Holčenčí logika

Neděle v 12:22 | Gregor Moldavit

Liška vyhrabala a vybudovala studnu.
Za nějaký čas ji prodala hrochovi. Ten zaplatil a byl spokojen. Pak vytáhl ze studny vědro vody. Už tu byla liška. Ona mu prodala studnu, ne tu vodu v ní. Za jedno vědro musí zaplatit jednu rupii.
Hroch šel k soudci, kteroužto funkci zastával datel.
"Datlíku," bědoval, "liška chce peníze za její vodu v mé studni."
"Seš ty mi to ale kus hrocha", pravil datel učeně. "Proč dovolíš, aby liška měla její vodu ve tvé studni. Ať ti za vědro platí denně 2 Rupie."

***

Kde je chyba v následující logice?

Dva ruští komici prodávali ve stánku při nějaké akci své produkty. Jeden rudé víno, sklenička za 3 rubly. Druhý chlebíčky, jeden za 3 rubly. Ten s tím vínem dostal chuť na chlebíčky, dal kolegovi 3 rubly a jeden mu snědl. Ten zase dostal chuť na jeho víno. Vzal ty 3 rubly a koupil za ně skleničku vína. Ten ale chtěl ještě jeden chlebíček, vzal ty 3 rubly a koupil si ho. Oboum zachutnalo. Za chvíli tak úspěšně své krámky vyprodali. Jeden snědl všechny chlebíčky, druhý vypil sud vína. Každý z nich za všechno zaplatil, obchod byl vyprodán, tedy pro oba všechno krásné. Jenom v kase to nějak neštimovalo. Jeden měl 3 rubly, druhý nic. Jak se to mohlo stát?

***
Moje skutečná otázka zní jinak:
Se ženou jsme občas v jednom obchodě koupili něco moravského, lehkého tramínu. 1 L za 50 korun. Přinesli jsme si dvoulitrovou láhev a ona ji naplnila ze sudu. Dostala 100 Kč a čus.

Předposledně jsme přinesli 2 láhve, vzali 4 L, zaplatili 200 Kč a chtěli jít. Ale ta prodavačka vytáhla takovou kartičku, která měla 8 políček. Na 4 dala razítko. Když bude orazítkováno všech 8 políček, máme nárok na 1 L tohoto vína zdarma. (Německy Naturalrabatt, česky jistě nějak podobně.) Tedy 1 L za 8 koupených. Soweit, so gut!

Přišli jsme posledně. Žena položila na téku ony 2 lahve a 200 Kč. Pak tu kartičku. Prodavačka načepovala 4 L tramínu, do kartičky dala zbylá 4 razítka.
"Hm a kde je ten litr zdarma?" tážu se.
"Nemáme už další láhev, tak jsem to vaší ženě vyplatila v hotovém."
"Ale takhle to přeci nelze praktikovat," namítnul jsem.
"Copak tu není jasné?" otázala se mě, blbečka, prodavačka ironickým hlasem. Moje žena ji uklidnila, ona že to pak slabomyslnému manželovi nějak vysvětlí. Vysvětlila.

"Neměli jsme láhev, tak mi za ten litr dala 50 Kč na dlaň. Je to tak těžké pochopit?"
"Pro mě ne, ale zřejmě pro tebe. Ta prodavačka je v mínus."
"Jakto v mínus? Koupila jsem 8 L a dostala ten 9. zdarma."
"A kde ho máš?"
"No v penězích, těch 50 Kč."
"Takže jsme koupili 7 L a dostali 1 L zdarma. Podmínky říkají 8 L."
"V té kartičce je 8 razítek za našich 400 Kč."
"I kdyby jich bylo 20, v kase má jenom 350 Kč."
Hlas mé ženy začal přibývat na agresivitě.
"Skutečně to nedokážeš pochopit? Já jí dala 200 Kč bankovku a ona mně 50 Kč minci."
"Přesto platí, že 400 - 50 = 350. To jsi mohla platit rovnou jenom 350 za 7 L."
"Seš blbej? Pak by nám nemohla dát to osmé razítko."
"Zatímco když ji zaplatíš 50 za osmý litr a ona ti je vrátí?"
"Takhle to nemůžeš počítat, těch 50 bylo za devátý litr, ne za osmý."
"Ale podle zákonů matematiky to tak počítat můžu. Představ si, že za každý litr položíš 50. Při tom osmém ona dá tvoji 50 do kasy, udělá 8. štempl a pak dá zase tobě 50. Že ta mince už není ta tvoje, ale jiná, to přeci nehraje žádnou roli. Jednoduše sis tu padesátku mohla rovnou nechat v kapse!"
"Nemohla, to bych nedostala to osmé razítko."
"Protože to té prodavačce nemyslí. Prostě jsme ji dali 7 * 50 a dostali 8 L vína. Ten jeden zdarma ale může dát až za 8 zaplacených."
"Seš..."
Dopadlo to velmi zle.

Pokud třeba nějaký čtenář sám občas něco prodává, třeba ze svého zemědělství, pak by ho mohlo zajímat, jak se vlastně věci mají. Kde je tady ta početní chyba?

Psal jsem komplikované datenbanky, které řídily obchodní domy. Kdybych měl logiku těchto zmíněných dvou žen (neřku-li chování mojí ženy) nebyl bych v té branži přežil první týden. Kdo chce, může přemýšlet, nebo si řešení přečíst o kus níže.





Vysvětlení:
Takže 350 Kč v kase a 8 L vína je pryč. Představme si, že po nás přišel další zákazník a koupil 1 L toho tramínu. Pak má prodavačka v kase 400 a 9 L je pryč. Teď je tedy všechno přesně OK! Jistě, ten člověk za nás koupil ten osmý litr. Jenže pokud mu taky dala razítko do kartičky a on koupí ještě dalších 7 (nebo dokonce dle její logiky už jen 6) pak to zase štimovat nebude.

Řečeno jednoduše - naturalrabat lze dát pouze jako výrobek a ne ho proplácet v penězích. Už vůbec ne v jeho prodejní ceně! Ten krám za ten litr platí vinaři třeba 25 Kč a prodává za dvojnásobek. Takže darovaný litr je stojí 25 Kč, ne 50. Ani těch 25 by ale nebylo obchodně správně. Krám dává zboží, ne peníze. Tím totiž klesá celkové množství odebraného vína od vinaře a tím taky třeba zase větší rabat za množství u něj, nižší bonus z obratu pro příští rok, atd... atd...
 


Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 7/?

Čtvrtek v 19:33 | Gregor Moldavit
Díl 6.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-6

Svazarm
Ať už byla 50. léta jakákoli, pro svazarmovce to byla zlatá doba. Třeba sportovní létání bylo prakticky zadarmo. Na to jsem se ale já narodil moc pozdě. Když jsem přišel na letiště, už se všechno zcela normálně platilo. Myslím od roku 1963. Svazarm ovšem zůstal, což vlastně není vůbec tak samozřejmé. Proč, když se tento sport stal soukromou záležitostí? K tomu se vrátíme. (On dokonce v přejmenované formě existuje dodnes. Právě tak, jako dodnes existuje v přejmenované formě inkvizice, nebo KSČ.) Jak se to vše vyvinulo?

(Občas jsme tenkrát slyšeli, že na Západě bychom jako normální lidé létat nemohli, na to tam mají jenom kapitalisté. Tato informace neodpovídala skutečnosti, jak jsem se hned po příchodu do NSR přesvědčil. Ceny skoro přesně stejné jako u nás, ovšem při mnohem vyšších platech oněch "vykořisťovaných". Stát na svazarm jistě doplácel, ale byly to spíše platy v jeho vedení a pak ona kádrovací aparatura, bez čeho bychom se my, sportovci, ovšem byli dobře obešli.)
Šohaj 425 (originalfoto, po nouzovém přistání na poli)

Komunisti v únoru 1948 zvítězili, ale čas šel dále. 50. a 60. léta byla značně rozdílná.
Vzpomínám na dětství, 50. léta, kdy se mělo jásat nad mezníkem v dějinách lidstva, a my měli být neskonale šťastní, že jsme se ho dožili. V rádiu šílel ženský hlas "to jsem já, svoboda mladá," načež přišel výčet nepopsatelné krásy a blahobytu našeho režimu. Všude nám řvali do uší, jaké máme štěstí žít ve státu, kde vládne lid, tedy v jeho jménu komunistická strana.
60. léta už byla zcela jiná, došlo ke značnému vystřízlivění. Rovněž tedy i v řadách komunistů. Jejich počet na papíře možná rostl, ve skutečnosti ale rapidně klesal. Oněch opravdu přesvědčených, věřících, zůstala hrstka, většina už jen plula s proudem. Ono se to celé nějak nepovedlo. Kdyby komunisti v tu dobu byli udělali svobodné volby, pak by byla KSČ nedostala ani tolik hlasů, kolik měla členů.
Předně bylo jasné, že tenhle režim sice hodně slibuje, ale finančně vůbec nevyjde. (Jejich klasická věta oné doby: "Co jsme slíbili, to taky lidem dáme. My komunisti držíme slovo. Jo ale když to teď nejde.") Za další už každý pochopil, že žádný -ismus není nějakým mezníkem a bez tvrdé práce z nebe nic nepadá. Ona představa, že dělník, pracující pro sebe, bude podávat větší výkon, než ten vykořisťovaný, se ukázala coby úplný nesmysl. Právě tak, že když si vykořisťovatel nebude brát nadhodnotu, bude socialistický dělník vydělávat o to více. Výkon dělníka je dán moderní technologií a ne tím, že se přerazí. Hospodářství v rukou politických amatérů selhalo. Navíc bylo potřeba odměnit věrné soudruhy pěknou funkcí a to stálo miliardy. (Naše základní osmiletka měla v 50. letech 3 ředitele + jednu přesluhující důchodkyni nad hrobem, nazývanou rovněž paní ředitelka. Oslovení soudruh se dlouhá léta ve školách neprosadilo.)

V 60. letech už se nedělalo nic "navzdor válečným štváčům" a rovněž ono "dohonit a předhonit", už značně pobledlo. Dohonit? Jak? Vždyť se nám ten Západ stále vzdaluje. Nadobro vymizela proroctví, jak v roce 1970 bude zdarma bydlení a městská doprava, jak v roce 2000 už budou všechny státy komunistické. Celá ta propaganda selhala a proroctví založená na zbožných přáních nekvalifikovaných vládců se nevyplnila. Už se nedělaly ani žádné zvláštní Zátopkovy směny (jak on běhá, měli ostatní pracovat), jenom byly ještě požadovány socialistické závazky. Vážně je ale nebral nikdo, pekaři se zavazovali, že budou péct, holiči, že budou holit. (Kdosi se zavázal, že ušetří toaletní papír na pracovišti. Jeden z našeho letiště si dal na vojně socialistický závazek, že v kuchyni zabije 4 krysy.)

Moje generace, kolem toho února narozená, měla být už zcela oddaná režimu ("ne už bojovník, ale budovatel"). Tak tohle nevyšlo ani v nejmenším. Jako pionýři jsme chodili jásat do průvodu, ale když jsme dorostli a nabrali vlastní rozum, nebyl z nás stoupenec onoho režimu ani jediný. Taky ale ne vysloveně jeho nepřítel, tady se třeba ještě poctivým přístupem k realitě a trochou pravdy dalo mnoho zachránit. Ale právě tohle už komunisti, v jejich dvojrozměrném myšlení, nikdy nedokázali a nepřítele si z mojí generace udělali. Po stavbě Berlínské zdi už taky nikdo nemohl dále věřit, že něco (zdi a ostnaté dráty) bohužel musí být jenom pro začátek, ale že to bude po celou jejich vládu. (Měsíc před jejím pádem prohlásil Honecker "Ještě za sto let bude stát Berlínská zeď". Poslední z nekonečné řady jeho omylů.) Její stavba byla spíše zakončením jedné iluzorní epochy. Té, která měla ukázat výhody socialismu a lidi přesvědčit. Nepřesvědčila. Desítky tisíc emigrantů směrem ven, zatímco ani jediný dovnitř, to mluvilo jasnou řečí. (Na Západě bylo sice mladých komunistů jak máku, kapitalismus kritizovali, ale jít do nějaké východní země? Ani za nic!) Ona zeď se nedala zatajit a prohlásit za imperialistickou lež, tak se z ní udělal "protifašistický val". Ale každý, ať na západě nebo na východě dobře věděl, že jde o to zabránit totálnímu exodu z Východního Berlína směrem do Západního. V 60. letech už se tedy ani slovo "svoboda" raději moc neříkalo. (Výraz "svobodný svět" se ale až do roku 1989 psal v novinách takto v uvozovkách.)

Onen strach z emigrace se ve svazarmu odrazil obzvláště silně. Kádrování do horoucích pekel a přelety povoleny výhradně směrem na východ. Nevzpomínám si, že by si byl někdo naplánoval Praha-Plzeň, v tom případě by nikdy byl nedostal povolení. (Kdo bylo ono božstvo, které povolení dávalo ani nevím, cosi vojenského.) Kam, to ale nebylo ani tak důležité, my jsme chtěli hlavně létat. Jenom že každý z nás je pro jakési mocné kdesi nahoře potenciální emigrant, nám vnucovalo otázku, jaký důvod k tomu asi ta vláda má? A konečně to z nás ty potenciální, později skutečné, emigranty taky udělalo.

Nějak jsem tím chtěl poukázat, že komunisti té začáteční doby lidem něco dát chtěli a skutečně žili v představě, že lidu dají nesrovnatelně více než kapitalisté. No a tím, cituji: "budoucnost ukáže, že my máme pravdu". Neukázala. Plánované hospodářství nepřinášelo zdaleka tolik, co si krejčí, ševci a tesaři ve vládě po únoru 1948 představovali. Tyto hospodářské problémy se nakonec jenom prohlubovaly až do roku 1989, kdy už žádné řešení neexistovalo a komunisti to museli zabalit. (Jednou jsem tu uvedl výrok ředitele z NDR, rok asi 1988: "Na výrobek v hodnotě 1 marky musí stát vynaložit 5 marek".)
Pionýr ve vleku za Čápem (z internetu)

Bylo nutno začít šetřit jak to jenom šlo a sport byl pochopitelně taky na řadě. Jestliže jsme si tedy od určité doby museli ve svazarmu všechno sami platit, pak to jistě bylo hlavně tím, že stát na to jednoduše už neměl. Ale byla tu ještě druhá okolnost, že totiž armáda o nás přestala mít zájem. Zbyla jenom organizace onoho jména. To mělo taky svoji logiku. Ještě ze začátku jsem kdesi (snad "Křídla vlasti"), četl, že jsme v případě války piloti výsadkových kluzáků. (Možná je čtenář zná z filmů o vylodění v Normandii.) Udržet se za vlečnou, to jsme se taky museli nějakou dobu učit. Do toho kluzáka bychom tedy byli mohli snadno přesednout, ale on v tu dobu jednoduše v armádě neexistoval. A hlavně, vojenská technika se změnila. Vyškolit pilota MIGu trvalo několik let a bylo celkem jedno, jestli žák má už něco nalétané s větroněm, nebo v žádném letadle nikdy neseděl.

Armáda tedy ztratila na sportovcích zájem, ne ale vláda na jejich kontrolu přes armádu. Svazarm tedy zůstal, jeho funkce byla ovšem zcela nepřehledná. Co se děje kdesi v jeho vedení, o tom jsme my, jeho řadoví členové, nevěděli prakticky nic. Jednou jsme měli jeden večer s dvěma zástupci odkudsi zezhora, oba nám zcela neznámí, jeden muž a jedna tetka. Diskuze byla o ničem, jenom na konci předseda letiště ještě zavrčel: "A co bychom požadovali, urychlit kádrování. Jestli to někde leží u domovnice, nebo co se děje, že to trvá třeba rok?"
Znal jsem skutečně takové případy a jednomu třeba létání zatrhli, když mu našli příbuzné ve Švýcarsku, o kterých on ani nevěděl. Leč ona tetka se na předsedu jenom zašklebila a neodpověděla. Co si myslí, bylo jasné: "My si vychutnáváme moc, pěkně v teple z toho žijeme a takový kšeft si brát nedáme. Tohle je naše panství."

Svazarm byl neprůhledný propletenec, uvedu jeden příklad. Jednou jsme si taky řekli, že si uděláme pár seskoků padákem z Anky. Pochopitelně jsme si všechno platili, ač to skutečně nebylo moc peněz. (Oproti často zbytečným, placeným činitelům kdesi nahoře, stály tisíce dobrovolných instruktorů, kteří vše dělali zdarma, ve volném čase.) No a začali jsme tedy svědomitě výcvik. Jenže kam jsme to zabředli? Vedl to v tělocvičně jakýsi instruktor, který vystupoval jako Heinrich Himmler, používal krátké imperativní věty tichým hlasem, díval se na nás pohledem velitele popravčí čety. Bylo znát, že by mu někde v cele nebylo dobré přijít do ruky. Jeden z těch starších parašutistů nám po straně sdělil. "Bacha na něj. Je od STB a prý ani jeho kolegové mu nedůvěřují. Před ním nemluvit!" Byly nás tam totiž různé skupiny. My amatéři, ale zřejmě i policajti z povolání a třeba i budoucí Džejmsbondové. Jednou na konci výcviku zavelel ten typ nástup do řady. Pak břitce procedil:
"XY a YZ, vystoupit dva kroky vpřed!!!!!"
Vystoupili dva svalnatí, zavalití hromotlukové.
"Podívejte se na ty dva!" zasysčel StBák. "Mají nejlepší výsledky. Jsou jedni z vás, ale jsou lepší, než vy. Vemte si z nich příklad!!!"

Mezi námi, sportovními letci zašuměla taková vlna znechucení, ve které se nedalo přeslechnout cosi o prdeli. Děláme si výcvik za své peníze a pro vlastní zábavu. Tak co sakra chce? Nepotřebujeme, aby nám někdo dával za příklad nějaké dva jeho policejní dorostence. Co je nám do nich?
Jak to pak, při jiné příležitosti, vyjádřil jeden z nás:
"Jestliže mám zrovna průjem, pak nepotřebuji, aby mi někdo dával za příklad nějakého uvědomělého soudruha, protože ten má právě zácpu!"
v Andule (z internetu)

Pak jsme při dalším výcviku na trenažéru už dostali normálního instruktora svazarmovce. Měli to ale nějak šptaně seštelované a tělo dostávalo pořádné rány. Nakonec jsme si pod kurty cpali už i dámské vložky. Vzpomínám na docela zábavný konec výcviku při zkouškách teorie. My chtěli pár seskoků a zase jít, takže jsme se na to sotva podívali. Ten zkoušející pak závěrem toho našeho instruktora zavolal a povídá:
"Čéče, co to máš za manšaft? Dyť voni vůbe nic nevěděli. Tak jsem jim dal ještě trochu šanci a zeptal se na meteorologii. No a každý z nich mi sype z rukávu vědomosti, o kterých já sám nemám tušení."
"Jo," povídá instruktor, "to jsou plachtaři."
před seskokem (originalfoto)

Výcvik trval dost dlouho a byl pěkně tvrdý. No ale jednoho dne se rozbzučel motor Anky a my se z ní sypali jak brambory. Jeden z nás dostal pořádně vynadáno, že nedokázal udělat nacvičený parakotoul. Jenže instruktor už to hulákání ani nedokončil a běželi jsem mu všichni na pomoc. Zlomená noha.

A čas šel zase dále. Každý rok jsme museli dojet k soudu na Pankrác pro výpis z trestního rejstříku. Stačilo předložit občanku a za pár minut měl člověk ten papír na dlani. Asi roku 1965 jsem najednou uslyšel: "10 korun a přijďte za tři dny". To už zůstalo.
Zdánlivě maličkost, ale jedna z celého množství. Moje generace vyrostla od dětství v tom, že všechno špatné je dědictví kapitalismu a my se máme těšit na růžové zítřky. Všechno bude každý rok lepší a krásnější. Už koncem 50. let nebylo radno to komunistům připomínat a v 60. let už dávno přišlo vystřízlivění. Každé takové zhoršení nám jenom dokazovalo, že ono to asi bude všechno přesně obráceně. Že ono v budoucnosti nebude lepší vůbec nic. Komunisti se nakonec už ani netajili tím, že početně to celé hospodářství vůbec nevychází. K tomu přišla ještě jedna nemoc, říkalo se západních států, ale socialismus ji měl taky - množení administrativy.

O tom jsem tenkrát viděl zajímavý pořad v televizi, trochu odbočím. Cenzura v tu dobu byla přísná, ale to se týkalo hlavně celého onoho komunismu. Stovky cenzorů dávaly pozor, aby někdo neřekl, že Antonín Novotný je vůl. Jinak se ale v 60. letech už člověk dozvěděl ze sdělovacích prostředků všechno možné. Někdy kolem roku 1965 jsem slyšel večer v rádiu, asi půl hodiny, takové pojednání o Cikánech. Kde se tu vzali, jak to s nimi je. Ale naprosto otevřeně a věcně. "Cikán XY dostal na dlaň měsíční výplatu 2100 Kčs. 100 Kčs za 2 odpracované dny, zbytek příplatky na jeho 8 dětí." Zkuste něco takového dát do rádia dnes. Budou se kutálet hlavy.

Ono množení administrativy, v ČSSR pak zvláště v institucích policie, armáda, školství apod. bylo zvláště zlé. V televizi (té socialistické) to vysvětlil odborník. Pan A se cítí přetížený a požádá nadřízené, aby jeho práci převzal nový zaměstnanec B a C. On je zaškolí a bude na ně dohlížet. Stát se dojit nechá, ti 2 jsou tady. (Často jeho příbuzní, že ano?) Pan A nedělá nic, jenom jejich šéfa. Jednoho dne se cítí pan B a C rovněž přetížen a ... no atd. Drobný úředníček pan A má pod sebou už hezkou pyramidu lidí a cítí se v sedmém nebi. Jenom je přetížen více než před tím, ačkoli jeho práce má nulovou hodnotu. Vlastně jen vyřizuje stížnosti, že celé jeho oddělení je naprosto k ničemu, k tomu zaměstnanců mezi sebou. Onen odborník v televizi mluvil o Anglii, neodpustil si ovšem poznámku, že v ČSSR tomu není jinak. Je to onen princip, že když má firma přes 200 zaměstnanců, nepotřebuje už vydávat navenek žádnou práci a přesto jsou všichni pracovně plně vytíženi. Nejen, že to stát něco stojí, ale výsledek je, že se člověk ničeho od úředníků nedočká.

Takže najednou za potvrzení platit a místo na počkání až za 3 dny. Právě s tím jsme byli stále více konfrontováni. Jak jsem uvedl, kádrování kluka ve věku 16 let na nějaký seskok padákem trvalo klidně i rok. Jednoduše zaměstnává jeden druhého byrokracií, navíc v oddělení, které by vůbec nemuselo existovat. Nezbytně jsme se museli začít ptát, komu to celé slouží? Co je to za systém, ve kterém jsme vyrostli? A jestliže se všichni tak bojí, abychom neuletěli na Západ, co se vlastně na tom západu skrývá? A čím větší nespokojenost lidu, tím více různých StBáků na jeho kontrolu. Tyto rozpory socialismu se měly prohlubovat až do jeho zániku!
Šohaj 125 (z internetu)

Jak bych dnes ten svazarm hodnotil?
Skutečnost je, že sporty lze dělat i bez nějakého stranického dohledu a spojení s armádou. Jedno bych ale dnes této organizaci přiznal - něco nám do života dala! Ony placené kádrováky a parazity v jeho vedení, kteří sami často vůbec žádný sport nepraktikovali, nerehabilituji. O to více si ale zaslouží chválu řadoví funkcionáři, kteří vše dělali zdarma a tisíce hodin odpracovali třeba při výcviku těch mladých začátečníků. Ne všechno se nám, tenkrát mladým klukům zrovna líbilo. Občas bylo té buzerace trochu více, než bylo potřeba, tresty pršely za každou maličkost. Dokonce nebyly vždycky ani spravedlivé a odvolání nebylo. Tvořily se klany, které si nárokovaly a vynucovaly privilegia, byli jedni, kteří více pracovali a druzí, kteří toho zneužívali. Panoval těžký sexismus. Když my, kluci, jsme z prvních čtyřminutových navijákových okruhů sčítali naší první vzdušnou hodinu, měly už různé dámy navozeno 10, nebo 20 hodin v Blaníku s instruktory na přeletu, ve fiktivní funkci "navigátor". A konečně tam byli mezi námi i agenti StB, kteří o nás kdesi cosi donášeli. To všechno existovalo! Ale nakonec nutno říci, že svazarm byla v tom věku od 15. let tvrdá, ale kvalitní škola do života. Než člověk dostal výkonnější letadlo, to musel něco předvést, nic nebylo zadarmo. My věděli, co umíme, to znamená taky, co neumíme a proto těžké nehody byly ve svazarmu velkou výjimkou. Dle mého názoru, by dnes vůbec neškodilo zavést něco takového na silnici. Ono vědět, co ještě neumím!
"Udělal jsi závažnou řidičskou chybu? Tak si zase dáš hodinu s učitelem v autoškole!"
Ať v ČR, nebo v D, všude vidím u silnic křížky. Párkrát jsem ty nehody viděl čerstvé, sanitky a požárníky, kteří to auto lovili zapasované do stromu. Bylo mi záhadou, jak se někdo může tak rozmlátit na rovné, přehledné silnici?

Jeden příklad z dlouhé řady, kterou jsem na cs-internetu četl: Alfa Romeo vyorala brázdu vedle silnice a narazila do domu. Dva kluci, 19 let, jsou oba mrtví, z auta zbývá sotva na dětskou koloběžku.
Princip je pořád celkem stejný. Tatínek je úspěšný podnikatel, ať to všichni vidí. Synáček dostane k narozeninám, 18 let, sportovní auto, maximální rychlost 230 km/hod. Za týden je na hřbitově. *

Na takový stroj by ve svazarmu byl musel pár let dokazovat své schopnosti. Aby se někdo nezačal hádat, technicky je to jasné. Když někdo jede trabantem 100 km/hod a tou samou rychlostí novým BMW, pak ta možnost zabít se v trabantu je jistě aspoň 50x větší. Jenže prakticky to vypadá jinak. Trabant těch 100 km/hod na rovině vůbec nevytáhl. (Co ukazoval tachometr je jiná věc.) Při tom samém plynu tam ale u nějakého sporťáku máte za chvilku 200. Na tu rychlost ten klouček nemá ani zkušenosti ani postřeh, jenže on to o sobě neví.
Ono to ze začátku bez chyb nejde, ale my často říkali: "Šťastný ten, kdo udělal chybu a mohl se z ní ještě poučit."

Příště zase další výrazy oné doby...

* Příklady takových nehod by pochopitelně šly do nekonečna. Může to být třeba obráceně, kdosi není bohatý a rád by tak vypadal. Zadluží se, aby si koupil vrak BMW, který není nikterak drahý, jsou jich plné bazary. Chtělo by to lecjakou opravu, ale onen nový majitel na to nemá peníze. 200 km/hod mu to pořád ještě vytáhne, jenom ty brzdy už jsou sjeté a gumy taky. S takovou pojízdnou bombou se vydá na cestu.

Nejedná se v žádném případě jenom o nějaké kloučky. Možná si někdo vzpomene na strašnou bilanci smrtelných nehod po sjednocení Německa. Starý pán už rok spokojeně jezdí s trabantem, když ho předjede BMW. "To jsou tihle chuligáni, co se chtějí zabít", rozzuří se. Netuší, že jel 80, BMW v rukou mladého, ale zkušeného řidiče ho předjel rychlostí 120, tedy zcela bezpečně. (Starý člověk neznamená zkušený řidič, to nemá s věkem co dělat, ale s praxí za volantem.) No a právě mnoho těch starých tenkrát odmítalo uznat, že ten západ jednoduše vyhrál. Jednou má ten pán v trabantu před sebou zase BMW, jedou z kopce, rychlost řekněme 80. Řidič BMW vidí dole ostrou zatáčku a tak si tam dal trojku. Do jinak opatrného řidiče trabantu vjede furiantství. Tomu zápaďákovi to ukáže, pak o tom bude vyprávět v trabantklubu. Dá plný plyn a skutečně to BMW předjede. Jenom vyprávět už o tom nemůže. Dole v té zatáčce se objeví široký kamion. Oba řidiči šlápnou na brzdu. BMW za okamžik stojí. A trabant? Rychlost 120 z kopce a 4 ojeté bubnové brzdy. Tak zahynuly v NDR v tu dobu stovky lidí.

Dodatek: padák - PD-47 (z internetu)

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 6/?

6. ledna 2015 v 20:07

Podpultovka - nedostatkové zboží pouze pro určité lidi
Někdy kolem roku 1970 stál v časopisu Dikobraz článek analyzující zákazníky řeznictví. Tito se dělili na:
1. hlavní masu - permanentní bůčkojedi
V řeznictví si mohli koupit akorát bůček. Já ovšem dodávám, že všude měli i kelímky s hořčicí a konzervu játrové paštiky za 4 Kčs. Nebyla špatná, ale po desetiletí pořád ta samá.
2. příležitostní řízkojedi
Měli pro pana řezníka občas nějakou pozornost a on na ně myslel, když přišly řízky.
Jednou jsem mluvil v Praze s kamarádkou z Paříže, byla na krátké návštěvě (rok 1969). Otec byl ruský emigrant, v roce 1945 si ho ale Rusové v Praze vyzvedli a od té doby už ho nikdo neviděl. Ona s matkou stačila emigrovat do Francie. Mluvila česky naprosto bezvadně, k tomu další řeči. No a ta se mě ptá:
"Asi už nějak pletu češtinu. Přišla jsem k řezníkovi, odstála si frontu a povídám: Prosím tři řízky, ale takové trochu větší. No celý krám za mnou se rozchechtal. Co jsem řekla chybně?
Vysvětlil jsem jí, že gramaticky je vše v pořádku, ale chtít od neznámého řezníka 3 řízky, to je prostě vtip. Pochopitelně je taky nedostala.
3. Liboví tykalové
To byli ti, co řezníkovi tykali, chodili mu za pult a cosi pod ním si prohlíželi. Zelinář, automechanik, ... Jednoduše ti, co patřili do té horní společnosti, která si mezi sebou lepší zboží vyměňovala.

ROH - Revoluční Odborové Hnutí
Ta revoluce na tom byla znát. Ještě dnes ale čtu příspěvky oplakávačů totality, kterak tenkrát ... a mimo jiné "o dovolenou se mi postaralo ROH".

Občas jsem v ČR kdesi v horách, na jinak pěkném místě, náhle objevil budovu, která vypadala jako kasárna z 50. let. Kdosi z hostů mě poučil:
"To tady postavilo ROH."
Mohl jsem jen přikývnout, "je to na tom vidět." Ještě sloužila původnímu účelu a měla i dost hostů, kteří zřejmě nekladli velké nároky.

Na ROH byla myslím udělána reklama komedií "Anděl na horách". Vtipu v tom filmu moc nebylo, ale asi svůj účel splnil.

V roce 1971 jsem byl na hodinu vyhozen z práce při politických prověrkách. Byl u toho předseda odborů a culil se jako měsíček na hnůj. Na můj dotaz, co jako učiní jen zamumlal cosi o tom, že když někdo nedrží hubu, tak ať si nestěžuje. Takže ROH byla jakási blahodárná instituce pro ty, co uměli držet hubu.
Budova RVHP v Moskvě
RVHP - Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci
Dnes čtu každou chvíli povzdech: "Tenkrát nám poroučela RVHP, dnes EU."
Tohle bych viděl trochu jinak, ale ještě nikdy jsem se s nikým nepřel. Pro normálního člověka byla její činnost zcela neprůhledná, odborník zastával názor, že je to instituce prosazující hospodářské zájmy SSSR. Nahlas to ale raději neříkal.

Spartakiáda (-voláááá - znělka v rádiu 1955)
Zahulákání v rádiu. Jako první se člověk dozvěděl, jak je to všechno krásné, jak všichni jásáme, tak trochu zbývá problém, kde mají rodiče koupit pro děti červené trenýrky, když nikde v obchodech nejsou? Tenkrát nejen že v těch obchodech nebylo skoro nic, ale komunisti nedokázali ani zajistit pár hadříků na propagaci vlastního režimu.

Spartakiáda byl přejmenovaný sokolský slet a dokonce i kritikové komunistů často říkali, že je to pěkná sportovní akce. Nic moc bych nenamítal, kdyby to komunisti nebyli zneužili pro vlastní propagandu. Tady se měl předvést onen socialistický občan pod vedením strany.

Jsou lidé, kteří na ní cvičit chtějí a jsou lidé, kteří si chtějí koupit lístek a jít se na ni podívat. Problém byl ovšem třeba s takovým člověkem, jako jsem já, který nechtěl ani jedno. Nemám rád žádné masové akce, ať už se jedná o cokoli. Dvakrát jsem na ni nacvičoval, ale nikdy na Strahov nevylez. Byl jsem zcela jednoduše vyhozen a nahrazen někým jiným. Bytostně nesnáším a nenávidím nějaký jednotný pohyb s davem. Dokonce ani tancovat jsem se nikdy nenaučil. (Zato jsem třeba sám bivakoval někde na ledovci v Alpách.) Přes všechny výhrůžky a nadávky jsem stále nějak z té řady vypadával. Byl bych na tom Strahově udělal ostudu celému národu.

Elegantně se to vyřešilo na průmce, spartakiáda 1965. V tu dobu už komunisti s jásotem poněkud přestali a začali si trochu lámat hlavu s tím, jak vyřešit finanční problémy státu? Ono "dohonit a předhonit", už se nikde neozývalo, šlo spíše už jen o to "přežít". Ředitel naší průmky dal soudruhům návrh, že škola udělá zdarma určité práce na Strahově, které potřebují naše stroje a naše vědomosti. Oni nám za to jednoduše s celou spartakiádou políbí šos. Když komunisti slyšeli výraz "zadarmo", ochotně přikývli. Jako žáci jsme byli spokojeni, ani jediný z nás o spartakiádu neměl v tom věku 17 let nejmenší zájem. Sport jsme hledali jinde, třeba ve svazarmu, o čemž napíšu příště.

Pak jsem šel na vojnu a tam to nedopadlo dobře. Byl jsem jeden z mála, který měl odborné znalosti, ale voják se ze mě udělat nedal. Lampasáci, khaky-mozky, mě raději trestali, než by mé znalosti použili. Šlo o jejich moc poroučet, ne o nějaké výsledky práce. Ono to bylo nakonec jedno, všechno byla jenom lež a přetvářka, jak to znáte třeba z knihy "Tankový prapor". Naštěstí válka nepřišla, jenom sovětská okupace a ta jim byla právě vhod. Ono se totiž v tu dobu už dost hlasitě mluvilo o tom, že by aspoň polovina z nich si měla hledat nějakou poctivou práci v civilu. Mezi sebou jsme si, my záklaďáci, přitakávali, že v případě války jako první postřílíme vlastní lampasáky. (Toliko tedy na adresu oněch dnešních vykladačů snů, ze kterých lezou výroky typu: "tenkrát jsme měli obranyschopnou armádu".)

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 5/?

3. ledna 2015 v 19:16 | Gregor Moldavit

Kniha přání a stížností
Jsem teď dost často v jedné hospodě na české straně hranic. No a jednou se mě ptali, jestli bych si nedal třeba právě hotové a čerstvé "vepřo-knedlo-zélo"?
"Hm," pomyslel jsem si. "Knedlíky budou rozvařené do sulcu, takže krz ně půjde číst Rudé Právo, zelí si poleželo v blátě na poli přes zimu a ono vepřové pošlo před měsícem hlady."
Neříkám, že tomu tak za komunistů bylo, jenom jsem měl černé myšlenky. Vepřové ani moc nejím, jenom libovou šunku. Co ale za komunistů skutečně bylo, že třeba v takové vesnické hospodě člověk kolikrát nedostal skoro nic. Jednou mi dokonce řekli:
"Máme salám jedničku a salám dvojku?"
"No a co toje?"
"Seš nějakej blbej, že to nevíš?"
Taky ne zas tak úplně typické pro tu dobu rovnosti a bratrství, ale zažil jsem to.

V nějakém televizním filmu začátkem doby normalizace číšnice Janžurka dostala od šéfa Sováka rozkaz, informovat hosta o výběru jídel.
"Máme tady turistický salámeček."
"No dobrá a dál!"
"No, pak tady máme turistický salámeček."
"Přestaň blbnout, co máme ještě v kuchyni?"
"Tam pak máme ještě turistický salámeček..."

Nevěřil jsem svým očím, když jsem začátkem 70. let přišel v NSR do hospody někde v té nejzapadlejší vesnici o pár domech. Pivo jako křen, půl litru za 0,9 DM. K obědu slušný výběr a v žádném případě drahé, jak se to o tom zlém Západu vytrubovalo. Třeba půlka grilovaného kuřete, pomfrity a salát za 3,5 DM a ještě vlhký pocitronovaný ubrousek na utření rukou. V tu dobu stála v ČSSR čtvrtka takového kuřete u stánku na stojáka 25 Kčs. Houska se platila extra.
Abych nezapomněl důležitou věc - půllitr piva znamenal v Německu 0,5 L, což pro bývalého obyvatele socialistického státu absolutně nebylo samozřejmé. V ČSSR to bylo v praxi tak 0,4 L, skoro vždycky! A zkuste si stěžovat! Jeden český hospodský mi to jednou řekl. "Když mě začne někdo obtěžovat, že pivo je pod míru, doleju mu ho vodou. Pak zmlkne."
Tak podobné překvapení pro mě bylo, někdy po 1990 v Praze, v hospodě U Fleků, že tam člověk jako za socializmu zase dostal "půllitr" objemu 0,4 L, tentokrát ale ne za 4,20 Kčs, nýbrž za cenu asi 40 Kč. Jejich jídlo bylo takové, že jsem do té hospody už nikdy nevstoupil. Jinak si dovoluji tvrdit, že gastronomie v ČR se po roce 1989 pronikavě zlepšila.

Ještě jeden zážitek, asi kolem roku 2000. S jednou paní jdeme do italské restaurace v Karlíně. Ti kluci jsou všichni Češi, ale italské kuchyni rozumí. Nakonec je pochválím, všechno moc dobré, obsluha vlídná, a ta paní povídá:
"To už je nová generace, zvyklá na podnikání v tržním hospodářství. Ti vědí, že musí něco dokázat a umět."
Zůstal jsem na ní vyjeveně koukat. Kolikrát jsem slyšel pojem "nový socialistický člověk". To měla být moje generace. (Člověk, který nepotřebuje svobodu, stačí mu životní minimum a štěstí hledá v práci. Přesně definovat si ho ale ani komunisti neodvážili. Tak zhruba: člověk připravený na komunismus, ve kterém bude dostávat podle potřeb, tedy nic, protože nic nepotřebuje.) Místo něj tedy přišel "nový kapitalistický člověk"!

Tedy v té hospodě na české straně jsem řekl, že když to v-k-l mají právě čerstvé, tak jim s tím pomůžu. Ale jestli to vepřové bude mít kůži i s chlupama, pak to nežeru a napíšu jim to tlustou tužkou do knihy přání a stížností. Bylo mi vysvětleno, že na té kůži třeba bude ještě čitelné razítko dodavatele, takže se o záruční lhůtě můžu přesvědčit. Co se týče té knihy přání a stížností, ať to zkusím někde na nádraží, oni už od převratu žádnou nemají.

Kopírovací přístroj
Ne že by dnes neexistoval, naopak, má ho už dnes každý doma. Ale co přestalo je přísná kontrola každé kopie. Tenkrát byly jakési blány a každá musela být registrovaná, na co že byla použita? StB měla panický strach před vznikem nějakých letáků, které by určitě měly "protistátní" obsah. (A "stát, to jsem já", jak řekl jeden král a jak si o sobě myslela StB.)
Právě tak bylo zakázáno vlastnit vysílačku, nebo soubor součástek, ze kterých by se dala postavit a tak podobně se vším možným. Komunisti viděli v každém a ve všem třídního nepřítele. Dnes v době mobilů, internetu a dalších technických vymožeností, konče ultralight a horkovzdušným balónem, by to komunisti měli dost těžké. Jak chtějí zavádět cenzuru, jak chtějí zavřít hranice? (Já vím, oni nechtějí, to už jsem taky slyšel. "On si asi někdo myslí, že kdyby dneska... pak by zase...")

Lampionový průvod
7. listopad, slavíme Říjnovou revoluci. Bylo to myslím každý rok a nám dětem se to líbilo. Člověk měl na tyči papírový lampion, v tom hořela svíčka tak dlouho, než chcípla, nebo než to celé chytlo. Tak se odšlapala asi hodina v okolí školy.

Dávno jsem to zapomněl, žil jsem s rodinou v malém katolickém městě pod Schwarzwaldem, mojí dceři bylo 7 let, začal listopad. Tu se přede mnou zjevila:
"Táto, máš mi koupit lampion, jdeme se školou na průvod."
"Cožéééé?" zaječel jsem. "Vy jdete slavit Říjnovou revoluci?"
"Co to je?" podivila se dcera. "My jdeme na svatého Martina."
Pomyslil jsem si, že komunisti a církev svatá si nemají co vyčítat. Proto se taky vzájemně potírali, takovou konkurenci nemohli potřebovat.
Dcera se vrátila náramně spokojená:
"On před námi jel skutečně Martin na bílém koni. No a my šli za ním a zpívali:

Martin, Martin, guter Mann
reite unsrem Zug voran.
Alle Kinder ziehen mit
und verkünden höchstes Glück.

Jo, höchstes Glück, (nejvyšší štěstí) to jsme my děti měly taky pociťovat, vždyť v kapitalistických zemích se hladové děti perou o šlupky od brambor.

Dceři bylo 8 let, když mi přinesla pomačkaný cetl. Učitel náboženství zve rodiče na večerní schůzku. Co že se z toho náboženství dosud naučila? Prý nic. Osmileté dítě nemá zájem poslouchat pohádky pro děti tříleté.
"On je hrozně vlídný, ale tak blbý, že když mluví, tak ho neposloucháme."
Byl jsem na té schůzce a napsal o tom tady článek. Ten učitel katolického náboženství byl skutečně tak puncní vůl, že by byl mohl právě tak dělat politického agitátora za mého času na vojně.

Jenomže komunisti slibovali pozemský ráj tady na zemi, církev byla mnohem chytřejší, na zemi pouze kasírovala a slibovala ho po smrti. Proto jsou komunisti pryč a církev svatá je tady pořád.

Manifestace = socialistický opak kapitalistické demonstrace.
Znamenalo hromadné vydání se do ulic, aby lid vyjádřil podporu a vděčnost vládě, či protestoval proti čemusi hroznému, co se právě stalo kdesi v zemi dosud ovládané třídním nepřítelem.
Někdy v 60. letech tu manifestaci vláda pozměnila o důležitou maličkost, že totiž manifestace neznamenala den volna, musela se nadělávat v neděli. Tím ovšem dělný lid taky ztratil jakýkoli zájem zvedat v ulicích pěsti na protest proti utlačování nebohých černochů v Kongu.
trabant jezdí dobře!!!
Pořadník
Třeba na auto. Lidé se do něj nechali zanášet, aniž by ho chtěli, či mohli koupit, ale když už měli přijít na řadu, své pořadí prodali.
Můj otec byl poctivý socialistický nevolník a čekal na trabanta 3 roky. Konečně byl na řadě a dozvěděl se:
"Chápejte soudruhu, museli jsme upřednostnit několik laureátů."
(Co to je ani moc nevím, ale že někdo byl vůl a jiný upřednostněn, to bylo běžné.) Takže čekal ještě rok.
No, ale konečně ho dostal a dokonce mě s ním přijel navštívit do NSR. Chtěl ale vědět přesné datum na půl roku dopředu. Můj dotaz, proč coby důchodce, byl zodpovězen,
"musím nahlásit termín, kdy si půjčím balíček náhradních dílů." Proč si je nekoupí?
"Ty si se zbláznil, dyť to nikde není." Nejhorší to bylo s kontakty, někdo prý už má auto rok na ulici a nejezdí, protože má propálené. Najednou se roznese fáma, že v Drážďanech jsou, tak ráno startuje 300 trabantů z Prahy do Drážďan. Někdy je prý někdo i skutečně dostane. Tak ať si je vezme z toho balíčku a zaplatí. Opět jsem se zbláznil, ty nejsou ani v tom.
Konečně přijíždí, v očích smrt, na tachometru 60. Matka (nikdy by nebyla schopna vyjmenovat 4 takty čtyřtaktního motoru) mi vysvětluje, že já ničemu nerozumím, "trabant jezdí dobře".
Jedu s nimi, natankujeme, otec vytáhne tubu s nějakým olejem a nahňácá ji do nádrže. Pak si jde opucovat mastné ruce a požaduje, abych s ním začal toho trabanta (co jezdí dobře) houpat ze strany na stranu, aby se ten olej smíchal s benzínem.
Coby člen trabantklubu je otec duševně u Ferdy Mravence. Co ti si tam asi vyprávěli?
"Třeba mi ho tady někdo vymění za mercedesa." Sdělím mu, že v ČSSR v TUZEXu ho každý dostane na počkání za 2000 DM. Bez pořadníku!

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 4/?

21. prosince 2014 v 12:27 | Gregor Moldavit
Díl 3.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-3

Dále zhruba podle abecedy:

Husákovy děti
O nich už jsem napsal hodně dříve. Nezmizely v roce 1989, jsou tu dodnes a v létě jsem četl o problémech škol, do kterých se valí děti Husákových dětí. K tomu jsem připsal, další problém nastane, až všichni půjdou do důchodu. Z nich mnozí ho budou chtít jenom za to, že měli zase jen děti a jinak ničím do té kasy nepřispěli.

Ten vtip byl v tom, že po roce 1968 emigrovalo asi půl miliónu obyvatel ČSSR a nepříliš chytrý Husák to chtěl jednoduše nechat dorodit. Navíc pochopitelně uvědomělým socialistickým člověkem, pod jeho vládou se měli rodit budoucí komunisti. (To si myslel Gottwald taky.) Ti emigranti byli zrádci, zbabělci, pomýlení, pitomí chlapečkové, kteří si mysleli, že tam na tom západě... a podobně, pokud čteme tehdejší Rudé Právo, nebo dnešní internet. To nebudu řešit, ale byli to hlavně lidé vzdělaní, úspěšní a podnikaví, doktoři, umělci, politikové, vědci, ... toliko tedy skutečnost. Ti se nedali nahradit tím, že pro dělnici na pásu bylo finančně výhodnější rodit, než pracovat ve fabrice. Pro dnešního komunistu to byly zlaté roky, "měli jsme největší porodnost". Jenže inteligentní Češi tenkrát při těch číslech bledli. Takhle se množí Cikáni a ne my, běloši! Koncem 70. let fondy na množení došly a ozval se řev těch svedených a podvedených. Kde jsou najednou ty slíbené peníze za objednanou dodávku dětí? Hlavní ale nakonec bylo, že to plebejské množení, aspoň u bělochů, zase přestalo.
"...Totalitní režim porodnost povzbuzoval velkorysou rodičovskou dovolenou, přídavky na děti nebo novomanželskými půjčkami. Populační exploze skončila v roce 1979, kdy režim zdražil dětské oblečení a boty."

Jenže ty jeho děti, to jsou statisticky tehdejší státní občané ČSSR, bez ohledu na etnickou příslušnost. A dále si to každý může dopsat a vypočítat už sám. Pak je tady neméně závažný fakt, jeho děti jsou také Vietnamci, kteří byli v té době dovezeni údajně jako protihodnota za nějaké dluhy, které Vietnam nemohl, nebo nemínil splatit. Počítat Husák tedy nedokázal vůbec a svým rozumem přispěl podstatně k tomu, že v roce 2100 bude původní bílé obyvatelstvo v ČR už tvořit jen zanedbatelnou menšinu!

JZD = Jednotné Zemědělské Družstvo
Při jejich zakládání po sovětském vzoru ještě nepanovala jednotnost názorů. Antonín Zápotocký řekl v projevu na Klíčavské přehradě, že komunisti nebudou zemědělce nutit vstupovat do družstva. Nějak asi ještě nepochopil, že to rozhoduje Kreml a ne on. Antonín Novotný, ke všemu ochotný, tady viděl svoji příležitost a vyšlo mu to perfektně. Zápotocký, který měl před očima Slánského, si to tedy taky raději rozmyslel a začal se kát. (Zápotocký údajně pozval "přítele" Slánského na večeři, pak se s ním soudružsky rozloučil, zvedl telefon a zavolal zatýkací komando: "už jde".) A Kreml rozhodl, že družstva budou!

Pro mě byl zážitek letět v roce 1989 ze Stuttgartu do Berlína. Člověk viděl na první pohled hranice NSR-NDR. Končila malá soukromá políčka a všude veliké socialistické lány. Jenže oné představě, že to je přeci tak výhodnější, nakonec hospodářské výsledky neodpovídaly. Po roce 1989 se v ČSSR ona JZD rozpadla, mnoho rolníků chtělo raději hospodařit samostatně. To by tedy znamenalo, že ani samotní zemědělci se o výhodách společného hospodaření za celou tu dobu nepřesvědčili. Jenže ono to v úplně jiných podmínkách EU, ale hlavně dopravních možností produktů z jiných zemí, v tu dobu už taky nebylo tak snadné. Ať tak, či onak, zemědělství v ČR dnes není v nějakém záviděníhodném stavu. Být rolnikem nebylo nikdy snadné a není ani dnes.

Já si sám pěstuji brambory a zeleninu, ale když vidím, kolik, tedy jak málo, ta stojí za rohem v krámě, pak se musím ptát, jestli to má vůbec smysl? Já mám ale vždycky absolutně čerstvou a voňavou a tak budu i v příštím roce pokračovat. Mám taky vlastní studnu. Zalévat pitnou vodou z kohoutku, při její ceně, už by se vůbec nevyplatilo. O tom se ještě zmíním v posledním dílu o bramborách.

Jednou jsem četl, že Němci si pachtovali půdu kolem Chebu, kde Češi museli své pokusy vzdát pro nehospodárnost. Němečtí zemědělci platili nájem a ještě vydělali. Více o tom ale nevím.


LM = lidové milice
"Lidové milice jsou údernou pěstí strany..." Tedy té komunistické, proti komukoli, kdo by si přál třeba nějakou jinou stranu. Zhruba to, co byly pro Hitlera SA. Ozbrojená složka jedné strany. Každý z příslušníků LM tedy celá ta desetiletí věděl, že jeho činnost je zaměřena proti onomu pojmu "demokracie". Bylo mu to zřejmě celkem buřt, on ji na nic nepotřeboval. Jeho zájmům vyhovovala vláda jedné strany.

To jsou ti, kteří stáli s puškou před továrnou v únoru 1948. To jsme měly jako děti v čítankách. Co tam dělali nebylo zcela vysvětleno. Viděno juristicky, chránili podniky před jejími legitimními majiteli. Kdyby nebylo onoho převratu na vládní úrovni, řízeného z Ruska, pak si tam mohli jenom uhnat rýmu. Proti armádě a policii neměli s většinou prázdnou puškou, nebo několika náboji, žádnou šanci, ale ta bohužel nepřišla. Armáda byla v rukou agenta Sovětského svazu Svobody a policie v rukou agenta Sovětského svazu Noska a tak měl soudruh Valerij Zorin a sním tedy i Gottwald hezky urovnanou cestu.

Znal jsem v našem činžáku několik příslušníků LM, byli to docela obyčejní lidé, nijak se od těch ostatních nelišili. Občas jsem je viděl pod nějakým velením se samopalem na louce před domem. Připomínali děti, které si hrají na vojáky. Nám to připadalo za ně docela trapné, vždyť jsou to přeci dospělí lidé. Na 1. máje lemovali chodníky a hlavně vedli průvod po ukončení Na Můstku ještě kamsi do prázdna, třeba k Hybernu. Jako děti jsme nechápaly, proč nás nenechají rozejít a hledat nějakou tramvaj zase nazpět domů? Ale nenechali, měli obklíčené celé komplexy domů kolem tribuny s vládou. Do jaké míry se takový člověk něčím provinil z hlediska dnešních zákonů, to vůbec nevím. Nepěknou úlohu sehráli v roce 1969 při potlačování hněvu lidu. O jednom procesu vůči nějakému členu jsem ale nikdy neslyšel.

Nejspíše tomu bylo tak, že v roce 1948 ani nevěděli, co vlastně dělají. Pak už pro ně nebyla cesta nazpět a konečně museli mít určité výhody za svoji věrnost straně a na ty už si taky zvykli. Tak sloužili ještě Husákovi, kdy už pro ostatní byli jenom banda lumpů a kolaborantů. Moc jim to slušelo, když tvořili Husákovi publikum při jeho slaboduchých projevech začátkem 70. let. Tleskali jak banda idiotů, ale byli mezi sebou, takže jim to možná ani nepřišlo.

V roce 1989 se jich sjelo do Prahy z okolí ještě asi 4 000, aby té své chlebodárné straně zachránili její vládu. Jenže nikdo už se neodvážil dát jim rozkaz k zákroku. Asi i Jakeš si spočítal, že bude výhodnější jít do důchodu, než viset za masovou vraždu. Ty milice mohly napáchat ještě mnoho zla, ale už ne zvítězt proti té široké mase, která měla komunistů pokrk.

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 3/?

11. prosince 2014 v 20:40 | Gregor Moldavit
Díl 2.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-2

Takže budeme pokračovat podle abecedy:

Celníci
Nezmizeli, jen dnes pracují zcela jinak. Přejíždím hranici NSR-ČR asi jednou týdně (coby "kopečkář" bydlím za kopcem) a tak je tam občas vidím. (I ty nenápadně opodál v civilním autě.) Co hledají je hlavně droga cristall. Papíry nekontrolují a kolik vezu alkoholu se neptají. A kde je ta doba, kdy se hledala kdesi v podlaze zabudovaná osoba emigranta?

Ale zažil jsem krátce po převratu následující:
Jeli jsme autobusem ze severních Čech do Polska, Jeleni Gora, nakoupit něco na jejich trhu. Na hranicích kontrola českými celníky. Ouha, jedna paní si zapomněla pas. Nedá se nic dělat, musí vystoupit a jet nějak domů. Vůbec jsem nechápal, co ti kluci blbnou? Vždyť je to věc Poláků, jestli si ji do své země pustí. Vracíme se večer nazpět, autobus může být teoreticky plný ilegálů a kontrabandu, ale to už je nezajímá, jsme odmávnuti. Pro ně se čas zastavil ne za Husáka, ale za Novotného. Oni kontrolují ty vyjíždějící.

Ještě k tomu pašování osob, což byl za komunistů i veliký kšeft organizované kriminality. (Pro orgány ČSSR, v NSR beztrestný.) Na české hranici to bylo celkem jasné, všichni skončili v železech, ale co když se chtěl český emigrant dostat z nějaké západní země do Německa, aby tam požádal o asyl? Na to vlastně žádné zákony nebyly. Tak třeba jeden Čech pašoval v oněch dobách kamaráda z Belgie. Jako naschvál zrovna jeho auto se Němci rozhodli prohledat. "Otevřete kufr!"
Nebylo potřeba, "Franto vylez, je to v prdeli," pronese řidič v jakési pro ně neznámé řeči.
Kufr se sám otevřel a Franta vylezl. Celníci dali hlavy dohromady, ale co s tím? Tak jim udělili pokutu a poslali je nazpět. Za půl hodiny jede to samé auto zase z Belgie do Německa. Ten samý celník se na něj znechuceně podívá a odmávne ho. On ten Franto bude v tom kufru zase, ale co máme vlastně dělat? Na další pokutu už kluci stejně nemají, tak ať si jedou.

Tady mám i vlastní vzpomínky! Jsem taky jeden z těch, kteří tenkrát prošli. Tři hranice za sebou ilegálně!


Emigrant
Docela by mě zajímalo, jak se tomu po staletí říkalo v různých zemích, kde se jednalo o věc zcela běžnou. Na ostrovech od Středomoří po Azory a Kanáry bylo vždy zcela samozřejmé, že pozemek dědí nejstarší syn, holky se vdají a ostatní sourozenci musí jinam. Jelikož na ostrově nebylo kam, pak na kontinent, do Evropy, Ameriky, nebo Austrálie. Byla specialita komunistů, udělat z opuštění své země kriminální čin. Neméně zajímavé - Češi to v sobě mají dodnes.

S turizmem se třeba na Kanárských část vystěhovalců zase mohla vrátit, protože najednou byla práce. Mnozí to rádi udělali. Kdysi jsem byl zrovna na Azorách, když přišel nějaký jejich svátek, na který tradičně přilétají i ti vystěhovalí příbuzní. Na letišti, kde jinak přistával jeden Airbus denně, se tlačila řada Boeingů z Ameriky. Tak mě tenkrát napadlo, jestli se jim ti místní starousedlíci budou taky ironicky vysmívat, "Tak co mladej, voni tam v té cizině nelétají pečení..." nebo jim budou nadávat do uprchlíků, zrádců, apod... jako to v tu dobu bylo běžné u té staré generace v Čechách. U těch, kteří sami nikdy nikde nebyli, vůči těm, kteří šli do světa a vrátili se. (Podobné výroky dnes běžně najdete na určitých stránkách internetu.)
Mimochodem, v Německu se v půlce 19. století v některých obcích platila lodní karta do Ameriky pro ty mladé, kteří byli ochotni emigrovat. Nebylo pro ně doma už dost práce.

Zábavné shledávám, že emigrant byl zrádce a pachatel trestní činnosti pro komunisty do roku 1989. Já dostal 9 měsíců v II. nápravní skupině. (Jednička už asi byla obsazena, ale já si to stejně dodnes neodseděl, takže napravený nejsem. Třeba až vyhraje KSČM. Ten rozsudek je možná stále platný.) Jenže pak se to nějak změnilo. Právě ti, kteří emigrantům záviděli, (nechali si i rádi ledacos poslat) každý rok sami emigrovali hubou, ale nikdy z paneláku nevylezli, je najednou začali nejvíce odsuzovat a sami se stali největšími vlastenci. Náhle jsem se začal dočítat, že emigrovali zbabělci, ti stateční zůstali. Oni neutekli, ale bojovali za vlast. Jak? Inu v hospodě se nechali slyšet, že komunisti jsou lumpové, oni se nebáli. A volby? No, tu kartičku pro KSČ tam raději hodit šli, ono se to kontrolovalo, mají přeci děti a těm nechtěli kazit život. (Kdo děti neměl ji tam hodil taky.)

Co mnoho těch statečných v ČR při jejich nadávkách zřejmě vůbec nechápe, že emigrant z roku 1968 dnes není ani uprchlík, ani přivandrovalec, ale jednoduše Němec, Rakušan, Kanaďan... Já žiji tady v Bavorsku teprve rok a půl, nikoho ze sousedů by ale ve snu nenapadlo, že jsem nějaký cizinec. Jsem ten, který přišel od Rýna a hlavně, kultivuje tu dříve zpustlý pozemek. (Což se jim líbí a půjčují mi stroje i nářadí.)

A ještě něco! Před obchodním centrem v ČR si přijde natáhnout ruku bezdomovec, snad 30 let.
"Jenom trochu na jídlo".
"Pracovat?"
"Ale vždyť nic není."
Tak co ten člověk v té zemi, kde pro něj není práce, ještě dělá? Proč už není v Německu nebo Austrálii? Že mu bude jiný bezdomovec nadávat do zrádců vlasti? To už, coby blahobytný majitel vlastního domu, nějak přežije. Pračlověk se vyvinul v Africe a ještě v tom nedokonalém stádiu se rozšířil kolem celé Zeměkoule.


Chmelová brigáda
Byl jsem. Nikdo se nás pochopitelně neptal, jestli chceme? 20. srpna (to byly ještě naše prázdniny) v 8 hodin na nádraží. Každý sebou raneček s podlíkačkama a ešus na jídlo. Do něj nám vždy kydnuli sběračku nějaké takové jedlé hmoty. Za tu se odpočítávaly 2 věrtele denně. Spalo se dohromady v kinosálech, tělocvičnách a tak různě. Mytí venku u pumpy, vedle stály latríny. Za věrtel chmelu byly 2,5 Kčs. Existovaly ale šikulové, většinou holky, které měly rychlé prsty a dokázaly si vydělat. Někdo ten věrtel ďobal celou hodinu, tedy první dvě hodiny pracoval za stravu, k tomu bídnou. Stát si i z tohoto symbolického výdělku vzal myslím 10% daně. Hrozně jsem se divil později v Německu, že student daně neplatí, protože leží pod určitým ročním minimem. Inu ti kapitalisti!

Kupodivu nám už v té době nikdo neříkal, že je to veliká čest budovat socialismus, nýbrž zcela naopak, že ten chmel je pro západní odběratele a ti si přejí nejlepší kvalitu, tedy ručně česaný. "Budou devízy," říkali nám významně, jako by snad někdo z nás měl dostat jednu marku. Takže pro nás byla čest vydělávat za pár českých korun pro stát valuty, kterými se pak financovaly například akce Stb zase nazpět na tom Západě. Ty měly občas neuvěřitelnou formu. Můj otec byl na nějakém školení CO (civilní obrany) a tam jim ukazovali fotky americké strojní pušky, německého tanku apod... Otázal se, jak dokázali takové fotky získat a onen důstojník se jen tajemně pousmál, "to víte, máme své metody". Tyto ve skutečnosti spočívaly v tom, že český agent 007 přijel do NSR, na nádraží si koupil v kiosku jednu zmrzlinu a jeden vojenský časopis a mohl jet příštím vlakem nazpět. Vláda pak žasla nad úspěchy naší kontrašpionáže a podepisovala další miliony, no a dávala ony valuty. Za tyto se pak v diplomatických zavazadlech vozily flašky skotské whisky a kartony Marlboro pro soudruhy na patřičných místech.

Neméně komické byly zemědělské brigády v 50. letech. Když v neděli jezeďáci ráno v 8 vstávali, valila se od nádraží řada uvědomělých soudruhů Pražáků, aby pomohla svou bezplatnou prací socialistické republice. Byli už na cestě 2 hodiny a snad i ten vlak si sami platili. V poledne možná dostali nějakou polévku, nikdo se ale ani nenamáhal dát jim aspoň nějaké stoličky. Tak celý den stály v dešti pod nebem a usekávali srpem kořeny řepy. V případě, že někdo potřeboval na záchod, měl smůlu. Široko daleko nebylo ani nějaké křoví. Jezeďáci se na ně dívali oknem z hospody a mohli se potrhat smíchy, ale neodvažovali se rušit jejich náboženské obřady. Inu blbí Pražáci.
Spartak - absolutní symbol blahobytu oné doby

Tyto brigády jistě brzo zanikly, ale když koncem 50. let začali zemědělci jezdit do Bílé Labutě nakupovat, každá rodina většinou vlastní Spartak, mohl si lecjaký pražský soudruh na tu dobu vzpomenout. On svým dětem ještě nekoupil ani jízdní kolo a na televizi pro rodinu zatím taky nemá. Hlavně, že pro tyhle lidi řadu nedělí zdarma pracoval. Možná se už také dozvěděl, že po jeho celodenní nedělní práci občas druhý den ráno přijel traktor a během pár minut tu krmnou řepu, od něj hezky očištěnou, zaoral do země coby hnojivo.

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 2/?

8. prosince 2014 v 21:53 | Gregor Moldavit
K poslednímu dílu: Tohle je kratiknot. Nůžky na ustřihávání knotů. Když ten je moc dlouhý, tak svíčka čadí.
Díl 1. : brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-1

Jinak tu ale jde o výrazy jako:
Angažovanost (aktivní podpora režimu, opak se nazýval kapitalistický zaprodanec, antisocialistický živel, nebo imperialistický agent. Když byl někdo zbožný pak Vatikánský špion. Výrazy spíše 50. let.)

Bdělost (a ostražitost = nikomu nedůvěřujme, co když svou "angažovanost" jenom předstírá a ve skutečnosti chce vyhodit do povětří Stalinův pomník. Ten byl střílen na třikrát, ovšem ne západními agenty. Byl jsem se na něj podívat ve věku pár let.

Otec říkal, že stál 2 miliony nových korun. Patrně to psalo Rudé Právo. Jeho cena byla ve skutečnosti 140 milionů korun. Kolik stálo zbourání se nikde nepíše. Tenkrát zrovna nebyl v krámech olej a tak lidi říkali, "místo Stalina tam dáme flašku oleje a tu frontu necháme.)


Bony (TUZEXové poukázky pro ty šťastnější v oné beztřídní společnosti. "Socialismus to je každému podle bydliště jeho tety," říkalo se tenkrát v NDR. "Kdo ji nemá na Západě, má smůlu." "Na území ČSSR neprodejné", stálo na nich myslím napsáno. Jenže noviny přetékaly inzeráty: "Koupím bony v každém množství".)

Cenzura (výraz, který nebyl nikdy používán, to mají v kapitalismu. Nějaký člověk u časopisu vždy ráno zavolal, že přijde v 10. Nepředstavil se coby cenzor, nýbrž svoji svoji hodností, či funkcí u StB.)

Čest práci (používali většinou ti, kteří to s tou prací moc nepřeháněli. Těm se říkalo "nefachčenko".)

Devizový příslib ("Když nedostanete do května žádnou odpověď, znamená to zamítnutí." Toliko vysvětlení na formuláři. Zamítnutí ovšem žádné nebylo třeba, stačilo nedostat povolení. Teoreticky ho mohl každý občan dostat max. každý třetí rok. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že někteří ho dostali každý rok a ti jiní, většina, v životě nikdy. Kapitalismus tento výraz odstranil, nedělejme si ovšem iluze o dnešní spravedlnosti v takovýchto úzkých produktech. Někdy kolem roku 2000 moje tehdejší žena pozvala na večer Slovenku, která byla právě služebně v jejím klášteře (kde žena dělala vychovatelku duševně zaostalých holek). Ta Slovenka byla dobře vyvinutá a príma holka, jistě inteligentní. Obojí ale asi až moc. Jejich církev prý každý rok takto posílá do světa, na svůj účet, nějakou zbožnou děvu, pokaždé jinou, na jakousi svatou pouť. Chytil jsem ji za slovo, přeci zmínila, že byla loni, tam a tam. "Ah tak," pravila, "ona to má být podle nějakých řádů pokaždé jiná, ale každý rok jezdím já. To určuje jeden biskup, se kterým si dobře rozumím.")

Dnes na závěr:
Domovní důvěrnice

Popisována v tisku coby agentka StB, která měla byt zdarma. Možná v některém případě, ale pak to určitě nebylo typické. Byly to většinou ženy v domácnosti s dětmi a rozhodně bych tady nepoužil výraz "udavačka". Já dvě v domě znal, myslím, že to dělaly zcela zdarma a činži platit taky musely. Určitě si o sobě nemyslely, že dělají něco negativního, spíše se skutečně snažily prospět. Lze si snadno představit, k jakým hádkám v takovém činžáku dochází. Konečně je dost lidí, kteří si to představovat nemusí, protože v činžáku skutečně bydlí.

DOMOVNÍ ŘÁD
velmi objemný, visel vyvěšený hned u vchodu, teprve teď jsem si uvědomil, že jsem kolem něj chodil přes 20 let, ale nikdy jsem si z něj nepřečetl ani první řádku. Občas ho někdo vylepšil dalšími písmeny:
DOMOVNÍk ŘÁDí

Tady bych si dovolil napsat něco zcela všeobecně k těm všem komunistickým funkcím a předpisům.
Nějak tyto funkce, uniformy, akce, apod. vznikly po onom "Vítězném únoru", většinou celkem v dobrém úmyslu. Měly být lidem prospěšné, ale jen jak se to hodí těm vládnoucím. Ono "my to mysleli jenom dobře", jsem v době "Normalizace", slyšel často. Jenže každý člověk je zodpovědný za to, co udělal, ne co si myslel. Když byla založena "svatá inkvizice" (kolem 1100), tak to ten papež myslel taky jenom dobře. Šlo jen o to těm "pomýleným" (katarh, přicházeli často z Byzance) vysvětlit tu jedinou víru pravou. Vůbec to neměla původně být vyvražďující instituce. Ono ale stačí cosi takového založit a zbytek už se vyvine nějak sám. Když to vysvětlení někdo nechce pochopit dobrovolně, pak tedy bohužel musíme... a už jsou tu mučírny a popraviště. Ono bude existovat jakési pravidlo, že když má někdo moc a možnost ji zneužít, že to většinou taky udělá. "Když máme vykazovat úspěchy v potírání čarodějnic (pozor, ne středověk, ale novověk) pak jich ale taky musíme za rok určitý počet upálit. No a když se nechtějí přiznat, pak musíme..." Po roce 1989 běžely v NDR procesy proti StaSi, kteří si chtěli přijít na prémie za odhalené protistátní živly a tak si je vyráběli. NDR je pak prodávala do NSR, která za ně platila velké výkupné v DM. Často se skutečně jednalo o normální obyvatele, kteří se vůbec ničím neprovinili. Bylo tomu tak, že ano pane Devisenbeschaffer Schalck-Golodkowski. )

Málo kdo asi dnes ví, že po roce 1948 sice komunisti neměli mezi občany ČSR ani zdaleka nějakou většinu, ale skutečně existovala dost široká vrstva, která uvěřila v možnost jít touto cestou, byla ochotna spolupracovat, a tak ji komunisti na svoji stranu dostali. Mylně ovšem vycházeli z toho, že přesvědčí všechny, kromě vykořisťovatelů a nepřátelů lidu, které zlikvidují. Že moje generace, tenkrát narozená, už za nimi půjde coby jeden muž, považovali prakticky za samozřejmé: "Budoucnost ukáže, že my máme pravdu." Bylo slyšet v každém projevu. Když se stavěla Berlínská zeď, bylo jasné, že budoucnost ukázala opak. Jenže ti, co se nechali přesvědčit a uvěřili, v tom všem už byli namočeni a kolikrát si osobně pomohli, a tak už raději nic neviděli a neslyšeli. Lidé, kteří v mladých letech třeba šli skutečně z idealismu se samopalem na hranice, nebo někam do armády. Kdybych já byl tenkrát o 20 let starší, možná bych k nim byl patřil taky. Na jejich zádech se komunisti udrželi, něco jim zato ovšem dali a za 20 let už pro ty vystřízlivělé mladé idealisty nebyla cesta zpět. Každý dnešní neokomunista si musí uvědomit, že tahle vrstva mladých, schopných a ochotných spolupracovníků na nějaké cestě k lepší společnosti, dnes v ČR neexistuje. Voliči a členové KSČM jsou buď důchodci, kteří by rádi regulovaný nájem a finanční zlepšení, nebo i mladí, na které bych se ale určitě v ničem nespoléhal. Stačí si přečíst jejich komentáře někde na internetu. Ti by taky spíše natáhli ruku, než sami něčím přispěli, leda jako bachaři v GULAGu, oni totiž na víc nemají. Kdyby se dnes nějaká komunistická strana dostala v ČR k moci, nedávám jí ani tu nejmenší šanci. Slíbit může co chce, ale z čeho brát, když ti mladí schopní budou do měsíce všichni na Západě? Pak si všichni můžou poslechnout tu větu, kterou já jsem v dětství tak často slýchal: "Co jsme slíbili, to lidem dáme! My komunisté držíme slovo. Jo ale když to teď nejde?"

Ta funkce domovní důvěrnice, jinde třeba důvěrník, není v žádném případě nějak jednoznačná. Vím jenom, že když chtěl třeba někdo získat místo na lepší úrovni, přišel se mimo jiné kdosi zeptat oné důvěrnice, co že je to za člověka? Co ta řekla, mělo snad i určitou váhu. Vím dokonce o konkrétním případu, kdy se jeden funkcionář otázal, jestli dotyčný nechlastá a nevodí si do domu kurvy? Jako by ji chtěl odpověď vnutit. Možná ale ani ten nebyl typický.
Důvěrnice tedy mohla leckomu hezky zničit život, jenom třeba proto, že se jí "nějak nelíbil". Mně známé ženy ale obětovaly dost osobního volna v úmyslu dělat cosi prospěšného. Patrně se někdo přišel zeptat jednou i na mě, když jsem se chtěl ve věku 16 let dát do svazarmu. (O tom napíšu.) Takové kádrování, aby někdo mohl vyskočit padákem z Anky z výše 300 m, občas taky trvalo i rok. Jednomu známému objevili tetu ve Švýcarsku, o které on sám ani nevěděl, a to byl konec jeho sportovní kariéry.

Důvěrnice měly snad i určitý vliv na to, kdo se mohl do činžáku nastěhovat. To by dnes možná leckdo velmi rád vzal.
Tenkrát (tak 1953, rok měnové reformy) se najednou nějak rozneslo, že byty se budou dávat podle potřeby. O číslo dále bydlel jeden důstojník, 3+1, měl ženu a dceru, tedy "nadměrné metry". (Tři pokoje byly pro 5 lidí a více, jinak daň z luxusu.) Jednoho dne kdosi zvoní. Nicnetušící důstojník otevřel dveře, tam Cikán až do stropu. Jeho odstrčil a vpadnul do bytu.
"Hm, tak tohle ty sis tady gádžo zabral pro sebe? Já mám 7 dětí, já mám na ten byt právo. Jo, beru, tady se nám bude líbit. Tak se rychle vystěhuj!"
Rodina pak vyděšeně lítala po všech příslušných institucích, kdo že toho Cikána poslal? Vystěhovat se tedy nemuseli, ale strach v té době byl velký.
Jinak Cikáni (mluvím o našem okolí) tenkrát bydleli ve starých domech opodál, nikdy ne s bílými dohromady. Jeden takový třípatrový se rozpadl na dvě půlky pár týdnů potom, co se je podařilo vystěhovat. Do školy a tříd šli ovšem s námi společně, za krátký čas ale byli (mluvím o naší škole) všichni v pomocné. Na vyučování totiž většinou vůbec nechodili a komunisti s tím taky nehnuli.
Tady jedna zajímavost: Za komunistů byla cenzura, ono se nesmělo tohle a onohle říkat, zatímco dneska... Někdy v 60. létech jsem v rádiu poslouchal pořad o Cikánech. (Rómové ještě nebyli.) Nemluvili žádní rasisté, ale odborníci a ti řekli, co věděli! Jeden uvedl takovýto příklad:
"Měsíční výplata Cikána XY 2100 Kčs čistého. (Tenkrát hodně.) Z toho 200 Kčs za 3 odpracované dny. Zbytek příplatky na jeho 10 dětí."
Jo to dnes už cenzura není, dnes máme svobodu. Tak zkuste dnes tohle říci v rádiu! Nezbude po vás ani mastný flek.

Tu funkci té důvěrnice bych rozhodně dnes nikde nechtěl, ale taky bych ji tak úplně nezatratil. Jestliže nějaká žena ji tenkrát vykonávala, pak to o ní neříká nic špatného.

Příště dále podle abecedy...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 1/?

2. prosince 2014 v 22:16
Soudružky a soudruzi!

K výročí 17. listopadu se v tisku objevila řada výrazů, které moc dobře zná moje generace, z těch mladých ale nejspíše už ne každý. Některé bych tady rád uvedl na pravou míru, nebyly vždy popsány zcela objektivně a správně. Určitě nevzpomínám na komunisty s láskou, emigroval jsem v roce 1971 (coby nepřítel pracujícího lidu, pracující od rána do večera) a dodnes jsem šťastný, že jsem to udělal. (Ač si stále vzpomínám na ono komunistické varování, "pitomej kluk se nechá zblbnout západní propagandou a pak toho lituje". Pitomej byl komunista, který tenhle nesmysl papouškoval. Já toho nelitoval nikdy!) Přesto bych v tomto článku chtěl poukázat na okolnost, že ne všechno bylo tak negativní, jak si dnes někdo pod těmito pojmy té doby představuje a jak to bylo teď v tisku prezentováno.

Nejprve jsou tady věci technické, které byly jednoduše vývojem překonány. Kdo z dnešních lidí by ještě používal mechanickou kalkulačku na kličku? Ono logaritmické pravítko v kapse pláště vědce už asi taky těžko najdeme. (Já s ním ještě začínal, používal ho dost dlouho.) V kancelářích zmizely dálnopisy a na ulici telefonní budky. Nikdo by je už na nic nepotřeboval. Rovněž by se asi dnes už nedal koupit psací stroj, valcha na praní a podobné výrobky. (Mimochodem, víte jak vypadal kratiknot? Za Rakouska ještě běžný nástroj v domácnosti.)

Nějak obráceně se občas ptám, jak ti dnešní komunisti, kteří by se tak rádi před ten rok 1989 vrátili, chtějí dělat cenzuru v době internetu, (leda že by lidi jednoduše neměli elektřinu, jako v KLDR), jak chtějí hlídat hranice v době ultralight a horkovzdušných balónů? To ještě kolem celého státu a ne jen směrem k NSR a Rakousku. To už byl velký problém tenkrát. Jeden člověk přelétal Berlínskou zeď s takovým motorovým padákem a odvážel si po jednom příbuzné. Když tu zeď bourali, našli přes 30 podzemních tunelů, kterými ji lidé zkoušeli překonat. (Ze které strany na kterou snad není nutné psát. Dále prosím všechny neokomunisty, aby mě ušetřili jejich vysvětlování, že tentokrát se hranice zavírat nebudou. To si myslel Lenin a Gottwald taky.)

Právě tak, jako se ledacos změnilo v technice, se taky změnily ceny nezávisle na politickém systému. Jako příklad - voda, která byla drasticky zdražena jak na východě, tak na západě. Kdyby komunisti byli zůstali, nebylo by tomu jinak. Navíc - v době jejich zániku byli prakticky ve všem v mínus a to měli ve fabrikách 50 let zastaralé stroje, rozpadlé silnice a vychcípané lesy. To samé jejich zdánlivě levná činže. Co je mi platné, že je něco levné, když to vůbec na trhu není? Tři generace žily v jenom 3+1 bytě v paneláku a novomanželé hledali byt kolikrát celá desetiletí. Osobně jsem takový pár znal v roce 1969. Telefonovali na inzeráty:
"Vy se stěhujete a hledáte nového nájemce?"
"Ano, krásný byt, jen se přijďte podívat, činže levná. Jenom taková maličkost - abychom vám ho přenechali, dáte nám 30 000 do kapsy."
V tu dobu začínal maturant na 1 000 Kčs hrubého měsíčně. Údajně dávaly byty mladým jejich firmy, neustále to od oplakáváčů těch zlatých časů čtu. Pokud vůbec, pak ale zase s jednou maličkostí: "Podepíšete nám to na 20 let." Pak třeba mladý pár dostal 3+1 v paneláku v Litvínově. Úplný vtip to byl u lampasáka, který dostal se ženou hezký byteček v Brně, byl ale za měsíc převelen do Aše.

Teď ale vezmeme pár typických produktů tehdejší doby, pěkně podle abecedy.
Akce-Z (znamenalo "Za Prahu krásnější", někde se uvádí Zvelebovat ...)

Odpracoval jsem si při ní celou řadu dní, kolikrát coby dítě skutečně dost sedřený. Platilo se napsáním brigádnických hodin. Za určitý počet byla stužka "mladý budovatel". Za asi 100 pak odznak "mladý budovatel" a pak nějak byl ještě nějaký zvláštní odznak, to už nevím. V každém případě to vládu stálo snad jen to nářadí a miliony hodin byly odpracovány. Nutno ovšem říci, že jsme pracovali na svém okolí a tak nějak opatrně by se dalo říci, že jsme skutečně "pracovali na sebe". Nyní v důchodu nakonec nedělám nic jiného, pracuji na svém okolí co síly stačí. Ten rozdíl je ovšem v tom, že celé to okolí je můj pozemek, můj majetek. To budu dělat bezpochyby do smrti, ony brigády ovšem brzy ztratily svůj lesk a posléze úplně zmizely. To mělo svůj důvod. Oni byli jedni, kteří vždycky přišli a druzí, kteří nikdy nepřišli. Pak byli organizátoři, kteří sami pracovali do roztrhání, ale začali pochybovat o smyslu toho co dělají. U nás to vedl jistý pan Dejml. Ano "pan" Dejml. Nenechte se mýlit, ono "soudruh" se začátkem 50. let jen těžko prosazovalo a běžný člověk o takové oslovení nestál, nejprve se tak titulovali jen komunisti mezi sebou. Navíc! Jestliže někdo vzal v neděli lopatu a šel zdarma pracovat na svém okolí, pak to vůbec nemusel být věřící komunista a nemusel se identifikovat s nějakým pojmem "Vítězný únor". Brigádník v žádném případě neznamenalo komunista.

Jeden skutečný soudruh, tedy zaměstnanec StB, v našem bloku bydlel. Toho jsem tedy s tou lopatou neviděl nikdy. Když jeho žena třeba přišla do krámu, všichni tam okamžitě zmlkli. Jméno toho člověka si pamatuji, ale nikdy se neobjevilo v knize od Bittmana, nebo Frolíka. Patrně tam dělal nějakou "běžnou" práci.

Soudruh od StB, jak docela určitě nikdy nevypadal.

StB je jistě pojem sám pro sebe. Soudruh Gottwald je nazval "meč dělnické třídy", ale z té instituce šel pro běžného obyvatele jenom strach. V Praze měli své sídlo myslím v ulici Bartolomějská. Byla tam taky nějaká hospoda, kam chodili místní. Ti dobře věděli, kdo ráno vchází tam do té firmy jménem StB. (Státní bezpečnost) Večer se stalo, že StBáci přišli do té hospody na pivo. Hospoda umlkla, jen se všichni tak divně podívali.
"Neblázněte lidi," říkali StBáci. "My sem nejdeme nikoho špiónovat, my jdeme docela obyčejně na pivo." Možná to byla pravda, ale pravda taky byla, že v asi 30i pražských hospodách bylo zamontováno odposlouchávací zařízení, aby StB stále věděla, co si lidé tak povídají.

Tedy onen pan Dejml byl člověk pilný, vlídný a pracovitý a měl dva syny. Vím ještě jak se jmenovali a jak vypadali. Jednoho dne byli všichni pryč. Dostali povolení vystěhovat se do Izraele. Když tihle lidé odcházeli, říkali: "Pojďte s námi. Tady bude zase válka."
Tohle bylo ovšem přesně naopak. Moje generace, při vší smůle, válku v Evropě nezažila. Jeden z jeho synů ve válce s Araby později padl.

No a pak byli organizátoři té akce, kteří si brzy zvykli podvádět. Tak měli různé lidičky napsanou celou řadu brigádnických hodin, aniž by kdy pohnuli prstem. Museli je někde vykázat a pan organizátor obdržel nějaké "protihodnoty" do vlastní kapsy, nebo do vlastní postele. Nakonec to všechno zaniklo. Po nějakých letech jsem jednou v našem činžáku myl schody, abychom si to kolem bytu drželi trochu čisté. Šla jedna pouliční semetrika, viděla mě a začala šílet: "No tohle bychom u nás potřebovali taky. Jak ty pěkně meješ ty schody. Přijď potom hned k nám, já ti za to napíšu brigádnické hodiny." Ty už v tu dobu byly dávno zapomenuty, zadarmo dávno nikdo nepohnul prstem, a být já tenkrát trochu větší, byla by snad chytla facku. Tady jsem si uvědomil, jaká zrůdnost je v tom výrazu "brigádnická hodina". Proč by si ta sůva umyla své schody sama, když může nějakému idiotovi podepsat jednu brigádnickou hodinu? Ti pracovití byli jednoduše zneužiti a ono je to přešlo. Když pracovat, pak buď na svém, nebo za peníze.

Tohle "společné" bylo vyzkoušeno, nikdy nefungovalo a zaniklo už v 50. letech. Přesto bych onu akci-Z neodsuzoval. Nakonec přeci jen pro naše okolí přinesla mnoho dobrého. Kde na nových sídlištích bylo jen bláto a louže, stály sady stromů a třeba i květinové skalky. Kdo zná ponurá paneláková sídliště pozdějších dob, by o takovém okolí mohl jenom snít. Stavělo se jak o závod, lidi potřebovali střechu nad hlavou, na okolí už nebyl čas. Soudruh Novotný slíbil, že do roku 1965 bude v Praze ukončena bytová krize. (Není dodnes.) Svým rozumem nepochopil, že těch, kteří se snaží dostat do Prahy bude stále více.

Ale ještě k onomu "Zvelebování". Snad vyprávění jednoho obyvatele panelákového sídliště, tak někdy 60. léta, který takovou akci zkusil na vlastní pěst:
"Už jsem se na to bahno nemohl dívat. Koupil jsem si lopatu, kolečko a vrhl se do práce. Za 2 měsíce jsem měl přeci jen odvozené bláto, navezenou úrodnou půdu a pěkné urovnané záhony a vysypané cestičky. Přišlo jaro, zasadil jsem zeleninu. Tu mi stejně ukradnou, ale to nevadí.
Pak jsem dostal z národního výboru dopis, že mi nikdo nedal povolení si ten pozemek zprivatizovat. Tam podle plánu přijde park a lavičky. Na tom prý už se pracuje. A skutečně. Přijel takový malý buldozer a během deseti minut seškrábnul moji půlroční práci. Pak zase zmizel, zbyla hromada bahna a ta je tam dnes, po dvou letech, ještě pořád."

Mimochodem, víte co v tu dobu byla akce "kámen"? Fingovaná hranice, kus před tou pravou, pro české emigranty. Když se domnívali, že jsou v Německu, byli ve skutečnosti v rukou Stb, v německých uniformách. Tam byli nejprve vyslechnuti a pak buď odvezeni do vězení, nebo zmasakrováni na místě. Akci zrušil Rudolf Barák.

Příště bude "domovní důvěrnice", nějak je těch vzpomínek hodně. K tomu málo času, protože s podzimem pro mě zase přišel čas kácet stromy a dělat dříví na topení. To moje gazdovstvo mě zaměstnává 7 dní v týdnu.

Erteple 3/? - O zlém brouku bramborouku

8. listopadu 2014 v 20:06 | Gregor Moldavit

Takže der alte prušák Fritz se zasadil o rozšíření brambor v jeho království. Z Německa se pak brambory dostaly do Čech, možná tedy jejich jméno od slova Branibory. Jak se to událo není ale tak jisté. Poznal jsem Němce žijící v představě, že nebýt německého pračlověka, lezli by Češi ještě po stromech. Právě tak chytré, jako od Čechů podobného rozumu titulovat Němce skopčáky a nacisty. Skutečnost je, že když se něco šířilo po Evropě ze západu, pak to jednoduše do Čech muselo přijít přes Německo. Ať brambory, nebo mandelinka. Němci měli v dějinách lepší spojení s Byzancí, centrem vzdělanosti, jejich země byla hustěji zalidněná a jejich řečí mluvilo více lidí. To jim dávalo možnost rychlejšího přejímání novot. Z toho nevyplývá, že to všechno sami vymysleli. Byla by ale hloupost a omezený šovinismus zapírat, že kontakt s Němci byl po tisíc let pro českou zemi velikým přínosem. Mimo jiné byli Češi a Němci tak promíchaní, že se ani neví, kdo byl vlastně co? (Mě když se někdo zeptá, jestli jsem Čech, nebo Němec, pak to jednoduše nevím a je mi to jedno. Mluvím obě řeči, píši hlavně česky, přeci jenom ale žiji raději na té německé straně hranic.)

V každém případě najednou byly brambory v Čechách. (Nepleťte s Branibory v Čechách, to bylo mnohem dříve.) Takže paní Magdalena Dobromila Rettigová, dodnes uznávaná patronka českých žen, mohla kolem roku 1800 už o nich psát v kuchařce.
Mimochodem, do 18i let uměla tato typicky česká patronka jenom německy. Právě tak jeden z nejvýznamnějších českých vlastenců národního obrození, Josef Dobrovský, (píšící prakticky vždy německy) byl Čechem jenom dokud těm se to tak hodilo. Když se nalezl rukopis zelenohorský, přečetl si ho a prohlásil za padělek na první pohled. Dokonce i správně určil jeho autora. V tom okamžiku mu český národ začal nadávat, že od nějakého Němce si nenechají hanět své staré vyspělé písemnictví. (Dodnes existují Češi, kteří za pravost těch rukopisů bojují.)

Paní Rettigová byla nadaná, naučila se česky a napsala toho více, nakonec ale zbyla hlavně ta kuchařka:
"Uvař velká zemčata do měkka a ustrouhej je na struhadle; na libru strouhaných zemčat utři 4 loty nového másla, dej do něho ty zemčata, vraz do toho dvě celé vejce a dva žloutky, osol to, přidej asi dvě lžíce sladké smetany, atd..." z čehož nakonec bude bramborový knedlík.

No, a roky plynuly a pak jsem se narodil já. Neříkám, že to pro pěstování brambor mělo nějaký zásadní význam, jenom abych uvedl následující obrázky, mojí generaci tak známé. To byl totiž tenkrát náš první kontakt s brambory.

Když tenhle Ondřej Sekora vymyslel Ferdu Mravence, byl to kapitalistický podnikatel a měl svoji firmu "služby všeho druhu". Po roce 1948 se z Ferdy stal komunista a budovatel společného majetku v kolektivu. Pan Sekora šel s dobou, vstoupil i do strany, ale to bych mu ani nevyčítal. Jeho obrázky jsme měly coby děti rády, byly v každé Mateřídoušce, a my se většinou nejdříve podívaly na zadní stránku, kde byl zase další díl toho Ferdy. Sekora asi ten americký bombardér sám nevymyslel, ale věděl, co mocní požadují a měl s tím úspěch. V tu dobu tomu konečně věřili i dospělí, nejen my malé děti.

Tenkrát začala studená válka a obě strany si dělaly tak ledacos. Nějaké shazování mandelinky z letadla ovšem nebylo dodnes prokázáno. Jednoduše se jenom hodilo komunistické propagandě a malování čerta na zeď. Mandelinka se v tu dobu všude šířila sama, právě tak na západě. Brouk totiž umí létat sám a letadlo na své rozšíření nepotřebuje!

Právě tak je omyl, že vyhubit mandelinku a s ní třeba celý imperialismus znamená mít sklizeň brambor jistou. Existuje celá řada bramborových nemocí a na sucha, záplavy a přelidnění žádný imperialismus nepotřebujeme, to si z velké části zaviňujeme sami i bez něj.

No, ale když jsem tedy letos zasadil brambory na větší plochu, díval jsem se často na nebe, jestli tam neletí americké letadlo, aby mi sem hodilo mandelinku. Kdo vlastně s tím tenkrát přišel, to skutečně nevím, ale ideologicky se to hodilo. Imperialisté nám chtějí škodit, proto musíme... a vláda podepisovala další miliony pro StB, která se stala státem ve státu.

Když jsem povyrostl natolik, že jsem mohl chodit nakupovat, poslala mě matka pro brambory a já se většinou vrátil s tím, že paní prodavačka říkala, brambory budou až v pátek. Pochopitelně se na ně hned udělala fronta, ale ta nebývala zdaleka tak strašná, jako třeba na jablka, neřku-li na maso. Ty ženy v 50. letech si musely odstát velikou část svého života ve frontách. Miliony hodin kdy matky mohly dělat něco rozumnějšího. To k socialistickému uvědomění taky moc nepřispělo. Některé matky kvůli tomu zůstaly v domácnosti, jiné se do té fronty stavěly v pracovní době. "Jdu si koupit jenom pár jablek, hned přijdu". "Hned" trvalo tři hodiny.

Bylo mi 7, když jsme s rodiči jeli do pohraničí na dovolenou. Vesnice dost blahobytná, všichni ještě aspoň jednu soukromou krávu, každý svoji záhumenku, jinak družstevní lány, JZD mělo 2 kravíny a 100 prasat. Kostel uprostřed vesnice byl zadrátovaný, v tu dobu se zdála být církev zlikvidována. Právě přijel nový traktor ŠKODA a všichni ho obdivovali.

(V té vesnici jsem se zastavil při první cestě do Čech roku 1990. Domy byly rozpadlé a opuštěné, v jednom bydleli Cikáni, na jejich zaplevelené zahradě metr vysoká hromada smrdutých plechovek od jídla, kolem nich mračna much. Běloši poutíkali na západ, nebo odešli do měst. Pole okolo zpustlá. Tyhle škody v tu dobu tedy určitě nenapáchali kapitalisté, nebo EU.)

Čile jsem se tam o všechno zajímal, pro městské dítě to bylo něco nového. Jednoho dne přišla výzva, ať se všichni obyvatelé vesnice dostaví na bramborové pole, každý s nějakou lahví na mandelinku. Hned jsem se taky nabídnul, jdu bojovat proti škůdci našich brambor. Všichni jsme tedy šli na pole, všichni pochopitelně bezplatně. Vždyť šlo o to ukázat to americkým imperialistům.
(Všechno patřilo všem, pracovali jsme tedy sami na sebe, nedostali jsme ani sklenici limonády. No dobrá. Jenže léta plynula a já zjistil, že když jde o to si z toho společného taky vzít, pak jedni si berou a druzí musí počkat až zase příště. Když to příště přišlo, brali si zase jenom ti první a ti ostatní museli čekat na příští příště a pak zase na to další. Vlastnictví bylo společné, jenom když šlo o bezplatnou práci.)

Odkudsi z okresu přijela jakási soudružka organizátorka. No a ta vydala nařízení, že ty larvy máme dávat do svých lahviček a nakonec je zašpuntovat a dát na hromadu. Kdo ale najde brouka, má ho hned u ní odevzdat. Jenže tady jsem zažil překvapení. Brouk byl ze Západu, z kapitalismu, tedy špatný, to bylo pro mě, zpitomělé dítě té doby jasné. Jenže ti kluci v tom pohraničí měli své příbuzné na tom západě v NSR a měli tedy na rozdíl ode mě vědomosti, co se v takovém balíčku z NSR, z toho Západu nalézá. Žvejkačky, čokoláda, ... (Mimochodem, žvejkačka se v tu dobu v ČSR vůbec nedala koupit, byla jenom z toho prokletého Západu. Přesto ji měl v hubě kde kdo, jako to později bylo s jeans. Byla to věc prestiže.) Takže oni měli i na tu západní mandelinku diametrálně jiný názor než já. Byla "ze Západu".

(To jsem měl já pochopit, až po letech, když jsem se díval v Praze do výloh TUZEXu. Od komunistického otce jsem pochopitelně nikdy jeden bon nedostal, zato nařízení, že se do té výlohy nemám koukat, udělal bych si mylnou představu o kapitalismu. Jinak řečeno, mám věřit jeho propagandě a ne vlastním očím. Jenže v tu dobu už jsem přeci jenom věděl, že na ty vlastní oči se mohu více spolehnout, než na jeho informace odvařené z Rudého Práva. Coby důchodce ke mně po dvaceti letech, v době normalizace, otec jednou přijel trabantem do NSR. Tenkrát jsem studoval v Heidelbergu a ukázal mu i naše laboratoře a ještě mnoho jiného. Jenom se na ten kapitalismus vyjeveně díval a tentokrát to byl on, kdo svým očím nevěřil. Co mu zbývalo, než jim nevěřit? Přiznat si svůj životní omyl? Toho komunista není schopný.)

No a sbírali jsme tedy pilně červené larvy, byly jich tisíce, až jsem najednou našel toho brouka. Toho z amerického letadla ze Západu. Hned se kluci kolem seběhli.
"Hele, vole, ty máš brouka? No ten je pěknej. Tak ho neukazuj tý babě, vona by ti ho vzala. Dej ho do kapsy. Večer mu natrháme bramborovou nať a budeme si ho doma chovat ve sklenici. Pak ho zase pustíme."

Naštěstí se to nikdo nedozvěděl, jinak jsme mohli být nařčeni z protistátní sabotážní činnosti a spolupráci s americkými imperialisty.

Mimochodem, poté, co se celá vesnice hezky vyblbnula, přiletělo letadlo a během několika minut pole vypráškovalo. Ale o nic nešlo, lidská práce byla zdarma. To jsem měl zase zažít znovu na vojně, o tom příště. Později už bylo v socialismu brambor dost i když se na ně ještě pár let fronta stála.

Pokračování...

Erteple 2/? Přemnožení?

3. listopadu 2014 v 21:11 | Gregor Moldavit

Brambory uživí v průměru 4x více lidí než stejná plocha obilí. Navíc můžou růst i v drsnějším podnebí. Jenže co z toho dnes pro lidstvo vyplývá?

Už jsem o tom psal při různých příležitostech, třeba vinařství. Jaká plocha země uživí jednoho člověka? Kdy je nějaký kraj přemnožený?

Pro někoho (většinou se takový člověk sám označuje coby levičák, nebo komunista) je to jednoduché. Jedni mají nadbytek, druzí bídu, tak se udělá revoluce, bohatým se vše vezme a rovnoměrně rozdělí. Pak budou mít všichni tak akorát, každý "podle potřeb". Že ten přebytek na shrábnutí existuje, považuje za samozřejmé, Marx to tak napsal. Ale co když někde nadbytek vůbec žádný není? Marx definoval, že pak musíme čekat, až nám ho kapitalisti nahromadí.

Když tuhle představu uvedl do praxe hospodářský analfabet Lenin, pochcípalo mu 5 milionů obyvatel hlady a 9 milionů padlo na obou stranách dohromady v občanské válce. Ono je potřeba ty hodnoty na rozdělování nejprve taky vytvořit. Jenže v téhle ideologii vám nezbytně přijde onen efekt, že ani dříve bohatí, ani ti dříve chudí, nebudou mít nejmenší zájem pracovat. Jedni vědí, že jim to stejně vezmete, druzí zase, že přeci musí všechno dostat bez pohnutí prstem.

(Často odbočuji a to bych si dovolil i teď v případě Ruska. Dnešní člověk si tam představuje nějakého chudého mužíka nevolníka. Jenže ono Rusko kdysi vůbec chudé nebylo. Úrodná půda, nekonečně dřeva, obrovské přírodní bohatství, nádherná zvířata v drahocenném kožíšku, řeky plné ryb... Obyčejný člověk tam vždy tvrdě pracoval, v těch dávných dobách ale nebyl chudý a už vůbec ne hladový. Právě tak byl ruský mužík svobodným člověkem až do doby cara Ivana Hrozného, který zavedl nevolnictví. Další carové neustále válčili, zakončeno 1. světovou válkou a nakonec tomu všemu ještě nasadili korunu bolševici. Ruská země ale byla a dnes by i být mohla vysloveně bohatá a sice pro každého obyčejného člověka. A země Česká?)

Jak se měří přelidnění? V počtu obyvatel na km2? Těžko!

Když Kolumbus objevil Ameriku žilo na onom severním indiánském území snad jenom 2 miliony obyvatel. Přesto by se tak nějak opatrně dalo říci, že byla Amerika více přelidněná než dnes. Když chtěl mladý muž za ženu půvabnou squaw, musel jejímu otci ukázat skalp zabitého nepřítele. A o nepřátele nebyla nouze. Kmen bojoval proti kmenu o území, o loviště. Lovec totiž potřebuje na své uživení i desítky km2 a to pochopitelně záleží také na tom, kde se nalézá. V našich civilizovaných lesích by to asi byla větší plocha než v amazonském pralese, nebo kdesi na severu v Kanadě. Pak je tu otázka, jestli ten lovec chce jenom animálně fyzicky přežít, jenom se nasytit, nebo si prodejem kožešin vydělat na trochu lepší život, tedy si nakoupit průmyslové výrobky? U Indiánů k tomu přišlo, že byli kočovníci. Když okolí vylovili, museli zase o kus dále. Co se v Májovkách nepíše a ve filmu o Winetoulovi nevidíte, že to bylo nutné i z jiného důvodu. Své okolí totiž za krátkou dobu proměnili ve strašlivé smetiště a kloaku. Představte si, že zbytky jídla vyhazujete z domu do vlastní zahrady a tam taky chodíte na záchod. Sám jsem to na různých místech zažil, je to něco strašného. Smrad a mračna much. Ti lidé vědí, že z toho budou nemocní, že jim pochcípají děti, ale nehne to s nimi. Kolikrát není problém jak někde lidi uživit, ale kam s jejich exkrementy? Když slavní křižáci kdysi táhli osvobodit svatý hrob, pak ani nepotřebovali nepřítele. Vychcípali po cestě na úplavici. Jenže právě tohle začíná být dnes ten problém naší přelidněné planety. V Číně už žije několik desítek milionů lidí, kterým je potřeba dovážet vodu cisternami z velké vzdálenosti. Jejich vlastní podzemní voda je beznadějně zamořená, třeba i na staletí do budoucnosti.

Tedy - lovec potřebuje mnoho km2. Zemědělec už je na tom jinak, zvláště když si postaví latrínu. Profesor Grzimek, snad ještě dnes Čechům známý, udělal někdy v 60. letech výpočty, že jeden člověk potřebuje na svoji obživu jeden hektar orné půdy. To je pochopitelně jenom velmi zhruba. Protože Země má 4,5 miliard hektarů polí, může uživit 4,5 miliard lidí. Mezi tím už jich ale bude mít skoro 8 miliard, jeho výpočet nebyl tak přesný. Nedělejme si iluzi o mořích a oceánech, ty přispívají potravou jenom velmi málo. Lidstvo žije z výnosů pevniny!
Rovněž komunistické plány mého dětství, na pěstování pšenice na mořském dně zůstaly budovatelskou pohádkou. Ono by se to při dnešní technologii udělat dalo, ale za jednu housku z takové pšenice pak dáte měsíční výplatu.

Dnešní experti se v tom silně rozcházejí, někdo říká, že Země může uživit až 12 miliard lidí. Co ale znamená "uživit"? Denně na této planetě umře hlady kolem deset tisíc lidí, hlavně děti. Oni přímo neumřou jako v hladomorně, ale jejich těla jsou zesláblá nedostatečnou výživou, takže umírají na nemoci, které pro jiného znamenají pár dní v posteli s nějakou meducínou. Ale ještě více se za ten den narodí! A ten největší problém - nejvíce dětí mají lidé, kteří sami nedokážou uživit ani jedno! Tenhle problém nemá jenom Afrika, nebo Asie, Evropa v poslední době právě tak!

Pak je tu ta otázka, kterou každý zemědělec dobře zná: "budu mít příští rok zase takovou úrodu, jako letos?"
Tady má jen málo lidí důvod k nějakému optimismu. Stále čteme články tohoto typu:
www.novinky.cz/veda-skoly/352289-sul-likviduje-urodnou-pudu-znicila-uz-plochu-velikosti-francie

A když jde o to jaká plocha kolik lidí, je tu jistě otázka v jaké zeměpisné šířce, jaká plodina a jak je to tam s vodou? No a konečně je tu ještě i ona otázka, o jakého člověka se jedná? My jsme si všichni rovni před zákonem, ale člověk a člověk je rozdíl. Jsou lidé, kteří přijdou do opuštěného, nehostinného kraje a tam vytvoří kvetoucí vesnice a města a zbohatnou. (Jistě znáte zajímavou knihu "Tajuplný ostrov", která je sice nereálná, ale fascinující.) Pak jsou jiní lidé, kterým naopak dáte dům s úrodným pozemkem a oni z toho za krátký čas udělají zpustlou ruinu, naflákají si hromadu dětí a jdou žádat o sociální podporu. (Každý stát si musí uvědomit, že takové lidi do nekonečna živit nemůže!)

Ten pan Grzimek si v tu dobu udělal nekonečně nepřátel a stal se cílem šílených útoků svým prohlášením:
"Sbírky peněz a potravin pro hladovějící v Africe dělají všechno jenom horší. Lidi tam mají tolik dětí, aby v případě hladu aspoň jedno přežilo. Pro tolik lidí tam ale obživa není. Za každé dítě, které zachráníte před smrtí, musí jednou zemřít hlady jeho deset dětí!"
Jeho hlas zanikl v bouři hněvu nevědomých pseudohumanistů. (Po tomhle tenkém ledu musím kráčet i já, když na to téma píšu.) Nyní těch 10 dětí hlady skutečně umírá. Jenže to je zase jenom začátek další tragické epochy. Projděte Afriku a zeptejte se tam mladých, jaký mají životní cíl? Sto milionů Afričanů vám odpoví, že loď na Lampedusu. Oni nevidí jiné východisko, než dostat se do Evropy. S jejich příchodem nás ale pak tady v Evropě čeká za několik málo desetiletí to samé. Tyhle problémy oni přináší sebou. Odejít pak už ale definitivně nebude kam! A lidi na této dnes přemnožené planetě už nebudou umírat po tisících, nebo milionech, ale po miliardách!

Tento týden bylo v televizi o dělnících v Bangladeši, kteří vrakují lodě. Otřesné! Práce špinavá, nezdravá, nebezpečná, plat 90€ měsíčně bez jakéhokoli pojištění. Ukazovali ženu jednoho, který právě přišel o život. Rodina bydlí v chýši stavěné patrně z nějakých kusů staré lodě, jako všichni okolo. Žena bědovala:
"Nedostali jsme nic, co si nyní počneme? Manžel byl jediný živitel, nechal mě tu a našich 6 dětí."
Před dvaceti lety by v pořadu bylo konto, kam mají ti bohatí Němci něco poslat. Jenže oni ti Němci s tím DDR a válkami, na které musí připlácet, taky pěkně zchudli. Dříve NSR platilo na rozvojovou pomoc více, než všechny státy východního bloku dohromady. Ve sbírkách se ročně hromadily stovky milionů pro celý ten chudý svět. Jenže nyní je průměrný Němec střední třídy rád, že vyjde sám. Patrně by místo špende u té rodiny položil oprávněnou otázku:
"Jak si může pár žijící z 90€ měsíčně naflákat 6 dětí"?
A když té ženě pomůžete, jejich 6 dětí bude mít zase každé 6 dětí?

Ještě dnes se objeví nějaký prospekt: "Staňte se kmotrem dítěte v Africe. Za 40 € měsíčně (nebo tak kolem) mu zachráníte život."
Ono to zase není pro normálního člověka tak málo. Ale v někom se pohne svědomí, že on má jídla dost, nebo se nechá ovlivnit třeba náboženstvím a udělá to. Jenže najednou mu to zachráněné dítě v Africe začne psát, že by si přálo PC a mountainbike. Ten člověk má jedno dítě, ono zachráněné dorostlo a má jich 10. Zase s tím, že on je bude živit nějaký Evropan. Syn onoho zachránce? Ten by musel posílat 400€, vnuk už by tedy mohl platit měsíčně 4000€.

Čína se snažila udržet počet obyvatel na miliardě, což se jí nepodařilo. V Číně rodiče platí za třetí dítě (někde už druhé, není všude stejné) pokutu a stát ho neuzná. Takové dítě dokonce nedostane žádné papíry. Nedostane tedy ani v 6i letech povolání do školy. A co tím kdo pro ten stát dobrého udělal? To dítě tady fyzicky je! Odmítnout mu proto školní vzdělání vše jenom zhorší. Problémy způsobují naopak ti, kteří ho dostali, ale nevyužili. Ze základní školy vycházejí coby analfabeti. To jsou pak právě ti, kteří žijí zase jenom z množení.

No a na závěr. Řekněme, že by Zeměkoule uživila 12 miliard lidí. Nyní jich tedy tolik skutečně má, ale polovina z nich si zase udělá 6 dětí? Co potom?

Brambory nás tedy před tím vším nezachrání, ale budu se snažit k nim v dalším dílu zase vrátit.

Další články



Kam dál