Jak investovat úspory? - 3/? Kozák a pyramidový obchod

8. dubna 2015 v 21:45


Takže nějaké vydělávání peněz, kde se člověk nepřetrhne a za pár let má vyděláno na celý život. Leckde se to při školení tak slibuje.
"Chcete se dřít celý život ve fabrice, když můžete mít v 50i vystaráno? ..." a tak nějak dále. Většinou se za tím nachází zdánlivě jednoduchý zdroj úžasných zisků - "přímý prodej". Tak se na to podíváme.

V 90. letech jsem koupil pro rodinu poměrně velký a luxusní byt. (O tom bude taky řeč.) Bohužel si v tom domě koupila byt taky jedna rodina z Ukrajiny. (Aussiedler.) Tohle stěhování národů měla mimo jiné na svědomí jedna významná obchodní organizace, jménem církev svatá. Akce plná křesťanské lásky, na účet daňových poplatníků, jí vyšla perfektně. Mohla uvádět čísla, jak jí přibývají ovečky. Že importované z východu, to už nepsali. Rusové jsou dost zbožní i když to třeba s křesťanskou láskou zrovna nepřehání. V tom kraji žilo a pracovalo mnoho Turků, Řeků a Vietnamců a dalo by se říci, že s nimi nebyly problémy. S občany ze SSSR bohužel byly a značné. Církev si mnula ruce, ale běžný občan na to doplatil daněmi, rozředěním důchodové kasy a rovněž snížením životní kvality. Naše malé město muselo po jejich příchodu zdvojnásobit náklady na čištění města, podstatně stouply násilnosti, kriminalita a hlavně - hluk.

Nečekala na ně jenom církev. Tento Ukrajinec, zvaný v domě Kozák, byl hned krajany naverbován k Amway. Jedna z těch letadlových prodejních firem, kde každý nabízí zboží a zároveň zase verbuje další. Tedy pyramidový systém. Jestliže jsem církev svatou nazval obchodní organizací, pak tato obchodní firma je zase naopak skoro náboženská sekta. Její členové v sobě mají jakousi podivnou víru, kterou mi silně připomínají Svědky Jehovy. Každého se snaží přesvědčit k nim přistoupit a nelitují času ani energie. Zřejmě jsou i pod tlakem té společnosti a každý zase tlačí na ty pod ním. Mám silný dojem, že někomu ten vstup podepsat, znamená dostat řadu přísných šéfů, kteří ovšem nic neplatí.

Koho Kozák potkal, toho zval na nějakou ukázku katalogů a přednášku o přistoupení na jeho víru. Jak ale sám za čas přiznal, fungovalo to zase jenom u dalších přistěhovalců z Ruska. Ostatní se jaksi přesvědčit nenechali. Kozák splácel byt, ale k tomu si koupil ještě černé BMW za 100 000 DM. Prý jen trochu na dluh, on má velké příjmy. Měl nejprve své zaměstnání jako dělník, z toho byl pak za cosi vyhozen, což prezentoval jako vlastní odchod, za účelem věnování se plně obchodu. (Nabízet sousedům čistící prostředky.) V jedné době dokonce vykládal, že staví dům a ten byt chce přeměnit na firmu, kde bude mít asi 10 zaměstnanců. (Dle německých zákonů by to byl nesměl, byty v tom domě byly určeny výhradně k rodinnému životu.) Nikdo ho pochopitelně nebral vážně a tak se s ním nehádal.

Jednou mě zase lákal, že ti, co to u něj podepsali, vydělávají 8000 DM měsíčně. On prý tak 10 000 DM. Kdyby ten Kozák byl řekl, že mu to dává měsíčně 100 DM, byl bych se domníval, že si poněkud přisadil. Ale takhle bylo jasné, že je to Ilja Muromec, který jednou rukou vytrhl ze země vzrostlý dub a sto Tatařínů jím pobil. Dovedl jsem si představit ty v té pyramidě pod ním, kteří uvěřili a podepsali. Každému z nich bezpochyby nadával, "všichni ostatní vydělávají 8000 měsíčně a ty jsi ještě neprodal ani jedno mejdlo!"

Občas večer se ženou, vyšňoření, ona s odvážným výstřihem, vyjížděli oním BMW lákat své krajany. Ta pyramida směrem dolů se prý dědí od potomků a je na věky. Jak jsem se ale odjinud dozvěděl, potomci by zdědili i povinnost platit roční poplatek (80 DM), kupovat katalogy za vlastní peníze a dělat vše neplaceně, jenom za provizi, ve volném čase. Odradit si své přátele neustálým vnucováním produktů a jednou týdně se dostavit (u nás 50 km) do nějaké hospody na jejich školení. Tam jsou členové motivováni a obchodně školeni. Ona motivace je tedy skutečně úspěšná, až nějak zcela nepřirozeně. Dokážou tam členy přimět k takovému jásotu a potlesku, že by nad tím zbledl závistí každý komunistický ideolog. Co se týče oné obchodní kvalifikace, to už je horší. Kozák sice všechny v domě zval a přesvědčoval, nikdo mu ovšem nikdy nepřišel a nic nekoupil. Vždyť to všechno bylo v každém obchodě kolem. A stát se členem jeho náboženské sekty? To dokázal skutečně jenom ten nový, sovětský člověk.

S nikým z této instituce bych se o jejich závratných výdělcích nehádal, někteří třeba i něco vydělají, ale u něj tomu bylo dále takto:
Ta rodina měla skutečně jeden zázračný zdroj příjmů a to byla matka jeho ženy. (Přes ni oni byli Němci.) Ta mi občas brečela na zahradě, že má jediné přání - nazpět na Ukrajinu, pryč od té hnusné familie. Prý ji za celý rok nevzali ani do kostela (1 km), na to nemají čas. Jenže ona měla německý důchod a sice velmi dobrý. Ačkoli do té kasy nikdy nedala ani fenik, lepší než běžný Němec, který do ní platil 40 let. Ten si brala ta rodina a jí dávala jen životní minimum. Proto ji taky držela coby zajatce. Na jejich výdaje ten důchod ovšem nestačil.

Jednoho dne zmizel BMW, rodina chodila pěšky. Pak zmizel Kozák. Babka mi řekla, že je v nemocnici. Zmlátila ho ukrajinská mafie - neplatil jim dluhy. Ta věc funguje tak, že si vyhlídnou vhodné typy (Kozák byl mentálně slabý, ale fyzicky silný) a dají jim půjčku třeba na luxusní auto. Že ji nesplatí, je jim předem jasné. Pak je zmlácen a když chce přežít, musí plnit rozkazy. Třeba se jde tuhle noc něco vyloupit, nebo ukrást auto. A když ho policie chytne, co se děje? On zná jedno fiktivní jméno svého velitele, víc nic. Když vyleze z basy, pak jim ty peníze pořád dluží a je dále v jejich moci. (Jestli mu ten kriminál nějak z dluhu odečtou, mi není známo.) Pak se objevil jedné noci a volal z ulice, ať mu hodí aspoň 100 marek. Do baráku už ho rodina nepustila. Oni na něj zase volali, ať jde do prdele. Hypotéku nespláceli, zázračné měsíční příjmy zřejmě nestačily, spíše neexistovaly. Byt si vzala banka a Kozáková mi už docela poctivě řekla, že byt je pryč, jdou někam všichni do jedné cimry a banka přesto od nich ještě chce peníze. Ten vtip je totiž v tom, že když si banka vezme byt, odečte z dluhu pouze tu cenu, za který ho prodala. A někdo z nich ho třeba prodá kamarádovi za směšnou cenu a balíček peněz do vlastní kapsy. Původní majitel pak platí dále hypotéku a ještě někde činži. Kozákové se ho totiž prodat nepodařilo, v tu dobu se do té čtvrti nastěhovalo tolik sovětských občanů, že se z toho stalo ruské ghetto a nikdo z německého obyvatelstva by tam byl nešel ani na procházku. (Naše dcera dorostla, vydala se do světa a my náš byt úspěšně prodali jedné ruské rodině za normální cenu. Bylo v tom ale dost štěstí. Těch zájemců totiž bylo skutečně málo, nepřišel se na něj podívat ani jediný Němec.)

Každý si musí uvědomit, že peníze nepadají z nebe a takové zkazky o zázračných příjmech nutno brát s velkou rezervou. Ve zmíněné instituci si příchozí má hned udělat další pyramidu pod sebou, na které zase vydělává. Podle určitého počtu směrem dolu se to dost dětinsky nazývá smaragd, (třeba asi 10), diamant, double-diamant a nějak dále. To už ovšem není otázka víry. Kdyby to tak skutečně fungovalo, pak by jejich členy v Německu už dávno musel být mnohonásobek počtu obyvatel celého státu.

Já to všechno chápu, je to hrozně lákavé. Pro člověka není nic příjemnějšího než vědět, že když se ráno probudí, už má něco vyděláno, aniž by byl pohnul prstem. Kdo se sám nechá přesvědčit, ten také uvěří, že se právě tak nechají přesvědčit ti ostatní. (Ať už jde o víru jakoukoli, jehovisti, komunisti, ...!) Ale průměrně vzdělaný člověk by měl mít trochu soudnosti. Tam, kde se nabízejí nějaké zázračné výnosy, se nezbytně musí jednat o věc nereálnou. Tady v Bavorsku si nějaký Cikán založil autodílnu a od svých "krajanů" si na ni bral půjčky. Zato jim slíbil 20% na jejich vklad a sice měsíčně. Snad nemusím psát, že nikdo nikdy neviděl ani %, ani svůj vklad. Ona vesnice, kde údajně měla být ta autodílna, pak byla nějakou dobu obležena věřiteli. Místní obyvatelé byli zděšeni, když je náhle obklíčila kolona cikánských vozů. Někdo by řekl, že tito lidé holt moc počítat neumějí, na to by absolvent obecné nikdy nenaletěl. A co říkáte tomuto případu, kdy někdo slíbil 200% a uspěl?
http://www.novinky.cz/krimi/363232-falesny-slechtic-ktery-lidem-sliboval-zazracne-zbohatnuti-dostal-10-let.html
Příště taky něco o různých půjčkách s úroky 12 %, číslo z nějakého důvodu oblíbené. Vis následující příklad:
http://www.novinky.cz/domaci/365449-odborarsti-predaci-utopili-miliony-v-bezcennych-dluhopisech.html

Byl jsem v obchodní branži, napsal třeba řadu programů pro firmu BAUHAUS. Kompletní řízení jejich obchodu od Bestellvorschlagsgenerierung, až po vyhodnocení obchodních úspěchů. Všude samozřejmě dodavatel, tedy obchod nepřímý. Nemá to náhodou nějaké důvody?

Nyní tedy vysvětlení onoho výrazu "přímý prodej".
Firma vyrobí zboží a prodá 1 kus za cenu x dodavateli obchodních domů. Ten zásobuje ty prodejce, kteří ho považují za spolehlivého. Obchodní dům od něj zboží odkoupí za cenu 2x a dá do regálů pro své zákazníky za cenu 4x. Když si chce normální spotřebitel koupit třeba televizi, nemůže jít někam do výrobní firmy PANASONIC, tam se neprodávají. A kdo vůbec ví, kde se ta fabrika nachází? Ale firma OKTOMEDIA, právě tak BAUHAUS u jiných produktů, by to přeci vědět mohla a tím onoho dodavatele jednoduše vyřadit. Vždyť by to měly za polovinu. Jenže ten vtip je v tom, že neměly. Kdyby tomu tak bylo, dávno by se to praktikovalo. Onen dodavatel má svoji funkci. Když firma BOSCH vyrobí elektromotory, má pro ně i své přímé odběratele. Přesto si najde onoho meziobchodníka, který zboží převezme, stará se o transport a rozděluje mezi odběratele. Ten se baví s firmou BOSCH a odběratelé zase s ním. Tak se to vyvinulo z praktických důvodů.

(A mimochodem, myslíte si, že když si v Německu koupíte elektromotor s vyraženým BOSCH, že byl od ní vyroben? Může být, ona je skutečně vyrábí, ale nekonečný počet taky dováží třeba z Taiwanu. I s transportem je to pro ni levnější, než si je dělat sama. Svým razítkem pouze přebírá záruku. Toliko pro všechny ty dnešní "vynálezce", kteří stále znovu přicházejí s onou myšlenkou:
Na co dovážet ponožky z Číny? Platíme jejich kapitalisty, zlodějské meziobchodníky, lodě, které svými komíny zamořují vzduch a kamiony z Hamburku i s jejich majiteli špedic. Když je vyrobíme u nás, tohle všechno odpadne a ještě budou mít práci naši nezaměstnaní!
Moje odpověď: Tak proč už to dávno nepraktikujete? Ale když to zkusíte, budete se možná divit. Nejspíše zjistíte, že kdybyste je byli dovezli z Číny, vydělali byste více, než prodejem těch vlastních. Navíc by vám žádný komunista nenadával do kapitalistických vykořisťovatelů dělnické třídy. Ale ano! Nevěříte? Podívejte se na nějaké takové to fórum na internetu. Kapitalista je přeci vrah, je potřeba ho pověsit a majetek, který si nakradl vykořisťováním, mu sebrat. Nyní je to onen vynálezce sám, kdo dal lidem práci a plat, kdo si sám vydělal. Nyní je tedy on tím kapitalistou, který zaslouží zastřelit. Od těch, kteří mu před časem přikyvovali, když chtěl sám střílet jiné. A jak řečeno, výrobní cena ponožek by asi přesáhla nákupní cenu těch čínských i s tím transportem.

Nyní ještě k onomu vynálezu přímého prodeje, ve formě pyramidy. Firma, třeba v USA, pošle zboží přímo svému obchodnímu zástupci v Praze. Ten ho vyzvedne na poště a přinese do bytu zákazníkovi, který ho od něj před tím objednal. Ten zaplatí 100%, zástupci firma dá maximálně 25% a zbytek je pro ni. Jak si každý povšiml, chybí tu nejenom dodavatel, ale není potřeba stavět obchodní dům a platit prodavače. Jenže z Ameriky šel jeden balíček mejdla, který stál jednoho člověka neúměrně času. Té firmě to funguje, majitelé bohatnou. Horší je to s tím přímým obchodníkem, který hledá ty zákazníky, přesvědčuje a pak dodává. Ať si ten výdělek přepočítá na hodinu své práce, k tomu ono školení, roční poplatek a katalogy. Ti dole v té pyramidě už spíše jenom doplácí.

A přímý prodej? Vedení takovéhoto úspěšného pyramidového prodeje bude mít asi jiné starosti, než výrobu zboží. Jistě jejich ukázková továrna existuje, ale považuji za pravděpodobné, že většinu zboží nenápadně kupují u jednoho velkovýrobce a dávají na něj pouze svoji etiketu. Tím je ovšem onen "přímý prodej" toliko frází pro verbování nových členů. A o ty tady jde! Děti totiž občas přemluví rodiče, soused souseda a tak se najde zákazník, který by o zboží jinak třeba vůbec neměl zájem. Navíc si myslím, že ti členové si to kupují spíše sami, aby vykázali nějaké obchodní úspěchy. Ten skutečný obchodní úspěch je tady ovšem jenom pro tu firmu.

Pokračování ...
 


Jak investovat úspory? - 2/? Vzpomínky na blázny pošetilé

23. března 2015 v 19:05 | Gregor Moldavit
1. Díl: jak-investovat-uspory-1-jistoty-a-nejistoty

"Socialisticky pracovat, socialisticky žít!" Nabádali komunisti 40 let.

Co tím mysleli, jsem nevěděl tehdy a nevím dodnes. Vědět ani nechci! Jenže když ten socialismus zkrachoval, stál onen socialistický člověk často dost naivně na prahu nového času a trvalo mu nějakou dobu, než ho pochopil. (Pokud vůbec.) Nějak mi to nedalo, se zlomyslně zmínit o různých blbostech, které jsem zažil kdysi při střetnutí emigrace s "originál Čechy".

Peníze uložit, znamená v každém případě je před tím vlastnit. Někdo se s nimi třeba narodil, ale většina lidí je musí vydělat a z toho zase většina to nedokáže jinak, než prací. Ale co třeba vyzkoušet nějaký zázračný systém? Vyhrát lotto s firmou Faber, (v Německu přes ně vsadit, oni vypočítají předem čísla), nebo vyobchodovat v přímém prodeji?

Jak jsem se zmínil, po roce 1989 byl český národ naprosto dezorientovaný. 40 let černobílé totality z lidí udělalo přízraky. Jistě ne ze všech, ale z mnoha a ten problém byl, že ti zmatení to o sobě nevěděli. Není divu, že se jako první všeho uchopili právě veksláci a různí jiní podvodníci, kterým ten systém před tím žádné jistoty nedával. Právě tak komunističtí funkcionáři, kteří si úspěšně a kapitalisticky přikrádali už vždycky a pro které se rokem 1989 nic moc nezměnilo. Jenom si na ten svůj, už dříve přivlastněný, socialistický majetek mohli legálně nalepit své vizitky. Ale ta většina lidí tápala dost dlouho v temnotách a mnozí tak činí do dnes. Žijí ve vzpomínkách na socialistické jistoty a nadávkách na dnešní dobu.

pohádková babička
Vzpomněl jsem si, co jsem zažil v emigraci při setkání s "originál Čechy".

Matka z ČSSR přijede v roce 1980 navštívit svou dceru do NSR a tam pronese hlasem vánočního Mikuláše:
"Děti, kdyby se tady někde dala sehnat šlehačka, já bych vám udělala něco moc dobrého k jídlu."

Od lidí takového rozumu se dozvídáme, že v zimě se máme teple oblékat a peníze si šetřit na knížku. (Ty, co nám po jejich návštěvě ještě zbyly!) Třicetiletá dcera, 2 děti, dostane vysvětlení, že když se koupe, nemá jí mýdlo vniknout do pochvy. Jsme poučeni, že na světě nejsou jenom materiální hodnoty, aby v příští vteřině přišel výčet zboží, které je nutno koupit pro Bohouše a které pro Libunu. V nákupním centru taková skromná osoba, která si přijela jen tak popovídat, zešílí a hází do vozejku co jí přijde pod ruku. Je to zadarmo, z nás krev neteče.
Návštěvníci emigrantů nedostávali devizový příslib. Přijeli bez groše, leč plné notýsky poznámek, co mají komu přivézt. Někteří si vyměnili něco na černo, většina však vycházela z toho, že na tom západě (kde byl zřejmě komunismus dovršen) je všechno zadarmo. To zaplatí ten, od kterého jsem dostal pozvání. Představa generace, která nám v našem dětství zavřela hranice, zavedla cenzuru a vyprávěla o bosých a hladových dětech v kapitalismu, které jedí šlupky od brambor.

Zvolna jsme začali chápat, že tohle jsou nějaké přízraky z jiného světa. Navíc měli šílený zvyk začít nás "děti", poučovat o světě, třeba i naší zemi.
"Jen si nemyslete, ono na tom západě taky není všechno tak růžové". Vysvětlení od člověka, který byl za celý svůj život první den někde v cizině a jehož znalosti pocházely z Rudého Práva 50. let. (Který chce na tom západě shánět šlehačku.) Moudrost pro nás, kteří v tu dobu žijeme v NSR přes 10 let. Oni se vůbec neptali, co tady v té západní zemi skutečně je, oni nás o tom přijeli poučovat.

Komunistická vláda pochopitelně důchodce ráda ven pouštěla. V tu dobu už bylo vše znormalizované a šlo jenom o peníze. Komunisti věděli, že jim rozpočet nevychází a jejich konec se blíží. (Jak jsem se zmínil, mám si ještě odsedět 9 měsíců v II. nápravní skupině. Za balíček DM jsem si tenkrát mohl od Husáka koupit milost. Na rozdíl od mnohých jsem to nikdy neudělal.) Já si můžu teď žít třeba v Austrálii a tam si nechat posílat důchod. Od Německa i ČR. Ale pro ty tehdejší české zůstat v cizině, znamenalo o celý důchod okamžitě přijít. To byla jejich socialistická jistota oné doby. (Důchod pro emigranty se začal vyplácet až po roce 1989, snad až po vstupu do EU.) Naštěstí se návštěvníci spokojili pouze s narvanými kufry západního zboží a vraceli se věrně do své vlasti. Možná si někdo vzpomene na vlaky ze Stuttgartu do Prahy, které budily dojem stěhování národů. Místo k sezení se dalo sehnat, ale projít uličkou bylo skoro nemožné. Tam skladovala své obří náklady generace těch, kteří tleskali Gottwaldovi, kteří chodili jásat do prvomájových průvodů, jako dětem nám oblékli pionýrský stejnokroj a nakonec nás nahnali do emigrace. Bedny, kufry, pytle, krabice západního zboží odvážené tou generací, která nám přijela vysvětlit, že jsou i jiné hodnoty, než materiální.
No a vlak se rozjel a potomci si oddychli, proklínajíce komunisty, že nedokážou ty hranice držet pořádně zavřené. (Jak se tam vešli ti další v Norimberku, to je mi záhada?)

Nám zase tyto návštěvy přivážely knihy, Praha v obrazech, Kalamajka, Pohádky Boženy Němcové, České hrady a zámky, ... vše v jejich představě, že stále teskníme po rodné zemi. Vůbec nechápali, že teskníme spíše po Tenerifě, na které jsme ten rok prožili krásnou dovolenou. Ale i bez Boženy Němcové se dozvídáme pohádky o tom, jak Čech jel do NSR trabantem a tam mu ho někdo vyměnil za mercedesa. Jak celý svět sní o českém Plzeňském, jak americký milionář ochutnal v Čechách tabák Taras Bulba (paklík jakýchsi nedefinovatelných dřevin za korunu padesát) a nechal si ho pak letecky dovážet do Ameriky. Rozumí se pro vlastní potřebu. Tato lidová fantasie naznala mezí a oni to vykládali se smrtelně vážným ksichtem. Že Čechům celý svět závidí nejkrásnější holky (možná po Rusku) snad nemusím ani zmiňovat.

Jednou jsem se zastavil u kamaráda a ten se chechtá.
"Mám tu tchyni, přivezla mi flašku tuzemáku. Pojď si dát skleničku."
Ochutnám, pokývám, ano je to rum prostý, flaška 45 Kčs. Tchýně nahlédne do místnosti a zakývá na něj prstem. On vypadne, vrátí se a povídá:
"Víš co mi ta baba řekla? Ona mi přivezla z takové dálky pravý český rum a já ho tu rozdávám cizím lidem. Podle té krávy si ho mám sám vypít potají na záchodě."

Nejednalo se vždy jen o příbuzné. Jeden Čech dostane telefonát od policie. Mají tam nějakou babku z ČSSR, která přijela na nádraží a hledá člověka jeho jména. Prý jeho blízká příbuzná, která se k němu přijela ubytovat. Dostaví se tedy na polici a tam sedí osoba, kterou nezná a nikdy neviděl. Ta ho obejme:
"Ty můj chlapečku, jestlipak víš, že jsem tě chovala na klíně, když jsi byl děťátko."

Jednou jsem se už tenkrát zeptal. "Co chce tenhle národ dělat, až vláda komunistů padne? Kdo má stavět nový režim? Vždyť ti 60iletí mají rozum malých dětí."

Známý Sudeťák, už v NSR, dostane dopis. On si podal v ČSSR žádost o vystěhování a jeho kamarád z vesnice taky. Ten ho ale nedostal, ilegálně si netroufal a zůstal tedy sedět doma. Nyní mu píše, že ho odsuzuje, jak hanebné bylo opustit rodný kraj. (Kolik takových českých "vlastenců" jsem poznal. Rok co rok emigrovali hubou, vylézt z paneláku se neodvážili, pak si z toho udělali přednost. Uprchli jenom zbabělci, oni statečně zůstali sedět na prdeli a bojovali za vlast nadáváním v hospodě u piva.)
No a onen známý Němec z Čech tedy vysvětlí svou věrnost české vlasti a na konci dopisu stojí:
"Pošli mi tu vaší helmu na motorku s tím průzorem. Tady se dá koupit pořád jen taková polokoule."
Potkal jsem toho Sudeťáka po roce 1989 a on úplně šílel:
"Co to žije v Čechách za lidi? Měl jsem tam dobrého kamaráda. Tak jsem mu napsal, že ho vezmu na můj účet na Kanárské. Tam sedíme v hospodě a on jenom nadává na ty dnešní poměry v Čechách a jak prý bylo blaze za komunistů. Poukázal jsem na to, že za komunistů by teď naseděl na Kanárských. Jeho odpověď: "Psche, mně se tady stejně vůbec nelíbí, raději bych byl v hospodě u nás doma.""

Tady jsem si vzpomněl i na jiného socialistického člověka, jehož dcera, 20 let, měla přání podívat se někam do západní země. (Chtěla už vždycky a on mi psal, že ty komunistický lumpové mladé lidi zásadně nikam nepouštějí.) Odepsal jsem mu, že až příští rok pojedu z Prahy nazpět, můžu ji vzít sebou. Žádný problém, moje dcera, 10 let, ji příjme ve svém pokoji a pak ji ještě odvezu nazpět na nádraží ve Stuttgartu a zaplatím lístek nazpět. Všechno celý rok hrozně krásné, než jsem do té Prahy skutečně jel. V tu chvíli zakročila její astronomicky pitomá matka. Ona si odseděla celý život v kuchyni paneláku, dcera si ho odsedí taky!!! Rok ji to nechala plánovat, to přeci musí stačit. "Co když ve vlaku, co když na nádraží?" Skutečně vyjet? No vy jste se snad museli zbláznit! Její manžel je chápavý a hned začal kývat, to je přeci pravda. "Co když ve vlaku, co když na nádraží?" Holka se vdá a odsedí si celý život v kuchyni paneláku po vzoru matky. V jejich řeči "ona raději zatím nikam nepojede". Pochopitelně nechybělo ani proroctví, že až bude moji dceři 20, tak si to povíme. Tedy že se jako se ženou dostaneme za 10 let na jejich úroveň. Pro ně tím na ni stoupneme.
Toliko duševní výkon člověka, který měl 40 let socialistické jistoty. A tito lidé měli nyní dohnat to, co národ za 40 let zameškal?

(Ten člověk mi 20 let psal, jak je všechno špatné a jaký jsou komunisti zloději! V prvních volbách je oba okamžitě utíkali volit. Holka se s nimi po této podlosti přestala bavit, vydala se do Ameriky, tam se vdala a zůstala. Mojí dceři bylo 19, když odletěla do Austrálie, kterou za rok procestovala na bázi work & travel. Ze šrotu si postavila camping ve kterém bydlela a kterým objela celý kontinent. Vrátila se ve věku 20 let, kdy jsme měli pochopit, že zatím nemůže jet sama vlakem. Z onoho člověka se pak stal nejhorší a nejagresívnější komunista, kterého jsem kdy poznal. Zkusil totiž taky nějaký kšeft a cosi chybně podepsal. To ho přišlo draho a od té doby proletářsky nenáviděl kapitalistické vrahy. A jestli nezemřeli, má z nich KSČM jistě velkou radost.)

Nazpět k tématu, jde o vydělávání peněz, třeba pyramidovým systémem. Těmto lidem bylo po roce 1989 snadné vysvětlit, že dostanou zboží, které mají prodávat. Oni nechápali, že zboží mít, nebo sehnat, není ten problém, tady jde o to sehnat zákazníka. Proto bylo tolik obětí různých podvodů. Většina se v prvních letech poučila. Různí "šmejdi" už to dnes nemají tak lehké. Přesto se chci ještě zmínit o různých zázračných způsobech vydělávání.

O tom příště...

Jak investovat úspory? - 1/? jistoty a nejistoty

23. února 2015 v 20:14 | Gregor Moldavit
Dnes mi přišel jeden takový běžný mail od banky. Tato mě informovala, že bohužel musí snížit úroky na mém kontě z 0,8% na 0,5%. U toho mě napadlo, že bych mohl být třeba těm mladším čtenářům docela užitečný, vysvětlením pár základních principů v oné těžké vědě uložení uspořených peněz, za účelem jejich množení. Ať už jde o mladíka, který má své plány do života, nebo člověka blížícího se věku 60 let, který se zamýšlí nad tím, jak si zajistit lidsky důstojné stáří. Na obojí jsou potřeba peníze. Jistě se to každý může dočíst v nekonečně novinách a časopisech, navíc každý dostává i lecjaké nabídky na úžasné úroky a rendity ze všech stran. Jenže tam se lze dočíst tak ledacos, většinou placené reklamy mnoha firem, často i zcela podvodných. Zažil jsem v těchto transakcích mnoho lidských pokusů i tragedií, mám konečně i vlastní zkušenosti za několik desítek let různých vkladů, (taky ne vždy zázračných) takže bych o tom snad mohl něco vyprávět.

Peníze uložit, nebo investovat! Ale jak na to, aby člověk trochu vydělal, ne prodělal, nebo dokonce o všechno přišel? Jednu větu úvodem:

Dobře peníze uložit není o nic lehčí, než ty peníze vydělat!

Takovéto informace peněžních institutů o snížení úroků, dostávám už pár let na všechna moje konta. Kde je ta doba, kdy jsem koupil brief za 10 000 DM, na 8,25% a ten ještě ke konci jeho lhůty výhodně prodal? Na tomto kontě mám uloženo 50€, z původních trochu více peněz, takže je mi to akorát buřt. Mám několik běžných kont na různých místech, dohromady na nich skoro nic, protože jsme se ženou koupili na důchod domek. Na ten ještě splácíme hypotéku, neboť jsme ho částečně financovali. My vzali hypotéku na dnešní, velmi nízké úroky a pevně uložené staré úspory na slušné úroky jsme nechali. Neplatíme žádnou činži, ale zase musíme investovat peníze do údržby a k tomu máme s domem a pozemkem hromadu práce. Po dvou letech důchodu (herrgott ten čas letí) bych tak zhruba řekl, že jsem to asi udělal spíše správně, než chybně. Proč ale domek a ne třeba byt? Není výhodnější jenom platit činži a peníze si ještě užít? K tomu se vrátím na konec.

Zkusíme to trochu rozebrat. Vláda (žiji v Německu) nám moudře radí, že si máme něco nastřádat na stáří. Sice platíme důchodovou pojistku, ale ona třeba ty peníze bude potřebovat na něco jiného, tak abychom se jako nedivili. Je to hezké, že se o nás tak stará a na nás myslí. Radí nám, ať na ni nespoléháme. Důchody jsou sice jisté, ale pouze ty jejich. Kdosi spočítal, že aby německý dělník mohl mít důchod jako onen kontroverzní ministr Joška Fischer, musel by pracovat 450 let. Navíc je tu otázka, v jaké formě si co střádat? Pokud si budeme naše krásné € dále dělit se státy jako je Řecko, pak bude asi lepší ty peníze rovnou probendit. Nebo ovšem úspory investovat do něčeho jiného, než jsou peníze. Že by situace v ČR byla na rozdíl od nás růžová, se v žádném případě nedomnívám. Na důchodech nás vláda strašlivým způsobem okradla, naše vklady dostali russische Aussiedler a hlavně důchodci zkrachovalého NDR. (Margot Honecker bere v Chile 1500€ měsíčně, což tam stačí na to, aby i s potomky hezky žila. Nikdo z nich nepracuje. Tahle komunistka má na svědomí mnoho lidského neštěstí, jenže vlk vlka neroztrhá.) Naše důchody v Německu jsou ve srovnání s okolními západními státy směšné, ale pořád mám aspoň tolik, jako je v ČR trochu lepší průměrný hrubý plat. Jak to dělá český důchodce, který bere 10 000 Kč, to tedy nevím? Takže co jako na to stáří udělat, aby člověk netrpěl nouzí? Když už si spořit, jakým způsobem?

Než se budu věnovat konkrétním možnostem, nejprve k oné infantilní představě určitého druhu lidí, že stačí zvolit nazpět komunisty a oni už se o nás postarají. Vždyť tenkrát stálo pivo korunu padesát, párky byly ještě z masa a my všichni jsme měli jistou práci. S agresívními oplakávači oné doby a fanatickými komunisty se vůbec nemá cenu bavit, ale jak já si vzpomínám, bylo všechno přesně opačně. Budiž zmíněna ona měnová reforma roku 1953, která údajně vzala peníze kapitalistům. Vzala peníze každému, kdo je měl. Firmám a právě tak dělníkovi, který si 40 let platil životní pojistku a nyní z toho o 90% přišel. Kolik stálo pivo a párky mi je úplně jedno, ale když jsem přišel v roce 1971 do NSR jenom jsem žasnul, jak je tam všechno, úměrně k platu, levné a o kvalitě a výběru už vůbec nemluvím. I v ČR jsou dnes potraviny určitě levnější než za komunistů a výběr tak 100 x větší. Může být, že v tom jsou i nějaké levné zmetky, ale my se ženou nakupujeme mnoho potravin na české straně hranic a nic jim nemůžeme vytknout.


A jistoty? Jestliže měl někdo v roce 1980 socialistické jistoty a v roce 1990 už neměl žádné, pak z toho tou nejjednodušší logikou vyplývá, že ty jistoty v roce 1980 žádné jistoty nebyly. Kdyby to jistoty bývaly byly, musel by je mít ještě dnes. Jediná jistota roku 1980 byla, že celé ty jistoty jsou podvod a tenhle režim to musí brzo zabalit. Druhá jistota byla, že ať se žije jakkoli skromně, žije se na účet dalších generací, které to podvodné falšování hospodářských výsledků budou muset jednou splácet. Firma, která pracuje s prodělkem, v tomto případě celý stát, nikomu žádné jistoty dát nemůže. Kdyby se dnes dostali k moci komunisti, pak je tady jediná jistota, že zavládne chaos, ztráta hodnoty peněz, masový útěk kapitálu i produktivních pracovních sil do ciziny. (Nikdo nebude čekat, až jim zase hranice omotají ostnatým drátem, jako to udělali mojí generaci.) Nepochybuji o tom, že ani soudruh Filip nemá na vítězství své strany žádný zájem. Co by pak vlastně dělal? Teď si žije velmi dobře z kritiky kapitalismu.

Jak by to asi dopadlo, na to se nyní můžeme dívat v Řecku. Po vítězství oné ultralevicové strany zavládlo nadšení jednoduše smýšlející části národa. On nám všechno slíbil. Zase budou místa ve státním sektoru, vysoké důchody od nízkého věku, dědičné pro nezaopatřené děti, invalidní důchody pro zcela zdravé lidi, ... To určitě, teď už to jenom taky dát. Jenže kde brát a nekrást? Jeho ministr financí vandruje po světě a natahuje ruku. Zatím se mu každý vysmál. Tenhle spasitel nemůže dát lidem vůbec nic, jenom pár pohádek.

Pokud někdo čeká na komunisty, nebo třeba na Ježíše Krista, tedy na cosi z nebe, budiž mu to přáno. Ale i kdyby ten spasitel přišel? On zase musí odejít a o to života neschopnější pak tady bude stát jeho vyznavač. Nebo řečeno jinak, národ zvyklý na jistoty, vám v nejkratší době totálně zdegeneruje na úroveň opic. Bude se úspěšně množit, všichni budou mít právo na bydlení, ale dům postavit, to už nikdo nedokáže.

Zůstaňme tedy v kapitalismu. Ale kde začít s tím spořením? Před krátkou dobou jsem četl radu jednoho "odborníka", (který na první pohled neměl páru), že penězům nelze věřit, investovat pouze do zlata a drahokamů. Obchodník by k tomu přidal komodity, tedy různé druhy zboží. Je to ale skutečně nejlepší investice? Podívejme se na to.

Zlato!
"Chci v rukou mít zlato, jen zlato, tu čarovnou moc." Ze které české opery to je? (Bez koukání do internetu!)

Trochu smutné pobavení na začátek, o nejpitomějších zlatých investicích.

Před pár lety se našly (myslím) v Thajsku velmi výnosné zlaté vrstvy. Odborníci prozkoumali vytěžené horniny a obsah zlata byl skutečně vysoký. Dokonce i královská rodina investovala celé jmění, aby měla podíl 51 %. Všechno krásné, než ti prospektoři a zakladatelé firmy zmizeli. Ono zlato bylo pravé, obsah vysoký, ale nepocházel z toho dolu. Jenom tam napřed nasypali zlatý prášek. Ale i akcie skutečných zlatých dolů nejsou nic pro slabé nervy. Hodnoty létají o polovinu nahoru dolu přes noc. Více o nich nevím, žádné jsem nikdy neměl.

Jak je to se zlatou mincí? Myslím dobré, (o tom příště) ale ne následujícím způsobem:
Po převratu mi napsal jeden známý z Prahy. Dávná kolegyně ho zavolala, jestli by se s ní nesešel v hospodě na jedno pivo? Bylo jasné, že asi něco potřebuje. Tam mu předložila zlatou minci. Ona podepsala nějakou smlouvu, že prodá 12 zlatých mincí za švýcarské franky. Když jí někdo podepíše, že taky prodá 12 mincí, je to jako by jednu prodala. Takže onen klasický pyramidový systém, Češi myslím říkají "letadlo". Musela nejprve zaplatit sama dost vysoký obnos, nakonec ale bude bohatě odměněna. Pochopitelně bude mít provize i z toho, co prodají ti od ní naverbovaní.

Co prý tomu říkám, ptal se ten známý? Já přeci už nějakou minci taky koupil.
Pochopitelně mi bylo okamžitě jasné, jaká je to blbina. Prodávat zlato v Praze po hospodách a ještě za SFr? Někomu šlo o to, vyrazit z ní ten vstupní poplatek. Druhý den jsem šel do banky, zjistil její hodnotu (u zlata se udává v $) a přepočítal na SFr. To jsem mu pak sdělil:
"Ta tvoje kolegyně požaduje cenu značně vyšší, než za jakou ji můžu dostat v každé bance. Navíc pravou, s potvrzením. Co ona má v té kapse, to nevím já a neví možná ani ona."

(Slyšel jsem o zlatých cihlách s olověným jádrem. U těchto zlatých mincí, většinou troyská unce, by to asi bylo dost těžké. Amatérský padělek bych jistě poznal na první pohled, banky mají asi dokonalejší možnosti. Nikdy jsem o padělcích těchto mincí ale neslyšel. Pozor na mince antické, to je pochopitelně přesně obráceně. Nevím jak dnes, ale za mého mládí v Turecku jich tam měli místní kluci plné kapsy. Zkoumat je nebylo potřeba, byly to všechno jenom padělky. Právě tak různé vázičky, apod. Jeden Turčík, někde v Efesu, mi nabízel takovou malou olejovou lampičku. "Pravá antika, pane, ptal jsem se profesora a on to taky říkal. Cena 100$."
Prohlédnul jsem ji a povídám:
"No skutečně, ta lampa je pravá. Já ji beru. Tady máš za ni 1$."
Kluk se chvíli kroutil a bědoval, ale nakonec si ten dolar vzal.
"To nic," utěšuji ho, "uděláš si novou.")

Otázka je, jak mohla být jeho kolegyně tak blbá? Vždyť kdybych měl v úmyslu prodat předraženě zlatou minci někomu pomátlému na rozumu, pak si ji jednoduše koupím v bance a nemusím nikomu nic podepisovat ani platit. Právě tak všechny takovéto pyramidové systémy:
"Ty mi dáš stovku, pak si najdeš 10 lidí, kteří dají tobě stovku. Vyděláš 900."
Kdybych měl 10 lidí bez mozku, kteří mi dají stovku a budou si hledat zase další, na co potřebuji toho přede mnou? Vždyť si tu hru mohu sám znovu začít! Většinou se ale jednalo o prodej čehosi, a každý měl kromě toho hledat zase další, kteří budou pod ním.
Tohle byl totiž ten problém po oné době socialistických jistot. Člověk byl zvyklý být odněkud veden, mít nadřízeného, nechat si říci, co má dělat. Občas bylo taky těžké ledacos sehnat, takže dostat zboží a to prodávat se zdálo být docela reálné. Socialistický člověk hned nepochopil, že teď není problém sehnat zboží, ale zákazníka. Proto se taky po převratu tyhle pochybné firmy vyrojily v neuvěřitelném množství a mnoho obětí se chytilo na takový levný špek.

(Jeden známý z Čech mi tenkrát napsal:
"Mám možnost nechat tě něco vydělat. Pěstuji ve velkém mšice, krmení pro rybičky. Prodávej je v NSR a výdělek si rozdělíme napůl."
Zcela vážně. Nechtěl dokonce pochopit ani skutečnost, že kdybych prodával jeho mšice, pak bych nechal vydělat já jeho, ne on mě. On posílá zboží, já peníze. Jenže kdybych už měl pro ně zákazníky, tak si je můžu nakonec vypěstovat i sám, nebo si najít dodatele někde za rohem. Nepotřebuji je importovat z cizí země a už vůbec někomu dávat půlku mého výdělku.
Pak jsem měl zase pro někoho v Německu přebírat a prodávat české psy Husky, secvičené do saní. Ti lidé jednoduše neměli vůbec páru, jak se dělá obchod. Mít zboží a prodat zboží, to jsou dvě zcela různé věci!)

Dnes už o něčem takovém sotva slyším. Lidi dostali trochu rozum a poučili se. Mnozí ale draze zaplatili.
Právě z těch zkrachovaných a podvedených se zřejmě dodnes rekrutují voliči komunistů, z nich pak občas i komunisti. Pár jsem jich poznal. Oni ani nechtějí od komunistů něco dostat, oni chtějí aby ostatním ty peníze vzali. Těm, kteří jednali podle zdravého rozumu a skutečně si vydělali. Že zcela legálně a prací? To nevadí, všechno jim vzít a ještě je potrestat. Jsou to zloději a tuneláři! Sami se nazývají "levice", ale s politikou to nemá co společného, spíše s jejich nenávistí. (Jak to už popsal Karel Čapek.)

Jedna dnešní komunistická strana v ČR používá pro naši dobu výraz "dočasně přerušený socialismus". Já bych spíše oněch 40 let socialismu nazval "dočasně přerušený zdravý rozum". Kdo z nás má pravdu, ať ukáže budoucnost.

K tomuto další pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 8/8

31. ledna 2015 v 20:59 | Gregor Moldavit

Vekslák
Občas si někde na internetu od kritiků dnešní strašné doby přečtu, že po roce 1989 přišla doba veksláků. Co se takovému člověku odehrává v hlavě, ať zůstane jeho tajemství. Na moji námitku, že to je přesně obráceně, obdržím sprostou nadávku, typický "argument" těchto pamětníků oněch zlatých časů. To jsou ti, kterým tenkrát nic nechybělo, svobodu cestování nepotřebují, stejně na to přeci nikdo nemá peníze. Co je na nich to skutečně strašné, je ta jejich patologická nenávist ke každému, který si dnes nestěžuje, nebrečí po komunistech, a třeba si i klidně cestuje. Dejte jim tu možnost a oni začnou vraždit jako Leninova ČEKA po roce 1917. "My nepotřebujeme důkazy viny jednotlivce, my likvidujeme celou třídu vykořisťovatelů". (Asi půl milionu lidí jim padlo za oběť. K zatčení a zastřelení stačilo mít na sobě dražší oblek, nebo třeba jenom klobouk. Ono poslední vedlo začátkem 50. let komunistu k osočení "typický buržuj". To si dokonce ještě matně vzpomínám, ač mi byly 4 roky. Na zastřelení to ale v ČSR nestačilo.)

Skutečnost je, že vekslák s komunisty přišel a s nimi taky odešel, je to jejich produkt! Někdy po roce 1980 se mě jeden Čech v dopisu zeptal, jestli vím, co je to vekslák? Odepsal jsem, že to slovo neznám, pouze v něm slyším německé wechseln, tedy vyměňovat. Asi to bude člověk, který něco vyměňuje. V roce 1987 byl natočen film "Bony a klid", který jsem v Německu viděl. Bylo mi jasné, že když se tenhle film mohl natočit a přijít do kin, pak už v ČSSR melou komunisti z posledního. Že jim nějak došla propaganda a selhala cenzura. Z toho filmu šla hrůza. Takhle tedy vypadají ony slíbené "růžové zítřky".

Jak jsem slýchal, nebylo snadné být vekslákem. To chtělo organizační a podnikatelský talent. Když to zkusil nějaký amatér, aby si tak trochu přivydělal, byl hned první den sebrán policií, nebo náhodou zmlácen neznámými chuligány. Jiný stál na tom samém rohu třeba i roky a nic se nedělo. Když tam přijela policejní šťára a všechny podezřelé posbírala, on tam ten den "náhodou" nebyl.

Po roce 1989 jsem byl ještě pár měsíců od nich sám osloven na různých místech v Praze. "Geld wechseln?" (Nebo taky anglicky) Stáli už na parkovištích za Rozvadovem a mávali bankovkou. V Bílé Labuti mě kdosi oslovil česky,
"Chcete vyměnit peníze?"
"Na co bych to dělal, už jsem si vyměnil v bance!"
"No, ale já vám dám za marku...".
Předně ilegální, dále vím, že mám před sebou kriminálníka a ten mě chce podvést. Nejsem na jeho triky zvědav. Člověk byl identifikován podle neobvyklého oblečení, třeba goretexové bundy. Dnes už asi Němce a Čecha podle oblečení rozeznat nelze.

V tu dobu už si ale ty peníze v obou směrech mohl každý normálně vyměnit zcela legálně a bez rizika, že dostane padělané, či jejich trikem každou bankovku počítanou 2x, a podobně. On má jistě hbité prsty. Já si to musím položit na stůl, v kapse najít brejle, a v klidu přepočítat. Po roce 1989 tahle kriminální pakáž z ulic zmizela. Doba veksláků tedy s kapitalismem nepřišla, ale zcela naopak skončila. Veksláci, coby osoby, se ovšem neztratili, to je zcela jasné. Jenom si museli najít něco jiného, což mohlo být taky legální podnikání. Jenom já bych pod takovým člověkem sloužit nechtěl. To může být třeba nějaká vymahačská firma, apod. Já chtěl vždy něco tvořit.

Po roce 1989 přišly zase nové výrazy, třeba tuneláři, ale ono tohle, jinak nazývané, za komunistů existovalo taky. Buď se o tom nepsalo, nebo se to diskrétně nazývalo příživníci, podvodníci, mankáři,... Nebo se ovšem taky jednalo o členy strany a vlády, kteří si kdesi (na tom špatném západě) zcela beztrestně hromadili své orientální bohatství. Jeden z prvních byl soudruh Slánský. Když ho pověsili, (za něco jiného, co neudělal,) rozebrali si jeho majetek ostatní soudruzi. Božena Novotná si vzala prostěradla a porcelán. Antonín pak spal v ložním prádle patřícím zavražděnému spolubojovníkovi. Vůbec mu to nevadilo. Dokonce u soudruha Štrougala se v době jeho nemoci povídalo o tom, že takové strašné kradení, jako je to jeho, musí přestat. On se jim ale objevil najednou nazpět celý živý. To musel být problém. Dnes o tom píše životopis a vydělává dále. Jak to napsal Zděněk Mlynář v knize "Mráz přichází z Kremlu". "Jejich nahromaděný majetek je obrovský. Ještě několik generací potomků těchto komunistických funkcionářů může žít bez práce."

Ale jeden z dnešních výrazů za komunistů určitě neexistoval: pravdoláskař.
Co se za tím skrývá, může zase někdo vysvětlit mně. Je z toho znát Havel, který občas nemluvil příliš rozumně.
Některé jeho výroky u mě skutečně budily pochybnosti, jestli ten člověk už neztratil smysl pro realitu své doby. V žádném případě ho ale neodsuzuji a nenadávám mu, jako to dnes činí mnoho příslušníků českého národa.

Kdybych já měl být dnes v ČR vládcem, tak jenom krutým diktátorem. V tisku bych se nechal velebit a vlídně bych kynul rozjásaným davům pod mojí tribunou. Někde bych měl svůj zámek a tam bych jezdil Rollsem na ryby. (Jako Lenin.) Moje ochranka by mi najímala potápěče, kteří by mi pod vodou ty ryby na háčky napichovali. (Říkalo se o Novotném.) Prostě bych byl v každé maličkosti úplně geniálně úspěšný.
Být v ČR demokraticky zvoleným politikem, (dobrým nebo špatným nehraje nejmenší roli) znamená slyšet jenom nadávky a zase nadávky, každý politik je zloděj a zrádce a zaslouží zastřelit, pověsit, vyhodit z okna. To raději zůstanu obyčejný důchodce a budu si dělat svoji zahradu.
Ať už byl Havel jakýkoli, tohle si nezasloužil a pro tenhle lid si měl raději tu námahu ušetřit.

A ještě poslední výraz:
Železná opona
Je docela komické, že jsem, coby kluk, o tomto výrazu neměl ani tušení. Nikde se nepoužíval, asi se ani napsat nesměl. Bylo mi snad 15, když jsem poslouchal v rádiu nějakou takovou tu hru, která nastavovala zrcadlo dekadentní americké společnosti. Tam o tom kdosi cosi pronesl. Dlouho jsem se pak vyptával, co to je a proč bych to měl chápat až jednou, až budu velký, a v kolika letech vlastně budu velký? Co se tady vlastně děje? Proč nemusím všechno vědět, proč se o tom nemá mluvit? Komunisti totiž tohle téma neradi zmiňovali. V roce 1959 ale přišel, možná nedopatřením, velmi dobrý film, "král Šumavy". Jednu věc nemohla moje generace přehlédnout. Ti pohraničníci nás nehlídají před žádnými diverzanty, ale chytají prchající z vlastní země!

Tento výraz se vžil po jednom projevu Churchilla 1946. V tu dobu to ale byla pouze linie, ne tisíce km ostnatého drátu, betonové zdi do nebe a nespočetně zneužitých kluků se samopaly. Jednalo se o hranici mezi východním a západním blokem, dlouhou 7000 km, a sloužící výhradně k zabránění hromadného exodu obyvatelstva komunistických zemí do oné druhé části, ovládané ještě třídním nepřítelem. Technicky vybudovaná a hlídaná miliardovým nákladem výhradně východními státy. Na západní straně občas přešlo pár policistů, jen tak se podívat, jestli je vše při starém. Více neměl Západ zapotřebí.

Tragedie pro komunisty přišla, když se udělala díra v Maďarsku. To byl konec celého Východu.

Mimochodem, asi v roce 1975 jsem si půjčil malou plachetničku na Neusiedlersee a zkoušel si ji trochu řídit. Pochopitelně na rakouské straně. Na té se rekreovaly tisíce lidí. Plul jsem trochu směrem k Maďarsku. Kolik tam bylo na břehu lidí? Ani jeden. Jenom křoviny. Tam bylo skutečně názorně vidět, kde je to za mříží a kde na svobodě. (Jak řekl V+W, mříž má dvě strany a občas to není tak jasné. Tady o tom ale nebylo pochyb.)


Ještě jeden výraz naší doby, který tenkrát nebyl: celebrita
Kdybych ho měl definovat dle různých zjevení na internetu, pak se jedná o jednu (z tisíců) různých slavných dam, která občas ukáže prsa, nebo kalhotky pod minisukní při vystupování z auta. To jako aby se připomněla.

Holčenčí logika

25. ledna 2015 v 12:22 | Gregor Moldavit

Liška vyhrabala a vybudovala studnu.
Za nějaký čas ji prodala hrochovi. Ten zaplatil a byl spokojen. Pak vytáhl ze studny vědro vody. Už tu byla liška. Ona mu prodala studnu, ne tu vodu v ní. Za jedno vědro musí zaplatit jednu rupii.
Hroch šel k soudci, kteroužto funkci zastával datel.
"Datlíku," bědoval, "liška chce peníze za její vodu v mé studni."
"Seš ty mi to ale kus hrocha", pravil datel učeně. "Proč dovolíš, aby liška měla její vodu ve tvé studni. Ať ti za vědro platí denně 2 Rupie."

***

Kde je chyba v následující logice?

Dva ruští komici prodávali ve stánku při nějaké akci své produkty. Jeden rudé víno, sklenička za 3 rubly. Druhý chlebíčky, jeden za 3 rubly. Ten s tím vínem dostal chuť na chlebíčky, dal kolegovi 3 rubly a jeden mu snědl. Ten zase dostal chuť na jeho víno. Vzal ty 3 rubly a koupil za ně skleničku vína. Ten ale chtěl ještě jeden chlebíček, vzal ty 3 rubly a koupil si ho. Oboum zachutnalo. Za chvíli tak úspěšně své krámky vyprodali. Jeden snědl všechny chlebíčky, druhý vypil sud vína. Každý z nich za všechno zaplatil, obchod byl vyprodán, tedy pro oba všechno krásné. Jenom v kase to nějak neštimovalo. Jeden měl 3 rubly, druhý nic. Jak se to mohlo stát?

***
Moje skutečná otázka zní jinak:
Se ženou jsme občas v jednom obchodě koupili něco moravského, lehkého tramínu. 1 L za 50 korun. Přinesli jsme si dvoulitrovou láhev a ona ji naplnila ze sudu. Dostala 100 Kč a čus.

Předposledně jsme přinesli 2 láhve, vzali 4 L, zaplatili 200 Kč a chtěli jít. Ale ta prodavačka vytáhla takovou kartičku, která měla 8 políček. Na 4 dala razítko. Když bude orazítkováno všech 8 políček, máme nárok na 1 L tohoto vína zdarma. (Německy Naturalrabatt, česky jistě nějak podobně.) Tedy 1 L za 8 koupených. Soweit, so gut!

Přišli jsme posledně. Žena položila na téku ony 2 lahve a 200 Kč. Pak tu kartičku. Prodavačka načepovala 4 L tramínu, do kartičky dala zbylá 4 razítka.
"Hm a kde je ten litr zdarma?" tážu se.
"Nemáme už další láhev, tak jsem to vaší ženě vyplatila v hotovém."
"Ale takhle to přeci nelze praktikovat," namítnul jsem.
"Copak tu není jasné?" otázala se mě, blbečka, prodavačka ironickým hlasem. Moje žena ji uklidnila, ona že to pak slabomyslnému manželovi nějak vysvětlí. Vysvětlila.

"Neměli jsme láhev, tak mi za ten litr dala 50 Kč na dlaň. Je to tak těžké pochopit?"
"Pro mě ne, ale zřejmě pro tebe. Ta prodavačka je v mínus."
"Jakto v mínus? Koupila jsem 8 L a dostala ten 9. zdarma."
"A kde ho máš?"
"No v penězích, těch 50 Kč."
"Takže jsme koupili 7 L a dostali 1 L zdarma. Podmínky říkají 8 L."
"V té kartičce je 8 razítek za našich 400 Kč."
"I kdyby jich bylo 20, v kase má jenom 350 Kč."
Hlas mé ženy začal přibývat na agresivitě.
"Skutečně to nedokážeš pochopit? Já jí dala 200 Kč bankovku a ona mně 50 Kč minci."
"Přesto platí, že 400 - 50 = 350. To jsi mohla platit rovnou jenom 350 za 7 L."
"Seš blbej? Pak by nám nemohla dát to osmé razítko."
"Zatímco když ji zaplatíš 50 za osmý litr a ona ti je vrátí?"
"Takhle to nemůžeš počítat, těch 50 bylo za devátý litr, ne za osmý."
"Ale podle zákonů matematiky to tak počítat můžu. Představ si, že za každý litr položíš 50. Při tom osmém ona dá tvoji 50 do kasy, udělá 8. štempl a pak dá zase tobě 50. Že ta mince už není ta tvoje, ale jiná, to přeci nehraje žádnou roli. Jednoduše sis tu padesátku mohla rovnou nechat v kapse!"
"Nemohla, to bych nedostala to osmé razítko."
"Protože to té prodavačce nemyslí. Prostě jsme ji dali 7 * 50 a dostali 8 L vína. Ten jeden zdarma ale může dát až za 8 zaplacených."
"Seš..."
Dopadlo to velmi zle.

Pokud třeba nějaký čtenář sám občas něco prodává, třeba ze svého zemědělství, pak by ho mohlo zajímat, jak se vlastně věci mají. Kde je tady ta početní chyba?

Psal jsem komplikované datenbanky, které řídily obchodní domy. Kdybych měl logiku těchto zmíněných dvou žen (neřku-li chování mojí ženy) nebyl bych v té branži přežil první týden. Kdo chce, může přemýšlet, nebo si řešení přečíst o kus níže.





Vysvětlení:
Takže 350 Kč v kase a 8 L vína je pryč. Představme si, že po nás přišel další zákazník a koupil 1 L toho tramínu. Pak má prodavačka v kase 400 a 9 L je pryč. Teď je tedy všechno přesně OK! Jistě, ten člověk za nás koupil ten osmý litr. Jenže pokud mu taky dala razítko do kartičky a on koupí ještě dalších 7 (nebo dokonce dle její logiky už jen 6) pak to zase štimovat nebude.

Řečeno jednoduše - naturalrabat lze dát pouze jako výrobek a ne ho proplácet v penězích. Už vůbec ne v jeho prodejní ceně! Ten krám za ten litr platí vinaři třeba 25 Kč a prodává za dvojnásobek. Takže darovaný litr je stojí 25 Kč, ne 50. Ani těch 25 by ale nebylo obchodně správně. Krám dává zboží, ne peníze. Tím totiž klesá celkové množství odebraného vína od vinaře a tím taky třeba zase větší rabat za množství u něj, nižší bonus z obratu pro příští rok, atd... atd...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 7/?

22. ledna 2015 v 19:33 | Gregor Moldavit
Díl 6.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-6

Svazarm
Ať už byla 50. léta jakákoli, pro svazarmovce to byla zlatá doba. Třeba sportovní létání bylo prakticky zadarmo. Na to jsem se ale já narodil moc pozdě. Když jsem přišel na letiště, už se všechno zcela normálně platilo. Myslím od roku 1963. Svazarm ovšem zůstal, což vlastně není vůbec tak samozřejmé. Proč, když se tento sport stal soukromou záležitostí? K tomu se vrátíme. (On dokonce v přejmenované formě existuje dodnes. Právě tak, jako dodnes existuje v přejmenované formě inkvizice, nebo KSČ.) Jak se to vše vyvinulo?

(Občas jsme tenkrát slyšeli, že na Západě bychom jako normální lidé létat nemohli, na to tam mají jenom kapitalisté. Tato informace neodpovídala skutečnosti, jak jsem se hned po příchodu do NSR přesvědčil. Ceny skoro přesně stejné jako u nás, ovšem při mnohem vyšších platech oněch "vykořisťovaných". Stát na svazarm jistě doplácel, ale byly to spíše platy v jeho vedení a pak ona kádrovací aparatura, bez čeho bychom se my, sportovci, ovšem byli dobře obešli.)
Šohaj 425 (originalfoto, po nouzovém přistání na poli)

Komunisti v únoru 1948 zvítězili, ale čas šel dále. 50. a 60. léta byla značně rozdílná.
Vzpomínám na dětství, 50. léta, kdy se mělo jásat nad mezníkem v dějinách lidstva, a my měli být neskonale šťastní, že jsme se ho dožili. V rádiu šílel ženský hlas "to jsem já, svoboda mladá," načež přišel výčet nepopsatelné krásy a blahobytu našeho režimu. Všude nám řvali do uší, jaké máme štěstí žít ve státu, kde vládne lid, tedy v jeho jménu komunistická strana.
60. léta už byla zcela jiná, došlo ke značnému vystřízlivění. Rovněž tedy i v řadách komunistů. Jejich počet na papíře možná rostl, ve skutečnosti ale rapidně klesal. Oněch opravdu přesvědčených, věřících, zůstala hrstka, většina už jen plula s proudem. Ono se to celé nějak nepovedlo. Kdyby komunisti v tu dobu byli udělali svobodné volby, pak by byla KSČ nedostala ani tolik hlasů, kolik měla členů.
Předně bylo jasné, že tenhle režim sice hodně slibuje, ale finančně vůbec nevyjde. (Jejich klasická věta oné doby: "Co jsme slíbili, to taky lidem dáme. My komunisti držíme slovo. Jo ale když to teď nejde.") Za další už každý pochopil, že žádný -ismus není nějakým mezníkem a bez tvrdé práce z nebe nic nepadá. Ona představa, že dělník, pracující pro sebe, bude podávat větší výkon, než ten vykořisťovaný, se ukázala coby úplný nesmysl. Právě tak, že když si vykořisťovatel nebude brát nadhodnotu, bude socialistický dělník vydělávat o to více. Výkon dělníka je dán moderní technologií a ne tím, že se přerazí. Hospodářství v rukou politických amatérů selhalo. Navíc bylo potřeba odměnit věrné soudruhy pěknou funkcí a to stálo miliardy. (Naše základní osmiletka měla v 50. letech 3 ředitele + jednu přesluhující důchodkyni nad hrobem, nazývanou rovněž paní ředitelka. Oslovení soudruh se dlouhá léta ve školách neprosadilo.)

V 60. letech už se nedělalo nic "navzdor válečným štváčům" a rovněž ono "dohonit a předhonit", už značně pobledlo. Dohonit? Jak? Vždyť se nám ten Západ stále vzdaluje. Nadobro vymizela proroctví, jak v roce 1970 bude zdarma bydlení a městská doprava, jak v roce 2000 už budou všechny státy komunistické. Celá ta propaganda selhala a proroctví založená na zbožných přáních nekvalifikovaných vládců se nevyplnila. Už se nedělaly ani žádné zvláštní Zátopkovy směny (jak on běhá, měli ostatní pracovat), jenom byly ještě požadovány socialistické závazky. Vážně je ale nebral nikdo, pekaři se zavazovali, že budou péct, holiči, že budou holit. (Kdosi se zavázal, že ušetří toaletní papír na pracovišti. Jeden z našeho letiště si dal na vojně socialistický závazek, že v kuchyni zabije 4 krysy.)

Moje generace, kolem toho února narozená, měla být už zcela oddaná režimu ("ne už bojovník, ale budovatel"). Tak tohle nevyšlo ani v nejmenším. Jako pionýři jsme chodili jásat do průvodu, ale když jsme dorostli a nabrali vlastní rozum, nebyl z nás stoupenec onoho režimu ani jediný. Taky ale ne vysloveně jeho nepřítel, tady se třeba ještě poctivým přístupem k realitě a trochou pravdy dalo mnoho zachránit. Ale právě tohle už komunisti, v jejich dvojrozměrném myšlení, nikdy nedokázali a nepřítele si z mojí generace udělali. Po stavbě Berlínské zdi už taky nikdo nemohl dále věřit, že něco (zdi a ostnaté dráty) bohužel musí být jenom pro začátek, ale že to bude po celou jejich vládu. (Měsíc před jejím pádem prohlásil Honecker "Ještě za sto let bude stát Berlínská zeď". Poslední z nekonečné řady jeho omylů.) Její stavba byla spíše zakončením jedné iluzorní epochy. Té, která měla ukázat výhody socialismu a lidi přesvědčit. Nepřesvědčila. Desítky tisíc emigrantů směrem ven, zatímco ani jediný dovnitř, to mluvilo jasnou řečí. (Na Západě bylo sice mladých komunistů jak máku, kapitalismus kritizovali, ale jít do nějaké východní země? Ani za nic!) Ona zeď se nedala zatajit a prohlásit za imperialistickou lež, tak se z ní udělal "protifašistický val". Ale každý, ať na západě nebo na východě dobře věděl, že jde o to zabránit totálnímu exodu z Východního Berlína směrem do Západního. V 60. letech už se tedy ani slovo "svoboda" raději moc neříkalo. (Výraz "svobodný svět" se ale až do roku 1989 psal v novinách takto v uvozovkách.)

Onen strach z emigrace se ve svazarmu odrazil obzvláště silně. Kádrování do horoucích pekel a přelety povoleny výhradně směrem na východ. Nevzpomínám si, že by si byl někdo naplánoval Praha-Plzeň, v tom případě by nikdy byl nedostal povolení. (Kdo bylo ono božstvo, které povolení dávalo ani nevím, cosi vojenského.) Kam, to ale nebylo ani tak důležité, my jsme chtěli hlavně létat. Jenom že každý z nás je pro jakési mocné kdesi nahoře potenciální emigrant, nám vnucovalo otázku, jaký důvod k tomu asi ta vláda má? A konečně to z nás ty potenciální, později skutečné, emigranty taky udělalo.

Nějak jsem tím chtěl poukázat, že komunisti té začáteční doby lidem něco dát chtěli a skutečně žili v představě, že lidu dají nesrovnatelně více než kapitalisté. No a tím, cituji: "budoucnost ukáže, že my máme pravdu". Neukázala. Plánované hospodářství nepřinášelo zdaleka tolik, co si krejčí, ševci a tesaři ve vládě po únoru 1948 představovali. Tyto hospodářské problémy se nakonec jenom prohlubovaly až do roku 1989, kdy už žádné řešení neexistovalo a komunisti to museli zabalit. (Jednou jsem tu uvedl výrok ředitele z NDR, rok asi 1988: "Na výrobek v hodnotě 1 marky musí stát vynaložit 5 marek".)
Pionýr ve vleku za Čápem (z internetu)

Bylo nutno začít šetřit jak to jenom šlo a sport byl pochopitelně taky na řadě. Jestliže jsme si tedy od určité doby museli ve svazarmu všechno sami platit, pak to jistě bylo hlavně tím, že stát na to jednoduše už neměl. Ale byla tu ještě druhá okolnost, že totiž armáda o nás přestala mít zájem. Zbyla jenom organizace onoho jména. To mělo taky svoji logiku. Ještě ze začátku jsem kdesi (snad "Křídla vlasti"), četl, že jsme v případě války piloti výsadkových kluzáků. (Možná je čtenář zná z filmů o vylodění v Normandii.) Udržet se za vlečnou, to jsme se taky museli nějakou dobu učit. Do toho kluzáka bychom tedy byli mohli snadno přesednout, ale on v tu dobu jednoduše v armádě neexistoval. A hlavně, vojenská technika se změnila. Vyškolit pilota MIGu trvalo několik let a bylo celkem jedno, jestli žák má už něco nalétané s větroněm, nebo v žádném letadle nikdy neseděl.

Armáda tedy ztratila na sportovcích zájem, ne ale vláda na jejich kontrolu přes armádu. Svazarm tedy zůstal, jeho funkce byla ovšem zcela nepřehledná. Co se děje kdesi v jeho vedení, o tom jsme my, jeho řadoví členové, nevěděli prakticky nic. Jednou jsme měli jeden večer s dvěma zástupci odkudsi zezhora, oba nám zcela neznámí, jeden muž a jedna tetka. Diskuze byla o ničem, jenom na konci předseda letiště ještě zavrčel: "A co bychom požadovali, urychlit kádrování. Jestli to někde leží u domovnice, nebo co se děje, že to trvá třeba rok?"
Znal jsem skutečně takové případy a jednomu třeba létání zatrhli, když mu našli příbuzné ve Švýcarsku, o kterých on ani nevěděl. Leč ona tetka se na předsedu jenom zašklebila a neodpověděla. Co si myslí, bylo jasné: "My si vychutnáváme moc, pěkně v teple z toho žijeme a takový kšeft si brát nedáme. Tohle je naše panství."

Svazarm byl neprůhledný propletenec, uvedu jeden příklad. Jednou jsme si taky řekli, že si uděláme pár seskoků padákem z Anky. Pochopitelně jsme si všechno platili, ač to skutečně nebylo moc peněz. (Oproti často zbytečným, placeným činitelům kdesi nahoře, stály tisíce dobrovolných instruktorů, kteří vše dělali zdarma, ve volném čase.) No a začali jsme tedy svědomitě výcvik. Jenže kam jsme to zabředli? Vedl to v tělocvičně jakýsi instruktor, který vystupoval jako Heinrich Himmler, používal krátké imperativní věty tichým hlasem, díval se na nás pohledem velitele popravčí čety. Bylo znát, že by mu někde v cele nebylo dobré přijít do ruky. Jeden z těch starších parašutistů nám po straně sdělil. "Bacha na něj. Je od STB a prý ani jeho kolegové mu nedůvěřují. Před ním nemluvit!" Byly nás tam totiž různé skupiny. My amatéři, ale zřejmě i policajti z povolání a třeba i budoucí Džejmsbondové. Jednou na konci výcviku zavelel ten typ nástup do řady. Pak břitce procedil:
"XY a YZ, vystoupit dva kroky vpřed!!!!!"
Vystoupili dva svalnatí, zavalití hromotlukové.
"Podívejte se na ty dva!" zasysčel StBák. "Mají nejlepší výsledky. Jsou jedni z vás, ale jsou lepší, než vy. Vemte si z nich příklad!!!"

Mezi námi, sportovními letci zašuměla taková vlna znechucení, ve které se nedalo přeslechnout cosi o prdeli. Děláme si výcvik za své peníze a pro vlastní zábavu. Tak co sakra chce? Nepotřebujeme, aby nám někdo dával za příklad nějaké dva jeho policejní dorostence. Co je nám do nich?
Jak to pak, při jiné příležitosti, vyjádřil jeden z nás:
"Jestliže mám zrovna průjem, pak nepotřebuji, aby mi někdo dával za příklad nějakého uvědomělého soudruha, protože ten má právě zácpu!"
v Andule (z internetu)

Pak jsme při dalším výcviku na trenažéru už dostali normálního instruktora svazarmovce. Měli to ale nějak šptaně seštelované a tělo dostávalo pořádné rány. Nakonec jsme si pod kurty cpali už i dámské vložky. Vzpomínám na docela zábavný konec výcviku při zkouškách teorie. My chtěli pár seskoků a zase jít, takže jsme se na to sotva podívali. Ten zkoušející pak závěrem toho našeho instruktora zavolal a povídá:
"Čéče, co to máš za manšaft? Dyť voni vůbe nic nevěděli. Tak jsem jim dal ještě trochu šanci a zeptal se na meteorologii. No a každý z nich mi sype z rukávu vědomosti, o kterých já sám nemám tušení."
"Jo," povídá instruktor, "to jsou plachtaři."
před seskokem (originalfoto)

Výcvik trval dost dlouho a byl pěkně tvrdý. No ale jednoho dne se rozbzučel motor Anky a my se z ní sypali jak brambory. Jeden z nás dostal pořádně vynadáno, že nedokázal udělat nacvičený parakotoul. Jenže instruktor už to hulákání ani nedokončil a běželi jsem mu všichni na pomoc. Zlomená noha.

A čas šel zase dále. Každý rok jsme museli dojet k soudu na Pankrác pro výpis z trestního rejstříku. Stačilo předložit občanku a za pár minut měl člověk ten papír na dlani. Asi roku 1965 jsem najednou uslyšel: "10 korun a přijďte za tři dny". To už zůstalo.
Zdánlivě maličkost, ale jedna z celého množství. Moje generace vyrostla od dětství v tom, že všechno špatné je dědictví kapitalismu a my se máme těšit na růžové zítřky. Všechno bude každý rok lepší a krásnější. Už koncem 50. let nebylo radno to komunistům připomínat a v 60. let už dávno přišlo vystřízlivění. Každé takové zhoršení nám jenom dokazovalo, že ono to asi bude všechno přesně obráceně. Že ono v budoucnosti nebude lepší vůbec nic. Komunisti se nakonec už ani netajili tím, že početně to celé hospodářství vůbec nevychází. K tomu přišla ještě jedna nemoc, říkalo se západních států, ale socialismus ji měl taky - množení administrativy.

O tom jsem tenkrát viděl zajímavý pořad v televizi, trochu odbočím. Cenzura v tu dobu byla přísná, ale to se týkalo hlavně celého onoho komunismu. Stovky cenzorů dávaly pozor, aby někdo neřekl, že Antonín Novotný je vůl. Jinak se ale v 60. letech už člověk dozvěděl ze sdělovacích prostředků všechno možné. Někdy kolem roku 1965 jsem slyšel večer v rádiu, asi půl hodiny, takové pojednání o Cikánech. Kde se tu vzali, jak to s nimi je. Ale naprosto otevřeně a věcně. "Cikán XY dostal na dlaň měsíční výplatu 2100 Kčs. 100 Kčs za 2 odpracované dny, zbytek příplatky na jeho 8 dětí." Zkuste něco takového dát do rádia dnes. Budou se kutálet hlavy.

Ono množení administrativy, v ČSSR pak zvláště v institucích policie, armáda, školství apod. bylo zvláště zlé. V televizi (té socialistické) to vysvětlil odborník. Pan A se cítí přetížený a požádá nadřízené, aby jeho práci převzal nový zaměstnanec B a C. On je zaškolí a bude na ně dohlížet. Stát se dojit nechá, ti 2 jsou tady. (Často jeho příbuzní, že ano?) Pan A nedělá nic, jenom jejich šéfa. Jednoho dne se cítí pan B a C rovněž přetížen a ... no atd. Drobný úředníček pan A má pod sebou už hezkou pyramidu lidí a cítí se v sedmém nebi. Jenom je přetížen více než před tím, ačkoli jeho práce má nulovou hodnotu. Vlastně jen vyřizuje stížnosti, že celé jeho oddělení je naprosto k ničemu, k tomu zaměstnanců mezi sebou. Onen odborník v televizi mluvil o Anglii, neodpustil si ovšem poznámku, že v ČSSR tomu není jinak. Je to onen princip, že když má firma přes 200 zaměstnanců, nepotřebuje už vydávat navenek žádnou práci a přesto jsou všichni pracovně plně vytíženi. Nejen, že to stát něco stojí, ale výsledek je, že se člověk ničeho od úředníků nedočká.

Takže najednou za potvrzení platit a místo na počkání až za 3 dny. Právě s tím jsme byli stále více konfrontováni. Jak jsem uvedl, kádrování kluka ve věku 16 let na nějaký seskok padákem trvalo klidně i rok. Jednoduše zaměstnává jeden druhého byrokracií, navíc v oddělení, které by vůbec nemuselo existovat. Nezbytně jsme se museli začít ptát, komu to celé slouží? Co je to za systém, ve kterém jsme vyrostli? A jestliže se všichni tak bojí, abychom neuletěli na Západ, co se vlastně na tom západu skrývá? A čím větší nespokojenost lidu, tím více různých StBáků na jeho kontrolu. Tyto rozpory socialismu se měly prohlubovat až do jeho zániku!
Šohaj 125 (z internetu)

Jak bych dnes ten svazarm hodnotil?
Skutečnost je, že sporty lze dělat i bez nějakého stranického dohledu a spojení s armádou. Jedno bych ale dnes této organizaci přiznal - něco nám do života dala! Ony placené kádrováky a parazity v jeho vedení, kteří sami často vůbec žádný sport nepraktikovali, nerehabilituji. O to více si ale zaslouží chválu řadoví funkcionáři, kteří vše dělali zdarma a tisíce hodin odpracovali třeba při výcviku těch mladých začátečníků. Ne všechno se nám, tenkrát mladým klukům zrovna líbilo. Občas bylo té buzerace trochu více, než bylo potřeba, tresty pršely za každou maličkost. Dokonce nebyly vždycky ani spravedlivé a odvolání nebylo. Tvořily se klany, které si nárokovaly a vynucovaly privilegia, byli jedni, kteří více pracovali a druzí, kteří toho zneužívali. Panoval těžký sexismus. Když my, kluci, jsme z prvních čtyřminutových navijákových okruhů sčítali naší první vzdušnou hodinu, měly už různé dámy navozeno 10, nebo 20 hodin v Blaníku s instruktory na přeletu, ve fiktivní funkci "navigátor". A konečně tam byli mezi námi i agenti StB, kteří o nás kdesi cosi donášeli. To všechno existovalo! Ale nakonec nutno říci, že svazarm byla v tom věku od 15. let tvrdá, ale kvalitní škola do života. Než člověk dostal výkonnější letadlo, to musel něco předvést, nic nebylo zadarmo. My věděli, co umíme, to znamená taky, co neumíme a proto těžké nehody byly ve svazarmu velkou výjimkou. Dle mého názoru, by dnes vůbec neškodilo zavést něco takového na silnici. Ono vědět, co ještě neumím!
"Udělal jsi závažnou řidičskou chybu? Tak si zase dáš hodinu s učitelem v autoškole!"
Ať v ČR, nebo v D, všude vidím u silnic křížky. Párkrát jsem ty nehody viděl čerstvé, sanitky a požárníky, kteří to auto lovili zapasované do stromu. Bylo mi záhadou, jak se někdo může tak rozmlátit na rovné, přehledné silnici?

Jeden příklad z dlouhé řady, kterou jsem na cs-internetu četl: Alfa Romeo vyorala brázdu vedle silnice a narazila do domu. Dva kluci, 19 let, jsou oba mrtví, z auta zbývá sotva na dětskou koloběžku.
Princip je pořád celkem stejný. Tatínek je úspěšný podnikatel, ať to všichni vidí. Synáček dostane k narozeninám, 18 let, sportovní auto, maximální rychlost 230 km/hod. Za týden je na hřbitově. *

Na takový stroj by ve svazarmu byl musel pár let dokazovat své schopnosti. Aby se někdo nezačal hádat, technicky je to jasné. Když někdo jede trabantem 100 km/hod a tou samou rychlostí novým BMW, pak ta možnost zabít se v trabantu je jistě aspoň 50x větší. Jenže prakticky to vypadá jinak. Trabant těch 100 km/hod na rovině vůbec nevytáhl. (Co ukazoval tachometr je jiná věc.) Při tom samém plynu tam ale u nějakého sporťáku máte za chvilku 200. Na tu rychlost ten klouček nemá ani zkušenosti ani postřeh, jenže on to o sobě neví.
Ono to ze začátku bez chyb nejde, ale my často říkali: "Šťastný ten, kdo udělal chybu a mohl se z ní ještě poučit."

Příště zase další výrazy oné doby...

* Příklady takových nehod by pochopitelně šly do nekonečna. Může to být třeba obráceně, kdosi není bohatý a rád by tak vypadal. Zadluží se, aby si koupil vrak BMW, který není nikterak drahý, jsou jich plné bazary. Chtělo by to lecjakou opravu, ale onen nový majitel na to nemá peníze. 200 km/hod mu to pořád ještě vytáhne, jenom ty brzdy už jsou sjeté a gumy taky. S takovou pojízdnou bombou se vydá na cestu.

Nejedná se v žádném případě jenom o nějaké kloučky. Možná si někdo vzpomene na strašnou bilanci smrtelných nehod po sjednocení Německa. Starý pán už rok spokojeně jezdí s trabantem, když ho předjede BMW. "To jsou tihle chuligáni, co se chtějí zabít", rozzuří se. Netuší, že jel 80, BMW v rukou mladého, ale zkušeného řidiče ho předjel rychlostí 120, tedy zcela bezpečně. (Starý člověk neznamená zkušený řidič, to nemá s věkem co dělat, ale s praxí za volantem.) No a právě mnoho těch starých tenkrát odmítalo uznat, že ten západ jednoduše vyhrál. Jednou má ten pán v trabantu před sebou zase BMW, jedou z kopce, rychlost řekněme 80. Řidič BMW vidí dole ostrou zatáčku a tak si tam dal trojku. Do jinak opatrného řidiče trabantu vjede furiantství. Tomu zápaďákovi to ukáže, pak o tom bude vyprávět v trabantklubu. Dá plný plyn a skutečně to BMW předjede. Jenom vyprávět už o tom nemůže. Dole v té zatáčce se objeví široký kamion. Oba řidiči šlápnou na brzdu. BMW za okamžik stojí. A trabant? Rychlost 120 z kopce a 4 ojeté bubnové brzdy. Tak zahynuly v NDR v tu dobu stovky lidí.

Dodatek: padák - PD-47 (z internetu)

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 6/?

6. ledna 2015 v 20:07

Podpultovka - nedostatkové zboží pouze pro určité lidi
Někdy kolem roku 1970 stál v časopisu Dikobraz článek analyzující zákazníky řeznictví. Tito se dělili na:
1. hlavní masu - permanentní bůčkojedi
V řeznictví si mohli koupit akorát bůček. Já ovšem dodávám, že všude měli i kelímky s hořčicí a konzervu játrové paštiky za 4 Kčs. Nebyla špatná, ale po desetiletí pořád ta samá.
2. příležitostní řízkojedi
Měli pro pana řezníka občas nějakou pozornost a on na ně myslel, když přišly řízky.
Jednou jsem mluvil v Praze s kamarádkou z Paříže, byla na krátké návštěvě (rok 1969). Otec byl ruský emigrant, v roce 1945 si ho ale Rusové v Praze vyzvedli a od té doby už ho nikdo neviděl. Ona s matkou stačila emigrovat do Francie. Mluvila česky naprosto bezvadně, k tomu další řeči. No a ta se mě ptá:
"Asi už nějak pletu češtinu. Přišla jsem k řezníkovi, odstála si frontu a povídám: Prosím tři řízky, ale takové trochu větší. No celý krám za mnou se rozchechtal. Co jsem řekla chybně?
Vysvětlil jsem jí, že gramaticky je vše v pořádku, ale chtít od neznámého řezníka 3 řízky, to je prostě vtip. Pochopitelně je taky nedostala.
3. Liboví tykalové
To byli ti, co řezníkovi tykali, chodili mu za pult a cosi pod ním si prohlíželi. Zelinář, automechanik, ... Jednoduše ti, co patřili do té horní společnosti, která si mezi sebou lepší zboží vyměňovala.

ROH - Revoluční Odborové Hnutí
Ta revoluce na tom byla znát. Ještě dnes ale čtu příspěvky oplakávačů totality, kterak tenkrát ... a mimo jiné "o dovolenou se mi postaralo ROH".

Občas jsem v ČR kdesi v horách, na jinak pěkném místě, náhle objevil budovu, která vypadala jako kasárna z 50. let. Kdosi z hostů mě poučil:
"To tady postavilo ROH."
Mohl jsem jen přikývnout, "je to na tom vidět." Ještě sloužila původnímu účelu a měla i dost hostů, kteří zřejmě nekladli velké nároky.

Na ROH byla myslím udělána reklama komedií "Anděl na horách". Vtipu v tom filmu moc nebylo, ale asi svůj účel splnil.

V roce 1971 jsem byl na hodinu vyhozen z práce při politických prověrkách. Byl u toho předseda odborů a culil se jako měsíček na hnůj. Na můj dotaz, co jako učiní jen zamumlal cosi o tom, že když někdo nedrží hubu, tak ať si nestěžuje. Takže ROH byla jakási blahodárná instituce pro ty, co uměli držet hubu.
Budova RVHP v Moskvě
RVHP - Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci
Dnes čtu každou chvíli povzdech: "Tenkrát nám poroučela RVHP, dnes EU."
Tohle bych viděl trochu jinak, ale ještě nikdy jsem se s nikým nepřel. Pro normálního člověka byla její činnost zcela neprůhledná, odborník zastával názor, že je to instituce prosazující hospodářské zájmy SSSR. Nahlas to ale raději neříkal.

Spartakiáda (-voláááá - znělka v rádiu 1955)
Zahulákání v rádiu. Jako první se člověk dozvěděl, jak je to všechno krásné, jak všichni jásáme, tak trochu zbývá problém, kde mají rodiče koupit pro děti červené trenýrky, když nikde v obchodech nejsou? Tenkrát nejen že v těch obchodech nebylo skoro nic, ale komunisti nedokázali ani zajistit pár hadříků na propagaci vlastního režimu.

Spartakiáda byl přejmenovaný sokolský slet a dokonce i kritikové komunistů často říkali, že je to pěkná sportovní akce. Nic moc bych nenamítal, kdyby to komunisti nebyli zneužili pro vlastní propagandu. Tady se měl předvést onen socialistický občan pod vedením strany.

Jsou lidé, kteří na ní cvičit chtějí a jsou lidé, kteří si chtějí koupit lístek a jít se na ni podívat. Problém byl ovšem třeba s takovým člověkem, jako jsem já, který nechtěl ani jedno. Nemám rád žádné masové akce, ať už se jedná o cokoli. Dvakrát jsem na ni nacvičoval, ale nikdy na Strahov nevylez. Byl jsem zcela jednoduše vyhozen a nahrazen někým jiným. Bytostně nesnáším a nenávidím nějaký jednotný pohyb s davem. Dokonce ani tancovat jsem se nikdy nenaučil. (Zato jsem třeba sám bivakoval někde na ledovci v Alpách.) Přes všechny výhrůžky a nadávky jsem stále nějak z té řady vypadával. Byl bych na tom Strahově udělal ostudu celému národu.

Elegantně se to vyřešilo na průmce, spartakiáda 1965. V tu dobu už komunisti s jásotem poněkud přestali a začali si trochu lámat hlavu s tím, jak vyřešit finanční problémy státu? Ono "dohonit a předhonit", už se nikde neozývalo, šlo spíše už jen o to "přežít". Ředitel naší průmky dal soudruhům návrh, že škola udělá zdarma určité práce na Strahově, které potřebují naše stroje a naše vědomosti. Oni nám za to jednoduše s celou spartakiádou políbí šos. Když komunisti slyšeli výraz "zadarmo", ochotně přikývli. Jako žáci jsme byli spokojeni, ani jediný z nás o spartakiádu neměl v tom věku 17 let nejmenší zájem. Sport jsme hledali jinde, třeba ve svazarmu, o čemž napíšu příště.

Pak jsem šel na vojnu a tam to nedopadlo dobře. Byl jsem jeden z mála, který měl odborné znalosti, ale voják se ze mě udělat nedal. Lampasáci, khaky-mozky, mě raději trestali, než by mé znalosti použili. Šlo o jejich moc poroučet, ne o nějaké výsledky práce. Ono to bylo nakonec jedno, všechno byla jenom lež a přetvářka, jak to znáte třeba z knihy "Tankový prapor". Naštěstí válka nepřišla, jenom sovětská okupace a ta jim byla právě vhod. Ono se totiž v tu dobu už dost hlasitě mluvilo o tom, že by aspoň polovina z nich si měla hledat nějakou poctivou práci v civilu. Mezi sebou jsme si, my záklaďáci, přitakávali, že v případě války jako první postřílíme vlastní lampasáky. (Toliko tedy na adresu oněch dnešních vykladačů snů, ze kterých lezou výroky typu: "tenkrát jsme měli obranyschopnou armádu".)

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 5/?

3. ledna 2015 v 19:16 | Gregor Moldavit

Kniha přání a stížností
Jsem teď dost často v jedné hospodě na české straně hranic. No a jednou se mě ptali, jestli bych si nedal třeba právě hotové a čerstvé "vepřo-knedlo-zélo"?
"Hm," pomyslel jsem si. "Knedlíky budou rozvařené do sulcu, takže krz ně půjde číst Rudé Právo, zelí si poleželo v blátě na poli přes zimu a ono vepřové pošlo před měsícem hlady."
Neříkám, že tomu tak za komunistů bylo, jenom jsem měl černé myšlenky. Vepřové ani moc nejím, jenom libovou šunku. Co ale za komunistů skutečně bylo, že třeba v takové vesnické hospodě člověk kolikrát nedostal skoro nic. Jednou mi dokonce řekli:
"Máme salám jedničku a salám dvojku?"
"No a co toje?"
"Seš nějakej blbej, že to nevíš?"
Taky ne zas tak úplně typické pro tu dobu rovnosti a bratrství, ale zažil jsem to.

V nějakém televizním filmu začátkem doby normalizace číšnice Janžurka dostala od šéfa Sováka rozkaz, informovat hosta o výběru jídel.
"Máme tady turistický salámeček."
"No dobrá a dál!"
"No, pak tady máme turistický salámeček."
"Přestaň blbnout, co máme ještě v kuchyni?"
"Tam pak máme ještě turistický salámeček..."

Nevěřil jsem svým očím, když jsem začátkem 70. let přišel v NSR do hospody někde v té nejzapadlejší vesnici o pár domech. Pivo jako křen, půl litru za 0,9 DM. K obědu slušný výběr a v žádném případě drahé, jak se to o tom zlém Západu vytrubovalo. Třeba půlka grilovaného kuřete, pomfrity a salát za 3,5 DM a ještě vlhký pocitronovaný ubrousek na utření rukou. V tu dobu stála v ČSSR čtvrtka takového kuřete u stánku na stojáka 25 Kčs. Houska se platila extra.
Abych nezapomněl důležitou věc - půllitr piva znamenal v Německu 0,5 L, což pro bývalého obyvatele socialistického státu absolutně nebylo samozřejmé. V ČSSR to bylo v praxi tak 0,4 L, skoro vždycky! A zkuste si stěžovat! Jeden český hospodský mi to jednou řekl. "Když mě začne někdo obtěžovat, že pivo je pod míru, doleju mu ho vodou. Pak zmlkne."
Tak podobné překvapení pro mě bylo, někdy po 1990 v Praze, v hospodě U Fleků, že tam člověk jako za socializmu zase dostal "půllitr" objemu 0,4 L, tentokrát ale ne za 4,20 Kčs, nýbrž za cenu asi 40 Kč. Jejich jídlo bylo takové, že jsem do té hospody už nikdy nevstoupil. Jinak si dovoluji tvrdit, že gastronomie v ČR se po roce 1989 pronikavě zlepšila.

Ještě jeden zážitek, asi kolem roku 2000. S jednou paní jdeme do italské restaurace v Karlíně. Ti kluci jsou všichni Češi, ale italské kuchyni rozumí. Nakonec je pochválím, všechno moc dobré, obsluha vlídná, a ta paní povídá:
"To už je nová generace, zvyklá na podnikání v tržním hospodářství. Ti vědí, že musí něco dokázat a umět."
Zůstal jsem na ní vyjeveně koukat. Kolikrát jsem slyšel pojem "nový socialistický člověk". To měla být moje generace. (Člověk, který nepotřebuje svobodu, stačí mu životní minimum a štěstí hledá v práci. Přesně definovat si ho ale ani komunisti neodvážili. Tak zhruba: člověk připravený na komunismus, ve kterém bude dostávat podle potřeb, tedy nic, protože nic nepotřebuje.) Místo něj tedy přišel "nový kapitalistický člověk"!

Tedy v té hospodě na české straně jsem řekl, že když to v-k-l mají právě čerstvé, tak jim s tím pomůžu. Ale jestli to vepřové bude mít kůži i s chlupama, pak to nežeru a napíšu jim to tlustou tužkou do knihy přání a stížností. Bylo mi vysvětleno, že na té kůži třeba bude ještě čitelné razítko dodavatele, takže se o záruční lhůtě můžu přesvědčit. Co se týče té knihy přání a stížností, ať to zkusím někde na nádraží, oni už od převratu žádnou nemají.

Kopírovací přístroj
Ne že by dnes neexistoval, naopak, má ho už dnes každý doma. Ale co přestalo je přísná kontrola každé kopie. Tenkrát byly jakési blány a každá musela být registrovaná, na co že byla použita? StB měla panický strach před vznikem nějakých letáků, které by určitě měly "protistátní" obsah. (A "stát, to jsem já", jak řekl jeden král a jak si o sobě myslela StB.)
Právě tak bylo zakázáno vlastnit vysílačku, nebo soubor součástek, ze kterých by se dala postavit a tak podobně se vším možným. Komunisti viděli v každém a ve všem třídního nepřítele. Dnes v době mobilů, internetu a dalších technických vymožeností, konče ultralight a horkovzdušným balónem, by to komunisti měli dost těžké. Jak chtějí zavádět cenzuru, jak chtějí zavřít hranice? (Já vím, oni nechtějí, to už jsem taky slyšel. "On si asi někdo myslí, že kdyby dneska... pak by zase...")

Lampionový průvod
7. listopad, slavíme Říjnovou revoluci. Bylo to myslím každý rok a nám dětem se to líbilo. Člověk měl na tyči papírový lampion, v tom hořela svíčka tak dlouho, než chcípla, nebo než to celé chytlo. Tak se odšlapala asi hodina v okolí školy.

Dávno jsem to zapomněl, žil jsem s rodinou v malém katolickém městě pod Schwarzwaldem, mojí dceři bylo 7 let, začal listopad. Tu se přede mnou zjevila:
"Táto, máš mi koupit lampion, jdeme se školou na průvod."
"Cožéééé?" zaječel jsem. "Vy jdete slavit Říjnovou revoluci?"
"Co to je?" podivila se dcera. "My jdeme na svatého Martina."
Pomyslil jsem si, že komunisti a církev svatá si nemají co vyčítat. Proto se taky vzájemně potírali, takovou konkurenci nemohli potřebovat.
Dcera se vrátila náramně spokojená:
"On před námi jel skutečně Martin na bílém koni. No a my šli za ním a zpívali:

Martin, Martin, guter Mann
reite unsrem Zug voran.
Alle Kinder ziehen mit
und verkünden höchstes Glück.

Jo, höchstes Glück, (nejvyšší štěstí) to jsme my děti měly taky pociťovat, vždyť v kapitalistických zemích se hladové děti perou o šlupky od brambor.

Dceři bylo 8 let, když mi přinesla pomačkaný cetl. Učitel náboženství zve rodiče na večerní schůzku. Co že se z toho náboženství dosud naučila? Prý nic. Osmileté dítě nemá zájem poslouchat pohádky pro děti tříleté.
"On je hrozně vlídný, ale tak blbý, že když mluví, tak ho neposloucháme."
Byl jsem na té schůzce a napsal o tom tady článek. Ten učitel katolického náboženství byl skutečně tak puncní vůl, že by byl mohl právě tak dělat politického agitátora za mého času na vojně.

Jenomže komunisti slibovali pozemský ráj tady na zemi, církev byla mnohem chytřejší, na zemi pouze kasírovala a slibovala ho po smrti. Proto jsou komunisti pryč a církev svatá je tady pořád.

Manifestace = socialistický opak kapitalistické demonstrace.
Znamenalo hromadné vydání se do ulic, aby lid vyjádřil podporu a vděčnost vládě, či protestoval proti čemusi hroznému, co se právě stalo kdesi v zemi dosud ovládané třídním nepřítelem.
Někdy v 60. letech tu manifestaci vláda pozměnila o důležitou maličkost, že totiž manifestace neznamenala den volna, musela se nadělávat v neděli. Tím ovšem dělný lid taky ztratil jakýkoli zájem zvedat v ulicích pěsti na protest proti utlačování nebohých černochů v Kongu.
trabant jezdí dobře!!!
Pořadník
Třeba na auto. Lidé se do něj nechali zanášet, aniž by ho chtěli, či mohli koupit, ale když už měli přijít na řadu, své pořadí prodali.
Můj otec byl poctivý socialistický nevolník a čekal na trabanta 3 roky. Konečně byl na řadě a dozvěděl se:
"Chápejte soudruhu, museli jsme upřednostnit několik laureátů."
(Co to je ani moc nevím, ale že někdo byl vůl a jiný upřednostněn, to bylo běžné.) Takže čekal ještě rok.
No, ale konečně ho dostal a dokonce mě s ním přijel navštívit do NSR. Chtěl ale vědět přesné datum na půl roku dopředu. Můj dotaz, proč coby důchodce, byl zodpovězen,
"musím nahlásit termín, kdy si půjčím balíček náhradních dílů." Proč si je nekoupí?
"Ty si se zbláznil, dyť to nikde není." Nejhorší to bylo s kontakty, někdo prý už má auto rok na ulici a nejezdí, protože má propálené. Najednou se roznese fáma, že v Drážďanech jsou, tak ráno startuje 300 trabantů z Prahy do Drážďan. Někdy je prý někdo i skutečně dostane. Tak ať si je vezme z toho balíčku a zaplatí. Opět jsem se zbláznil, ty nejsou ani v tom.
Konečně přijíždí, v očích smrt, na tachometru 60. Matka (nikdy by nebyla schopna vyjmenovat 4 takty čtyřtaktního motoru) mi vysvětluje, že já ničemu nerozumím, "trabant jezdí dobře".
Jedu s nimi, natankujeme, otec vytáhne tubu s nějakým olejem a nahňácá ji do nádrže. Pak si jde opucovat mastné ruce a požaduje, abych s ním začal toho trabanta (co jezdí dobře) houpat ze strany na stranu, aby se ten olej smíchal s benzínem.
Coby člen trabantklubu je otec duševně u Ferdy Mravence. Co ti si tam asi vyprávěli?
"Třeba mi ho tady někdo vymění za mercedesa." Sdělím mu, že v ČSSR v TUZEXu ho každý dostane na počkání za 2000 DM. Bez pořadníku!

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 4/?

21. prosince 2014 v 12:27 | Gregor Moldavit
Díl 3.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-3

Dále zhruba podle abecedy:

Husákovy děti
O nich už jsem napsal hodně dříve. Nezmizely v roce 1989, jsou tu dodnes a v létě jsem četl o problémech škol, do kterých se valí děti Husákových dětí. K tomu jsem připsal, další problém nastane, až všichni půjdou do důchodu. Z nich mnozí ho budou chtít jenom za to, že měli zase jen děti a jinak ničím do té kasy nepřispěli.

Ten vtip byl v tom, že po roce 1968 emigrovalo asi půl miliónu obyvatel ČSSR a nepříliš chytrý Husák to chtěl jednoduše nechat dorodit. Navíc pochopitelně uvědomělým socialistickým člověkem, pod jeho vládou se měli rodit budoucí komunisti. (To si myslel Gottwald taky.) Ti emigranti byli zrádci, zbabělci, pomýlení, pitomí chlapečkové, kteří si mysleli, že tam na tom západě... a podobně, pokud čteme tehdejší Rudé Právo, nebo dnešní internet. To nebudu řešit, ale byli to hlavně lidé vzdělaní, úspěšní a podnikaví, doktoři, umělci, politikové, vědci, ... toliko tedy skutečnost. Ti se nedali nahradit tím, že pro dělnici na pásu bylo finančně výhodnější rodit, než pracovat ve fabrice. Pro dnešního komunistu to byly zlaté roky, "měli jsme největší porodnost". Jenže inteligentní Češi tenkrát při těch číslech bledli. Takhle se množí Cikáni a ne my, běloši! Koncem 70. let fondy na množení došly a ozval se řev těch svedených a podvedených. Kde jsou najednou ty slíbené peníze za objednanou dodávku dětí? Hlavní ale nakonec bylo, že to plebejské množení, aspoň u bělochů, zase přestalo.
"...Totalitní režim porodnost povzbuzoval velkorysou rodičovskou dovolenou, přídavky na děti nebo novomanželskými půjčkami. Populační exploze skončila v roce 1979, kdy režim zdražil dětské oblečení a boty."

Jenže ty jeho děti, to jsou statisticky tehdejší státní občané ČSSR, bez ohledu na etnickou příslušnost. A dále si to každý může dopsat a vypočítat už sám. Pak je tady neméně závažný fakt, jeho děti jsou také Vietnamci, kteří byli v té době dovezeni údajně jako protihodnota za nějaké dluhy, které Vietnam nemohl, nebo nemínil splatit. Počítat Husák tedy nedokázal vůbec a svým rozumem přispěl podstatně k tomu, že v roce 2100 bude původní bílé obyvatelstvo v ČR už tvořit jen zanedbatelnou menšinu!

JZD = Jednotné Zemědělské Družstvo
Při jejich zakládání po sovětském vzoru ještě nepanovala jednotnost názorů. Antonín Zápotocký řekl v projevu na Klíčavské přehradě, že komunisti nebudou zemědělce nutit vstupovat do družstva. Nějak asi ještě nepochopil, že to rozhoduje Kreml a ne on. Antonín Novotný, ke všemu ochotný, tady viděl svoji příležitost a vyšlo mu to perfektně. Zápotocký, který měl před očima Slánského, si to tedy taky raději rozmyslel a začal se kát. (Zápotocký údajně pozval "přítele" Slánského na večeři, pak se s ním soudružsky rozloučil, zvedl telefon a zavolal zatýkací komando: "už jde".) A Kreml rozhodl, že družstva budou!

Pro mě byl zážitek letět v roce 1989 ze Stuttgartu do Berlína. Člověk viděl na první pohled hranice NSR-NDR. Končila malá soukromá políčka a všude veliké socialistické lány. Jenže oné představě, že to je přeci tak výhodnější, nakonec hospodářské výsledky neodpovídaly. Po roce 1989 se v ČSSR ona JZD rozpadla, mnoho rolníků chtělo raději hospodařit samostatně. To by tedy znamenalo, že ani samotní zemědělci se o výhodách společného hospodaření za celou tu dobu nepřesvědčili. Jenže ono to v úplně jiných podmínkách EU, ale hlavně dopravních možností produktů z jiných zemí, v tu dobu už taky nebylo tak snadné. Ať tak, či onak, zemědělství v ČR dnes není v nějakém záviděníhodném stavu. Být rolnikem nebylo nikdy snadné a není ani dnes.

Já si sám pěstuji brambory a zeleninu, ale když vidím, kolik, tedy jak málo, ta stojí za rohem v krámě, pak se musím ptát, jestli to má vůbec smysl? Já mám ale vždycky absolutně čerstvou a voňavou a tak budu i v příštím roce pokračovat. Mám taky vlastní studnu. Zalévat pitnou vodou z kohoutku, při její ceně, už by se vůbec nevyplatilo. O tom se ještě zmíním v posledním dílu o bramborách.

Jednou jsem četl, že Němci si pachtovali půdu kolem Chebu, kde Češi museli své pokusy vzdát pro nehospodárnost. Němečtí zemědělci platili nájem a ještě vydělali. Více o tom ale nevím.


LM = lidové milice
"Lidové milice jsou údernou pěstí strany..." Tedy té komunistické, proti komukoli, kdo by si přál třeba nějakou jinou stranu. Zhruba to, co byly pro Hitlera SA. Ozbrojená složka jedné strany. Každý z příslušníků LM tedy celá ta desetiletí věděl, že jeho činnost je zaměřena proti onomu pojmu "demokracie". Bylo mu to zřejmě celkem buřt, on ji na nic nepotřeboval. Jeho zájmům vyhovovala vláda jedné strany.

To jsou ti, kteří stáli s puškou před továrnou v únoru 1948. To jsme měly jako děti v čítankách. Co tam dělali nebylo zcela vysvětleno. Viděno juristicky, chránili podniky před jejími legitimními majiteli. Kdyby nebylo onoho převratu na vládní úrovni, řízeného z Ruska, pak si tam mohli jenom uhnat rýmu. Proti armádě a policii neměli s většinou prázdnou puškou, nebo několika náboji, žádnou šanci, ale ta bohužel nepřišla. Armáda byla v rukou agenta Sovětského svazu Svobody a policie v rukou agenta Sovětského svazu Noska a tak měl soudruh Valerij Zorin a sním tedy i Gottwald hezky urovnanou cestu.

Znal jsem v našem činžáku několik příslušníků LM, byli to docela obyčejní lidé, nijak se od těch ostatních nelišili. Občas jsem je viděl pod nějakým velením se samopalem na louce před domem. Připomínali děti, které si hrají na vojáky. Nám to připadalo za ně docela trapné, vždyť jsou to přeci dospělí lidé. Na 1. máje lemovali chodníky a hlavně vedli průvod po ukončení Na Můstku ještě kamsi do prázdna, třeba k Hybernu. Jako děti jsme nechápaly, proč nás nenechají rozejít a hledat nějakou tramvaj zase nazpět domů? Ale nenechali, měli obklíčené celé komplexy domů kolem tribuny s vládou. Do jaké míry se takový člověk něčím provinil z hlediska dnešních zákonů, to vůbec nevím. Nepěknou úlohu sehráli v roce 1969 při potlačování hněvu lidu. O jednom procesu vůči nějakému členu jsem ale nikdy neslyšel.

Nejspíše tomu bylo tak, že v roce 1948 ani nevěděli, co vlastně dělají. Pak už pro ně nebyla cesta nazpět a konečně museli mít určité výhody za svoji věrnost straně a na ty už si taky zvykli. Tak sloužili ještě Husákovi, kdy už pro ostatní byli jenom banda lumpů a kolaborantů. Moc jim to slušelo, když tvořili Husákovi publikum při jeho slaboduchých projevech začátkem 70. let. Tleskali jak banda idiotů, ale byli mezi sebou, takže jim to možná ani nepřišlo.

V roce 1989 se jich sjelo do Prahy z okolí ještě asi 4 000, aby té své chlebodárné straně zachránili její vládu. Jenže nikdo už se neodvážil dát jim rozkaz k zákroku. Asi i Jakeš si spočítal, že bude výhodnější jít do důchodu, než viset za masovou vraždu. Ty milice mohly napáchat ještě mnoho zla, ale už ne zvítězt proti té široké mase, která měla komunistů pokrk.

Pokračování...

Brigádník, domovní důvěrnice, StBák, vekslák a jiní - 3/?

11. prosince 2014 v 20:40 | Gregor Moldavit
Díl 2.: brigadnik-domovni-duvernice-stbak-vekslak-a-jini-2

Takže budeme pokračovat podle abecedy:

Celníci
Nezmizeli, jen dnes pracují zcela jinak. Přejíždím hranici NSR-ČR asi jednou týdně (coby "kopečkář" bydlím za kopcem) a tak je tam občas vidím. (I ty nenápadně opodál v civilním autě.) Co hledají je hlavně droga cristall. Papíry nekontrolují a kolik vezu alkoholu se neptají. A kde je ta doba, kdy se hledala kdesi v podlaze zabudovaná osoba emigranta?

Ale zažil jsem krátce po převratu následující:
Jeli jsme autobusem ze severních Čech do Polska, Jeleni Gora, nakoupit něco na jejich trhu. Na hranicích kontrola českými celníky. Ouha, jedna paní si zapomněla pas. Nedá se nic dělat, musí vystoupit a jet nějak domů. Vůbec jsem nechápal, co ti kluci blbnou? Vždyť je to věc Poláků, jestli si ji do své země pustí. Vracíme se večer nazpět, autobus může být teoreticky plný ilegálů a kontrabandu, ale to už je nezajímá, jsme odmávnuti. Pro ně se čas zastavil ne za Husáka, ale za Novotného. Oni kontrolují ty vyjíždějící.

Ještě k tomu pašování osob, což byl za komunistů i veliký kšeft organizované kriminality. (Pro orgány ČSSR, v NSR beztrestný.) Na české hranici to bylo celkem jasné, všichni skončili v železech, ale co když se chtěl český emigrant dostat z nějaké západní země do Německa, aby tam požádal o asyl? Na to vlastně žádné zákony nebyly. Tak třeba jeden Čech pašoval v oněch dobách kamaráda z Belgie. Jako naschvál zrovna jeho auto se Němci rozhodli prohledat. "Otevřete kufr!"
Nebylo potřeba, "Franto vylez, je to v prdeli," pronese řidič v jakési pro ně neznámé řeči.
Kufr se sám otevřel a Franta vylezl. Celníci dali hlavy dohromady, ale co s tím? Tak jim udělili pokutu a poslali je nazpět. Za půl hodiny jede to samé auto zase z Belgie do Německa. Ten samý celník se na něj znechuceně podívá a odmávne ho. On ten Franto bude v tom kufru zase, ale co máme vlastně dělat? Na další pokutu už kluci stejně nemají, tak ať si jedou.

Tady mám i vlastní vzpomínky! Jsem taky jeden z těch, kteří tenkrát prošli. Tři hranice za sebou ilegálně!


Emigrant
Docela by mě zajímalo, jak se tomu po staletí říkalo v různých zemích, kde se jednalo o věc zcela běžnou. Na ostrovech od Středomoří po Azory a Kanáry bylo vždy zcela samozřejmé, že pozemek dědí nejstarší syn, holky se vdají a ostatní sourozenci musí jinam. Jelikož na ostrově nebylo kam, pak na kontinent, do Evropy, Ameriky, nebo Austrálie. Byla specialita komunistů, udělat z opuštění své země kriminální čin. Neméně zajímavé - Češi to v sobě mají dodnes.

S turizmem se třeba na Kanárských část vystěhovalců zase mohla vrátit, protože najednou byla práce. Mnozí to rádi udělali. Kdysi jsem byl zrovna na Azorách, když přišel nějaký jejich svátek, na který tradičně přilétají i ti vystěhovalí příbuzní. Na letišti, kde jinak přistával jeden Airbus denně, se tlačila řada Boeingů z Ameriky. Tak mě tenkrát napadlo, jestli se jim ti místní starousedlíci budou taky ironicky vysmívat, "Tak co mladej, voni tam v té cizině nelétají pečení..." nebo jim budou nadávat do uprchlíků, zrádců, apod... jako to v tu dobu bylo běžné u té staré generace v Čechách. U těch, kteří sami nikdy nikde nebyli, vůči těm, kteří šli do světa a vrátili se. (Podobné výroky dnes běžně najdete na určitých stránkách internetu.)
Mimochodem, v Německu se v půlce 19. století v některých obcích platila lodní karta do Ameriky pro ty mladé, kteří byli ochotni emigrovat. Nebylo pro ně doma už dost práce.

Zábavné shledávám, že emigrant byl zrádce a pachatel trestní činnosti pro komunisty do roku 1989. Já dostal 9 měsíců v II. nápravní skupině. (Jednička už asi byla obsazena, ale já si to stejně dodnes neodseděl, takže napravený nejsem. Třeba až vyhraje KSČM. Ten rozsudek je možná stále platný.) Jenže pak se to nějak změnilo. Právě ti, kteří emigrantům záviděli, (nechali si i rádi ledacos poslat) každý rok sami emigrovali hubou, ale nikdy z paneláku nevylezli, je najednou začali nejvíce odsuzovat a sami se stali největšími vlastenci. Náhle jsem se začal dočítat, že emigrovali zbabělci, ti stateční zůstali. Oni neutekli, ale bojovali za vlast. Jak? Inu v hospodě se nechali slyšet, že komunisti jsou lumpové, oni se nebáli. A volby? No, tu kartičku pro KSČ tam raději hodit šli, ono se to kontrolovalo, mají přeci děti a těm nechtěli kazit život. (Kdo děti neměl ji tam hodil taky.)

Co mnoho těch statečných v ČR při jejich nadávkách zřejmě vůbec nechápe, že emigrant z roku 1968 dnes není ani uprchlík, ani přivandrovalec, ale jednoduše Němec, Rakušan, Kanaďan... Já žiji tady v Bavorsku teprve rok a půl, nikoho ze sousedů by ale ve snu nenapadlo, že jsem nějaký cizinec. Jsem ten, který přišel od Rýna a hlavně, kultivuje tu dříve zpustlý pozemek. (Což se jim líbí a půjčují mi stroje i nářadí.)

A ještě něco! Před obchodním centrem v ČR si přijde natáhnout ruku bezdomovec, snad 30 let.
"Jenom trochu na jídlo".
"Pracovat?"
"Ale vždyť nic není."
Tak co ten člověk v té zemi, kde pro něj není práce, ještě dělá? Proč už není v Německu nebo Austrálii? Že mu bude jiný bezdomovec nadávat do zrádců vlasti? To už, coby blahobytný majitel vlastního domu, nějak přežije. Pračlověk se vyvinul v Africe a ještě v tom nedokonalém stádiu se rozšířil kolem celé Zeměkoule.


Chmelová brigáda
Byl jsem. Nikdo se nás pochopitelně neptal, jestli chceme? 20. srpna (to byly ještě naše prázdniny) v 8 hodin na nádraží. Každý sebou raneček s podlíkačkama a ešus na jídlo. Do něj nám vždy kydnuli sběračku nějaké takové jedlé hmoty. Za tu se odpočítávaly 2 věrtele denně. Spalo se dohromady v kinosálech, tělocvičnách a tak různě. Mytí venku u pumpy, vedle stály latríny. Za věrtel chmelu byly 2,5 Kčs. Existovaly ale šikulové, většinou holky, které měly rychlé prsty a dokázaly si vydělat. Někdo ten věrtel ďobal celou hodinu, tedy první dvě hodiny pracoval za stravu, k tomu bídnou. Stát si i z tohoto symbolického výdělku vzal myslím 10% daně. Hrozně jsem se divil později v Německu, že student daně neplatí, protože leží pod určitým ročním minimem. Inu ti kapitalisti!

Kupodivu nám už v té době nikdo neříkal, že je to veliká čest budovat socialismus, nýbrž zcela naopak, že ten chmel je pro západní odběratele a ti si přejí nejlepší kvalitu, tedy ručně česaný. "Budou devízy," říkali nám významně, jako by snad někdo z nás měl dostat jednu marku. Takže pro nás byla čest vydělávat za pár českých korun pro stát valuty, kterými se pak financovaly například akce Stb zase nazpět na tom Západě. Ty měly občas neuvěřitelnou formu. Můj otec byl na nějakém školení CO (civilní obrany) a tam jim ukazovali fotky americké strojní pušky, německého tanku apod... Otázal se, jak dokázali takové fotky získat a onen důstojník se jen tajemně pousmál, "to víte, máme své metody". Tyto ve skutečnosti spočívaly v tom, že český agent 007 přijel do NSR, na nádraží si koupil v kiosku jednu zmrzlinu a jeden vojenský časopis a mohl jet příštím vlakem nazpět. Vláda pak žasla nad úspěchy naší kontrašpionáže a podepisovala další miliony, no a dávala ony valuty. Za tyto se pak v diplomatických zavazadlech vozily flašky skotské whisky a kartony Marlboro pro soudruhy na patřičných místech.

Neméně komické byly zemědělské brigády v 50. letech. Když v neděli jezeďáci ráno v 8 vstávali, valila se od nádraží řada uvědomělých soudruhů Pražáků, aby pomohla svou bezplatnou prací socialistické republice. Byli už na cestě 2 hodiny a snad i ten vlak si sami platili. V poledne možná dostali nějakou polévku, nikdo se ale ani nenamáhal dát jim aspoň nějaké stoličky. Tak celý den stály v dešti pod nebem a usekávali srpem kořeny řepy. V případě, že někdo potřeboval na záchod, měl smůlu. Široko daleko nebylo ani nějaké křoví. Jezeďáci se na ně dívali oknem z hospody a mohli se potrhat smíchy, ale neodvažovali se rušit jejich náboženské obřady. Inu blbí Pražáci.
Spartak - absolutní symbol blahobytu oné doby

Tyto brigády jistě brzo zanikly, ale když koncem 50. let začali zemědělci jezdit do Bílé Labutě nakupovat, každá rodina většinou vlastní Spartak, mohl si lecjaký pražský soudruh na tu dobu vzpomenout. On svým dětem ještě nekoupil ani jízdní kolo a na televizi pro rodinu zatím taky nemá. Hlavně, že pro tyhle lidi řadu nedělí zdarma pracoval. Možná se už také dozvěděl, že po jeho celodenní nedělní práci občas druhý den ráno přijel traktor a během pár minut tu krmnou řepu, od něj hezky očištěnou, zaoral do země coby hnojivo.

Pokračování...

Další články



Kam dál