je práce, tak válka není."

V životě jsem si všiml, že když jsou lidé pracovití, tak je i práce dost. Později, při cestách po světě, že práce není tam, kde se lidem do práce moc nechce. Už vůbec ne tam, kde všichni natahují ruku a chtějí peníze za nic.

Bohužel víme, že situace ve světě nevypadá dobře, poslední bitva ještě dávno nevzplála. Aby se někdo mohl útočníkovi ubránit, musí se taky postavit na odpor a bojovat a když nechce podlehnout musí být odpovídajícím způsobem vyzbrojen.

Vraťme se na závěr opět na Maltu. Vítězství roku 1565 dodnes posiluje sebevědomí tohoto národa. Čechů je 10 milionů a často slyšíme výroky "jsme malý národ, ..." z čehož pak vyplývá co všechno musíme nebo nesmíme. Malťanů je asi 400 000 a nepovažují se za malý národ.

V roce 1940 napadla Maltu fašistická Itálie. Proti jejich moderním bombardérům se dýchavičně k nebi šplhají tři dvouplošníky vytažené z muzea. Sami skutečně šanci neměli, ale postavili se na obranu a bojovali. Britové brzy nasadili stíhačky typu hurrican a potom spitfire. Italům zase přispěchali na pomoc Němci. Tři roky byla Malta bombardována, zahynulo mnoho obyvatel, města byla zničena a na ostrově zavládnul hlad. Jednoho dne se v dáli objevila veliká zásobovací loď, poškozená, ale pomaloučku tažena dvěma remorkéry. Náklad se povedlo vyložit a rozdělit lidem. Malťané bojovali dále a znovu zvítězili. Dnes je tento ostrov nezávislý stát, centrum finančního světa a cílem tisíců turistů. Za mimořádnou statečnost dostala Malta od anglického krále řád kříže svatého Jiřího, který má od té doby na státní vlajce.

Velké obléhání Malty 5/? - Totaler Krieg

25. července 2014 v 20:16 | Gregor Moldavit

Malta
Pevnost Sant Elmo ležela na špici poloostrova dnešního hlavního města Valletta



Když Malťané uviděli na obzoru válečnou flotilu, začali jednat podle připraveného a jistě vícekrát nacvičeného plánu. Zapomeňme nyní všechny slavné rytířské romány, plné šlechtických ctností a herojských soubojů a pokusme se na tento den, 18 května 1565, podívat realisticky.

Bezpochyby tady vyděšeně stálo mnoho obyvatel, kteří se báli a byli by raději bezpodmínečně kapitulovali. Na druhé straně veslovali na galérách otroci, (patrně obyvatelé dobytých území), kteří přikovaní a pod bičem otrokářů hluboce litovali, že padli osmanským Turkům do rukou živí. Zatímco jejich ženy a děti jsou nyní zcela bezprávní otroci svých pánů, musí oni ještě vynaložit poslední sílu aby tento osud pomohli připravit svým dalším krajanům. Veslovat, než se tělo vyčerpá natolik, že bude sice ještě živé, ale pro otrokáře už nepotřebné hozeno s ostatními odpadky přes palubu.

V den napadení už není čas na nějaké referendum nebo diskuse, kdo měl kdy v čem pravdu. Povinnost obrany platí pro všechny a ti všichni můžou nyní jen doufat, že je jak a čím se bránit. Turci mají od sultána rozkaz zvítězit a Malťané vědí, co by znamenalo podlehnout. Tady není možný žádný kompromis a žádná debata! Žádné dodržování nějakých pravidel, tady je "totální válka". Obyvatelé se stahují do pevností a citadel. Před tím zapálí své pole a domy, studny zamoří exkrementy. Mnoho Turků pak dostalo hned v příštích dnech úplavici. Další detaily raději zanechme. Skutečná válka si na šlechetné rytířské souboje moc nepotrpí. Účel tedy světí prostředky a to na obou stranách.
jižní pobřeží

Johanité natáhli v zátokách řetězy a na březích kolem postavili palisády ze zašpičatělých kůlů. To mělo zpomalit vylodění a oni mohli Turkům způsobit ztráty palbou z pevnostních děl. Zastavit vylodění ovšem nebylo v jejich silách a Turci se konečně mohli vylodit i kdekoli jinde na nechráněném severním pobřeží. Pak by museli ovšem táhnout děla určitou vzdálenost a nakonec se zase dostat na dostřel pevnostních děl. (Jižní pobřeží má strmé skály. Malta je tlakem Afriky nakloněna severním směrem.) Pevnost St. Elmo na špici poloostrova, která měla tvar nepravidelné pěticípé hvězdy, byla však jako první pod palbou děl z lodí i pevniny. (Tehdejší strategie byla taková, že se hrabaly zákopy a těmi táhla děla každý den o kus blíže. Jestli to tak dělali i Turci tady, mi není známo.)

Na pomoc Osmanům připlul za několik dní i slavný pirát Turgut Reis, zvaný Dragut, který měl s dobýváním pevností zkušenosti. Johanité a Malťané sami nemohli dlouho vzdorovat celé mocné Osmanské říši. Jejich úkolem bylo zastavit útok a vydržet, než přijde posila z Evropy. Ale kde ta je? Volání o pomoc zůstává ještě dlouho nevyslyšeno. (Papež má zřejmě jiné starosti a císař bude nejspíše, jako obvykle, bez peněz.)
osmanský válečník

Téměř po měsíci se podařilo útočníkům jeden roh opevnění prostřílet a tudy pak vedli další útok. Dne 23. června, více než po měsíci obléhání, padla pevnost St. Elmo a byla útočníky obsazena. Z 1500 obránců se Osmanům dostalo živých do ruky devět. Generál Turků, Mustafa Paša, jim nechal useknout hlavu, jejich těla přibít na kříže a hodit do moře, aby je proud odnesl k ostatním obráncům. Možná pro muslima běžný způsob zacházet s křesťanským zajatcem, ale pokud tím snad ještě něco sledoval, pak mu to vyšlo. Velmistr La Valette nechal nato usekat hlavy tureckým zajatcům a střílet je z kanónů na oblehatele. Nic nemohl Mustafa potřebovat více. Jestliže jeho vojáci zatím válčili pracovně, bez emocí a celkem se jim mohlo i hodit do krámu nechat se zajmout, nyní se dostavil ten pravý bojový duch. I oni bojovali se správnou nenávistí k nepříteli a do posledního dechu, i oni věděli co znamená padnout do zajetí křesťanů. Týdny plynuly, na obou stranách se vraždilo z pomsty a dobíjeli zranění i nemocní, kteří už stejně nemohli výsledek války ovlivnit. Tisíce lidí umírají, válečná situace se nemění. Turci útočí, Malťané se brání, výsledek může rozhodnout pouze posila z té, či druhé strany.

Turgut Reis, Istanbul
Slavný pirát, slavný dobyvatel, slavný obránce, to je v historii všechno ta samá sláva. (Padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina)

Specialista Turgut Reis odevzdal kvalitní práci, přičemž byl trefen do hlavy odštěpkem kamene při dělostřelecké palbě a zemřel krátce na to, 23.6.1565. Turci na něj do dnes vzpomínají jako na velkého vojevůdce.

Po dobytí pevnosti St.Elmo přestavěli Turci baterie děl a ostřelovali Birgu (dnešní Vittoriosa), St. Angelo a Senglea. Útok po silné dělostřelecké přípravě podnikli 7. srpna, ale byli odraženi. Navíc kavalerie johanitů za jejimi zády vnikla do tureckého tábora, kde jezdci pobili koho našli. Boj se táhnul do nekonečna a bezvýsledně. Jen počet zbytečně padlých na obou stranách narůstal. 21. srpna podnikli Turci ještě poslední útok a pokusili se dobýt pevnosti Birgu a Senglea. Jejich síly už nato ale nestačily, byli znovu odraženi. K tomu jim přišla zpráva, že zásobovací loď, na kterou už dlouho toužebně čekají nikdy nepřipluje. Byla kdesi kýmsi přepadena a vydrancována.

Začátkem září zbývá z armády mocné Osmanské říše zhruba čtvrtina, ale Maltu brání už jen asi 800 vojáků. Tu konečně přichází pomoc křesťanského světa. Na obzoru se objevují plachty. Ze Sicílie připlouvá armáda jménem Gran Soccorso a bere Turky pod palbu. Ti se ještě pokusí o souboj, ale už je jim celkem jasné, že tahle bitva je prohraná. Navíc generál Mustafa Paša neznal skutečný počet křesťanské posily a netušil, že jich je pouze asi osm tisíc. Jeho zbylí vojáci jsou už dávno naprosto zdemoralizovaní a povětšinou nemocní, o zraněních snad ani nemluvě. Jedno jim nelze upřít, že více se dokázat skutečně nedalo. Dne 8. září 1565 se zruinovaný zbytek turecké armády obrací na útěk. O hrdiny není nouze, ale jestlipak to tak bude vidět i sultán?

Malta odolala!

Pokračování

Velké obléhání Malty 4/? - Kdo má právo?

23. července 2014 v 13:40 | Gregor Moldavit

La Valletta

Dne 18. května roku 1565 se na obzoru ostrova Malty objevuje turecká válečná flotila. 140 bojových galér, k tomu řada zásobovacích lodí, na nich 40 000 perfektně vyzbrojených osmanských válečníků. Jádro této armády tvoří v těch dobách obzvláště krutí janičáři. Rozkaz sultána Sülejmana zní jednoznačně: Dobýt pevnosti, zničit obranu, obsadit Maltu, naložit s obyvatelstvem běžným způsobem a ostrov začlenit do Osmanské říše jako strategicky důležitý pro další výboje. Sicílie leží pouhých 90 kilometrů severně.



Maltu brání 700 rytířů řádu johanitů, k tomu asi 8000 najatých i místních vojáků. Při útocích na města se k obraně staví i starci, ženy a děti. Všichni bojují statečně, bijí se do posledního dechu, ale je jich příliš málo. A přesto:

Pevnost St. Elmo měla dle plánu Osmanů padnout za týden. Po měsíci stále odolává (její dny jsou však už sečteny). Jako mnohokrát před tím i potom se útočník ve svých odhadech hluboce zmýlil. Jeho oběť se přesile zuřivě brání. Začátkem září zbývá z každých čtyř Turků na živu jeden, nemocný a zraněný, ale Maltu hájí už jen asi 800 ještě bojeschopných mužů. Kdo jsou, či byli janičáři, kdo johanité? Ale hlavně - proč byla napadena Malta?

Dějiny nám vyprávějí o slavných bitvách. Já vám chci vyprávět o jejich příčinách. Nuže, proč došlo k obležení Malty? Proč zahynuly na obou stranách tisíce statečných mužů, kteří k sobě jinak bezpochyby vůbec necítili nepřátelství? (Troufám si tvrdit, že muslim a křesťan nejsou rodilí nepřátelé a můžou si lidsky i moc dobře rozumět. Navíc je spojuje víra v boha, dokonce toho samého.)

Je to už více let, co jsem na Maltě sesbíral všechny dostupné podklady. Tenkrát v ČR vypuklo ono šílenství kvůli americkému radaru v Brdech. Nestane se ten radar a tím i my, prvním cílem útoku? Když ho tu mít nebudeme, pak... Jenže proto jsem psal o Mnichovské dohodě. Tam si všichni taky mysleli, že když ustoupí Hitlerovi, pak... Hluboce se ovšem zmýlili. Dnes jsou to zase "žoldáci v Afganistánu, kteří kdyby tam nelezli, pak..." Na Maltě je situace podobná. Začnou si tam stavět pevnost Johanité, kteří jsou už dávno trnem v oku osmánskému sultánu Sülejmanovi. Kdyby tam nelezli, pak... Pak co? Zkusíme dát dohromady všechna fakta. Jestliže se máme z dějin poučit, je jistě důležitější příčiny válek analysovat, než jenom uvádět data, kdo kdy zvítězil.

Nejprve k aktérům:
Janičáři byli většinou poturčení Slovani z Balkánu, kteří byli jako děti uloupeni rodičům a vychováni coby fanatičtí islámští zabijáci. Požívali značná privilegia a majetkové výhody. Sultána ovšem moc nestáli, protože se nesměli ženit a po jejich smrti majetek připadl opět osmanskému státu. Dnes už naštěstí nejsou, jak dopadli, o tom na konci.
Jean Parisot de La Valette byl velmistrem řádu johanitů v době velkého obležení. Ve věku 72 let se zúčastnil výpadu proti Turkům, aby dal příklad ostatním. Po něm je nazváno dnešní hlavní město Malty - Valletta. Řád johanitů byl založen v roce 1050, jejich úkol byl původně ochrana a lékařská péče pro poutníky do Svaté země. Stále více se však řád stával vojenským a bojoval proti postupujícím Seldžukům. Pod jejich tlakem nakonec museli ustoupit na Rhodos, po jeho pádu na Maltu. Odtud pojmy špitálníci, rodoští a maltézští rytíři. Existují ještě dnes. Skutečně se starají o špitály, tak průhledné to ale zrovna není.

Po vytlačení johanitů z Rhodosu jim roku 1530 římský císař Karel V. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou cenu odvádět jednou ročně maltského sokola. (Papež v tu dobu pronajímal území celé Zeměkoule, jako by ta patřila výhradně jemu.) Johanité okamžitě začali s opevňováním přístavu. Jak se obyvatelé Malty dívali na johanity, cizí vojáky na svém území, kteří útok Turků vysloveně provokovali? Položme si nyní otázky, které jsou dnes tak aktuální, jako byly tenkrát.

Kdo vlastně u nás rozhoduje, my nebo cizí žoldáci? Proč se má zásah proti nim odehrát na našem území? Když budeme stavět pevnosti na obranu, pak si tím potenciálního agresora skutečně znepřátelíme a sami si jeho válečnou reakci vyprovokujeme. Nestane se snad právě tahle stavba zcela logicky prvním cílem jeho útoku?

Záznamy se dochovaly. Prostých lidí se císař a papež pochopitelně neptal, těm vládnoucím se to pak vůbec nelíbilo. Většinou se ale obávali o vlastní moc a privilegia, ostatní zřejmě už nebylo tak důležité. Něco můžeme zodpovědět sami. Jistě, pevnost chránící přístav bude napadena jako první, ale bylo by snad lepší nechat jako první napadnout nechráněná města plná civilního obyvatelstva? Nebo by snad k napadení vůbec nedošlo?

Celé obléhání bylo historicky mnohokrát zpracováno, vždycky ovšem pouze z pohledu dnešního křesťanského světa. Kde se však berou nenápadné poznámky johanitů, že tohle či onohle z jejich akcí mimo Maltu jim sultán dlouho trpět nebude? Dovolte mi tedy udělat výjimku a dát slovo Sülejmanovi.

"Já že jsem agresor? A kdopak to stále mele něco o nějakém osvobození svatého hrobu? Pevnosti jsou na obranu? Nebo aby se tam johanité stáhli po agresi na mé území? Musel jsem zaútočit na Rhodos, abych se jich ve své blízkosti zbavil. (1522). Mohl jsem je tam všechny pobít, ale nechal jsem je odtáhnout i s majetkem. Kdy se křížoví rytíři takhle šlechetně zachovali ve svaté zemi k muslimům? Sotva jsou na Maltě, jde to všechno znova. Dělají mi paseku po celém středomoří."

Nato by johanité asi přiznali, že jejich politika není zdaleka tak defenzivní, jak si bude jednou křesťanský svět povídat. Jistě by ale přidali, že co vlastně znamená území sultána? Vždyť je to historicky všechno křesťanská Byzantská říše, kterou on vojensky dobyl a zničil. Tím by ovšem měli pravdu taky až na tu maličkost, že ta byla zase od Římanů vojensky dobytá území, která před tím zase patřila někomu jinému!

Zůstává tedy jedna základní otázka! Byl by Sultán Sülejman napadnul Maltu, kdyby se na ni neusídlili johanité, kteří mu byli trnem v oku? Moje odpověď: možná později, ale docela určitě! Osmanská říše byla v tu dobu na vrcholu rozkvětu a neustále expandovala. Pokud platí pravidlo, že státy se udržují principy svého vzniku, pak sultán ani nemohl jednat jinak. V tu dobu už Turci dobyli a obsadili katalánské pobřeží (1542), města Niza (1544) a Tripolis (1551). Malta, nepotopitelná letadlová loď, jak ji později nazval Winston Churchill, nemohla uniknout jejich zájmu. Nebýt johanitů, nebyl by ji ale musel dobývat armádou, stačilo se na ni jen vylodit. Navíc nebyl vždy rozkaz sultána ani potřeba.

Velitelé turecké armády se často spojovali s piráty a drancovali středomoří do vlastní kapsy. V roce 1551 připlula takováto válečná flotila k Maltě. Její opevnění a přítomnost johanitů však kapitány od útoku odradily. Obrátili tedy k sousednímu ostrovu Gozo, (patří ke státu Malta) který vyplenili a téměř veškeré obyvatelstvo, asi 6000 lidí, odvlekli do otroctví. Staří a nemocní, kteří byli ušetřeni, pak v příštích letech vymřeli hlady, protože neměli sílu zpustošená pole a zavodňování obnovit. (Toliko pro "pacifisty", kteří by dali svoji zemi komukoli, hlavně když budeme žít v míru.) Po této zkušenosti už nikdo nepřišel na myšlenku, že raději nebudeme potenciálního agresora dráždit nějakým obranným zařízením. Jestliže Malťané o johanity nestáli, pak o Turky ještě méně a konečně si uvědomili, že sami se jim nikdy neubrání. Že tedy křesťané ve středomoří musí táhnout společně za jeden provaz, pokud nechce každý na svém vlastním viset. Výstavba dalších pevností se urychlila.

(Na internetu se to jen hemží těmi, co všechno vědí lépe. Žádná armáda, žádné NATO, žádné pakty s teroristou USA... Nikoho neprovokovat, nikomu neodporovat... V případě globálního konfliktu si pak ale každá válečná strana může počínat na takovém území, jak se jí zachce. Dělat si s obyvatelstvem, co se jim zachce. Takovému "pacifistovi" se pak může snadno stát, že ho navléknou do jejich uniformy a vezmou sebou. "Nechtěl jsi bránit vlastní zemi, teď půjdeš s námi dobývat jinou. Dezertéry střílíme. Že jsi pro mír? To tě v přední řadě pod palbou rychle přejde!")

Dne 19. května 1565 se Turci vylodili na Maltě a rozestavěli děla kolem pevnosti St. Elmo, která ležela na špici poloostrova, kde se dnes rozkládá hlavní město Valletta. Měla tvar nepravidelného pětiúhelníku, což byla i její slabost. Turci věděli, že musí pálit do jedné špičky té hvězdy a jednou ji urazí. Pak můžou využít své početní přesily.
(Pro nar.soc. k poslednímu dílu: Vylodění Turků nemohli johanité zabránit, na to jich bylo příliš málo. Jejich jediná šance byla bránit se v pevnosti.)

21. května započal útok. Denně dopadá na hradby asi 6000 dělových koulí. Několik metrů silné hradby odolávají, aspoň zatím. Občas se St. Elmo zatřese a zahalí kouřem. To děla pevnosti odpovídají.

Pokračování

Velké obléhání Malty 3/? - Milujte se a množte se!?

21. července 2014 v 21:38 | Gregor Moldavit

Už jsem tady řešil otázku, jak bude vypadat obyvatelstvo ČR koncem tohoto století? Dokonce jsem došel k možnosti, že jednoduše nebude vypadat vůbec. (O daňovém Kalouskovi) Oni ale obyvatelé asi nevymřou, jenom kolik tam bude ještě % těch původních Čechů? Těch, kteří by nějakým způsobem, ač do nekonečna zkříženým, byli potomci praotce Čecha a nepocházeli tedy z Indie, nebo Vietnamu. Minulý týden jsem se tak díval na obyvatelstvo jednoho malého českého pohraničního městečka, jak toto vycházelo ze supermarktu. Nějak odhadem - třetina bílí, třetina žlutí, třetina tmaví. K míšení moc nedochází, každá tato skupina žije spíše mezi sebou. Ale každá skupina má zcela jiný počet dětí.

V minulém dílu k tomu přišla otázka imigrace afrického obyvatelstva. Ne jen Afrika! Když jsem chodil po Aténách narážel jsem na nekonečně Asiatů. Člověk si nemůže sednou na jedno kafe, už je tu někdo z nich a vnucuje mi aspoň zapalovač. V restauraci se za zády Slávky jeden postavil a spustil nějakou řvoucí hračku. Při jídle. Být jen trochu mladší, asi bych to byl vyřešil radikálně. Nikdo z personálu se ho ale neodvážil vyhodit. Záchody pod Akropolis jsou od nich obsazeny, kouří tam hašiš. Řekové byli od nějaké "humanistické" organizace kritizovány, v jak špatných podmínkách u nich asijští imigranti žijí. Jistě pravda, ale co jako má kdo dělat? Stát je dávno bankrot a ze všech lodí jich prší další tisíce. Dejte jim lepší podmínky a jejich počet se zdesetinásobí. V Řecku se šíří zoufalství! Jako i v jiných státech to pochopitelně chtějí vyřešit radikálové, (něco jako v ČR "dělnická strana") a divte se někomu, že je volí. Itálie se dostala pod palbu různých spasitelů lidstva, že se před jejím pobřežím utopili imigranti z Afriky v nějakém přetíženém lodním vraku. Italská vláda vyhlásila státní smutek. Italské obyvatelstvo, místo smutku, prohlásilo svoji vládu za bandu šílenců. Od té doby italské lodě odchytávají ty vraky už poblíže afrického pobřeží, než se stačí potopit a stále horší vraky tedy teď mohou denně vyplouvat. Oni je ale netáhnou nazpět do Afriky, vezmou na svoji pevninu, dají do lágru, ze kterého ale povětšinou tito hned zmizí. Ne do Afriky, ale do jiných evropských států, kde vznikají ilegální ghetta. Jejich cílem je Německo, nebo Anglie.

Pokud by se mě chtěl někdo zeptat, co jako bych já s tím dělal, pak ho musím odkázat na politiky, kteří jsou za to placeni. Já nemůžu dělat nic. I kdybych mohl, nějaké patentní řešení taky nemám. Jenže ti politikové zřejmě všichni vychází z toho, že ono to nespěchá, oni nebudou dělat nic, to vyřeší někdy později ti po nich. Oni si prsty pálit nebudou, chtějí být přeci znovu zvoleni. Takže se dále hledá, kde komu zvýšit daně a kde zavést další poplatky, aby se tyto náklady nějak kompenzovaly. Jenže jak dlouho to takovým způsobem může fungovat? Tito Afričané jsou ve své většině také muslimové, ačkoli rozhodně nepřicházejí nás misionovat. Jejich motivy jsou čistě ekonomické. Jenže až se tu usadí a rozmnoží, může i tohle být jinak.

Alespoň jeden návrh bych měl. Kdo žije prokazatelně delší dobu ze sociální podpory, měl by ztratit volební právo. Jestliže společnosti ničím nepřispívá, ať si také nevybírá. V posledních volbách kandidovala v ČR také "romská strana". Volební program jednou větou: "Dát více nepracujícím". O nějakém způsobu financování ani slovo, to se vezme ze státních peněz a ty se natisknou. Jenže co když těch nepracujících bude jednou přes 50%? Budou si volit vlastní rozdávačnou stranu? Když už jsem to začal, píchnu do vosího hnízda: Při dalším vývoji obyvatelstva ČR, jako od konce války dodnes, by v roce 2070 byl každý druhý Cikán.

Právě tohle množení je ten největší problém. Už Konrád Lorenz ve své knize o hříchách lidstva ho považoval za větší nebezpečí, než třeba atomové zbrojení. Jestliže libyjský revoluční vůdce Kaddafi (jinak poměrně dětinský typ) řekl jednou něco správně, pak to bylo následující:
"My muslimové nepotřebujeme žádný terorismus. Máme tolik dětí, že nás brzy v té demokratické Evropě bude většina a pak si své cíle jednoduše odhlasujeme."
Napsal jsem, že islámští Francouzi stáli v Kuvajtské válce na stranně Husseina. On nikdy moc věřící nebyl, ale při svých dobyvačných plánech se mu hodilo stát se naoko vůdcem muslimů.
Dále. Jestliže průměrný Francouz má asi necelé 2 děti, pak ten bílý jedno a ten islámský Francouz třeba 5, či více. Za necelých 30 let, bude ve Francie přes 50% muslimů. To bude možná první islámský evropský stát, ale ostatní budou rychle následovat. Dokonce i Kanada by mohla mít za nějakých 30 let převážně muslimské obyvatelstvo. Od této chvíle je všechno naprosto nedefinovatelné a nikdo neví, co se může stát?

Mimochodem, onen Kaddafi byl "vůdce revoluce". Nahrabal si při tom miliardy, napsal "zelenou knihu" islámu, která vyšla v milionovém nákladu, ze kterého nejspíše nebyl přečten do konce ani jeden výtisk. No a nakonec si tam udělal revoluci zase někdo jiný vedle něj, což stálo Kaddafiho krk.

Revoluce!? Pro mnoho jednoduše smýšlejících je to řešení všech problémů. Marx prohlásil, že "revoluce jsou lokomotivy dějin". Třeba jsou, ale co to prakticky znamená? Karel Čapek k tomu řekl, že když dáte do skleněného cylindru kameny, vodu a olej, tak budete mít kameny dole, vodu uprostřed a olej nahoře. A co se stane, když tu nádobu obrátíte dnem vzhůru? Budete mít přesně to samé!

Když si jeden postaví lokomotivu, nemá právo si ji postavit i někdo jiný? Revoluce znamená, že co si kdo nakrade, to má. No, a když přijde kontrarevoluce (jak komunisti nazývají třeba rok 1989) tak platí zase to samé. Revoluce a kontrarevoluce jsou dva výrazy pro tu samou lokomotivu dějin, které se nikdo nenají, která lidi zabíjí, ale nic nevyřeší.

Nyní bych už chtěl začít vyprávět o jednom velkém střetnutí dvou náboženství, ve skutečnosti dvou impérií, které si zkřížily cestu a řešily to celkem běžným způsobem, tedy válkou. Ne jen co se odehrálo, ale proč se to odehrálo? Byl viník války na jedné straně, nebo na takovou válku žádný viník nebyl vůbec potřeba? Nestačí třeba na válku jenom mít silnou armádu, která nemá do čeho píchnout a potřebuje trochu cvičení? A hlavně, se nějakou kořistí zaplatit!!! Situace tenkrát politicky dost podobná, jako je dnes.

Odbočím. Dialog, dvou Němců, z 1. světové války, která začala před 100 lety.
"Proč by náš císař dělal válku, když má na co si pomyslí?"
"Protože si pomyslel na válku, kterou zatím neměl."

Píše se rok 1565! Dne 18. května se na obzoru ostrova Malty objevuje válečná flotila Osmanské říše. 140 bojových galér, k tomu řada zásobovacích lodí, na nich 40 000 perfektně vyzbrojených osmanských válečníků.

Pokračování

Velké obléhání Malty 2/? - Kdo je to muslim?

18. července 2014 v 21:34 | Gregor Moldavit

Islámské země ? Malta leží 90 km jižně od Sicílie a není tady vůbec vidět. Pro náš seriál by bylo zajímavé vědět, jestli ji ke své říši taky počítají? O jejím dobývání Osmany se dozvíme více v příštích dílech.

Něco dále k dnešní expanzi islámu.
"Když my je necháme na pokoji, oni nechají nás také."
Jeden z nejoblíbenějších výroků na takové téma. Založený ovšem na zbožných přáních a naprosté nevědomosti. Nenechají!

Posledně jsem tady psal něco o Mnichovské dohodě a že lidé se od té doby poučili, nebo aspoň poučit mohli a měli!

Nenechají! Naši křesťanští misionáři taky nenechali na pokoji černochy v Africe a s jejich pámbíčkem přišly otrocké okovy a karabáč. Z onoho nadevše dobrotivého Krista a všech duchů svatých jeho katolického španělského veličenstva se obyvatelstvo Jižní Ameriky nevzpamatovalo dodnes! Bylo zmasakrováno a zotročeno, jejich vyspělé poznatky zničeny. (Nedocenitelné knihy spáleny, neodpovídaly bibli.) My (křesťané?) jsme ty ostatní na pokoji taky nikdy nenechali.

Proč oni nenechají dnes nás? Tady vůbec nejde o nějaké náboženství, (ač se to v jeho jménu bude odehrávat!), ale oni nás prostě nemohou nechat na pokoji. Proč? Odpověď: Beznadějné přemnožení!

Vzpomeňte na křesťanské křížové výpravy, včetně dvou dětských.
Řešení tehdejší nezaměstnanosti, neúrody a přemnožení. I Evropa byla už ve středověku neřešitelně přemnožena. A nejen ta. Když Kolumbus objevil Ameriku byla už taky přemnožená. Žila na ní hrstka indiánů, která vedla války kmen proti kmenu, protože jim chybělo území! (S větším počtem bělochů přemnožení přestalo, protože se neživili lovem, ale zemědělstvím.)

Jsou islámské státy, kde 50% obyvatel je mladších 20 let. Někdo by namítl, že my máme problém opačný a horší. Ti staří jsou stále starší a nechtějí umřít. Jenže v Africe nebo Orientě pro ty jejich mladé není žádná práce a taky nikdy nebude! Je musí nasytit Alláh! Jak? Expanzí! Kam? Neobydlené krajiny už na světě neexistují. Jejich cílem jsou vyspělé země v Austrálii, Evropě, nebo Severní Americe.
(Existuje smutný vtip: "Kde se muslim cítí nejlépe, v Egyptě, Turecku, Sýrii? Ne, v Německu, Kanadě, Anglii!) Bezpochyby z nich mnozí přicházejí aby se zapojili do práce a stanou se z nich platní členové společnosti. (Jeden můj zubař v Německu byl Íránec. Moji dceru přivedl v porodnici na svět Turek. Jestli to byli muslimové jsem se neptal.) Jenže miliony těchto islámských imigrantů, ať teprve potenciálních nebo již skutečných, to vidí jinak. Jenom v Africe existují desítky milionů černochů, kteří mají za cíl "loď na Lampedusu", tedy Evropu. Co tam chtějí dělat? "Jaké dělat? Bílý hlupák přeci rozdává peníze zadarmo!" Skutečně také nikde pracovat nezačnou, protože nic neumějí, chybí jim vzdělání a nakonec ani nechtějí. Jednoduše na to nejsou přírodou stvořeni. V africkém vedru nebyla práce vynalezena. (Většinou prodávají falzifikáty, nebo kradené zboží, taky drogy.) To není rasismus, to je statistika.

Být jich pár, bylo by to někdy docela úsměvné. Tak třeba jeden známý, pracující v Itálii, mi popisoval následující situaci:
Italové jsou maminčini mazlíčkové, žijí kolikrát i do věku přes 30 v domě s matkou, bez vlastní ženy. Na tyto mazánky se specializovaly černošky z Afriky. Je to sice čistá prostituce, ale to ty černošky tak neberou a ironií osudu už ani Italové ne. Je to asi jako když přijde pošťačka. Taková černoška má několik vesnic a tam ji už znají. Zazvoní, matka je v zahradě a zavolá:
"Jo, není zamčeno, syn je ve své cimře."
Když ta jde pak zase ven, sáhne katolická matka pro peněženku:
"Tak za kolik to dnes bylo?"

Jak říkám, úsměvné, ale představte si, že se v Africe tak trochu poptáte kolem a zjistíte, že počet těch, co chtějí do Evropy, je sto milionů. Ten úsměv vás rychle přejde. Někdo by řekl, "co bys na jejich místě dělal ty?"
Jednoduchá odpověď: "Asi to samé, vždyť žiji v Německu, ačkoli jsem se narodil v ČSR."
Jenže to na té statistice nic nemění. Takový příval je pro Evropu naprosto neřešitelný. K tomu ještě přijde, že prakticky každá černoška už je těhotná a tito lidé mají zcela běžně vysoký počet dětí. (Aniž by si v nejmenším lámali hlavu, jestli je dokážou uživit.) Dokáže si někdo představit, že třeba státu ČR bude přidělen jeden milion afrických imigrantů o které se musí postarat? (Že tenhle stát už má s určitou skupinou takovýchto kdysi-přistěhovalců své problémy a jejich počet taky stále roste, je snad každému známo.)

Jak je to ale s tím islámem a jeho bojovníky v Orientě?

Tady bych rád vyprávěl něco o těchto lidech a jejich běžném životě. Viděl jsem tam pár zemí. Oni sami o sobě určitě nejsou agresívní a rozhodně proti nám žádnou válku neplánují.
V Turecku jsem vždy busa zastavili na poli, většinou v dohledu vesnice. Obyvatelé večer přišli a přinesli okurky, papriku, lilek, ... Něco jsme koupili, děti dostaly žvejkačky. Někdy ale ti lidé peníze nechtěli. Jsme jejich hosté.
Jednou jsme kdesi před Teheránem museli s naším VW-Busem čekat na jednoho z nás, který se kdesi zatoulal. Stáli jsme v jakési vilové čtvrti. Jenže zrovna v tom domě vedle se cosi slavilo. Zvědavé děti vylezly ven a začaly si nás prohlížet. Pak přišly blíže a jelikož stále něco pojídaly, jedna holčička nám nabídla: "ochutnejte taky".
"Hm, moc dobré." smáli jsme se na ně. Děti utíkaly domů a přinášely další ochutnávky. (čolo morh, čolo kebab a tak nějak dále)
To už ale vyšli i dospělí, co že se to děje? Celkem pochopitelná by asi byla otázka, co před jejich domech pohledáváme? Jenže ten patriarcha domu se na nic neptal a oslovil nás anglicky:
"Vidím, že si s dětmi rozumíte. Právě máme oslavu a hostinu. Pojďte prosím k nám do domu a sedněte si s námi ke stolu."
Velmi rozpačitě jsme se omlouvali, že to přeci nemůžeme přijmout, jenom tady na někoho čekáme. Ale cítíme se tím pozváním velmi poctěni.
Takových zážitků bych měl více. Tohle bych rád zdůraznil, že totiž lidé v Evropě a třeba v Orientu nejsou určitě žádní nepřátelé. Jenže...
Jak to, že proti sobě celá století bez přestání válčili?

Oni to nedělají běžní lidé, to přichází z politických a hospodářských problémů. Náboženství už je pouze onen ideologický štít, ona reklamní parole, která se nabulíkuje božím bojovníkům. Nakonec ti v té uniformě dříve taky běžní lidé byli, jako i já jsem ji 2 roky nosil a stál na stráži proti útočníku ze západní strany Šumavy. (Který v tu dobu byl více na Kanárských, než doma.) Teď žiji v Německu už přes 40 let, v tomto domě v Bavorsku právě rok. Když moji sousedi něco popíjejí, hned mě pozvou, ať si sednu k nim a jsou ochotni kdykoli s něčím pomoci. (Kde jsem se narodil je nezajímá! Pro ně jsem jeden z nich, ač neumím bavorsky.) A přeci to byla generace jejich rodičů, která proměnila půl světa "in Schutt und Asche". (v trosky a popel) Skutečně mě hodně ruší, když čtu v češtině nějaké politické komentáře na téma "Němci" od člověka, který je zná jen ze sovětských filmů 50. let.

Že se tady něco připravuje jsem si poprvé uvědomil při jednom televizním záběru v době Chomeniho. Ukazovali žáky ve škole koránu, ze kterých mají být zase učitelé. Otázka, proč takový počet, je to potřeba?
Žáci s vážnou tváří vysvětlovali, "budeme korán vyučovat v Evropě. My víme, že vy Evropané jste si vědomi, že jenom islám je ta víra pravá, ale vaši politikové a faráři vás úmyslně drží v neznalosti koránu. Jednou se osvobodíte a pozvete nás."

Popadla mě hrůza. I já jsem v takovém zvráceném, prolhaném světě vyrostl. Obyvatelé západních kapitalistických zemí jenom čekají na nás komunisty, ale policie a totalitní vláda je pomocí vězení a cenzury drží násilím v kapitalismu.

Ti kteří nás chtějí "osvobodit" a přinést nám tu jedinou pravou víru, už jsou tedy připraveni. Z velké části po zuby ozbrojeni. Jsme schopni se vojensky ubránit? V současné době docela určitě, o to tady nejde. První ofensiva, která měla a mohla jít až daleko za hranici Orientu, bylo obsazení Kuvajtu Irákem. Celý svět se ale spojil a tuto invazi zastavil. Jednoho jsem si ale při tom všiml. Ptali se muslimů ve Francii, co tomu říkají? Stáli na straně Husseina proti svému státu. On má pro ně zvítězit. Tohle nikdy nesmíme zapomenout! Islámští Francouzi stáli na jeho straně proti Francii!!!

Vojensky se islámských zemí bát nemusíme, (zatím, na atomových zbraních ovšem pracují). Války těchto dvou světů jsou tak staré, jako islám sám, jenže poprvé je tady něco jiného. Invaze islámu zevnitř evropských států. Je to asi rok, co jeden imán v Belgii, a v ní žijící, prohlásil:
"Naše náboženství je vašemu nadřazené a musí být to jediné. Komu se to nelíbí, ať Belgii opustí!"
Zatím tam muslimové původní obyvatelstvo vyhnat nemůžou. Co když jich ale jednou bude tolik, že... O tom příště.

Pokračování

Velké obléhání Malty 1/? - Mnichovská dohoda

13. července 2014 v 16:56 | Gregor Moldavit
Radar na pobřeží Malty

Než se budu věnovat tématu, tedy expanzi islámu, chtěl bych krátce napsat něco k jinému článku:

Často tu kritizuji komentáře, sám tam nic napsat nemůžu. Tentokrát bych ale chtěl vyjádřit souhlas s názory typu:
"Katolická církev vzpomíná Jana Husa? To je asi jako by Goebbels oplakával zavražděné Židy, nebo komunista mluvil při výročí popravení Milady Horákové."

Vždyť to byla katolická církev, kdo ho upálil, jakkoli tenkrát byly tázány i civilní složky, které ovšem v praxi pouze rozhodnutí koncilu odkývaly. Pan Vlk je poslední, kdo by se měl u takového výročí objevovat! Hus nebyl dodnes katolickou církví rehabilitován, protože ta se za posledních 600 let v ničem nezměnila!

Onen pan Wojtyla, Jan Pavel II., nad tím vyjádřil politování, (nepříliš upřímné) o rehabilitaci nechtěl nic slyšet. Vlastně nepřímo přiznal, že to tak bylo nakonec správné. To samé, když rehabilitoval Galiea Galileo, který byl přinucen odvolat. Oni ho k tomu prý odsoudili v dobré víře, čímž spíše rehabilitoval jeho soudce. Ta "dobrá víra", je pro katolickou církev ještě dnes důležitější, než dobré činy. Jestliže se nyní budeme bavit o expanzi islámu, pak jsem právě poukázal na to, že křesťanská náboženství se od něj příliš neliší. Pouze v současné době používají poněkud jiné metody. Ještě bych dodal, že poslední církevně odsouzená čarodějnice byla upálena roku 1792 v Polsku. Ono to není ani tak dávno a co bylo dříve se jednou může i vrátit. Stačí aby úroveň vzdělání klesla o 200 let. (Dle statistiky počet analfabetů v ČR silně narůstá.)

Když už jsme u té víry, ta komunistická taky není moc jiná. Stále někde čtu, že on si asi někdo myslí, že kdyby se komunisté dnes dostali k moci, pak by zase zavírali hranice... Při tom on sám si asi myslí, že je možné zároveň zavádět systém podle prokázaně nefungujícího marxismu-leninismu a zároveň nechat hranice otevřené. No a zároveň takový člověk věří, že mu tam za měsíc zůstane i někdo jiný, než důchodci a socky. To už mi ten pámbíček trojjediný připadá přeci jen pravděpodobnější.


Téma článku: Něco o jednom těžkém střetnutí islámu a křesťanství, jakkoli se jistě spíše jednalo o střet dvou různých impérií a mocenských zájmů.

Napadlo mě napsat tady tuto moji (starší) historickou rekonstrukci, když před pár dny vyšel na "novinky" následující článek o expanzi islámu:
blizky-a-stredni-vychod/340878-islamsky-stat-je-hrozbou-pro-cely-svet-varuje-irak-mapa-chalifatu-zahrnuje-i-evropu
Očekávaná reakce českého člověka:
"Kdybychom jim tam neposílali naše žoldáky a nedráždili je..."
"Kdybychom se nebratříčkovali s teroristou USA..."
"Kdybychom byli menší a ještě menší, pak oni by ani nevěděli, kde nějaké ČR leží..." (Velmi oblíbené!)
Přesně jako když se měl stavět radar v Brdech, jako když Hitler začal mít na Evropu územní požadavky.
K tomu 1. a ruskému odmítnutí této stavby, tehdejší častá reakce:
"Jsem na straně Rusů (proti vlastnímu státu) my jsme je tím radarem začali ohrožovat." (Plotem kolem mé zahrady ohrožuji souseda.)
Stačilo, aby Rus pohrozil a řada Čechů s ním okamžitě kolaborovala.
K tomu 2., tedy roku 1938:
"Kdyby Hitler dostal co chtěl, pak by ..."
Typicky české, ale oni v tom Češi zase nejsou taková výjimka. Francouz Daladie dal konečně taky v Mnichově Hitlerovi co chtěl, aby...
Dnes víme, že kdyby Hitler byl hned ze začátku dostal to, co nechtěl, nemusela začít 2. světová válka.

Mnoho lidí si dodnes ani neuvědomuje paradox tehdejšího jednání v Mnichově.
Britský Chamberlain si nedělal těžkou hlavu. Kvůli nějaké malé středoevropské zemi nepůjde Velká Británie do války. Nejednalo se o zradu, s nimi ČSR žádnou smlouvu neměla.
Od fašisty Mussoliniho se pochopitelně žádná pomoc očekávat nedala. (Když poprvé spatřil Hitlera, měl údajně bokem říci, "ten člověk se mi nelíbí.")
Francouzský Daladie už to měl ale hodně těžké. ČSR totiž měla s Francií smlouvu o vzájemné vojenské pomoci. On musel zradit.
"Když to podepíšu, tak mě Francouzi zlynčují." To tam řekl nahlas.
"Nezlynčují. Francouzi budou jásat." Poučil ho Mussolini a příští den mu dal za pravdu. Francouzi jásali.
"Vykašlat se na smlouvu, vykašlat se na nějaké Čechy, hlavně že my tady zůstaneme za větrem."
Mussolini znal Francouze lépe, než jejich premiér. Češi šli tenkrát při mobilizaci za svoji zemi odhodlaně bojovat! Takže "přizdisráči" byli Francouzi, kteří určitě netrpí nějakým komplexem malého národa! Ono tady může být všechno i trochu jinak, než by se zdálo. Angličané a Francouzi Hitlerovi nejen vydali ČSR, ale dokonce slíbili, že pokud se Češi začnou bránit, budou od nich označeni za agresora. (Něco jako s tím radarem, který ohrožoval Rusko.)
Nelze se tedy divit, že reakce českého člověka tenkrát zněla:
"Až půjde Hitler na Francii, my půjdeme s ním." (Přímo nešli, ale vyrobili mu do nekonečna zbraní a munice.)
Tenkrát měl Daladie udělat přesný opak a říci:
"Podívej Adolf, jestli uděláš jeden krok přes hranice své země, pak na všech našich letištích dostanou skvadry naložených bombardérů rozkaz ke startu. Ten první má za cíl tvoji vilu v Berchtesgadenu."
Jistě, řekne se snadno, jenže ty bombardéry měl Hitler a ne Francouzi. A Hitler to věděl! A Daladie věděl, že to Hitler ví. Ale jak se to mohlo stát? Když šlo o to ždímat Němce po prohrané válce byli vítězové silní dost. Nebýt té bídy v Německu, nebyl by se Hitler nikdy dostal k moci, jako by se byl nikdy v Rusku nedostal k moci Lenin nebýt tam hladu a bídy během 1. války (+ německého vlaku z Curychu + německých peněz na jeho "revoluci" + třeba ještě generál Kornilov, který zapříčinil rozdání zbraní bolševikům).
Göring po levé ruce Hitlera

Mimochodem, ještě něco tam tenkrát bylo v Mnichově postavené na hlavu. Hitler vlastně vůbec nechtěl takovouto kapitulaci šéfů vlád. Byl to šílenec posedlý válčením a chtěl "osvobodit" Sudetské Němce vojensky. (Přes všechny bunkry, které Češi postavili. Dodnes není jasné, jak by to bylo dopadlo?) Tu smlouvu tam dal diplomaticky dohromady Hermann Göring.

Když už jsem u něj, ten člověk je skutečně zajímavý. Myslím si, že měl mimořádně vysokou inteligenci. Jelikož se ale choval spíše jako vesnický hrubec, nikdo mu moc nevěřil. (Bral drogy kvůli bolestem a ve Švédsku ho psychiatři označili za blázna.) Jeho poslední Glanznummer byl Norimberský soud. V souboji se žalobcem Göring zvítězil, dalo by se říci, že dokázal svoji nevinu, ač byl celou dobu druhý vůdce vedle Hitlera. (K tomu se jim vysmál svoji sebevraždou, než ho stačili pověsit. Ačkoli mu denně prohledávali celu, nenašli jeho kapsli jedu a kdyby, pak měl ještě schovanou druhou. Ve vězení podplácel americké hlídače už jenom svým podpisem na nějaký suvenýr.) Právě v Mnichově ale musel poznat, že Hitler ho klidně může i vyhodit. Čekal pochvalu za geniální tah onoho večera, ale dostalo se mu výčitek. (Kvůli tobě si teď nemůžu hrát s tak hezkými cínovými vojáčky!)

Další zajímavost. V mládí, za vlády komunistů, jsem často slyšel cosi o tom poctivém, nebo snad nepoctivém komunistovi, a všechno špatné pro ty poctivé, (tedy věřící), zavinili ti nepoctiví, (tedy kariéristé). Pokud jsem znal konkrétní případy, stále jasněji jsem viděl, že je to vlastně obráceně. Že nebýt těch nepoctivých, pak by ve státě nefungovalo vůbec nic, snad kromě pohraničníků a StB. Nuže, jestliže byl Hitler poctivý nacista, pak Göring vůbec ne. Zneužíval svoji moc k osobnímu obohacení a stal se v tu dobu jedním z nejbohatších lidí v Evropě. Plundroval musea na dobytých územích a dělal si obrovskou soukromou sbírku. Zatímco Hitler nenáviděl a vyvražďoval Židy, Göringovi vůbec nevadili. "Kdo je Žid, rozhoduji já," jeho známý výrok. Skutečně mnoha Židům zachránil život, ač pochopitelně ne zadarmo.

Jak známo, všechny tyto ústupky Hitlera neuspokojily, zcela naopak, jenom se přesvědčil, že se před ním celý svět třese strachy. Anglii a Francii napadl stejně a ČSR byla jeho "Waffenschmiede". Proč na začátku o této události? Protože svět se poučil a ví, že takovým agresorům se nemá ani v nejmenším ustupovat.

***

Nyní ale pomalu k oné expanzi islámu, řekněme přesněji, k expanzi muslimů. "Islám" sám totiž na nikoho neútočí, jako "křesťanství" neupalovalo čarodějnice. To dělají lidé.

"Islám je mírové náboženství a velmi tolerantní." Slyšel jsem osobně z více úst. Ne každý z nich byl muslim. S nikým se o tom nehádám, ale co nebo kdo ten "islám" je? Pro nás, tady v Evropě, není důležité, jak mírumilovný by byl islám, kdyby na planetě Zemi nebyl vznikl život, ale co od jeho zástupců můžeme v budoucnosti očekávat?

Pracoval jsem v Saudské Arabii a moji spolupracovníci mě nazývali "veliký muslim", ač jsem se s nimi nikdy nemodlil. Jeden z těch věřících, (což zdaleka nebyli všichni), mi tam tuhle větu taky řekl:
"islám je mírové náboženství."
Poukázal jsem na historicky nepopíratelnou skutečnost, že Mohamed ho šířil mečem.
"To špatně chápeš", bylo mi vysvětleno. "Mohamed zvedl meč jen proti těm, kteří islám nepřijali dobrovolně."

Mně přejel mráz po zádech. Jsem totiž jeden z té generace, která musela "dobrovolně" chodit v pionýrských krojích jásat do prvomájového průvodu a provolávat slávu pitomcům kalibru Antonína Novotného. V budoucnu bychom se tedy měli "dobrovolně" modlit 5x denně a naše ženy "dobrovolně" nosit burku.

Pokračování

Další články



Kam dál