Prezident Václav Havel - 7/?

Pondělí v 20:59 | gregor moldavit

KSČ-2

Milena Jesenská

V koncentračním táboře Ravensbrück (ženský tábor, ne vyhlazovací, ale i tam se umíralo) se jednoho rána udála podivná věc! Jako obvykle stály vězeňkyně venku seřazené, to se jmenovalo apell.
Mrzly a nezřídka padla i bezdůvodně rána obuškem a tak den v koncentráku začínal. Mezi nimi stála i podivná Češka, jménem Milena Jesenská. Její koncentráčnické číslo bylo 4714, ale ostatní ženy jí nazývaly 4711. (Označení voňavé Kolínské vody) Byla pro ně určitým způsobem obdivuhodná a dodávala jim odvahy a optimizmu. Panovalo ono ustrašené ticho, ženy čekaly, kdy už ten apell skončí. Náhle se ozval zpěv. Tahle Milena Jesenská si prostě začala klidně a nahlas zpívat. Uniformované příslušnice SS, s obušky za pasem, se vyjevily, ale nakonec se nepohnuly a snad dokonce i tuhle ženu v duchu obdivovaly. Tu se ale zvedla vlna nevole a nadávek ze skupiny koncentráčnic. "Ty krávo, tak dlouho už seš v lágru a nevíš jak se chovat!" Na Milenu zaútočily její spoluvězeňkyně komunistky. Je ona svým chováním pobouřila.
Milena pak na to řekla: "Těm komunistkám se tady v koncentráku žije, vždyť jsou to rodilé trestankyně."

Skutečně se komunisté v nacistických lágrech začaly organizovat. Dokonce jsou známy případy, že za komunisty určené k smrti nastrkovali nic netušící jiné vězně a tak už v koncentráku plnili důležitý stranický úkol. I v ženském Ravensbrücku tomu bylo podobně. Milena byla zděšena chováním komunistek sloužících v lazaretu. "Ony se neptají na nemoc, nebo bolesti, ale na politické vyznání. Komunistky lečí, ostatní ženy nechají lhostejně umřít."

I soudruh Antonín Zápotocký, by jistě o tom mohl něco vyprávět. O jeho pobytu v koncentráků kolují různé legendy, asi se ale nic přesného nedochovalo. Je pouze známo, že to tam dotáhl na kápo. O něm jeho kapitola.

Milena často varovala, že po porážce nacistů vyjdou komunisti z války posíleni a zorganizováni a mohli by na sebe ztrhnout moc. V tom měla mít pravdu. Sama se ale konce války nedožila, v Ravensbrücku zemřela na nemoc.

Hitler a nacisti tak skutečně znamenitě dopomohli komunistům k jejich 40i letům vlády po válce. (Jakož komunisti svým pádem pak znamenitě dopomohli ke vzmachu církve svaté.) Jak jsem uvedl, za 1. republiky měla KSČ asi 10 %. Od roku 1948 pak 99,7 %, nebo něco kolem. Právě tak je tím vysvětlena jejich metoda vládnutí. Naučili se to od Hitlera a svoji surovost získali v jeho koncentrácích. Podle toho pak praktikovali svoji cestu k růžovým zítřkům, tedy své neomezené moci. Právem mohli poukázat i na to, že jejich vzor bolševici to nedělali jinak. Jestliže už Gottwald hulákal, že kapitalistům postaví šibenice, pak Rusko, možná spíše Stalin, a 2. světová válka vtiskla komunistické vládě v ČSR svoji pečeť. Taky to do značné míry vysvětluje, proč mnoho nadšených komunistických idealistů používalo i Gottwaldovu slovesnost - "po bolševicku zatočit" (= lidi jiného smýšlení umučit, zavraždit). Sami se třeba ničeho nedopustili a nakonec nikdy nedokázali ani pochopit, že i na jejich rukách je krev jejich krajanů. Pravě tak souhlasili se Stalinským vyvražďováním komunistů vzájemně mezi sebou. (S čímž by měli i příští komunisté počítat. Na dělení kořisti je potřeba méně lidí, než na její získání!)

V Dikobrazu asi roku 1968 byl na titulní stránce kreslený vtip. Jeden soudruh kouká přes hřbitovní zeď a říká směrem k řadě hrobů. "Soudruzi, co jsme si, to jsme si..." (V dalších letech se z tohoto "humoristického" časopisu stal už taky jenom nástroj normalizace.)

Za komunistů jsem často slýchal výroky: "Komunisti že dělali koncentráky? Naopak, oni v nich sami byli." Jenže ono to jedno vůbec není opak druhého.
Když se Hitler dere k vládě v Německu, říká se mezi lidem: "Hitler zažil 1. válku a byl sám 2x raněn. Není to snad záruka, že bude usilovat o mír?" A na to se věřilo.
Co se týče těchto principů však lidi bohužel dodnes nepochopili vůbec nic. Jak už jsem tu napsal, mezi největším humanistou a masovým vrahem se těžko rozlišuje.

O roce 1948 si můžeme povídat příště, to přijde na řadu prezident Beneš. Následuje upevnění moci komunistů a jejich pozvolný rozklad a pád. Staří fanatici vymírají, na jejich ideologii věří stále méně lidí, až nakonec už jenom blbci. Moje generace se staví proti, neprosíme se jich o jejich cenzuru a chceme svobodně cestovat. To u nich budí nevoli. Jako děti jsme pochodovaly v pionýrských krojích a volaly, "ať žije KSČ". Co si to nyní dovolujeme nejásat a klást požadavky. (Nový socialistický člověk přeci svobodu nepotřebuje.) My v komunistech neviděli naše nepřátele, ale oni si je z nás sami udělali.

"Pražské jaro" v roce 1968 přináší značnou míry svobody. Jenže tím taky svobodu tisku a to je s komunistickou vládou neslučitelné.
4. oddělení KSČ, mučení, vraždění, vedoucí soudruh Mamula, bylo rozpuštěno. ...
Ptám se mého komunistického otce, co o tom věděl? "NIC!" Ale vždyť z něj celých 20 let přímo čišela vševědomost. "Oni si ti mladí asi myslí, že na tom západě...s takovými si my už poradíme..." Náhle se nestačí divit, že ti mladí něco věděli, zatímco on nevěděl nic. Dokonce zjišťuje, že ti mladí věděli i o tom západě vždy mnohem víc, než on si domu nosil ze stranického školení. A co jeho "S takovými si poradíme"? Náhle jsou to ONI, kdo mučili a vraždili. Kde je to jeho "MY", které 20 let používal? Nevěděl? Můžu mu pouze říci: "Němcům jste to jejich "nevěděli" po válce neuznali."

Následuje ono "my to mysleli jenom dobře, ... já jsem tenkrát věřil..." ale každý člověk zodpovědný za to co napáchal. Co myslel a věřil může být jenom polehčující okolnost.

Píši to ne kvůli tomuto člověku, který už dávno zemřel, zhrzený a zatrpklý, ač byl 20 let skálopevně přesvědčen, že mu budoucnost dá za pravdu a že se dožije úcty svých dětí i kolegů v práci. Těch zmanipulovaných západní propagandou, kteří byli vždy názorově proti němu, ale jednou měli něco pochopit. Budoucnost dala za pravdu jim, úcty se nedočkal a nikdy si ji nezasloužil. Tady jde o mnoho lidí s podobným osudem, kteří často v té (nesprávné) cestě právě teprve začínají. Kde jsou kořeny této lidské katastrofy?

Dovoluji si tvrdit, že jsme zase u Masaryka. PRAVDA! Jak často vítězí, to nevím, ale jak vidět, občas se to stává. Kdyby lidi jako můj otec byli hledali pravdu, nemohli dělat 20 let vše chybně. Jenže oni za pravdu považovali svoji víru a skutečnou pravdu potírali. A v tom je jejich vina, kterou jim nikdo nesmyje.

(Když farář tak procítěně vypráví, jak Ježíš vzal placku chleba a nasytil s ní celé zástupy, zkuste se ho zeptat:
"A je to pravda?"
Co uslyšíte?
"My tomu věříme."
Jistě, on musí věřit, ale tak nezněla otázka. Skutečně se to stalo? Je možné aby kdokoli, i kdyby to byl sám nebeský pámbíček, nakrmil sto lidí jednou plackou?
Jenže církvi to funguje, ona mluví zase jenom k věřícím, tedy k těm, kteří chtějí věřit a ne vědět. Skutečnost se má člověk dozvědět po smrti tam, odkud se ještě nikdo nevrátil.)

Komunisti zase tenkrát běžně používali frázi, "ty to nevidíš správně třídně". Tím si pravda a lež měnily místo, ze lži se pravda stávala. Právě na tuhle jejich lež dojeli jak lidsky jednotliví uvědomělí soudruzi, tak všechny komunistické vlády tehdejší doby.

Dalo by se říci, že komunisti, přes celou jejich cenzuru a propagandu, to museli nakonec zabalit, protože tady pravda zvítězila. Snad z toho můžeme (aspoň tak opatrně) vyvodit poučení - ona Masarykova PRAVDA by měla stát u každého člověka v popředí, zvláště když hledá nějakou politickou cestu.

pokračování...
 

Prezident Václav Havel - 6/?

19. září 2016 v 21:37 | gregor moldavit


KSČ-1

Souzi a soušky!
Než se dostaneme k dalšímu buržoaznímu prezidentu, chtěl bych vám vyprávět dějiny KSČ. Opět z pohledu dítěte beroucího rozum v 50. letech. (To braní rozumu mojí generace se mělo stát pro komunisty tím největším problémem. Děti oni považovali za jistou kořist, děti se přeci dají vychovat. Mýlili se v tom jako ve všem. Děti se vychovat nedají - naštěstí!)
Členem této strany jsem nikdy nebyl! Nikdy jsem o to ani nežádal, ač mi jedna zapálená stalinistka vícekrát opakovala, že mi půjde za ručitele. (O tom možná někdy taky něco.) Samozřejmě jsem ale byl v jejím dorostu, pionýru a ČSM. Bílé košile, modré košile. Pionýři všech východních zemí, v západních to bylo dětem ušetřeno, nosili rudé šátky, jenom v DDR modré. To prý za trest, že udělali válku. Kdo tohle rozhodoval, toho mumii by měli ještě dnes vystavovat. Nejlépe někde v panoptiku, určitě měl aspoň dvě hlavy. Bylo požadováno, abychom ty šátky nosili stále, do školy i na ulici. Vzpomeňte na film "Cesta do pravěku", kde začíná vyprávět kluk s pionýrským šátkem. (Když dorostl taky zdrhnul na západ.) Jenže to nějak nefungovalo, kdo měl šátek na krku, stal se terčem výsměchu. (Těch ostatních, co byli pochopitelně v pionýru sami taky.) Takže jsme se začali za jejich nošení stydět a koncem 50. let už se nosily tak leda k uniformě na 1. Máje.

V páté obecné jsme byli s naším uvědomělým učitelem v Břevnově, v hostinci U Kaštanu. Byla tam taková výstavka slavné události. Tam bylo založeno KSČ. Tak nám to aspoň říkal onen náš pan učitel a ještě jedna paní, která tam dělala průvodkyni. Nazpět prý smíme opustit horní patro po tajných schodech. Takové úzké, příkré. Dnes si myslím, že byly nouzové pro případ požáru, ale ta paní nám to prezentovala jako nějakou útěkovou cestu pro komunisty, kdyby tam na ně přišla kapitalistická policie. Když jsme pak vyšli ven a šlapali k tramvaji, zastavil se pan učitel u takové malé skály, sebral z ní jeden kámen, který nám ukázal:
"Podívejte, tahle hornina se jmenuje opuka."
Dnes můžu potvrdit, že ten kámen se tak skutečně jmenuje. Všechno ostatní toho dne by ovšem potřebovalo silně poopravit. V onom hostinci byla založena strana sociálně demokratická, která se až za dlouhou dobu rozštěpila na jiné, podobně jako stejně zvaná strana v Rusku. Tedy na bolševiky a menševiky. Početní poměr v ČSR mi není známý, ti bolševici byli KSČ a došlo k tomu 1921 v Karlíně. (Karlínští kluci. Kdo by tenkrát tušil, co z nich ještě vyleze.)

Rok před tím, 1920, se tato krajní levice pokusila o českou VŘSR. (Jelikož to měli zcela nedomyšlené a zkrachovali, neměli jsme o tom v dějepisu nejmenší zmínku.) Byl to onen "boj o lidový dům", který je dodnes vykládán různými způsoby. Komunisti to nazývají "Masaryk nechal střílet do dělníků", jiní (určitě většina) zase chápou, že vláda musela vojensky zasáhnout proti násilné akci menšiny.

(Zatčení prozatímní, legální, vlády v Zimním paláci byla od Lenina čistá kriminalita. Jemu to ovšem vyšlo. Eseři ve Smolném paláci mluví tu noc o sprostotě bolševiků a dělají smrtelnou chybu - na protest odcházejí. Bolševici si pak odhlasují, co se jim hodí.)

Lidový dům byl pokus o svrhnutí buržoazní české vlády a nastolení vlády dělnické třídy. Byla vyhlášena generální stávka, která skutečně začala. Vláda nasadila policii, 14 dělníků bylo na různých místech zastřeleno. To celé byl více chaos, než nějaká revoluce a zneužít se k tomu nechala spíše nějaká Anna Proletářka (o které příště) než dělnická třída. Nutno si uvědomit, že v těch dobách se na nějaké převzetí vlády dělníky věřilo a KSČ na to později šikovně nastavila svoji vládu. I dnes, generaci po pádu komunistů, už zase běhá dost těch, kteří by si revoluci a vítězství dělnické třídy rádi zopakovali. Měli by si ale uvědomit, že nejsou většina a nemůžou mluvit za celý národ.

(Lenin už nestačil po VŘSR zabránit volbám. Bolševici dostali 25%, Eseři 50%, Lenin je nechal pozatýkat a povraždit. To byly taky v Rusku poslední volby na 70 let.)

Českým a německým komunistům se něco podobného nepodařilo, Leninova vysněná socialistická revoluce na celém světě nepřišla.

Pokud ovšem vycházíme z toho, že v onom Karlíně 1921 byla strana jenom přejmenována, její kořeny jsou starší, pak tedy datum onoho večera u piva v Břevnově bylo 7. dubna 1878. Jak nám v onom muzeu říkali, zakladatelé byli toliko 3 lidé, Bohumír Šmeral, onen legendární Ladislav Zápotocký-Budečský a třetí jméno si nepamatuji. Pak tam v té místnosti byly vystaveny prvomájové odznaky. (V těch prvních letech po 1948 byl každý rok jiný, až pak komunisti zůstali u takového, co vypadal jako rudá vlaječka. Jeden z těch předchozích byl i skleněný, náš komunistický otec nám každému přinesl jeden. Jenže když upadl tak se rozbil. Ve věku asi 3 roky jsem z toho byl hrozně nešťastný, že byl takový pěkný červený.) No a pak tam byla zakládací listina té strany. Co na ní bylo napsáno nevím, asi to neví nikdo. Byla to tak strašlivá mazanice, že se to číst vůbec nedalo. Kdyby se šlo přesunovat časem, pak bych se tam chtěl na závěr oné zakládací schůze objevit a říci těm třem:
"Tak jste tu dnes soudruzi založili stranu, která omotá českou zemi ostnatým drátem, zavede vyhlazovací koncentráky, vyžene do emigrace umělce, vědce, doktory, spisovatele..., hospodářsky celou zemi zničí, nechá vychcípat lesy, zamořit vzduch i vodu... Nakonec bude lidem svržena a rozpuštěna. A ty, Ladislave Budečský, se raduj ze syna Toníka. Jednoho dne se stane prezidentem ČSR. Výsledek bude: obere měnou lidi o jejich celoživotní úspory, nechá od sovětské NKVD zavraždit Masarykova syna Jana a bude přihlížet vyhlazování svých stranických spolubojovníků, právě tak jako českých letců z Anglie, bojovníků proti okupantům ČSR. Tvůj Toník bude takový bodrý lidový typ, právě tak jako masový vrah a nejvyšší vládce ve státu teroru a koncentráků." (O něm taky někdy příště.)
Patrně by mi nikdo z přítomných neuvěřil, že něco takového je v nejbujnější fantazii možné. Oni přeci právě založili stranu s přesně opačným cílem.

KSČ tady tedy stojí od roku 1921. Ta se má řídit podle druhé, či třetí internacionály. (O těch jsme ve škole vlastně vůbec nic neměli. Dělnické internacionály měly zastávat zájmy dělníků a zabránit válce. V tom naprosto selhaly. V době mé školní docházky nemohli komunisti rozhodně potřebovat nějakou mezinárodní instituci, která by zastávala zájmy dělníků, kterých oni byli zaměstnavatelé.) Jenže tento směr původních komunistů vydrží asi 9 let, než se ve straně prosadí radikální skupina Stalinských komunistů vedená Gottwaldem. "My se učíme od sovětských soudruhů, jak pro vás postavit šibenice..." Směr strany je tím jasný. Členové jiného názoru buď vystupují, nebo jsou povyházeni. (Což se má opakovat po roce 1948 i 1968.) I zakladatel Šmelar je odsunut a nakonec se od té strany i distancuje. Gottwald nazývá demokratické zřízení terorem a Masaryka pohůnkem fašistů. Jeho KSČ má v tu dobu kolem 10%. S původní sociální demokracií už nemá nic společného.

Základní poučení! Jméno strany a její stanovy neříkají absolutně nic o tom, jak se ta strana zachová po volebním vítězství. Její jednání je v rukou několika vedoucích činitelů, někdy taky pouze jedné osoby. Členové pak třeba můžou hlasovat, očekává se schvalovat, kdo se postaví na odpor, je vyhozen. (Což může být klidně zakladatel té strany a to má ještě štěstí, že neskončí na popravišti.)

(Nemusí se jednat pouze o stranu extrémní za totality. Do jaké zrůdnosti může diktatura jednoho člověka v demokracii dojít, předvedla názorně Merkel koncem roku 2015. Když jí se zachce, může si svůj národ vyměnit za nějakou asijskou islámskou hordu. Její šílenství stálo miliardy EUR, rozvrátilo EU, přineslo neřešitelné problémy a co se změnilo? Nic! Němci se na všechno zděšeně dívají, Merkel ve své většině nenávidí, ale svrhnout ji nedokázali!)

Když se strana dostane k moci, tak staré věřící plebejce začnou vytlačovat schopní, nebo taky jenom bezohlední, kariéristé. Kdyby Reinhard Heydrich byl v roce 1948 mladým Čechem, možná to v KSČ dotáhl na generálního tajemníka, jakož by se Lubomír Štrougal byl mohl stát vysokým funkcionářem NSDAP, kdyby se byl narodil coby Němec o něco dříve. To už jsou typy, které chtějí moc a ve jménu jakého -izmu ji hromadí, jim je srdečně buřt. Je to celkem osud každé strany, levice, či pravice, to nehraje velkou roli. Věřící plebejci rychle vyletí a na jejich místo si sedne oligarchie profesionálních vládců. Strana už má s tou původní společné jenom jméno. To by si měli uvědomit všichni prosťáčkové, členové i voliči, nějakých dnešních stran spasitelů lidstva.

Můj komunistický otec, komunista pravý poctivý, mi vykládal v 70. letech, jak oni všechno mysleli dobře, oni chtěli jenom aby... ale pak ve straně převládli soudruzi nepoctiví a ti převzali tu skutečnou moc. Mohl jsem mu jenom říci:
"Ano, tak to bylo, nepoctiví zvítězili a následek? Tím končí éra vašich procesů a vyhlazovacích koncentráků. Národ si může aspoň trochu oddychnout. Dokonce se smí i trochu říkat pravda. Vy jste uvědoměle lhali, mučili a vraždili, oni neuvědoměle kradli. Mně je tedy ten nepoctivý komunista milejší, je pro mě menší zlo!"

Panuje představa, že komunista za vlády komunistů se tam dal z vypočítavosti a měl z toho materiální výhody. Jistě tomu tak v mnoha případech i bylo, ale hned po válce skutečně existovalo dost věřících plebejců, kteří to dělali z idealismu. Můj otec jezdil v neděli na bezplatné brigády na vesnici. Celý den stáli a sekali srpem kořeny řepy. Nikde ani stolička, nikde záchody, ... jenom širé lány. Jezeďáci se bezpochyby na ty pitomé Pražáky dívali oknem z hospody a mohli se potrhat smíchy. Otec chodil na brigády, na různé jiné akce, večer na stranické školení, a jeho rodina byla chudá jak proletariát za průmyslové revoluce. Ještě pak doma ty pitomosti vykládal a matka po něm v prvních letech i papouškovala. V jeho představách jednou vše pochopíme a budeme si ho vážit. Toho se niky nedočkal a vděku nějakých dalších generací za jeho socialismus už vůbec ne. Naopak se všechno průběhem času mělo zhoršovat do horoucích pekel. Komunistický cvok vystoupil ze strany po roce 1968, v hlavě si to ale srovnat nikdy nedokázal. Kolikrát jsem tenkrát slyšel, "my jsme věřili, že ..." To ale není, juristicky viděno, nic jiného, než přiznání viny.

Jednoho večera, tak v druhé půlce 50. let, jsme seděli coby rodina u stolu v kuchyni a otec bodře započal svoji politickou desetiminutovku. Soudruh Chruščov prý dnes řekl imperialistům, že ... dále už přesně nevím. Nejmladší bratr byl ještě malý a uvědoměle přidal, že už soudruh Lenin taky cosi říkal. V tu chvíli v afektu vylítla nejstarší sestra, která už brala rozum, a zařvala na něj: "ty bolševiku!", načež mu vrazila tak strašnou facku, že sletěl ze židle. Otec zbledl a snad ho v tu chvíli napadlo, že jeho komunistické zrno nepadá na úrodnou půdu. Leč facku dostal malý bratr a ne on, v jeho hlavě se ještě na mnoho let nemělo rozsvítit.

pokračování o vítězné cestě rovnosti a bratrství zase příště...

Prezident Václav Havel - 5/?

30. srpna 2016 v 21:44 | gregor moldavit

Buržoazní prezidenti - povídání z pohledu Gottwaldova vnuka (tedy generace narozené kolem 1948)

Prezident osvoboditel


Masaryk nás svolává,
rozkazy nám vydává,
vstávejte vy čeští legionáři
zlá vojna vám nastává.

... tak dále a nakonec

Tomáš Garrigue Masaryk,
chodil s námi na žejdlík,
to si žádný z dnešních prezidentů
už nemůže dovolit.

Prozpěvovali jsem coby vojáci s kytarou na sajtně VéSky, když se někam jelo. Znali jsme text, jenže o tomto člověku jsme vlastně nevěděli nic. Psal se rok 1967, ale co do historických informací vládlo temno 50 let. Masaryk? Jakýsi buržoazní prezident, dokonce ani na průmce jsme o něm v dějepisu neměli skoro nic. Za rok na to, kdy se v ČSSR náhle Zeměkoule otočila na hlavu, se Masaryk vynořil z mlhy. Byli jsem při nějaké příležitosti s útvarem v Praze na výstavě v Juldě Fuldě. U jednoho stánku se tam prodávaly fotografie Masaryka, myslím jedna za korunu. Jeden z nás si ji koupil a pyšně ukazoval lidem, "podívejte, to byl nás táta". Lidi se chechtali, ale také vážně přikyvovali. Rok před tím bylo něco takového nemyslitelného, asi jako by ve Vatikánu někdo prodával fotky rohatého čerta. Vždyť to byl buržoazní prezident.

V tom malém městě, kde jsem ty 2 roky sloužil, bydlel nějaký můj nepřímý dědeček, se kterým jsem se tam občas večer setkal.
Dle toho, jak mluvil o komunistech, to byl jeden z těch, o kterých můj komunistický otec říkal, "takové bychom museli někam zavřít". Leč v tu dobu už byl můj otec se svým názorem velmi osamělý. Rok nato začali vstávat z hrobů ti od něj zavření, najednou se objevilo 4. oddělení KSČ se soudruhem Mamulou, které mělo na starosti mučírny a můj otec změnil tvorbu věty. Z onoho "my" se rychle stalo "oni". "To oni někoho mučili a zavírali, já nic!" Pochopitelně nic nevěděl, na nic si nevzpomínal, to co celou dobu říkal, nikdy neřekl.

Onen dědeček byl včelař a choval taky slepice. Takže když jsme jeli na manévry a vyhazovaly naše KD-čka - průjem způsobující konzervy poslední prasečí kvality, na každý den přesně ty samé - tak jsem je pro něj sesbíral. Tedy myslím jenom jednou. On je otevřel, dal slepicím a já se pak za 2 dny ptal, jak jim to chutnalo? Prý to ještě nezkusily, ale dokud to nesežerou, nic jiného nedostanou. Varoval jsem ho, že slepice nevydrží to, co voják socialistické armády, a když jim nedá nic jiného, tak mu pochcípají. Na rozdíl od vojáka-záklaďáka není slepice zadarmo, takže to bude lepší už nezkoušet.

(Na každé konzervě byla vyražena 2 písmena, jejichž význam nikdo neznal. Jakési mleté se dalo první den jíst, ale to bylo všechno. V té hned první se nalézal pochybný rajský protlak vyrobený patrně v nějaké socialistické chemičce a nesl písmena AP. Obsah dostal jméno "Ančo-Píčo" a konzerva se vyhazovala automaticky okamžitě. Takže první den na manévrech rozkládalo se po českých luzích a hájích poházené Ančo-Píčo. Po více letech jsem šel s jedním americkým agentem přes Alpy a jedli jsme konzervy americké armády. Tak např kuře s rýží. Nikoli obráceně, prvotřídního kuřete tam bylo více než té rýže. Když jsme v socialistické armádě měli rýži s kuřetem, tak na tunu slepené rýže připadalo jedno hladem chcíplé kuře. Uvědomil jsem si opět a zase, jak bylo dobře zradit socialistickou vlast a stát se přisluhovačem západních imperialistů. Na té vojně se mnou sloužil jeden takový potetovaný typ, před tím byl v kriminále. A ten nám při obědě jednou povídal: "Tak tohle by se byl nikdo neodvážil dát nám k žrádlu na Borech. Už by jim to tam lítalo tím okénkem zpátky")

A ten dědeček sloužil na vojně za 1. války. Legionář nebyl, bojoval v Alpách. Válku přežil nezraněný ale s podlomeným zdravím. Taky někdy v době Dubčeka zemřel i když nebyl příliš starý. Po válce pracoval coby učitel a měl následující vzpomínku:
Byl jsem s dětmi na výletě v přírodě. Tu náhle jede kolem takové honosné auto. Všichni jsme na něm mohlo oči nechat. Auto najednou zastaví a kdo z něj vystupuje? Pan Masaryk. Potřásl mi rukou, co tady prý děláme a pak si povídal s dětmi. Pan Masaryk byl velmi lidový typ. S každým se zastavil a rozprávěl. Prezident Beneš už byl jiný.

Tedy ono "chodil s námi na žejdlík" by odpovídalo. Prezident Novotný by si to byl asi skutečně dovolit nemohl, o něm ale někdy příště. Masaryk byl také známý pro rozhovory se spisovateli v Lánech. Tak tohle po něm Novotný zkusil, ale bylo to velmi nepřesvědčivé. Jednoduše na to rozumově neměl.

Ale jak je to s tím "...svolává..."? Tedy od začátku:

Skutečně pravda vítězí? Kde a jaká?

Do prezidentské standarty dal tento nápis T.G.Masaryk, veliký bojovník za právo a pravdu. (Ještě netušil, že výraz "pravdoláskař" se bude jednou v Čechách užívat jako nadávka.) Navázal tím na Jana Husa, jenže poněkud nepřesně. Tento myslím řekl, že "boží pravda vítězí". To je dogma a otázka víry, takže nemá cenu dále zkoumat. Hus se údajně nechal za pravdu upálit, což ovšem tak úplně pravda není. Hus napadl církev, když do Prahy přišli papežští preláti prodávat odpustky. Takové kšefty by si ani dnes nenechal Vatikán pokazit! Kvůli pravdě by se s ním byl asi nikdo nehádal. U věřícího je to s pravdou stejně vždycky velmi sporné. Pravda je u něj to, co mu dogma jeho víry předepisuje věřit. Skutečnou pravdu věřící nehledá.
(Co vlastně Hus chápal pod slovem "pravda", mi není vůbec jasné. Upalování kacířů považoval za správné i když dobře věděl, že jejich přiznání jsou vymučená a s pravdou nemají co dělat.)

A ta naše lidská pravda?
Masaryk se narodil v Hodoníně a chodil do školy v Brně. Jeho matka byla Moravanka a Tomáš k ní měl velmi silný vztah.
Masaryk se narodil v Hodoníně a chodil do německé školy v Brně. Jeho matka byla Němka a Thomas k ní měl velmi silný vztah.

Pravda patrně obojí, ono se to nakonec vůbec nevylučuje. Přesvědčený Čech/Moravan může být klidně Němec. Karel IV. byl něco takového, ale i národní buditel Josef Dobrovský, patronka českých žen M.D. Rettigová a já jsem konečně taky taková kříženina. Člověk může být klidně vlastencem v několika různých zemích.
(Nebyl český skladatel Smetana náhodou německý Friedrich, který se až v dospělém věku naučil česky a jméno si změnil na Bedřich?)

Masaryk se v každém případě rozhodl Čechem být a pro Čechy pracovat. Masaryk byl český vlastenec, ale na rozdíl od mnoha tehdejších i dnešních pseudovlastenců, kteří své zemi spíše škodí, on jí prospěl.
(Jeden příklad pomatených vlastenců: http://gregormoldavit.blog.cz/1207/den-pohranicni-straze Lidé to kupodivu stále čtou.
Znal jsem ale i cvoka, který chtěl bránit českou zem před užíváním anglické cizáčtiny a takových škůdců tam pobíhá více.)

To fascinující na Masarykovi - držel se přísně pravdy. Neprorokoval, že něčemu věří a něco zvítězí, ale on hledal a vyžadoval pravdu. Život si tím neulehčil. Češi jsou v odkazu Husa zvyklí pravdu ctít a milovat. Pravdu si přiznat, to už je ovšem něco zcela jiného.
Když se našel rukopis Zelenohorský, pročetl ho Josef Dobrovský a označil za padělek. Dokonce určil, kdo za tím stojí. Český národ se na něj s hněvem vrhnul, od nějakého Němce si nenechají hanit vyspělé české písemnictví.
Masaryk patřil do skupiny Jana Gebaura, který tento rukopis jednoznačně coby padělek dokázal. To se Čechům nelíbilo ani trochu a dobré slovo za to neslyšel.
Byl to zase Masaryk, kdo odsoudil závěr soudu s oním Hilznerem, který měl podřezat Anežku Hrůzovou. (Čtenář možná zná z knihy Černí baroni.) Češi tak dostali velmi vhodného vraha, a zavládla spokojenost. Masaryk poukázal na to, že jeho vina vůbec nebyla prokázána. Česká lůza mu za to rozbila okna. (Pachatel není dodnes jistý, patrně její bratr, který ji zabil kvůli dědictví.)

Do politiky šel Masaryk až ve věku 63 let, kdy už každý myslí spíše na důchod. Dokázal prakticky nemožné, vytvořit ČSR a dlouhou dobu ho přes velké problémy národnostní, politické i hospodářské udržet.

Proč komunisti prakticky vymazali Masaryka z českých dějin? Přepsali dějepis tak, že vývoj od pračlověka znamenal cestu ke konečnému, poslednímu systému lidstva, tedy komunismu. Masaryk nebyl komunista, ani se v tomto smyslu nějak nevyjádřil. Byl to buržoazní prezident, tedy špatný. Co pro ně muselo být zcela neodpustitelné, byl titul, který mu národ udělil - "prezident osvoboditel". Pod pojmem "svoboda" měli zcela jinou představu, tu přeci přinášejí oni. Pro dva osvoboditele nebylo v dějepisu místo.

pokračování ...
 


KSČM a širší souvislosti

24. srpna 2016 v 20:41 | gregor moldavit
Jako děti jsme měly takové přirovnání: "dlouhý jako fronta na maso". To nebyla provokace ani třídní neuvědomělost, to se tak samo vyvinulo a ne náhodou.

Communist Party of Bohemia and Moravia logo.svg
Souzi a soušky!
Je to několik dní, co jsem diskutoval na internetovém fóru KSČM s jedním členem této strany. Na rozdíl od jiných návštěvníku nepoužívá tento hned sprosté nadávky, takže občas něco prohodíme. Jak jsem se dočetl jinde, máme volit slušné lidi a tito jsou právě v této straně. Tento člověk je slušný. Až zvítězí jeho strana, nechá mě možná zastřelit, jistě při tom ale nepoužije neslušné výrazy.

No a tento uvědomělý soudruh tam právě cosi vysvětloval jednomu neuvědomělému přisluhovači kapitalistů:
"Moje 90 letá babička ti vzkazuje, že abys mohl kritizovat nedostatek stavebního materiálu a dostupný sortiment v té době je nutno si uvědomit, že se stavěly celá města jako Havířov, Karviná, Ostrava... . Stavěly se přehrady atd. Pokud chceš polemizovat o tom, že bylo něčeho málo, je nutno vidět věci v širších souvislostech a vycházet z okolností tehdejší doby."

Při tom se mi vybavilo moje dětství a mládí, kdy v obchodech nebylo nic, neboť nejprve bylo nutno vybudovat těžký průmysl a potom měl přijít na řadu spotřební. (Kdo neměl štědrou tetu na západě, kde bylo dávno všechno, neboť se tam patrně nebudovaly přehrady, ten měl smůlu. Třeba žvejkačku, která v ČSR přišla do krámů až v 2. polovině 50. let. Do té doby se s ní patrně zalepovaly díry v té přehradě.) Jízlivě jsem připsal:
"Když se staví Slapská přehrada, tak přeci nikdo nemůže v obchodě požadovat pytel cementu. Takový člověk by nechápal širší souvislosti."

Důvody pro nedostatek byly různé, když pomineme ten základní - vláda komunistů a jejich plánované hospodářství. V krámě nebyla výjimečná odpověď, "to nebylo naplánované v této pětiletce". Chceš znojemské okurky, nebo aspoň ocet na vlastní nakládání? Přijď za 5 let! Při troše štěstí...

Něco přímo řvalo do nebe. Tak např. továrna, která vyráběla roury do kamen, byla hodnocena podle váhy výrobků. Plán bylo nutno nejen splnit, ale překročit, jinak mohl mít ředitel velké problémy. Jelikož je mnohem snadnější vyrobit rouru rovnou, než zahnutou, přešla výroba pouze na roury rovné a jinde se to nevyrábělo. Socialistický občan si tedy mohl koupit 100 metrů rovné roury, ale koleno k nim už nesehnal.

Ještě když mě jednou, někdy asi 1977, navštívil můj komunistický otec (v tu dobu už z této víry vyléčený, žijící ovšem v iluzi, že o nic, to napáchali ostatní), řešil rok problém kontaktů na svého trabanta. Nakonec ale přijel bez náhradních, na světě nebyla mocnost, která by mu je sehnala.
"Výrobu náhradních dílů plánuje v RVHP jeden člověk. Ten má moskviče, tak můžeš jeho díly koupit od Šumavy po Vladivostok. Ale ne na trabanta. V Praze se rozkřikne, že v Drážďanech budou kontakty. Druhý den jede z Prahy 500 trabantů za tímto účelem do Drážďan. Než tam dojedou, skoupili už je ti místní. Jsou lidé, kterým stojí auto 2 roky odhlášené před domem, protože nemají kontakty v ceně pár korun"

Ale nejednalo se jenom o materiální nedostatky. Byl jsem úplně šokován, že moje rodiče nemají ani tušení o únosu z Entebbe, právě tak jako neznali jméno Idi Amin. Četli denně Rudé Právo, aniž by vůbec věděli, že tam je pouze výtažek zpráv pro socialistického člověka. Zbytek se u StB nazýval, "tím není potřeba znepokojovat dělnickou třídu". Informace o událostech, které otřásly světem, se do temnot jejich "normalizace" nedostaly.


Tedy při tom povídání na fóru KSČM se mi vybavila taková scénka, asi z roku 1970. S papírem popsaným různými stavebními potřeby jsem vstoupil do obchodního domu Rott v Praze. Na schodech do 1. patra tam seděl postarší muž a brečel jak malé dítě.
"Ježíšmarjá," štkal nešťastník, "sem přijít starej Rott, tak se z toho zblázní. Dyť voni tady vůbec nic nemaj."
(Patrně zrovna kolem nešla ona babička, aby mu vysvětlila, že musí chápat širší souvislosti.)
Já prošel celý ten obchoďák a na mé otázky "máte..." jsem poslouchal odpovědi "nemáme!"

(Mimochodem, dnes jsem byl tady v jednom místním baumarktu, kde mají prakticky všechno. Naštěstí tento stát nebuduje Havířov.)

U toho Rotta měli hřebíky krováky, míchačku na maltu a ještě tak ledacos, ale z toho co jsem chtěl já - just nic! Inu stavěly se přehrady...

Právě tak jsem slýchával v době normalizace, že jsme přátelský národ a naše země má mnoho památek. Proto také přijíždějí zahraniční turisti v hojném počtu. Nemůžeme se tedy divit, když u řezníka není maso, neboť turisti nám ho všechno snědli. Ony souvislosti jsou dokonce velmi široké.

Co kupodivu bylo všude a nikdy jsem neviděl frontu - banány. Právě ty banány, které dnes komunisti nastrkují, jako by se bylo jednalo pouze o ně. Emigranti, kteří riskovali život při ilegálním přechodu hranic, to dělali jenom pro banány. (znamená - zradili z mrzkých důvodů.)

Taky jsem si vzpomněl na to, jak jsem po dlouhé době přijel na jaře 1990 do ČSSR a žádal u řezníka řízky, šunku... u zelináře červenou papriku a slyšel od "kde bysme to vzali?", až po "to ste čéče nějakej blbej?".

No dobrá. Jenže ten soudruh z toho fóra mi jednou odepsal, že když budou demokraticky zvoleni, zavedou zase plánované hospodářství. Pak by ale měli taky poctivě přiznat:
"Odbouráme nezaměstnanost, všichni budou mít socialistické jistoty, budeme budovat přehrady... jenže z toho důvodu až půjdete do krámu koupit ... (každý si doplní dle svých vzpomínek, třeba cement, kontakty do trabanta, nebo kosu, olej, ocet, nebo vložky, nebo ... ach ano banány) pak je nutno vidět věci v širších souvislostech".

K tomu by si měli komunisti uvědomit, že plánované hospodářství znamená znárodnění. Když o tom se jenom roznese pověst, mají do měsíce všechny produktivní pracovní síly v cizině. Nikdo nebude čekat, až začnou omotávat hranice ostnatým drátem. Pak si třeba jejich voliči poslechnou tu větu, kterou já jsem v dětství slýchával tak často:

"Co jsme lidem slíbili, to jim taky dáme. My komunisti držíme slovo. Jo ale když to teď nejde..."

Prezident Václav Havel - 4/?

7. srpna 2016 v 20:47 | gregor moldavit

Emil Hácha

Bylo mi tak asi 17, když mě jeden kamarád ze svazarmu vyzval, abych s ním šel večer na nějaké náboženské školení. Jako jediný z nás byl věřící a praktikující katolík. Celkem jsem se mu do toho nemíchal, každý jsme nějaký. Patrně to bral tak, že kdyby ostatní věděli to co on, pak by taky věřili jako on. To samé si mysleli i starší komunisti, to je představa věřících a myslí si to možná i včelaři a sběratelé známek. Jenže to je hluboký omyl, tak to nefunguje. Každý člověk je trochu jiný i co se týče víry a záliby. No dobrá, tak jednou půjdu na takové školení. Sešlo se tam asi 20 lidí zhruba mého věku, ti tam ovšem chodili pravidelně a byli více či méně věřící. Ten farář, který to vyučoval, si v 50. letech odseděl nějaký čas v base, ("Jednoho Boha mít budeš!" platí pro komunisty i katolíky, proto se potírají) ale ta doba byla už pryč a mohl tedy dokonce pořádat takový večerní kurz. Trval asi hodinu, slyšel jsem, jak se ti kolem s ním modlí, k čemuž jsem se nepřipojil, pak jsem se dozvěděl co je to advent a pochopitelně co Kristus kdy začaroval a řekl. No a pak jsme šli s tím přítelem do hospody na pívo a on chtěl vědět, co tomu říkám?

Mohl jsem mu však jenom odpovědět, že u mě tohle jednoduše nefunguje. Co ten farář předvedl, to už jsem dávno zažil ve škole v 50. letech, tedy totální výplach mozku. Tady je tohle dogma, takhle my ho věříme a ty se můžeš/musíš připojit. Vlastní myšlenky a vědomosti jsou nežádoucí, pochybnosti trestné! Když tomu věří tolik lidí, musí to přeci být pravda. Kdo věří, jako by věděl. Tohle perfektně fungovalo u mého otce, který byl věřící komunista, chodil po večerech na stranická školení KSČ a pak doma ty blbiny papouškoval. Jelikož měl víru v genech a já ne, muselo později dojít ke generačnímu střetnutí. Tento konflikt byl pro onu dobu typický.

Mimochodem s tím katolíkem jsme zůstali v kontaktu ještě dlouhá léta i když já už žil na západě. On mi psal neohrožené dopisy, kde stále znovu barvitě líčil, jaké jsou komunisti svině! Věděl, že to StB čte, ale možná hledal mučednickou smrt. Tu mu nikdo nedopřál, asi takových bylo tenkrát více. Pochopitelně se taky rozhodli se ženou emigrovat, ale ona mu každý rok vysvětlila souvislosti, že letos ještě ne, vypadá to venku na déšť, raději až za rok, takže za 20 let z paneláku nevylezli. No a pak přišel rok 1989. Ze svých souvislostí si udělali se ženuškou vlastenectví, oni nezradili, a v prvních volbách utíkali volit KSČM. To ještě s omluvou, "ono přeci jenom, ... když to člověk tak vidí..." Pak byly jeho dopisy stále hrůznější, až z každého přímo řval mně tak dobře známý pocit nadřazenosti věřícího komunisty. Věty začínající, "ty si asi myslíš, že ..." a ze všeho ještě přímo bučela uvědomělost jeho ženušky. A jestli nezemřeli, nebo si to jeho ženuška nerozmyslela jinak, je zuřivým komunistou dodnes. Bude ale jistě jenom tak dlouho, než se komunisti dostanou k moci. Pak se od něj bezpochyby všichni dozví, že "takhle my jsme to nechtěli, my jsme to mysleli dobře, my jsme chtěli jenom aby..." jak jsem to v 70. letech slýchával od generace mých rodičů. V každém případě pro něj bude další vláda zase jenom špatná a tím jsme u našeho tématu. Jakou politiku a jaké politiky by ten český národ v té vládě chtěl? Vždyť jsou vždycky a všichni špatní.

Ale vraťme se k onomu večeru. Ten farář se tak trochu a velmi opatrně zmiňoval i o minulosti, kterou zažil a tam nějak přišlo jméno "Hácha". Řekl větu:
"Naše dějiny se k tomuto člověku zachovaly velmi nespravedlivě."
To mě zaujalo více, než jaký zázrak kde udělal Kristus a já zbystřil pozornost.
"Hácha tu funkci prezidenta nikdy nechtěl, byl starý a nemocný, ale obětoval se. U Hitlera mohl za Čechy jenom prosit a to věděl, že Hitler bude křičet a vyhrožovat. Jeho žádosti o možnost odstoupení nebyly přijaty... Češi zato nechali Háchu po válce zemřít ve vězení."

To jsem vůbec nevěděl, v dějepisu jsme měli jen že to byl kolaborant s nacisty, ale právě tuhle jednu větu. Výraz "dělnický prezident", jsme slyšeli každou chvíli, jméno Hácha, ale právě tak Masaryk a Beneš, jenom snad jednou informativně, byl to buržoázní politik, dělníci strádali a stávkovali... V době komunistů jsem určitě neviděl nějakou ulici "Masarykova", apd... Ti staří po něm ještě něco nazývali, třeba nádraží, ale napsáno tam jeho jméno už nebylo. Právě tak babička, když s námi šla kupovat nějaké ty kecky, říkala, "jdeme k Baťovi". (Ten kdyby v tu dobu mohl vidět to socialistické obuvnictví, tak ho z toho krámu vynesli na nosítkách.)

Ta starší generace o Háchovi taky nemluvila, ať už byla za komunistů na jakékoli straně. Jenom jsem krátce před tím slyšel jednoho baviče prozpěvovat nějakou lidovku z války:

Zahoďte lidičky,
nože a vidličky,
stejně už není co žrát.
Všechno nám sebrali,
Háchu nám nechali
a Protektorát.

Tedy taky žádná óda na něj.
Hácha a Reichsprotektor Reinhard Heydrich

V tu dobu moje dospívající generace začínala chápat, že ono je vlastně všechno úplně jinak, než máme věřit že je a se školními dějinami to bude asi podobné. V druhé půlce 60. let se moje podvedená, obelhaná generace staví na odpor. Pro mého komunistického otce trestuhodné. Ptát se na pravdu? Té by mohli zneužít nepřátelé našeho lidově demokratického zřízení. Náš problém ovšem byl, že jsme prolhanost té věřící staré generace odhalili, pravdu ale neznali. Většina z nás si pak dala v životě záležet, pravdu hledat. Ale potkáte taky dnešní sedmdesátileté, ze kterých stále ještě mluví školní dogma 50. let.

Toho Háchu jsem nezapomněl, ale nebyla možnost se informovat, napsáno nebylo nic a neznal jsem nikoho z generace mých rodičů, ke komu bych měl důvěru. Pustil jsem to jméno z hlavy, měly přijít jiné události. Poslední den roku 1967, byl jsem voják, se vykládala fáma, že vojna se má zkracovat na 1 rok. (Tenkrát byla 2 roky a možná se to věřilo každý rok.) Prý o tom bude mluvit Novotný v novoročním projevu. Tak jsme si o půlnoci pustili rádio. Novotný semlel pár běžných prázdných frází, jak jsme všichni v socialismu šťastni, poukázal na význam říjnové revoluce a zakončil přáním nového roku. Pochopil jsem, že jsem se nechal oblbnout pohádkou, že ono se nebude měnit nikdy nic, tenhle prolhaný podvodný režim bude asi věčný. Leč mělo se měnit docela dost. Už v lednu jsem uslyšel dvě jména, která jsem vůbec neznal. Alexander Dubček, převzal půlku moci Novotného, tedy 1. tajemník KSČ, a Oldřich Černík, předseda vlády. Nejprve tomu nikdo moc nevěnoval pozornost, ale mělo přijít to, co vešlo do dějin jako "pražské jaro". Někam hodně nahoru ve vládě se dostal mladý komunista Zdeněk Mlynář, z jehož pozdější knihy "Mráz přichází z Kremlu" jsem v emigraci čerpal mnoho informací. Mimo jiné se Mlynář táže, kde se v roce 1968 vzalo to nadšení lidu? Zhruba:
"Kdyby KSČ byla kdykoli udělala skutečné volby, nebyla by dostala ani tolik hlasů, kolik měla členů. A nyní všichni jásají, volají politikům slávu, darují zlato do státní pokladny..."

Naše nadšení bylo v srpnu rozmačkáno pod pásy sovětských tanků. Přišla doba strašného temna, doba "normalizace", ze které se český národ nevzpamatoval dodnes. Ve své knize Mlynář popisuje všechny své kolegy, jejich vlastnosti a co se jak událo. O Háchovi nic až náhle na jednom místě. V srpnu 68 byla celá vláda ČSSR zajata a odvlečena do Moskvy. Tam dostali kruté ultimatum "podepsat!" Jinak může rudá armáda třeba střílet do shromážděných lidí a podobně. Pro dva z nich bylo podepsání samozřejmé, Svoboda a Husák. Až budu psát o nich, pak se na tohle místo vrátíme. Ale nyní přišlo v knize ono jméno:
"Řekl jsem Smrkovskému, ... že pro mě osobně je přínosem něco nečekaného: pochopil jsem Emila Háchu. Nikdo se nepohoršil, na Háchu jsme si tam asi vzpomněli všichni."

Byl to onen Černík, který jako první začal podpis prosazovat. Ostatní si to nechali vysvětlit a nakonec podepsali všichni, jenom ne František Kriegel.
Mimochodem, právě tenhle Černík se pak ještě pokusil změnit pány, vysloveně zradil reformní politiky a začal přisluhovat. Nebylo mu to nic platné, musel nakonec přiznat: "Prosral jsem si čest i pozici".

Pokud bylo spravedlivé zavřít Háchu po válce do vězení, pak v roce 1989 měli jít taky do vězení všichni ti, kdo v Moskvě pod nátlakem podepsali. Na prvním místě Gustav Husák.

Snad můžeme shrnout: Hácha na sebe vzal úlohu obětního beránka. Byl už starý a nemocný a nakonec nemohl dělat nic, než za svůj národ u nacistů prosit. Je známo, že v rádiu odsuzoval český odboj i exilovou vládu v Londýně, ale patrně to bylo něco za něco, aby pak vymohl určité úlevy. Mimo jiné to bylo v roce 1944, kdy už byl tak nemocný (arterioskleróza), že už ho bylo těžké činit za něco zodpovědným.

Nemyslím, že by se Háchovi měly dnes stavět sochy, ale český národ se k němu skutečně zachoval nevděčně a nespravedlivě a Hácha si bezpochyby zaslouží určitou rehabilitaci.

pokračování ...

Prezident Václav Havel - 3/?

2. srpna 2016 v 21:47 | gregor moldavit

O tom, jak pravda a láska zvítězily, díl 2/2. Z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi".
...Gilgameš věděl, že ona podivná bytost může být jenom Enkidu. Jenže to byl divoch ve stepích, více zvíře, než člověk. Jak nyní na to?

Svolal tedy radu, což byl jeho velekněz Kalchas a dále pár statistů, které tento ještě nestačil odstranit, nebo stačil podplatit. Kalchas byl slizký jako úhoř, záludný a bezohledný, nutno mu ovšem přiznat, že mu to po čertech myslelo. Byl to vlastně on, kdo v Uruku vládl a rozhodoval, Gilgameš se většinou nechal přesvědčit. Dobře totiž věděl, že Kalchas za pomoci svých kněží i bohů by mu mohl být nebezpečný, ale právě tak mu je užitečný, když se spolu nějak shodnou. Kalchas hlavně zvěstoval vůli bohů, kteří se ovšem zdáli být v jeho službách. Vždycky požadovali od lidí to, co jemu se právě hodilo.

Jako první v radě promluvil vrchní generál, rovnou s vědomím, že bude přehlasován. Navrhnul poslat na Enkiduha armádu. Stalo se jak očekával, ale Kalchas ho pochválil za snahu, s poukazem na bohy, kteří si to nepřejí a dobrotu Gilgameše. Generál byl celý šťastný, že ho tak rychle odmítli, protože dobře věděl, že jeho armáda nestojí za nic a on, coby vrchní velitel, není výjimka. Vláda města Uruku to věděla taky, ale nedělala s tím nic podle jakéhosi pravidla:
"Von je blbej, ale jednou tam je, tak proč to měnit? Dáme tam jiného a ten bude blbej taky, třeba eště víc."
Každý si totiž uvědomoval, že kdyby se začali z nejvyšších míst vyhazovat blbci, mohlo by dojít na leckoho z nich. Takže se vládlo na principu - ruka ruku meje.
Pokud to někomu ze čtenářů nápadně připomíná dnešní dobu, není s tím názorem určitě sám.

Všichni věděli, že to stejně rozhodne Kalchas a ten symbolicky vyzval k rozhodnutí Gilgameše.
Tento povstal a slavnostně pronesl:
"Já věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí."

Pak už méně slavnostně zabručel:
"Jenže co s tím budeme dělat v praxi? Kalchas!!! Navrhni něco!"

Tento jinak pohotový politik se ale nad tím výrokem vyděsil, co s tím byla oprávněná otázka, on to taky nevěděl, takže se jal koktat.
"Tedy, eh, pravdu hlásáme my kněží. Občas se ale jaksi stává, že eh..."
"Že vám tu vaší pravdu nikdo nevěří, že jo? A já se nedivím." Zaburácel Gilgameš.
Kalchas to rychle zamluvil.
"Ale co se týče lásky, máme tu jednu schopnou spolupracovnici. Děvka Šamchatka! Její výkony jsou úžasné.

Gilganeš chvíli zauvažoval a pak přikývl. Nebudeme zbytečně zatěžovat státní kasu, místo armády pošleme na Enkiduha tajného agenta, děvku Šamchatku. Snad to takhle přijde levněji.
"Kalchas! Ať se u mě obratem hlásí."

"Je to nejstarší řemeslo lidstva," můžeme vždy znovu slyšet. Jako mnoho podobných, běžně opakovaných a nepochybných frází, je i tahle úplně chybná.
Argument:
"Vždyť to říkají všichni," ještě neznamená, že by to musela být pravda. Byla doba, kdy všichni, až na pár bláznů, říkali, že Země je placatá. Všichni říkají to, co říkají všichni. Občas má pravdu ten, kdo neříká to, co všichni.
Výrobce zbraní, zaříkávač hromů (předchůdce dnešního papeže) rybář nebo lovec byli tisíce let před tím. Láska z lásky a láska za peníze se ještě dnes občas těžko rozlišuje. Ono je nějak vždycky něco za něco.

Jak to bylo s tou Šamchatkou? Inu, ta byla jistě moc dobrá děvka, když dostala od krále státní zakázku. V tu dobu se odehrály slavné bitvy, které zvířily prach jenž dávno se byl usadil. Někdo zvítězil a někdo prohrál, my už dnes nevíme kdo. Z těch bitev nezůstalo ani tolik, jako ze skromných výrobků hrnčířů a zedníků. Však bohatýrský epos o Šamchatky vaginálním výkonu vešel do dějin a přežil říši sumerskou. Važme si řemesel, jejichž produkty přežívají nesmrtelné krále i tisícileté říše.

Kterak se to odehrálo?
Gilgameš jí to ještě vysvětlil, co že má jako dělat, až potká Enkidua, ale to věděla sama taky. Mistrem řemesla tu byla konečně ona.
"Pořád ty samé návody od amatérů," pomyslela si Šamchatka.
"Jsem kurva já, nebo král?" Však Gilgamešovi nadšeně kývala:

Ano prosím, vašnosto ovšemže zajisté.
Bylo-li by libo-li vám snad ukázku?
Jednou zapíchat na určeném místě,
to máme účet za čísla a trenýrky čisté,
vše jak na provázku, vyřídím zakázku,
k plné spokojenosti, spolehlivě a jistě.

Však Gilgameš pokračoval neúprosně ve školení.

Až divocha spatříš, tak všeho nech,
cudně mu navrhni, že bys ho chtěla,
odhal prsa i lůno, stáhni ho v mech,
dělej tak, jak žena s mužem dělá,
k vášni ho ztrhni, však vezmi mu dech.

Pak obcujte vydatně, u huby pěnu,
do sebe vtáhni ho jak vodní vír,
přitom zvířata lesní odcizí se jemu,
v lesích a pastvinách zavládne mír.

Šamchatka plála třídním uvědoměním.

Chci zdarma život za mír dát,
drobné nebudu vracet,
prsa jsou za tři padesát
mé lůno za pět dvacet.

Já nechci kazit náladu,
meč překováme v rádlo,
však garantujte náhradu,
když rozerve mi prádlo.

Prsa svá odhalím,
lásky nápoj namíchám,
dech jeho zpomalím,
vše poctivě odpíchám.

Jen snad malý dodatek,
v mechu, či bazénu
chci diety a příplatek,
to je práce v terénu.

Já vše ráda udělám
pro krále a klenoty,
na muže zadělám,
laň překoná temnoty,
však zaplaťte můj elán,
i daň z přidané hodnoty.

Gilgameš si pomyslel cosi o děvce prohnané, ale nakonec rád souhlasil. Kdyby si byla řekla méně, byl by ji možná odmítl coby nezkušenou začátečnici. Co by to bylo za kurvu, aby nevyrazila ze situace maximum? Dal jí ještě poslední příkaz.

V tom jsme si tu za jedno
řemeslo má zlaté dno,
ty budeš skutečně klasa,
ať ti tedy zvoní kasa.

Teď ukaž co dovedeš,
máš dostat plat za lásku,
až nám ho sem přivedeš
jak ovci na provázku!

Nato předal Šamchatku lovci, jenž ji měl odvésti za město na pastviny. V temnotě večera opustily dvě nenápadné postavy město Uruk. Šamchatka neznala strach ze tmy jako se tmy nebojí kočka. Nebála se ani pustin kolem města ani divé zvěře. V její branži je zapotřebí mít aspoň tolik odvahy, kterou má král, když vede vojsko do boje. Jenže král je v takové situaci jednou za čas, děvka prakticky každou noc. Proč tedy dodnes obdivujeme odvahu a statečnost vojevůdců?

Lovec dovedl Šamchatku k napajedlům. Tam ji uložil do trávy pohybem, kterým my dnes klademe do pastičky na myši kus špeku, a rychle se vzdálil. Šamchatka osaměla pod klenbou hvězd mezi dravou zvěří, odkázaná sama na sebe.

Nadešla noc, v níž noční zvířata a děvky loví. Tu přišla divá zvěř i Enkidu k napajedlům. Šamchatka neměla oči sovy, ale instinktivně poznala kdy je třeba jednat. Když před ní v měsíčním svitu vyvstal stín mohutné postavy, tu svá prsa i lůno odhalila. Enkidu byl sice absolutně nezkušený, ale nějak mu nakonec došlo, že s tím by se mělo něco dělat.

Divoký Enkidu,
v horách byl zrozen,
podlehl přeludu,
i jemu byl vrozen.

On ulehl na ni
a vydal vzdech,
tak měla ho v dlani
a vzala mu dech.

Snad pod vyšší mocí
se ty věci pak dály,
šest dní a sedm nocí
bez ustání obcovali.

Všechno se dozvíme,
jak dávali, tak brali,
ač dodnes nevíme,
kde tu sílu vzali.

Šamch pevná jak skála
ta ku slovu stála,
všechno mu dala,
jen dech mu vzala.

Když se byl nasytil
vyšel na světlo denní,
však ten koho bývalo,
toho již více není.

Pak nazpět se vraceli,
tu laně člověka se bály,
a když přišly gazely
před ním na útěk se daly.


Co se událo? Enkidu se pokusil vrátit ke stádům, se kterými předtím žil, ale zvířata před ním utíkala. Prodělal plánované přeškolení, Šamchatka mu přidala na hodnotě. Enkidu nebyl již zvířetem, stal se člověkem.

Tento záznam v klínovém písmu prastarého eposu je mimořádně zajímavý. Podle Bedřicha Engelse to byla práce, která polidštila opici. Dle tohoto eposu to byla jiná (mezi námi, podstatně příjemnější) činnost. Pravda bude asi někde uprostřed, pro Šamchatku to konečně práce byla. Prostě tu hominizaci někdo odpracoval za něj, on se jenom tak nějak aktivně vezl.
Marx a Engels mají ovšem také pravdu. Práce je v lidské společnosti nutná, ale jenom pro toho, kdo ji nedokáže naložit na hřbet těm druhým.

Šamchatka pak dále plnila stranický a vládní úkol. Vzhledem k hodnotě její práce nejprve zaplatila daň z přidané hodnoty do státní kasy. Potom si ji nechala obratem vyplatit nazpět i s výlohami a dietami. Ze mzdy zaplatila daně, poté co z nich nejprve odepsala dva čtvereční metry zválené trávy, cestovní výlohy, výdaje na reprezentaci a pracovní oděv. Při práci ona sice žádný nenosila, ale vzhledem k vysokému postavení měla povolený roční paušál i bez vyúčtování. Takže vlastně nakonec nezaplatila nic a státní kasu plnili dále ti, co vlastnili toliko bederní pás, z daní neodepsatelný. Tento děvkou Šamchatkou založený dvoutřídní daňový model se stal předlohou pro všechny pozdější státní a vládní činitele a používá se v prakticky nezměněné formě dodnes. Tím je také vysvětleno, proč tak často slyšíme na adresu vlády výroky, že to jsou všechno samé kurvy. To je ovšem omyl, ve vládě sedí nezřídka i pracovníci, kteří mají také jiné funkce. Kdo četl pozorně tuto kapitolu, ten už to snad nesplete.

Dalšího dne Šmachatka umyla a oblékla Enkidua, dala mu pojísti chleba a napíti piva, konečná to fáze hominizace.

Pij Enkidu pivo,
to patří k žití
a chleba jez,
to lidské je bytí.
Chléb znamená božství,
pivo znak je království.

Pak ho vzala za ruku
a odvedla do Uruku.
Enkidu nově zrozeného
do Uruku hrazeného.

Chléb Enkidu jedl,
když zas nabral dech
s ní ke stolu usedl,
tam ve města zdech.

On pivo pil pěnivé
než ulehl k spánku,
sny pak snil děsivé,
sedm vypil džbánků.

Ještě více se vypráví
o dění v tom místě.
Něco budou pověsti,
něco my víme jistě,
o tom si však povíme
až zase někdy příště.

Kniha jde pak dále, my se ale vrátíme zase do ČR ...

Prezident Václav Havel - 2/?

31. července 2016 v 12:23 | gregor moldavit

O tom, jak pravda a láska zvítězily, díl 1.

Tohle vyprávění má být o československých prezidentech, aspoň z toho úhlu, ze kterého jsem je já vídával v průběhu mého života, nebo o nich slýchal od těch starých. K tomu se ještě dostaneme, času máme dost.

Po dopsání předchozího dílu jsem si najednou uvědomil, že ono s tou láskou, která zvítězila, tady kdysi cosi podobného už bylo. Takže dnes odbočím a budu vám vyprávět o lásce. Sice lásce profesionální, ale ona je to určitým způsobem láska taky. Začněme v dávnověku, v dobách skutečně nejstarších. Je tomu asi 5 000 let...

Stalo se, že přišla bouře tak strašná, že i bohové seděli na okrajích mraků a třásli se strachy. 6 dní a 7 nocí bez přestání pršelo a strašlivá potopa zaplavila celou zem. Vše živé zahynulo, ale přeci jenom ne úplně vše. Žil tehdy muž jménem Utanapištim, který včas postavil sobě archu, schopnou pobrat i něco zvířectva a přestát takovou potopu. Když vody opadly, vystoupil Utanapištim z archy a přinesl bohům zápalnou oběť. Tito seběhli se ze všech stran a s rozkoší čuchali tu libou vůni. Nato vyvedl zvířectvo z lodě a to znovu osídlilo zemi.
Ilustrace Jana Holečkévá

I lidé se začali zase množit a náš příběh nyní začíná u páté generace po této potopě světa. Ještě musíte vědět, že Utanapištim a jeho žena, dostali za tento historický čin, jako jediní z lidí všech dob, od bohů nesmrtelnost. Tak vyprávějí nám to hliněné destičky s klínovým písmem, nalezené v troskách měst, která byla už prastará, když se v Evropě rodily první počátky civilizace. Nuže, ve městě Uruk, v říši Sumérů, vládl mocný král Gilgameš...

Dále necháme vyprávět jednu knihu, kde to všechno bylo už podrobně zpracováno.
Výňatek z knihy "O Gilgamešovi a Enkiduovi".

Ve městě Uruku budoval král Gilgameš mocné město a stavěl nezdolné hradby. Každý den burcuje buben obyvatelstvo ze spánku. V rytmu bubnu vstávají poddaní a v rytmu bubnu kladou muži jednu hliněnou cihlu na druhou, dny, měsíce a roky. Nepouští Gilgameš muže k ženě, nepouští milence k jeho dívce. Veškerou mužnou sílu musí vložit do stavby hradeb.

Tento názor, že pohlavní styk bere muži jeho sílu, je i v dnešní době ještě rozšířen u některých přírodních národů. Muži tedy žijí tím způsobem, že demonstrativně přehlížejí celé ženské plemeno, aby si to vždy za pár dní rozmysleli a všechno za jeden večer nenápadně dohnali.

Já sám jsem sice vyrostl uprostřed Evropy, ale v nějakém podobném systému. Sexyfilmy, striptýz, nebo aspoň holá prsa se nepěstovala, jakkoli o ně byl zájem přímo neutuchající. To vše bylo jen pro nebohé vykořisťované obyvatele zemí ovládaných třídním nepřítelem. Nikdy jsem dobře nepochopil, proč byla komunistická vláda v tomhle bodě tak puritánská. Erich Honecker ovšem sám chodil na striptýz pro uzavřenou vládní společnost. To se oficiálně nazývalo, že se informuje o módě pracujícího lidu, ačkoli tomu lidu tato móda byla zcela upřena. Při hospodářské tendenci státu si možná skutečně chtěl udělat představu o dovršeném komunizmu, v němž budou všichni chodit nazí.
Myslím, že důvod pro tuto morální přísnost byla ona gilgamešovská teorie, že holá ženská prsa odvádějí dělníka od jeho životní i historické funkce, tedy budování socializmu.

Snad snášeli muži v Uruku oddaně tu práci, ale jejich ženy v plodném věku byly trestně zanedbávány. I stěžovaly si ženy bohům a tito zakročili podivným způsobem. V těch dobách měli bohové jiné pochopení pro sexuální problémy, než má v naší době bůh katolický nebo komunistický. Tu bohové procitli a stvořili muže silného jménem Enkidu. Z hlíny ho stvořili, praví nám prastará destička s klínovým písmem, napsaná dávno před tím než byla napsána první řádka bible. (V naplaveninách Eufratu žádný jiný stavební materiál nebyl.) Nikoli však pro potěchu žen, jak by se snad dnes někdo povrchně domníval. Proto, aby se utkal s Gigamešem a přivedl ho pak ne jiné myšlenky, než toliko budovatelské. (Kdo zná tu celou knihu, ten ví, že to i nějak vyšlo, vydali se třeba spolu zabít zlého Chumbabu. Leč nepředbíhejme.)

... Enkidu byl člověkem i zvířetem a praví se v nejstarším spisu jenž nám zanechalo lidstvo, že:

Nejí Enkidu chléb
a pivo nepije
takové věci on nezná.

Jen s divou zvěří žil ve stepi a lovcům pasti vylupoval. Kdo však zmůže co, proti takovému silákovi.
Skutečně byly ve střepinách džbánů z té doby objeveny nepatrné krystalky, jejichž analýza to potvrdila. Lidstvo znalo pivo už před pěti tisíci lety.

Z hlíny vznikl člověk,
z hlíny dělali zdivo,
konečně přestal pravěk,
když začali pít pivo.

Ten kdo ho nepil,
ten prodělal velice,
to byl jen debil,
to byla opice.

Opici nezavrhuji
však lidstvu navrhuji,
aby se to pravidlo
dneska zase zavedlo.

Tu přišli lovci ke Gilgamešovi a stěžovali si na divokou příšeru, která jim odhání zvěř, vylupuje pasti a zahrabává nástrahy. Co zmůže kdo z nich proti takovému silákovi? Tady musí zakročit strana a vláda. Však Gilgameš dobře věděl, že Enkidu nesmí být zabit. Bohové ho stvořili proto, aby vstoupil do jeho života.

Té noci měl Gilgameš dva podivné sny. Zdálo se mu, že na něj spadla z nebe hvězda a svou tíhou jej zavalila. Pokoušel se hvězdou pohnout, ale hvězda byla příliš těžká. Gilgameš byl zjevně znepokojen představou, že se má v jeho životě objevit jakási překážka, která bude nad jeho síly.
Druhý den se mu zdálo, že nalezl sekeru podivných tvarů, ke které pocítil lásku. Sekera ležela v ulici Uruku, obklopena davem lidí, kteří si ji zvědavě prohlíželi.

Matko má, sen já v noci měl,
byly v něm hvězdy na nebi.
O jednu jsem se s bohy přel,
ta na mě spadla, zdálo se mi.

Já silou zvednout jsem ji chtěl,
však hvězda příliš těžká byla,
tobě já k nohám ji složit měl,
tys mně ji naroveň postavila.

Matko má, sen já druhý měl,
zvláštní sekera ležela na zemi,
před ní divá změť lidských těl,
sekeru objal jsem, zdálo se mi.

Jak by to byl můj vlastní úděl,
ta sekera blízká a milá mi byla,
já ti ji podal, hlas můj se chvěl,
tys mně ji naroveň postavila.

sny Gilgamešovy, babylonská verze

Oba sny mu vysvětlila jeho moudrá matka. Ta hvězda i sekera je člověk, který se v brzké době objeví v jeho životě a stane se mu přítelem a ochráncem. Se kterým spojí svůj život, vykoná hrdinské činy a získá nesmrtelnou slávu.

Synu můj, hvězda na nebi,
je člověk jehož brzy zřím,
toho jenž nám seslaly sny,
tobě já naroveň postavím.

Synu můj, sekera na zemi,
bude tvůj přítel, tak pravím,
toho jenž synem stane se mi,
tobě já naroveň postavím.

Gilgameš věděl, že ona podivná bytost může být jenom Enkidu. Jenže to byl divoch ve stepích, více zvíře, než člověk. Jak nyní na to?

Jelikož je to už moc dlouhé, musím tady ukončit. Pro všecnhy, kteří chtějí vědět, jak to s tou láskou bylo, zainstaluji brzy pokračování. Lásky tam bude mnoho a ta zvítězí. Mimo jiné se tam bude i mnoho souložit. Těšte se! ...

Prezident Václav Havel - 1/?

27. července 2016 v 20:47 | gregor moldavit
Jak říkají místní, tady bylo to vždy zváno "Na Zilvarově". Tento dříve odlehlý kout světa leží v Podkrkonoší, nedaleko města Trutnov, za kopcem by byla vidět Sněžka. Když jsme šli letos v dubnu touto cestou s mojí ženou, byl jsem tu poprvé, ač jsem vše hned poznával z mnoha televizních záběrů. Dokonce už z německých, z 80. let, kdy pod bedlivým dohledem StB tady dělali rozhovor s disidentem Václavem Havlem.
Pro moji ženu tomu bylo zcela jinak, zná to tu z dětství, na tomhle místě ona vyrostla. Byl to její děda, pan Kulhánek, který po válce koupil trosky tohoto statku po Němcích a vše tvrdou prací zvelebil*. Když zestárnul, prodal tu usedlost, už prakticky v dnešní podobě, roku 1967, tenkrát málo známému dramatikovi jménem Václav Havel. Od tohoto pochází dnes užívané pojmenování "Hrádeček". Tak se ale dříve říkalo pouze této trosce, stojící o pár kroků dále.

V tomto domě žil a tvořil nakonec i zemřel dramatik, disident a prezident ČR Václav Havel. Onen člověk, kterému český jazyk vděčí za nadávku "pravdoláskař", výraz vyslovovaný hlasem plným nenávisti, což je dost typické i pro hodnocení tohoto velmi sporného člověka. Sotva která osoba českých dějin byla tak vysoko uctívaná a tak hluboko prokletá, jako právě on. Nikdy jsem se s panem Havlem nesetkal, nevyměnil si s ním jeden email a neviděl ho nikdy jinak než v televizi. Ale ti lidé tady a právě tak příbuzní mojí ženy ho znali a já bych o tom tak trochu opatrně napsal. Právě tak i něco o prezidentech před ním. Více z nich nějak ovlivnilo můj život, vděk ovšem od Gottwalda až k Husákovi odemě nemůže očekávat ani jeden.
Nelze přehlédnout, že sem přicházejí lidé dobré mysli a zanechají tomuto prokletému světci svíčku na vzpomínku. (Na internetu čtu jejich spíše nepřátelské označení "havloidní pravdoláskař".) Ale přichází i mnoho jiných, kteří by památku tohoto "vožralého kulisáka" nejraději vyhladili z povrchu této planety.

Počkáme, až odejde pár turistů, abychom nedávali špatný příklad, a pak vstoupíme na soukromý pozemek paní Havlové. Žena jí napsala o povolení a celkem obratem přišel vlídný dopis. Jistě, vždyť tu byla doma, je vítána a kdyby tu paní Havlová pravě byla, ráda by s námi i mluvila. Trochu zatrpklý dodatek, on tam stejně chodí každý i bez povolení a je to na mnoha místech i vidět. Jenže ono "kdyby tu byla..." To se zřejmě nestává nikdy, bylo by i pochopitelné, kdyby k tomuto místu neměla zase tak vřelý vztah.

Žena chtěla vědět, jestli bych tady dokázal žít? Dotaz věcný, ono se o tom prodeji neustále něco šušká. Je známo, že paní Havlová nemá čas se o Hrádeček starat, kupců by bylo více než dost a cena se odhaduje na 12 milionů korun. Hlavně vzhledem k jedinečné poloze a taky historickému významu. Rodina mé ženy tuto možnost drží v patrnosti. Nikdy ovšem za tuto cenu! Bratr mojí ženy říkal, že mu děda ukazoval, jak si tenkrát ty peníze dal na knížku, 27 000 Kčs. (Nikoli tedy 14 000, jak píše wikipedia.) V tu dobu velké peníze, nové auto by za ně byl ale neměl. (MB 1000 stálo myslím 60 000 Kčs.) Pan Havel se švagra dokunce jednou ptal, jestli by se rodina chtěla na tohle místo vrátit? Uvažoval tedy zřejmě sám o prodeji, ovšem až po své smrti. Snad věděl, že by to tak bylo asi docela správné. O ceně ale nikdy nemluvili. Matka mojí ženy zde prý často pila s paní Olgou Havlovou kafe a dobře si rozuměly. Švagr říká, ale tak spíše pro zábavu, že by dal stonásobek prodejní ceny, tedy 2 700 000. Vtip je totiž v tom, že Dagmar Havlová by ten Hrádeček asi ráda prodala, jenže jsou tu problémy morální. Český národ by se na ni dost zle díval. (Když pomineme, že český národ se snad ve své většině dívá zle skoro na každého.) Předat ho nazpět původní rodine už by se asi hodnotilo jinak. Co by pak asi dělal švagr, kdyby na tu cenu kývla a druhý den mu někdo nabídnul oněch 12 milionů? Vydělat přes noc 10 milionů, to by se asi těžko odmítalo. To spíše pro zasmání, žádné skutečné rozhovory tady neprobíhají.

Jistě nám ten dům nikdo nevnucuje, 12 milionů nemáme, ale jaké by to asi bylo žít tady? Mně se předně vůbec nezamlouvají ti výletníci, chci žít v klidu. Tohle prý bývala úplná samota, říká žena. Tenkrát v těch 50. letech to tady byl ráj na zemi. Vyrůstala v přírodní idyle a nějak jí to dalo do života vyrovnanost, kterou třeba já nevlastním. Jen jednou prý na ten pozemek přišla skupina Cikánů. Děda vzal pušku a psa a šel se jich vlídně zeptat, co si přejí? No a Cikáni Rómové, když viděli tolik ochoty, si už nepřáli nic. Jinak tu sotva kdo prošel. Dnes je to vlastně poutní místo a já nemíním každý den sbírat před vraty odpadky, které mi tu zanechaly školní výpravy. Pochopitelně je tady hlavně věc jiná, že už jsme na stěhování staří. Zkultivovali jsme se ženou právě starší dům s větším pozemkem v Bavorsku a na další takovou akci už síly nezbývají. Pro nás zůstane u tohoto výletu.

Kolem domu jde naučná stezka, je tam taky nástěnka týkající se pana prezidenta. Tahle hákenkrojcem poškrabaná fotka říká cosi o tom, že osoba Havla je dnes právě tak uctívaná, jako prokletá. Ale než se spolu podíváme do minulosti české země, jak to vlastně bylo s tou pravdou a láskou?

Někdy brzy po převratu jsem přijel na Mladoboleslavsko. Tam vyprávěli mi lidé, že tu právě měli demonstraci. (Pro mladé: za komunistů byly pouze manifestace, tedy masové vyjádření souhlasu s politikou vlády, demonstrace je přesný opak. Ta se dělá v kapitalismu, kde si sám nevládne pracující lid.) Vláda prý nějak zorganizovala přesun Cikánů trochu po krajích českých, aby nevznikala ghetta. Tedy z Prahy do okolí, což už ovšem udělali i komunisti za mého dětství. No a ten lid český nějak nechtěl chápat návody pana prezidenta humanisty, jak má mít otevřená srdce pro nové sousedy. Takže demonstrace, místo provolávat slávu moudré vládě, hulákala: "My je tady nechceme, ať si je Havel vezme na hrad!"
Snad někdy tehdy pronesl Havel onu nešťastnou a zcela nelogickou a nereálnou větu:
"Já věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí."

Pokud jsem o tom dalším čase správně informován, tedy to se zatím nestalo, pravda a láska nezvítězila. Právě tak si Havel ty Cikány na hrad sám taky nikdy nevzal.

pokračování...

* Často slyšíme, už od roku 1968, o právním nároku původních německých majitelů, kteří byli po roce 1945 odsunuti. Rozhodně to nemíním juristicky řešit, chtěl bych jen upozornit na jeden technický detail. V dětství jsem tyto domy viděl. Když nebereme hodnotu pozemku, tedy onen dům byla v mnoha případech jedna místnost, třeba rozdělená hobrou na dvě, jednoduchá okna, kamna na dříví, žádný sklep, snad půda se senem a na dvoře ruční pumpa a budka latrína. Za takový "dům" by dnes už nikdo nedostal ani oběd v restauraci. Domy, které tu dnes stojí si skutečně postavili až ti noví majitelé v pozdějších letech. Pravda, pokud dokázali více, než spálit podlahu a okenní rámy a táhnout zase dále. To bohužel bylo taky dost časté.

Ještě v 70. letech jsem v Sudetech vídával opuštěné, rozpadlé vesnice. Ty pak začali zvolna objevovat Pražáci a dělat si z nich chalupy na víkendy a dovolené. Naopak jsem navštívil v roce 1990 jednu vesnici nedaleko německých hranic, která v 50. letech kvetla. Nyní byla opuštěná, jen v jednom domě bydleli Cikáni. Na zahradě metr vysoká hora prázdných konzerv, kolem mračna much, dům naprosto neudržovaný. Ti původní zemědělci buď poutíkali na západ, nebo do měst. Tato vesnice tedy zašla za komunistů.

Problém západního pohraničí není vyřešen dodnes. Za komunistů byly postaveny továrny, které lidem dávaly práci a nějak se žilo. Jak říkají pamětníci zlatých komunistů, "lidé měli jistoty". Tyto zastaralé budovy stojí dnes opuštěny a život je dost tvrdý. Jistotu totiž lidé měli tenkrát jenom jednu, že hospodařit se ztrátou nebude do nekonečna možné.
Práce je tady ale více než dost. Všude vidím plakáty: "přijmeme prodavačku..." Spíše je těžké zaměstnance sehnat. Kdo tady rozumí řemeslu a něco umí, přejede 10 km za kopec a nechá se najmout od německé firmy, která platí mnohem lépe. Tak bývalo tomu ale už před více než sto lety, kdy čeští zedníci chodili přes léto stavět vyhořelý Hamburk.

A Cikáni? Jejich počet se v ČR každých 14 let zdvojnásobuje. Od roku pravdy a lásky už jich je tedy čtyřnásobek. Tady vidím taky jednu jistotu. Že tu tiká časová bomba, která jednou musí vybouchnout!

Stěhování národů - konec Evropy? - 35/? Zánik Říma - konec věčnosti

17. července 2016 v 16:08 | gregor moldavit

Koloseum 80 n.l.
Po pádu Říma se z něj stal na tisíc let kamenolom. Tento osud stihl i mnoho jiných antických staveb.

Ve 2. století n.l. dosáhl Řím největší rozlohy. Sahá od Gibraltaru po Kaspické moře. Je tak velký a mocný, že se nemusí bát žádného nepřítele. Jeho početné legie mají perfektní zbraně i taktiku, žádná mocnost kolem by Řím, coby celou říši, nemohla napadnout. Je tu jenom ten problém, že tyto legie stojí více peněz, než stát může vybrat na daních. Rozpustit je nelze, protože musí hlídat nekonečně dlouhé hranice, za kterými stojí barbarské kmeny. A legie se bez výbojů samy už nezaplatí. To je začátek a nejspíše i hlavní příčina bídného konce slavného Říma. Je příliš velký na to, aby se dokázal udržovat a financovat! K tomu přijdou nepokoje v provinciích, lokální války a v neposlední řadě degenerace obyvatelstva i stoupající počet uvnitř žijících migrantů. Ti nemají ke svému státu jiný vztah než čistě materiální a k tomu se často jedná o analfabety, se kterými je těžké udržet stát při životě. Daně stoupají natolik, že zardousí hospodářství. Pokusy o reformy nechybí, ale všechny selhávají.

Pro dnešního čtenáře nic nového. Podobné byly důvody i pro zánik SSSR a nakonec celého komunistického impéria. Je tu StB, která funguje skoro perfektně. Ta hlídá vládu před hněvem lidu, ale to stojí miliony. Je tu obrovská armáda proti imperialistům (jejíž funkčnost je velmi pochybná), ale ta stojí miliardy. Recept na léky stojí jednu korunu, zdánlivě hezká propaganda, jenže lék stojí ve skutečnosti třeba tisíce a zdraví ho musí platit těm, kteří si z nemoci udělali zaměstnání. Práce se tedy sotva vyplatí, mladí šilhají po západních platech. To celé socialistické hospodářství pracuje s prodělkem a na tom žádná cenzura a propaganda nic nezmění. Ženy mají pro děti školky, činže jsou levné... jenže na konci tohoto pozemského ráje musí stát na výrobek v hodnotě jedné koruny vynaložit pět korun. Není na údržbu staveb a silnic, modernizaci továren a zdravotnictví, ochranu přírody… A komunistům už nikdo na světě nepůjčí. Každý ví, že to nikdy nesplatí. Jsou politicky i hospodářsky v koncích. Komunisti se cítili ohroženi západními imperialisty a vnitřním třídním nepřítelem. Proti nim stáli na stráži. Ti ovšem nakonec mohli jen pobaveně vyčkávat, až zkrachují sami. Může být, že kapitalismus má skutečně rozpory, jak to řekl Marx. Jenže ten si s nimi zatím poradil. Komunisti na rozpory socialismu zašli. Reformovat plánované hospodářství je asi jako reformovat katolickou církev, jednoduše to není možné. S Římem to bylo do určité míry podobné.

(Nedělejme si ovšem iluze o dnešním kapitalistickém hospodaření. Zadlužení ČR každým rokem roste a jednou se tedy nezbytně dostane do situace dnešního Řecka. Pak budou nutné reformy, které tu už ovšem mohly být dnes. Proč nejsou? Kapitalismus viníkem není, spíše politika, nazývaná "levicová". My se ještě uděláme populární a po nás potopa. Počet nepracujících v gehettech se v ČR za posledních 10 let zdvojnásobil a stát jim dává peníze za nic. Chudáci příští generace! Ti budou těm Kocábům a Dínstbírům žehat.)

Mezi Římem a dnešní Evropou byl ještě jeden rozdíl, který ovšem nedokážu vysvětlit. Nemám potřebné znalosti bankovnictví. Vnitřní zadlužení! Německo půjčuje Řecku, při tom je samo dávno zadlužené do horoucích pekel. Peníze jsou stále více fiktivní, žije se na účet příštích generací a jednoho dne se z našich peněz může stát přes noc pouze papír, jako kdysi z akcií. Zatím to ale nějak funguje. V Říme bylo v oběhu příliš málo peněz, zadlužovat stát a žít s tím, že to zaplatí naše děti, tedy nešlo. (Kdo se cítí kvalifikovaný, ať vysvětlí v komentáři.) Římané to ovšem řešili podobně, znehodnocením jejich mincí. V době zhruba od 150 do 300 stoupla hodnota zlata 45x a stříbra 68x. Takže inflace.
(Tohle zadlužení na úkor příštích generací může zdůvodnit NSR. Muselo napumpovat biliony do zkrachovalého NDR. Je tedy celkem spravedlivé, rozložit tyhle výdaje na více generací. Ale ČR dělá dluhy na běžný současný život. Jistě je tu podobně zátěž oněch 40i let komunistické katastrofy, jenže od té doby už uplynulo dost času na nějakou stabilizaci.)

V Římě se císaři i jejich úředníci snaží státní kasu nějak vylepšit. Nero snad dokonce nutil bohaté rodiny k sebevraždě a odkázání majetku státu. To bylo ještě vlastenectví! Zřejmě ale nepřineslo dostačující výsledek. Nehynoucí slávu po všechny časy získal sobě císař Vespasián svým: "Pecunia non olet". Latinsky "peníze nesmrdí". Zpoplatnil totiž veřejné záchody v Římě. Lidi se tomu tenkrát strašně divili, záchody v ulicích byly přece vždycky zdarma. Ale stát potřebuje peníze, ber kde ber. Řešení to jistě taky nebylo. (Lidi bohužel nechodili tolik na záchod, aby tím utáhli státní kasu.) Nechyběly ani návrhy zkrátit žold legionářům, což takový reformátor ovšem rychle zaplatil životem. Císař je pouze tak mocný, jako jeho armáda je silná. Pak jsou tady pretoriáni, tedy jeho ochranka. Ty málo platit by se rovnalo sebevraždě. (A stejně občas svého císaře zakuchli.)

Z reformátorů zmíním aspoň Diokleciána, který říši rozdělil na 4 správní celky a definoval volbu císařských následníků. Vládl 284 až 305 n.l. Ruiny jeho paláce plné boudiček se suvenýry znají Češi ze Splitu. Tam on taky zemřel, naprosto zklamaný a zatrpklý, že jeho dílo nevedlo k úspěchu. Jako poslední se taky pokusil potlačit hnutí křesťanů, ale neuspěl. Křesťanství nakonec vítězí, existují kláštery, papež, v každém velkém městě biskup, tedy mocná církev, která si dělá vlastní politiku. A její zájmy jsou jiné, než zájmy státu a lidu. (Srovnej dnešní ČR.)

(Křesťanství bylo jeden z více nových směrů té doby, kdy staré pohanské (řecké) náboženství začíná být přežité. Je zásluha apoštola Pavla, že ho nějakým způsobem pro lidi zpracoval. Skutečná osoba Krista mohla být i jiná, než on z něj udělal. Takových kazatelů bylo tenkrát mnoho, je konečně i dnes. Kdyby bylo zvítězilo jiné náboženství, byl by tu dnes jiný bůh, ale i ten by byl jediný pravý a církev by byla stejná, protože by to byli ti samí lidé.
Právě tak je dnes přežité křesťanství, kolik lidí na ty pohádky ještě skutečně věří? K tomu i nám přišlo stěhování národů, hordy muslimů se valí do Evropy, aby se tady v nejlepším podhoubí množili. Za 20 let jich bude většina a málo se budou ptát, který bůh je ten jediný pravý? Islám byl vždycky šířený mečem a ten tu nyní máme! (Děkujeme snad skutečně duševně nemocné Merkel!) Možná se pak nějaký farář nechá v rychlokurzu přeškolit na muláha a jede se dál. Za komunistů byla v cs řada farářů členem KSČ.
Jistě to před tím může ještě změnit třeba vyvražďovací válka, ale kdo zvítězí? Oni s vyvražďováním nás Evropanů už dávno začali, my jim klademe na dlaň naše miliardy a vojenské lodě NATO jim denně vozí z moře tisíc nových muslimů spolubojovnků. Tady není těžko vítěze odhadnout! Dekadentní Evropan si svůj konec poctivě zaslouží.)

Dioklecián se pokusil i zmrazit ceny, ale to nefunguje, právě v jeho době se stupňuje inflace. (Co říci na pokus současné německé vlády, zmrazit činže v bytech? V Německu těžký problém, činže jsou astronomické a byty se ve městech nedají ani sehnat. K tomu je potřeba 540 000 bytů pro Merklové loňské imigranty, což bude sotva řešitelné. Vláda musela přiznat, že její zákony na max. výši činže směšně selhaly. Majitelé domů je ignorují, kdo se na ně odvolá, byt nedostane. Kdyby si tak Merkel přiznala, že selhala předně ona.)


Karte des Römischen Reichs während der ersten Tetrarchie, ab 293 n.Chr

Ve 4. století je Řím už slabý a zchudlý. Zvyšování daní zničí střední třídu, nůžky mezi bohatým a chudým se otvírají. (Bohatí totiž daním, tenkrát jako dnes, nějak přeci jenom snadněji uhnou. Ždíme se tedy střední třída.) Tím je ovšem pryč i nějaké vlastenectví a národní hrdost. Římany už se stávají všichni možní cizinci, kteří přišli jako gastarbeitři, přijali řeč i státní příslušnost, ale zůstali často tím, co Římané nazývali (řecky) barbary. Už to není ten lid, který tento stát vybudoval a za něj bojoval, který byl ochoten za svou zemi položit život. Degenerace ve státu socialistických jistot hraje taky značnou roli. (Největší problém dnešní doby! To by si měl uvědomit každý dnešní revolucionář, který by právě tohle chtěl nabídnout.)

Řím žil ze zemědělství, ale tehdejší výnosy statků sotva pokryly daně. Sedláci tedy nechali půdu ladem a šli do měst coby socky.* Vláda se snažila jejich půdu propachtovat cizím přistěhovalcům, čímž pak ale měla více imigrantů než místních.

Do toho přijde stěhování národů. Jak zmíněno v dílu 20, v roce 376 jsou Vizigótové napadnuti a poraženi od Hunů a požádají Řím o asyl. Lze předpokládat, že Římané si to rozmýšleli, nebyli tak bez rozumu a prozíravosti, jak nám to právě předvádí vláda EU. Císař nejprve odmítá, ale co když si Gótové vynutí vstup násilím? Třeba se k tomu i s Huny spojí? Legie na hranicích jsou nepostačující a už dávno je tu problém jejich financování. Když je naopak přátelsky přijmou, získají spojence a Gótové pro ně zdarma převezmou ochranu hranic na tomto úseku.

Rozhodnuto - herzlich willkommen. Snad to vyjde? Nevyšlo! Z této smrtelné chyby se Řím už nikdy nevzpamatoval!

Od této chvíle je zánik tohoto impéria neodvratný. Vizigótové pramálo pomýšlí na dodržení nějaké smlouvy, začnou drancovat a loupit. (Podobně jako si právě počínají hosté paní Merklové na německém území.) Hranice nejen že nehlídají, ale přes tyto pronikají stále další germánské kmeny. Řím tedy nakonec musí stejně nasadit armádu, ale je pozdě. Nyní už jich je příliš mnoho a ještě osvobodili zajaté Germány na římském území. Gótové ji porazí a od této chvíle se stávají pány oni. Má sice trvat ještě sto let, než se jim definitivně podaří zničit celou Římskou říši, ale je to skutečně už jenom otázka času.

Germánský král Alarich táhne na Apeninský poloostrov, drancuje a loupí, nakonec obsadí a vyplení i hlavní město Řím. Obyvatelstvo se nezřídka dobrovolně přidává na stranu nájezdníků. Může být, že mnozí v nich vidí své krajany, Germány, ale hlavní důvod budou římské daně. Lidé si od okupantů slibují lepší podmínky pro život, než měli dosud. Tohle by si měla každá dnešní vláda dobře uvědomit. Jedno jestli pravice nebo levice! Práce pro vlastní zem se musí vyplatit, jinak nikdo nemůže apelovat na nějaké vlastenectví a stát může zavřít.

Roku 418 vzniká Tolosánské království, (od Toulouse k Atlantiku) tedy stát ve státu. Řím dělá ústupky, ale stále ještě svou existenci nevzdává. Jenže konec přijít musí.

476 je císařem Romulus (náhodou stejné jméno, jako ten první) vládce z vůle jeho otce Oresta, který svrhnul toho císaře před tím. Skutečnou moc už dávno žádnou nemá a řemeslu ani nerozumí. Jeho tělesná garda už jsou Germáni a tím je všechno celkem naprogramováno. Tito žádají pozemky, císař, věk 16 let, odmítá. Tu navrhne jeden z nich, Odoaker, z kmene Skirů: "Když mě zvolíte císařem, dám vám pozemky."

"Dej mi tvé císařské odznaky moci, zůstaneš na živu, dostaneš dům a doživotní rentu," oboří se na Romula. Klouček souhlasí a tak si zachová život. Je 4. září 476.

Není tedy pravda, že Romulus byl poslední římský císař. S korunou na hlavě tu stojí zase další, získal ji pučem jako mnoho těch před ním. Co tu už ale není, je ono římské císařství. Analfabet Odoaker už je pouze králem germánské hordy. Celkem úspěšným, ale i ta funguje pouze dokud on žije. Evropa upadá na staletí do barbarství.

Katolická církev přežila pád Říma, drží se hlavně v opevněných klášterech a dělá si z obyvatelstva kolem bezprávní nevolníky. Mají pravdu ti, co říkají, že ty kláštery v tu dobu bylo jediné centrum vzdělanosti. Pravdu mám ale i já když napíšu, že na rozdíl od Říma, kde vzdělání bylo pro všechny, si ho církev nechává pouze pro sebe. Vzdělání je mocná zbraň kterou používá pro své členy a zneužívá proti všem ostatním. Naše myslitele a vědce, od baby kořenářky po astronomy, nám brutálně zabíjí. Nebýt této církve, mohlo lidstvo přistát na Měsíci o sto let dříve.
forum romanum

Asi 200 let později přichází do české kotliny praotec Čech. Vyleze na Říp, rozhlédne se kolem a co vidí? Nic, Říp byl v tu dobu zalesněný, vidět z jeho vrcholku byly jenom stromy kolem. Ale jinak ta krajina oplývala mlékem a strdím. (Víte, Češi, co to je?) 1400 let tam Češi žijí, než se koncem 21. století stanou menšinou. 3/4 obyvatelstva tvoří Vietnamci a Cikáni. Půda je vyčerpaná, bydlení a pitná vody jsou nezaplatitelné, vládne anarchie a kriminalita a proti úzké vrstvě učenců stojí široká masa zdegenerovaných analfabetů. Evropa kolem už je přelidněný islámský kontinent, jiné náboženství není pod trestem smrti povoleno. Města i vesnice jsou přelidněné, industrie a zdravotnictví nefunguje, životní úrověň klesla na dobu středověku. Na planetě Zemi žije 12 miliard lidí, více než polovina ve špíně a o hladu. Atmosfŕa je zamořená, klimatické katastrofy jsou na denním požádku. Průměrná délka života se snížila na 50 let.

Katolická církev ještě v odlehlých končinách existuje a hlásá, že se nesmí brát antikoncepce a praktikovat potraty.

Merkel vešla do dějin, jak si přála. Všechny islámské učebnice ji uvádějí jako příklad zhouby a zkázy, kterou dokáže napáchat žena, když se dostane k moci. Je pro ně důkazem správnosti jejich zákonů, dle kterých ženská bez povolení manžela nesmí vyjít ani na vlastní zahradu.

pokračování o migrantech třeba ještě zase za čas...

Navštívil jsem v Čechách onen Hrádeček. Moje žena ho dobře zná z dětství. Možná opatrný článek na téma Václav Havel

* Tento odchod do města, kde vláda platila nějakou sociální podporu, aby nevznikaly kriminální gangy nebo revoluční spolky, byl v dějinách častý a je v chudých zemích běžný do dnes. Třeba Egypt, ale ročně se vydává na takovou cestu asi 20 milionů lidí, když se jejich zemědělská půda vyčerpala.
Mimochodem, proto musel ruský car Ivan Hrozný zavést nevolnictví. Do té doby svobodný mužík se stal majetkem feudála, aby chudina nezaplavovala města.

Stěhování národů - konec Evropy? - 34/? Zánik Říma - proles a imigranti

29. června 2016 v 19:50 | gregor moldavit

Národe, jaks to hlasoval? Já měl naplánováno zůstat v EU a živit se její kritikou. Co si nyní počnem?

https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/407529-calais-hrozi-britum-ze-nebudou-smet-provadet-hranicni-kontroly-na-uzemi-francie.html
https://www.novinky.cz/ekonomika/407813-britanie-miri-ke-katastrofe-tvrdi-miliardar-branson-kvuli-brexitu-zrusil-velky-projekt.html
https://www.novinky.cz/ekonomika/407779-zchudneme-a-budeme-muset-zvysit-dane-varuje-britsky-ministr-financi.html

Už to začalo. Všichni ti, kdo si spojují vystoupení z EU s nějakým pojmem "svoboda", by se měli dobře informovat. Ono i ve kšeftě platí, "kdo nejde s námi, jde proti nám". Tohle vystoupení bude pro GB pěkně drahé. Mnoho z těch, kdo hlasovali pro, toho bude pěkně litovat. Vlastně už lituje teď. Proto jsem názoru, že takovou věc by měli rozhodovat politici a ne ševci a holiči. To není žádná urážka nějakého řemesla. Když kapitán letadla musí přistávat za bouře, nemůže potřebovat hlasování pasažerů na palubě o tom, jak to má provést.

Při tom je GB mocnost, která něco vydrží. Jenže ona vystoupila z EU a z jejich společenství chce nyní zase vystoupit Skotsko, Sev. Irsko, Gibraltar a - Londýn. Vystoupit, aby pak každý sám vstoupil do EU.

Naproti tomu chtějí vystupovat z EU zase další státy, třeba Francie a Holandsko. Jako důvod tady vidím zase jenom jednu osobu - Merkel! Tím jejím stěhováním národů na podzim roku 2015 byl tento rozpad EU naprogramován, v každém případě byl dán největší důvod.

Těžko říci, co nyní nastane. Vždycky jsem byl pro EU a jsem dodnes. Je hrozně jednoduché být proti všemu a když se ostatním něco nepovede pyšně prohlásit: "vidíte, já vám to říkal." Ono je nutné být taky pro něco a přiložit ruku k dílu.

Byli to Němci, kdo pro EU mnoho udělal a mnoho platil a jsou to nakonec oni, ne Britové, kdo EU poškodil. Vlastně hlavně jedna osoba, která ve svém šílenství zničila úsilí milionů. Němci jsou pouze viní tím, že ji nedokázali zastavit.
Tři skuteční hrobaři EU

Problémy migrace v Německu nyní neberou konce: "70% asylantů určených k odsunutí má lékařské potvrzení, že jsou nemocní a transportu neschopní."
Pronesl náš pan ministr vnitra, coby nezúčastněný pozorovatel událostí. V Německu právě tak lehké sehnat, jako falešný syrský pas, nebo jakýkoli jiný papír. Dvacetiletí kluci, kteří se dokázali z Maroka ilegálně prorvat do Německa přes mrtvoly, náhle nejsou zdravotně schopni dvou hodin v letadle. Ale ten papír tady je, no tak co můžou všechny německé úřady dělat? NIC! Pro muslimy další důkaz, že Evropan je idiot, kterého je možné obelhat jak tříleté dítě. Více než sto tisíc imigrantů je v Německu neznámo kde a k tomu sedm tisíc dětí. Pana ministra vnitra to zřejmě neruší.

Váda, vládní klika kolem Merkel, je spolek "sypejte ptáčkům", skutečné vlády už dávno není schopná. A tihle lidé ještě chtějí dělat předpisy ostatním státům EU.
Komuny v Německu úpí pod neúnosnou finanční zátěží v důsledku imigrace roku 2015, obyvatelstvo se bojí za tmy na ulici a počet přepadů a vyloupených domů pachateli tmavé kůže narůstá. A co dělá stát? Pan ministr vnitra nás právě vyzval být bdělí a na domy dávat pozor. Toliko jeho řešení narůstající kriminality. Provolání k lidu, že si má pomoci sám. Merkel slíbila přetíženým komunám peníze ze státní kasy, ve které žádné dávno už nejsou. Pan ministr financí vychází z toho, že oni si všichni jaksi poradí i bez peněz, navíc mu budou dále platit daně.


Co je to otevřenost a různost? Počínání muslimů v Evropě?

Ten samý člověk nás ještě poučí, že uzavřít hranice Evropy by znamenalo zdegenerovat. Příliv islámských imigrantů z Afriky prý pro naše geny nezbytně potřebujeme. Je zcela neuvěřitelné, jaká debilita může vypadnout ze současného německého ministra. Pan ministr už je dokonce tak mimo, že plete do genů náboženství. Aby to nebylo krvesmilstvo, musí si Evropanka vzít muslima. Evropa má konečně jenom 750 milionů obyvatel, nemůžou se tedy pářit vzájemně. A v rukou takovéhoto pomatence jsou naše miliardy. Německá vláda už neumí svoji vládní funkci ani věrohodně předstírat, natož to ji vykonávat. A pokud vláda nějaký zákon aspoň navrhne, okamžitě jsou tady Grüne a Linke, kteří ho odmítnou. "Ne, vracet kriminálníky nazpět do Maroka nesmíme. Homouši by tam neměli občanská práva." Bismarck se musí obracet v hrobě!

Některé spolkové země si začaly školit vlastní městskou policii, po třech měsících rychlokurzu je z kluka nebo holky sotva dospělé policista. Ti mají skutečné policii pomáhat a hlídat domy před vykradením. Policie postavená a financované čistě kvůli imigrantům. Má dohlížet na ty, kteří nám přinášejí jejich kvalitní geny, abychom tady nezdegenerovali. Spíše ale na to, aby německé ženy ty islámské geny nedostávaly nechtěně v temných ulicích, když se vrací z práce.

K tomu se pochopitelně tvoří i zcela ilegální gangy domobrany, jejichž obětí se naopak může stát kdokoli nezúčastněný jen pro svoji tmavou barvu. Finanční situace je neřešitelná a zákony jsou pro smích. Nerespektují je migranti a nerespektovala je Merkel, když si je pozvala. Pod vedením svazačky Merkel se tohle DDR-Německo stalo života neschopným státem! Co jí vytýkám i mimo imigrantů, během její vlády prořídla a zchudla střední třída. Ta nejdůležitější pro udržení vzdělanosti, demokracie a největší plátce daní. Právě to postihlo i starý Řím a přispělo vydatnou mírou k jeho zániku. Stále vyšší daně zničily střední třídu a tím i stát.

Milionářů je dost a vzniká početná vrstva chudých, kterou dříve NSR prakticky neznalo. Takový stát ale patří do třetího světa a ne do západní Evropy. Právě tak roste počet cizinců, (třeba i s občanstvím) kteří ke státu nemají žádný vztah. Jeho možný zánik jim je úplně jedno, není to jejich stát. K tomu ono nejzávažnější - o to důležitější pro ně je, aby se z jejich islámu stalo jediné povolené náboženství a následně i politický systém a zákon. Nepřišli se integrovat, přišli integrovat nás. A jejich počet roste. Jak jsem uvedl, za pouhých 20 let může být v Německu více muslimů, než původních obyvatel. Jak řekl Kaddafi, "Nepotřebujeme teror, my si všechno demokraticky odhlasujeme."

Jestliže dnes v naší společnosti máme všechny příznaky, které vedly k zániku Říma, pak tady vidím i rozdíly, bohužel ne k našemu plus, zcela naopak.

1. imigranti

Pro Řím trojský kůň, ale nejprve hospodářský přínos. Ti nebyli tak praštění, aby na přistěhovalce dopláceli. Jak s výdaji na legie rostou daně, stále méně lidem se vyplácí ještě pracovat a žijí raději ze sociální podpory. Proto je výhodné začleňovat třeba germánské kmeny na své území. Barbaři dostali pozemky, kde si postavili své jednoduché domky, několik let dostali daňové úlevy a pak přispívali svojí prací státu. Římské hospodářství žilo převážně ze zemědělství. Usazení Germáni nebyli otroci, naopak měli své otroky. (Ti ale neměli hospodářsky nějaký zvláštní význam. Jestliže má dnešní sedlák jeden traktor, je to jistě výhodnější, než mít 10 otroků. V konci Říma se zřejmě otrok už ani finančně nevyplatil, jako by se vůbec nevyplatil dnes.)

Z hostů paní Merkelové roku 2015 může být začleněno do pracovního procesu jen 10%. Ostatní budou žít navždy ze sociální podpory a z množení. Právě teď dalo Německo asi miliardu (přesně se člověk nic nedočte) na stavbu bytů pro imigranty roku 2015. Mají prý být roztroušeni mezi obyvatelstvem, (většinou bezpochyby těmi chudými!) aby nevznikala ghetta. (Vymyslel opět náš pan ministr vnitra. Němci se pěkně poděkují. To je jako v ČR roztrousit Chánov po okolí. Německá vláda už je rozumově úplně mimo.) Peníze na stavby tady jsou, od státu, ale ne stavební dělníci. (A tito migranti si, na rozdíl od římských, sami nestaví nic!) Takže jsou lákány cizí firmy, vím o českých, aby tady různé úkoly převzaly. To má ovšem ještě další závadu. Když dáte někomu zdarma byt, začne okamžitě požadovat dům se zahradou. On je přeci v té Evropě, kde stačí natáhnout ruku. Jak už jsem kdysi napsal, nemůže být horší chyba, než dávat něco zadarmo! I tuhle chybu Merkel dělá.
V protikladu k Římu a k samolibému tvrzení paní Merklové, tito migranti, coby celek, nebudou ani v budoucnosti pro Německo hospodářským přínosem a daňovým plátcem. (Od kterého roku čeká ČR, že Chánov začne přispívat do státní kasy? Tuhle oprávněnou otázku by nám měl zodpovědět pan ministr pro rovné příležitosti.)

2. proles (ti co se dokážou jenom množit)

Poslední třída před otroky. (S tím rozdílem, že otrok mohl mít i kvalifikovanou práci a žít v úctě svých pánů. Proles byla jenom lůza.) Jenže proles, živení státem, produkovali vojáky do legií a ženy třeba do bordelu, nebo coby další producentky vojáků. A jejich potřeba a spotřeba byla velká. Jako takové mělo určitou logiku jim dávat sociální podporu za množení.

Slavné římské, dříve (skoro) neporazitelné legie, jsou dávno zdemoralizované. Celá staletí byla pro legionáře podmínka římské občanství. Jistě byli placeni, ale byla to věc vlastenecké cti. Nyní berou každého cizince a pak přecházejí dokonce na oddíly sestavené z otroků. Z římského legionáře se stává spotřební zboží a ještě se v senátu mluví o tom, že ruinují státní kasu, jejich žold by se měl snížit. Voják na frontě musí mít za sebou silný stát, kterému by mohl důvěřovat, za který se vyplatí bojovat. To už ale ten případ není.

Opět pro nás nic neznámého. Jaká asi musí být morálka dnešního německého vojáka v Afganistanu, když bojuje za ty Afgánce, kteří už dávno pijí kafe v Německu a žijí z jeho daní? Jeden z nich právě včera znásilnil jeho ženu. (Ale kde je důkaz, že to byl právě tenhle? Vždyť vypadají ve tmě všichni stejně.) Jak má ještě německý voják někde za něco bojovat s Merkel v zádech? A kdyby tam zvítězili? Ti poražení přijdou do Německa žádat o asyl. Merkel bude stát na nádraží s plakátem "herzlich willkommen".

Afgánský imigrant se tedy v Německu nehodí ani na vojáka pro Afganistan. Právě tak všichni ostatní proles. Dnešní armáda, na rozdíl od legií, nepotřebuje analfabety. Ti co se dnes živí množením, sází na svět potomstvo, které se bude zase jenom umět množit. V ČR jsou dnes běžné a početné rodiny, které už ve třetí generaci žijí ze sociální podpory.

Jestliže tedy Řím potřeboval pro svůj zánik 400 let, my to dokážeme za jednu desetinu toho času. Tři tisíce let dějin Evropy jde ke konci. Jistě nejsem prorok, ale zcela logicky: Už v polovině tohoto století můžou psát dějiny Evropy muslimové. V každém případě se musí už během příštích několika desetiletí naprosto zhroutit evropský sociální systém.

Pokračování...

Další články


Kam dál