Prezident Václav Havel - 17/?

Včera v 18:26 | gregor moldavit
Antonín Zápotocký - 2

Po válce nás bylo dětí jako smetí a chudáci staří důchodci v ulici, když se nás tam potulovaly celé hordy a celý den bylo slyšet naše dětské řvaní. Zatímco holčičky byly hodné a hezky nás udávaly, my kluci jsme byli stále trestaní rošťáci. K nejvyššímu dobrodružství patřilo získat ilegálně sirky a ty škrtat, ač nám to dospělí přísně zakazovali. Občas někdo z nás pyšně prohlásil, že má jednu korunu, šel do krámu, kde byl buď vyhozen, nebo skutečně za tu korunu jednu krabičku dostal. (Po ujištění, že ho pro ni poslala maminka!) No a pak jsme si třeba i rozdělali na louce ohýnek a pilně přikládali vše hořlavé, co se dalo nalézt.
nová koruna

Jednoho dne však ti dospělí přinesli jiné peníze, naše známá koruna se stala neplatnou. Krabička sirek od té doby stála 20 haléřů. Za jednu korunu už byla polárka, eskymo stálo 50 haléřů, tatranka 1,50 Kčs, játrová paštika v konzervě 4 Kčs, 2 kg chleba (v Praze vyloženě špatného) 5,20 Kčs, vajíčko Béčko 1 korunu, (Áčko 1,10), táflička sojové čokolády 100g (více mouka než kakao) 3,50 Kčs, pravá čokoláda asi 10 korun, lístek do kina 2, 3 a ty vzadu 4 Kčs, (v tuhle dobu byla i odpolední představení za pouhou korunu), rohlík stál 35 haléřů, houska 55, táflička mejdlíčka 1 korunu, někdy jsem ale přišel vítězně z dvacetníkem a nechal si ulomit pětinu, lipo myslím 15 haléřů, šumák dvoudílný 25 haléřů, (chudáci prodavačky, které kvůli zakázce za 20 haléřů lezly po regálech), žvejkačka 1 korunu (ale až snad někdy v 1960, za mého dětství ji měli v hubě pouze ti, co měli příbuzné na západě. Bylo nám 5 let a už jsme bezvýhradně uznávali, že kdo má tetu v Americe je něco lepšího, než my!), nanuk stál 1,40 Kčs, raději jsme tedy brali levnější polárku, nebo půlkouli zmrzliny do oplatkového kornoutku, smetanová 1,0 Kčs, vodová 0,70 Kčs, atd... Komunistům nutno nechat, že tyto ceny se po dlouhá léta neměnily.

(V jedné české hospodě jsem před časem viděl eskymo, tak jsem si ho z té lednice vytáhl, snědl a nabídl 50 haléřů. Kapitalistická vykořisťovatelka však požadovala 10 korun. Vtip je ovšem v tom, že jako vojáci jsme měli 70 Kčs a coby začínající technik po maturitě 1000 Kčs hrubého, asi 800 na dlaň. Boty "pohory" (přišly o mnoho později) stály myslím 220 Kčs, svetr 300 kčs. V relaci je tedy pro mě, německého důchodce, dnes 10 Kč méně, než tenkrát ten padesátník. Ovšem pro mě, česká babička s důchodem 6000 korun to vidí jinak. Jenže moje babička v té době měla důchod 195 korun - měsíčně!)

Komunisti skutečně moc nezdražovali a když už zdražili pivo, tak se zase zlevnila letenka z Prahy do Moskvy, když se zdražilo máslo, zlevnily se lokomotivy. Ten skutečný problém byl, že v 50. letech se ve státních obchodech nedaly koupit kvalitní boty nebo oblečení. Drahé to snad ani nebylo, ale boty filcáky v zimě okamžitě prosákly a tepláky tedy taky moc teplé nebyly. Výběr potravin byl jen velmi malý a na všechno se stály nekonečné fronty. Jako děti jsme měly výrok "dlouhý, jako fronta na maso". Jinak jsme to považovaly za samozřejmé, nic jiného jsme v Praze v našem životě neznaly. Na vesnicích už na tom lidé byli pochopitelně lépe, ale i na malých městech. V zimě nejlépe ten, kdo zdědil oblečení po dědečkovi. Moje neuvědomělá babička stále prskala na mého uvědomělého otce, že to komunistické žrádlo je svinstvo a děti mu pochcípaj!

Pionýři, foto z internetu

Kolik stála cesta do Vídně? Nic, to bylo prakticky vyloučeno. Komunisti, vyděšení masovým útěkem obyvatelstva, hranice zavřeli. Jenže ono nešlo ani tak o to, že jim tam všichni zůstanou. Horší nebezpečí by znamenali ti, co se vrátí a začnou mluvit. Nedalo se totiž přehlédnout, že ten západ je mnohem uspěšnější. Komunisti by kapitalistovi odpustili, že vykořisťuje, ale ne že dobře platí a sice mnohem lépe, než oni. To muselo zůstat za každou cenu utajeno. Co tomu říkal lid?

George Orwell (jméno jsem poprvé slyšel až na západě) položil kolem roku 1948 otázku, "Moderní diktatury mají k dispozici masové sdělovací prostředky. Třeba je nyní možné vypěstovat člověka, který by si nepřál svobodu, jako je možné vypěstovat plemeno bezrohých krav".

Věřící komunisti té doby považovali za samozřejmé, že budoucnost jim dá za pravdu. To byl základní kámen jejich komunistického náboženství. Jenom je nutné ty jinak smýšlející vymlátit, nebo zastrašit. "Budoucnost ukáže, že..." Moji generaci, narozenou kolem vítězného února, už považovali za jistou kořist. Vždyť nás podchytili už v mateřské. To byl ovšem jejich největší omyl. Když jsme přišli do puberty a začali myslet vlastním rozumem, nebyl ani jediný z nás ten nový socialistický člověk. U mých rodičů se jim to ale povedlo. Bylo mi asi 8, když jsem řekl matce, že bych chtěl vidět moře. Odpověď: "No tak Československo moře nemá, tak ho nikdy vidět nemůžeš." Můj otec byl vzdělaný a měl velké znalosti dějin, památek, apod... ale byl to člověk beznadějně dvourozměrného myšlení. Ten začal vše chápat. Máme přece zdravotní ošetření zdarma, není nezaměstnanost, ke koupení není moc, ale nikdo nehladoví... Pojem svoboda mu nic neříká, moje rodiče nebyli ani za 1. republiky dále než někde na Slapech. (Tenkrát Svatojánské proudy.) Ostnatý drát na Šumavě je tedy nerušil, jich se to netýká a jejich děti by přeci nikdy neemigrovaly. (Omyl jako všechny jejich představy.) Jednou otec přišel z práce a vykládá: "Kolega říkal, že by chtěl vidět Alpy. Tak jsem se ho zeptal jestli byl v Krkonoších? Prý ne." A rozchechtal se nadšený vlastní vtipností a duchaplností. Z komunisty přímo čišelo pudové přesvědčení o vlastní duševní nadřazenosti. Takovýmto ovcím se to vládlo, těm bylo snadné zavřít hranice a zavést cenzuru. Dokonce když jsem po útěku na západ cestoval po světě, chápala to matka jako nějaký druh kriminality. Komunisti mi to nedovolili, ona mi to nedovolila. Co mám tedy co pohledávat někde v Turecku, nebo Iránu? Vždyť jsem mohl mít v ČSSR stálé místo a vše si přečíst od Hanzelky a Zikmunda. Kdo jsem já, abych si sám jezdil někde mimo své vlasti!? Komunistou se tedy člověk rodí, třeba v kapitalismu, vychovat se nedá, jako ze psa nevychováte kočku.

Onen týden roku 1953 v naší ulici lidé šuškali, že je měna, ale nic víc jsem neslyšel a nikde se nic nedělo. Všude vlály prapory a rádio i tisk se předháněly v jásotu nad naším šťastným životem. Snad až po mnoha letech jsem se dozvěděl, že v Plzni dělníci dostali plat o dva dny dříve, který pak mohli akorát vyhodit. Ceny šly na pětinu a za 100 starých korun bylo 20 nových, čímž by se tedy nic neměnilo. Jenže tento kurz byl snad jenom na 300 korun, což tedy bylo 300 krabiček sirek. Dále už to bylo 1:50. Staří lidé přišli o životní úspory, firmy o své finanční rezervy. Dělníci v Plzni vtrhli do radnice odkud vyházely bysty i obrazy komunistických svatých jako Lenin, Stalin Gottwald, Zápotocký... Ukázalo se, že komunisti nemají národ pod kontrolou, jak se domnívali. Nepokoje se šířily i jinde. Třeba v Přerově se obyvatelé vzbouřili i kvůli zbouráni sochy Masaryka, který byl komunistům vždy trnem v oku. Leč tyto vzpoury byly neorganizované a vládě se je za pomoci policie a LM podařilo potlačit. Těžké tresty pak lid na dlouhé léta definitivně zastrašily.

Stát tím ovšem získal tolik peněz, že bylo možné zrušit "body", tedy lístky na různé nedostatkové zboží. To se dalo koupit i na tzv. "volném trhu" ale za mnohem více peněz. Tuto novou měnu pak už komunisti dokázali udržet stabilní až do roku 1968. Byla tu ovšem taková závada, které si lidi povětšinou (při zavřených hranicích) ani nevšimli. Reforma byla provedena bez souhlasu mezinárodního měnového fondu a Československo bylo z této organizace vykopnuto. Koruna je od té doby v cizině nesměnitelná a státu chybějí "devizi".

Po měnové reformě je jasné, že komunisti si lid nezískali. Kdyby udělali skutečné volby, nebyla by KSČ dostala ani tolik hlasů, kolik měla členů, kdyby otevřeli hranice, zůstala by tam vláda sama s důchodci. Ale měření sil ukázalo, že mají dost LM a policie, aby se svržení bát nemuseli. Jestliže se do této doby ještě "nějak věřilo", že ten režim se neudrží, nyní je situace už jasná. A národ se začíná přizpůsobovat.


Všechno je dle propagandy v nejlepším pořádku, lid je šťastný, miluje komunistickou stranu a nadšeně buduje. Vše špatné zavinili západní diverzanti, třídní nepřítel, nezodpovědní soudruzi, ... ale s nimi už si poradíme. Koncentráky jsou plné.

Jak se mohl cítit tenhle Zápotocký, který kdysi skutečně na cosi věřil a nyní vidí realitu? Tenhle bodrý strejda, který chtěl dát vládu dělnické třídě a růžové zítřky lidu a který má nyní před sebou skutečnost? Lid jásá na povel, ale nenávidí ho a on má ruce od krve tisíců nevinných. Je to mentálně jednoduchý člověk, ale ne vrah bez svědomí.

Zápotocký, vrchní pán totalitní diktatury a koncentráků, vlídně kývá lidu z tribuny a usmívá se, ale dobře mu není. Na rozdíl od Gottwalda, který všechny problémy utápěl v alkoholu, by Zápotocký rád vzal všechno nějak nazpět. Řekl lidu to, co jsem měl později slyšet od více komunistů: "Já to všechno myslel jenom dobře. Tohle, co jsem udělal, jsem udělat nechtěl." Nebo, "já nic, to všechno udělali ostaní."
Jeho pokusy o nějaké zmírnění komunistické totality jsou však odsouzeny ke ztroskotání. Teror nelze dělat jenom na půl. A v zádech mu sedí StB (stát ve státu) plus Antonín Novotný, který každé jeho zakolísání hlásí v Kremlu. Konečně Zápotocký v tichosti i nabízí demisi, ale to u komunistů, kteří se přeci nikdy nemýlí, nepřichází v úvahu. Uvnitř KSČ tedy Zápotocký odvolává své pokusy o zmírnění a kaje se z hříchů. Nakonec vlastně už spíše dosloužil Novotnému, který si tím ono místo pěkně pro sebe zajistil.

Ale příště ještě něco k Zápotockému, třeba o jeho literárních produktech...
 

Prezident Václav Havel - 16/?

Úterý v 21:15 | gregor moldavit

Antonín Zápotocký

O tomto člověku jsem napsal už v minulých dílech. (Díl 12., o Slánském) Byl to takový bodrý strýc, který měl rád vtípky a kterému nikterak nevadily justiční vraždy a vyhlazovací koncentráky, kterému zřejmě chyběly základní vlastnosti vnímat reálně svět kolem sebe. Ale konečnou diagnózu já stanovit nemůžu, pouze vyprávět o příznacích. Rád se nechal nazývat "táta dělníků", ale neváhal poslat proti nim lidové milice, když se v Plzni vzbouřili proti jeho měnové reformě a pozavírat dělnické předáky oprávněných protestů na dlouhé roky.

Jeho otec byl onen známý "socák" Zápotocký-Budečský, po kterém zbyla dobrá pověst a často slýchávám dotaz, co by řekl zhoubnému dílu svého syna? Ale já bych si dovolil zeptat se i obráceně. Co by tento Budečský byl dělal, být sám na místě svého Toníka po únoru 1948? Ono je totiž něco jiného bojovat za práva utiskovaných a jednat v jejich jménu, a jiné být pak utiskovatelem sám. Tito revolucionáři si vždy představovali, že jejich cílem je svrhnout vykořisťovatele a buržoazii a pak už je všechno jaksi vyřešeno. Jenže tím jejich vítězstvím to právě teprve začíná. Co teď? O hospodářství nic nevědí a jejich náhlá moc a bohatství je korumpuje a demoralizuje. A tak se z revolucionářů stávají horší páni, než byli ti před nimi.

Kritizovat druhého je totiž hrozně snadné. Jestli měl tenhle Antonín Zápotocký někdy v něčem pravdu, pak to byla jeho poznámka pro mladší generaci:
"Vy to budete mít těžší než my. Protože my jsme svrhli starý špatný systém a vy musíte postavit nový. Něco rozbít je snadnější, než něco postavit."
Snad ani sám netušil, jakou má pravdu. "To lepší" postavit rozhodně nedokázal a nakonec už sám ani nevěděl, co si počít? Nutno říci, že ono hospodářsky "lepší" po něm asi dodnes nedokázal postavit ani někdo jiný. Češi udělali katastrofu ze socialismu a z kapitalismu nakonec taky. Stačí se podívat na internet, jak tam Češi masově brečí, jaká je špatná doba.

Toník Zápotocký se narodil v Zákolanech coby syn velkého socialistického buditele, onoho Ladislava Zápotockého-Budečského, novináře a zakladatele strany Českoslovanské sociálně demokratické. (V hostinci U Kaštanu, což nám bylo v dětství ve škole prezentováno coby místo založení KSČ. Tato se pouze k odkazu původní strany hlásila, aby si prodloužila historii. Ladislav Zápotocký nebyl komunista.) Tonda se vyučil kameníkem, bojoval jako voják za 1. sv. války kdesi v Haliči a po roce 1918 se dal na dráhu revolucionáře. Patřil mezi hlavní organizátory kladenské stávky 1920, což byl pokus o převrat, něco jako VŘSR v Rusku, leč nedopečený a nepodařený. Zápotocký za to dostal 9 měsíců. (Za cokoli vzdáleně podobného by v době jeho prezidentování byl každý dostal oprátku, nebo nejméně 10 let.) Teprve potom vstupuje do KSČ a stává se funkcionářem. Tím zůstává i po roce 1929, kdy strana změnila pod Gottwaldovým vedením svůj charakter. On sám byl spíše pro původní, "měkčí", směr Šmerala, ale přizpůsobil se.
Socha Zápotockého v Zákolanech, myslím z roku 1984. Teď se tam furt hádají, jestli by ji raději neměli odstranit.

Po příchodu nacistů se Zápotocký pokusil o útěk do Sovětského svazu, ale asi měl vadný kompas, protože ho zatkli na hranici s Polskem. Po nějaké době věznění končí v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Tady začíná temná doba o které se vypráví, že to dotáhl na kápo a mlátil spoluvězně. Leč po válce není žádný svědek, aspoň ne živý.

(Existuje ale spiklenecká teorie, že ona Milada Horáková na něj měla důkazy ještě jiné činnosti pro nacisty. Pokusila se ho vydírat, což jí stálo proces a oběšení. Vůbec nevím, o co by mělo jít, ale je to zcela nelogické. Takovéto důkazy skutečně po válce existovaly na různé vysoké hodnostáře Stb i vlády, ale to se neřeší procesem, ve kterém by se všechno vytroubilo. Buď se okamžitě v tichosti dohodou, nebo se to v tichosti zařídí jinak. Zápotocký si jednou stěžoval u KGB, že Masaryk bude při jednání zase proti a budou s ním jenom problémy. Nebyly, za pár dní ho našli mrtvého pod oknem jeho bytu. Komunistická policie to rychle uzavřela coby sebevraždu. Taky se stane automobilová nehoda, kterou dotyčný bohužel nepřežil. Ale jsou i jiné možnosti. Josef Skupa, otec Spejbla a Hurvínka náhle zemřel na infarkt. V exilové literatuře se lze dočíst, že v tu dobu byl identifikován coby anglický agent. Takové populární lidi stavět před soud by dalo lidem důvod k přemýšlení o jeho důvodech. To vše je ale nepodložené. Co se zdá být dokázané, je třeba infarkt Čechům známého Stefana Bendery. Teprve za nějakou dobu emigroval na západ onen sovětský agent KGB a vykecal, jak mu ho udělal kyanidovou patronou. Atd...)

Vraťme se ale zase k soudruhu Zápotockému, nejlépe 21. března 1953, kdy se stal prezidentem ČSR. Pokud mu k tomu někdo gratuloval, dalo by se to brát jako vtip. KSČ je v těžké krizi, soudruzi si mezi sebou kroutí krky, jeden druhému nedůvěřuje, komunista je komunistovi vlkem, a dohromady se třepou strachy před Kremlem. Můžou si oddechnout, že zemřel Stalin, ale na koho tam teď vsadit? Ještě mnohem horší je hospodářská situace v zemi. V krámech jsou prázdné regály, na všechno se stojí fronty, že to zavinila válka už jim nikdo nevěří. Vždyť i během ni toho bylo více. Víra na nějaký mezník v dějinách lidstva už vyprchala, lidi drží na uzdě spíše strach před StB, milicí, koncentráky... To má být ten slibovaný pozemský ráj? Vláda se opírá o ty, kteří si po únoru polepšili na vedoucích funkcích a nebo na těch, kteří se kompromitovali a mají na rukou krev, nebo aspoň na svědomí ty zavřené. Pro ně režim padnout nesmí, ale je možné se na ně spolehnout? A ti se stranickou knížkou na vedoucích místech zase těžko pomůžou v hospodářství, když své práci vůbec nerozumí.

Zápotocký se skutečně snažil najít nějaké řešení a chtěl lidem a dělníkům něco dát, ale jak? Začal i couvat v různých vynucených komunistických opatřeních. Ve svém známém projevu na Klíčavské přehradě říká, že nebude nutit lidu vstupovat do JZD a kdo chce, může vystoupit. Jenže tady má okamžitě kudlu v zádech od ortodoxního stranického aparátu, na prvním místě soudruh tajemník KSČ A.Novotný, který si na něj stěžuje v Kremlu. Zápotocký je nakonec jen zrníčko písku mezi dvěma mlýnskými kameny. (Jinak ti, co potom z JZD vystoupili, dostali jen špatnou půdu a daleko od statku, takže nakonec vystoupení sami odvolali.)

Stát buduje těžký průmysl pro Stalinovy choromyslné válečné plány, spotřební zboží naprosto chybí a poválečná měna je rozkradena a tím rozředěna. Lidi peníze nějak mají, ale není za ně co koupit. Nezbývá než udělat měnovou reformu. Jo, ale jak to lidem říci? Jedno je zcela jasné, říci se to nesmí vůbec. 36 hodin před měnovou reformou, peníze už se v SSSR tisknou, Zápotocký lže o tom, že to jsou drby, měna je pevná. Český národ mu to neodpustil dodnes.

Už je to moc dlouhé, zase příště...

Prezident Václav Havel - 15/?

28. prosince 2016 v 16:12 | gregor moldavit


Dohonit a předhonit! (Nebo aspoň nechcípnout!)

Coby dítě věku předškolního jsem neustále slyšel o tom, jak jednou bude všechno zadarmo. Tak jsem si představoval, že přijdu do krámu, vezmu si třeba koloběžku a na ní odjedu. Komunisti mě v tom neustále utvrzovali opakovaným:
"Co jsme slíbili, to lidem taky dáme. My komunisti držíme slovo. Jo, ale když to teď nejde!"

Za pár let mi bylo jasné, že to slíbené bude vždycky ležet v budoucnosti, v přítomnosti to nikdy nepůjde. (A když už, jsou tu jiní na to, aby brali, já patřím mezi ty, co dostanou až příště, tedy nikdy. Jiní, jejichž rodiče patřili do jiné třídy té beztřídní společnosti. Pro ně měl řezník řízky, pro moji matku bůček. Mimochodem, v každém systému se vám okamžitě utvoří různé třídy, společnost se rozdělí na bohaté a chudé a na mocné a bezmocné. Jde o to, aby střední třída byla nejpočetnější a měla dostatek a pak systém může dobře fungovat.)
Tohle poznání, že všechno zůstane v budoucnosti, ovšem se mnou, malým dítětem, museli udělat i vládnoucí komunisti na ministerstvech a ve vládě. Ono se to hospodářství totiž nějak pořád nechtělo pohnout žádaným směrem. Zcela naopak, začalo to podezřele krachovat. ČSR získala obrovský majetek zabavený po válce německému kapitálu. Když jde o válečné odškodnění - věcné škody a náhrady, pak čistě početně by ČSR mělo Německu ještě doplácet. Zabaven, leč rozkraden*, byl majetek odsunutých Němců. Pak získali komunisti obrovský majetek znárodněním**. Jenže uběhlo pár let a ono se to všechno nějak záhadně rozkutálelo.

*(Za mlada na montážích jsme třeba seděli v hospodě ve Frant. Lázních a číšnice nám rozšafně vypráví:
"Jakej já mám křišťálovej lustr, to je paráda. Ten jsem našla v jednom z prázdných domů po Sudeťácích."
Ti lidé to vůbec nepovažovali za krádež a netajili se tím. To tam přeci jen tak leželo. Aneb - když to neukradnu já, ukradne to jinej.)
**(Znárodnění znamená, že výrobní prostředky se vezmou právoplatným majitelům a dají do rukou národa. Tento je ovšem v takovém systému zastupován hrstkou mocných. Takže výrobní prostředky se dostanou do rukou mnohem méně lidí, než byly před tím. K tomu do rukou lidí pro řízení firem zcela nekvalifikovaných.)

Co se ještě týče mého dětství, tedy stále jsem slyšel frázi, "každému podle potřeb". Můj komunistický otec byl svou štědrostí na výsost spokojen. Co nemám, to nepotřebuji, takže z jeho hlediska už jsem ten komunismus vlastně měl. On taky nikdy neměl kolo, televizi, kytaru, psa... a jak byl vždycky šťastný. (Takový typ toho sedláka, co učil kobylu nežrat. Jeho děti televizi nepotřebují, on za 1. republiky taky žádnou neměl. Co vlastně mohla moje generace očekávat od téhle staré, která neměla nic a byla přesto šťastná? Tahle species měla vylézt nazpět na stromy a ne budovat nějaký hospodářský systém! I slimáci na mojí zahradě si vybírají k žrádlu to nejlepší!) Mít podle potřeb je hrozně snadné, když o potřebách rozhoduje někdo druhý. Horší je, mít podle potřeb dle vlastních představ. A tady by si každý měl uvědomit, že to nebude nikdy možné. Potřeby totiž rostou s možnostmi. S důchodem nějak se ženou vyjdeme, ale kdyby nám ho někdo zdesetinásobil, dokážeme ty peníze utratit taky. Vzpomeňte třeba na pohádku "o rybáři a zlaté rybce". Nejdřív nové necky, potom palác se služebnictvem.

Celé to komunistické hospodaření už začalo hromadnou zkázou. Nebyl snad obor, ve kterém by komunisti nebyli okamžitě napáchali strašné škody. Tak např. jeden profesor geodesie vyprávěl:
Traktorista jede polem, náhle je tam mezník. "My přeci meze rozoráme", pomyslí si. Trochu kutne krumpáčem, pak ho omotá řetězem a traktorem vytáhne. Přiveze do vesnice, kde mu za to předseda JZD vyplatí určitou běžnou prémii. Nikoho nezajímá, že byl právě zničen trigonometrický bod druhého řádu. Dát ho tam asi tak nazpět, už nebude možné. Musí být značným nákladem znovu vyměřen.
Na vedoucí místa se dostávají kovaní analfabeti, kteří nemají o své práci ani tušení. V Praze se na geodesii po vítězném únoru ztratily plány podzemních rozvodů. Bylo pak těžké určit, kam položit ty další a mimo jiné to stálo ročně život jednoho kopáče, který narazil na silnoproudý kabel.

Dnes už neuvěřitelné, ale viděl jsem nějaký oběžník: hledáme vysokoškolské učitele.
Podmínka: dělnický, nebo rolnický původ, vzdělání - stačí základní. (Tedy 8 tříd obecné)
To se za pár let sice nějak zametlo pod koberec, ale jistě si všichni vzpomínají na ty ředitele, kteří si v 60. letech dělali večerně maturitu. Jak hospodářství krachovalo, byly nějaké změny nutné. V 80. letech už na vedoucích místech seděli mladí a vzdělaní lidé. Jenže to přineslo zase jiný problém. Na rozdíl od těch starých, nevzdělaných, oni tu KSČ na nic nepotřebovali. Její průkaz sice měli, ale čistě kvůli kariéře, kterou ovšem mohli dělat i v kapitalistickém státu. S komunistickou ideologií se nikterak neidentifikovali a tak jednoho dne tu vládu komunistů odhodili, jako vypálený stupeň nosné rakety.

Že dělník v ČSSR vydělával řekněme třetinu toho, co ten samý v NSR, (a dnes má třetinu důchodu) je všeobecně známo, ale jak je to potom s tím vykořisťováním? Nemělo by to logicky být obráceně? Kde jsou ty důvody?

Jeden z nich, ač ne jediný, byly obrovské náklady na udržení totalitního státu. Někdy v 50. letech se uvádělo, že na veškerou policii jde 12% státního rozpočtu. To ovšem byly pouze platy policie. V celém aparátu veřejné i státní bezpečnosti, pohraničníků, ochranky politiků, zatykačů těch samých, hlídačů koncentráků, fízlů, atd... mělo být zaměstnáno 150 000 osob. To ve státu, který měl tenkrát asi 12 milionů obyvatel. Výdaje pak byly ukryty pod názvy: Správa Pražského hradu, rekreační zařízení, kulturní a sociální rezort, správa nápravných zařízení (koncentráky), atd ... Tyto výdaje vlastně byly nutné až do roku 1989. Právě tak armáda, (ač jsme my, záklaďáci, brali 70 Kčs) byla na počet obyvatel obrovská a voják sloužil 2 roky. Nesmyslný byl i počet vojáků z povolání, které často nebylo kam vrazit. U naší baterie dělal funkci staršího řidiče vojín, u vedlejší ty samé výkazy spotřeby psal major. (Který na víc taky rozumově neměl.)

Jedna taková perlička z práce StB. Můj otec se vrátil ze školení CO (civilní obrana) a pravil tajuplným hlasem: "my máme perfektní fotky západoněmecké vojenské techniky. Tanky, strojní pušky, všechno my víme." Ptal se onoho vyučujícího odkud, ale ten jenom špitnul, "máme schopné agenty". Se svou infantilitou nebyl můj otec samotný. Tohle žrali i vládci na příslušných místech a podepisovali další miliony. Tyto fotografie ve skutečnosti pocházely ze západních vojenských časopisů, které se daly koupit u každého kiosku, jeden za cenu zmrzliny.

Dobře si lze představit rozdíl výdajů na hlídání státních hranic. Kde na východě stály betonové zdi, ve dne v noci střežené, přešli na straně západní po cestičce (každému přístupné) pěšky jednou denně dva příslušníci hraniční policie. Pro ně nebylo co hlídat. Výraz, "zrádná emigrace" neměl v západních zemích žádný význam.

Nutno si taky uvědomit, že kapitalista si tu nadhodnotu nemůže nacpat do slamníku. Vytvoření jednoho pracovního místa stojí třeba milion €. Nezávisle na nějakém -izmu. Kolik musíte investovat, abyste mohli zaměstnat jednoho pilota dopravního letadla? Právě tak musí mít firmy určité zálohy pro případ špatného období nebo nějaké katastrofy. Ono marxistické "vykořisťování" tedy tvoří pouze malou položku.
myslím poslední MB s motorem vzadu

K tomu přišlo, že plánované hospodářství naprosto zastaralo. Není konkurence, není rozvoj. (Ač výzkumných ústavů bylo jak naseto, jejich význam ale dodnes pochybný.) Výrobky východního bloku nebyly kvalitní a na západě je šlo prodat pouze za symbolickou cenu. Ale i ta byla vítána, byla ve valutách, o českou korunu na západě nikdo nestál. Když se objevilo ono poslední MBéčko, asi kolem 1980, bylo otestováno jako 25 let zastaralé auto. Jeho cena byla polovina nejlevnějšího západního osobáku. (Což byla v té době myslím ona kačena od Citröen.) Přesto se jich v NSR za rok prodalo asi tolik, jako oplů kadettů za týden.

Komunisti se nejprve snažili řešit nesmyslnost jejich hospodářství tlakem na pracující. Dělaly se zvláštní Zátopkovy směny, jak on běhá, měli dělníci pracovat. Zvláštní šichty na počest x-tého sjezdu KSČ, žádány byly socialistické závazky (pekaři se zavazovali, že budou péct, holiči, že budou holit) ale v 80. letech už tím jen naráželi na beton. V NDR zjistili, že když nařídí dělníkům zvláštní (jistě dobrovolnou) směnu v sobotu, pak produkce vůbec nestoupne. Další týden dělníci práci sabotují.

Nakonec už komunisti v NDR prodávali disidenty do NSR, to je z humánních důvodů kupovalo. (NDR si je pak uměle začalo vyrábět z nezúčastněných obyvatel.) Český emigrant se mohl vyplatit ze svých zločinů (pouze v DM, v Kčs to nešlo) a začít si tam jezdit. (Mnozí to udělali, kvůli nemocné matce, spíše ale aby v rodné vsi mohli ukázat mercedesa. ) Koupili si tedy u Husáka prezidentskou milost. A komunista ochotně se svou milostí kupčil. (Já to neudělal!)

Jednou jsem tady uvedl výrok ředitele velkého podniku v NDR, z roku asi 1987.
"Na výrobek v hodnotě 1 marky, musí stát vynaložit 5 marek." (Nejtajnější výrok té doby.)
Tím bylo jasné, že plánované hospodářství je u konce a žádné tanky, StB, nebo LM, ten systém komunistům už nezachrání.

Přijel jsem se (bez Husákovy milosti) do ČSSR podívat na jaře 1990. Nalezl jsem totálně vydrancovanou a zamořenou zem a odhladl, že to budou splácet dvě generace. (Zatím to tak vypadá.) Kdosi v tu dobu spočítal, že aby se Češi dostali na úroveň dříve srovnatelného Rakouska, muselo by jim odkudsi z nebe spadnout 20 bilionů tehdejších korun.

pokračování - soudruh Zápotocký...
 


Prezident Václav Havel - 14/?

18. prosince 2016 v 20:35 | gregor moldavit
13. díl: prezident-vaclav-havel-13

Klement Gottwald - 4

Konec vykořisťování - dnes děláme pro sebe. Ale proč tedy nebereme více, než ti vykořisťovaní?

"Mládenci, mládenci!" vzdychal mistr Pecka. "Jak já vám to mám napsat, abyste taky brali aspoň nějakou vejplatu! To aby byl člověk na mou duši kouzelník! ... Já vím, je zima*, to já úplně chápu, zedníci jaktěživí v zimě nedělali, tuhle vymoženost nám přinesly až ty nové časy. Ale co se dá dělat, musíme se podřídit, jsme jen malí lidi."

Snad někdo poznal: "Černí baroni". Takovéto poznámky mě vždy zajímaly. Ale jak se to tenkrát dělalo? Dle komunistické nauky 50. let se ten zedník přeci v kapitalizmu nemohl dožít jara. Byl nezaměstnaný a musel zemřít hlady na dlažbě. (Slýchal jsem často, nevím, proč byla ta generace mých rodičů tak prolhaná? Něco takového se třeba stalo, ale nikdy nebylo pro dobu kapitalizmu typické.) Jistě už jsem v době téhle knížky nevěřil na všechny ty komunistické lži našich čítanek 50. let. Otrhaný dělník se ženou, vedle nich 7 otrhaných dětí, všichni bosí. Vedle kapitalista s cylindrem na hlavě, jeho stůl se prohýbá pod jídlem. Snad si ještě moje generace vzpomene. Tak vypadal kapitalizmus, než přišel vítězný únor. Já si v tu dobu skutečně představoval, že na západ od Šumavy takto lidé stále ještě živoří. Když se k nám začali valit západní turisté v mercedesech, vysvětlili komunisti: "to jsou vykořisťovatelé, dělníci by nato neměli peníze." To nám vykládali ještě v době, kdy si západní dělnická rodina běžně dělala dovolenou na Kanárských.

*(Sám jsem pracoval na montážích venku v ČSSR a pak NSR. Zažil jsem, v cs, jak dělníci sypali dřevěné uhlí, polili naftou, zapálili a pak se pokoušeli do zmrzlé země kopat krumpáčem. Celý den v mrazu a výkon skoro 0. Vždyť 99% toho tepla uteče směrem nahoru.To je skutečně rozumnější na trať vůbec nelézt.
V NSR jsme si platili jakousi pojistku, pár marek z platu. Když pak bylo pod nulou, zůstali jsme doma. Ono to ani pro ty stroje nebylo moc dobré, startovat je zamrzlé.
Za 1. republiky myslím zedníci dostali v zimě lesní brigádu, ale to přesně nevím.
A ještě poznámka: PTPáci brali za svou práci peníze. Nás nahnali v přijimači každou neděli celý první podzim na brigádu do zemědělství, třeba sbírat brambory. Byli jsem ujištěni, že to dostaneme zaplaceno. Nikdy jsme neviděli ani halíř. To JZD jistě zaplatilo, ale našim lampasákům nebylo trapné nám ty peníze ukrást. Ještě den před odchodem do civilu, po dvou letech, jsme se ptali, kde jsou naše peníze a dozvěděli se zase tu jednu větu. "Soudruh kapitán Eibl zatím neměl čas to vyúčtovat." I to jsou moje vzpomínky na práci za komunistů.)

Když už jsme u černých baronů, vzpomeňte v té knize, jak převzali klášter na Zelené hoře. Major Terazky nechal seškrabat fresky a namalovat na jejich místo súdruha Žižku, v ruce lahký gulomeť. Než začneme vyčíslovat finanční bilionové škody napáchané komunisty, nutno zmínit i škody kulturní. Skoro všechny kláštery byly zrušeny, mniši někdy nahnáni do pracovních táborů a prostory dány coby skladiště, nebo kasárna. Nejsem přítel církve, ale co tady se událo muselo být nejhorší barbarství. Jiný exilový autor zmiňuje, že viděl převážet jednu klášterní knihovnu. Knihy staletí staré házeli vojáci na korbu jako cihly. Řidič je převezl někam do vyhrazené budovy, tam zapnul zvedák a jednoduše je vyklopil. Jeden příklad za nekonečně dalších. Není divu, že církev dnes žádá náhradu, ale ať si řekne komunistům a ne dnešním mladým pracujícím. Ti jí nic nevzali a své peníze potřebují pro sebe!

Další škody pak byly páchány třeba na kultuře, která nemohla vzniknout. Mělo trvat dobrých 10 let po vítězství pracujícího lidu, než ten si mohl přečíst jinou současnou knihu, než Malý Bobeš, Jurášek, nebo Němá Barikáda. V 60. letech to pak byli právě spisovatelé, kteří proti režimu ostře vystoupili. Pokud v tu dobu Češi ve světové kultuře něco znamenali, byl to film. To ovšem vzalo těžký obrat po roce 1968. Nevěřím svým očím, když na internetu čtu, jaké za Husáka vznikaly krásné filmy, třeba Popelka. Nebo seriál "Nemocnice na kraji města", který pak s úspěchem běžel i v NSR. Jo běžel, ale u jaké vrstvy obyvatel? Asi jako ta Popelka. Skutečný doktor se na to asi těžko díval. (Tahle epidemie ale s převratem nepřestala. Dnes vidím v programech "Ordinace v růžové zahradě". Jedno jaký režim, zřejmě nebude nic krásnějšího, než být nemocný a jít k doktorovi. Ten svět se musel ubláznit!)

Než se zamyslíme nad produktivitou plánovaného hospodářství, podívejme se na poválečné začátky v ČSR. Průmysl byl válkou poškozen pouze v malé míře. Škody snad jedna tisícina těch, jaké mělo Německo. (A ti to měli v kupě za pár let!) Snad horší bylo, že průmysl byl předělán na válečný a bylo nutné mnoho přebudovat na spotřební. Tady byla po válce nekonečná poptávka a tím i obrovská šance pro blahobyt českého národa. Jenže než se to rozjelo přišel vítězný únor a s ním Stalin a jeho plány na další válku, aby komunizmus (tedy on sám) mohl zavládnout až k Atlantiku. Všechno se tedy vrazilo opět do těžkého průmyslu a koupit si slušné boty, židli, nebo 10 dkg tvrdého sýru se stalo problémem. Moje generace si jistě vzpomene na nejčastější výrok prodavače té doby: "nemáme". (Když přišla 1. spartakiáda běhali rodiče po krámech a ptali se na červené trenýrky pro syna. Často marně!) Mnoho bylo do roku 1953 (měna) pouze na přídělové lístky. Sváděno na válku, ale právě v rozmlácené NSR už v té době nebyly potřeba. Jeden uprchlík z NDR (pro dnešní Čechy nadávka, když otrok uteče na svobodu, je prašivý zrádce) vyprávěl, jak šel k řezníkovi v NSR. "10 dkg šunky." (Němci ovšem říkají 100 gramů) V jeho zemi taky na příděl. Otázka prodavače, "je to 12 dkg, můžu to nechat?" Prý div neomdlel.

K tomu přišla další debilita, odmítnutí Marshall-plánu. Stalin ho Čechům zatrhnul, ač by na tom byl patrně profitoval i sám. (Mimo jiné tím satelitním státům znemožnil vybudovat takový vojenský průmysl, jako mělo pozdější NATO.) Jak obrovská to byla chyba, se brzy každý mohl přesvědčit na vlastní oči.
Jednou, bylo mi asi 16, jsem cestoval po zemi české. Tím mým způsobem, pěšky, nebo stopem, jinou možnost jsem neměl. No a kolem mě přefrčí krásný mercedes, vzadu veliké D. A jeden místní vesnický ujko ke mě přijde a povídá: "Vidíte to mladý pane? Tohle je poražený národ? A co máme my? Tak holou prdel!"
(Nějak mě napadlo, že ten člověk by Němcům prominul celou válku, ale ne toho mercedesa.) Jenže kde se to v tom Německu vzalo? Proč si takové auto nekoupí budovatel socialismu?

V zemědělství se blblo snad ještě více než v průmyslu. Škody třeba nebyly tak velké v penězích, ale o to větší na zdraví a sytosti obyvatelstva. A zase za tím stáli politicky kovaní idioti na vedoucích místech. K tomu přišel strašný nápad, že se budeme učit od Sovětského svazu, proti ČSR zemi zaostalé a spíše feudální.

Když jsem šel do důchodu a převzal moji zahradu v Bavorsku, v kraji dost chladném, napadlo mě zkusit vypěstovat Mičurinské jablko. (Určitě blbost, kolik dnes v obchodě stojí 1kg? Ale důchodce potřebuje práci, aby tak rychle nezakrněl.) Jal jsem se bádat v české literatuře o jeho díle. Ve škole jsme se učili, že pěstování jablek rozšířil více na sever. V české literatuře jsem toho více nenašel, v německé jsem se dočetl: "veliký nedostatek ovoce v zemích východního bloku v 50. letech byl zapříčiněn aplikací metod sovětského Mičurina."

A já si vzpomněl jak jel ulicí náklaďák a matka na mě křičela z okna: "přivezli japka, utíkej do fronty." Za půl hodiny mě přišla vystřídat, měla tašku a peníze a za 1 - 3 hodiny přišla a měla 2 kg jablek, více se pro osobu nadávalo. Matky v 50. letech prostály ve frontách stovky hodin. Jako děti jsme měly pořekadlo, "dlouhý jako fronta na maso".
(Mičurin, na rozdíl od Lysenka ne podvodník, skutečně rozšířil pěstování jablek do chladnějších krajů, ale pouze na chvilku. Vlastnosti jeho hybridů nebyly dědičné, což on nevěděl.)

Zátěží pro hospodářství byly taky chybějící pracovní síly. Mnoho mladých lidí za války uteklo a dalo se do služeb Angličanů, nebo Rusů a v boji proti Hitlerovi padlo. Zátěž znamenal odsun sudetských Němců. Každý si může vykládat a zdůvodňovat co chce, ale hospodářsky to byla katastrofa. Jejich majetek byl rozkraden, dům a pozemky přišly často do špatných rukou. Když pak tito Sudeťáci v 60. letech mohli navštívit své statky, pokoušely se o ně mdloby. Co potom doma vyprávěli o tom Čechovi, který z jejich kvetoucího statku udělal špinavou ruinu, to zatěžuje pověst Čechů v Německu dodnes.
Po únoru 1948 se prchalo přes hranice na západ ne po jednom, ale po tisících. Po srpnu 1968 pak po stotisících. Existuje neověřené číslo - 700 000 Čechů a Slováků. Stát sice zabavil jejich majetek, ale to škody nevyrovnalo.
Aby nebylo pochyb, poznal jsem v emigraci všelijaké Čechy, ale ve své většině zdrhli ti vzdělanější a kvalifikovanější, řemeslníci pak spíše ti šikovnější. (Staré české pořekadlo, "ty seš blbej, ty zůstaneš doma!") Vzpomeňte na tu dobu po srpnu, snad nejhorší doba temna v celých českých dějinách včetně doby pobělohorské. Tak třeba těžce nemocný člověk čeká na operaci, kterou má provést známá kapacita. Konečně je na řadě, když se dozví, že pan profesor minulý týden zdrhnul do Kanady a on si musí dále počkat, aby se o to pokusil nějaký začátečník. To jsem tenkrát slyšel každou chvíli. Jako by to nestačilo, tedy takový slavný mozkový chirurg, který za Husáka myl okna, nebyl pouze románovou postavou. Ti existovali skutečně. (Já nebyl slavný, ale patřil taky k těm, co byli při prověrkách vyhozeni z kvalifikovaného místa a pracoval až do útěku coby bagrista v pohraničí.)

Onen exodus pracovních sil ovšem po roce 1989 nepřestal. Napsal jsem něco o unešeném vlaku z Chebu do Selbu. Tato trať byla letos zmodernizována a každé ráno na ní vyrážejí vláčky s pracovníky z českého do německého pohraničí. To není jen o výdělku, to je taky o jejich budoucím důchodu. Je mi záhada, jak dokáže český důchodce vyjít s částkou 10 000 korun měsíčně? Všichni ti, kteří dnes brečí po zlatých komunistech, by si měli uvědomit, že nebýt těch, byl by dnes průměr řekněme 40 000. (Průměrný důchod v Rakousku: 1560€ měsíčně a sice 14x za rok.)

Už je to moc dlouhé a ještě nepřišlo základní téma - co se změní, když odstraníme vykořisťování člověka člověkem a zavedeme vykořisťování člověka komunistou? Třeba příště...

Prezident Václav Havel - 13/?

13. prosince 2016 v 17:42 | gregor moldavit
12. díl: prezident-vaclav-havel-12

Klement Gottwald - 3
Ženy hrdinů

šťastní manželé

Byla zde řeč o paní Slánské. Pokud vím, při rehabilitaci obětí procesů byly tyto rodiny nějak finančně odškodněny. Dalo se za to koupit třeba auto a ještě něco k tomu. Milion to prý nebyl.

A co ty ostatní první dámy té doby? Zřejmě byly právě tak falešné, jako celá ta tehdejší společnosti. Marta Gottwaldová (která se tak vůbec nejmenovala) byla rozteklá služka, bez vzdělání, ani selského rozumu moc nepobrala. Pokoušela se napodobovat ženu Beneše, což se jí ale nemohlo podařit. Občas mluvila v rádiu k českým ženám, aniž by tušila, co jim chce říci. Možná jí to psal šéfideolog Václav Kopecký*.

Když umřel Klement hulákala prý na ty ostatní cosi někde stranou na stadionu. Byl tam člověk, který uměl odčítat ze rtů a řekl, že křičí, "co jste s ním udělali?"
Leč Kléma zemřel patrně skutečně na své nemoci, včetně syfla. Podobně jako Lenin a tak podobně ho taky vycpali a nechali ukazovat. Jenže to neuměli a on se jim brzo rozložil.

*(Nejhorší stalinista té doby. Měl ale nakonec taky na mále. Jednou se ho kdosi ptal, proč je tak bledý? Jestli nějaká dlouhá párty. Odpověď, "Hovno párty! Soudruh Stalin rozkázal, že do toho má spadnout Rudla, ten kluk židovská. Ale stačilo málo a spadl jsem do toho já s Klémou."
Dále měl být tento Kopecký jeden z největších rozkradačů poválečné měny. Strany k nim měly určitý přístup a peníze mizely. Novou měnu to pěkně rozředilo. Dělaly to všechny strany, ale KSČ měla být nejhorší. Kopecký prý dával drahé dary herečkám a počínal si jako nějaký dekadentní syn diktátora.
Jeho jméno se objevuje ve spojení se Stalinovým pomníkem a v podobných souvislostech. Žena Antonína Zápotockého si prý měla přečíst "reportáž psanou na oprátce" a dostala záchvat. "Tyhle lži přeci lidem nemůžete servírovat!" Antonín namítl, "Už to tak sestavil Kopecký, s tím se nedá nic dělat.")

Zmíněná žena Zápotockého byla rovněž komunistka jak řemen, ochotně spolupracovala na jeho zločinech a po jeho smrti dostala vilu a penzi, prý dokonce auto s řidičem. Nikdy si ale nehrála na nějakou dámu, chovala se obyčejně. Dožila se ještě Dubčeka a měla údajně stát na jeho straně v liberalizaci socialismu.

Nutno zmínit další ctihodnou dámu, povoláním "žena hrdiny". Národ ji nazval "nejskromnější upírka". Z jedné mrtvoly prý dokáže vyžít 30 let. Její přednášky začínaly, "Víte, ten můj hrdinný Julek, tenkrát za těch Němců..." Dodnes není jasné, jak to s ním bylo? Prý byl skutečně s oním komisařem spatřen v hospodě v Bráníku. Se ženou se po zatčení několikrát mohl setkat a řekl jí, "hraju vysokou hru s gestapem". Ale jaká byla v té hře jeho role? A co dělala tahle Gusta Fučíková po válce 2x v Peru?
Žena hrdiny vypráví.
Komunisti si mohli vybrat více hrdinů. Jenže tenhle měl tu přednost, že byl mrtev. Živý hrdina by totiž mohl najednou něco kecnout. (O tom už napsali hru V+W, Kat a blázen.)

Onen hrdinný Julek nám zanechal také knihu: "V zemi, kde zítra znamená včera"
Při zkoušení jsme to stále pletli, ani teď si nejsme jistý, jestli jsem to nenapsal obráceně. Kniha musela být tak špatná, že se nám ji nikdo neodvážil dát jako povinnou četbu. Toliko jeden kousek do čítanky a z toho jsem nechápali, o co vlastně jde? Paní učitelka nám vysvětlila, že my si hrajeme třeba na lupiče, ale v Sovětském svazu si děti hrají na práci.
Se školou jsme šli už v dost pokročilé době na film jeho reportáže na oprátce. Když gestapo vlítne do toho bytu, stojí Julek s pistolí za dveřmi. V každém takovém filmu vždy přišla divoká přestřelka, on vyleze s rukama nad hlavou a pistoli odevzdá. Už tady začíná být jeho hrdinství dost pochybné. (Film za pár měsíců zmizel. V té době už měl každý všech komunistických hrdinů pokrk.)

A jak to bylo s hrdinstvím českého národa po vítězném únoru? Tak předně je tady vždy celkem pochopitelná mlčící většina. Oni nesouhlasí, ale taky nic proti nedělají. K tomu přišla víra, v příštích volbách když tak Gottwalda zase odvolíme. Cha, cha, zkuste odvolit komunisty. V prvních volbách měla KSČ 99,87%. Na ty už si vzpomínám. Všude hromada slávy, hrála kapela, no a šli jsem coby rodina. Otec dostal nějaké kartičky, udělal 2 kroky a hodil je do urny.
"Ale to jsme sem nemuseli chodit, vždyť je tam ten pán mohl hodit rovnou sám", namítl jsem.
"To pochopíš, až budeš velkej", poučili mě rodiče. Větší už asi nebudu, ale nepochopil jsem dodnes. Pořád si myslím, že ten pán si to tam mohl hodit sám. (Výraz "soudruh" se v té době ještě moc nepoužíval.)

Jedna žena staré generace mi kdysi řekla:
"Tomu ty nerozumíš, tenkrát se věřilo, že ten režim se neudrží."
No a jiná zase:
"Tomu ty nerozumíš, tenkrát se věřilo, že ten režim přinese krásný a šťastný život."
Obě si ale byly zajedno, že já tomu nerozumím. Mojí generaci bylo zcela upřeno právo něčemu rozumět. Kolik ti tenkrát bylo?

Skutečnost je, že byly pokusy o násilné vystoupení proti násilnickému režimu. Jenže byly neorganizované. Vražda komunistického funkcionáře, sabotáže, apod... Ale to nemohlo režim ohrozit. Byl snad i pokus o vojenský puč, ale v tom bylo zase tolik lidí, že se to hned dozvěděla StB a všechny pozatýkala. Někteří byli popraveni, jiní dostali dlouholeté tresty. Byl to jakýsi plán, rok 1949, jménem Praha-Žatec. Tanková jednotka měla zaútočit na vládní budovy v Praze a zatknout vládu. Nemám tušení, jakou by měli šanci, ale jedno považuji za jisté, Stalin by byl okamžitě poslal rudou armádu.
Nakonec byli třeba sporní Mašínové, kteří se probili na západ. Ale proč národ nevstoupil do nějaké skutečné pasívní rezistence? I tady by komunisti byli našli a zlikvidovali organizátory. Jenže on tady byl skutečně jeden pro komunisty důležitý faktor - jejich příznivci!

V roce 1946 KSČ dostala 40%. Ono se skutečně věřilo. Byly tu krize 30. let a nezaměstnanost, válka, ve které zvítězil komunistický stát, chaos po osvobození, kdy se děly podivné věci. Revoluční gardy, RG, zvané rabovací gardy, plundrovaly pohraničí, kolaboranti udávali skutečné odbojáře jako zrádce a měli úspěch, někteří si za války a po ní pěkně nakradli, jiní zůstali chudí a hledali nějaké pohádkové řešení, atd... Tak nějak skutečně vznikla představa, že s vládou komunistů přijde konečně spravedlivý a krásný režim, ve kterém budou mít všichni dostatek. K tomu přišli ti, kteří toho moc neuměli a dostali možnost kariéry v uniformě. Jako každá totalita i komunisti použili pro své záměry také kriminálníky. (Chceš krást a někoho mlátit? Dělej to za plat v uniformě! Organizovaná kriminalita, mafie, hlídala gulagy Stalinovi a ještě za Brežněva to tak fungovalo.)

Jedno vím dobře, ač mi skutečně bylo jen pár let. Mnoho dospělých kolem mě dělalo komunistickou propagandu a vykládalo, jak přijdou růžové zítřky. Ono se věřilo...
Co jsem taky stále slyšel: "kdyby všechny státy byly komunistické, byl by na světě mír."
(Občas si to lze od komunistů přečíst i dnes. Ono se i dnes věří. Ale jak to jde dohromady s tím, že Stalin napadl Polsko a Finsko? V 60. letech hrozila válka mezi SSSR a Čínou. V současné době je nejhorší hrozbou Sev. Korea, poslední komunistický stát světa.)
Vzpomínám na stále opakovanou větu: "Budoucnost ukáže, že my máme pravdu!"
Bylo mnoho mladých a schopných, ochotných převzít pro stranu ty nejtěžší úkoly. (Tahle vrstva dnes v ČR neexistuje, to by si měli soudruzi v KSČM uvědomit. Volí je spíše důchodci, protože věří, že dostanou vyšší důchod. Zase jenom víra, kde by na to komunisti vzali?) Mladí byli ochotni i nasadit život a o ten taky leckdy přišli. A ti nahoře si vládli a hrabali, jak jsem to zmínil v minulém dílu. A kroutili si vzájemně krky, protože na dělení kořisti je potřeba méně lovců, než na její získání.

A ono se věřilo, jenže každý rok o něco méně, až už na to celé věřili jenom blbci. Nakonec na to komunisti taky museli nezbytně dojet. Jak řekl správně soudruh Jakeš: "Potřebujeme podporu zezdola, jinak jsme tu sami jako kůl v plotě?" Tu už ale nemohl od nikoho očekávat. (Snad jen od Jiřiny Švorcové a několika podobných.)

LM 1948. Ono se věřilo. (Buď jsou všichni leváci, nebo je fotka obráceně.)
Jenže výrok, "já tenkrát věřil", je přiznání viny, ne omluva!

Ale jak to bylo s tím hospodářstvím? V oné době, kdy už brzo mělo být všechno zadarmo? (Tomu jsem věřil já, když mi byly 4 roky.)

o tom příště...

Prezident Václav Havel - 12/?

11. prosince 2016 v 20:01 | gregor moldavit

Klement Gottwald - 2

Rudolf Slánský ...
na vrcholu slávy. V tuhle dobu ještě netušil, že v těchto uniformách budou vystupovat řečníci na náměstích a žádat pro toho zrádce jménem lidu nejpřísnější trest.

Byl by na řadě bod 2. - proč Češi proti komunistům po roce 1948 více nebojovali?

Ale byla tu řeč o Slánském a tak uděláme takovou mezikapitolu. Myslím, že to byl on, kdo vymyslel onen slogan, "co komunista, to úderník". (Kde se to slovo vzalo nevím, patrně od "udřít se".) Napsáno o jeho procesu bylo moho, smysl dávalo málo. Jelikož je ale tohle můj blog, napíšu k tomu moje vzpomínky. V době, kdy byl pověšen, jsem si hrál na pískovišti, dělal bábovičky a o tom celém neměl ani tušení. Jenže výraz "Slánský-proces" jsem měl slyšet už v dětství. (Na rozdíl od mnoha podobných výrazů, třeba Luftbrücke, které jsem poprvé slyšel až v Německu v dospělém věku.)

Když jsem se v dorůstajícím věku ptal těch starých, vševědoucích, komunistů, proč byl Slánský pověšen? Byli jako prasklá deska:
"Byl obviněn, že... ale nebyla to pravda, nic takového nespáchal..."
"To nebyl můj dotaz, ptám se, proč byl pověšen?"
"No přeci protože byl obviněn, že, ... ale on..."
Včetně našeho politického na vojně, ale odpověď žádná. Patrně to nikdo z těch ortodoxních komunistů, ač z toho třeba i žili, nevěděl.
To zarážející pro mě v tom věku (řekněme 18 let) bylo, že oni to nevědí, ale nevědí, že to nevědí. Rudé Právo přeci napsalo, že on... a tak byl rehabilitován. Co jako další dotazy? "Holt v té době..." Ty lidi na to rozumově zřejmě vůbec neměli a nikdy je nenapadlo se na ten důvod ptát. A vlastně ani teď nevím, proč byl Slánský zatčen a pověšen, jakkoli jsem slyšel více teorií. Co se tenkrát událo?

Slyšel jsem zajímavé povídání svědkyně. Ona znala přes svého komunistického otce Slánského i Zápotockého. Jedna paní tedy povídala... byla to soudružka, paní by se jí nelíbilo, ale ta povídala... a o tom teď budu vyprávět:

Jak jsem se s ní seznámil? Bylo mi asi 18. V Praze žily dvě strašně věřící rodiny. Ta jedna byla přísně katolická, druhá přísně komunistická. Hlavy obou rodin propadly alkoholizmu, vládly matky. No a jedna dcera té rodiny katolické, věk 16 let, byla náhle těhotná. Nějaký anděl, který by cosi zvěstoval, se nezjevil. Takže obyčejně napíchaná. Ale ten svatý Josef prý večer přijde záležitost vyřešit. Katolická matka zaujala pozici božstva. On přijde, přinese květinu, poklekne a požádá o ruku. Ona pak bude citovat cosi z bible a pak s hromadou výčitek a nerada svolí. Souložit bez požehnání církve se nesmí! Snad je aspoň katolicky věřící! Nikomu jinému by dceru dát nemohla. Ačkoli za daných okolností...
Věřící nebyl, přišel a zavrčel, "jo, já si jí vemu". Žádné dotazy neměl. Pro matku se zhroutil svět jejích představ.

No a katolický bratr této svedené si namluvil dceru matky přísně komunistické. Nadešel čas, přinesl květinu, poklonil se a požádal o ruku její dcery.
Matka komunistka ho poslala do prdele, že to jsou buržoazní přežitky. Kdyby bylo na ní, tak mu dceru nikdy nedá, páč je náboženský cvok. Ale dcera musí sama vědět, co dělá. (I když je pitomá a kam že to dala rozum? Dyk von je úplně blbej, ... a tak vůbec.)

No a mezi tyto dva mlýnské kameny jsem se měl náhodou zaplést. A ta katolická matka byla žena hodná a vlídná, ale hned mě začala misionovat. On Kristus tohle a támhleto a lidi si myslí, že Bůh není, ale on je... Já jí neodporovat, ale ono to u mě nefungovalo. A pak po nějaké době mi ten syn řekl, že mám přijít na oběd, jeho matka už prý nic říkat nebude, ať si přijdu třeba do pekla.

A pak jsem přišel do té rodiny komunistické. Ctihodná matka byla ortodoxní komunistka, stalinistka, tělem i duší! Nosila na klopě rudou hvězdu a sice i v době normalizace, kdy se na ní lidé dívali všelijak. Její otec prý byl ten nejlepší komunista a ona jde v jeho stopách. Skutečně se strašně potatila, někteří lidé mají fanatickou víru v genech.
(Je pak nakonec věc náhody, které náboženství jim přeletí přes nos. Lidé přebírají náboženství většinou od rodičů. Často se ale dostanou do nějaké společnosti, kde se dobře cítí a přeberou pak náboženství jiné. To můžou být komunisti, jehovisti, apod. Společnost má pak dalšího člena a onen jedinec má společnost.)

Když jsem jednou zase k té ženě zase přišel, otázala se mě, zdali si s ní nedám skleničku ruské vodky? (Patrně první krok na cestě do KSČ.) Přikývl jsem, že jiná by mi byla milejší (událo se po roce 1968) ale jsem ochoten vymlasknout i ruskou. A ta žena občas něco vyprávěla, co že se tenkrát v těch počátcích událo. Já ucucával vodku a poslouchal. To bylo historické a mě to zajímalo. (Na rozdíl od vyprávění biblických, u kterých to tak jasné už není.)

Ten její otec byl absolutní komunista. Když pak ve stáří onemocněl, byl už na takové pozici, že mohl dostat nějaké vládní sanatorium, kde byli ti nejlepší doktoři a podmínky jak v nebi. Ale on to odmítnul, že jsme si všichni rovni, on přeci nemůže přijmout něco lepšího, než má každý dělník... Šel tedy do obyčejné socialistické nemocnice, kde za pár dní zemřel.

Občas se prý setkali se Zápotockým, který byl veselá kopa. Jednou jim namaloval komín s ušima. Co že to je? Inu Zápotocký za komínem. Hahaha. Tahle role bodrého strýce mu byla zřejmě milá, ale dokázal hrát i jiné. Jednoho večera pozval k sobě Slánského se ženou na večeři. Pak se rozloučili a Zápotocký zvedl telefon, aby řekl zatýkacímu komandu: "Už jde".

No a ten otec byl jednou taky v nějaké skupině, která "zachraňovala" majetek, uprchlých, nebo zatčených. Dělníci táhli piáno a on vše zapisoval. Tu zastavilo před vilou nákladní auto a jakási žena ukázala dvoum pochopům na to piáno. "Naložit!"
Začala tahanice. "To piáno přijde do pionýrského domu!" Velel onen soudruh otec.
"To piáno si odvezu", odsekla ta žena. Tedy do vlastního domu. "Copak nevíte, kdo jsem!?"
On to věděl, byla to paní Slánská. Onen otec se nezalekl, a tak to piáno tedy snad přišlo do pionýrského domu. Jenže už ten den se ztratily všechny jeho papíry, kdesi na příslušném oddělení. To znamenalo brzké zatčení, jak to tenkrát chodilo. Byl by jeden z mnoha obětí Slánského, jenže naštěstí se znal osobně se Zápotockým a za tím hned utíkal. Ten ho skutečně zachránil.

Stále čtu na různých fórech, hlavně od komunistů, že "Horáková se přiznala, tak co?"
Tedy předně se neměla k čemu přiznat, za další není přiznání žádný důkaz. Jestliže se nějaká žena přizná, že létala na koštěti a obcovala s ďáblem, pak z toho nevyplývá, že se to skutečně událo. Přiznání (i bez nátlaku) je pouze jedna svědecký výpověď.

Ona "přiznání" v těch procesech byla pak závěrečně pod ostrou kontrolou. Po dlouhém mučení měl obžalovaný naučenou výpověď. (U Slánského odborníci říkají, že to byl otrocký překlad z ruštiny, Slánský sám by tak byl česky vůbec nemluvil.) Když vypovídal v soudní síni před kamerou, měl technik ruku na tlačítku. V tu chvíli, kdy by obžalovaný začal říkat cokoli jiného, okamžitě vypínal mikrofon.

Slánskému nutno nechat, že strašné mučení vydržel celý rok. Hned ze začátku se pokusil o sebevraždu a v noci pak musel spát nějak v sedě, přivázaný k topení. Co muselo být navíc zcela deprimující, bylo jeho vědomí, že tohle on před tím nechal dělat se stovkami jiných zatčených, ze kterých bylo přiznání rovněž vymučeno. Když ho vedli k šibenici měl prý prohlásit, "mám, co si zasloužím". Jak to myslel, těžko říci, ale měl pravdu. Slánský byl nevinen ve smyslu obžaloby. Za to, co skutečně napáchal, si ten trest smrti ale poctivě zasloužil (Jenom ho pověsili ti, co měli viset s ním.)

Proč byl Slánský pověšen? Bylo o tom vlastně rozhodnuto, když byl na Stalinův rozkaz zbaven funkce prvního tajemníka. Gottwald s tím nesouhlasil a právě tak si nepřál jeho smrt. Vždyť to byl jeho spolubojovník a druhý politik státu. Jenže nakonec mu bylo naznačeno, že v opačném případě bude na řadě on sám. A proč to Stalin rozkázal? Proč si vyvraždil nejvyšší generály armády a policie? Byl to jeho způsob vládnutí, možná by to byl nedokázal vysvětlit sám. Protože Slánský byl Žid? Taky možná. Židé byli u něj na listině, nedůvěřoval jim. Ale v jeho době vládla židovská rodina Kaganovičů, což mu zřejmě nevadilo. Celkově to bylo 11 šibenic pro nejvyšší stranické funkcionáře a nikdo nebyl skutečně vinen ve smyslu obžaloby. Takže já to nezodpovím.

Těla oběšených byla hned spálena, popel rozsypán někde na silnici za Prahou, aby to autům neklouzalo.

Paní Slánské pak pěkně sklaplo. Ale co se stalo s tím vším, co rodina už měla pod střechou? Slánský si za 3 roky své funkce nakradl orientální bohatství. Lid ho určitě nedostal. Bylo prodáno za ceny čistě symbolické jeho vrahům. Jistý, málo známý, Antonín Novotný, měl na těch procesech taky svou zásluhu. No a paní Božena Novotná, si vzala porcelán. Byli kdysi pozváni ke Slánskému na večeři, tam ho viděla a moc se jí líbil. Nyní si ho tedy přemístila do vlastního domu. K tomu si vzala ještě ložní prádlo. Antonín Novotný pak spal na prostěradlech svého přítele a spolubojovníka, kterého pomohl zavraždit. Tak vypadl "charakter" těch tam nahoře, o kterých si řadový věřící komunista domníval, že jsou to zástupci boha na Zemi.

O tom v té otázce, jak se komunisti mohli udržet?

Prezident Václav Havel - 11/?

6. prosince 2016 v 20:56 | gregor moldavit
Klement Gottwald

Při jednom večerním agitačním školení obuvnické firmy, dobrovolně povinném těch let kolem 1950, mělo se udát následující:
Mezi zaměstnanci seděl jeden soudruh, který za 1. republiky pracoval jako mistr u Bati. (Za mého dětství byl Baťa symbol celé špatnosti kapitalismu, tyran a vykořisťovatel. Pes by od něj kost nevzal, jakýsi satan komunistického náboženství. A my, děti, nosily gumové kecky, které nám ničily nohy, než se za pár týdnů rozpadly.)
"Ty soudruhu!" vyzval agitátor, "tys byl Baťou 20 let vykořisťován. Řekni tady těm mladým, jaké to bylo!"
No a mistr vstal a pronesl toliko, "Soudruzi, jak rád bych se od Bati nechal ještě dalších 20 let vykořisťovat. Tenkrát jsem vydělával jinak."

Ten člověk, bez nejmenšího přehánění, riskoval život. Mohlo se to nějak ukecat, ale mohl být už druhý den zatčen za sabotování politické přípravy, kapitalistickou propagandu, atd... a to by mu vyneslo tenkrát běžnou sazbu - 10 let. V takovém nějakém koncentráku, kde mnoho vězňů nepřežilo 10 měsíců.
(Jeden vězeň, na 15 let, tenkrát odpověděl, na otázku bachaře, co udělal?, že nic, není si ničeho vědom. A bachař mu řekl, "no, když jsi dostal víc než 10 let, to už jsi něco udělat musel.")

Jak se mohlo stát, že 3 roky po konci války a pádu nacistického režimu vládne v Čechách zase takový systém teroru a koncentráků, který si s tím předchozím nemá co vyčítat?

Jsou to vlastně otázky dvě.
1. Jak se mohlo stát, že "karlínští kluci", kteří byli za 1. republiky pro 90% myslících Čechů akorát pro smích, se dostali k moci a sice moci absolutní?
2. Jak to, že celý český národ radikálně nepovstal a nepostavil se plnou silou na odpor, aby udržel svobodu a demokracii?
(Proč moje rodiče šli za Gottwaldem jak ovce a nebojovali za svobodu svých dětí?)
3. a třeba ještě otázka hospodářská: Jak to, že plat socialistických dělníků, osvobozených od vykořisťovatelů, kteří pracovali pro sebe, obnášel třetinu platů dělníků ve sousedních státech kapitalistických? Kde to jsme s tím Marxem a jeho nadhodnotou? (Kdyby komunisti byli platili lépe než kapitalisté, byli by tu dodnes. Hovadiny v Rudém Právu by jim lid byl odpustil.)

Odpověď není vůbec jednoduchá, ale pokusím se o to. Tady jsme v době na kterou už si sám vzpomínám. (Přesto, že mi třeba moje rodiče právo těchto vzpomínek vždy upírali. Když jsem jim připomněl, co říkali v 50. letech, jenom z nich vystřelilo hněvivé: "na to ty si nemůžeš vzpomínat, kolik ti tenkrát bylo?" Míněno, "na to ty si nesmíš vzpomínat, nám se to dnes ale vůbec nehodí do krámu." Ale já si vzpomínám. A moje rodiče nebyli, tam na okraji Prahy, žádná výjimka. (Někde v pohraničí to mohlo být jiné.) Můj komunistický otec zoufale vysvětloval, "my jsme všechno mysleli dobře", moje nestranická matka (která vždy chtěla pouze mít od každé politiky pokoj) jen syčela: "Tomu ty nerozumíš, to byla taková doba!" Jenže ona to nebyla doba, to byli lidé. Právě takoví, jako ti, kteří by si s nějakým takovým režimem chtěli dnes zase znova zahrávat.)

Dnes bod 1. a i to bude dost dlouhé.
V roce 1929 se KSČ dostává do rukou stalinistů, pod vedením Klementa Gottwalda. Jeho první projev je známý: "... my se od ruských bolševiků chodíme učit, jak vám zakroutit krky..." Gottwald je několikrát přerušen a napomínán předsedou parlamentu. Nebere to na vědomí a soptí své vražedné výhrůžky dále. Masaryk je pro něj "pohůnek fašistů", kapitalisty nutno pověsit... Většina českého národa v něm vidí cvoka a nebere ho vážně, mnoho členů KSČ ale vystupuje. Tohle už není jejich strana. (Což se má v dějinách KSČ vícekrát opakovat. Kdo nesouhlasí a sám nevystoupí, je vyhozen.) Tahle pivní, či spíše vodková, parta dostane jméno "karlínští kluci". Mají asi 10 % nikoho by nenapadlo, že by se kdy mohli dostat k moci. Tady je konečně ČSR a ne Rusko. Jenže ani v Rusku si většina v roce 1917 nedokázala představit, že se k moci dostanou bolševici. (Eseři měli dvojnásobek hlasů.) Ono je vlastně v politice možné docela všechno.

Hitler chce zničit židobolševizmus a jeho šílené dílo vede k tomu, že právě ten se dostává k moci v půlce Evropy. Stalin dosáhne v totální válce totální vítězství. V roce 1943 ho navštíví Beneš a jako by od té doby už byl v jeho službách. Stalin má zřejmě talent vysvětlit vše velmi názorně. V září 1948 k němu přiletí Gottwald na Krym. Čeká, že sklidí nejvyšší chválu, ale Stalin je rozezlen. Jak to, že Gottwald odmítl jeho vojenskou pomoc, co to dělá za komunizmus, kdo mu to dovolil? Do té doby si totiž Gottwald představoval, že ČSR nebude následovat sovětský systém, o kterém nakonec dobře ví, že nestojí za nic. Možná v tu dobu už taky ví, že jeho telefon v Praze, jako i Slánského, Kopeckého... je odposloucháván sovětskou KGB, že jeho spolupracovníci jsou agenti Moskvy. Uvědomuje si, že může kdykoli skončit jako Jan Masaryk* a dostává strach. Obrovský strach, který utápí v moři chlastu. (Kdo k němu přijde pro nějaký podpis, má v tašce flašku vodky.) Od té doby v ČSR vládne sovětský poraděnko, v pozadí tedy Stalin. Ale jak se KSČ dostala k politické moci?

*(Tohle jméno jsem slyšel poprvé v roce 1968, nikde o něm v dějepisu ani v novinách nebylo nejmenší zmínky. Po vítězném únoru nerezignuje, ale chce ještě proti komunistům bojovat. Pár dní později ho naleznou mrtvého pod okny jeho bytu v Černínském paláci. Údajně to není objasněno, možná prý sebevražda? JM se měl jednou vyjádřit k podobnému případu, že takovým způsobem páchá sebevraždu uklizečka a ne chlap na úrovni. Onoho večera se převlékne do pyžama, protože se chce uložit ke spánku, ale místo toho vyskočí z okna. V bytě jsou zřetelné stopy boje. Masaryk vypadne z výšky, kde je pravděpodobnější těžké zranění, než smrt. Má rozdrcené paty, ale je mrtvý. Člověk nemusí být detektivem, aby si to dal dohromady! Mimochodem, v roce 1968 se to začalo znovu vyšetřovat a zase s výsledkem, že to asi byla sebevražda. Řečeno jinak - vyšetřovali ti samí, kteří tam byli v roce 1948. A sověti se na ně po srpnu mohli zase spolehnout.)

Je tu taková pohádka, že KSČ zvítězila v demokratických volbách. Pitomost! O nějaké demokracii po roce 1945 už mluvit nelze. Beneš, zřejmě už nemocný, je skutečně Stalinův pohůnek a dělá, co ten rozkáže. Snad jeho nejstrašnější chyba, že armádu vydá do rukou sovětského agenta Ludvíka Svobody a policii do rukou sovětského agenta Václava Noska. V únoru 48 stojí před továrnou dělníci s puškou. Buď prázdnou, nebo 5 patron v kapse. Ti neměli proti policii šanci, jenže ta nepřišla. Měla jiné rozkazy. Dějí se vraždy nekomunistických politiků, policie má jiné starosti.
Václav Nosek v lágru pro odsunované Sudeťáky. Myslím Liberec.
Zapomenutá postava ministra vnitra, který použil policii v zájmu komunistů, proti zájmu obyvatel ČSR.

Ale před tím je tady už jakási exilová vláda, která urovnává Stalinovi cestu k moci v ČSR. Květen 1945. V Praze je pochybné povstání, které nemá politický cíl a nemůže zabránit Němcům v cestě na západ do amerického zajetí. Nic jiného už oni ani nechtějí. Generál Patton je v Plzni, do Prahy 2 hodiny a přes všechny dohody politiků, o kterých má své mínění, je rozhodnut vyrazit a krveprolití ukončit. (I Němci by to byli s políbením ruky přijali, o nic jiného jim ani nejde.) Jenže je tady ČNR (česká národní rada) která politicky představuje budoucí vládu. (Josef Smrkovský, na kterého mám dost nepříjemné vzpomínky z roku 1968. Národ mu ale žral z ruky.) A ta odmítá. Jak by ne, vždyť jsou to loutky v rukou Stalina. Prahu tedy osvobodí později rudá armáda a to má národ přijít draho. (Přesná skutečnost, ta vjíždí do Prahy, která dávno kapitulovala a s Němci se dohodla, ve které se nebojuje. Sovětští vojáci likvidují pouze zbytky německých vojáků, kteří ještě odkudsi střílí.)

V roce 1946 jsou volby, ve kterých je KSČ s odstupem nejsilnější stranou. 40,17%. To ale není nadpoloviční většina. (Druhá po ní, národně socialistická, má 23,66%.) Jenže volit lze toliko strany národní fronty a třeba nejsilnější strana agrárníků není k volbám vůbec připuštěna. Komunisti dostávají vše už v tomto roce do rukou.
Následují čistky v armádě i policii, Nosek vyhazuje nejvyšší velitele, kteří nejsou v KSČ. Konečně se ostatní strany staví na odpor, ale chybný. Jejich ministři podávají na protest demise. Míněno tak, že je Beneš nepřijme a dojde k měření sil a boji proti KSČ. Jenže Beneš je přijme a Gottwald mu ochotně vyjmenuje nové ministry, všechno jeho lidi. Únor může přijít. Teď už i Beneš snad něco chápe a na protest odstupuje sám. Gottwald ochotně přebírá funkci prezidenta ČSR. Předseda vlády je Antonín Zápotocký. Karty jsou rozdány, všechny ale jedné straně. Ta si okamžitě tvoří i svoji ozbrojenou složku, lidové milice, které dostanou pušky. (Vydrží do roku 1989, kdy ještě mají zakročit. Jakeš si ten rozkaz rozmyslí. Zkrachovalé hospodářství mu LM nezachrání.) Ti jinak smyšlející, kteří komunisty nechtějí, jistě většina lidí, mají holé ruce. K tomu je v rukou KSČ ještě jiná mocná zbraň - sdělovací prostředky. Mezník v dějinách lidstva, poslední fáze ve vývoji lidské společnosti, na bázi cenzury, mučíren, koncentráků a šibenic může přijít.

pokračovaní...

Prezident Václav Havel - 10/?

10. listopadu 2016 v 20:06 | gregor moldavit
Socialistická armáda

K poslednímu dílu ještě následující vzpomínka:
Na manévrech, kdesi ve vojenském prostoru na Doupově, jsme jeli v takovém hnusném chladném deštivém dni kamsi do neznáma, abychom si tam hráli na válku. Lépe řečeno, aby si naši lampasáci hráli na válku. My byli jen šachové figurky a hra nás vůbec nebavila. Bylo to asi roku 1969, takže jsem viděli i ruské kolony. Ti vojáci nám občas docela přátelsky mávali a my na ně volali, ať jdou do prdele. (Jakkoli ti kluci byli právě takový nedobrovolní otroci komunistické diktatury, jako my.) No a tak se chvíli jelo a dlouho stálo. Jako obvykle nefungovalo nic. Od náklaďáků, kterým neustále selhávaly motory, nebo se zahrabávaly v bahně, až po důstojníky, kteří měli na kolenou mapu, ve které se nevyznali. Taky občas kolonu zastavovaly průjmy vojáků, způsobené žrádlem v konzervách KD, každý den jedna ta samá roura, i kdyby válka měla trvat 30 let. Sice měla občas večer přijet polní kuchyně s vydatným jídlem, ale myslím že jsem zažil jenom jednou, že se skutečně objevila. (Kvalita za moc taky nestála.) (Připomínalo to Švejka, kde vojáci měli fasovat rum, ale ten se někde ztratil, takže zatím každý dostal pohlednici s panenkou Marií.) Jinak v tom bordelu nikdo nikoho nenašel a ti polní kuchaři si to asi vařili pro sebe, nebo prodávali místnímu civilnímu obyvatelstvu, které vypadalo jako by každého z nich vymyslel Bohumil Hrabal osobně.

V cestě stál náhle nefungující SKOT, jinak pěkně vymyšlený kolový obrněný transportér, který údajně uměl i plavat, a důstojník řval něco na řidiče. V čem že to je? Nato dostal od řidiče kvalifikovanou vojenskou odpověď: "já nevím". Nojo, zahulákal důstojník, "seš blbej", načež smířlivě dodal, "posral se skot, to je normální".

A tam na tom místě jsem z kabiny Tatry 805 poprvé viděl ona děla, kterým my jsme propočítávali úhly k nastavení hlavní před palbou. (Dělostřelec nevidí svůj cíl, střílí do nebe.) V dešti a bahně tam ti kluci, pod dohledem jednoho majora cikánské původu, pro ně hrabali díry. Zmáčení, zmrzlí a špinaví, v rukou krumpáče a lopaty. Na nohou boty kanady, nejmizernější kvality, které okamžitě prosakovaly a přiživovaly vojákům plísně na nohou. Vyházené bahno jim déšť hezky splavoval nazpět a děla, myslím ty dlouhé "stovky", trpělivě čekala opodál, aby mohla být posazena do těch teoretických jam. Proč? V době bojových vrtulníků? To jsem nepochopil dodnes. Jestli se kdy dočkala hotových jam, nevím, ale pochybuji.

Děla v tu dobu už netahali koně, na to by taky nikdy jejich síly nestačily. Přitáhly je tam Tatry 138. Snad by ta děla měla nějaký význam, kdyby okamžitě začala střílet. Ale dva dny hrabat v bahně jámu? To už by imperialisté byli dávno v Praze. Uvědomil jsem si celou tu nesmyslnost a debilitu naší vojenské, dvouleté, služby. Lampasáci neměli žádnou kvalifikaci a vlastně si na vojáky jenom hráli. A snad ještě horší než celá ta technika z 1. republiky, byla naše bojová morálka. Už během té vojny mnozí z nás rovnou říkali, že po propuštění do civilu mizí na západě. Tam do země ovládané třídním nepřítelem, kam měla být namířena ona zmoklá děla. Po zážitcích roku 1968 jsme vlastně o tom západu snili už skoro všichni. Z mojí třídy průmyslovky nás pak emigrovalo 15%.

Jestliže dnes čtu komunistické výroky, "tenkrát jsme měli vojáky, dnes máme žoldáky", "... měli jsme obranyschopnou armádu, dneska ...", tak se můžu jenom uchechtnout. V té armádě nic nefungovalo, to celé, jako i slavné socialistické hospodářství, byla jen hromada zfalšovaných výkazů činnosti. A jak už jsem napsal, nebyla tu vůbec žádná bojová morálka. Něco podobného, jako když Hitler vletěl do Sojuzu. Většina lidí se na to dívala: "jeden diktátor jako druhý. Proč bychom měli za jednoho z nich bojovat? Ať si to vyříkají mezi sebou."

Dnes by tu byla oprávněná otázka, jak jsme na tom právě teď? V druhé půlce roku 2015 bylo Německo prakticky obsazeno islámskými přivandrovalci. Na žádný skutečný odpor se nezmohla policie ani armáda ani lid. Až se tady muslimové přemnoží, bude už na nějaký odpor pozdě. Jak to předpověděl Kaddafí: "Nepotřebujeme terorismus, my (muslimové) si v Evropě vše demokraticky odhlasujeme". Jako kdysi pronesl Hitler: "Porazil jsem demokracii její vlastní zbraní".

Vojensky je ledacos taky pochybné. Kdyby nyní USA vystoupily z NATO, bude Evropa vlastně vydána Putinovi na milost a nemilost. Nedomnívám se, že Putin chce Evropu vojensky napadnout, ale v každém případě by okamžitě začal mít hromadu požadavků.

Zajímavé pro mě bylo, když jsem viděl tu situaci v 70. letech. Švýcarsko a Švédsko mělo tak silnou armádu, že by si Sojuz byl možná vylámal zuby. Vše stavěno výhradně na obranu. K tomu obyvatelstvo, které by svou zemi zuřivě bránilo. Přesto byly tyto státy vůči Kremlu velmi zdvořilé.

Jinde už to vypadalo hůře. Vyslovená komedie se hrála na severu Norska, kde byla krátká hranice se SSSR. Norští vojáci vše klidně reportérům ukázali. "Tam za tou hranicí jsou stovky sovětských tanků, letadla, rakety... My máme jedinou naději - že kdyby přišli, tak se tu uchechtají k smrti, až uvidí naše 3 tanky a a pár baráčků, ve kterých bydlíme." Norsko ovšem bylo v NATO! Obsazení onoho severu, kde se pasou stáda sobů, by bylo mělo za následek světovou válku.

Jinak se já, coby německý občan, jistě nepotřebuji bát Putina. Němci mají hezké pořekadlo: Wer solche Freunde hat, braucht keine Feinde. (Kdo má takové přátele, už nepotřebuje nepřítele.)
Kdo má takovou kancléřku (herzlich willkommen agresívním nájezdníkům), takového ministra vnitra (nemůžeme imigranty odmítat, asylové právo není omezeno žádným počtem. Hlídejte si své domy. Kolik jich přišlo? Nevím!) a takového ministra financí (nikdo letos nedostane nic, všechny vybrané daně jdou na imigranty. Bez muslimů by Evropa měla krvesmilstvo.), ten se nepotřebuje bát atomové bomby.

Ale ono to platí pro Evropu tak všeobecně. Mám silný pocit, že my všichni žádného nepřítele z venku nepotřebujeme. My zajdeme na vlastní blbost, dekadenci a degeneraci!
Pokud někdo ještě nečetl moji hospodářskou prognózu, tedy: o-danovem-kalouskovi-2-2

příště je na řadě soudruh Gottwald...

Prezident Václav Havel - 9/?

25. října 2016 v 20:09 | gregor moldavit

Mezičlánek o českém opevnění roku 1938
Sturzkampfflugzeug - Stuka

Nějaký člověk vyprávěl, jak byl v Polsku, když ho přepadl Hitler. Vybuchovaly bomby a nad ním letěly 3 Stuky. Proti nim se náhle do nebe šplhal jeden dýchavičný polský dvojplošník. Jedna Stuka se trochu odklonila, sestřelila ho a zase se zařadila do formace.

V posledním článku přišla diskuze, jakou měla ČSR šanci se 1938 ubránit? Co se týče letectva, asi jako Polsko, tedy žádnou. A právě letadla byla nejdůležitější zbraní té doby.

Ale nejprve něco jiného. Být já tenkrát voják, byl bych do toho boje šel. Můžu to říci s ledovým klidem, protože jsem byl voják v srpnu 1968 a já + určitá část nás, záklaďáků, jsme vyloženě tlačili na důstojníky, že je potřeba bojovat. Proč nás tady 2 roky v uniformě buzerují? Abychom pak slyšeli: "zachovejte pasívní rezistenci"?

Přímý boj, armáda proti armádě, byl nesmysl, vždyť bylo vše dávno prohrané, ale bojovat aspoň trochu záškodnicky. Jak, to bylo jistě dost těžké vymyslet. K našim kasárnám přijelo asi 30 sovětských tanků a namířily na nás děla. Naše nejtěžší zbraň byl lehký kulomet, myslím 2 kusy. Jenže naši lampasáci, kterých bylo jak psů aniž by často měli nějaké funkce, byli první, kdo svoji zemi zradil. Vždyť jim ty tanky přijely zajistit jejich teplá místečka. O tom třeba něco více, až budeme u jména Ludvík Svoboda.

Jakou měla ČSR šanci ubránit se Hitlerovi? Vždyť měla v pohraničí znamenité bunkry. Žádné dělo ani bomba tehdejší doby neměly šanci stěny prorazit. Existuje dokonce nějaké fotka, kde stojí Hitler před jedním, který se Němci potom snažili vyhodit do povětří, což trhavina nesvedla. Hitler měl údajně prohlásit, že kdyby byl věděl, jak jsou pevné, pak by... Pochvala od takového "odborníka" Čechy dodnes hřeje, ale ... Změním čas, u tématu zůstanu.

"Bratři na Sionu se sejdeme," měl volat pan Roháč z Dubé po prohrané bitvě u Lipan. (Husité tam bojovali proti husitům.) Jeho odpor na hrádku Sión byl zvěčněn v jedné knize, kde se Zikmundovi asi půl roku hrdinně bránil. Ono tomu tak nějak bylo, to je pravda, ale pravdou se dá krásně lhát. Roháč z Dubé patrně počítal s pomocí okolního lidu, v čemž se mýlil. Český národ měl husitů dávno pokrk a Zikmud byl pro ně určitě menší zlo. Ono bylo v těch dějinách všechno jinak.

Ale jak to tedy s tou jeho hrdinnou pevností skutečně bylo?
Pan Roháč sám neměl bez další vojenské pomoci od začátku žádnou šanci. Půl roku ho obléhal jeho synovec, pan Hynek Ptáček z Pirkštějna, slavný prohravač bitev doby husitské, a sice takovým způsobem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Mimo jiné ten hrad neměl svoji studnu, vodu museli brát v podhradí, kde se nalézal oblehatel. Zřejmě taky brali. Sice je popisováno, jak při dešti chytali vodu ze střechy do helmy, ale dešťová voda je destilovaná, tedy ne pitná. (S tím jsem si za mlada musel v horách udělat já své trpké zkušenosti, než jsem začal sebou nosit solné tablety.) Jinak se ale zřejmě taky dalo z hradu nějak dostat ven i nazpět.
Tak to šlo pár měsíců, až se Zikmund vážně dožral a přitáhl se svým vojskem. Jistě výborně střílel puškař Zelený, ale zhruba za dva dny byl Sion srovnán se zemí. Dobýt takový hrádek totiž nebyl pro vojenskou techniku 15. století absolutně žádný problém.

V dějinách je takových příkladů do nekonečna, včetně těch, kdy celá pevnost byla na nic, protože ji nikdo nebránil. (Češi tedy nebyli první.) Babylon, největší pevnost své doby, měl tak tlusté hradby, že na nich nahoře mohla jet dvě čtyřspřeží vedle sebe. Když přitáhl dobyvatel, perský Kyrus, poslali mu neschopní generálové armádu (vycvičenou na obranu hradeb) napřed od pole. Tam on ji ovšem hladce porazil a hurá dále. Přitáhl k nedobytnému Babylonu, kde mu otevřeli bránu dokořán, páč měli svých vlastních vládců až pokrk. To samé bylo, když Hitler vlítnul na Balt a Ukrajinu. Byl tam vítán coby osvoboditel od Stalina. Jenže blázen Hitler je prohlásil za podřadnou rasu a začal pálit a vraždit. Toho šikovně využil Stalin k vyhlášení války vlastenecké a tím to šlo zase nazpět. Jak rychle byl Hiter před Moskvou, tak rychle byl Stalin v Berlíně.

Taky jsem napsal něco o hradbách, kde nebylo jasné, kde je venku a kde vevnitř. Počínaje biblickým rájem:
http://gregormoldavit.blog.cz/1403/deutsch-deutsche-grenze-1-zivot-v-raji

V seriálu o Havlíčkovi se zmiňuji o Franzesfeste v Tyrolsku,
dostavěné sto let před Hitlerem, v nejužším místě alpského údolí. Když ji rakouský císař navštívil, ukázali mu pyšně, že je stavěná celá ze žuly.
"Ze žuly," podivil se císař, "myslel jsem, že je ze zlata, podle toho kolik stála."
Než ji za pár desetiletí dostavěli, pokročila už vojenská technologie natolik, že byla sice nedobytná, ale jinak celkem k ničemu. To bylo v půlce 19. století.

Nuže - bunkry v českém pohraničí roku 1938. Ještě dnes historici - teoretici - opěvují jejich kvalitu. Na těch by si byl Hitler vylámal zuby. Zkusme se na to společně podívat na základě selského rozumu!

Tedy předně - jakou hodnotu má pevnost v době letadel? Co platné, že ji zatím nikdo nedobyl, když v Praze na letišti už dávno přistává jeden německý bombardér za druhým. (Při vzdálenostech v SSSR už tomu bylo jinak. Proto taky generálové Hitlera varovali, že bude při nejlepším potřeba pár let. Naopak sovětští bratři udělali v srpnu 1968 právě to samé. Jako první obsadily jejich speciální jednotky letiště v Praze a převzaly pod svou kontrolu! Jejich tanky překročily naše hranice o pár minut později.)

Celá Maženotka ve Francii byla nakonec taky k ničemu! Generál Guderian ji za 3 dny obešel přes Belgii. A nedaly se náhodou ty české bunkry taky obejít přes Rakousko, Maďarsko, Slovensko, Polsko? Nebyla to náhodou zcela chybná investice v době, kdy důležitější byly tanky a moderní letadla?

Ale řekněme, že jsem Hitlerův generál a mám za úkol pevnosti zničit. Musel jsem v životě dělat už ledacos, proč si na generála nezahrát?
Asi taklec: Zřejmě je pravda, že se ani množstvím dynamitu nedají zničit a dělem prostřelit, ale to je mi buřt. Proč bych měl útočit na to nejsilnější místo? Otázka pro mě zní úplně jinak. Jak dlouho v nich mohou přežít obránci? Ten bunker sám není žádná překážka, ten se dá objet po provizorně postavené silnici. No a voják musí jíst a chodit na záchod. Na to je bunkr i zásobárny stavěný. Voják musí pít. To už by za čas mohl být větší problém. Voják musí dýchat a na to bych se zaměřil. Ty bunkry stavěly jistě tisíce dělníků a každý druhý mi určitě vykecá, za peníze, nebo zadarmo, jak jsou větrány. Jak už čtenáři posledně připsali, bunkry stály na území německého obyvatelstva, které bylo pro Hitlera.

Stavitel pevnosti určitě myslel na problémy s nasávacími otvory, ale nějak existovat musí. No a moje střemhlavé bombardéry jim tam budou házet smradlavé syrečky a dýmovnice, kus za 5 korun. Až jednoho dne ti kluci vyjdou ven se rukama nad hlavou a já jim řeknu:
"No konečně, proč ne hned? Tak si dáme pivo a pak jděte domů." Kdybych já byl generálem, dbal bych na to, aby si v bitvě nikdo neudělal bouli na hlavě.

Jelikož mi to zatím nikdo nevykecal, nemůžu útok popsat dále více konkrétně. Ale v principu tady nejde o ten beton, nýbrž o ty lidi vevnitř a ti už vydrží poněkud méně. Tloušťka betonu to nezachrání. Hitlerovi taky nebyl jeho bunkr v Berlíně nic platný.

Když to vezmeme trochu vážně: Pokud vím, byl vzduch přiváděn přes tzv. větrací zvony, zdálky dobře viditelné. Jistě chráněny kulomety před někým, kdo by tam přes ně chtěl postavit stan a tím přísun vzduchu odříznout. Ale těžko před útokem letadel. Považuji za možné, že výbuch bomby u větracího otvoru mohl způsobit uvnitř bunkru smrtící tlakovou vlnu. Déle existují fosforové zápalné bomby, jedovaté plyny... K tomu stačí zaměřit se na určitou část opevnění, není potřeba plýtvat silou po celé délce hranice. Tudy pak můžou do země vniknout moje tanky a zbytek armády. Jistě by na to místo Češi byli rychle postavili jejich dělostřelecké baterie, ale od toho jsou zase letadla... a teď už té hry na vojáky necháme.

Jsem názoru, že Češi bojovat měli, jako bojovali Poláci. Šanci na vítězství by měli asi trochu větší, ale dlouho by nevydrželi. Jde o to, že dnes se mohli trochu jinak dívat na svou minulost.

Prezident Beneš by měl ovšem tenkrát těžkou úlohu říci, "posílám na smrt sto tisíc českých kluků, aby o nás potomci neříkali, že jsme srabi. Je ale jasné, že stejně prohrajeme."
Na druhé straně - když Stalin napadl Finsko, nepočítal tam nikdo šanci na vítězství, Finové se okamžitě a samozřejmě postavili na zuřivý odpor.

Tenkrát do toho měli jít všichni a Hitlera i Stalina včas zastavit. A co se od té doby změnilo? Nic. Stačilo plánovat radar v Brdech a český národ se mohl doslova posrat. "Přeci si nerozhněváme Putina, on si ho tam nepřeje. Ať za nás bojují ostatní, my budeme na všechny strany hodní." Loni bylo zase na čase, aby celá Evropa zastavila šílenou Merkel. Nestalo se dodnes! Všichni s otevřenou hubou přihlížejí, jak jde tři tisíce let Evropy ke konci. Může být, že nebude dlouho trvat, kdy se zase ozve ona věta, na kterou si Češi snad ještě vzpomínají: "To máme za to, že jsme nebojovali."

pokračování prezidentů příště...

PS. Když první ruský voják pronikl do Hitlerova bunkru (otevřeli mu, aby tam zainstaloval radiové spojení) měl údajně prohlásit: "Fuj, tady je ale hnusný vzduch."

Prezident Václav Havel - 8/?

21. října 2016 v 21:30 | gregor moldavit


Edvard Beneš

Psal se asi tak rok 1956. Naše nová paní učitelka se objevila, tam na tom okraji Prahy, kde se o překot stavělo, (panelákové sídliště) odkudsi z jiného koutu, prý před tím učila ve škole v Ivančicích. V šesti letech jsem šel do třídy 1E, každá třída 40 žáků, bylo nás po válce dětí jak smetí. Tito příchozí učitelé byli patrně kádrově perfektní, ale ona nikdy žádnou komunistickou propagandu nedělala. Dokonce byla první člověk od kterého jsem slyšel, že nebeský bůh Stalin ve válce zbytečně obětoval mnoho vojáků. Možná k té práci měla nějaký druhák, protože neustále, místo vyučovat, nechávala jednu nadanou žákyni číst nějakou knihu a sama si v poslední lavici cosi čmárala.

My se neptali a poslouchali, byli jsme vděční posluchači, většinou se četlo něco zajímavého. No a tentokrát to byla neznámá kniha z války, vydaná asi hned po 1945, kde pár kluků dělá odboj proti fašistům. Nepatřila mezi komunisty schválenou literaturu, jako byl Malý Bobeš, Jurášek, Timur a jeho parta, nebo podobná klasika oné doby. Holka hezky četla, jak jeden z těch literárních bojovníků pronesl: "Ať žije Československá republika a její prezident Beneš". Učitelka vylítla a utíkala k té čtenářce. "Ukaž co to tam máš? Hm... Čti dál tady odtud!"
Usoudili jsme, že "prezident Beneš" bude nějaké sprosté slovo, které se neříká. Tak vypadala naše výchova k novému socialistickému člověku. Na povrch, dle propagandy, týdeníků a titulních stránek novin, vládla radost a nadšení. Ve skutečnosti vládl strach. Dnešní mladý člověk si tu temnotu té doby nemůže představit. (A co to bylo komunistům platné?)
Jméno Beneš jsem znal, byl to prezident buržoazní, tedy špatný, tak jaké "ať žije"? To mělo snad ještě logiku, ale proč nesmíme slyšet, že to někdo za války řekl? A co stálo v tom přeskočeném textu? Z takovýchto střípků si moje generace 50. let začala stavět mozaiku vlastních představ uprostřed šíleného výplachu mozku. Začali jsme tušit, že ono existuje ještě cosi jiného, co my nemáme vědět. Ale proč bychom to neměli vědět? "To pochopíš, až budeš velkej." Je mi 70, větší už nebudu, ale pořád jsem nepochopil. Kdyby paní učitelka byla tenkrát tak nevylítla, těžko bych si na to dnes vzpomínal.

V téhle době už se nezavíralo do vyhlazovacích koncentráků, ale vyletět z místa učitele za jednu ideologicky chybnou větu bylo snadné. Na obecné nás učil matematiku jeden vysokoškolský profesor. Říkalo se o něm, že dříve byl uznávaná kapacita. Do školy jezdil na skůtru Manet a vyučoval dětičky Pythagorovu větu. Naše chování ho vůbec nezajímalo, byl chladný a na první pohled znuděný. Ve třídě seděli ti, co měli být jednou sami profesoři, pohromadě s těmi, co měli jít jednou k lopatě a holky ke kočárku a 9 let se učili všichni to samé. Snad už je to dnes trochu lépe vyřešeno.
Znal jsem taky jednoho profesora geodésie, který byl z jakéhosi důvody rovněž propuštěn ze svého místa. Protože měl ke svému oboru vztah, šel dělat aspoň figuranta. (Pomocník) Ten v tu dobu bral 3,70 Kčs hrubého na hodinu. Přidělili ho jedné slečně, co měřila polygonové pořady. Ta mu vysvětlila, jak držet lať a jala se pracovat s teodolitem. Pak přešla jeho místo a postavila se až na další bod. On se jí otázal, co že to dělá? Vysvětlila, že druhou vzdálenost měří směrem nazpět. A ten úhel na druhém bodu? Ten prý není potřeba. "Ale takhle ten pořad nikdy nevypočítáte, každý druhý úhel vám bude chybět." (Tenkrát se v létě měřilo a v zimě za pomoci tabulek a kalkulačky počítalo.) Nechtěla to věřit a tak ji nechal jeden pořad vypočítat na místě. Pochopitelně to nešlo a slečna se zhroutila. Tímto způsobem měřila polygony už dva měsíce.
Na Boleslavsku se při nepovedené sebevraždě (kolem roku 1980) těžce zranila jedna ženská. (Problémy s kolegy v práci, dnes by se to okamžitě přičetlo kapitalismu. To kapitalisti ji zavraždili.) Byla potřeba těžká mozková operace, tu ale dokázal pouze jeden člověk, který právě myl okna. (Což existovalo nejen v onom známém románu.) Prý že mu povolí tu operace provést, ale on jim řekl, že nemůže dělat precizní řezy skalpelem do mozku, když celý den nosí kýbly s vodou. (Nakonec se toho prý ale ujal.)
Jedna kamarádka z Domažlic mi říkala, že její otec, v kraji známý prof. češtiny a vlastenec, se na své místo směl vrátit až v listopadu 1989.
Konečně můžu uvést jako příklad i sebe. (Mladého pionýra, který ve věku 10 let volal v průvodu "ať žije KSČ".) Při politických prověrkách po roce 1968 jsem odmítl ohnout hřbet a podepsat, raději jsem šel jako bagrista s maringotkou do pohraničí. Ještě dnes bych jistě dokázal hezky řídit vejtřasku.

Praga V3S, skříňák, jako jsem měl já. Moje bohužel neměla žádné pravé zrcátko, takže při šikmém najíždění na přednostní silnici jsem měl přednost vždycky já. Nemohl jsem tušit, co se na ní zprava děje. Právě tak gumy na té fotce jsem v tu dobu neviděl ani namalované. Moje byly sjeté a pořád v terénu bouchaly, takže jsem neustále monotoval a navářel záplaty.

Aha, tohle byla zhruba ta moje. Okna měla všechny, rezavé fleky menší, ale gumy horší. Jednoho dne jsem ji zanechal osudu a zdrhnul na západ. Chudák ten, co ji pak vyfasoval. (Jedno ji nutno nechat, byla docela spolehlivá, jela furt. Max. asi 60, spotřeba 25 l/100 km)

Tím jsem ovšem odbočil a předběhl dobu. K dělnickým a dalším prezidentům se ještě dostaneme. Ale jak hodnotit Edvarda Beneše? Já v jeho době nežil a byla to doba komplikovaná a těžká. Jeho možnosti byly omezené, možná se ale něco dělat dalo? V každém případě by mě moc zajímalo, jak by byl vypadal vývoj ČSR a tím i dnešní doba, kdyby Masaryk byl mohl zastávat funkci prezidenta aspoň do roku 1948? Jsem přesvědčen, že Beneš udělal řadu zbytečných chyb! Dále ho obviňuji, že se zachoval i dost nečestně. Tady bych musel opět uvést Háchu. Beneš byl prezidentem a mohl zůstat se svým národem i za okupace. Tuhle těžkou a nevděčnou úlohu za něj Hácha převzal a Beneš ho za to nechal chcípnout ve vězení.

Přišla "Mnichovská zrada", nebo "Mnichovská dohoda". Zradila jenom Francie, která měla s ČSR dohodu. Anglie se nezachovala čestně, zrada to ovšem nebyla.
Co se tam ten večer událo stojí za zmínku, ono bylo vlastně všechno nějak jinak!
Hitler si tady začal sbírat u svých generálů, pro které byl jenom nějaký uřvaný frajtr, pověst bohem nadaného diplomata. V Mnichově, který byl jeho absolutním úspěchem, všechno vedl Göring, člověk jistě 2x tak inteligentní jako Hitler, ačkoli patrně taky blázen. (Za toho byl prohlášen psychiatry po vyšetření ve Švédsku.) Byl to on, kdo vedl francouzského Daladiera.
"Když podepíšu, Francouzi mě po návratu zlynčují." (Francie měla s ČSR vojenský pakt. Daladier věděl, že dělá něco neslýchaně podlého! Anglie nezradila ČSR, protože s ním žádnou smlouvu neměla. Pouze ho obětovala. To nejhorší, že nejen nepomůžou, ale když se ČSR bude vojensky bránit, označí ho za agresora. A to byla prasárna od všech!)
"Nikoli, Francouzi budou jásat." řekl mu Göring. Znal Francouze zřejmě lépe, než jejich premiér. A Francouzi skutečně jásali.
"Až půjde Hitler na Francii, my jdeme s ním!" řekli Češi. Divíte se jim?
Ale ono to bylo ještě zamotanější. Za tento vynikající diplomatický výkon v Mnichově Göring málem vyletěl. Hitler nechtěl ČSR bez boje, on si chtěl hrát na vojáky a dobýt ho armádou. Mnichov, který mu získal slávu, byl pro něj zklamání. Všechno stojí na hlavě, máme tu jednoduše co dělat s blázny. Kdyby ovšem byl Hitler poznal, že si tam vyláme zuby, pak by vše asi bylo zase jinak. Jenže to asi nebyl ten případ. Domnívám se, že ČSR neměla dost vojenských prostředků na obranu. Nebojovat ovšem zase znamenalo zlomit český duch na desetiletí dopředu, snad až dodnes. Přikrčit se a přežít.
"Jsem malý národ", jistě všichni znáte. Norů jsou 3 miliony a za malý národ se nepovažují!

Beneš odlétá do Anglie a Čechy ujišťuje, "mám ještě plán". Čas plyne, nic se neděje a Češi říkají, "ten jeho plán byl aeroplán".

pokračování po válce s Gottwaldem...

Další články


Kam dál