Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 4/?

Neděle v 12:27 | Gregor Moldavit
Díl 3.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-3

Dále zhruba podle abecedy:

Husákovy děti
O nich už jsem napsal hodně dříve. Nezmizely v roce 1989, jsou tu dodnes a v létě jsem četl o problémech škol, do kterých se valí děti Husákových dětí. K tomu jsem připsal, další problém nastane, až všichni půjdou do důchodu. Z nich mnozí ho budou chtít jenom za to, že měli zase jen děti a jinak ničím do té kasy nepřispěli.

Ten vtip byl v tom, že po roce 1968 emigrovalo asi půl miliónu obyvatel ČSSR a nepříliš chytrý Husák to chtěl jednoduše nechat dorodit. Navíc pochopitelně uvědomělým socialistickým člověkem, pod jeho vládou se měli rodit budoucí komunisti. (To si myslel Gottwald taky.) Ti emigranti byli zrádci, zbabělci, pomýlení, pitomí chlapečkové, kteří si mysleli, že tam na tom západě... a podobně, pokud čteme tehdejší Rudé Právo, nebo dnešní internet. To nebudu řešit, ale byli to hlavně lidé vzdělaní, úspěšní a podnikaví, doktoři, umělci, politikové, vědci, ... toliko tedy skutečnost. Ti se nedali nahradit tím, že pro dělnici na pásu bylo finančně výhodnější rodit, než pracovat ve fabrice. Pro dnešního komunistu to byly zlaté roky, "měli jsme největší porodnost". Jenže inteligentní Češi tenkrát při těch číslech bledli. Takhle se množí Cikáni a ne my, běloši! Koncem 70. let fondy na množení došly a ozval se řev těch svedených a podvedených. Kde jsou najednou ty slíbené peníze za objednanou dodávku dětí? Hlavní ale nakonec bylo, že to plebejské množení, aspoň u bělochů, zase přestalo.
"...Totalitní režim porodnost povzbuzoval velkorysou rodičovskou dovolenou, přídavky na děti nebo novomanželskými půjčkami. Populační exploze skončila v roce 1979, kdy režim zdražil dětské oblečení a boty."

Jenže ty jeho děti, to jsou statisticky tehdejší státní občané ČSSR, bez ohledu na etnickou příslušnost. A dále si to každý může dopsat a vypočítat už sám. Pak je tady neméně závažný fakt, jeho děti jsou také Vietnamci, kteří byli v té době dovezeni údajně jako protihodnota za nějaké dluhy, které Vietnam nemohl, nebo nemínil splatit. Počítat Husák tedy nedokázal vůbec a svým rozumem přispěl podstatně k tomu, že v roce 2100 bude původní bílé obyvatelstvo v ČR už tvořit jen zanedbatelnou menšinu!

JZD = Jednotné Zemědělské Družstvo
Při jejich zakládání po sovětském vzoru ještě nepanovala jednotnost názorů. Antonín Zápotocký řekl v projevu na Klíčavské přehradě, že komunisti nebudou zemědělce nutit vstupovat do družstva. Nějak asi ještě nepochopil, že to rozhoduje Kreml a ne on. Antonín Novotný, ke všemu ochotný, tady viděl svoji příležitost a vyšlo mu to perfektně. Zápotocký, který měl před očima Slánského, si to tedy taky raději rozmyslel a začal se kát. (Zápotocký údajně pozval "přítele" Slánského na večeři, pak se s ním soudružsky rozloučil, zvedl telefon a zavolal zatýkací komando: "už jde".) A Kreml rozhodl, že družstva budou!

Pro mě byl zážitek letět v roce 1989 ze Stuttgartu do Berlína. Člověk viděl na první pohled hranice NSR-NDR. Končila malá soukromá políčka a všude veliké socialistické lány. Jenže oné představě, že to je přeci tak výhodnější, nakonec hospodářské výsledky neodpovídaly. Po roce 1989 se v ČSSR ona JZD rozpadla, mnoho rolníků chtělo raději hospodařit samostatně. To by tedy znamenalo, že ani samotní zemědělci se o výhodách společného hospodaření za celou tu dobu nepřesvědčili. Jenže ono to v úplně jiných podmínkách EU, ale hlavně dopravních možností produktů z jiných zemí, v tu dobu už taky nebylo tak snadné. Ať tak, či onak, zemědělství v ČR dnes není v nějakém záviděníhodném stavu. Být rolnikem nebylo nikdy snadné a není ani dnes.

Já si sám pěstuji brambory a zeleninu, ale když vidím, kolik, tedy jak málo, ta stojí za rohem v krámě, pak se musím ptát, jestli to má vůbec smysl? Já mám ale vždycky absolutně čerstvou a voňavou a tak budu i v příštím roce pokračovat. Mám taky vlastní studnu. Zalévat pitnou vodou z kohoutku, při její ceně, už by se vůbec nevyplatilo. O tom se ještě zmíním v posledním dílu o bramborách.

Jednou jsem četl, že Němci si pachtovali půdu kolem Chebu, kde Češi museli své pokusy vzdát pro nehospodárnost. Němečtí zemědělci platili nájem a ještě vydělali. Více o tom ale nevím.


LM = lidové milice
"Lidové milice jsou údernou pěstí strany..." Tedy té komunistické, proti komukoli, kdo by si přál třeba nějakou jinou stranu. Zhruba to, co byly pro Hitlera SA. Ozbrojená složka jedné strany. Každý z příslušníků LM tedy celá ta desetiletí věděl, že jeho činnost je zaměřena proti onomu pojmu "demokracie". Bylo mu to zřejmě celkem buřt, on ji na nic nepotřeboval. Jeho zájmům vyhovovala vláda jedné strany.

To jsou ti, kteří stáli s puškou před továrnou v únoru 1948. To jsme měly jako děti v čítankách. Co tam dělali nebylo zcela vysvětleno. Viděno juristicky, chránili podniky před jejími legitimními majiteli. Kdyby nebylo onoho převratu na vládní úrovni, řízeného z Ruska, pak si tam mohli jenom uhnat rýmu. Proti armádě a policii neměli s většinou prázdnou puškou, nebo několika náboji, žádnou šanci, ale ta bohužel nepřišla. Armáda byla v rukou agenta Sovětského svazu Svobody a policie v rukou agenta Sovětského svazu Noska a tak měl soudruh Valerij Zorin a sním tedy i Gottwald hezky urovnanou cestu.

Znal jsem v našem činžáku několik příslušníků LM, byli to docela obyčejní lidé, nijak se od těch ostatních nelišili. Občas jsem je viděl pod nějakým velením se samopalem na louce před domem. Připomínali děti, které si hrají na vojáky. Nám to připadalo za ně docela trapné, vždyť jsou to přeci dospělí lidé. Na 1. máje lemovali chodníky a hlavně vedli průvod po ukončení Na Můstku ještě kamsi do prázdna, třeba k Hybernu. Jako děti jsme nechápaly, proč nás nenechají rozejít a hledat nějakou tramvaj zase nazpět domů? Ale nenechali, měli obklíčené celé komplexy domů kolem tribuny s vládou. Do jaké míry se takový člověk něčím provinil z hlediska dnešních zákonů, to vůbec nevím. Nepěknou úlohu sehráli v roce 1969 při potlačování hněvu lidu. O jednom procesu vůči nějakému členu jsem ale nikdy neslyšel.

Nejspíše tomu bylo tak, že v roce 1948 ani nevěděli, co vlastně dělají. Pak už pro ně nebyla cesta nazpět a konečně museli mít určité výhody za svoji věrnost straně a na ty už si taky zvykli. Tak sloužili ještě Husákovi, kdy už pro ostatní byli jenom banda lumpů a kolaborantů. Moc jim to slušelo, když tvořili Husákovi publikum při jeho slaboduchých projevech začátkem 70. let. Tleskali jak banda idiotů, ale byli mezi sebou, takže jim to možná ani nepřišlo.

V roce 1989 se jich sjelo do Prahy z okolí ještě asi 4 000, aby té své chlebodárné straně zachránili její vládu. Jenže nikdo už se neodvážil dát jim rozkaz k zákroku. Asi i Jakeš si spočítal, že bude výhodnější jít do důchodu, než viset za masovou vraždu. Ty milice mohly napáchat ještě mnoho zla, ale už ne zvítězt proti té široké mase, která měla komunistů pokrk.

Pokračování...
 


Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 3/?

11. prosince 2014 v 20:40 | Gregor Moldavit
Díl 2.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-2

Takže budeme pokračovat podle abecedy:

Celníci
Nezmizeli, jen dnes pracují zcela jinak. Přejíždím hranici NSR-ČR asi jednou týdně (coby "kopečkář" bydlím za kopcem) a tak je tam občas vidím. (I ty nenápadně opodál v civilním autě.) Co hledají je hlavně droga cristall. Papíry nekontrolují a kolik vezu alkoholu se neptají. A kde je ta doba, kdy se hledala kdesi v podlaze zabudovaná osoba emigranta?

Ale zažil jsem krátce po převratu následující:
Jeli jsme autobusem ze severních Čech do Polska, Jeleni Gora, nakoupit něco na jejich trhu. Na hranicích kontrola českými celníky. Ouha, jedna paní si zapomněla pas. Nedá se nic dělat, musí vystoupit a jet nějak domů. Vůbec jsem nechápal, co ti kluci blbnou? Vždyť je to věc Poláků, jestli si ji do své země pustí. Vracíme se večer nazpět, autobus může být teoreticky plný ilegálů a kontrabandu, ale to už je nezajímá, jsme odmávnuti. Pro ně se čas zastavil ne za Husáka, ale za Novotného. Oni kontrolují ty vyjíždějící.

Ještě k tomu pašování osob, což byl za komunistů i veliký kšeft organizované kriminality. (Pro orgány ČSSR, v NSR beztrestný.) Na české hranici to bylo celkem jasné, všichni skončili v železech, ale co když se chtěl český emigrant dostat z nějaké západní země do Německa, aby tam požádal o asyl? Na to vlastně žádné zákony nebyly. Tak třeba jeden Čech pašoval v oněch dobách kamaráda z Belgie. Jako naschvál zrovna jeho auto se Němci rozhodli prohledat. "Otevřete kufr!"
Nebylo potřeba, "Franto vylez, je to v prdeli," pronese řidič v jakési pro ně neznámé řeči.
Kufr se sám otevřel a Franta vylezl. Celníci dali hlavy dohromady, ale co s tím? Tak jim udělili pokutu a poslali je nazpět. Za půl hodiny jede to samé auto zase z Belgie do Německa. Ten samý celník se na něj znechuceně podívá a odmávne ho. On ten Franto bude v tom kufru zase, ale co máme vlastně dělat? Na další pokutu už kluci stejně nemají, tak ať si jedou.

Tady mám i vlastní vzpomínky! Jsem taky jeden z těch, kteří tenkrát prošli. Tři hranice za sebou ilegálně!


Emigrant
Docela by mě zajímalo, jak se tomu po staletí říkalo v různých zemích, kde se jednalo o věc zcela běžnou. Na ostrovech od Středomoří po Azory a Kanáry bylo vždy zcela samozřejmé, že pozemek dědí nejstarší syn, holky se vdají a ostatní sourozenci musí jinam. Jelikož na ostrově nebylo kam, pak na kontinent, do Evropy, Ameriky, nebo Austrálie. Byla specialita komunistů, udělat z opuštění své země kriminální čin. Neméně zajímavé - Češi to v sobě mají dodnes.

S turizmem se třeba na Kanárských část vystěhovalců zase mohla vrátit, protože najednou byla práce. Mnozí to rádi udělali. Kdysi jsem byl zrovna na Azorách, když přišel nějaký jejich svátek, na který tradičně přilétají i ti vystěhovalí příbuzní. Na letišti, kde jinak přistával jeden Airbus denně, se tlačila řada Boeingů z Ameriky. Tak mě tenkrát napadlo, jestli se jim ti místní starousedlíci budou taky ironicky vysmívat, "Tak co mladej, voni tam v té cizině nelétají pečení..." nebo jim budou nadávat do uprchlíků, zrádců, apod... jako to v tu dobu bylo běžné u té staré generace v Čechách. U těch, kteří sami nikdy nikde nebyli, vůči těm, kteří šli do světa a vrátili se. (Podobné výroky dnes běžně najdete na určitých stránkách internetu.)
Mimochodem, v Německu se v půlce 19. století v některých obcích platila lodní karta do Ameriky pro ty mladé, kteří byli ochotni emigrovat. Nebylo pro ně doma už dost práce.

Zábavné shledávám, že emigrant byl zrádce a pachatel trestní činnosti pro komunisty do roku 1989. Já dostal 9 měsíců v II. nápravní skupině. (Jednička už asi byla obsazena, ale já si to stejně dodnes neodseděl, takže napravený nejsem. Třeba až vyhraje KSČM. Ten rozsudek je možná stále platný.) Jenže pak se to nějak změnilo. Právě ti, kteří emigrantům záviděli, (nechali si i rádi ledacos poslat) každý rok sami emigrovali hubou, ale nikdy z paneláku nevylezli, je najednou začali nejvíce odsuzovat a sami se stali největšími vlastenci. Náhle jsem se začal dočítat, že emigrovali zbabělci, ti stateční zůstali. Oni neutekli, ale bojovali za vlast. Jak? Inu v hospodě se nechali slyšet, že komunisti jsou lumpové, oni se nebáli. A volby? No, tu kartičku pro KSČ tam raději hodit šli, ono se to kontrolovalo, mají přeci děti a těm nechtěli kazit život. (Kdo děti neměl ji tam hodil taky.)

Co mnoho těch statečných v ČR při jejich nadávkách zřejmě vůbec nechápe, že emigrant z roku 1968 dnes není ani uprchlík, ani přivandrovalec, ale jednoduše Němec, Rakušan, Kanaďan... Já žiji tady v Bavorsku teprve rok a půl, nikoho ze sousedů by ale ve snu nenapadlo, že jsem nějaký cizinec. Jsem ten, který přišel od Rýna a hlavně, kultivuje tu dříve zpustlý pozemek. (Což se jim líbí a půjčují mi stroje i nářadí.)

A ještě něco! Před obchodním centrem v ČR si přijde natáhnout ruku bezdomovec, snad 30 let.
"Jenom trochu na jídlo".
"Pracovat?"
"Ale vždyť nic není."
Tak co ten člověk v té zemi, kde pro něj není práce, ještě dělá? Proč už není v Německu nebo Austrálii? Že mu bude jiný bezdomovec nadávat do zrádců vlasti? To už, coby blahobytný majitel vlastního domu, nějak přežije. Pračlověk se vyvinul v Africe a ještě v tom nedokonalém stádiu se rozšířil kolem celé Zeměkoule.


Chmelová brigáda
Byl jsem. Nikdo se nás pochopitelně neptal, jestli chceme? 20. srpna (to byly ještě naše prázdniny) v 8 hodin na nádraží. Každý sebou raneček s podlíkačkama a ešus na jídlo. Do něj nám vždy kydnuli sběračku nějaké takové jedlé hmoty. Za tu se odpočítávaly 2 věrtele denně. Spalo se dohromady v kinosálech, tělocvičnách a tak různě. Mytí venku u pumpy, vedle stály latríny. Za věrtel chmelu byly 2,5 Kčs. Existovaly ale šikulové, většinou holky, které měly rychlé prsty a dokázaly si vydělat. Někdo ten věrtel ďobal celou hodinu, tedy první dvě hodiny pracoval za stravu, k tomu bídnou. Stát si i z tohoto symbolického výdělku vzal myslím 10% daně. Hrozně jsem se divil později v Německu, že student daně neplatí, protože leží pod určitým ročním minimem. Inu ti kapitalisti!

Kupodivu nám už v té době nikdo neříkal, že je to veliká čest budovat socialismus, nýbrž zcela naopak, že ten chmel je pro západní odběratele a ti si přejí nejlepší kvalitu, tedy ručně česaný. "Budou devízy," říkali nám významně, jako by snad někdo z nás měl dostat jednu marku. Takže pro nás byla čest vydělávat za pár českých korun pro stát valuty, kterými se pak financovaly například akce Stb zase nazpět na tom Západě. Ty měly občas neuvěřitelnou formu. Můj otec byl na nějakém školení CO (civilní obrany) a tam jim ukazovali fotky americké strojní pušky, německého tanku apod... Otázal se, jak dokázali takové fotky získat a onen důstojník se jen tajemně pousmál, "to víte, máme své metody". Tyto ve skutečnosti spočívaly v tom, že český agent 007 přijel do NSR, na nádraží si koupil v kiosku jednu zmrzlinu a jeden vojenský časopis a mohl jet příštím vlakem nazpět. Vláda pak žasla nad úspěchy naší kontrašpionáže a podepisovala další miliony, no a dávala ony valuty. Za tyto se pak v diplomatických zavazadlech vozily flašky skotské whisky a kartony Marlboro pro soudruhy na patřičných místech.

Neméně komické byly zemědělské brigády v 50. letech. Když v neděli jezeďáci ráno v 8 vstávali, valila se od nádraží řada uvědomělých soudruhů Pražáků, aby pomohla svou bezplatnou prací socialistické republice. Byli už na cestě 2 hodiny a snad i ten vlak si sami platili. V poledne možná dostali nějakou polévku, nikdo se ale ani nenamáhal dát jim aspoň nějaké stoličky. Tak celý den stály v dešti pod nebem a usekávali srpem kořeny řepy. V případě, že někdo potřeboval na záchod, měl smůlu. Široko daleko nebylo ani nějaké křoví. Jezeďáci se na ně dívali oknem z hospody a mohli se potrhat smíchy, ale neodvažovali se rušit jejich náboženské obřady. Inu blbí Pražáci.
Spartak - absolutní symbol blahobytu oné doby

Tyto brigády jistě brzo zanikly, ale když koncem 50. let začali zemědělci jezdit do Bílé Labutě nakupovat, každá rodina většinou vlastní Spartak, mohl si lecjaký pražský soudruh na tu dobu vzpomenout. On svým dětem ještě nekoupil ani jízdní kolo a na televizi pro rodinu zatím taky nemá. Hlavně, že pro tyhle lidi řadu nedělí zdarma pracoval. Možná se už také dozvěděl, že po jeho celodenní nedělní práci občas druhý den ráno přijel traktor a během pár minut tu krmnou řepu, od něj hezky očištěnou, zaoral do země coby hnojivo.

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 2/?

8. prosince 2014 v 21:53 | Gregor Moldavit
K poslednímu dílu: Tohle je kratiknot. Nůžky na ustřihávání knotů. Když ten je moc dlouhý, tak svíčka čadí.
Díl 1. : brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-1

Jinak tu ale jde o výrazy jako:
Angažovanost (aktivní podpora režimu, opak se nazýval kapitalistický zaprodanec, antisocialistický živel, nebo imperialistický agent. Když byl někdo zbožný pak Vatikánský špion. Výrazy spíše 50. let.)

Bdělost (a ostražitost = nikomu nedůvěřujme, co když svou "angažovanost" jenom předstírá a ve skutečnosti chce vyhodit do povětří Stalinův pomník. Ten byl střílen na třikrát, ovšem ne západními agenty. Byl jsem se na něj podívat ve věku pár let.

Otec říkal, že stál 2 miliony nových korun. Patrně to psalo Rudé Právo. Jeho cena byla ve skutečnosti 140 milionů korun. Kolik stálo zbourání se nikde nepíše. Tenkrát zrovna nebyl v krámech olej a tak lidi říkali, "místo Stalina tam dáme flašku oleje a tu frontu necháme.)


Bony (TUZEXové poukázky pro ty šťastnější v oné beztřídní společnosti. "Socialismus to je každému podle bydliště jeho tety," říkalo se tenkrát v NDR. "Kdo ji nemá na Západě, má smůlu." "Na území ČSSR neprodejné", stálo na nich myslím napsáno. Jenže noviny přetékaly inzeráty: "Koupím bony v každém množství".)

Cenzura (výraz, který nebyl nikdy používán, to mají v kapitalismu. Nějaký člověk u časopisu vždy ráno zavolal, že přijde v 10. Nepředstavil se coby cenzor, nýbrž svoji svoji hodností, či funkcí u StB.)

Čest práci (používali většinou ti, kteří to s tou prací moc nepřeháněli. Těm se říkalo "nefachčenko".)

Devizový příslib ("Když nedostanete do května žádnou odpověď, znamená to zamítnutí." Toliko vysvětlení na formuláři. Zamítnutí ovšem žádné nebylo třeba, stačilo nedostat povolení. Teoreticky ho mohl každý občan dostat max. každý třetí rok. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že někteří ho dostali každý rok a ti jiní, většina, v životě nikdy. Kapitalismus tento výraz odstranil, nedělejme si ovšem iluze o dnešní spravedlnosti v takovýchto úzkých produktech. Někdy kolem roku 2000 moje tehdejší žena pozvala na večer Slovenku, která byla právě služebně v jejím klášteře (kde žena dělala vychovatelku duševně zaostalých holek). Ta Slovenka byla dobře vyvinutá a príma holka, jistě inteligentní. Obojí ale asi až moc. Jejich církev prý každý rok takto posílá do světa, na svůj účet, nějakou zbožnou děvu, pokaždé jinou, na jakousi svatou pouť. Chytil jsem ji za slovo, přeci zmínila, že byla loni, tam a tam. "Ah tak," pravila, "ona to má být podle nějakých řádů pokaždé jiná, ale každý rok jezdím já. To určuje jeden biskup, se kterým si dobře rozumím.")

Dnes na závěr:
Domovní důvěrnice

Popisována v tisku coby agentka StB, která měla byt zdarma. Možná v některém případě, ale pak to určitě nebylo typické. Byly to většinou ženy v domácnosti s dětmi a rozhodně bych tady nepoužil výraz "udavačka". Já dvě v domě znal, myslím, že to dělaly zcela zdarma a činži platit taky musely. Určitě si o sobě nemyslely, že dělají něco negativního, spíše se skutečně snažily prospět. Lze si snadno představit, k jakým hádkám v takovém činžáku dochází. Konečně je dost lidí, kteří si to představovat nemusí, protože v činžáku skutečně bydlí.

DOMOVNÍ ŘÁD
velmi objemný, visel vyvěšený hned u vchodu, teprve teď jsem si uvědomil, že jsem kolem něj chodil přes 20 let, ale nikdy jsem si z něj nepřečetl ani první řádku. Občas ho někdo vylepšil dalšími písmeny:
DOMOVNÍk ŘÁDí

Tady bych si dovolil napsat něco zcela všeobecně k těm všem komunistickým funkcím a předpisům.
Nějak tyto funkce, uniformy, akce, apod. vznikly po onom "Vítězném únoru", většinou celkem v dobrém úmyslu. Měly být lidem prospěšné, ale jen jak se to hodí těm vládnoucím. Ono "my to mysleli jenom dobře", jsem v době "Normalizace", slyšel často. Jenže každý člověk je zodpovědný za to, co udělal, ne co si myslel. Když byla založena "svatá inkvizice" (kolem 1100), tak to ten papež myslel taky jenom dobře. Šlo jen o to těm "pomýleným" (katarh, přicházeli často z Byzance) vysvětlit tu jedinou víru pravou. Vůbec to neměla původně být vyvražďující instituce. Ono ale stačí cosi takového založit a zbytek už se vyvine nějak sám. Když to vysvětlení někdo nechce pochopit dobrovolně, pak tedy bohužel musíme... a už jsou tu mučírny a popraviště. Ono bude existovat jakési pravidlo, že když má někdo moc a možnost ji zneužít, že to většinou taky udělá. "Když máme vykazovat úspěchy v potírání čarodějnic (pozor, ne středověk, ale novověk) pak jich ale taky musíme za rok určitý počet upálit. No a když se nechtějí přiznat, pak musíme..." Po roce 1989 běžely v NDR procesy proti StaSi, kteří si chtěli přijít na prémie za odhalené protistátní živly a tak si je vyráběli. NDR je pak prodávala do NSR, která za ně platila velké výkupné v DM. Často se skutečně jednalo o normální obyvatele, kteří se vůbec ničím neprovinili. Bylo tomu tak, že ano pane Devisenbeschaffer Schalck-Golodkowski. )

Málo kdo asi dnes ví, že po roce 1948 sice komunisti neměli mezi občany ČSR ani zdaleka nějakou většinu, ale skutečně existovala dost široká vrstva, která uvěřila v možnost jít touto cestou, byla ochotna spolupracovat, a tak ji komunisti na svoji stranu dostali. Mylně ovšem vycházeli z toho, že přesvědčí všechny, kromě vykořisťovatelů a nepřátelů lidu, které zlikvidují. Že moje generace, tenkrát narozená, už za nimi půjde coby jeden muž, považovali prakticky za samozřejmé: "Budoucnost ukáže, že my máme pravdu." Bylo slyšet v každém projevu. Když se stavěla Berlínská zeď, bylo jasné, že budoucnost ukázala opak. Jenže ti, co se nechali přesvědčit a uvěřili, v tom všem už byli namočeni a kolikrát si osobně pomohli, a tak už raději nic neviděli a neslyšeli. Lidé, kteří v mladých letech třeba šli skutečně z idealismu se samopalem na hranice, nebo někam do armády. Kdybych já byl tenkrát o 20 let starší, možná bych k nim byl patřil taky. Na jejich zádech se komunisti udrželi, něco jim zato ovšem dali a za 20 let už pro ty vystřízlivělé mladé idealisty nebyla cesta zpět. Každý dnešní neokomunista si musí uvědomit, že tahle vrstva mladých, schopných a ochotných spolupracovníků na nějaké cestě k lepší společnosti, dnes v ČR neexistuje. Voliči a členové KSČM jsou buď důchodci, kteří by rádi regulovaný nájem a finanční zlepšení, nebo i mladí, na které bych se ale určitě v ničem nespoléhal. Stačí si přečíst jejich komentáře někde na internetu. Ti by taky spíše natáhli ruku, než sami něčím přispěli, leda jako bachaři v GULAGu, oni totiž na víc nemají. Kdyby se dnes nějaká komunistická strana dostala v ČR k moci, nedávám jí ani tu nejmenší šanci. Slíbit může co chce, ale z čeho brát, když ti mladí schopní budou do měsíce všichni na Západě? Pak si všichni můžou poslechnout tu větu, kterou já jsem v dětství tak často slýchal: "Co jsme slíbili, to lidem dáme! My komunisté držíme slovo. Jo ale když to teď nejde?"

Ta funkce domovní důvěrnice, jinde třeba důvěrník, není v žádném případě nějak jednoznačná. Vím jenom, že když chtěl třeba někdo získat místo na lepší úrovni, přišel se mimo jiné kdosi zeptat oné důvěrnice, co že je to za člověka? Co ta řekla, mělo snad i určitou váhu. Vím dokonce o konkrétním případu, kdy se jeden funkcionář otázal, jestli dotyčný nechlastá a nevodí si do domu kurvy? Jako by ji chtěl odpověď vnutit. Možná ale ani ten nebyl typický.
Důvěrnice tedy mohla leckomu hezky zničit život, jenom třeba proto, že se jí "nějak nelíbil". Mně známé ženy ale obětovaly dost osobního volna v úmyslu dělat cosi prospěšného. Patrně se někdo přišel zeptat jednou i na mě, když jsem se chtěl ve věku 16 let dát do svazarmu. (O tom napíšu.) Takové kádrování, aby někdo mohl vyskočit padákem z Anky z výše 300 m, občas taky trvalo i rok. Jednomu známému objevili tetu ve Švýcarsku, o které on sám ani nevěděl, a to byl konec jeho sportovní kariéry.

Důvěrnice měly snad i určitý vliv na to, kdo se mohl do činžáku nastěhovat. To by dnes možná leckdo velmi rád vzal.
Tenkrát (tak 1953, rok měnové reformy) se najednou nějak rozneslo, že byty se budou dávat podle potřeby. O číslo dále bydlel jeden důstojník, 3+1, měl ženu a dceru, tedy "nadměrné metry". (Tři pokoje byly pro 5 lidí a více, jinak daň z luxusu.) Jednoho dne kdosi zvoní. Nicnetušící důstojník otevřel dveře, tam Cikán až do stropu. Jeho odstrčil a vpadnul do bytu.
"Hm, tak tohle ty sis tady gádžo zabral pro sebe? Já mám 7 dětí, já mám na ten byt právo. Jo, beru, tady se nám bude líbit. Tak se rychle vystěhuj!"
Rodina pak vyděšeně lítala po všech příslušných institucích, kdo že toho Cikána poslal? Vystěhovat se tedy nemuseli, ale strach v té době byl velký.
Jinak Cikáni (mluvím o našem okolí) tenkrát bydleli ve starých domech opodál, nikdy ne s bílými dohromady. Jeden takový třípatrový se rozpadl na dvě půlky pár týdnů potom, co se je podařilo vystěhovat. Do školy a tříd šli ovšem s námi společně, za krátký čas ale byli (mluvím o naší škole) všichni v pomocné. Na vyučování totiž většinou vůbec nechodili a komunisti s tím taky nehnuli.
Tady jedna zajímavost: Za komunistů byla cenzura, ono se nesmělo tohle a onohle říkat, zatímco dneska... Někdy v 60. létech jsem v rádiu poslouchal pořad o Cikánech. (Rómové ještě nebyli.) Nemluvili žádní rasisté, ale odborníci a ti řekli, co věděli! Jeden uvedl takovýto příklad:
"Měsíční výplata Cikána XY 2100 Kčs čistého. (Tenkrát hodně.) Z toho 200 Kčs za 3 odpracované dny. Zbytek příplatky na jeho 10 dětí."
Jo to dnes už cenzura není, dnes máme svobodu. Tak zkuste dnes tohle říci v rádiu! Nezbude po vás ani mastný flek.

Tu funkci té důvěrnice bych rozhodně dnes nikde nechtěl, ale taky bych ji tak úplně nezatratil. Jestliže nějaká žena ji tenkrát vykonávala, pak to o ní neříká nic špatného.

Příště dále podle abecedy...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 1/?

2. prosince 2014 v 22:16
Soudružky a soudruzi!

K výročí 17. listopadu se v tisku objevila řada výrazů, které moc dobře zná moje generace, z těch mladých ale nejspíše už ne každý. Některé bych tady rád uvedl na pravou míru, nebyly vždy popsány zcela objektivně a správně. Určitě nevzpomínám na komunisty s láskou, emigroval jsem v roce 1971 (coby nepřítel pracujícího lidu, pracující od rána do večera) a dodnes jsem šťastný, že jsem to udělal. (Ač si stále vzpomínám na ono komunistické varování, "pitomej kluk se nechá zblbnout západní propagandou a pak toho lituje". Pitomej byl komunista, který tenhle nesmysl papouškoval. Já toho nelitoval nikdy!) Přesto bych v tomto článku chtěl poukázat na okolnost, že ne všechno bylo tak negativní, jak si dnes někdo pod těmito pojmy té doby představuje a jak to bylo teď v tisku prezentováno.

Nejprve jsou tady věci technické, které byly jednoduše vývojem překonány. Kdo z dnešních lidí by ještě používal mechanickou kalkulačku na kličku? Ono logaritmické pravítko v kapse pláště vědce už asi taky těžko najdeme. (Já s ním ještě začínal, používal ho dost dlouho.) V kancelářích zmizely dálnopisy a na ulici telefonní budky. Nikdo by je už na nic nepotřeboval. Rovněž by se asi dnes už nedal koupit psací stroj, valcha na praní a podobné výrobky. (Mimochodem, víte jak vypadal kratiknot? Za Rakouska ještě běžný nástroj v domácnosti.)

Nějak obráceně se občas ptám, jak ti dnešní komunisti, kteří by se tak rádi před ten rok 1989 vrátili, chtějí dělat cenzuru v době internetu, (leda že by lidi jednoduše neměli elektřinu, jako v KLDR), jak chtějí hlídat hranice v době ultralight a horkovzdušných balónů? To ještě kolem celého státu a ne jen směrem k NSR a Rakousku. To už byl velký problém tenkrát. Jeden člověk přelétal Berlínskou zeď s takovým motorovým padákem a odvážel si po jednom příbuzné. Když tu zeď bourali, našli přes 30 podzemních tunelů, kterými ji lidé zkoušeli překonat. (Ze které strany na kterou snad není nutné psát. Dále prosím všechny neokomunisty, aby mě ušetřili jejich vysvětlování, že tentokrát se hranice zavírat nebudou. To si myslel Lenin a Gottwald taky.)

Právě tak, jako se ledacos změnilo v technice, se taky změnily ceny nezávisle na politickém systému. Jako příklad - voda, která byla drasticky zdražena jak na východě, tak na západě. Kdyby komunisti byli zůstali, nebylo by tomu jinak. Navíc - v době jejich zániku byli prakticky ve všem v mínus a to měli ve fabrikách 50 let zastaralé stroje, rozpadlé silnice a vychcípané lesy. To samé jejich zdánlivě levná činže. Co je mi platné, že je něco levné, když to vůbec na trhu není? Tři generace žily v jenom 3+1 bytě v paneláku a novomanželé hledali byt kolikrát celá desetiletí. Osobně jsem takový pár znal v roce 1969. Telefonovali na inzeráty:
"Vy se stěhujete a hledáte nového nájemce?"
"Ano, krásný byt, jen se přijďte podívat, činže levná. Jenom taková maličkost - abychom vám ho přenechali, dáte nám 30 000 do kapsy."
V tu dobu začínal maturant na 1 000 Kčs hrubého měsíčně. Údajně dávaly byty mladým jejich firmy, neustále to od oplakáváčů těch zlatých časů čtu. Pokud vůbec, pak ale zase s jednou maličkostí: "Podepíšete nám to na 20 let." Pak třeba mladý pár dostal 3+1 v paneláku v Litvínově. Úplný vtip to byl u lampasáka, který dostal se ženou hezký byteček v Brně, byl ale za měsíc převelen do Aše.

Teď ale vezmeme pár typických produktů tehdejší doby, pěkně podle abecedy.
Akce-Z (znamenalo "Za Prahu krásnější", někde se uvádí Zvelebovat ...)

Odpracoval jsem si při ní celou řadu dní, kolikrát coby dítě skutečně dost sedřený. Platilo se napsáním brigádnických hodin. Za určitý počet byla stužka "mladý budovatel". Za asi 100 pak odznak "mladý budovatel" a pak nějak byl ještě nějaký zvláštní odznak, to už nevím. V každém případě to vládu stálo snad jen to nářadí a miliony hodin byly odpracovány. Nutno ovšem říci, že jsme pracovali na svém okolí a tak nějak opatrně by se dalo říci, že jsme skutečně "pracovali na sebe". Nyní v důchodu nakonec nedělám nic jiného, pracuji na svém okolí co síly stačí. Ten rozdíl je ovšem v tom, že celé to okolí je můj pozemek, můj majetek. To budu dělat bezpochyby do smrti, ony brigády ovšem brzy ztratily svůj lesk a posléze úplně zmizely. To mělo svůj důvod. Oni byli jedni, kteří vždycky přišli a druzí, kteří nikdy nepřišli. Pak byli organizátoři, kteří sami pracovali do roztrhání, ale začali pochybovat o smyslu toho co dělají. U nás to vedl jistý pan Dejml. Ano "pan" Dejml. Nenechte se mýlit, ono "soudruh" se začátkem 50. let jen těžko prosazovalo a běžný člověk o takové oslovení nestál, nejprve se tak titulovali jen komunisti mezi sebou. Navíc! Jestliže někdo vzal v neděli lopatu a šel zdarma pracovat na svém okolí, pak to vůbec nemusel být věřící komunista a nemusel se identifikovat s nějakým pojmem "Vítězný únor". Brigádník v žádném případě neznamenalo komunista.

Jeden skutečný soudruh, tedy zaměstnanec StB, v našem bloku bydlel. Toho jsem tedy s tou lopatou neviděl nikdy. Když jeho žena třeba přišla do krámu, všichni tam okamžitě zmlkli. Jméno toho člověka si pamatuji, ale nikdy se neobjevilo v knize od Bittmana, nebo Frolíka. Patrně tam dělal nějakou "běžnou" práci.

Soudruh od StB, jak docela určitě nikdy nevypadal.

StB je jistě pojem sám pro sebe. Soudruh Gottwald je nazval "meč dělnické třídy", ale z té instituce šel pro běžného obyvatele jenom strach. V Praze měli své sídlo myslím v ulici Bartolomějská. Byla tam taky nějaká hospoda, kam chodili místní. Ti dobře věděli, kdo ráno vchází tam do té firmy jménem StB. (Státní bezpečnost) Večer se stalo, že StBáci přišli do té hospody na pivo. Hospoda umlkla, jen se všichni tak divně podívali.
"Neblázněte lidi," říkali StBáci. "My sem nejdeme nikoho špiónovat, my jdeme docela obyčejně na pivo." Možná to byla pravda, ale pravda taky byla, že v asi 30i pražských hospodách bylo zamontováno odposlouchávací zařízení, aby StB stále věděla, co si lidé tak povídají.

Tedy onen pan Dejml byl člověk pilný, vlídný a pracovitý a měl dva syny. Vím ještě jak se jmenovali a jak vypadali. Jednoho dne byli všichni pryč. Dostali povolení vystěhovat se do Izraele. Když tihle lidé odcházeli, říkali: "Pojďte s námi. Tady bude zase válka."
Tohle bylo ovšem přesně naopak. Moje generace, při vší smůle, válku v Evropě nezažila. Jeden z jeho synů ve válce s Araby později padl.

No a pak byli organizátoři té akce, kteří si brzy zvykli podvádět. Tak měli různé lidičky napsanou celou řadu brigádnických hodin, aniž by kdy pohnuli prstem. Museli je někde vykázat a pan organizátor obdržel nějaké "protihodnoty" do vlastní kapsy, nebo do vlastní postele. Nakonec to všechno zaniklo. Po nějakých letech jsem jednou v našem činžáku myl schody, abychom si to kolem bytu drželi trochu čisté. Šla jedna pouliční semetrika, viděla mě a začala šílet: "No tohle bychom u nás potřebovali taky. Jak ty pěkně meješ ty schody. Přijď potom hned k nám, já ti za to napíšu brigádnické hodiny." Ty už v tu dobu byly dávno zapomenuty, zadarmo dávno nikdo nepohnul prstem, a být já tenkrát trochu větší, byla by snad chytla facku. Tady jsem si uvědomil, jaká zrůdnost je v tom výrazu "brigádnická hodina". Proč by si ta sůva umyla své schody sama, když může nějakému idiotovi podepsat jednu brigádnickou hodinu? Ti pracovití byli jednoduše zneužiti a ono je to přešlo. Když pracovat, pak buď na svém, nebo za peníze.

Tohle "společné" bylo vyzkoušeno, nikdy nefungovalo a zaniklo už v 50. letech. Přesto bych onu akci-Z neodsuzoval. Nakonec přeci jen pro naše okolí přinesla mnoho dobrého. Kde na nových sídlištích bylo jen bláto a louže, stály sady stromů a třeba i květinové skalky. Kdo zná ponurá paneláková sídliště pozdějších dob, by o takovém okolí mohl jenom snít. Stavělo se jak o závod, lidi potřebovali střechu nad hlavou, na okolí už nebyl čas. Soudruh Novotný slíbil, že do roku 1965 bude v Praze ukončena bytová krize. (Není dodnes.) Svým rozumem nepochopil, že těch, kteří se snaží dostat do Prahy bude stále více.

Ale ještě k onomu "Zvelebování". Snad vyprávění jednoho obyvatele panelákového sídliště, tak někdy 60. léta, který takovou akci zkusil na vlastní pěst:
"Už jsem se na to bahno nemohl dívat. Koupil jsem si lopatu, kolečko a vrhl se do práce. Za 2 měsíce jsem měl přeci jen odvozené bláto, navezenou úrodnou půdu a pěkné urovnané záhony a vysypané cestičky. Přišlo jaro, zasadil jsem zeleninu. Tu mi stejně ukradnou, ale to nevadí.
Pak jsem dostal z národního výboru dopis, že mi nikdo nedal povolení si ten pozemek zprivatizovat. Tam podle plánu přijde park a lavičky. Na tom prý už se pracuje. A skutečně. Přijel takový malý buldozer a během deseti minut seškrábnul moji půlroční práci. Pak zase zmizel, zbyla hromada bahna a ta je tam dnes, po dvou letech, ještě pořád."

Mimochodem, víte co v tu dobu byla akce "kámen"? Fingovaná hranice, kus před tou pravou, pro české emigranty. Když se domnívali, že jsou v Německu, byli ve skutečnosti v rukou Stb, v německých uniformách. Tam byli nejprve vyslechnuti a pak buď odvezeni do vězení, nebo zmasakrováni na místě. Akci zrušil Rudolf Barák.

Příště bude "domovní důvěrnice", nějak je těch vzpomínek hodně. K tomu málo času, protože s podzimem pro mě zase přišel čas kácet stromy a dělat dříví na topení. To moje gazdovstvo mě zaměstnává 7 dní v týdnu.

Erteple 3/? - O zlém brouku bramborouku

8. listopadu 2014 v 20:06 | Gregor Moldavit

Takže der alte prušák Fritz se zasadil o rozšíření brambor v jeho království. Z Německa se pak brambory dostaly do Čech, možná tedy jejich jméno od slova Branibory. Jak se to událo není ale tak jisté. Poznal jsem Němce žijící v představě, že nebýt německého pračlověka, lezli by Češi ještě po stromech. Právě tak chytré, jako od Čechů podobného rozumu titulovat Němce skopčáky a nacisty. Skutečnost je, že když se něco šířilo po Evropě ze západu, pak to jednoduše do Čech muselo přijít přes Německo. Ať brambory, nebo mandelinka. Němci měli v dějinách lepší spojení s Byzancí, centrem vzdělanosti, jejich země byla hustěji zalidněná a jejich řečí mluvilo více lidí. To jim dávalo možnost rychlejšího přejímání novot. Z toho nevyplývá, že to všechno sami vymysleli. Byla by ale hloupost a omezený šovinismus zapírat, že kontakt s Němci byl po tisíc let pro českou zemi velikým přínosem. Mimo jiné byli Češi a Němci tak promíchaní, že se ani neví, kdo byl vlastně co? (Mě když se někdo zeptá, jestli jsem Čech, nebo Němec, pak to jednoduše nevím a je mi to jedno. Mluvím obě řeči, píši hlavně česky, přeci jenom ale žiji raději na té německé straně hranic.)

V každém případě najednou byly brambory v Čechách. (Nepleťte s Branibory v Čechách, to bylo mnohem dříve.) Takže paní Magdalena Dobromila Rettigová, dodnes uznávaná patronka českých žen, mohla kolem roku 1800 už o nich psát v kuchařce.
Mimochodem, do 18i let uměla tato typicky česká patronka jenom německy. Právě tak jeden z nejvýznamnějších českých vlastenců národního obrození, Josef Dobrovský, (píšící prakticky vždy německy) byl Čechem jenom dokud těm se to tak hodilo. Když se nalezl rukopis zelenohorský, přečetl si ho a prohlásil za padělek na první pohled. Dokonce i správně určil jeho autora. V tom okamžiku mu český národ začal nadávat, že od nějakého Němce si nenechají hanět své staré vyspělé písemnictví. (Dodnes existují Češi, kteří za pravost těch rukopisů bojují.)

Paní Rettigová byla nadaná, naučila se česky a napsala toho více, nakonec ale zbyla hlavně ta kuchařka:
"Uvař velká zemčata do měkka a ustrouhej je na struhadle; na libru strouhaných zemčat utři 4 loty nového másla, dej do něho ty zemčata, vraz do toho dvě celé vejce a dva žloutky, osol to, přidej asi dvě lžíce sladké smetany, atd..." z čehož nakonec bude bramborový knedlík.

No, a roky plynuly a pak jsem se narodil já. Neříkám, že to pro pěstování brambor mělo nějaký zásadní význam, jenom abych uvedl následující obrázky, mojí generaci tak známé. To byl totiž tenkrát náš první kontakt s brambory.

Když tenhle Ondřej Sekora vymyslel Ferdu Mravence, byl to kapitalistický podnikatel a měl svoji firmu "služby všeho druhu". Po roce 1948 se z Ferdy stal komunista a budovatel společného majetku v kolektivu. Pan Sekora šel s dobou, vstoupil i do strany, ale to bych mu ani nevyčítal. Jeho obrázky jsme měly coby děti rády, byly v každé Mateřídoušce, a my se většinou nejdříve podívaly na zadní stránku, kde byl zase další díl toho Ferdy. Sekora asi ten americký bombardér sám nevymyslel, ale věděl, co mocní požadují a měl s tím úspěch. V tu dobu tomu konečně věřili i dospělí, nejen my malé děti.

Tenkrát začala studená válka a obě strany si dělaly tak ledacos. Nějaké shazování mandelinky z letadla ovšem nebylo dodnes prokázáno. Jednoduše se jenom hodilo komunistické propagandě a malování čerta na zeď. Mandelinka se v tu dobu všude šířila sama, právě tak na západě. Brouk totiž umí létat sám a letadlo na své rozšíření nepotřebuje!

Právě tak je omyl, že vyhubit mandelinku a s ní třeba celý imperialismus znamená mít sklizeň brambor jistou. Existuje celá řada bramborových nemocí a na sucha, záplavy a přelidnění žádný imperialismus nepotřebujeme, to si z velké části zaviňujeme sami i bez něj.

No, ale když jsem tedy letos zasadil brambory na větší plochu, díval jsem se často na nebe, jestli tam neletí americké letadlo, aby mi sem hodilo mandelinku. Kdo vlastně s tím tenkrát přišel, to skutečně nevím, ale ideologicky se to hodilo. Imperialisté nám chtějí škodit, proto musíme... a vláda podepisovala další miliony pro StB, která se stala státem ve státu.

Když jsem povyrostl natolik, že jsem mohl chodit nakupovat, poslala mě matka pro brambory a já se většinou vrátil s tím, že paní prodavačka říkala, brambory budou až v pátek. Pochopitelně se na ně hned udělala fronta, ale ta nebývala zdaleka tak strašná, jako třeba na jablka, neřku-li na maso. Ty ženy v 50. letech si musely odstát velikou část svého života ve frontách. Miliony hodin kdy matky mohly dělat něco rozumnějšího. To k socialistickému uvědomění taky moc nepřispělo. Některé matky kvůli tomu zůstaly v domácnosti, jiné se do té fronty stavěly v pracovní době. "Jdu si koupit jenom pár jablek, hned přijdu". "Hned" trvalo tři hodiny.

Bylo mi 7, když jsme s rodiči jeli do pohraničí na dovolenou. Vesnice dost blahobytná, všichni ještě aspoň jednu soukromou krávu, každý svoji záhumenku, jinak družstevní lány, JZD mělo 2 kravíny a 100 prasat. Kostel uprostřed vesnice byl zadrátovaný, v tu dobu se zdála být církev zlikvidována. Právě přijel nový traktor ŠKODA a všichni ho obdivovali.

(V té vesnici jsem se zastavil při první cestě do Čech roku 1990. Domy byly rozpadlé a opuštěné, v jednom bydleli Cikáni, na jejich zaplevelené zahradě metr vysoká hromada smrdutých plechovek od jídla, kolem nich mračna much. Běloši poutíkali na západ, nebo odešli do měst. Pole okolo zpustlá. Tyhle škody v tu dobu tedy určitě nenapáchali kapitalisté, nebo EU.)

Čile jsem se tam o všechno zajímal, pro městské dítě to bylo něco nového. Jednoho dne přišla výzva, ať se všichni obyvatelé vesnice dostaví na bramborové pole, každý s nějakou lahví na mandelinku. Hned jsem se taky nabídnul, jdu bojovat proti škůdci našich brambor. Všichni jsme tedy šli na pole, všichni pochopitelně bezplatně. Vždyť šlo o to ukázat to americkým imperialistům.
(Všechno patřilo všem, pracovali jsme tedy sami na sebe, nedostali jsme ani sklenici limonády. No dobrá. Jenže léta plynula a já zjistil, že když jde o to si z toho společného taky vzít, pak jedni si berou a druzí musí počkat až zase příště. Když to příště přišlo, brali si zase jenom ti první a ti ostatní museli čekat na příští příště a pak zase na to další. Vlastnictví bylo společné, jenom když šlo o bezplatnou práci.)

Odkudsi z okresu přijela jakási soudružka organizátorka. No a ta vydala nařízení, že ty larvy máme dávat do svých lahviček a nakonec je zašpuntovat a dát na hromadu. Kdo ale najde brouka, má ho hned u ní odevzdat. Jenže tady jsem zažil překvapení. Brouk byl ze Západu, z kapitalismu, tedy špatný, to bylo pro mě, zpitomělé dítě té doby jasné. Jenže ti kluci v tom pohraničí měli své příbuzné na tom západě v NSR a měli tedy na rozdíl ode mě vědomosti, co se v takovém balíčku z NSR, z toho Západu nalézá. Žvejkačky, čokoláda, ... (Mimochodem, žvejkačka se v tu dobu v ČSR vůbec nedala koupit, byla jenom z toho prokletého Západu. Přesto ji měl v hubě kde kdo, jako to později bylo s jeans. Byla to věc prestiže.) Takže oni měli i na tu západní mandelinku diametrálně jiný názor než já. Byla "ze Západu".

(To jsem měl já pochopit, až po letech, když jsem se díval v Praze do výloh TUZEXu. Od komunistického otce jsem pochopitelně nikdy jeden bon nedostal, zato nařízení, že se do té výlohy nemám koukat, udělal bych si mylnou představu o kapitalismu. Jinak řečeno, mám věřit jeho propagandě a ne vlastním očím. Jenže v tu dobu už jsem přeci jenom věděl, že na ty vlastní oči se mohu více spolehnout, než na jeho informace odvařené z Rudého Práva. Coby důchodce ke mně po dvaceti letech, v době normalizace, otec jednou přijel trabantem do NSR. Tenkrát jsem studoval v Heidelbergu a ukázal mu i naše laboratoře a ještě mnoho jiného. Jenom se na ten kapitalismus vyjeveně díval a tentokrát to byl on, kdo svým očím nevěřil. Co mu zbývalo, než jim nevěřit? Přiznat si svůj životní omyl? Toho komunista není schopný.)

No a sbírali jsme tedy pilně červené larvy, byly jich tisíce, až jsem najednou našel toho brouka. Toho z amerického letadla ze Západu. Hned se kluci kolem seběhli.
"Hele, vole, ty máš brouka? No ten je pěknej. Tak ho neukazuj tý babě, vona by ti ho vzala. Dej ho do kapsy. Večer mu natrháme bramborovou nať a budeme si ho doma chovat ve sklenici. Pak ho zase pustíme."

Naštěstí se to nikdo nedozvěděl, jinak jsme mohli být nařčeni z protistátní sabotážní činnosti a spolupráci s americkými imperialisty.

Mimochodem, poté, co se celá vesnice hezky vyblbnula, přiletělo letadlo a během několika minut pole vypráškovalo. Ale o nic nešlo, lidská práce byla zdarma. To jsem měl zase zažít znovu na vojně, o tom příště. Později už bylo v socialismu brambor dost i když se na ně ještě pár let fronta stála.

Pokračování...

Erteple 2/? Přemnožení?

3. listopadu 2014 v 21:11 | Gregor Moldavit

Brambory uživí v průměru 4x více lidí než stejná plocha obilí. Navíc můžou růst i v drsnějším podnebí. Jenže co z toho dnes pro lidstvo vyplývá?

Už jsem o tom psal při různých příležitostech, třeba vinařství. Jaká plocha země uživí jednoho člověka? Kdy je nějaký kraj přemnožený?

Pro někoho (většinou se takový člověk sám označuje coby levičák, nebo komunista) je to jednoduché. Jedni mají nadbytek, druzí bídu, tak se udělá revoluce, bohatým se vše vezme a rovnoměrně rozdělí. Pak budou mít všichni tak akorát, každý "podle potřeb". Že ten přebytek na shrábnutí existuje, považuje za samozřejmé, Marx to tak napsal. Ale co když někde nadbytek vůbec žádný není? Marx definoval, že pak musíme čekat, až nám ho kapitalisti nahromadí.

Když tuhle představu uvedl do praxe hospodářský analfabet Lenin, pochcípalo mu 5 milionů obyvatel hlady a 9 milionů padlo na obou stranách dohromady v občanské válce. Ono je potřeba ty hodnoty na rozdělování nejprve taky vytvořit. Jenže v téhle ideologii vám nezbytně přijde onen efekt, že ani dříve bohatí, ani ti dříve chudí, nebudou mít nejmenší zájem pracovat. Jedni vědí, že jim to stejně vezmete, druzí zase, že přeci musí všechno dostat bez pohnutí prstem.

(Často odbočuji a to bych si dovolil i teď v případě Ruska. Dnešní člověk si tam představuje nějakého chudého mužíka nevolníka. Jenže ono Rusko kdysi vůbec chudé nebylo. Úrodná půda, nekonečně dřeva, obrovské přírodní bohatství, nádherná zvířata v drahocenném kožíšku, řeky plné ryb... Obyčejný člověk tam vždy tvrdě pracoval, v těch dávných dobách ale nebyl chudý a už vůbec ne hladový. Právě tak byl ruský mužík svobodným člověkem až do doby cara Ivana Hrozného, který zavedl nevolnictví. Další carové neustále válčili, zakončeno 1. světovou válkou a nakonec tomu všemu ještě nasadili korunu bolševici. Ruská země ale byla a dnes by i být mohla vysloveně bohatá a sice pro každého obyčejného člověka. A země Česká?)

Jak se měří přelidnění? V počtu obyvatel na km2? Těžko!

Když Kolumbus objevil Ameriku žilo na onom severním indiánském území snad jenom 2 miliony obyvatel. Přesto by se tak nějak opatrně dalo říci, že byla Amerika více přelidněná než dnes. Když chtěl mladý muž za ženu půvabnou squaw, musel jejímu otci ukázat skalp zabitého nepřítele. A o nepřátele nebyla nouze. Kmen bojoval proti kmenu o území, o loviště. Lovec totiž potřebuje na své uživení i desítky km2 a to pochopitelně záleží také na tom, kde se nalézá. V našich civilizovaných lesích by to asi byla větší plocha než v amazonském pralese, nebo kdesi na severu v Kanadě. Pak je tu otázka, jestli ten lovec chce jenom animálně fyzicky přežít, jenom se nasytit, nebo si prodejem kožešin vydělat na trochu lepší život, tedy si nakoupit průmyslové výrobky? U Indiánů k tomu přišlo, že byli kočovníci. Když okolí vylovili, museli zase o kus dále. Co se v Májovkách nepíše a ve filmu o Winetoulovi nevidíte, že to bylo nutné i z jiného důvodu. Své okolí totiž za krátkou dobu proměnili ve strašlivé smetiště a kloaku. Představte si, že zbytky jídla vyhazujete z domu do vlastní zahrady a tam taky chodíte na záchod. Sám jsem to na různých místech zažil, je to něco strašného. Smrad a mračna much. Ti lidé vědí, že z toho budou nemocní, že jim pochcípají děti, ale nehne to s nimi. Kolikrát není problém jak někde lidi uživit, ale kam s jejich exkrementy? Když slavní křižáci kdysi táhli osvobodit svatý hrob, pak ani nepotřebovali nepřítele. Vychcípali po cestě na úplavici. Jenže právě tohle začíná být dnes ten problém naší přelidněné planety. V Číně už žije několik desítek milionů lidí, kterým je potřeba dovážet vodu cisternami z velké vzdálenosti. Jejich vlastní podzemní voda je beznadějně zamořená, třeba i na staletí do budoucnosti.

Tedy - lovec potřebuje mnoho km2. Zemědělec už je na tom jinak, zvláště když si postaví latrínu. Profesor Grzimek, snad ještě dnes Čechům známý, udělal někdy v 60. letech výpočty, že jeden člověk potřebuje na svoji obživu jeden hektar orné půdy. To je pochopitelně jenom velmi zhruba. Protože Země má 4,5 miliard hektarů polí, může uživit 4,5 miliard lidí. Mezi tím už jich ale bude mít skoro 8 miliard, jeho výpočet nebyl tak přesný. Nedělejme si iluzi o mořích a oceánech, ty přispívají potravou jenom velmi málo. Lidstvo žije z výnosů pevniny!
Rovněž komunistické plány mého dětství, na pěstování pšenice na mořském dně zůstaly budovatelskou pohádkou. Ono by se to při dnešní technologii udělat dalo, ale za jednu housku z takové pšenice pak dáte měsíční výplatu.

Dnešní experti se v tom silně rozcházejí, někdo říká, že Země může uživit až 12 miliard lidí. Co ale znamená "uživit"? Denně na této planetě umře hlady kolem deset tisíc lidí, hlavně děti. Oni přímo neumřou jako v hladomorně, ale jejich těla jsou zesláblá nedostatečnou výživou, takže umírají na nemoci, které pro jiného znamenají pár dní v posteli s nějakou meducínou. Ale ještě více se za ten den narodí! A ten největší problém - nejvíce dětí mají lidé, kteří sami nedokážou uživit ani jedno! Tenhle problém nemá jenom Afrika, nebo Asie, Evropa v poslední době právě tak!

Pak je tu ta otázka, kterou každý zemědělec dobře zná: "budu mít příští rok zase takovou úrodu, jako letos?"
Tady má jen málo lidí důvod k nějakému optimismu. Stále čteme články tohoto typu:
www.novinky.cz/veda-skoly/352289-sul-likviduje-urodnou-pudu-znicila-uz-plochu-velikosti-francie

A když jde o to jaká plocha kolik lidí, je tu jistě otázka v jaké zeměpisné šířce, jaká plodina a jak je to tam s vodou? No a konečně je tu ještě i ona otázka, o jakého člověka se jedná? My jsme si všichni rovni před zákonem, ale člověk a člověk je rozdíl. Jsou lidé, kteří přijdou do opuštěného, nehostinného kraje a tam vytvoří kvetoucí vesnice a města a zbohatnou. (Jistě znáte zajímavou knihu "Tajuplný ostrov", která je sice nereálná, ale fascinující.) Pak jsou jiní lidé, kterým naopak dáte dům s úrodným pozemkem a oni z toho za krátký čas udělají zpustlou ruinu, naflákají si hromadu dětí a jdou žádat o sociální podporu. (Každý stát si musí uvědomit, že takové lidi do nekonečna živit nemůže!)

Ten pan Grzimek si v tu dobu udělal nekonečně nepřátel a stal se cílem šílených útoků svým prohlášením:
"Sbírky peněz a potravin pro hladovějící v Africe dělají všechno jenom horší. Lidi tam mají tolik dětí, aby v případě hladu aspoň jedno přežilo. Pro tolik lidí tam ale obživa není. Za každé dítě, které zachráníte před smrtí, musí jednou zemřít hlady jeho deset dětí!"
Jeho hlas zanikl v bouři hněvu nevědomých pseudohumanistů. (Po tomhle tenkém ledu musím kráčet i já, když na to téma píšu.) Nyní těch 10 dětí hlady skutečně umírá. Jenže to je zase jenom začátek další tragické epochy. Projděte Afriku a zeptejte se tam mladých, jaký mají životní cíl? Sto milionů Afričanů vám odpoví, že loď na Lampedusu. Oni nevidí jiné východisko, než dostat se do Evropy. S jejich příchodem nás ale pak tady v Evropě čeká za několik málo desetiletí to samé. Tyhle problémy oni přináší sebou. Odejít pak už ale definitivně nebude kam! A lidi na této dnes přemnožené planetě už nebudou umírat po tisících, nebo milionech, ale po miliardách!

Tento týden bylo v televizi o dělnících v Bangladeši, kteří vrakují lodě. Otřesné! Práce špinavá, nezdravá, nebezpečná, plat 90€ měsíčně bez jakéhokoli pojištění. Ukazovali ženu jednoho, který právě přišel o život. Rodina bydlí v chýši stavěné patrně z nějakých kusů staré lodě, jako všichni okolo. Žena bědovala:
"Nedostali jsme nic, co si nyní počneme? Manžel byl jediný živitel, nechal mě tu a našich 6 dětí."
Před dvaceti lety by v pořadu bylo konto, kam mají ti bohatí Němci něco poslat. Jenže oni ti Němci s tím DDR a válkami, na které musí připlácet, taky pěkně zchudli. Dříve NSR platilo na rozvojovou pomoc více, než všechny státy východního bloku dohromady. Ve sbírkách se ročně hromadily stovky milionů pro celý ten chudý svět. Jenže nyní je průměrný Němec střední třídy rád, že vyjde sám. Patrně by místo špende u té rodiny položil oprávněnou otázku:
"Jak si může pár žijící z 90€ měsíčně naflákat 6 dětí"?
A když té ženě pomůžete, jejich 6 dětí bude mít zase každé 6 dětí?

Ještě dnes se objeví nějaký prospekt: "Staňte se kmotrem dítěte v Africe. Za 40 € měsíčně (nebo tak kolem) mu zachráníte život."
Ono to zase není pro normálního člověka tak málo. Ale v někom se pohne svědomí, že on má jídla dost, nebo se nechá ovlivnit třeba náboženstvím a udělá to. Jenže najednou mu to zachráněné dítě v Africe začne psát, že by si přálo PC a mountainbike. Ten člověk má jedno dítě, ono zachráněné dorostlo a má jich 10. Zase s tím, že on je bude živit nějaký Evropan. Syn onoho zachránce? Ten by musel posílat 400€, vnuk už by tedy mohl platit měsíčně 4000€.

Čína se snažila udržet počet obyvatel na miliardě, což se jí nepodařilo. V Číně rodiče platí za třetí dítě (někde už druhé, není všude stejné) pokutu a stát ho neuzná. Takové dítě dokonce nedostane žádné papíry. Nedostane tedy ani v 6i letech povolání do školy. A co tím kdo pro ten stát dobrého udělal? To dítě tady fyzicky je! Odmítnout mu proto školní vzdělání vše jenom zhorší. Problémy způsobují naopak ti, kteří ho dostali, ale nevyužili. Ze základní školy vycházejí coby analfabeti. To jsou pak právě ti, kteří žijí zase jenom z množení.

No a na závěr. Řekněme, že by Zeměkoule uživila 12 miliard lidí. Nyní jich tedy tolik skutečně má, ale polovina z nich si zase udělá 6 dětí? Co potom?

Brambory nás tedy před tím vším nezachrání, ale budu se snažit k nim v dalším dílu zase vrátit.

Erteple 1/? - historie

24. října 2014 v 21:04 | Gregor Moldavit

Když jsem šel do nebe
zastavil jsem se v pekle,
nejstarší Lucifer
pek si tam erteple.

A já jsem ho pěkně
o ňákou požádal,
ale von, že nedá,
že jsem nepřikládal.

Karel Jaromír Erben

Pokud někdo zatím nevěděl co je, nebo jsou, "erteple", tak teď to asi ví. Kdo umí německy v tom výrazu na první pohled vidí, spíše slyší, česky vyslovené německé "Erdäpfel", tedy "zemská jablka". (die Erde = země, nebo Země, Äpfel = jablka) Nebo taky kobzole, zemáky, zemčátka a třeba i nějak tak dále. Ani jedno se už dnes ale nepoužívá. Německy "Kartoffeln" z italského "tartuffulo", česky "brambory" dle někoho od slova "Braniborsko", ale spíše od "bamboly", což se dříve používalo pro hlízy.

Aha, obyčejné brambory! A koho to zajímá? Nevím, ale od té doby, co se brambory začaly v Evropě ve velkém pěstovat, přestaly hladomory a to mě zajímá skutečně hodně. Pro někoho naprosto jasné, to je přeci v naší době zcela samozřejmé, hlad není a v budoucnosti je přeci už taky zcela vyloučený. Jídla jsou plné krámy a jeho zbytků plné popelnice.
(Dokonce i od lidí dle statistiky chudých. Tady už byly udělány zcela šokující nálezy. Balík potravin ležící na parkovišti tam vyhodil člověk pobírající sociální podporu. Nikdo mu ji ale nesmí vzít, na to jsou zákony! Pro mě nikterak překvapující, vždyť to jídlo bylo zadarmo, nestálo ho ani práci ani peníze, je tedy bezcenné, tak proč ho nevyhodit?)
Hlad už přeci v Evropě nikdy být nemůže! S nikým se nehádám, ale já si tím rozhodně tak jistý nejsem! Co tady bylo kdykoli dříve, může přijít kdykoli znovu. Jednou se lidé zase můžou dohodnout, že Země je placka a začít upalovat myslitele.
(Po roce 1989 navrhl v ČR jeden farář-poslanec, aby základní školní vzdělání bylo dobrovolné. Sen církve svaté, vrátit se do středověku, mít zase národ analfabetů. Ti jim pak musí všechno věřit. Ještě se s ní setkáme v dějinách brambor.)

Jelikož já si myslím, že na téhle přemnožené planetě plné přírodních katastrof můžou hladomory zase přijít, dokonce i brzy, považuji tohle téma za velmi zajímavé a důležité.

Proto jsem si taky sám založil na svém pozemku malé bramborové políčko. Několik měsíců ročně přineseme s pejskem Barbuškou každé ráno jeho paničce něco zeleniny té nejlepší kvality.

Dějiny brambor asi všichni tak zhruba znáte. Pocházejí nejspíše z Peru, tam ale tenkrát ještě vypadaly trochu jinak, než je známe dnes u nás. Dostaly se do Evropy s kukuřicí a tabákem někdy začátkem 16. století. Na otázku, jestli je znal Komenský, nebo Waldštejn by se tedy odpovědělo, že ano. Něco jiného je, jak často je oni jedli? Tenkrát to bylo cosi zvláštního a většina lidí jim nedůvěřovala. (Co sedlák nezná, nežere.) Občas byly považovány za krmení pro prasata, jindy jinde zase za vybranou pochoutku. (Když přišly do střední Evropy první humry, byly určeny pro výživu trestanců. Ti se ale vzbouřili, tohle oni žrát nebudou. My si se ženou asi jednoho koupíme k vánocům.)

Nejprve zřejmě byly brambory sázeny na Kanárských ostrovech, které byly už pro Kolumba mezistanicí mezi Evropou a "Indií". Pro mě do jisté míry docela komické. V roce 2012 jsem na ostrově Fuerteventura zkoumal, jestli bych tam nekoupil něco menšího a nešel na důchod, abych tam dožil. Zjistil jsem, že v zahradě bych si mohl zasadit leda kaktus, nebo palmu. Nenechte se mýlit tím, že se tam brambory a rajčata dnes ještě skutečně pěstují. Jde to jenom na některých místech a je to pracné a náročné na vodu, která je tam velký problém. Rozhodl jsem se z více důvodů, že zůstanu v Evropě a k tomu v Německu!

Dále se brambory rozšířily do Španělska a odtud dále. Botanikové je zkoumali a udělali jednoznačný závěr, že se totiž jedná o vynikající rostlinu, která by mohla převratným způsobem nasytit celou Evropu. Jenže jak tomu v té době tak bylo (a je do určité míry i dnes) sotva se objeví něco moc dobrého a užitečného, už je tu církev svatá:
"V bibli se nic o bramborách nepíše, z toho vyplývá, že je to dílo ďáblovo!"
Skutečně se jí pěstování brambor podařilo na dlouhou dobu při nejmenším silně omezit. Každá novota by mohla ohrozit její absolutní moc a proto nesmí existovat! Pro ni naštěstí je tady její nezaplatitelný miláček ďábel, kterého se můžeme začít dovolávat.
(Mimochodem, různé ortodoxní sekty do dnes ještě z bible vycházejí a křečovitě se ji drží. V jedné byly dokonce zakázány knoflíky, o nich totiž v bibli taky není zmínka. Jestli místo nich používají zip, pak ten v bibli určitě nebude taky. Zřejmě jim ale už nevadí elektřina, fotoaparát, auto, telefon... Jeden církevní pomatenec, učitel náboženství, mi vykládal (takovým hlasem, který měl zdůraznit jeho velikou toleranci), že auto není pouze dílo ďáblovo, má i své kladné stránky, třeba že se s ním lze dopravit na větší vzdálenost. Byl pyšný, že to všechno vymyslel sám. Tohle ještě dnes mezi námi pořád běhá po ulicích. Nějaký expert by mě mohl poučit o tom, jestli je v bibli zmíněna žvejkačka, mučírny svaté inkvizice, v našem městečku odporný kravál zvonů od rána do večera, žárovka, toaletní papír, atd... včetně cigaret a internetu!)

Je známo, že proti bramborům taky mluvily nehody, když lidé, i jeden král, omylem jedli ony bobule natě, které za brambory považovali. Ty jsou ovšem jedovaté. Dozrávají v nich semena, ale nikdo mi ještě nevysvětlil, k čemu jsou dobrá? Já sázím zase jenom naklíčené brambory. Tady má znalý čtenář možnost v komentářích.

O pěstování brambor ve velkém se ve střední Evropě zasloužil pruský král Friedrich II. (Němci ho uctívají pod jménem "der alte Fritz.) Byl to válečník a zavinil mnoho lidského utrpení, hladu a epidemií nemocí, když pro samou válku nic nefungovalo. (Jako jeden z mála válečníků byl v bitvách sám v první řadě, tím se tedy Hitler, nebo Stalin chlubit nemohli.) Dosáhl mnohých slavných vítězství a když umřel, tak to historikové spočítali, že vlastně vůbec svoji říši moc nezvětšil. Ale ty brambory, ty po něm zůstaly a ty bychom mu mohli kladně započítat.

Vypráví se, (není možná skutečnost?), že nechal pole brambor hlídat vojáky. V noci je ovšem stáhl a vesnické obyvatelstvo spěchalo pár brambor ukrást, aby si tu královskou pochoutku taky ochutnalo a - zasadilo. Právě o to mu taky šlo.
Na jeho jednoduchou náhrobní desku pak skutečně dnes ještě někdo na paměť položí brambor.

Nyní pár let přeskočím, k těm se vrátíme příště. Jak je to s tím hladem a sytostí obyvatelstva této planety?

Velkého významu dosáhly brambory v chladném Irsku, staly se jejich hlavní potravinou a přispěly k úspěšnému příbytku populace. Ještě dnes čtu ve všech zdrojích, levicových či pravicových, že bohužel támhle lidí nepřibývá, ale radostně můžeme pohlížet na jiný kout, kde počet obyvatel se o tolik a tolik rozrostl. (Nejde o kvalitu, pouze o množství!) Od komunistů jsem už mnohokráte slyšel jejich absolutní trumf týkající se Husákových dětí, "víte že jsme tenkrát měli největší nárůst populace?" Vím, jenže inteligentní Češi tenkrát u těch čísel bledli. Takovýmto způsobem se množí primitivní národy, kde ale taky potom život jedince nemá žádnou cenu!

Nuže v Irsku počet obyvatel stoupal až skoro přesně v polovině 19. století se tam, rovněž z Ameriky, dostaly i nemoci brambor. Při hustotě jejich polí se okamžitě změnily ve strašnou epidemii. Asi milion Irů zemřelo hlady, další miliony se vydaly do světa, kde je většinou nikdo nechtěl a třeba v Londýně se staly obávanou kriminální vrstvou. Nejvíce jich asi odešlo do Ameriky, tam dokonce více z nich udělalo kariéru a zbohatlo. Třeba známá rodina Kennedy.
(Tady bych zase odbočil. Když se starý, už nemocný, Kennedy dozvěděl, že zase další jeho syn byl zavražděn, měl prý říci: "Komu Bůh tolik dal, od toho má právo taky žádat velké oběti." Podivný vztah k pámbíčkovi. Něco za něco, ne na něj věřit jenom když se to hodí do krámu.)

Nyní ale k tomu, o čem chci hlavně mluvit. Někdo by mě chytil za slovo, "brambory ... přestaly hladomory..." Jejich vinou přeci zemřelo hlady milion lidí! Ne vinou brambor, ale jejich náhlé neúrody a hlavně vinou nesmyslného přemnožení! Ano už tenkrát a nebylo to poprvé. Tady se totiž objevil onen efekt, se kterým se světová populace potýká dodnes a se kterým budou mít sotva řešitelné problémy další generace. Populační exploze! Náhle bylo potravin dost a tím taky dětí jak smetí. Kdo by si lámal hlavu s tím, jestli to tak půjde i v budoucnosti? Z půl milionu šlo obyvatelstvo snad za sto let na 8 milionů. Dnes má Irsko 4,5 milionů!

Ono totiž vyživovat národ, který se nesmyslně (a nezodpovědně!) množí, když tím přibude tolik dětí, které už v budoucnosti nasytit nepůjde, je asi jako dávat peníze člověku propadlému hracím automatům.

Příště ještě něco na tohle nepopulární téma a pochopitelně taky dále k bramborům.

Smutná pohádka o princi a pejskovi

30. srpna 2014 v 21:24 | Gregor Moldavit
Fridrich Barbarossa
Jeho výsost právě ráčila sežrat špagety s rajskou omáčkou.
Jako malé štěňátko si našel velkého kamaráda.
Na začátku roku moje žena čarovala a bádala ve hvězdách. Vyšlo jí, že tento rok bude zlý a těžký. Samé přírodní katastrofy a války. Snad jich je skutečně letos více, než v jiných letech. Nám se ale nevede špatně. Jsme už oba v důchodu, máme domek se zahradou, kde si hospodaříme. Jo, a malého himalájského pejska Barbušku. (Má strašně rád sníh.) Vlastní dřevo na topení a zelenina trochu snižuje životní náklady, ale hlavně máme pochopitelně důchod. My už asi tak nějak spokojeně dožijeme, jenže co vlastně čeká na ty další generace? Tady není moc důvodu k optimismu. Nějak jsme to všechno my lidi na tom světě neudělali dobře. Teplota na Zemi stoupá a tím zesilují i vichřice a povodně. Běloch obešel vítězně se svojí technologií Zeměkouli a naučil národy, které do sebe stříleli z luků, používat kulomety. Pochopitelně jim je prodává za jejich přírodní bohatství. Jenže on jim přinesl i moderní medicinu a zemědělské stroje, takže počet obyvatel naší planety nakonec neubývá, naopak nezadržitelně roste. Následek je chudoba a válka. Před tou lidé z těch zemí utíkají do zemí onoho bohatého bělocha. Jenže chudoba a válka není žádný přírodní úkaz, ty dělají lidé. A když přijdou k nám, nesou si je sebou. Je naprosto pochopitelné, že ti lidé chtějí tam, kde se žije lépe. Pro ně v zemi bělocha. Ten má ale jedno až dvě děti, ti ostatní třeba šest, nebo osm. A ten běloch se přeci o jejich děti postará. Jistě postará, běloch nenechá děti hladovět, ale země bělochů za pár generací už zemí bělochů nebude. Co dále? Já nevím, moje generace to jednoduše hodila na ty generace příští. Ty ať si poradí!

No, ale příští rok už prý hvězdy stojí nějak lépe. Snad to bude taky znát, když si člověk večer pustí zprávy. Nyní ale ta slíbená pohádka. To jednou taky hvězdy stály nějak špatně...

Je to pohádka z hodně dávných časů. Vládl kdysi kdesi, patrně za devatero horami, mocný a bohatý král. Ten král měl všechno, na co si jenom pomyslel. Jenže vlastně zase ne úplně všechno. Mezi povinnosti krále patří také zanechat syna, který by v jeho vládě pokračoval. Co má třeba dělat chudák král, když se rodí jenom dcery? Proto se král nesmírně zaradoval, když mu konečně po delším čase jeho žena porodila syna. Ten král vyhlásil velikou slavnost, rozdával svému lidu jídlo a v průvodu do kostela jeli vedle něj dva jezdci, kteří rozhazovali do davu peníze. Všichni jásali, tleskali a provolávali králi slávu. Ten však byl kupodivu nějak zamyšlen. To mělo svůj důvod.

Toho rána si totiž ten král zavolal svého jasnovidce a důrazně se ho zeptal:
"Pověz mi osud mého syna, ale poctivě a upřímně!"
Jasnovidec zavrtěl hlavou:
"Milostivý králi, hvězdy nejsou dobře postaveny, snad bylo by lepší, kdybys nechtěl moji odpověď."
Král velmi posmutněl, ale nakonec na odpovědi trval.
"Královská milosti, tvůj syn bude velmi dobrotivý, všichni ho budou mít rádi, ..."
"Dobrá, dobrá, ale teď mluv k věci!" přerušil ho král, "co psáno je ve hvězdách?"
"Nuže - tvůj syn se nedožije dospělého věku, předčasně zahyne."
"Jaká bude příčina jeho smrti?"
"Co ve hvězdách vidím, je - pes."

Král dal hned postavit velikou zahradu obehnanou vysokou zdí. Stříkaly tam vodotrysky, rostly krásné květiny, v klecích žvatlali papouchové, v rybníčkách pluly barevné ryby. Jen kolem zahrady stály stráže a hlídali, aby se nikdy dovnitř nedostal pes. V té zahradě vyrůstal královský syn. A ten syn byl vlídný a dobrotivý a všichni ho měli rádi.

Jenže ten syn přestal být dítětem, které si hraje a nebylo možné držet ho do nekonečna v zahradě jako zajatce. Když jednou se ho otec zeptal, jaké by měl přání, odpověděl prostě:
"Jít se sloužícími do města na trh."
Vždyť to je běžné i pro děti chudých, proč ne on? Král musel uznat, že nemůže synovi stále ten svět tam za tou zdí odpírat. Pokýval, ano ale půjde s ním a koupí synovi co se mu jen bude líbit. To ovšem nebyla jeho starost, zlata a peněz měl více než dost. Jenže co když někde ve městě ...? Udělal tedy veliká opatření. Před synem běžela řada služebnictva a starala se o to, aby se nikde žádný pes neobjevil. Syn kráčel vedle otce a kolem šla početná stráž ozbrojená ostrými meči a luky. Však nevyzpytatelné jsou cesty osudu.

Syn byl celý nadšený tím, jak je ten svět kolem té zahrady zajímavý. Ať mu ale otec chtěl koupit cokoli, syn odmítl. To už přeci dávno má. Až tu náhle... Pod jedním kupeckým stánkem, mezi bednami se zbožím, se hýbal jakýsi malý tvoreček. Kupodivu se k němu hned hnal jeden strážce s taseným mečem. Syn však byl rychlejší, odstrčil stráže a zvedl to malé zvířátko. Bylo jen trochu větší než jeho dlaň a hrozně milé. Začal ho hladit a ten malý mu lízal ruku.

Stráže s meči se vrhli na kupce.
"Ty bídný, neznáš snad nejpřísnější rozkaz našeho krále? Nikde se nesmí objevit pes!"
Kupec padl na kolena.
"Milost. Přinesl jsem na trh štěňátka, ale hned když běželi královští sluhové jsem je ukryl v domě. Tady to jedno malé patrně podlezlo dveře. Štěňátka jsou zvědavá.
"Tohle je tedy mláďátko zvířete psa?" otázal se princ. "Nikdy jsem o takovém zvířeti nic neslyšel. Jak je to možné? Mám přeci ty nejlepší učitele. Nebo snad ne? Nuže, otče, slíbil jsi mi něco koupit. Tohle malé štěně je moje přání."

Marně otec syna přemlouval, aby si vybral něco jiného, ten hladil malé štěňátko a trval na svém. Ano, tohle krásné zvířátko si přeje!
Kupec přinesl i fenku, jeho matku, neměřila ani loket. Král ji vzal na ruku a ona mu ji začala lízat.
"Královská milosti," ujišťoval kupec, "tenhle pejsek ještě nikdy nikoho nekousl. Nikdy nemůže nikomu ublížit. Je vděčný za každé pohlazení. K tomu v noci hlídá a kdyby se někdo blížil, tak zaštěká."

Král nerad, ale přikývl. Pak položil bez počítání několik zlaťáků na pult kupeckého stánku. Možná by se za ně dali koupit všichni psi v celém městě, na tom mu nezáleželo. Kupec znovu padl na kolena a klaněl se. Nejenže vyvázl životem, ale ještě získal jmění. Však otec král kráčel dále s velmi těžkou hlavou. Jistě, tenhle malý tvoreček přeci nikdy nemůže synovi nic udělat. Ne, to nemůže, ale přeci je tu něco podivného a znepokojivého.
Od toho dne žil mladý princ stále se svým štěňátkem, které ho následovalo na každém kroku. Krmil ho a hrál si sním. Nikdo už si je nedokázal představit jinak, než pohromadě. Tak ubíhaly týdny a měsíce. Všichni se radovali ze štěstí prince i jeho pejska. Jenom otec král vše sledoval znepokojeně a nepřestával přemýšlet, jestli by neměl něco udělat?

Možná by všechno bylo dopadlo i dobře, kdož ví, co v těch hvězdách vlastně stojí psáno? Však jednoho rána...

Princ se probudil a hned viděl, že s jeho pejskem něco není v pořádku. My nevíme, co se stalo? Byl to snad jeho otec, kterému to vše dělalo starosti a nechal ho otrávit? Nebo pes sám sežral nějaký jedovatý plod? Snad bude lepší to ani nevědět. Pejsek už jen těžce pozvedl hlavu, princ ho vzal a přitiskl k sobě. Pejsek mu ještě jednou olízl tvář a naposledy vydechl. Jeho malá dušička se odebrala do psího nebe.

Královský syn rychle svolal všechny doktory z celého okolí. Ti pejska zkoumali, ale pomoci už mu nemohli. Tu si zděšeně povšimli, že i princ leží na zemi a nehýbe se. Byl mrtev! Ztráta jeho milovaného pejska mu zlomila srdce a on zemřel chvíli po něm.

Tak stalo se, jak ve hvězdách bylo psáno. Pes byl příčinou jeho smrti. Snad je ten osud skutečně už předem daný a co ve hvězdách je určeno, člověk nezmění.

Velké obléhání Malty 6/6 - Kdo dělá válku?

3. srpna 2014 v 21:01 | Gregor Moldavit

Nikdo neví kdy a jak vznikly v dávných dobách tyto záhadné koleje.
Marsaxlokk Jméno tohoto města umí moje dcera (která tu pár let studovala) správně vyslovit, ale podle těch písmen by člověk četl něco úplně jiného.


Občas slyšíme frázi, že národ, který bojuje za svoji svobodu, nemůže být poražen. Máme dost historických příkladů, že může. Guančové na Kanárských ostrovech neznali kovy, přesto v boji proti Španělům dokázali několikrát částečně zvítězit. Nakonec však museli proti takové přesile podlehnout a byli vyvražděni do posledního muže. Snadno ubránit se mohli Aztékové proti konqistadorům, ale jednoduše udělali takovou řadu chyb, že je to stálo celou existenci. Ze zlatachtivosti jeho katolického veličenstva se jejich potomci nevzpamatovali dodnes.

Na druhé straně máme mnoho příkladů, kdy se národ přesile ubránil. Jeden z Malty jsem vám právě vyprávěl. Je jich však celá řada.

V bitvě u Maratónu porazilo 10 000 athénských hoplítů 40 000 perských žoldáků krále Dareia. Když se 10 let později král Xerxes rozhodl pomstít porážku svého otce, nasbíral armádu z území od dnešního Srbska po Afgánistán. Po roce bojů Řekové tuto hordu rozdrtili. Na místě, kde padl spartský král Leonidas pak postavili pomník který nesl nápis: "Se třemi miliony na tomto místě ze země Pelopovy bilo se čtyřicet set." (Známý je jistě spíše nápis na druhém pomníků: "Poutníče vyřiď Lakedaimónským, poslušni zákonů jejich, mrtvi že zde ležíme")

Dnes téměř neuvěřitelné, ale i Češi mají v historii svá slavná vítězství. Tak třeba tohle: V březnu roku 1420 byl Žižka na pochodu s hrstkou husitů z Plzně do Tábora. Dohromady pouze 400 kališníků, ale to byly rodiny, tedy také ženy a děti. U Sudoměře byl zaskočen armádou strakonických, asi 1000 železných jezdců (ironií osudu se jednalo právě o slavné johanity, kteří se zde mají roztříštit o několik českých selských rodin) a královské vojsko zhruba ve stejném počtu. Před železnými se v těch dobách třásla celá Evropa. Žižka jim postavil do cesty 12 dřevěných vozů. Když železní viděli počínání husitů, nevěřili svým očím. Oni se nám snad odvažují postavit na odpor? Nejen odvážili, ale oni se ubránili. Žižka přímo nezvítězil, ale odrazil útok, aby mohli v noci uprchnout. (Město Tábor se stalo jejich pevností. To přispělo téměř k vychcípání sousedních vesnic v širokém okolí, kde "boží bojovníci" brali své "daně", tedy drancovali. Když jde doba husitů ke konci, žije na území Čech polovina obyvatel. Po bitvě u Lipan se česká země začíná zotavovat. A kdyby tam byla vyhrála ta druhá strana?)

Škoda, že Stalin a Hitler neznali Čapkovu hru "Bílá nemoc". Slavná Rudá armáda narazila při pokusu obsadit Finsko v roce 1939 na tak zuřivý odpor tohoto nepočetného národa, že v něm uvízla. Teprve druhá, silně předimenzovaná, vlna sovětských okupantů zvítězila. Když potom pro změnu napadl Hitler Stalina šel jeho zemí téměř bez odporu. Rudá armáda byla vyčerpána, její vrchní velitelství z velké části od vlastního pána vyvražděné a lid vítal wehrmacht jako osvoboditele. Choromyslný diktátor Hitler však začal také vyvražďovat a lid se musel obrátit proti němu. Svět se spojil a jak rychle byl Hitler před Moskvou, tak rychle byla Rudá armáda v Berlíně. Ironií osudu tím nezískali vítězové vždy svobodu. Státy násilně začleněné do SSSR zůstaly dále pod diktátorem Stalinem a ještě přibyly před válkou svobodné státy satelitní, např. ČSR. (Polští piloti v Anglii na konci války museli zjistit, že byli podvedeni a bojovali prakticky zbytečně.)

Kde jsou dnes janičáři? Už nejsou, byli vybiti vlastním pánem. V průběhu staletí se stali osmanským vládcům příliš mocní, jakýsi robot, který se vymkl poslušnosti. Sultán Mahmut II nechal vzít jejich kasárna pod dělostřeleckou palbu. Ti co přežili, byli sťati nebo napíchání na kůly a to v době, kdy v křesťanské Evropě už jezdí první parní lokomotivy.

Kde jsou dnes johanité? Udělali po roce 1565 z Malty nejvíce opevněný ostrov ve středomoří a bojovali dále proti muslimům. Osmanská expanze byla po dalších vítězných bitvách na dlouhou dobu ukončena. (Rozhodně však ne po všechny časy!) V roce 1798 připlul k Maltě generál Napoleon Bonaparte s takovou válečnou flotilou, že odpor neměl smyslu. Johanité sebrali svých pět švestek a odtáhli. Dodnes však existují jako charitativní organizace se sídlem v Římě a St. Angelo na Maltě.

Kdo nebo co dělá války? Jeden obzvláště zuřivý komunista (prst vždy zvednutý k nebi, jako by hlásal absolutní božské dogma) mi v mládí často papouškoval následující pitomost:
"Kdyby všechny státy byly komunistické, byl by na světě mír."
Kdosi jiný už mnohem dříve prohlásil:
"Můžeme začít jakoukoli válku a bude to vždy válka spravedlivá." Proč spravedlivá? Protože my máme tu jedinou správnou ideologii. Kdo že to pronesl? Lecjaký věřící bojovník za růžové zítřky mi tohle věřit nebude, ale byl to Lenin, Ježíš Kristus komunistické ideologie, roku asi 1912.
On sám sice nechal uzavřít mír Brest-Litevský, což dlužil svým chlebodárcům Němcům, kteří mu financovali jeho převrat (zvaný dodnes revoluce), ale napadl Polsko a řadu okolních zemí, které začlenil do SSSR.
Stalin napadl Polsko a Finsko. Veliký Mao řekl cosi o tom, že on je proti zbytečným válkám. A kdo rozhoduje, která válka je zbytečná a která není? Patrně zase on. Když se jemu hodí do krámu, tak zbytečná není.
Konečně v 60. letech hrozila i válka mezi SSSR a Čínou, oba státy komunistické. Což se vysvětlovalo tím, že v Číně nejsou u moci ti praví komunisté.

Kdo nebo co dělá války? Komunismus, kapitalismus, fašismus, islám? V Čapkově Bílé nemoci vede maršál svoji zemi do války bez přesně definované ideologie nebo náboženství. Máme nato sílu tak útočíme, ať žije válka. Jenže ideologie nebo náboženství je v takovém případě pochopitelně k nezaplacení.

Dělá válku islám? On sám možná ne, ale přesto je dnes tou největší hrozbou. Nemá zde tedy smysl diskutovat o tom, jak by islám byl mírumilovný, kdyby na Zemi nebyl vznikl život, nebo jak komunismus hlásá věčný mír, když o nasazení armády rozhoduje pouze jeden diktátor. Zmínil jsem se o principech vzniku a ty platí pro státy komunistické i feudální. Křesťanské evropské státy se masakrovaly v první světové válce. Fašistické Španělsko zůstalo za druhé světové války neutrální. Žádný -ismus sám válku nevede ani nevylučuje.

Když v Pákistánu a Iránu muslimové fanaticky protestovali proti dánským karikaturám Mohameda, bylo to muslimům v Emirátech srdečně jedno. Těm prvním se to hodilo na odlákání pozornosti od vnitřních problémů jako přemnožení a bída, nebo zdůvodnění vlastního zbrojení. Ti druzí staví hotely a umělé ostrovy, dále bohatnou a žádného nepřítele v Evropě nepotřebují. Jde o politickou a hlavně hospodářskou situaci.

Když jsem se za mlada učil v Bavorsku německy, našel jsem si hned práci u jednoho truhláře. Jednou jsme se tak bavili o tom, jak vlastně ta válka přišla a proč je teď všechno jinak? On mi ukázal knihu plnou zakázek a řekl jednoduchou větu:

"Dokud je práce, tak válka není."

V životě jsem si všiml, že když jsou lidé pracovití, tak je i práce dost. Později, při cestách po světě, že práce není tam, kde se lidem do práce moc nechce. Už vůbec ne tam, kde všichni natahují ruku a chtějí peníze za nic.

Bohužel víme, že situace ve světě nevypadá dobře, poslední bitva ještě dávno nevzplála. Aby se někdo mohl útočníkovi ubránit, musí se taky postavit na odpor a bojovat a když nechce podlehnout musí být odpovídajícím způsobem vyzbrojen.

Vraťme se na závěr opět na Maltu. Vítězství roku 1565 dodnes posiluje sebevědomí tohoto národa. Čechů je 10 milionů a často slyšíme výroky "jsme malý národ, ..." z čehož pak vyplývá co všechno musíme nebo nesmíme. Malťanů je asi 400 000 a nepovažují se za malý národ.

V roce 1940 napadla Maltu fašistická Itálie. Proti jejich moderním bombardérům se dýchavičně k nebi šplhají tři dvouplošníky vytažené z muzea. Sami skutečně šanci neměli, ale postavili se na obranu a bojovali. Britové brzy nasadili stíhačky typu hurrican a potom spitfire. Italům zase přispěchali na pomoc Němci. Tři roky byla Malta bombardována, zahynulo mnoho obyvatel, města byla zničena a na ostrově zavládnul hlad. Jednoho dne se v dáli objevila veliká zásobovací loď, poškozená, ale pomaloučku tažena dvěma remorkéry. Náklad se povedlo vyložit a rozdělit lidem. Malťané bojovali dále a znovu zvítězili. Dnes je tento ostrov nezávislý stát, centrum finančního světa a cílem tisíců turistů. Za mimořádnou statečnost dostala Malta od anglického krále řád kříže svatého Jiřího, který má od té doby na státní vlajce.

Velké obléhání Malty 5/? - Totaler Krieg

25. července 2014 v 20:16 | Gregor Moldavit

Malta
Pevnost Sant Elmo ležela na špici poloostrova dnešního hlavního města Valletta



Když Malťané uviděli na obzoru válečnou flotilu, začali jednat podle připraveného a jistě vícekrát nacvičeného plánu. Zapomeňme nyní všechny slavné rytířské romány, plné šlechtických ctností a herojských soubojů a pokusme se na tento den, 18 května 1565, podívat realisticky.

Bezpochyby tady vyděšeně stálo mnoho obyvatel, kteří se báli a byli by raději bezpodmínečně kapitulovali. Na druhé straně veslovali na galérách otroci, (patrně obyvatelé dobytých území), kteří přikovaní a pod bičem otrokářů hluboce litovali, že padli osmanským Turkům do rukou živí. Zatímco jejich ženy a děti jsou nyní zcela bezprávní otroci svých pánů, musí oni ještě vynaložit poslední sílu aby tento osud pomohli připravit svým dalším krajanům. Veslovat, než se tělo vyčerpá natolik, že bude sice ještě živé, ale pro otrokáře už nepotřebné hozeno s ostatními odpadky přes palubu.

V den napadení už není čas na nějaké referendum nebo diskuse, kdo měl kdy v čem pravdu. Povinnost obrany platí pro všechny a ti všichni můžou nyní jen doufat, že je jak a čím se bránit. Turci mají od sultána rozkaz zvítězit a Malťané vědí, co by znamenalo podlehnout. Tady není možný žádný kompromis a žádná debata! Žádné dodržování nějakých pravidel, tady je "totální válka". Obyvatelé se stahují do pevností a citadel. Před tím zapálí své pole a domy, studny zamoří exkrementy. Mnoho Turků pak dostalo hned v příštích dnech úplavici. Další detaily raději zanechme. Skutečná válka si na šlechetné rytířské souboje moc nepotrpí. Účel tedy světí prostředky a to na obou stranách.
jižní pobřeží

Johanité natáhli v zátokách řetězy a na březích kolem postavili palisády ze zašpičatělých kůlů. To mělo zpomalit vylodění a oni mohli Turkům způsobit ztráty palbou z pevnostních děl. Zastavit vylodění ovšem nebylo v jejich silách a Turci se konečně mohli vylodit i kdekoli jinde na nechráněném severním pobřeží. Pak by museli ovšem táhnout děla určitou vzdálenost a nakonec se zase dostat na dostřel pevnostních děl. (Jižní pobřeží má strmé skály. Malta je tlakem Afriky nakloněna severním směrem.) Pevnost St. Elmo na špici poloostrova, která měla tvar nepravidelné pěticípé hvězdy, byla však jako první pod palbou děl z lodí i pevniny. (Tehdejší strategie byla taková, že se hrabaly zákopy a těmi táhla děla každý den o kus blíže. Jestli to tak dělali i Turci tady, mi není známo.)

Na pomoc Osmanům připlul za několik dní i slavný pirát Turgut Reis, zvaný Dragut, který měl s dobýváním pevností zkušenosti. Johanité a Malťané sami nemohli dlouho vzdorovat celé mocné Osmanské říši. Jejich úkolem bylo zastavit útok a vydržet, než přijde posila z Evropy. Ale kde ta je? Volání o pomoc zůstává ještě dlouho nevyslyšeno. (Papež má zřejmě jiné starosti a císař bude nejspíše, jako obvykle, bez peněz.)
osmanský válečník

Téměř po měsíci se podařilo útočníkům jeden roh opevnění prostřílet a tudy pak vedli další útok. Dne 23. června, více než po měsíci obléhání, padla pevnost St. Elmo a byla útočníky obsazena. Z 1500 obránců se Osmanům dostalo živých do ruky devět. Generál Turků, Mustafa Paša, jim nechal useknout hlavu, jejich těla přibít na kříže a hodit do moře, aby je proud odnesl k ostatním obráncům. Možná pro muslima běžný způsob zacházet s křesťanským zajatcem, ale pokud tím snad ještě něco sledoval, pak mu to vyšlo. Velmistr La Valette nechal nato usekat hlavy tureckým zajatcům a střílet je z kanónů na oblehatele. Nic nemohl Mustafa potřebovat více. Jestliže jeho vojáci zatím válčili pracovně, bez emocí a celkem se jim mohlo i hodit do krámu nechat se zajmout, nyní se dostavil ten pravý bojový duch. I oni bojovali se správnou nenávistí k nepříteli a do posledního dechu, i oni věděli co znamená padnout do zajetí křesťanů. Týdny plynuly, na obou stranách se vraždilo z pomsty a dobíjeli zranění i nemocní, kteří už stejně nemohli výsledek války ovlivnit. Tisíce lidí umírají, válečná situace se nemění. Turci útočí, Malťané se brání, výsledek může rozhodnout pouze posila z té, či druhé strany.

Turgut Reis, Istanbul
Slavný pirát, slavný dobyvatel, slavný obránce, to je v historii všechno ta samá sláva. (Padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina)

Specialista Turgut Reis odevzdal kvalitní práci, přičemž byl trefen do hlavy odštěpkem kamene při dělostřelecké palbě a zemřel krátce na to, 23.6.1565. Turci na něj do dnes vzpomínají jako na velkého vojevůdce.

Po dobytí pevnosti St.Elmo přestavěli Turci baterie děl a ostřelovali Birgu (dnešní Vittoriosa), St. Angelo a Senglea. Útok po silné dělostřelecké přípravě podnikli 7. srpna, ale byli odraženi. Navíc kavalerie johanitů za jejimi zády vnikla do tureckého tábora, kde jezdci pobili koho našli. Boj se táhnul do nekonečna a bezvýsledně. Jen počet zbytečně padlých na obou stranách narůstal. 21. srpna podnikli Turci ještě poslední útok a pokusili se dobýt pevnosti Birgu a Senglea. Jejich síly už nato ale nestačily, byli znovu odraženi. K tomu jim přišla zpráva, že zásobovací loď, na kterou už dlouho toužebně čekají nikdy nepřipluje. Byla kdesi kýmsi přepadena a vydrancována.

Začátkem září zbývá z armády mocné Osmanské říše zhruba čtvrtina, ale Maltu brání už jen asi 800 vojáků. Tu konečně přichází pomoc křesťanského světa. Na obzoru se objevují plachty. Ze Sicílie připlouvá armáda jménem Gran Soccorso a bere Turky pod palbu. Ti se ještě pokusí o souboj, ale už je jim celkem jasné, že tahle bitva je prohraná. Navíc generál Mustafa Paša neznal skutečný počet křesťanské posily a netušil, že jich je pouze asi osm tisíc. Jeho zbylí vojáci jsou už dávno naprosto zdemoralizovaní a povětšinou nemocní, o zraněních snad ani nemluvě. Jedno jim nelze upřít, že více se dokázat skutečně nedalo. Dne 8. září 1565 se zruinovaný zbytek turecké armády obrací na útěk. O hrdiny není nouze, ale jestlipak to tak bude vidět i sultán?

Malta odolala!

Pokračování

Další články



Kam dál